Esej XXVI.: O navazující minulosti

Téměř bezprostředně po skončení Velké války (první světové pozn. překl.) jeden Němec napsal velmi úspěšnou nebo aspoň velmi propagovanou knihu The Decline of the West (Úpadek Západu) To nejlidštější, co se z ní dalo dovodit bylo (dle mínění mnohých), že poté co Němci účinkovali v představení jménem Úpadku a pádu německé říše si Němec přirozeně přál, abychom my ostatní upadli a padli s nimi. Považoval by za provinění proti taktu a dobrému vkusu, kdyby po německém pádu jakýkoliv jiný národ vzkvétal, to ovšem pokud si vůbec uvědomoval existenci takových odlehlých koutů své říše jako jsou Francie, Flandry nebo Anglie. Svou nauku v každém případě aplikoval na vše co je v naší civilisaci nejčinnější, ať už jsme ustrojení tak, že ji říkáme Indo-germánská rasa, nebo ji spíš označujeme za křesťanstvo. Jeho theorie o všeobecném zhroucení, která je též theorií o všeobecném zhroucení, ovšem obsahuje víc. V tom, a v jeho obecné ideji o moderní fázi úpadku, byl jeho názor formulován věru celkem rozumně a velmi přesvědčivě. S tím se ovšem pojí další soubor idejí, které k theorii nutně nepatří o tom, že civilisace buď periodicky oslabují nebo že naše civilisace v naší době zeslábla. Tyto dvě these mohou být docela dobře pravdivé, ale these knihy byla lživá.
Přinejmenším pro mě je falešná, protože je fatalistická, falečná protože nehistorická a falešná protože obsahuje konkrétní lež, protože obsahuje konkrétní lež o velké kultuře, kterou kritik kritisuje. Celý její smysl, chcete-li vtip nebo aspoň pointa jsou v tom, že byla kontinuální, zatímco kritik chtěl především ukázat, že byla přetržitá a nespojitá. Nespokojil se s tvrzením, že se civilisace otáčí v oddělených cyklech ve smyslu, ve kterém můžeme tvrdit, že náležíme k odlišné civilisaci, než druidové. Běžnou evropskou historii rozsekal na kusy, které prý navzájem nemají víc společného než čínská a aztécká civilisace. Běžnou křesťanskou historii rozpoltil ve dví, aby popřel, že by jedna nebo druhá půle byla křesťanská. Pokud si vzpomínám, celou první půli připsal muslimským Arabům, protože nebyli křesťané a druhou lidem typu Fausta, protože to byli křesťané poněkud pochybní a také to byli Němci. O rozděleních pak mluvil tak, jako by to byly propasti zející mezi vrstvou plnou prvopočátečních krystalů a další, celé eony vzdálenou, obsahující první fascinující stopy života v podobě vačnatců.
Nu jsem si docela jist, že i jen z pohledu prostého zdravého rozumu takhle roztříštěná historie křesťanstva, ba ani historie Evropy, nikdy nebyla. S antickými Řeky jsme propojeni mnohem víc, než by německý autor připustil, že jsme propojeni s lidmi pozdního středověku či dokonce počátku moderní doby. Takové odlišení, o jakém mluví, nastává jen tehdy, když cyklus civilisace skutečně skoná, zbudou po něm zkameněliny a pozůstatky právě tak tajemné a nevyzpytatelné, jako ammonité. Nemáme potuchu jaké měli náboženství kromaňonci, i když z jistých obrazů rituálních tanců (jakož i z našeho vlastního zdravého rozumu) dovozujeme, že nějaké měli. Neznáme význam a smysl Poháru a kruhových kamenů, i když ti šťastní a civilisovaní mezi námi kroužky, v podobě třeba snubních prstenů, i poháry, dokonce poháry vína, používají dosud. Nevíme ani, jestli znamení a symboly interpretujeme správně, nebo jestli to vůbec nějaké symboly jsou. Nu, řečtí bohové nikdy tímto způsobem nezemřeli, a římská říše nezemřela nikdy. Mnohá z nejmodernějších anglických průmyslových měst mají už v samém svém jménu titul římského tábora a všude tam, kde stál římský tábor stála posléze křesťanská katedrála (římský původ mívají například města končící na -chester, což má odkazovat na římské castrum pozn. překl.) V celé dlouhé historii na jednom jejímž konci stojí Herodotus a na druhém Herr Spengler, nebylo žádného muže, s nímž se muselo počítat, který by v kterémkoliv z oněch věků nemluvil o pádu Tróje, nebylo generace, kdy by mladí básníci neudělali z onoho starého příběhu téma nových básní. Taková Herediova báseň o Antoniovi či Morrisova o Atrušovi, zajímalo by mě, patří do mrtvého řeckého období, nebo do mrtvého arabského období? Nebyla nikdy žádná generace, která by se nedovolávala Vergilia, i kdyby jen proto, aby ho napodobovala. Filosofové každé generace se odkazovali na Aristotela, i kdyby jen proto, aby se s ním přeli. Linie naší kulturní kontinuity se nikdy nepřerušila.
