Esej XXIV.: O panu Thomasi Grayovi

Jedny noviny přinesly zprávu a považovali ji za vzrušující, ba snad i znepokojivou novinku, že Gray svou Elegy in Country Churchyard (Elegii z venkovského hřbitova) nenapsal na hřbitově ve Stoke Poges, ale nějakém jiném podobném hřbitově téhož venkova. Necítím potřebu bádat nad tím, jak tahle zpráva zapůsobí na jistý druh amerického turisty, který odštípává kousky stromů a úlomky náhrobků, až zjistí, že mají památky ze špatných kmenů nebo kamenů. Nevím dokonce ani jestli je nová theorie dokázaná nebo ne. Co je dokázáno nad jakoukoliv pochybnost, pokud to vůbec nějaké dokazování potřebovalo, je naprostá absence představivosti u mnoha novinářů a archeologů o tom, jak jakýkoliv básník píše jakoukoliv báseň.

Obě strany sporu si v tomto případě představují, že se to odehrává asi takhle. Básník přijde a posadí se na buď na náhrobní kámen, nebo kamkoliv jinam, kde se od něho očekává, že bude sedět na jednom jediném hřbitově ve Stoke Poges, nebo v kterémkoliv jiném místě, jež Stoke Poges konkuruje. Zaslechne večerní zvonění, a o tom jestli člověk sedící mezi hroby ve Stoke Poges může zaslechnout večerní zvonění, které skutečně doléhá z Windsoru i když se mi zdá, že zní skoro jako každé jiné zvonění, které se zvečera ozývá, panují hrozné spory a pochybnosti. Tu básník vytáhne pero a přenosný kalamář, pokud možno velký brk a svitek (dotyčný básník žil ještě před vynálezem plní) a napíše první verš „The curfew tolls the knell of parting day.“ ( Zvon večerní uspává mroucí den – překlad Jaroslav Vrchlický pozn. překl.)Rozhlédne se kolem, aby se ujistil, že se stádo bučíc opravdu cestou dává ke konkrétními chlívu, že rolník je přítomen a jak mu povinnost velí se zmdlen ku vísce potácí a vůbec všechny další náležitosti jsou na místě. Posléze bude přísně trvat na tom, aby v bezprostředním okolí byla věž v břečťan zdi své halící, obývaná (pokud možno) kvílející sovou. Pokud nebudou v místě k dispozici všechny patřičné náležitosti, pak nebude s to Elegii napsat. Pokud ale je vše na svém místě, pak na druhé straně napíše Elegii celou, pečlivě a vytrvale a z hrobu na němž sedí se nezvedne a svitek nesroluje, dokud nešťastný mladík v jeho básni konečně nespočine v náručí svého otce a svého Boha. Poté se vydá domů na čaj a dokážu si představit, že mu přijde vhod, po takovém dlouhém a vytrvalém literárním úsilí vynaloženém v tak mokrém a studeném prostředí. Tohle si, s velmi malým přeháněním, ve skutečnosti představují ti, kdo mluví o tom, že Gray psal svou báseň tam či onde a ta takových či onakých místních podmínek, prostředí či okolností.

Nu, měl bych mít za to, že si nikdo ne myslí, že takhle se píše poesie. Možná ale v tomhle případě je i špatný básník pořád ještě lepší než dobrý kritik. Každý, kdo někdy napsal jakýchkoliv pár veršů, ať dobrých nebo špatných či bezvýznamných ví, že ty kalkulace počítají s nevypočitatelným. Gray mohl báseň, nebo její část, v jakémkoliv místě na mapě, mohl navštívit New Stoke Poges, Old Stoke Poges a docela dobře mohl navštívit obě vsi, nebo možná ani jednu. Pokud bych si ale mohl vybrat jednu linii spekulací z tisíce, pak bych si představil, že Elegie z venkovského hřbitova začala, pokračovala a skončila asi takhle nějak:

