Esej IX.: O Voltairovi

Celá křesťanská historie začala při oné velké společenské příležitosti, kdy si potřásli rukama Pilát s Herodem. Do té doby, jak věděli všichni z patřičných společenských kruhů, spolu sotva mluvili. Cosi způsobilo, že se snažili získat vzájemnou podporu, jakýsi neurčitý pocit společenské krize, i když šlo jen o popravu běžné skupiny zločinců. Oba vůdci se smířili právě toho dne, kdy byl jeden z těchhle odsouzenců ukřižován. Právě tohle si mnozí lidé rozumí pod mírem a vystřídáním vlády nenávisti panstvím lásky. Bez ohledu na to zda a jaká čest existuje mezi zloději, mezi vrahy existuje vždy jistá vzájemná sociální závislost a solidarita a oni lotři ze šestnáctého století, kteří se spikli, aby zavraždili Rizzia či Darnleye si vždy dali velmi záležet na tom, aby vložili svá jména, a zejména jména jeden druhého do toho, co nazývali „svazkem“ , aby tak přinejhorším viseli všichni společně. Stejné povahy jsou i mnohá politická přátelství, ba i široké demokratické družení a jejich představitelé jsou opravdu velmi zarmouceni, když odmítáme tuto podobu lásky ztotožnit.
Někdy to vypadá, jakoby dějinám vládly a rozhodovaly o nich tato zlá přátelství. Právě tak jako celé křesťanské dějiny začaly oním šťastným smířením Heroda s Pilátem, začaly i celé moderní dějiny podivným přátelstvím, jež skočilo svárem zrovna tak, jako první rozmíška skončila přátelstvím. Chci tím říct, že dva prvky zkázy, které činí moderní svět čím dál nevypočitatelnějším byly vypuštěny ve světle onoho zapomenutého dne, kdy štíhlý francouzský gentleman s velkou parukou, jménem M. Arouet cestoval za mnoha nepříjemností na sever, aby našel palác pruského krále v dálavách zamrzlých baltských rovin. Francouzovo skutečné jméno bylo Arouet, ale lépe je znám jako Voltraie. Přesný titul krále v dynastických záznamech je Frederick, toho jména druhý, ale lépe je znám jako Friedrich Veliký. Setkání oněch dvou mužů v půli zimy skepticismu a sekularismu osmnáctého století je jakýmsi duchovním manželstvím, z něhož vzešel moderní svět monstrum horrendum, informe, ingens, cui lumen ademptum (Netvor strašlivý, beztvarý, nesmírné velikosti, zraku zbavený, citace z Vergiliovy Aeneidy (III, 658 )). Jelikož to ale bylo zrození obludné a zlé, a protože pravé přátelství a láska zlé nejsou, nevešlo do světa, aby stvořilo jednu spojitou věc, ale dvě věci proti sobě postavené, které měly svým svárem otřást světem a rozbít ho na kousky. Latinové se od Voltaira měli naučit zuřivé skepsi. Od Fredericka se Teutoni měli naučit zuřivé pýše.
Úvodem můžeme poznamenat, že nikdo z nich se příliš nestaral o svou vlastní zemi či tradice. Frederick byl Němec, který se dokonce odmítl naučit německy. Voltaire byl Francouz, který napsal ohavnou parodii, která si utahovala z Jany z Arku. Byli to kosmopolité, v žádném slova smyslu nebyli patrioty. Je tu ovšem jeden rozdíl: zatímco patriot jakkoliv hloupě má rád svou zemi, kdežto kosmopolitovi se kosmos pranic nezamlouvá. Ani jeden nepředstírá, že by se jim něco zrovna pozdávalo. Voltaire z nich byl ten poněkud lidštější, ale Frederick také příležitostně dokázal promlouvat onou řečí chladného humanitarianismu, který byl tehdy dobovou módou. Ovšem Volaire, i v tom nejlepším co napsal, skutečně začal ničit a kazit všechno humantářství, které upřímně podporoval. Začal s oním hrůzným způsobem pomoci lidem z pouhé lítosti nad nimi a bez jakéhokoliv respektu k nim. Útisk chudých se skrze něho stal jakýmsi týráním zvířat, to způsobilo i ztrátu mystického smyslu pro to, že zlo či nespravedlnost spáchané na Božím obrazu jsou urážkou králova velvyslance.
Věřím nicméně, že Voltaire měl srdce a myslím, že Frederick byl nejvíce srdce prostý, když byl nejlidštější. V každém případě se tihle dva velcí skeptici setkali na úrovni, na planině stejně nudné a mrtvé je jako baltská rovina, na základním přesvědčení, že Bůh neexistuje, nebo neexistuje takový, kterému by na lidech záleželo víc, než na červech v sýru. Na tomhle základě spolu souhlasili i nesouhlasili, jejich pře byla osobní a triviální, ale skončila tím, že vrhla do vzájemného střetu dvě evropské síly, obě zakořeněné v též nevíře. Voltaire prakticky řekl cosi ve smyslu: „Ukážu vám, že ze skeptikových úšklebků může vzejít revoluce a republika a pokácení všech trůnů.“ A Frederick odpověděl: „A já ti ukážu, že tentýž posměšný skepticismus lze snadno použít k vzdorování reformě, o revoluci nemluvě, že skepticismus může být základem, o který se opírají ty nejtyranštější trůny, k holé hrubé vládě pána nad jeho otroky.“ A tak se rozloučili a rozdělila je dvě století válek, rozloučili se, ale asi neřekli „Sbohem“.
O každém takovém špatném semeni lze říci, že semeno se liší od květu a květ od ovoce. Démon pokřivené je vždy překroutí dokonce i z jeho nepřirozené přirozenosti. Může se proměnit prakticky v cokoliv, jen v ne něco skutečně dobrého. Je to, máme-li použít milé a láskyplné označení, které používá pro své dítě profesor Freud „promiskutní pervezník“. Tyto věci nejenže nepřináší to zvláštní dobro, které slibují, ony dokonce ani nepřináší to zvláštní zlo, jímž hrozí. Volairovská vzpoura slibovala, že způsobí a dokonce začala působit nástup lůzy a převracení trůnů, nebyla to však konečná podoba skepse. Skutečným výsledkem toho, čemu říkáme demokracie je vymizení lůzy. Mohli bychom říct, že lůza byla na počátku revoluce na konci z ní nic nezbylo. Voltairovský vliv neskončil vládou davu, ale vládou tajných společností. Padělal politiku v latinském světě až do nedávné italské kontrarevoluce. Voltaire dal vzniknout pokryteckým a pompézním profesionálním politikům, kterým by se první sám hlasitě vysmíval. Ovšem na jeho straně, jak jsem už řekl, pozůstává jakýsi lidský a civilisovaný sentiment, který není nereálný. Když ale zaznamenáváme mnohem zuřivější a horší zlo na druhé straně, je správné si připomenout, co bylo opravdu špatného na jeho straně kontinentálního sporu.
Zlý duchu Friedricha Velikého totiž dal vzejít nejen všem dalším zlům, ale i zlu, jež se může jevit jako přímo opačné. On, který se neklaněl ničemu se stal docela slepě uctívaným bohem. On, jemuž na Německu pranic nesešlo se stal válečným pokřikem šílenců, jimž nesejde na ničem, než na Německu. On, který byl studeným kosmopolitou rozpálil sedminásobné peklo úzkého národního a kmenového hněvu, který nyní lidstvu hrozí válkou, jež se může stát koncem světa. Kořenem obou zvráceností je ovšem společná atheistická nezodpovědnost, nebylo ničeho, co by skeptikovi zabránilo změnit demokracii v tajnost, nic, co by mu bránilo vykládat svobodu jako nekonečné oprávnění k tyranii. Duchovní nulou křesťanstva byla ona mrazivá chvíle, kdy si dva vyzáblí, suší muži z brázděnými tvářemi pohlédli vzájemně do prázdných očí a viděli úšklebek právě tak věčný jako smích lebky. A málem se jim podařilo zahubit to, co nás drží při životě.
Oba tyto body nebezpečí nebo střediska nepokoje, intelektuálního nepokoje Latinů a velmi neintelektuálního nepokoje Teutonů nepochybně společně přispívají k nestabilitě mezinárodních vztahů a nás ohrožují tím víc, že ohrožují jeden druhého navzájem. I když však úplně přijmeme, že tu v tomto smyslu jsou nebezpečí na obou stranách, vyjevuje se hlavní moderní fakt, že nebezpečná je především jedna strana a že jsme byli dlouho vedeni k tomu, abychom nebezpečí hledali jen na straně druhé. Většina západního mínění, zejména anglického a amerického byla cvičena v tom, aby měla jakousi neurčitou hrůzu z Voltaira, často ve spojení s ještě neurčitějším respektem k Frederickovi. Nikdo z Wesleyovců si nejspíš nesplete Wesleye s Voltairem. Žádný původní methodista nemá dojem, že by Voltaire byl původní methodista. Ovšem mnozí tihle protestantští duchovní měli dojem, že Friedrich Veliký byl protestantským hrdinou. Nikomu z nich nedocházelo, že z těch dvou bylo on větším atheistou. Žádný z nich určitě nepředvídal, že v dlouhodobém pohledu se také ukáže jako větší anarchista. Nikdo zkrátka nepředvídal to, co pak viděli všichni, jak se z francouzské revoluce stala konservativní síla a z pruského království síla čistě ničivá a bezprávná. Viktoriáni jako třeba Carlyle mluvili dokonce o zbožné Prusi, jako by Blucher byl světec, nebo Moltke mystik. Můžeme se spolehnout, že nás generál Göring naučí všechny lépe, dokud se sani nenaučíme, že nic není tak anarchického jako disciplína nesezdaná s autoritou, tedy s právem.

