Esej XXXVI.: O fikci a konvencích

Essay XXXVI: On Fictional Conventions
Mezi vzdělanci se dnes velmi mluví o tom, zda má umění zrušit morálku tím, že ji označí za konvenci. Mezi moudrými by se mohlo diskutovat i o tom, zda má umění zrušit konvence. Velmi podivné se mi ale zdá, že moderní umění často ruší morálku bez toho, aby zrušilo konvenci. Chci říct, že krotké konvence a pozůstatky poněkud křehkého a umělého stylu psaní dokáží stále běžet bok po boku vpřed s naprostou lhostejností či libovůlí vůči mnohem důležitějším věcem. Dám jen jeden jednoduchý příklad na který narážím zas a znova při čtení nejmodernějších románů.
V těchhle moderních románech najdeme takové typy žena a takové popisy žen, které by vehnaly Petroniovi ruměnec do tváře a pro Rabelaisovu vytříbenost by byly poněkud příliš hrubé. Ovšem i v těchto popisech jsou pořád jisté konvence, skutečně neskutečné konvence, právě tak jako byly ve viktoriánských dílech slečny Porter a slečny Procter. Moderní čtenář může znovu a znovu věty jako třeba: „Petr si již všiml usměvavého děvčete s modrýma očima a světlými vlasy střiženými do mikáda, jak proklouzla mezi nově příchozími, podezřelými, že přišli bez pozvání, kteří se hemžili kolem dveří.“ Jindy může ta věta znít: „Štíhlá, mrštná a hnědooká Jane jemně a žhavě opálená, stála vzpřímeně na vzdáleném kameni, odkud se chystala skočit do vody.“ Takových příkladů najdeme stovky, ale všechny, ale všechny automaticky předpokládají, že první věc, které si kdokoliv všimne na ženě je barva jejích očí. Nu je naprosto možné mít s někým dlouho snesitelně důvěrné vztahy a přitom si najednou nedokázat vzpomenout na barvu jeho či jejích očí. A nikdo nikdy jistě neviděl barvu očí někoho neznámého přes celý taneční sál v Mayfair, velký ateliér v Chelsea nebo širé písčiny na Lidu. Člověk by si představoval, že dívčininy modré oči byl ohromě velkými modrými lucernami a zářily do dáli jako zelené a červené svítilny železniční signalisace. Jeden takovýhle malý sentimentální trik či tradice působí, že stovky literárních popisů lidských bytostí zní docela falešně a ten nejvelkorysejší a nejhojnější příval všeobecného morálního barbarství a ubohosti tu ztrátu nemůže plně nahradit.
Na ženě nebo komkoliv jiném vidí člověk nejprve typ, ať už je jakýkoliv. Například ten, který splývá v dlouhých liniích a dlouhých rysech; typ, který by umělec maloval z profilu, nebo takový, jehož tvář je nejvlastnější, když je nahlížena čelně, plochá proti pozadí, zejména jsou to tváře čtveraté či otevřené, tváře, které obyčejně patří bojovníkům a bez ohledu na to, jak jsou případně krásné, je v nich pokaždé cosi z opice. Tyto dva typy může člověk rozeznat přes největší sál nebo nejširší písčinu téměř tak snadno, jako může od sebe rozeznat koně, krávu či jelena. Může rozeznat sto věcí o postavení toho člověka, jeho kultuře, ba i charakteru, může se o ledasčem domnívat z jeho držení těla, chůze a gest. To všem může poznat na dálku, z níž nemůže vidět ani modré oči v dívčině obličeji, ani modré kameny na jejím snubním prstenu. A přece jsem se během každodenního čtení s touhle malou umělostí v popisu setkal stokrát, když jsem listoval příběhy dokonce i schopných a ambiciosních moderních spisovatelů. Je to maličkost a ono tu věru i o to jde, že je to maličkost, dokonce příliš malá na to, aby byla vidět a přitom se o ní pokaždé píše. Shodou okolností ovšem ilustruje podivný druh skryté konvence, která se vine pod většinou moderní literatury, která se považuje za zcela nekonvenční. V nápadnějších věcech realisté myslí na to, aby byli bezostyšní, ale v těchto maličkostech zapomínají, že by měli být realističtí.