Pan Thomas Gray seděl jednoho večera v kavárně a doufejme, že to byla kavárna, která nabízela i něco jiného než kávu. To či ono, možná pár tónů houslí, dvě tři sklenky vína nebo dobrá večeře ho přivedly do přemítavé nálady, do přemítání příjemného i když lehce poznačeného mužnou a velkorysou melancholií. Jeho myšlenky, jak to v takových chvílích bývá, obracely všemi směry lákavou starou hádanku o tom, co si skutečně myslíme o životě a smrti, hračce krásné i křehké již nám Bůh dal. Řekl si „Koneckonců, kdo by neměl pocit, že na tom doopravdy záleží, u všech všudy? Divná věc….příjemná….úzkostná….“ Pak se v němu cosi hnulo živěji a on si ve vřelém poetickém pohnutí řekl: „“

For who tytumpty tumpty tumpty turn,
This pleasing anxious being e’er resigned. ( Neb komu tamta tamta tamtadm plen/zda štěstí vratkého, být živ, rád vzdá se? Vrchlického překlad pozn. překl)

Tehdy podnět nabude větší rychlosti a síly a Gray bouchne do stolu a hned přidá následující verš.

Left the warm precincts of the cheerful day. (Svit opouští, jímž chabý smál se den Vrchlického překlad pozn. překl.)

Zopakoval si ten verš několikrát. Velmi se mu líbil. Pak už bylo jen téměř jen věcí formy a jistě věcí umu, doplnit druhou polovinu verše:

Nor cast one longing, lingering look behind. (zda v loučení zrak neobrací zase. Obojí Vrchlického překlad pozn. překl.)
Pak se zvedl a nasadil si klobouk. Opustil svit, jímž se chabě smála jeho kavárna, šel domů a nejspíš na to všechno zapomněl.

Až o nějaký čas později a možná o dost později, se procházel soumračnou venkovskou krajinou. Je docela možné, že se procházel po Stoke Poges, nebo přes procházel přes tuhle ves nebo kterékoliv z mnoha dalších míst v okolí. Možná slyšel večerní zvonění, nebo něco, co mu večerní zvonění připomínalo nebo co se za večerní zvonění rozhodl považovat. Vymyslel další verš či dva o soumračné krajině plné téhož ducha stoické vděčnosti a dobrosrdečné resignace. Tu si, s velkou vděčností povšiml, že je může použít ve stejném metru jako verše, které si vymyslel onehdy v kavárně. Jejich nálada byla hodně podobná. Na hřbitově ovšem těch veršů nenapsal moc, možná tam nenapsal žádné. Je pravděpodobné, že třetí dějství se odehrávalo v páně Grayově soukromé pracovně, lemované klasiky ve staré kožené vazbě a zdobené slavnou kočkou a nádobkou se zlatou rybkou. Zde si zapisoval jednotlivé útržky veršů a pak je spojoval dohromady, dokud nevypadaly, že by z nich jednoho dne mohla být báseň. Ovšem, v závislosti na tom jaké o tom mohou existovat informace, by mě moc nepřekvapilo, kdyby to trvalo čertovsky dlouho, než se z nich báseň stala. Teoreticky je nejpravděpodobnější, že v polovině práce onemocněl a kamsi to založil a vzpomněl si až po mnoha letech. Je velice dobře možné, že uplynul další dlouhý čas, kdy jim měl skoro hotovou, ale dokončit ji nemohl. Mnozí lidé, kteří psali podobné básně čekali třeba rok, jen aby si počkali na jeden verš. S takovou potíži by mu moc nepomohly ani noviny, kdyby poukázaly na nějaký jiný hřbitov, vhodnější než ten ve Stoke Poges.

Nu, je možné, ba co víc, je to veskrze pravděpodobné, že na tomhle popisu konkrétního počínání pana Graye není ani slovo pravdy. Nečetl jsem, alespoň už dávno ne, žádné literární či biografické pojednání o panu Grayvi, kterých je tu k přečtení velmi mnoho. Je velmi pravděpodobné, že tam popsané detaily z jeho každodenního života naprosto zlikvidují podrobnosti, které jsem si představoval já. Je možné i to, že s jakousi úžasnou výstředností celou elegii opravdu napsal na hřbitově, nebo to s bezostyšným přeháněním předstíral. Můj příběh je ale v každém případě tomu, jak normálně báseň vzniká blíž, než příběh, který předpokládá, že jistá konkrétní místa a okolnosti jsou pro vznik básně nezbytná. Ani sám Gray nepsal s tím, že by kolem něj byly rozestavěné všechny patřičné jevištní kulisy. Bučící kráva, klátící se rolník, kvílející sova nebyli materiálem pro jeho báseň i bez nich by nejspíš napsal báseň velmi podobnou. Celá ta hra s nápovědami a zkouškami není literární kritikou. Je velmi dobře, když lidé aplikují literaturu či její měřítka na detektivní příběhy a detektivy. Není ale dobré dělat z literatury detektivku. Ve Stoke Poges, nebo někde jinde, se možná najde nesporný otisk Grayovy nohy nebo jeho oblíbený popelník. Ovšem z jeho popela se básníkův soucit nevznítil.

