Esej XXXII.: O romantismu a mládeži

Romantismus je obyčejně kritisován jako by to bylo cosi starodávného, zatímco ve skutečnosti je to cosi velmi nového a především velmi revolučního. Byla to ta nejnovější vzpoura mládí, která předcházela vzpouře mládí, která na ni útočí nyní. Je samozřejmě rozdíl mezi romantismem a romancí. Romance ve svém nejzdravějším smyslu je stará jako svět sám a dokonce i ve svém specifičtějším smyslu je inspirována onou zvláštní intensitou barev a zahrocené energie, která náleží středověkým štítům, oknům a praporcům. Středověká romance, která byla jakousi předlohou pro romanci vzešla z živosti visionářské či duchovní zkušenosti, která zanechává jakýsi lesk či záři kolem veškeré zkušenosti. Své barevné světlo ovšem vrhala především na zkušenost lásky a v jistém smyslu romanci vytvarovala podle náboženství, jako když Chaucer označil legendární milence za světce Kupidovy. V tomhle smyslu můžeme tvrdit, že romance náležela středověku a v hlubším smyslu, že náležela jakémukoliv věku.
V tom, co se dnes označuje za „stavění ženy na piedestal“ se romantismus podobal feminismu. Podobal se též ideální demokracii, kterou lze označit za „stavění Člověka na piedestal“. Mezi oběma ideami je vskutku prazvláštní a ilustrativní historická paralela, která se v devatenáctém století zdála jak nová, tak pravdivá. Ani zdaleka netvrdím, že nejsou pravdivé jen proto, že už nejsou nové. Pro obě mám velké pochopení. Jen poznamenávám historický fakt, že pokud nebyly nové, pak byly velmi nedávno za nové považovány. Republikán s rudou čapkou na hlavě mluvil když ne jako by nikdy žádní republikáni neexistovali, tak přinejmenším jako kdyby v budoucnosti neměl být nikdo jiný než republikáni. Romantik, oblečený do rudého kabátu, mluvil jako by starý svět byl uvězněn v klasicismu a tvrdil, že romantismus nový svět otevře dokořán. Každý byl přesvědčen, že je extremistou, oba však ve skutečnosti byli umírnění, jen došli do středu své cesty a neměli ani jeden žádnou opravdovou představu, do které krajnosti je povede Každý z nich byl mostem rozklenutým mezi věky. Každý s sebou nesl ze starého světa cosi živého, co mohlo v novém světě jen zahynout.
O Lásce a Svobodě, bozích romantiků a republikánů, totiž platila jedna velmi prostá věc. Byly to prostě jen zlomky křesťanské mystiky, ba dokonce křesťanské theologie, vyrvané ze svého náležitého místa, volně poházené kolem a nakonec vržené vpřed do věku tvrdého materialismu, který je obě ihned zničil. Nebyly to skutečně racionální, natožpak racionalistické ideje. Přinejmenším to nebyly nikdy racionální ideje od té doby, co přestaly být ideami náboženskými. Jedna z nich bylo mlhavé lidské přehánění svátostné ideje manželství. Další bylo mlhavým lidským přeháněním ideje bratrství lidí v Bohu. Když romantik položil ruku na svůj červený kabát a přísahal George Sand nebo nějaké jiné dámě, že jejich duše byly blíženci zasnoubenými ještě před stvořením světa čerpal z křesťanského kapitálu starých idejí nesmrtelnosti a svatosti. Když své milence ve svém půdním bytě vznešenost a důstojnost toho, když jí i sobě podřízne krk a označoval to za „svět zcela ztracený pro lásku“ dovolával se ve skutečnosti staré tradice mučedníka a askety, kteří ztratili svět, aby zachránili duši. Ve velmi přesném slova smyslu neříkal vůbec nic rozumného. Neříkal nic zcela racionálního, rozhodně nic, co by za racionální označila naše racionalističtější generace. Často, když se zrovna obzvláště zavdal šampaňského a staré brandy se podřekl dosti zle, když blanchisseuse nebo umělcovu modelku označil za „svou nevěstu v Božích očích“.
Zbožštělé víry či démonické žárlivosti, které tvoří mocnou a energickou část milostné poesie éry Victora Huga a Alfreda e Musset se takhle nemohl dovolávat, aniž by tím nepřipisoval vášni nesmrtelný význam, který moderní realisté odmítají vidět v pouhé chuti. Lásku by nemohl vychválit tak vysoko, aniž by současně nechválil loyalitu. Nemusel připouštět, že mezi Guineverou a Artušem bylo posvátné pouto, ale nemohl byt ani jen začít psát, kdyby nepřipouštěl, že existovalo posvátné pouto mezi Guineverou a Lancelotem. Pozdější sexuální spisovatelé budou odmítat připustit, že by existovalo jakékoliv posvátné pouto mezi jakýmikoliv dvěma lidmi. Pravda je taková, že s tímto mystickým pocitem ohledně lásky muže a ženy se zacházelo tak neohrabaně, že zůstal ležet na zemi mezi dvěma židlemi, na nichž jak známo se sedět nedá. Když byl skutečně středověký, bylo možné tento cit věčně uchovat v příběhu jako byl ten o Dantovi a Beatricii. Když byl opravdu moderní, prostě se rozpadl na kusy, na malé zkáze podléhající zlomky docela podobné kroutícím se červům, v podobě stovek malých lásek a chtíčů moderního sexuálního románu. Romantik devatenáctého století jej ovšem stavěl na na jakési neurčité první místo v jisté závratné a kymácející se modloslužbě, kdy se jej snažili současně učinit tak posvátným, jak jim přišlo dobré a tak volným, jak jim přišlo pohodlné. Svůj svatební dort si chtěli ponechat i sníst současně. Svůj nespoutaný sňatek chtěli posvětit, aniž by jej zajistili a zabezpečili. Postavili ženu na podstavec, ale nepodívali se jestli je pevný a jak moc.