Znal jsem dámu s velmi srdečným smyslem pro humor, která se shodou okolností živila tím, že psala otevřeně konvenční romantické příběhy pro starý otevřeně konvenční vydavatelství, které publikovalo zdravé i když poněkud sentimentální seriály a novelky. Hodně se tím bavila a jednoou mi vyprávěla, že psala dlouhý romantický příběh na pokračování s vznešenou a tragickou hrdinkou jen proto, aby se na samém konci dozvěděla, že veřejnost, či přinejmenším vydavatel trvají drobné a jiskřivé hrdince. S ušlechtilým klidem, aniž by se snížila k změně jediného příhody ve vyprávění, prošla celý rukopis a všude měnila černé oči na modré. Když došla k větě „Hleděl do Amandiných temných, bezedných očí“ prostě jen škrtla přídavná jména a napsala nad ně, „modrých a jiskřivých“. Nešlo samozřejmě jen o oči, musela také udělat menší změny pokud šlo o oděv a chování. Tam kde napsala původně „Amanda přeběhla přes trávník“ stačilo změnit jedno slovo na „Amand klopýtala přes trávník“ To je mimochodem další ze starých konvencí, které přetrvávají i do nové nekonvenčnosti. Děvčata občas klopýtnou i v těch nejchmurnějších realistických studiích. Spisovatelé pořád ještě občas zakopnou o starou vysloužilou nástrahu. Sám jsem nikdy nikoho klopýtat neviděl, leda zakopnout o drn trávy a padnout na nos, k satirickému pobavení lidského rodu. V každém případě Amandin velký a stinný klobouk se zmenšil a stínil méně a byl vylepšen o růži či tak něco, její šat byl méně splývavý a přísný, ale nic dalšího nebylo nutné měnit. A někdy mi připadá, že ti, kdo píší tím nejrevolučnějším stylem píší do značné míry podle revoluční formulky. Prochází jednoduše svým příběhem a doplňují slova, která mají ukázat jak je jejich hrdina šik či jak je vynikající v souladu s panující moderní konvenčností či nekonvenčností. Hrdinka nemá při všem tom povyku a zmatku kolem individualismu víc skutečné individuality než adaptabilní Amanda, jejíž oči se tak snadno změnily z černých v modré.
To, co nazýváme realistickými popisy možná musí být konvenční, protože to musí odpovídat módě. Musí zdůrazňovat právě ty konkrétní věci, které právě ta konkrétní doba považuje za důležité a které hned následující doba bude považovat za právě ty nedůležité. Máme tu tedy paradox, že nejušlechtilejší komplimenty složené ženám spočívají ne v přímých popisech, ale v nepřímých. Přímý kompliment se bude zabývat všemi detaily minulosti, nepřímý dojmy, které nepomíjí. Archeologové vypracovali kompletní theorii o tom, jak se oblékala Helena Trojská. Zdá se, že její úbor tvořil slamák proti slunci, zouávskou blůzu (velmi oblíbený oděv druhé poloviny devatenáctého století, odvozený nejprve z vojenské uniformy a nošený jako projev patriotismu, posléze se stal součástí všeobecné módy pozn. překl.) a botek na vysokém podpatku. Kdyby naspal Homér její realistický popis, zněl by poněkud prostě a všedně. Oděv čtrnáctého století byl poněkud důstojnější, ale o nic přirozenější a kdyby Dante popsal Beatricii přesně tak, jak se oblékala, mohlo by nám to připadat současně výstřední i upjaté. Ovšem věky pominou, civilisace zaniknou a čas přece neztupí ostří velkého nepřímého komplimentu, onoho staršího a moudřejšího stylu popisujícího účinek a ne vnější nástroje. Jako když se Dante, když uviděl svou paní na výšině, cítil jako onen legendární netvor, který okusil podivnou krmi a proměnilo ho to v boha. Homérovi pak stačilo nechat nás naslouchat stížnostem Trojanů proti příčině trojské války a pak onomu náhlému velkému tichu, plnému světla a pochopení, které se mezi nimi rozhostilo, když Helena vyšla na hradby.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s