Esej XV.: O kreativním a kritickém

Už jsem se zmiňoval o americkém kultu zvaném humanismus. Stvořili ho jistí kritikové, kteří by, obecně řečeno rádi nahradili jistý klasicismus známý třeba z antiky za romantičnost i realismus moderních lidí. Jsou tu samozřejmě tací, kteří označují klasicismus za studený a jsou to hlavně ti, kteří svůj realismus či romanci rádi silné a žhnoucí. Pravda je taková, že klasicismus není pro humanismus nijak zvlášť zásadní. Zejména to pak není to lidské v humanismu. Vůbec si nejsem jist, že bych se s předáky humanismu ve všem shodl. V jednom se s nimi ovšem shodu velice rád a ochotně a to ve věci, která mi přijde víceméně nejdůležitější. Jde v podstatě o tohle. Humanista říká humanitariánovi: „Pořád mi říkáte, abych zapomněl na božské věci a přemýšlel o věcech lidských. A pak mi začnete s horlivostí a nadšením povídat o směšné bezmoci lidských bytostí, jejich prostředí, kde všechno selhává, o jejich osudové dědičnosti, jejich zjevně zvířeckém původu, jejich nezvladatelných zvířecích instinktech a skončíte oním starým fatalistickým výkřikem, že musíme vše odpouštět, protože není co odpouštět. Jenže na těchhle věcech není nic lidského. Jsou to obzvláště a konkrétně podlidské věci, věci které máme společné s přírodou a zvířaty. Konkrétně a výjimečně lidské věci jsou právě ty, které vy odmítáte jako jakési věci božské. Lidské věci, to je svobodná vůle a odpovědnost a autorita a sebezápor a to vše proto, že se vyskytují jen u lidí “

V této rozhodující věci jsem s humanisty za jedno, ale jí se tu zabývat nehodlám. Chci jen zaznamenat dojem z jistých hrubších oponentů humanismu a zejména jedné věty, jež se velmi často vyskytuje v jejich výrazivu a pravděpodobně cosi značí v jejich filosofii. Mnozí z těch, kteří se mohou ohlížet za dlouhými a šťastnými životy prožitými v roli mladých rebelů jsou tím, že se tento zastaralý a z módy vyšlý klasicismus objevuje notně otrávení, zejména když s ním přicházejí (a zpravidla tomu tak je) lidé poněkud mladší než jsou oni sami. Všímám si, že slogan používaný proti humanistům spočívá v tvrzení, že jsou jen kritičtí, kdežto všichni lidé, kteří je shodou okolností nemají rádi jsou kreativní. A tak třebaže nemám v úmyslu pouštět se do sporu ohledně slova humanismus, cítím jistou přitažlivost pokusu uvážit, co máme na mysli, a zejména co myslí oni, slovy kreativní a kritický.

Rozumím tomu tak, že zlehčování kritického proti kreativnímu neznamená, že nikdo nesmí psát, leda by psal román, že by bylo dostatečným odsudkem, že profesor Paul Elmer More dosud nenapsal detektivku, nebo že profesor Babbit postavil město na hlavu v bouřlivé frašce. Humanisté jsou lidské bytosti. to by se jim mohlo přinejmenším zkusmo přiznat a lidským bytostem je dopřáno myslet, dokonce i tehdy a těm, které netesají, nemalují, nehrají a scéně ani na housle. Když se ale nad tvořením zamyslíme trochu hlouběji, zjistíme, že to bude trochu složitější. Prohlašovat dogmata je příliš náročné, a já je nevyhlašuji, jen se, jako Sokrates ptám, kladu otázky lidem u nichž chovám podezření, že neznají svá vlastní dogmata. Copak mají tihle převýtečně moderně moderní lidé na mysli, když říkají, že jejich moderní literatura je kreativní? Mám vážné podezření, že i pokud je prohnaná, v žádném případě rozhodně není kreativní. Je právě taková, z čeho obviňuje své nepřátele: je kritická. Srdečně kupříkladu obdivuji úžasnou živost a opravdovost většiny díla pana Aldouse Huxleye, Myslím, že z moderních autorů je nejbrilantnější, a lze říci, že mezi moderními patří k těm nejmodernějším. Pokud ale jeho dílo posuzujeme jako intelektuální proces, pak mi přijde takřka zcela kritické.

