Esej XIII: O negativní morálce

O slečně Arabelle Allen, té průkopnici feminismu, bylo řečeno, že nevěděla, co má ráda, ale věděla, co ráda nemá. Mnozí dnešní průkopníci se jí podobají, což je podivné. Ještě velmi nedávno se od všech liberálních a kultivovaných lidí očekávalo, že budou prohlašovat, že ve srovnání s positivní morálkou ta negativní nestojí za nic. Osvícení duchovní hrdě odstranili Desatero ze svých oltářů i svých kázání a nahradili je oněmi dvěma velkými mystickými přikázáními o positivních povinnostech vůči člověku a Bohu. Stevenson a další slavní a oblíbení autoři mluvili za celou svou generaci, když říkali: „O negativní morálce by Kristus nechtěl nic slyšet. Vždycky říkal, co člověk má dělat, ne naopak.“ Někteří nadšenci a horlivci dováděli tento rozdíl do poněkud fantastických důsledků a formulovali propracované věty, z nichž vylučovali zápory. Když Tommy zkroutil kočce ocas a vytahal ji za něj, oni kroutili a natahovali anglický jazyk, aby vymysleli výtku, která by nebyla formulováni negativně. Místo aby řekli Netahej kočku za ocas řekli mu „Musíš, musíš být laskavý ke zvířatům“ nebo něco podobného. I když vběhli do dětského pokoje právě včas, aby zabránili tomu, aby se nové dlátko na hraní z dětské sady nářadí ocitlo vražené v sestřině oku měli pořád ještě čas, aby svá slova a věty zpopřehazovali a místo „Tohle nedělej“ řekli „Najdi si nějakou jinou zábavu“ nebo „Použij svoje nářadí k tesařině, je to přece takové krásné řemeslo.“

I když ona theorie měla své extremisty, jak to už u theorií bývá, v době kdy se objevila to nepochybně byla zdravá reakce. Byla to reakce na puritánství a zejména na mrtvý puritanismus, který seschl jen v pár negativních přikázání a jinak z něj nezbylo nic. Přiznávám, že jsem o něm měl své pochybnosti i v době, kdy na tom byl mnohem lépe. Ba věru jsem se občas bál, že to může jen zastírat návrat positivního puritanismu ještě děsivějšího, než je puritanismus negativní. Přinejmenším pokud autorita či úřad řekli „Nevypalujete ten dům“, pak jsme mohli oprávněně dovozovat, že s ním jinak můžeme udělat cokoliv, třeba mu udělat fasádu v barvě nebeské modři s žlutými pruhy, nebo jej proměnit v hostinec nebo kanónem bráněný hrad. Pokud bychom nedostali jiný zákaz než „Ne abyste vzbudili tohle dítě“, plynulo by z toho, že každá jiná tichá či kradmá činnost, třeba neslyšné nalévání jemného sirupu do útrob piana nebo ostříhání všech vlasů sousedovic děvčátka a jejich využití pro výrobu umělých vousů pro soukromá divadelní představení—jak jsem řekl, plynulo by z toho, že všechny tyhle tiché leč činné projevy energie byly mlčky odsouhlaseny.

Nejsem si jist, zda sama skutečnost, že negativní morálka má užší záběr někdy neznamená, že ponechává širší svobodu. Pokud existuje jen Desatero přikázání, pak to znamená, že je zakázaných deset věcí a to znamená, že deset milionů věcí zakázaných není. Buďme spravedliví k našim předkům pokud měli za to, že je snazší a stručnější popsat, co zakazují, než to, co dovolují. Nicméně při všech těchto korekcích a kritikách myšlenka byla v podstatě zdravá. Jak už jsem říkal, byl to velmi správný instinkt, že pokud náboženství přestane spočívat na šťastné a positivní stránce svých vizí a pomýšlí jen na přísnou a karatelskou stránku, pak je mrtvé. Ať už to bylo k dobrému či zlému, v každém případě tahle myšlenka převažovala po celou dobu, kterou bychom mohli označit za pokrokové období. Důraz na to, že musíme myslet v první řadě na positivní dobro a na na negativní zlo bylo téměř známkou emancipovaného a nadějného člověka.