Reklamy

Esej VIII.: I Siru Jamesi Jeansovi

Prazvláštní venkovská tradice, že vesnický švec je vždy také vesnickým atheistou má možná také něco společného se stejně podivným starým příslovím, že má švec držet svého kopyta. Ne sutor ultra crepidam (latinsky ve smyslu Ševče drž se svého kopyt pozn. překl.) sice může být pohanské přísloví, ale mezi polytheisty byl atheista právě tak vzácný jako mezi monotheisty. A spíš se zdá, že to přísloví naznačuje mírnou nespokojenost mezi zákazníky, že jejich oblíbený expert přes obutí jejich se marně snaží ovlivnit jejich hlavy. A i kdyby jejich nohy byly obuty evangeliem pokoje zbožnějším a tradičnějším ševcem ukazovalo se, že výzvy ševce neznaboha měnily jejich hlavy v strážné věže hlučící válečnými poplachy a výstražným zvoněním. Na první pohled by se mohlo zdát, že odsuzovat ševce k tomu, aby na věky věků rituálně opakoval, že kůži se ni nevyrovná. Jenže v myšlence tomhle omezení je vpravdě historická polopravda. A pravda je taková, že skutečně dobrý švec může být opravdu zajímavý, když mluví o kůži a přitom být hodně nudný, když přijde řeč na Boha, a ještě nudnější, když se stočí k bezbožnosti. Důvodem je to, že v řemesle, kterému člověk rozumí mívá své skutečně vlastní nápady, je svěží, nápaditý a dokonce (ve vzácném, třebaže dobrém slova smyslu) na úrovni doby.
U něčeho tak theoretického, jako je atheismu je na druhé straně téměř jisté, že se chopil nějakých vyčpělých idejí, které nejsou jeho vlastní a u kterých je obecně pravděpodobné, že budou vesměs o to starodávnější, že jemu se zdá, že jsou moderní. Když říká, že nad kůži není pravý řemeslník sv. Kryšpína, švec velký a slovutný v nejlepší cechovní tradici může mít na mysli víc, než by nás kdy napadlo. Může mít na mysli, že kůže není jen jedna věc, ale tisíc různých věcí, že on sám má spousty nápadů, jak jejich rozmanitost ještě rozšířit, že svět stál teprve na počátku ohromné spousty nesmírné možností a věděckých použití kůže. Ve vidění mohl vidět nejen lesy fantastických prodloužení pozdně středověkých střevíců, ale i všechna další historická využití žijící dosud v legendách, od koženého korbele po úplný kožený oděv oblékaný prvním kvakerem. Mohl vidět nové tvary z kůže vyřezávané, nové vzorce do kůže vyrývané, nové způsoby, jimiž se použití kůže může rozšířit od klobouků po koberce nebo závěsy podobně jako se užití olova rozšířilo od kulek po kostelní okna. Pokud ohledně kůže tyhle nové nápady, pak převážně proto, že kůži studoval a neuvízl u první abecedy svého řemesla. Jako atheista by však byl amatér a nejspíš by velmi hloupě uvázl právě na prvním písmenu abecedy atheismu a ptal jak mohl Bůh, který dal fíkovníku růst mohl jeho růst zastavit, nebo zda jen Bůh sám nenesl odpovědnost za vše co člověk vykonal, když mu dal svobodu dělat, co se mu zachce. V každém případě by nejspíš říkal věci, které jsme všichni tisíckrát slyšel od kosmických theoretiků a nemáme zrovna vážný zájem je zase dokola poslouchat od ševců.
Sira Jamese Jeanse by jistě k atheistovi nepřirovnával, protože vlastně nikdo neudělal tolik proto, aby změnil tón moderní vědy od atheismu k theismu. Ani by přísně vzato nebylo správné a v souladu s nudnými podrobnostmi jeho životopisu jak je podává Who’s Who mluvit o něm jako o ševci. V jednom ohledu ale vyvolává tytéž otázky jako ona dvě přísloví o ševci nebo jemně implikuje spekulace o atheistovi. Naslouchal jsem před časem stále pokračující konversacím o nedávné přednášce sira Jamese Jeanse před British Association, nemluvě o jejích ozvěnách, které se stále rozléhají populárním tiskem. A v obou případech, zejména pak v tisku, mě až zarazilo, že mnohem víc místa a pozornosti bylo věnováno jeho obecným řečem o vědě ve vztahu k ethice a politice a náboženství (jimiž se koneckonců zabývá s stejně amatérsky jako my ostatní) než jeho mistrovské analýze jeho vlastních a originálních myšlenek o matematice energie, v níž je patrně největší současnou autoritou. Kosmickému ševci se naslouchá s menší pozorností, když mluví o kůži, o látce či materiálu z něhož je celý kosmos utvořen, než když povídá o problému nezaměstnanosti či zbrojení, případně potřebě nového náboženství, nebo o všech dobře známých tématech, která můžeme očekávat od venkovského atheisty či přinejmenším venkovského agnostika. A to přesto , že jeho hypotéza o hmotě je plná nových idejí, které jsou skutečně jeho a originální, zatímco jeho obrana morálky moderní vědy byla nutně plná starých idejí, které by zněly úplně stejně v ústech mužů vědy před šedesáti lety.
A věru ani nejsou celkově uspokojivé a pouhé opakování jim ve světě, který byl mezitím zcela převrácen příliš nepomáhá. Žádný zbožný člověk, pokud není náboženský šílenec, nemá žádný zvláštní důvod odporovat pokroku fysikální vědy a už vůbec ne vědy moderních fysiků. Jelikož si ale Sir James dal tu práci, aby se postavil či odporoval zlu, které provází dobro, můžeme docela po právu poukázat, že postavit se proti neznamená popřít. Zapřažení vědy do pekelných strojů zkázy se pranic nezlepšilo jen proto, že už vyteklo mnoho krve od té doby, co si starý Huxley idealisoval společenské užití vědy. A tvrdit, že pokud stroje působí nezaměstnanost, pak také vytváří nová průmyslová odvětví a nová pracovní místa znamená být prostě zcela slepý vůči do očí bijícímu a čnějícímu faktu současné chvíle. A ten je, že i když vezmeme v potaz všechno úsilí o vytváření nových odvětví, nezaměstnanost celkově nesmírně narostla. A konkrétně tahle obhajoba strojové výroby má tak daleko k tomu, aby byla nová, že by zněla mnohem pravdivěji (a také tomu tak bylo) v polovině devatenáctého století, v době triumfu manchesterských manufaktur. Za onoho počátku viktoriánské éry se dalo mnohem lépe tvrdit, že do nových podniků a oborů přivádíme právě tolik lidí, kolik jich vyhazujeme z těch starých. Dnes to vůbec pravda není ani fakticky a dokonce ani statisticky ne. V každém případě ovšem nejdeme za nejskvělejším vědcem naší doby, abychom poslouchali věci, které se daly prominout prvním viktoriánům.
Je tu také, u muže tak originálního v oblasti vědy, tatáž podivná vyčpělost prohlášení, že musíme moderní náboženství uzpůsobit modernímu vědeckému poznání. Zde jako by zapomínal nejen vše, co bylo vykonáno od časů dogmatického materialismu, ale dokonce i vše, co udělal on sám. Je to podivné, ale jako by si ani neuvědomoval skutečnou povahu „poznání“, které sám zrovna odhaloval ve své přednášce. Podle jeho vlastního živého a barvitého popisu totiž ono poznání a vědění pozůstává převážně z jakési jasné a zářící nevědomosti. Jeho přednáška byla především o tom, že dospěl k závěru, že cosi v samotném našem vnímání fenoménů nám znemožňuje pociťovat jistotu, že tohle je definitivní a nejzazší fakt, který pozorujeme. Ať už je to pravda nebo ne, v každém případě to jistě není pravda, na níž by člověk mohl založit náboženství, nebo vystavět jakýkoliv systém oběti, důvěry či poslušnosti. Když Haeckel a staří materialisté říkali, že naši morální filosofii musíme přizpůsobit faktům, dávalo to aspoň nějaký smysl. Proč bychom ji ale měli uzpůsobovat jakémusi fantastickému obrázku kosmu, který má možná sotva jaký vztah k faktům? Pokud to k něčemu ukazuje, pak se spíš zdá, že ke staré myšlence, že pokud skutečně chceme náboženství, pak je musíme hledat naším vlastním rozumem, naším vlastním morálním přesvědčením a naším pojetím metafysiky bytí. Jestliže, však lidé nemohou najít víru mezi atomy, jimiž jsou si jisti, pak ji těžko najdou mezi elektrony, jimiž si jisti nejsou. Chtěl jsem tu však hlavně protestovat proti tomu, jak s velkým mužem vědy zacházeli žurnalisté a tlachalové, kteří ho považují za mnohem důležitějšího a významnějšího, když zrovna použije pár dobře známých vět starých volnomyšlenkářů, než tehdy, když mluví nepovědomými slovy a jeho myšlenky jsou skutečně volné.

