Esej XXVII.: O veselém vladaři

Pan Arthur Bryant nedávno u Longmanů vydal velmi zajímavou a uvážlivou studii o králi Karlu II. Byl to jistě velmi příznivý portrét, ale byl to portrét a nebyla to právě tak figurína, modla nebo na bílo natřená socha, jako to nebyla karikatura. O proporcích obrazu je možné mít různé názory, ale je to obraz skutečného objektu. Bylo prokletím našich dějin představených jako panorama voskových figur, že k jedné každé z nich bylo jako nálepka přilepeno jakési vice či méně legendární úsloví, které sice tu a tam mohlo být zčásti pravdivé, ale vždy v takové případě bylo projevem nepochopení pravdy. Konkrétní pravda o Karlu II, pointa jeho příběhu, by mi vždy připadá v tom, že by úžasnou náhodou, pozoruhodnou shodou okolností. Byl princem, který se narodil, aby zdědil korunu, byl to velmi schopná člověk a na nižší úrovni jakási génius svého druhu. Nálepkou či literární aluzí s Karlem II. vždy oficiálně spojovaným je jistý epigram jednoho z jeho důvěrníků ve smyslu, „že nikdy neřekl nic hloupého a neudělal nic moudrého.“ Jenže byl to právě ten epigramatik, kdo povídal hlouposti. Ve skutečnosti to bylo skoro naopak. Jakožto člověk, který vedl elegantní lehkou konversaci ještě i na své smrtelné posteli a nadto jakožto muž, který se miloval s nějakými čtyřiceti ženami, musel Karel II. odejít do hrobu jako člověk, který napovídal velmi mnoho hloupých věcí. Udělal ovšem také velké množství moudrých věcí a některé z nich mohou kritici kritizovat jako příliš moudré, protože mu byla vlastní spíš chytrost hada, než bezelstnost holubice. Vlastně mě vůbec nenapadá, co by udělal nemoudrého, až na to, že při různých příležitostech možná udělal něco nedůstojného. Pan Belloc tenhle aspekt svým způsobem zvýrazňuje ve své knize o Jakubovi II. V jistém ohledu postavil Jakuba II. proti Karlu II. Prvního ukazuje jako veskrze upřímného muže, který vždy vypadal jako hloupě a umanutě, zatímco druhý jako složitý, méně hrdinský muž, který dělal kompromisy a vždy vypadal taktně a ohleduplně. Podání pana Arthura Bryanta lze téměř označit za obranu Karla II. proti tomuto naznačovanému srovnání. Snadno ukazuje, že Karel byl v zoufale složité situaci, že hlavní chyba a problém spočívaly v hlupácích, podvodnících a fanaticích, kteří na něj tlačili, nejsem si ale jist, zda se zcela vyvrátil apel na hrdinství, když napsal: „Kdyby se postavil na odpor, stálo by ho to korunu? Měl se postavit na odpor a přijít o ni. Jsou totiž i jiné věci, které může člověk ztratit.“
Ať už si ale o jeho morálních kvalitách myslíme cokoliv, přece jen mě pořád ještě překvapuje, že si nikdo ani zdaleka dostatečně nevšiml jeho mentální kvality. Nikdo ze Stuartovců nebyl hlupák v tom smyslu, který by se dal použít na první německé krále Jiří. Marie Stuartovna, královna Skotů, byla brilantní a schopná, Jakub I. byl vzdělaný muž, Karel I. byl kultivovaný, Jakub II. byl zdatný, zejména jak administrátor námořnictva, ať už je pravda o poněkud mdlé a politováníhodné postavě prvního stuartovského následníka jakákoliv, je zřejmé, že Charles Edward z pětačtyřicátého byl bojovník a ne blázen. Zdá se mi ale, že mezi Stuartovci vyniká tím, že měl hlavu toho druhu, který by ho mohl přivést do popředí i kdyby nebyl princem. Za mnohou mýlku může slepý a ohlupující trik spočívající v řečech, že takový muž je jen důvtipný a jeho důvtip jsou jen hloupé cetky a pozlátko, kterými se může pyšnit kdejaký hlupec. Ve skutečnosti je na starším smyslu slova, které si důvtip neplete s vtipem a na rozdíl od moderního užití je nezaměňuje, mnohem víc moudrosti, než v tom novém. Ve starých rčeních člověku, který zaměstnává svůj důvtip, nebo ho má dost, aby udělal to či ono, se tohle slovo vlastně užívá jako synonymum pro mysl či rozum. Tohle platí skoro vždycky, ale rozumí se pod tím zejména duchapřítomnost. Mnozí z těch, kdo citují dvořenínův pečlivě připravený veršík o králi, který nikdy nic hloupého neřekl a nic moudrého neudělal už nezmiňují Karlovu mnohem pronikavějších a docela bezprostřední odpověď, a to v pasáži, kde se o něm říká, že odvětil: „Jsem anglický král, mluvím sám za sebe, jednají za mně moji ministři.“ Člověk, který mluví takhle není jen důvtipný, alespoň v tom smyslu, jak o tom tihle lidé mluví, ale má mozek v hlavně, a myslí jím.