A právě to působí, že je současná posice tak velice podivná. V nejnovější fázi literatury, zejména literatury a to zejména literatury satirické či sociálně kritické nacházíme pravý opak. Zjišťujeme, že většina moderních autorů ztratila právě to, co jim pokrok sliboval a ponechala si to,co pokrok hrozil zničit. Mám na mysli například zhruba tohle. Charles Dickens nebyl filosof, rozhodně nebyl theolog, natožpak morální theolog, mohli bychom říct, že byl jen, v populárním a volném smyslu, moralista. Představme si však, že bychom se u něj podrobně podívali na všechnu jeho destruktivní zábavu a frašky, na všechny jeho zničující portréty kluzkých filantropů a vtíravých postrachů společnosti, všech upjatých puntičkářů, privilegovaných pohlavárů a chvástavých a překážejících úředních činitelů, které všechny pranýřoval při stovkách příležitostí. Představme si, že bychom ho kdekoliv a kdykoliv zastavili a zeptali se ho: „Ale co chcete? Jaký je váš ideál? Čím byste to všechno chtěl nahradit? Komu byste svěřil Olivera Twista, když ne Bumblovi. Kam byste poslal Smikese než ke Sqeeersovým? O čem měla paní Jellby přemýšlet, když ne o Africe? Komu měla naslouchat paní Weller, když ne panu Stigginsovi? Jaká politika je správná, pokud ta páně Dedlockova je špatná? Jaké mravy jsou správné, pokud ty Gradgrindovy jsou špatné?“ Považuji za prakticky jisté, že by Dickens odpověděl a dokonce si myslím, že by měl odpověď pohotově. Některé z jeho poznámek připadají některým jeho posluchačům, jako by je poznamenávaly omezení či iluse jeho doby, například v radikální reformy a vzdělávání, které tehdy začínaly možná věřil víc, než někteří z nás, kteří viděli jejich konce. Jiné jeho poznámky mohly další jeho posluchače šokovat ještě víc pro svou ještě otřesnější a nechutnější oddanost barbarským modlářstvím a pověrám, například rodině, ba dokonce instituci manželství. Obávám se totiž, že Dickens by přišel s groteskní m požadavkem, že paní Jellby má pomýšlet na pana Jellby, a že dokonce i paní Weller by občas měla naslouchat panu Wellerovi. Ale ať už by jeho odpovědi byly takhle odporně reakcionářské nebo jen trochu příliš spokojené s lehce klusajícími reformami jeho doby, v každém případě tvrdím, že by Dickens odpověděl a nedělalo by mu žádné potíže odpovědět.

Ovšem pokud bychom si vzali některého z moderních satiriků, třeba i takového génia či muže autentické intelektuální aktivity jako třeba pana Aldouse Huxleye či pana Percy Wyndhama Lewise, pak si jejich odpovědí tolik jist nejsem. Někteří z nich vidí nebývale zřetelně přetvářku, nerozum, nebo intelektuální krutost toho či onoho sociálního typu v té či oné sociální situaci. Představme si ale, že bychom jim odpověděli: „Tenhle moralista je šejdíř, ale jakou morálku má člověk hlásat, aby šejdíř nebyl? Tohle positivní tvrzení či nárok je nestoudné, ale jak být positivní aniž by člověk upadl do nestoudnosti? Mnohé situace mohou být pro mnohé lidi kruté, řekněte stručně, jak byste k nim byl laskavý? “ Mám velmi vážné podezření, že naši moderní morální satirikové by byli naprosto zaraženi. Věci jsou velmi složité a každý dělá něco špatně, mám ale podezření, že oni si doopravdy myslí, ze věci jsou příliš složité, než aby kdokoliv mohl jednat správně. Proto je jejich vířící ničivá kritika ve svém jádru dutá, právě tak, jako je prázdný střed víru. Nemyslím to metaforicky, třeba v tom smyslu, že bych naznačoval, že je jejich kritika prázdná v tom smysl, že je falešná. Myslím to téměř skutečně, že jsou dutí, vědí to a dokonce svou vnitřní prázdnotu připouští tak, jak to připouští člověk, který má hlad. Nemají dost pevné stravy, chybí jím potrava pro mysl, odlišná od jejích akrobatických cvičení. Nejsem z těch, kdo by všechny tyhle moderní moralisty odsoudili jako nemorální. Říkám jen tolik, že většina moderních moralistů je na tom nyní zcela stejně jako ti nejstaromódnější moralisté. Právě tak jako jejich puritánští pradědové nemají nic, než negativní morálku.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s