Esej VII.: O puritanismu

Když jsem se musel zabývat takovými věcmi jako je prohibice, měl jsem občas příležitost zmínit puritánství. Kolem toho slova vznikly spory, které se týkaly i toho, nakolik je férové spojovat je s přinejmenším mírným odstínem pesimismu. Jsou činěny sporadické pokusy toto silné populární myšlení změnit. Viděl jsem onehdy článek, který stavěl především na tvrzení, že Kalvín směl hrát šipky. Protože nechci být vůči puritánům ani v nejmenším nespravedlivý, bude myslím vhodné, když shrnu vše podstatné, co považuji za historickou pravdu v této věci co je podle mne anejdůležitější z celého případu. Podle mého názoru celé obvinění míří spíš proti kalvinismu než proti Kalvínovi, a dokonce ani ne tak proti kalvinismu, jako spíš proti mnohem méně logickému modernismu, který každého z našich současníků učí, že na náboženských omylech nesejde. Záleží na nich velmi mnoho ve dvou ohledech a puritanismus je velmi působivým historickým příkladem obojího. V první řadě jde o to, že to co rozumným lidem může docela dobře připadat jako jemný odstín myšlenky či úvahy, jako jen theoretická a theologická záležitost, mění ve skutečnosti lidskou mysl. Vyvolává náladu, která činí svět nebo nějakou jeho část temnější. Vůbec se nemusíme shodnout na na tom, jak hustý a do jaké míry je onen oblak temný, ale je věcí zdravého rozumu vidět, kde oblak spočinul či spočívá. Nikdo si netroufne tvrdit, že by skotský šabat nebyl přísnější než anglická neděle, o kontinentální neděli ani nemluvě. Všichni vědí, že právě puritáni protestovali proti slavné publikaci arcibiskupa Lauda na toto téma, všichni vědí, že měli námitky proti jeho Book of Sports, protože to byla kniha o sportech a podobných zábavách, všichni vědí, že je považovali za příliš zábavné. Pokusy zamluvit pevná a nápadná historická fakta tohoto druhu jsou hotové báchorky. Neplyne z toho ovšem, že by každý zakladatel každé ze sekt, o které se v daném případě jedná, danému konkrétnímu bodu přikládal svrchovanou důležitost. Jedni ano, druzí ne. Celé hnutí rostlo postupně z rozmanitých kořenů, ale tohle z něj vyrostlo. Člověk, který žil vprostřed renesance a mezi tisícem jiných spekulací o tisíci jiných věcí spekuloval i systému presbyterů, který ještě nezačal zakládat, by jistě nebyl okamžitě ztotožněn s moderním presbyteriánem. Nezačal by mu okamžitě vyrůstat černý cylindr a bujné licousy skotského staršího či předzpěváka v některé z her či povídek sira Jamese Barriera. Nemo repents fit turpissimus. Což by bylo jistě velmi unfair překládat jako „Nikdo se znenadání nestane předzpěvákem.“
Jenže tu do hry vstupuje ještě jeden historický proces. Je mnohem zvláštnější a byl ještě mnohem podivně přehlížen. Ona extrémní sekta sedmnáctého století způsobila jednu velmi zvláštní škodu, totiž tu, že skutečně zemřela mladá a že to, co nakazilo od té doby naši kulturu, nebyl ani její život, ba ani její smrt, ale spíš její rozklad. Puritáni většinou ztratili svou víru a ponechali si svou morálku, což je politováníhodný stav věcí pro kohokoliv. Kdyby jejich specifické a velmi úzké theologie nehynuly tak brzy, pak by atmosferická morální nálada nepřetrvávala přesně stejným způsobem. Především to ale umožnilo proces, který považuji za jeden z nejpodivnějších a nejzajímavějších v lidských dějinách a který zatím stále jen čeká, až si jej všimnou historici. Docela se podobá geologickému procesu formování zkamenělin. Každý ví, že fosilní ryba není ryba, nebo fosilní pták, že není pták. Nemyslím to jen ve zjevném smyslu, že by nás překvapilo, ba spíš naštvalo, kdybychom si v restauraci objednali rybu a oni nám donesli kámen. Mám na mysli to, že fosilie je forma, v níž nezůstaly žádné skutečné zbytky ryby. Je to dutý odlitek či obraz ryby, který je velmi postupně naplněn vnikáním něčeho jiného poté, co se skutečná ryba rozložila. Právě tak zjišťujeme, že obecné obrysy těchto kamenných a velmi doslovných věr jsou, po zániku a rozpadu starých fanatismů, zaplněny čímsi jiným. Existují dva velké moderní příklady této lezavé a prapodivné historické proměny. Jedním je to, co nazýváme prohibicí a druhý je to, co označujeme jako prušáctví.
Nejzřejmější je patrně případ prohibice. Původní staří puritáni nehlásali prohibici. Oliver Cromwel byl pivovarník, ale pivem se ani neinspiroval ani neopíjel, ale ani se neinspiroval a nepodnapíjel nepřítomností piva. Bez ohledu na jeho chyby měl zcela jistě skutečné náboženství, ve smyslu vyznání. Bylo to ale chmurné vyznání, které bylo záměrně přísnější a nelítostnější než jiná vyznání, a to vytvořilo novou náladu a morální atmosféru, jež se nakonec rozšířily po širých pláních puritánské Ameriky. Oč tu jde? Když se pak ono vyznání začalo pomalu drolit a hroutit jako náboženské vyznání, zaujalo totiž jeho místo cosi neurčitějšího, ovšem stejného obecného ducha. Přísné a strohé náboženské krédo bylo nahrazeno přísným společenským vetem. Kdyby se vám to víc líbilo jinak, můžete říct, že America tolerovala prohibici ne proto, že Amerika tehdy byla puritánská, ale proto, že puritánská bývala dřív. Idea morálky, která tam přinejmenším donedávna převládala, byla v každém slova smyslu přežitkem puritanismu, dokonce i v tom smyslu, že se stala náhražkou puritanismu. To je jádro a podstata historie oné zvláštní episody, abstinentské etiky moderní doby. Prohibice nebyla součástí původního puritanismu, nicméně prohibice je záležitost puritánského původu.
Totéž platí o náboženském fanatismu, který naplnil Německo za třicetileté války ve srovnání s nacionalistickým či kmenovým fanatismem, který Německo naplnil po Velké válce (míní se první světová pozn. překl.). Staří fanatici, kteří následovali Gustava Adolfa či Viléma Oranžského nebyli ani etnologové, ani evolucionisté. Nepředstavovali si, že by patřili k nordické rase a rozhodně nikoho z nich ani nenapadlo, otravovat se se svastikou. Kříž pozdravovali nebo kříže rozbíjeli, ale ani je nenapadlo zohýbat mu konce a tak z něj udělat kus čínské nebo indiánské dekorace. Uvažovali o svých přísně náboženských skrupulích či schismatech. Skutečně zuřivě a barbarsky bojovali pro záležitosti nauky, a já jsem poslední, kdo by jim to vyčítal. Ovšem tyto nauky nepřetrvaly, právě tyto nauky se už dávno rozpustily v kyselině německé skepse, v laboratořích pruských profesorů. A čím víc se vypařovaly a nechávaly po sobě prázdno, tím víc vzniklé volné místo obsazovaly nové a vařící prvky: tribalismus, militarismus a (zkrátka) velmi úzký druh patriotismu, kterému říkáme prušáctví.
Velká většina z nás se shodne, že tento druh patriotismu je všechny ostatní formy vlastenectví vážnou hrozbou. V tom spočívá veškeré zlo loyality etnologického typu. Etablované státy mohou mít respekt k sobě samým i mezi sebou navzájem, protože si mohou nárokovat právo na obranu svých hranic a současně nepopírat svou povinnost uznávat hranice jiných národů. Jenže rasový duch je neklidný, neubírá se cestami podle hranic, ale toulá se, jak mu velí krev. Není to moc podobné tomu, kdyby se Francie ocitla ve válce se Španělskem, spíše tomu, kdyby se Cikáni ocitli ve válce se všemi ostatními. Můžete ustavit Ligu národů, ale sotva můžete mít Ligu kmenů. Když se kmen vydá na pochod, dokáže zapomenout na ušlé míle, o hranicích ani nemluvě. Na této záplavě či přívalu tribalismu mě však bezprostředně zaujalo to, že se zatím vevalila do prázdných dutin zanechaných pomalu vysychající potopou třicetileté války a že všechen tento nový a nahý nacionalismus se pro mnoho moderních lidí stal náhražkou jejich mrtvého náboženství.
Vyšlo též jako O fosilii faantika ve Chválách a zlořečeních