Nuže, když si v páně Bryantově knize přečteme podrobné, dramatické, napínavé a vzrušující pojednání o dlouhé partii politického pokeru mezi Karlem II. a oposičními politiky, skutečně brilantními muži jako byl Shaftesbury a Halifax, budeme sledovat čistou bitvu mozků a ten jeho byl jednoznačně nejlepší. Na začátku neměl vůbec žádné karty a vůbec v nejhorším čase bitvy neměl než nejhorší karty, všichni nejschopnější muži té doby hráli proti němu a měli nejlepší karty a on je všechny porazil. Přestál revoluci, která není stavěna na roveň anglické slavné revoluci či americké revoluci právě proto, že ji přestál. To se Jakubu II. a Jiřímu III. nepovedlo. A podařilo se mu dosáhnou obnovy a návratu a to ne jako mladému princi, který se vrátil díky náhodě narození či výběru parlamentem, ale čistému a nepolevujícímu intelektu. Obnova monarchie totiž nenastala na počátku Karlovy vlády, ale na jejím konci.
Bylo by těžké zde posoudit a rozhodnout jak správná jeho věc byla, protože lidé se na tom v názorech liší podle svých náboženských a politických zaměření. Stojí ale za zmínku, že i tady většině lidí, kteří diskutují o politice uniká, oč vlastně jde. Proto často včítají do dobových frakcí a fanatismu moderní demokratický ideál, který v té době neexistoval ani u whigů, ani u krále, ale pokud bychom ho chtěli chtěli hledat měli bychom z krále větší šanci, než u whigů. Když kupříkladu král řekl, že si myslí, že by lidé měli raději jednoho krále, než pět set králů bylo to zpravidla vykládáno jako typický toryovský posměšek na beztvarou tyranii davu či lůzy. Od Karla, nebo kohokoliv z toryů té doby se dalo čekat, že velmi pravděpodobně s nějakým posměškem o tyranské vládě lůzy přijde. Ve skutečnosti ale měl mnohem více na mysli právě to co řekl, a to co řekl byla naprostá pravda. Parlament nebyl lid, dokonce ani v tom poněkud neohrabaném a mechanickém smyslu, v němž má lidem být nyní. Byl založený na velmi omezeném volebním právu, protkaný nepotismem a převážně nominovaný šlechtici a venkovskými statkáři. Byla tu ale ještě zásadnější věc. Celkem vzato to v postojích a jednání byla privilegovaná třída, cosi jako sněmovna vysokých šlechticů či princů. Byla to opravdu, jak Karel řekl, Sněmovna pěti set králů. Měl zvláštní parlamentní výsady, tak jako on měl svá královská práva a lze pravdivě říci, že král zápolil s králi. To vše velmi jasně vychází najevo v páně Bryantově vylíčení sporu ohledně papeženského spiknutí. Nebudu se tu zabývat jeho ostatními aspekty, natožpak těmi papeženeckými. Nezajímá mně teď dokonce ani morální stránka věci, o náboženské ani nemluvě. Můj zájem je čistě intelektuální a týká se jen intelektuálního obdivu, v pravém smyslu užasnutí, nad melancholickým humoristou, který celý ten blázinec prožil a přežil a zůstal přinejmenším tím nejpříčetnějším mezi anglickými králi.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s