Esej XXV.: O evoluční pedagozích

S velekněžími Mumbo-Jumbo mám přátelské vztahy, s uctívači Zelené Opice a Sedmihlavého Hada dokážu vesele prohodit pár slov, když se potkáme někde ve společnosti, s Bafometovými pijáky jsem se ve vší úctě dohodl, že se neshodneme, u kvílejících Dervišů z Rudé pouště vidím otevřenou cestu k obnově jednoty, od těch, kdo obětují děti Nejdávnějšímu krokodýlovi se liším jen názorem, u těch, kteří považují za projev božské přízně považují, když jejich matce ukousne bengálský tygr hlavu jsem ochoten věřit,že jsou lepší, než by jejich věrouka nasvědčovala, těm, kdo věří, že moře je zelenou krví velkého obra, jehož bezkrevnou tvář vidíme v podobě Měsíce jsem ochoten přiznat, že se díváme na dva různé aspekty pravdy, v těch kdo upřímně doufají, že uctí bohy svých otců tím, že budou jíst toliko živé škorpiony s úctou pozdravuji radu k dokonalosti, již sám nejsem povolán poslechnout, u těch, kdo se celí nabarví jásavou červení a tančí před Devítihlavým slonem uznávám rituální praktiku, jejíž plnější a upřímnější rozbor lze doporučit dokonce i méně pokročilým školám Universální církve, ohledně Thugů chovám naději, o Bašibozucích slýchám velmi povzbudivé zprávy a vůči stoupencům křesťanské vědy se obracím s křesťanskou láskou. Je tu však jeden způsob, jak psát o takových věcech a takových lidech, který dle mého naznačuje cosi naprosto podlidského a mnohem méně než přiboudlého, něco tak ohromeného a zaraženého, že v tom sotva rozeznáváme podobu lidství, cosi tak pitomého, že se o tom sotva dá mluvit jako o lidském myšlení, něco tak plochého a přízemního, že by to snad mohlo být myšlení oněch plochých, bledých ryb, jež leží na dně hlubokých, temných moří a žijí jen ve dvou rozměrech. A taková je mentalita velkého počtu lidí, kteří píší vzdělávací díla o evoluční historii a jsou tak děsivě zaostalí, že opravdu věří, že jsou osvícení.

Ony totiž hlubiny pověry, dokonce i hlubiny degradace jsou když nic jiného, tak aspoň hlubinami. Nerozkřikují se povrchní domýšlivostí, když nenajdou nic než povrchnost. I na té nejhrubší modloslužbě či nějbláznivější mythologii je cosi, co lze brát jako jakési šátrání a tušení. Na životě je toho víc, než chápeme, a někdo nám tvrdí, že když sníme škorpiona nebo se budeme klanět zelené opici porozumíme tomu lépe. Jenže evoluční vzdělavatel, který od svého narození nebyl v ničem než v temnotě, věří že žije v denním světle. Už sama jeho představa o denním světle je tak prázdná, až je slepá. Není v ní žádná hloubka, ani světla, ani temnoty. Nemá žádné rozměry, chybí jí nejen čtvrtý, ale ani třetí ani druhý, a první jen stěží a určitě žádná, v níž by se mohla pohybovat mysl. Myšlení proto zůstává strnulé, myšlenka utkvělá, v postoji označovaném za pokrokový. Nikdy se neohlíží zpět, ani pro vzpomínku, nikdy se nepodívá jinak, ani pokusně, nikdy nepohlédne jinam, ani kvůli paradoxu, nikdy nemrkne druhým okem. Ví prostě všechno a vše zná a vypadá, že toho, co by se dalo vědět a znát není příliš mnoho. Jedním příkladem takového věděckého pohledu na příběh člověka jsem se nedávno probíral a zde ulevím svým pocitům