Esej VI.: O bezostyšnosti

Jsou i lidé, kteří mají rádi venkovská nářečí, která státní vzdělávání systematicky ničí. Jsou i tací, kteří jim doopravdy dávají přednost před nářečím cockneyským, které státní vzdělávání systematicky šíří. Patrně nejpraktičtějším a nejúspěšnějším důsledkem našeho současného systému veřejného vzdělávání je, že vesnické děti už nemluví jako hloupí obyvatelé Sussexu a Suffolku, alee hovoří nyní jako osvícení obyvatelé Hoxtonu a Houndsditche. Mezi výstředními rekacionáři, kteří tuto změnu sledovali se skutečným politováním se vícekrát mluvilo o jedné další zvláštní věci. Jeden můj přítel, anglikánský venkovský pastor, mi řekl, že nejde jen o ztrátu výslovnosti, ale i vnímání. „Nejenže nedokáží slovo vyslovit, oni je ani neslyší,“ řekl. Představme si, že by náš počestný vikář měl tak neprozřetelný nápad, že by děti ve své mateřské škole učil recitovat Swingurnovy Dolores, což připouštím, není zrovna pravděpodobné, bude jejich intonace odlišná, bez snahy nějak rozlišovat. Vikář by řekl „Obklopen koldokola planoucími tvářemi jasnými“ („Ringed round with a flame of fair faces.“) a děti z nedělní školy by poslušně opakovaly: „Opklopnej kolemvokolo plánoucíma jasnejma tvářema“ („Ringed rarned with a flime of fair fices“) naprosto si jisté tím, že je to přesně to, co řekl on. Bez ohledu na to, jak snažně by je prosil, aby řekly „faces“ a ne „fices“, ony by říkaly „fices“ a znělo by jim to úplně stejně jako „faces“.Tahle věc zkrátka není variace nebo nějaká forma rozmanitosti, naopak je to neschopnost vidět, že nějaká rozmanitost existuje. Není to odlišnost ve smyslu různosti, naopak je to náhlé selhání schopnosti rozlišovat. Cokoliv má svou zvláštnost lze rozlišit. A třeba Burns a Barnes se dokázali projevit a dát najevo svou odlišnost v oné zvláštní podobě rozlišení, jíž se obecně říká dialekt. Jenže změna o níž tu mluvíme je něco mnohem beztvárnějšího a mohutnějšího, než cokoliv, co by mohlo vzejít z těch nejneotesanějších či vesničanských přízvuků. Zploštění řeči i nahluchnutí jazyka působí jistá ztráta ostrosti jazyka i sluchu. Sama o sobě je to záležitost drobná, dokonce i ve srovnání s mnoha dalšímí souběžnými věcmi, přesto ji však právět tahle vlastnost činí symbolem dnešních sociálních problémů. K nejhlubším potížím naší doby totiž patří, že jako nový vkus a chuť je doporučováno něco, co shledává vše prostým chuti. Někdy se to doporučuje jako nové chápání, ve skutečnosti to ale není ani nová vnímavost, spíš je to pýcha z nové bezcitnosti.
Kdykoliv je například odmítnuto a zvrženo něco z toho, co dosud patřilo k společenskému dekoru, vždy se předpokládá, že lze ospravedlnit, pokud lidé začnou necudnost přijímat stejně tupě, jako dosud přijímali cudnost. Pokud se dá říci, že si vnukové „brzy zvyknou“ na věci, pro které by jejich dědové sváděli souboje na život a na smrt, vždy se předpokládá, že vnukové našli nový způsob života, zatímco ti, kdo se bili na života a na smrt jsou už mrtví. Psychologická skutečnost je naprosto opačná. Duelanti mohli být zhýčkaní a fantazírovat, ale byli děsivě naživu. Proto umírali. Jejich vnímání bylo velmi živé a intenstivní, což ověřovala jediná zkouška citlivějšího vnímání, ba i jen pěti smyslů. A právě proto mohli cítit rozdíl mezi dvěma různými věcmi. Jen bystřejší oko si všimne rozdílu mezi paví modří a paví zelení, a jen unavenější oko v nich obou vidí cosi velmi podobného šedi. Ostřejší ucho dokáže v každé řeči rozeznat odstín mezi nevinností a ironií, nebo mezi ironií a urážkou. Unavenému zní všechny tóny stejně a tedy monotónně. Dokonce i člověk, který se naparuje, a od něhož očekáváme, že bude nade vším ohrnovat nos, může alespoň cítit různé pachy světa a možná i rozeznávat jejich odlišnost. Je tu jeden druh chmurnější a odtažitější, pýcha jiného druhu člověka, o kterém by se dalo říct, že nad vším krčí nos dolů. To je totiž také depresivnější způsob jak všechno odmítat. Myslet si, že kakao je stejně dobré jako klaret není známka čisté chuti, ale její absence a dokonce i oblasti morálky může být jejím posledním nepřítelem myšlenka, že kokain je stejně dobrý jako kakao. Dokonce i u pouhých smyslů, v pouhém smyslovém smyslu je to dosvědčení pravdy o tom, že živost se pojí s růzností. Není proto žádná odpověď tvrdit, že jste přesvědčili celý zástup zdravotních výletníků, aby se spokojili s kakaem, právě tak byste mohli říkat, že jste celý zástup narkomanů přesvědčili, aby se spokojil s kokainem. Ani jeden z nich není lepší k tomu, abyste se vydali cestou, která kazí chuť, a nejspíš je zbavuje rozumné chuti pro značky. Mnoho moderních lidí si ale neuvědomuje, že tato mdlá dieta podobných chutí zcela odpovídá tupé a lhostejné anarchii v mravech a způsobech. Nebuďte pyšní na to, že jste zvyklí vídat a slýchat věci, z nichž by vaše babička byla v šoku, a které s vámi nic nedělají. Slovo „nervní“ má dva významy a být bez nervů není dokonce ani tělesná přednost a výhoda. Může to znamenat, že vaše babička byla velmi vitální a živý tvor, zatímco vy jste paralytik.
Velmi prosaičtí paralytici kteří si říkají nudisté, nám kupříkladu pořád říkají, že lidé „si brzy zvyknou“ v tomto konkrétním ohledu na degradaci ke zvyklostem polní zvěře. Nemám o tom o tom o nic víc, než o tom si brzy zvyknou na to, že jsou opilci, narkomani, recidivisti nebo lidé mluvící cockney místo angličtiny. Argument jejich obhájců ale naprosto selhává v tom, aby dokázal, že je lepší si zvyknout na podřadný statut poté, co člověk ztratí vyšší. Nová legislativa sterým způsobem tyransky pošlapala instinkty nevinných, prostých a přitom velmi rozumných lidí. Existoval, kupodivu, dojem, že by se snad muži a ženy, kteří se vůbec neznají mohli cítit nepříliš příjemně, když by se spolu měli bavit o jistý zvrhlých a možná nechutných aspektech svých přirozených sexuálních vztahů. Už z toho bylo dost tichých problémů v soudních porotách a ještě z nich nejsme venku. Padne připomínka, že námitka vůči ženským porotkyním nebyla nikdy v tom, že jsou to ženy. Ženské porotkyně existovaly vždy. Od prvopočátku legislativy byl do řad porotců jmenován jistý počet matron, které měly ve svém středu rozhodovat jistý okruh věcí. Důvodem proti smíšeným porotám byl důvod rozpaků a to rozpaků mnohem inteligentnějších, civilisovanějších, mnohem složitějších, mnohem psychlogičtějších, než brutální ješitnost, která jich nedbá. Zde to v každém případě poslouží jako ilustrace toho, co mám mysli. Otázka nespočívá v tom, zda lze rozpaky nějak překonat, aby velké množství lidí mohou svou povinnost nějak vykonávat. Otázka zní, zda je otupování citlivosti skutečně vítězstvím nebo spíše porážkou lidské kultury. Právě tak není otázka v tom, zda lze miliony malých hochů v různých okresech s různými dialekty naučit jednomu dialektu Whitechapel Road, ale v tom, zda je to dialekt lepší než jiné a zda je dobré ztratit smysl pro odlišnosti mezi dialekty.
Víme totiž přinejmenším tolik, že člověka činí člověkem v nejpodstatnějším smyslu právě držení těchto upjatých fantasií, od nichž je volnomyšlenářská treska zcela emancipovaná a tolerantní tuřín se jimi vůbec netrápí. Ztratit smysl pro odpor k jedné věci či respektu k jiné je přesně to, co stačí k návratu k vegetování nebo k obrácení se v prach. Po padesát či šedesát let bylo ale celé směřování naší kultury a polemiky vedeno s předpokladem, že pokud si dokážeme zvyknout na libovolnou hrubost, budeme zcela spokojenými hrubiány. Netvrdím, že všechny výsledky tohoto procesu jsou zlé. Tvrdím ale že zkouška tohoto procesu vycházela do počátku do konce špatně. To, že si člověk může zvyknout na to, že je divoch nebo otrok, totiž nijak nevyvrací, že by měl být občanem.

