Esej XXI.: O sv. Jiří nově ožilém

Nevýhodou lidí, kteří neznají minulost je, že neznají svou přítomnost. Historie je kopcem či vysokou vyhlídkou, z níž jediné se mohou lidé dívat na město, ve kterém bydlí nebo věk, ve kterém žijí. Bez nějakého takového kontrastu, bez nějakého takového posunutí úhlu pohledu bychom neviděli vůbec nic z našeho sociálního okolí. Brali bychom je jako danost, jako jediné prostředí, které nás může obklopovat. Byli bychom o něm tak nevědomí a nevšímaví, jako jsme po většinu času ohledně vlasů rostoucích na našich hlavách nebo vzduchu, který prochází našimi plícemi. Právě rozmanitost a různorodost lidského příběhu dává ostře vyniknout poslednímu zákrutu cesty a právě pohled obloukem brány nám říká, že vcházíme do města.

A přece je tento smysl pro minulost mezi většinou nejinteligentnějších a nejpoučenějších lidí, zejména v moderní Anglii, pozoruhodně děravý a slátaný. Dnes ráno jsem, mezi stovkou dalších takových zlomků a odstřižků, si v jednom mimořádně intelektuálském týdeníku všiml literární soutěže, jejíž účastníci se měli o cenu ucházet sepsání rozhovoru moderního tazatele se sv. Jiřím. Zarazilo a zaujalo mně, že většina soutěžících, ba i těch výtečných a brilantních, skoro nic nepochopila, ba ani o moderním tazateli ne, když nepochopila, co je důležité na dávném světci. Nestavím se tu jako autorita ani v jedné z obou věcí, nepředstírám učenost a o učenost tu nakonec ani nejde. Jde tu o záležitost docela povrchní a zbytné informace, která je ale vcelku rovnoměrně rozestřena po celém povrchu. Úpadkem a pádem římského impéria jsem sice v poslední době zrovna nelistoval o nic usilovněji, než pan Silas Wegg, ani jsem v poslední týdnu nečetl každé slovo z Acta Sanctorum, nečetl jsem dokonce nijak pozorně poměrně moderní romanci Sedm předních hlasatelů a obhájců křesťanstva. Nemám než všeobecné informace, ale ty jsou zase vcelku všeobecné. Na lidech, kteří jsou mladší, bystřejší a pokrokověji vzdělaní než já mně překvapuje, že jejich všeobecné informace jsou velmi děravé a všelijak slátané.

Ne nebylo by spravedlivé tvrdit, že o sv. Jiřím není nic, protože na to by se dalo snadno odpovědět, že o svatém Jiří se toho ani moc vědět nedá. Je pravda, že v jednom smyslu nikdo neví, kdo byl sv. Jiří, víme jen, kým nebyl. Jediný zřejmý a pevný fakt o něm je to, že dozajista nebyl tím, co o něm tvrdil Gibbon, totiž stavební podnikatel v Kapadokii. V záznamech se dochoval jen jako prostý voják legií umučená s množstvím dalších za císaře Diokleciána a není zvláštní důvod o tom pochybovat. Všechno ostatní je jen legenda, i když legendy často bývají pro historii velmi cenné a prospěšné. Obecnou informací pak myslím, že pojem o životě legend, o tom jak rostly, odkud přišly a proč přetrvaly. Vím, co měli svatí patroni být, co se od nich očekávalo, jako to často dělávali pro nejrozmanitější skupiny lidí celé věky po své smrti, jak se jiní světci než sv. Jiří vypořádávali s draky, jak pomoc a ochranu sv. Jiří vzývaly i jiné národy než Anglie, vím, že světci přecházeli rytíře a ti národy a tak dále. Zkrátka jsem celkem hrubě postřehl to, co pan Wells nazývá Nárysem či Osnovou dějin, zdá se ovšem, že vědečtěji vzdělaná generace má pořád jen ústřižky dějin, z Gibbona vzatou lež, heslo „St. George for Merry England“ (sv. Jiří za starou dobrou, veselou Anglii) a další podobné osamělé věci. Výsledkem je jakési prazvláštní zúžení mysli, dokonce i když přijde na problémy současnosti či nedávné minulosti. Jeden docela inteligentní účastník soutěže zjevně „sv. Jiří“ pochopil jako někoho kdo žije ve „staré dobré a veselé Anglii“ a vysvětlil, že jeho doba (ať už to měla být kterákoliv) nijak zvlášť veselá nebyla, protože po ulicích bylo spousty bláta, případně že lidé žily v chatrčích z bláta. Když odhlédnou od všeho ostatního, pak budu tvrdit, že je projevem úzkého myšlení, pokud člověk předpokládá, že bláto je protikladem a opakem veselí. Plácal si tenhle člověk někdy bábovičky? Nebyla to mnohem větší zábava, než sepisovat příspěvky do itelektuálských týdeníků?