Tihle autoři někdy tvrdí, že jsou pokud jde o Boha agnostiky. Dejž Bůh, aby byli ochotni být agnostiky, pokud jde o člověka. Kéž by tak nechali lásku ke kráse či tajemství, tak tajemné, jak ve skutečnosti jsou. Každé dítě se rodí, aby se postavilo některým otevřeným otázkám. Jsou pro ně právě tak otevřené, jako zjišťuje, že má otevřené uši, plíce nebo chřípí a instinktivně ví, že těmito otevřenými otázkami se nadechuje vzduchu a života vesmíru. Proč jsou sny odlišné do denního světla, proč se liší mrtvé a živé věci, proč je ono samé odlišné od ostatních lidí, proč v nás krása vyvolává neklid a dokonce i proč láska rozněcuje pře, proč nemůžeme s naším prostředím splynout tak, abychom na ně zapomněli na ně i na sebe, to všechno jsou myšlenky, které děti matně vnímaly za dlouhých prázdných odpolední, nebo o kterých primitivní básníci psali eposy za rána světa. A všemi legendami, bez ohledu na to, jak jsou barbarské, vane vítr všech těchto širších otázek. Všechny odkazují zpět k těmto starodávným bezedným studním, které sahají hlouběji než rozum až k samým kořenům světa, ale obsahují prameny, které rozum občerstvují a udržují jej vždy a stále činný. Cílem racionalistického historika je tyto studny ucpat a zanést. Jako obzvlášť hloupý instalatér do nich cpe jakousi zátku, aby zastavil pramen mládí. Většinou mu k tomu slouží nějaké slovo, hloupé slovo, které má zablokovat myšlení. Tajemství neobjasní, jen ochromí či otupí schopnost uvědomit si, že jde o tajemství. Když chce jít kluk na vycházku ví, že je to smíseno s pocity, jež nepronikl a s písničkou nazvanou „Over the Hills and Far Away“ (Přes kopce a ještě mnohem dál). Když je procházce básník, uvědomuje si, že na tom, že se může procházet je cosi podivného a že strom či hora se projít nemohou. Ovšem cílem pseudovědce je vyslovit zaklínací formuli, která tyhle pocestné a vandrovníky jednou provždy zmrazí a zastaví. I kdyby se jejich těla ještě měl pořád procházet kolem, aspoň jejich mysli se už nikdy nepohnou. Pronese kouzelná slova „U člověka se evolucí vyvinula schopnost pohybu a přesunu z místa na místo“ a člověk tytéž schopnosti v okamžení ztratí. Ti, kdo se před tím procházeli zůstanou strnule stát jako sochy v černokněžníkově zahradě.

Abych použil jen jeden příklad. Knížka kterou jsem četl opakovala po milionté, že cudnost musí být nesmysl, jelikož množství užívaného oděvu se liší mezi jednotlivými lidskými rasami. Jako by nějaký významnější theolog či uznávanější moralista kdy prohlásil, že božský plán vesmíru předepisuje nějakou konkrétní délku sukně! Jediné co požadovali bylo slušné podvolení se tomu, co bylo považováno za nevtíravě rozumnou délku sukní. Jenže onen autor nepřemýšlí o cudnosti zrovna příliš jako o důvodu k oblékání, byla o tom totiž zmínka v knize Genesis a tudíž to prostě nemůže být pravda. Nu, je docela pravda, že k tomuto tajemnému lidskému chování začaly velmi brzy patřit ozdoby, i když se velmi často vztahují k pohlavním tabu. Jenže tomuhle autorovi nestačí, aby řekl, že odívání začalo zdobením. On musí říct, že odívání začalo okázalostí. To ukazuje, že prostě musel začít slovem, které znevažuje a opovrhuje, i kdyby mělo být nepoužitelné. Celý kmen nemůže nosit jedny a tytéž šaty z okázalosti, za tím cílem je ostatně v našem moderním kmeni nenosit šaty žádné. Mimoto ozdoba začala vedle šatů se vším možným ostatním, s keramikou, zdmi, zbraněmi a vším možným dalším. A pokud se onen autor domnívá, že vůdce paviánské smečky může říct o něco podřízenějšímu paviánovi „Nakresli mi, nebo utkej, ozdobu, která se kroutí jako vír, nebo tančí jako vlny, chytá do sítě hvězdy nebo do větvoví slunce jako růže růžový keř, protože mám dneska okázalou náladu,“ a že pak běžný dělník uložený úkol provede, pak onen autor velmi podceňuje jemnost i toho nejprimitivnějšího a nejprehistoričtějšího umění. Potřebuje ovšem a musí mít slovo, jež cosi zbavuje hodnoty a pokrývá to opovržení, proto celé tajemství lidského prahnutí po kráse nazve „okázalostí“. Ovšem každý kdo četl mnoho knih těchto chlubivých vědců ví, že se může najít velmi,velmi mnoho okázalosti, která jakoukoli krásu postrádá.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s