Vyšlo též jako O dialektu a slušnosti v Chválách a zlořečeních (pozn. překl.)

Esej V.: O censorovi

Po celý můj život hlučela bitva, převážně mezi divadelními kritiky a řediteli divadel, o tom, co je dobrého a špatného na censuře divadelních her a nepochybuji o tom, že hluk nadále pokračuje, pokud jde o související censuru filmů. I když nikdy neustávaly různice mezi těmi, kdo s censorem souhlasili a těmi, kdo s ním nesouhlasili, žádný z rozdílů a sporů nebyl ta silný jako rozdíl mezi dvěma důvody pro nesouhlas. Byli tu jedni, kteří si podle všeho mysleli, že jakýkoliv umělecký experiment, libovolně anarchický či abmormální, nebo dokonce zjevně a přímo klinicky šílený, měl jakési vlastní tajemné právo postavit se nad jakékoliv společenské zvyky či uzance, nad všechen zdravý rozum či běžnou občanskou důstojnost. Umělecký experiment tohle právo měl, protože to byl umělecký experiment, ne proto, že by umění bylo umělecké a už vůbec ne proto, že by experiment byl úspěšný.. Dokonce i nejhorší hra musí mít přednost před nejlepším zákonem. Pokud by umělec chtěl, aby podobně jako někteří používali pro své krajiny na scéně skutečné bláto, tekla při vraždách na jevišti skutečná krev, můžeme se jen domnívat, že by někteří z kritiků souhlasili s obětováním několika lidských životů pro vzrušení z realismu. Kdyby hrající ředitel divadla pracoval ve starém velkolepém měřítku mohl by být pobídnut, aby proměnit divadlo v amfiteátr. Mohl by do něj pouštět skutečné lvy, kteří by byli drazí a skutečné křesťany, kteří by byli těžko k sehnání.
Nu, v každém případě to vypadalo, že teorie téhle záležitosti říká, že nejvyšší duchovní autorita v tomto světě náleží umění, čí spíše komukoliv, kdo se rozhodne tvrdit, že se pokouší o cosi nového v umění. Tohle velmi moderní a velmi důvěřivé pojetí jsem nikdy nebyl s to přijmout, protože si nedokážu představit, že by jakákoliv lidská bytost přijímala autoritu, které nebylo původně dosaženo rozumem. A nedokážu si představit, jaký rozumný důvod by mohl být pro to, abychom přijímali autoritu umělců, nemluvě o špatných umělcích. Byl to ovšem velmi častý přístup někdy před třiceti či čtyřiceti lety a stále ještě přetrvává v ve velkých částech společnosti. Na tomto svévolném uměleckém druhu je mnoho zábavného, nehledě na nápadnější vtip spočívající v jeho umění. Nejspíš nejlegračnější na něm je to, že si občas říká pohan. Je to člověk toho druhu, který se může být zavražděn prakticky kdekoliv, třeba i při anglické socialistické revoluci, ale pokud by někde přišel pro vzdor bohům a znevažování důstojnosti republiky k zabití prakticky hned, bylo by to ve městě pohanů.
Vždy tu byl, a pořád je, zcela opačný argument proti censorovi a censuře. Jde o to, že pravidla censury povzbuzují anarchii a to anarchii nejhoršího druhu, anarchii mysli. Jeden očividný příklad jsem zmínil už dávno, když byla diskuse ještě poněkud aktuálnější. Podle starých pravidel censury nesmíme na jeviště uvést Ježíše. Bylo by mnohem snazší na něj uvést Jidáše. Dnes není žádné blasfémie či špatných mravů, které by bylo skutečně zakázáno ospravedlňovat na jevišti. Moderní drama může být jeden velký tanec všech ďáblů a všech prasat. Může v něm být obsaženo cokoliv a kdokoliv, až na kohokoliv, kdo by vymítal démony nebo hubil prasata. Řečeno obecně v duchu celé záležitosti, jediné co může censor doopravdy škrtnout, je Bůh. Nemá zvláštní důvod vystřihnout Satana a vůbec žádný důvod vystřihnout satanismus. Není pochyb, že skuteční držitelé této moci se svá šílená pravidla snaží změkčit tím, že se snaží chovat co nejrozumněji. Teď ale nemluvím o censorovi, ale o pravidlech censury. A třebaže jde o příklady, které jsou už nyní poněkud staré, přesto dál zůstávají těmi nejnápadnějšími a nejspornějšími příklady jistého morálního zmatku, do něhož se naší zemi podařilo v posledním půlstoletí zabřednout. Dalším příkladem je reforma zákona o rozvodu. Člověk si může myslet, že rozvod je špatnost, a přece může mít dojem, že je skoro ještě horší, když se lidé nemohou dopustit špatnosti, aniž by kolem toho nezamotali spleť vytáček a lží.
Nu od časů, kdy spor o censuru existoval v oné podobě se změnila celá sociální situace. Málem jsem řekl, že pod mosty proteklo hodně vody, ale bylo by možná pravdivější říct, že přes mosty přetekla a svět ohromila zátopou. V dřívějších dobách, které jsem právě připomněl bylo hodně umělecké vzpoury a nepokojů, Které jsem právě popsal. Jenže vzpoura umělců byla téměř zcela vzpourou umělců, či spíše menšiny umělců. Jak jsem už řekl, byla tu také ještě menší menšina vzbouřenců, k níž jsem patřil i já, která se bouřila ani ne tak proto, že by uctívala umění, jako spíš měla úctu k rozumu. Ale všichni ostatní lidé, tedy jejich naprostá většina, byla nadále tradiční ve své ethice, i když poněkud neurčitá ve svém náboženství. I když bychom připustili všechno přehánění, můžeme o nové generaci celkem férově říct, že právě její ethika je poněkud neurčitá, až na jisté případy, kde rozhodně tak jasná, až bije do očí. Vzniká proto skutečný problém, co máme tváří v tvář takové změně proporcí dokonce i neurčitého morálního mínění moderní společnosti dělat. Pokud říkám problém, tak v žádném případě nemám na mysli to, co by se mohlo rozumět jako pochybnost. Nemám na mysli to, že bych měl i jen stín pochyb o tom, co máme osobně dělat a zejména o tom, co dělat nemáme. Nemáme jednat jako oni, nemáme bít Židy o nic víc proto, že jsme v Prusku, nebo vraždit kněze, protože jsme v Mexiku. Nejde tu o otázku pochybností o tom, co bychom měli dělat, spíš jde i to, čemu dokážeme zabránit. Nuže myslím, že ti kdo zastávají starý názor o tom, co je správné mají stát pevně, postavit se stranou a dokonce si mají uvědomit, že stojí osamoceně. Mají útočit. Anglie vypadá mnohem nadějněji jako pohanská země volající po obrácení, než křesťanská země volající po kompromisu. Hovězí pečeně staré Anglie vydrží déle,když to bude solené hovězí. Když se sůl ztratí svou chuť, čím se osolí.
Můžeme se vrátit k historickému základu moderního pokroku, k základům, které ještě nebyly formálně převráceny a jsou pro to důvody. Můžeme říct, že pokud se z šesti letos nezjištěných vražd stane napřesrok šedesát, obecné blaho a lidské společenství bude dál spočívat na ideji, že vražda je zlo. Můžeme říkat, že tři zloději dnes, třicet zlodějů zítra a tři sta pozítří z nás ještě nedělají komunistickou společnost. Na druhé straně můžeme připustit, že i když ta společnost ještě není komunistická, tak křesťanská už také není. A poté, jsme-li křesťané, můžeme se pustit do křížového tažení za její obrácení nebo za její zdolání. Nu, po jistém upřímném přemítání, soudím, že druhý postup je mnohem lepší. Nevěřím, že bychom měli ignorovat pohanské mravy a způsoby všude kolem nás: pohanství to nijak neublíží a nám to jen upře potěšení z jeho odsuzování a ostouzení. Předpoklad, že tradice a dokonce konvence, že ctnost a dokonce viktoriánská ctnost je stále ještě pravidlem a vše ostatní je výjimkou stojí plně na straně zchytralce, který hájí neřest. Je to pravidlo, podle kterého my neseme všechny nepopulární symboly moci, zatímco oni se těší ze všech praktických plodů vítězství. Mohou námi opovrhovat, protože tvrdí, že není co skrývat, a my se s nimi nemůžeme bít, protože předstíráme, že není o co se bít. Především ale má současné jednostranné příměří z pohledu poctivého pravověří jednu velkou nevýhodu, brání nám ukázat na jeden pevný, zející a ohromující fakt, který máme všichni přímo před očima. Je to fakt, že jsme všichni nejen vzestup, ale i pád moderní materialistické civilisace. Viděli jsme praktické selhání a neúspěch průmyslového imperialismu a individualismu. Už nejde o o to zda budeme používat moderní mašinerii, ale o to, abychom se vyvlekli z jejích trosek.