Není samozřejmě snadné poukázat na něco, co by bylo výlučně kreativní. V konečné filosofii, tak jako v konečné theologii nejsou lidé schopni tvoření, ale jen kombinování. Je tu ale přijatelný smysl tohoto slova, který je myslím asi takovýhle: je to nějaký obraz vyvolaný individuální imaginací, který by nikdy žádná jiná imaginace vyvolat nemohla a který cosi přidává k obraznosti světa. Napsat „the multitudinous seas incarnadine“ (oceán zrumění a promění /vln valnou zeleň v nach/ – GKC cituje z verš z Macbetha pozn. překl.) považuji za kreativní a označuji to za kreativní podle tří skutečných a dokonce praktických zkoušek: nikoho by nikdy nic takového nemuselo napadnout nebýt pana Williama Shakspera, za druhé, i když je to apokalyptická či titánská idea, není opravdu anarchická, je olbřímí, ale ne taková, že by se jen rozlézala, do rámce myšlenky zapadá tak přesně, jak moře naplňuje všechny křivolaké zálivy a potoky světa. Je to, mimochodem, při vší tragičnosti oné příležitosti veselý obraz: pouhé představě dodává positivní a vášnivou radost z barev, jakoby radost z vypití šarlatového moře vína. Ovšem za třetí, a to je nejpodstatnější, odhaluje morální tajemství, v němž je celý smysl takové tragedie, vyjádřený klepáním zvnějšku, jež vyděsí vraha zevnitř, poukazuje na představu tenounkého rozdělení mezi zločinem skrytým v domě a hříchem, který naplňuje vesmír, vysvětluje, co měla znamenat řeč o to, že co bylo proneseno ve skrytu bude hlásáno ze střech, ukazuje pravou ideu soudného dne v němž bude svět skutečně a opravdově obrácen naruby. Mohli bychom také dodat, že ona dech beroucí věta není jen slovem, ale i gestem. Představa, že ponoření jednoho prstu promění všechna moře světa v oceán šarlatu je dramatická ve zcela zásadním slova smyslu. Ale samo toto drama je moralita, a nic by neznamenalo, že moře by byla šarlatová, leda by hříchy byly šarlatové….Ale co tohle všechno je, co to znamená? Tohle není moderní. Tohle není vědecké. Tohle není čistě experimentální a realistický způsob psaní, který mladí rebelové používali posledních třicet nebo čtyřicet let. Omo všichni říkají, že jsou kreativní a musí to vědět. A podle jejich theorie čistě kreativního umění, musí všichni zúčastnění zachovat zcela nezaujatý a amorální přístup. Nesmí záležet na tom, zda skvrna na prstu lady Macbeth byla od krve nebo červeného inkoustu, ani na tom, zda oceány zruměněly a proměnily se barvou krveprolití nebo rajské omáčky. Je to zjevně velmi uklidňující a osamocené rozpoložení intelektu a vyhýbá se všem zneklidňujícím a rušivým proudům ethické a theologické kritiky. Proti tomu se nedá říct nic, leda to, že kdyby všichni smýšleli takhle vědecky, nikdo by nebyl stavu napsat Macbetha.

A tady se, řekl bych, celá theorie nekritického a nekritizovaného kreativního umění rozpadá. Je prostě fakt, že Macbeth vám nebude dávat vůbec žádný smysl, pokud nejen nepoznáváte, ale i nesdílíte rozhodnou hrůzu z vraždy. A nechápu, jak byste mohli být šokováni vraždou a zůstat nepohnuti moralitou, to věru nevím. A pokud být kritický znamená sledovat a stopovat tyto elektrické dráty či alarmy proti lupičům, tyto nabité dráty zákonů života, které opravdu dávají rány, když se jich člověk dotkne, nebo je přestoupí, pak kritický není jen klasický kritik. Kritický je Shakspere, ba co víc, kritická je lady Macbeth, je extrémně kritická vůči lady Macbeth. Pokud je uznání skutečného desatera přikázání života a smrti toliko kritické, pak jsou kritičtí všichni velcí kreativní umělci, a kdyby nebyli kritičtí, nemohli by být kreativní. Lady Macbeth by nikdy nespatřila vizi zkrvaveného světla, leda až v poslední agonii sebekritky.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s