Nu a se svobodou to kupodivu bylo stejné jako s láskou. S demokratickým ideálem politické svobody pro všechny to bylo úplně stejné. A demokracie je právě nyní kritisována z týchž důvodů, proč je teď kritisována romance. Jde o to, že veškerý smysl, který každá z nich kdy měla spočíval na náboženské ideji. Devatenácté století náboženskou ideu odstranilo a ponechala smysl, který se rychle proměnil v nesmysl. Všichni lidé jsou si rovni, protože je Bůh všechny stejně miluje a s takovou rovností se nic nemůže rovnat. Jenže v jak jinak jsou lidé rovni? Neurčití demokraté devatenáctého století sebralo demokracii božský základ na kterém stála a nechali ji, aby stála sama. Jinými slovy ji nechali, aby se sama zhroutila. Jefferson řekl, že Stvořitel dal všem lidem rovná práva. Ingersoll řekl, že je žádný stvořitel nestvořil, ale že rovná práva přijali odnikud. Dokonce i v demokratické atmosféře Ameriky začalo velmi mnoha lidem docházet, že je těžké dokázat, že lidé vůbec nějaká práva obdrželi. Republikánská theorie se zkrátka promění v jinou formu romance a pokud se jí nepodaří se znovu spojit s positivní přesvědčeními, odkud byla původně zapůjčena skončí hned vedle iluse příliš idealistického milence. Pokud se z rudé čapky nepodaří udělat něco víc než módu nebo ji namočit do oné trvanlivé barvy, která obarvila rudé růže sv. Doroty a rudý kříž sv. Jiří, bude následovat červený kabát do obchodu s obnošenými šaty.
Pan Phillip Carr nedávno vydal barvitou a zajímavou črtu o francouzských romanticích velkého období romantismu. Vyšla v příhodné době—zhruba tehdy, kdy jsme o umělecké Paříži v tomto smyslu férově říct, že zrovna přestávala být námětem klepů a stávala se historií. Obdivuhodný „Beachcomber“ si v Daily Expressu často dělal legraci z přeplácaných a popletených „reminiscencí“ lidí, kteří tvrdili, že ve francouzském hlavním městě žili bohémským životem a užívali si orgií anachronismu a anarchie, popisovali jak popíjeli absint se Zolou a Chateaubriandem nebo sdíleli půdní byt s Gauguinem a Montalembertem. Ovšem čas dává meze dokonce i anachronismu. I ten nejctihodnější žurnalista píšící „Osmadevadesát let na Fleet Stret“ by sotva mohl tvrdit, že se setkal jak s Miltonem, tak s Keatsem a dokonce ani pan Frank Harris netvrdí, že by byl důvěrným přítelem jak Swifta, tak Carlyla. Od francouzských romantiků devatenáctého století jsme dost daleko na to, abychom je posuzovali podobně jako posuzujeme Pléiade z šestnáctého století. Velmi mnoho lidí v Anglii je samozřejmě v obou případech hodnotilo velmi nespravedlivě a absurdně je podceňovalo, v mnoha případě kvůli naprosté nevědomosti o Francouzích, což je záležitost plynoucí z kultury, vzdělání či prostě získaná. V mnoha dalších případech to působil hluboký, primitivní a přirozený dar, totiž naprostá neznalost poesie. Vymýšlet anglické vtipy o francouzských romanticích by bylo velmi snadné, tedy vtipy toho druhu, které by si z nich dělali v Punchi. Pro povrchního čtenáře uvyklého takové povrchní satiře existují dokonce jisté omluvy, pokud nabude takového obecného dojmu. Myslím tím, že dojem, že pro velké génie Paříže devatenáctého století byly příznačné tři věci: že všichni chodili pořád ve velkých houfech, které se často velmi bouřily, že si každý z nich ve verších stěžoval, že přebývá v pustině nesnesitelného osamění, a že každý z nich byl (nebo to tvrdil) po i jen krátkou dobu zamilovaný do George Sand. Slabost vší téhle viktoriánské nadřazené shovívavosti je v tom , že romantici často žili život, který byl ve svých zkouškách, risicích a dokonce strádáních reálnější, pokud ne realističtější, než život shovívavě přihlížejícího viktoriána. Viktoriánskému humoristovi by se nelíbilo, kdyby měl kvůli tomu, že je republikán nebo royalista v půdním bytě umírat hlady, nelíbilo by se mu ani, kdyby měl čelit davu pařížské lůzy, jíž se zrovna chtělo zabíjet kvůli sporům o detaily v literární kritice, určitě by se mu nelíbilo, kdyby ho všichni ti zasnění neefektivní pařížští