Podstatná je ovšem tahle věc. Všichni si mysleli, že vtip musí být v tom, že předvedou moc se doba sv. Jiří lišila od naší. Myslím, že mnohem lepší vtip by bylo ukázat, jak extrémně podobné si obě doby jsou. Autorům v tom ovšem bránilo to, že měli krajně neurčitou představu o tom, jaká doba sv. Jiří byla. Nuže člověk žijící, jako Jiří Mučedník, v pozdní éře římské říše by všude kolem sebe viděl antický svět, který byl modernímu světu až překvapivě podobný. Ať už se označení stará dobrá či veselá Anglie pro anglický středověk hodí nebo ne a bez ohledu na to, zda byl středověk samé bláto nebo ne, je docela jisté, že Diokleciánovo císařství samé bahno a špína nebylo. Imperiální Řím nebyl samé bláto, ale samý mramor, samá malta a mohutné stavby, samá potrubí, nářadí a stavařský um, byl plný složitých nástrojů přepychu či hygieny. A mezi všemi těm lázněmi velikosti a pohodlí paláců a do výšky čnících akvaduktů přemýšlel nejspíš Jiří o tomtéž, o čem přemýšlí mnoho dnešních inteligentních lidí—že nejen mýdlem živ je člověk a že hygiena, ba dokonce i zdraví, nejsou zas až tak dobré, pokud na ně nemáte zdravý názor, nebo ještě lépe, pokud k nim nemůže cítit zdravou lhostejnost.

Představme si kupříkladu, že by si voják Jiří přečetl některou ze satir na elegantní společnost, které byly v onom starém pohanském světě sepisovány. Všímal by si jak jeden fakt za druhým, jedna móda za druhu přesně odpovídají těm našim. Dobral by se k Juvenalovi, jak si tropí šprýmy z dam z lepší společnosti, které se pouští do mužských sportů či dobrodružství, aby na sebe upoutaly pozornost. Římský satirik popisoval, kterak vznešené římské dámy vystupovaly jako gladiátoři v arénách, kde obětovaly nejen cudnost, ale i své způsoby své vrstvy jen proto, aby byly středem pozornosti. Přesně taková módně oblíbená směs feminismu a reklamy opravdu existovala ve skutečné době skutečného sv. Jiří, téměř přesně tak, jak existuje nyní. Nebo si představme, jak si římský voják čte náboženskou a filosofickou literaturu kolující římskou říší. Viděli bychom, že to, co dnes označujeme za nová náboženství se tak jmenovalo už tehdy. Setkal s by se s idealisty, kteří byli vegetariány, třeba Apollianem z Tyanu, theosofy, kteří se od brahmínů a hinduistických zřeců naučili vše o reinkarnaci i proroky proroky prostého života rozprávějících v salonech vévodkyň o tajemstvích zdraví, bohatství a moudrosti a o příslibech universálního náboženství, které obsáhne všechna náboženství, aniž by vyžadovalo nějakou zvláštní víru v kterékoliv z nich. Kdyby se skutečný původní sv. Jiří měl ocitl v situaci, kdy by dával rozhovor modernímu novináři zjistil by, že v novinách je sotva co nového. První, co by ho napadalo by nebylo, že se ocitl v podivném světě daleko od draků, princezen a středověkého brnění. Napadlo by ho spíš, že se vrátil zpět do starého pomateného a rozkládajícího se světa poslední fáze pohanství, kde hlučně znělo popírání náboženství a ještě hlučněji jekot pověr. Našel by všechno z Juvenala, až na Juvenala. Našel by velkou spoustu absurdních dam gladiátorek—jen ne tolik lidí, kteří by je za absurdní označili. Cítil by se docela jako doma, pomyslel by si, že je zpět ve starém Diokleciánově císařství—a připravil by se na smrt.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s