Pravý vztah Grayovy velké básně k současnému údobí našich dějin bude pravděpodobně pochopen až později. A přece je ta báseň památníkem, trofejí a současně i paprskem či signálem, který se vypíná stejně pevně a významně jako památník mezi poli u Stoke Poges. Bylo od té doby napsáno mnoho básní, které nabyly na oblibě, pokud se přímo neproslavily, ale které neměly právě v téhle soše s urnou, kam je nápis vryt uložen konkrétní význam a smysl pro moderní svět. Gray totiž psal na samém počátku literární epochy, jejíž konec (možná) prožíváme my. Představuje ono změkčení klasiky, jež se postupně proměnilo v romantismus. My představujeme konečné zatvrzení romantismu, který se proměňuje v realismus. Obě změny byly ve své době kritisovány kritiky, kteří byli prostě jen konservativní. Dr. Johnson zčásti možná s veselou netrpělivostí poznamenal, že Gray dokázal jen to, že „dokáže být nudný novým způsobem“. A většina z nás by souhlasila, že moderní realističtí autoři, kteří vystřídali romantické spisovatele a vynalezli úžasný a ohromující množství způsobů, kterak svým psaním nudit.

Ovšem změna ustrnulá u Graye v přechodu a nedokončená, podivně připomíná soumračné proměny krajiny, jež báseň popisuje. Ba co víc, celou episodu provází podivná, až téměř tajuplná či zlověstná harmonie, která obsahuje i shodu okolností. I když ho tak zajímaly jemné odstíny soumraku je docela zvláštní už to, že se jmenoval Gray (anglicky šedý pozn. překl.) Celá ta legenda se jaksi podobá čemusi bezbarvému a klasickému, blednoucímu do pouhého stínu. Cosi totiž před očima básníka Thomase Greye doopravdy mizelo, a bylo to něco, co nechtěl vidět mizet. Lze připomenout, že první dojmy, zejména z prvních veršů se týkají věcí, které se pohybují pryč a nechávají básníka o samotě. Abychom tak řekli vidíme jen záda rolníka potácejícího se tmou, dobytčí stáda připomínají cosi mizejícího, protože věru z dosahu a dohledu onoho učeného, vnímavého a osamoceného gentlemana zastupujícího kulturu Anglie osmnáctého století uplýval celý svět a on mohl jen sledovat soumračnou proměnu, které nemohl porozumět. Až se totiž venkovský oráč z onoho soumraku vynoří, bude už jiný. Bude totiž buď vědeckým manažerem provozu nebo zcela novým druhem agrárního občana, který bude stejně velký jako za prvních dnů Říma. Ať bude svobodným rolníkem, nebo ho čeká život v porobě cizích strojů, už nikdy nebude stejný.