Myslím, že to nyní stojí za to zmínit ze dvou důvodů. První je ten, že týž energický německý autor vydal další knihu, mnohem méně důstojnou a mnohem dogmatičtější, kde svou theorii, a zejména její nejpochmurnější a nejdogmatičtější části, znovu potvrzuje. Druhý spočívá v hrůzné možnosti, že to co, mylně říká o naší minulosti lze říci pravdivě o naší současnosti a budoucnosti. Tím chci říct, že až doposud lidé naší starobylé tradice dělali všechno možné, jen nezapomínali. Ať už na jejich náboženstvích či na jejich revolucích bylo cokoliv fanatického či nevyváženého, nakonec so vždy když na to přišlo dali obzvláště záležet na tom, aby pamatovali na činy svých otců. I tehdy když čistější pohanství Homérovo a Pindarovo otrávili, nezničili je, nechali je být, aby jednou provždy stálo jako výčitka a odsudek. I tehdy když svrhli řecké bohy a zbavili je vlády nevyhnali je a nepropustili je. V prvním návalu spravedlivého hněvu je odsoudili jako démony, ale nakonec je nechali žít dál jako elfy. Ponechali je jako fantastické a pohádkové bytosti dobré pro literární metafory či ozdobné plastiky. Křesťanstvo tak ponechalo v literatuře nymfy a v sochařství kupidy. A je pravda, že nyní je plemeno, které si vždy pamatovalo, ze všech stran vyzýváno, aby zapomnělo.
Ano je to tak, je pravda, že vůbec poprvé nás naše noviny a naši noví politici vyzvali, abychom zapomněli ne na to, co se stalo před tisíci lety, nebo před sto lety, ala na to, co se stalo před dvaceti lety. Když jde o změnu politiky nebo rehabilitaci politika, vyzvou nás, abychom zapomněli, co se stalo před dvěma lety, nebo dvěma měsíci. Zde věru má velký Spenglerův systém naprostého vzájemného rozdělení všech historických episod. Zde vidíme skutečný trik, jak se považovat za vzájemně odloučené ne éony a propastnými hlubinami nejen od našich otců, ale i mezi sebou navzájem. Když tedy budeme číst denně noviny a pokaždé zapomeneme, co říkaly včera, můžeme lidské dějiny rozdělit do uzavřených cyklů, z nichž každý bude dlouhý ne pět set let, ale dvacet čtyři hodin. To nám umožní, abychom se na politika, jemuž jsme minulý týden důvěřovali jako na jeskynního člověka, jehož malby vyryté do skály nerozluštíme, ani kdybychom an to měli sto let. Umožní nám to dívat se n slogany a zpupné politiky, kterým jsme ještě nedávno tleskaly, jako by to byly hieroglyfy stejně nesrozumitelné jako Pohár a kruhové kameny. Tato nová zapomnětlivost v naší současné kultuře do jisté míry ospravedlňuje pesimismus německého profesora, a pokud takové zapomnění přijmeme, pak není pochyb o tom, že se náš „cyklus“ opravdu zkroutí na podlaze jako červ a jednou provždy zůstane nehybně ležet.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s