Esej IV.: O provozu

Essay IV: About Traffic
Historikové pravděpodobně současnou epochu budou označovat podle problému s dopravou. Leda snad, že by byli všichni historikové, co by roztržité lidské plémě byli všichni dopravou pozabíjeni dřív, než by stačili napsat nějakou její historii. V takovém chaosu se jeví, že by to pro jakéhokoliv vzdělance byl téměř odpovídající osud. Doufám, že to nebude projev neúcty k jedněm z nejkrásnějších duchovních veršů na světě, když řeknu, že hvězdná a zářivá slova Francise Thompsona „Shall shine the traffic of Jacob’s ladder pitched betwixt Heaven and Charing Cross,“ (zazáří provoz na Jákobově žebříku vztyčeném mezi nebem a Charing Cross) ve mně někdy vyvolávají nepřípadné rozvahy o tom, zda nyní může člověk bezpečně upřít zraky na andělský žebřík uprostřed Charing Cross a a poněkud pozemštější provoz kolem, zejména pokud je to člověk jako byl Francis Thompson. Tak či tak, nyní čelíme v první řadě dopravního provozu jako provozu v nejvšednějším smyslu slova (GKC si v dalších hraje s více významy slova traffic, zejména závadného či nepovoleného obchodování pozn. přek. ). Sociální reformátoři poslední generace jej užívali pro prodej alkoholu, o něco později přišla morální i když poněkud morbidní panika nad obchodem s bílými otroky a spisovatelé detektivních příběhů, to plémě činné a bezúhonné, které dosud ještě své pro zápletky svých vražd a tajemství používají obchod s drogami. Mohl bych mimochodem říct, že tohoto zvyku u novějších kriminálních romancí poněkud lituji. Mám rád vraždy spáchané vrahy z v vážných duchovních a morálních důvodů, které působí, že vražda přináší okamžité, třebaže pomýlené, uspokojení jeho duši a vnitřnímu životu. Nezamlouvá se mi, že si mám myslet, že je to jen pouhý proletář, který prodává jedy stejně neosobně jakolékárník ve velkoobchodě. Oficiální organizaci nemám rád ani ve skutečném životě a je hrozné jen pomyslet, že vpadá i do života romantického a imaginativního. Je to velké zklamání, když někoho, řekněme že faráře nebo guvernantku, podezíráte, že že jsou rozerváni sedmi ďábly nenávisti, pýchy či závisti a pak zjistíte, že tenhle člověk, který vypadal tak slibně posedle je jen bystrý a schopný obchodník, který přijímá zakázky na dodávky zboží—pokud to tak můžeme popsat. To ale byla jen odbočka vyvolaná mou stálou vášní pro téma detektivních příběhů. Kšeftování s drogami zmiňuji jen v nahodilém srovnání se silničním provozem, který se v poslední době stal problémem skoro stejně velkým a prakticky stejně smrtícím.
Nebudu zde předkládat nějaké praktické řešení problému dopravy. Nejsem politik na vzestupu a z mé ruky, ani mávnutím mé hůlky nevyroste nikdy po celém Londýně nový les fantastických sloupů korunovaných dýněmi či ananasy. Z těchto věcí lze ovšem cosi dovodit a to je záležitost, která je docela praktická bez ohledu na to, že ji většina lidí označí za theoretickou. Ba věru, při záležitostech tak zmatených jako je moderní silniční provoz, spočívá jediný praktický postup v tom, že najdeme správnou theorii. Nebo, přinejmenším, dokážeme určit mylnou theorii a vytvořit si obecný úsudek o tom, do jaké míry je konkrétní theorie správná či mylná. Když se tyhle potíže objevily poprvé, vyskytla se nějaká uspěchaná a věcná osoba, která chodila kolem, klela a nadávala tvrdila, že jediné, co je zapotřebí, je organizace. V jednom smyslu je ale hodně jednoduché mít organizaci, pokud a dokud máte poslušnost a to zejména poslušnost vůči policii. Meze této theoretické pravdy ovšem poznáme, jakmile přejdeme od případu policisty k případu vojáka. V armádě musí být organisace a poslušnost. Ale bitvy se prohrávají, i vyhrávají, koordinovanými pohyby disciplinovaných jednotek. Stále zůstává otázka v jakém pořádku jsou věci organisovány či jaké rozkazy musí vojáci poslouchat. V dopravě a silničním provozu jsou dnes takové strategické komplikace, že by z toho bolela hlava Hannibala či Napoleona. My ovšem stále ještě nevíme, zda jsou součástí vítězství nebo porážky. Je snadné organisovat dopravu, tak že někdo rozkáže, že auta, která se pokouší obtížně dostat z Piccadilly na Charing Cross mají raději jet po objížďce okolo Hampstead Heath a vyjet kdesi na Cheapside. Je přísně systematické stanovit, že všechno co má kola a cestuje ze Strandu na Fleet Street musí přejet Waterloo Bridge, navštívit roztomilá jiholondýnská předměstí, nahlédnout do Croydonu a trimufálně se vrátit přes Tower Bridge. Ano to je organisace, Pán Bůh jí požehnej—a hlavu naprav. Ani ve vojenské, ani v sociální strategii není jednota a disciplína příliš k užitku, pokud znamená, že přimějeme všechny, aby v jednu chvíli dělali tentýž omyl. Moje poznámka bude obecnější a volnější, ale není bez významu i v jiných problémech, než je doprava.