Nemám v nijak velké oblibě výbory a společnosti odborníků či amatérů, kteří zasedají nad tím či oním problémem, ale pokud jde o ochranu venkovských, zemědělských a kulturních tradic našeho vlastního venkova jinou možnost v této chvíli nevidím. A řekl bych že Penn-Gray Society je dobrým případem nástroje vhodně uzpůsobeného pro práci, která je potřeba a také ji dělá. Problém je v tom, že typický kultivovaný Angličan, jako byl Gray nebo typický Grayův obdivovatel býval jistým druhem gentlemana, zpravidla takovým, který měl své venkovské sídlo. Od té doby, abychom pokračovali v obraze, gentleman s venkovským sídlem poněkud upadl a sedí na zemi mezi dvěma stoličkami. Už není mocný a bohatý coby pozemkový vlastník. Zpravidla nenabyl moci a bohatství jako místní politik. Velmi mnoho lidí samozřejmě umělo venkov ocenit a vážit si ho, aniž by tam měli sídlo. Jenže pokud nepatřil k těm, jimž patří sídla, ještě méně pravděpodobné bylo, že by kandidovali do rady hrabství. A tento starý způsob anglického uspořádání života, který od Grayových časů postupně umíral se vyznačoval tím, že tito umělecky založení lidé byli ponejvíce přímo či nepřímo navázáni právě na venkovské statkáře a nižší pozemkovou šlechtu. Jde tu o to, že celý systém, ať už to bylo dobré či zlé, velmi specifický právě pro anglickou gentry. Nikdy to kupříkladu nebyl systém specifický pro venkovany a rolníky. Pokud něco jako rolnictvo existuje, třeba i ve Skotsku, pak je možné, aby z něj vzešel takový rolnický básník jako byl třeba Burns. A na takového rolníka jako byl Burns budou vzpomínat a v paměti ho uchovávat další rolníci, i kdyby si na to nepamatoval už nikdo jiný. Nikdo ale nemůže předpokládat, že by zemědělští dělníci uchovávali vzpomínku na učence jako byl Gray. Je zábavné připomenout, že Burns verše z Elegie použil jako motto pro svůj prostý a štiplavý obraz rolnického života a jak si někteří mysleli, záměrně tím zdůraznil rozdíl mezi vlastním realismem a učencovým klasicismem:

Let not ambition mock their useful toil,
Their humble joys, and destiny obscure;
Nor grandeur hear, with a disdainful smile,
The short and simple annals of the poor. (V jich prosté veselí, v los, trud a tíž/mlč, ctižádosti šklebe pohrdavý,/i velkosti, stůj stranou, raděj slyš,/co krátká chudých kronika ti praví. Vrchlického překlad pozn. překl.)
A pravda, docela se mi zdá, že když když tyhle blahosklonné verše citoval, byl to právě chudý básník kdo si dopřál ctižádosti šklebu pohrdlivého.

V onom ušlechtilém aristokratickém příběhu, který způsobil, že se z jižní Anglie stala před očima národů velká zahrada ovšem musíme vidět jeho světlé si stinné stránky. K nim patřilo oslabení jediné organizace, která chránila umění a a pamětihodnosti venkovského života. Gray by nemohl být populárním básníkem jako Burns, přinejmenším ne v onom druhu venkovského života. Možná to lehce připomíná jeho vlastní slova, že vesnický Milton by zůstal němý a neznámý. Možná záměrně nedokončil příběh o venkovanovi Hampdenovi, který sice možná byl pytlákem, ale určitě nebyl rolníkem. V každém případě stará organisace kultury zeslábla a nová organisace místní politiky není organisací kultury. Kultura rolníků a venkovanů existovat může, kultura malicherných politiků ne. Při tomto dilematu nelze dělat nic, než pracovat pomocí skupin podobně smýšlejících jedinců, studentů, umělců či milovníků krajiny, kteří si dají tu práci, aby se vzájemně podporovali při ochraně tradic národních dějin a poesie. Jinak bude celá země zcela smetena a obnažena, aby vyhovovala tomu druhu motoristy, který považuje každý objekt za překážku spěchu od nikud nikam. Cesty už nebudou cestami, protože nebude míst, kam by mohly vést, budou tu už jen zlověstně pojmenované tepny a ty věru budou připomínat ony otevřené a tryskající tepny, jež jsou nevyhnutelným znamením smrti. Měl bych říct, že definitivní poučení z toho všeho je, že se musíme rozhodnout mezi skutečnou aristokracií a skutečnou demokracií a buď uchovat venkovskou šlechtu a selský stav nebo vytvořit rolnictvo. Bezprostřední poučení však říká, že musíme zachovat vše co lze z toho, co nám připomíná, že venkovský život byl civilisací a ne divošstvím a zejména podporovat takové skupiny jako je zmíněná společnost, která hájí slavnou tradici Thomase Greye.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s