estéti vyzývali na souboje a dokonce i milostný románek s George Sand, i když byl pro některé asi tak přitažlivý jako důvěrný rozhovor s nosorožci v ZOO, byl zhruba stejně nebezpečný. Romantiky byli ve skutečnosti oni veselí a zábavní viktoriáni typu Thackeraye nebo Trollope. Takový romantik žil ve svém vlastním světě, ve šťastné zemi, jež byla spokojenou krajinou snů, v oné úspěšné a pokojné Anglii , jež byla snem, který snili s otevřenými očima lidé jeho doby. Francouzští romantici ze sebe dělali hlupáky všemožnými způsoby, jak už to velmi chytří lidé vždycky dělají. Měli ovšem mnohem blíž k tomu, aby okusili mnohem hroznější věci: smrt a zoufalou víru a hněv chudých a abstraktní jistoty a dokonce zoufalství. Jejich gesta byla dramatická, dokonce melodramatická, ale koneckonců, nestáli na jevišti. Prožívali a přežívali skutečné revoluce a ne neskutečné reformy, žili na dostřel duelantovy pistole a v dosahu vzbouřencova kopí. Následovali ideje a ženy pro které možná nestálo za to umírat, ale někteří z nich mohli skutečně umřít. Jelikož jejich výkřiky byly někdy dětinské, lidé zapomínali, že dítě, které se spálí, se bojí ohně, jen pokud je skutečný a viktoriánský dětský pokoj měl vždy náležitou požární ochranu.
Když byl dnes romantismus tak zcela nahrazen realismem, spočívá jeho intelektuální zajímavost v tom, že všichni naprosto zapomněli, že jedno i druhé vyvolala docela nedávná vzpoura mládeže. Je zábavné sledovat, jak se dnešní mladí autoři opovržlivě ohlíží zpět na to, co považují za staromódní „semtiment“ nebo „sentimentalitu“ nebo „citlivost“ nebo „stavění ženy na podstavec“ nebo „romantické iluse o lásce“–to vše zřejmě pod dojmem, že to jsou ctihodné a vážené morální tradice lidstva, jež se až doposud nikdo nepokusil rozrušit. Pravda je taková, že celý tento pocit je pořád ještě novota a teprve včera to byla Novota s velkým N. Romance povislých kadeří či splývavých kučer, omdlévání, ženská sensibilita, lisované květy a růžová alba, Knihy krásy a Drahokamy samoty—ještě včera bylo tohle všechno nejen synonymem mládí, ale přímo vzpourou mládí. Ještě včera byly všechny tyhle věci nejen v módě, ale byly přímo vzpourou proti ní, ve smyslu vzpoury proti konvencím. Ještě včera byly tohle přízraky svobody jimiž nastupují generace ty starší děsila. Ještě včera všechny tyhle věci představovaly zítřek.
Každý, kdo bude posuzovat fakta uvidí, že nijak nepřeháním. Alba a upomínky byly popsané nekonečnými citáty z Byrona, protože Byron byl revolucionář. Nedokážeme si dnes představit, co to bylo za nespoutanou novotu, ba hrubost, když mladá dáma trvala na tom, že namísto Cowpera bude opisovat Byrona. Nedokážeme prožít ten pocit, že vstupovala bez pozvání, že si šla po svém, a pěkně ostře, že se držela s hodně ostrou partou, ale bylo to tak. A plyne z toho poučení, že nic nezastarává tak rychle jako novota. Skutečným komentářem o culící s dámě s lokýnkami, zobrazené v Knize krásy jak odpočívá s mandolínou a slavíkem je poslat její portrét nejmodernějšímu ze všech moderních děvčat, která se právě pomocí nejnovější optické iluse poskytnuté rtěnkou pokouší své svá ústa oddělit od obličeje, se starým nápisem: „Vejdi do pokoje mé paní a vzkaž jí, že pro tuto laskavost musí přijít a nech ji ať udělá malbu palec tlustou.“
Ironičtější než šklebící se lebka, víc rozpouštějící než prach a pole, pomalejší a jistější ve své pomstě než pouhá smrt, nařídil tento osud, že mládí každé generace nezemře, ale bude žít jako vzorek a příklad stáří a to zejména v typech staromódních. Na každou generaci rebelů ta další vzpomíná ne jako na průkopníky, kteří vyrazili jako první na pochod, nebo začali rozchod se starými konvencemi, ale jako na staré konvence s nimiž se teprve tihle nejnovější rebelové našli odvahu se rozejít. Zdá se, že z toho plyne poučení, že rebelové možná mají odměnu v nebi, pokud báječná bystrá mládež tímhle směrem pohlíží, ale na zemi je pro ně odměny pramálo.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s