Právě nyní má kupříkladu mnoho společného s tím, co by se dalo nazvat problémem pokroku. Mnozí obvinili lidi smýšlející podobně jako já, že jsou prostě nepřátelští vůči pokroku, zejména v takových jeho vědeckých podobách jako je silniční provoz. Mnoho lidí, kteří ovšem špatně znají moje zvyky, se podle všeho domnívají, že se před motorovým vozem třesu hrůzou nebo podobně jako pan Pickwick trvám na tom, abych byl vožen na trakaři. To ale vůbec není ta část pokroku, kterou považuji za problematickou. Nemám zvláštních námitek proti tomu, že lidé jezdí auty, i když mohu projevit politování nad zvláštní evolucí lidské podoby v Americe, kde kola zcela nahradila nohy. Ti, kdo jen povídali o pokroku si ale dostatečně neuvědomili tuhle jednoduchou věc, že totiž pokrok nikdy není jen řešení problémů, ale také jejich vytváření či formulování.
Lidé oné filosofické fáze, kterou představuje pan H. G. Wells měli vždy sklon mluvit tak, jako bychom brzy měli rozplést uzly minulých problémů jen díky tomu, že máme více vědy a experimentů. Nevidí ovšem, že kvůli vědě a experimnetům vždycky vážeme nové uzly a splétáme nové spleti. Pokrok je matkou problémů. Netvrdím, že je to proto pokrok nežádoucí nebo že problémy jsou proto neřešitelné. Říkám je tolik, že vždy bude nespočet nových problémů k řešení. Sám pan Wells vyjádřil nádherně vznosnou víru, že jeho vědecký utopismus nakonec zvítězí a přežije reakci proti němu po celé Evropě, protože, jak říká, inteligenci nelze nakonec porazit. A já bych rád věděl, kdo rozhoduje o tom, že Mussolini a Maurras z Action Francaise jsou neinteligentní. Teď jde ale o to, že lidé jako pan Wells mluví tak, jako by pokrok byl natolik inteligentní, že nás postupně zbaví jednoho problému za druhým a dostatečně nepřipouští, že sám pokrok může ještě další problém přidat. Můžeme, jak vědecký prorok nedávno pravil, létat ke hvězdám, i když alespoň já shledávám zemi mnohem tajuplnější. Pokud ale budeme létat ke hvězdám začne být s létajícími loděmi stejný problém s hustotou provozu, jaký teď máme s taxíky.
To je pravděpodobně nejtrvalejší poučení z problému s benzínovou dopravou. Problém může zmizet. Benzínem poháněná doprava může zmizet. Ale zatím procházíme zlým snem pouhého nesmyslu, všichni musí mít v autě houkačku, všem je zakázáno houkačku používat houkačku, všichni jezdí dokola v kruhu jako by to bylo něco přímějšího než přímá linie, celé je to naprostý nerozum mysli postavené před problém, který vypadá neřešitelně. Jen dál pokračujte v pokroku, když vás to baví, dál vymýšlejte a vynalézejte stroje ma všechno a na cokoliv. Vždy ale mějte na paměti, že nejen vymýšlíte stroje, ale také hádanky.
Zdá se mi, že jen pár lidí bude velmi šťastných z podmínek pro motorismus v naší zemi v poslední době, leda snad v onom podivném smyslu, který Matthew Arnold připsal Goethovi ve velmi zjevné imitaci Vergilia:
And he was happy, if to know
Causes of things and far below
His feet to see the insensate flow
Of folly and insane distress
And headlong fate, be happiness. (A velmi rád by znal/co proč je a mnohem níž/pod jeho nohama necitelný proud/ bláhovosti a šílené úzkosti/a střemhlavého osudu, budiž štěstí pozn. překl.)
Výše citované řádky ztělesňují velmi přesný popis podmínek pro motoristy na našich cestách v posledních letech. Bylo tu moho, velmi mnoho, bláhovosti a střemhlavého osudu, ne zrovna málo šílené úzkosti, jakož i, což je možná ještě hrozivější, úzkosti naprosto příčetné. Pochybuji však o tom, že dokonce i ti nejodtažitější lidé by mohli rozvažování nad tím považovat za podmínku štěstí. Přiznávám však, že rád přemýšlím o příčinách věcí, pokud tedy smím být natolik domýšlivý a stavět se do společnosti Vergilia, Goetha či Matthew Arnolda. Pokud jde o ostatní, nejsem ani motorista ani motor ani mě nijak zvlášť nelze popsat jakýmkoliv pojmem naznačujícím rychlý či častý pohyb. Nejsem takový cestovatel, abych problém v dopravě považoval za velmi naléhavý a ještě méně za problém spočívající ani ne tak v pohybu jako v zastavování dopravy. Ve skutečnosti se obávám, že nikdy nemám silniční provoz tak rád, jako když zůstane stát. Byl jsem znám tím, že jsem ve vleklé zácpě na Uxbridge Road projevil veselí zářivou lehkomyslnost, která způsobila, že mnou pohrdali a opovrhovali lidé na míle daleko. Když to trvá několik hodin pociťuji lehkou naději, že auta se už nikdy nepohnou, ale že by mohly zvolna poklesnout do vozovky a nabýt zakořeněnější povahy velké a prosperující vesnice. Koneckonců, právě tak se možná naše kultura může vrátit k zemské stabilitě a rozumnosti, jež je nyní její jedinou nadějí. Někdy jsem měl chuť vystoupit z auta a hned před ním založit malou zahradu, vykolíkovat pozemek a symbolicky tak odmítnout jakoukoliv naději na další pokrok.

Esej III.: O nekajícnosti

I když jsem si dobře vědom, jak urážlivě budu působit a s jakým opovržením budu nahlížen v této sentimentální době, která předstírá, že je cynická a v tomto poetickém národě, který se tváří, že je praktický, přesto budu dál veřejně předvádět velmi odpudivý trik či zvyk—totiž zvyk nacházet rozdíly či rozlišovat mezi věcmi, které jsou velmi odlišné, i když jsou považovány za totožné. Nemohu se spokojit s tím, že bych byl unionista, univesalista nebo unitarián. Už mnohokrát jsem se rouhal proti Jedinosti křídy a sýra a popíral ji, a dovozoval jsem i fantastické ornitologické a technologické rozdíly mezi jestřáby a ručními pilami. Popravdě řečeno si totiž myslím, že jediný způsob, jak o věci říct něco konkrétního je mluvit o ní konkrétně a definovat ji, definovat ji omezením a vyloučením, a že jediný způsob, jak říct něco určitého je říct něco rozeznatelného, odlišitelného od všeho ostatního. Myslím si zkrátka, že člověk neví, co mluví, dokud neví, co říká.
Kdybychom nyní měli soudit podle obecného směřování, podle neurčité jednomyslnosti existující ve velmi různých stupních a pozůstávající z názorů spíše podobných, než stejných, pak můžeme říct, že tu byla všeobecná vlna pacifismu, právě tak, jako tu v roce 1914 byla všeobecná vlna patriotismu. A když mluvím o pacifismu nemám na mysli mír. Vím totiž shodou okolností, že pacifismus lze shodou okolností považovat za velmi přímou hrozbu míru. O těchto politických otázkách tu ale mluvit nebudu. Moje these je složena z rozmanitých materiálů a také z jednoznačně odlišných názorů. Nu ať už si o nich coby obecných politických názorech myslíme cokoliv bude dobré mezi nimi vybrat opravdu pošetilé názory tak, jak člověk pleje kus záhonu. Žádná strana žádného sporu nemůže být lepší jen kvůli zmatení a blouznění a ještě méně kvůli záměně jednoho bludu za jiný nebo bludu za hajitelný názor. Existuje mnoho forem pacifismu, které jsou docela hajitelnými názory, i když osobě můžu mít spíše sklon je napadat než hájit. Existuje mnoho forem mírové politiky, které hluboce respektuji a některé s nimiž naprosto souhlasím. V chaosu se ovšem začaly formovat jedna či dvě fantasie, které jsou prostě jen zlomky umanutého a zmrzlého nesmyslu.
Vysvětlil jsem, že věřím ve vymezení odlišností nebo v to co je nazýváno piplání se v detailech. Nevěřím, že lze zlehka tvrdit, že houbovitá plíseň je totéž co houba a to ani tehdy ne, když spěcháte a chcete si dát houby ke snídani, ani že by se dalo horlivě souhlasit s tím, že kosočtverec a kosodélník jsou jedno a to samé, když potřebujete popohnat geometry s nějakou prací na vyměřování pozemků nebo na stavbě. Myslím, že první druh praktičnosti by pravděpodobně skončil otravami mnoha lidí muchomůrkami, ne-li něčím horším a druhý tím, že by negeometrické domy padaly na sice negeometrické leč činorodé lidi. Rád bych přitom poukázal, že nemůžete vést nějakou pacifistickou či jakoukoliv jinou politiku, pokud se nerozhodnete rozlišovat jednu věc od druhé a zjišťovat, kde se vzaly a odkud pochází naše vlastní myšlenky a s kterými jinými jsou ve sporu. Plení těchto slabších či bláhovějších idejí z naší mysli je jen kus praktického zahradničení, které je potřeba v každé zahradě, dokonce i v zahradě pokoje, dokonce i na zahradu, v níž rostou jen olivovníky a neposkvrnil ji jediný lístek vavřínu.
Je tu kupříkladu jedna hodně uvolněná hypotéza, která nyní tuhne v myslích mnoha lidí a která nemá nic společného s žádnou filosofickou věcí pacifismu, o míru nemluvě. Jde o myšlenku, že když nebudeme prát, zabráníme tím někomu druhému, aby se pral, nebo asi vzal vše co se mu zachce bez boje. Je to domněnka či předpoklad, že každý pacifista je jakousi zvláštní směsí krotitele lvů a hypnotyzéra, který podobný starému námořníkovi (Ancient Mariner, titulní postava dlouhé básně Samuela Coleridge pozn. překl. )dokáže svým jiskřivým zrakem zastavit invazní armádu. Pacifista by měl ochromit militaristu ve všech jeho činech, jak bojových, tak těch, které přijdou po boji. Nu tahle představa nedává žádný smysl ani na ní není nic rozumného. Je to směs a propletenec řady starších pacifistických tradic. Všechny jsou přitom rozumnější a některé z nich i docela správné. Některé z nich představují starobylé postoje světců či mudrců ke všem možným druhům neštěstí, některé z nich jsou více či méně mystické psychologické experimenty vhodné pro výjimečné případy, některé jsou jen zbytky dramatických či romantických situací z jistých románů, her či povídek. Bylo v minulosti mnoho velkých a dobrých mužů, kteří říkali, že nikdy nebudou muset vzdorovat oloupení či vpádu, nebo jim to bude lhostejné, pokud bude pohroma neodvratná. Téměř vždy ale patřili k jednomu či dvěma typům a mysleli si jen jednu či dvě pravdy. Pro některé z nich to znamenalo „Kde je moje mysl, tam je i mé království. Vnitřní život je tak hluboký a drahocenný, že je mi jedno, jestli ze mě bude žebrák, nebo jestli ze mě udělají vyvrhele či dokonce otroka.“ Pro druhé to znamenalo „Já vím, že ten, který mně pomstí je živ. Soud tohoto světa mně možná přivede na žebrotu nebo do otroctví, ale až se odvolám k vyššímu soudu, dočkám se spravedlnosti.“ Jenže tyhle morální postoje cosi znamenaly a v každém možném ohledu na nich bylo cosi, co si zasloužilo veškerý respekt. Ale ani jeden z těch dvou typů netvořili nikdy tací blázni, aby tvrdili, že nemohou být ožebračeni či zotročeni, pokud postě budou stát bez pohnutí jako sloup a nebudou ožebračování a zotročování vzdorovat. Nikdo z nich nebyl tak velký hlupák, aby nevěděl, že ve světě jsou lidé dost zlí, rozhodní, fanatičtí, nebo jen náležitě mechanicky zotročení na to, aby jim prováděli nepříjemné věci, zatímco oni se spokojí s tím, že nebudou dělat nic. Stoik se hlásil k tomu, že bude snášet bolest trpělivě, nikdy ale netvrdil, že jeho trpělivost komukoliv zabrání v tom, aby mu působil bolest. Mučedník snášel mučení, aby potvrdil svou víru v pravdu, nikdy ale nestvrzoval, že by nevěřil v mučení. Matná představa, která začala nabírat čím dál víc na váze v moderní mysli je docela jiná a věru nerozumná. Lidé, kteří rozhodně nemají v úmyslu opustit bohatství své země, o jejich vlastním ani nemluvě, lidé kteří oprávněně trvají na pohodlí pro své krajany a nezřídka i pro sebe, se podle všeho zabývají podivnou myšlenkou, že si tohle vše mohou ponechat za všech možných okolností výlučně a jedině tak, že to vše odmítnou hájit. Vypadá to, že si myslí, že se celou vládou násilí a pýchy dokáží skoncovat, ihned a zcela, jen tím, že nebudou dělat nic. Nuže, není snadné dosáhnout čehokoliv tím, že nebudeme dělat nic.
Kupodivu jediný výjimečný náznak pravdy v této theorii o nastolení míru je totožný s představou, který přiměla hrubé barbarské hordy někdy provádět zkoušku bojem. Byla to myšlenka, že za jistých velmi nápadných a hrozných podmínek může člověk, který se provinil ztratit nervy. Máme tu třeba ten příběh o zlém muži, Godwinovi, otci Haroldovu, který tu ideu ilustruje a Scott jej použil jako dramatický zvrat při templářově smrti. Příležitostně se to tedy stávalo a lze si představit, že by se to mohlo stát i nyní. Stávalo se to ovšem proto, že všichni věřili v Boha, všichni si mysleli totéž o křivé přísaze a rouhání a theorii spravedlnosti sdíleli ti, kdo byli ospravedlněni i ti, kdo se proti ní proviňovali. Při současném naprostém odloučení mezi základními idejemi si nedokážu představit, že by tenhle výjimečný trik vůbec mohl fungovat. Pacifisté jsou jen sekta a Evropa přímo kypí právě tak upřímnými militaristickými a imperialistickými sektami. Věří snad někdo tomu, že Hitler, Stalin nebo Mussolini, rozkotá všechny své plány jen proto, že nějaký kvaker se nerozhodne, že jim bude odporovat?