Esej XLII.: O siru Walterovi Scottovi

Během krátkého leč vynuceného volna, které mě nedávno potkalo jsem přečetl hodně z toho, co bylo řečeno a napsáno o Siru Walteru Scottovi při oslavách jeho nedávného stého výročí. Jak se dalo čekat mnoho z toho byly velké chvály, znějící možná poněkud až příliš podle očekávání. Na druhé straně se značná část vyznačovala velmi zbytečnou příchutí omluvnosti a ještě absurdnější příchutí shovívavosti. Něco bylo i prostě hrubé a nechápavé. Jeden novinář dokonce nejen vesele oznámil, že v literární legendě ani autoritě Waltera Scotta nic nevidí, ale dokonce se proti němu dovolával autority Marka Twaina. To na mně působí velice podobně, jako kdyby mi někdo najednou řekl, že Charlie Chaplina nikdy moc nebavil ani nepobavil Homér. Nemám tušení, zda je to právě tenhle příklad, pan Chaplin může být pro mě za mně Homérovský učenec a hluboký znalec Scotta, může mít lepší vkus než Mark Twain. Twain byl jistě do jisté míry géniem svého druhu a když o tom mluvíme, tak totéž platí i Charlie Chaplinovi. Je tu však cosi jako umělecká tradice a chápání kultury a mně by ani ve snu nenapadlo od Marka Twaina očekávat, že by chápal velikost waverlyovských románů o nic víc, než chápe velikost artušovských romancí. To co nazval Yankeem na dvoře krále Artuše byla samozřejmě velmi neohrabaná verze krále Artuše stojící před soudním Yankeeovým soudním dvorem a nálezy tohotou soudu byly asi tak rozhodující jako ty k nimž došel soud v Daytonu v Tennesse.
Může být pravda, že podle toliko počtu čtenářů je Scott nyní opomíjen, totéž už nyní stejně dobře může platit o Marku Twainovi. Ovšem tenhle druh počítání je pro literárního génia z dlouhodobého hlediska lhostejný. Našli samozřejmě i odhodlaní obránci, kteří byli někdy snad až příliš v defenzívě. Pan John Buchan stál se vší rozhodností se skotskou horalskou dýkou a šaršounem před svatyní, ale iv jeho výtečné řeči jedna či dvě věty naznačovaly, nejenže hájí svatost, ale i brání tajemství. Byla v tom stopa onoho ducha s nímž Skot někdy na Angličana působí jako by mu zakazoval číst s potěšením Burnse, nebo si pochutnat na skotské tlačence. Na této tradici je nesporně něco pravdy, protože každý spisovatel, který je vpravdě universální je též národní, ale velmi universální kontinentální básníci jako Goethe nebo Victor Hugo by těžko byli sami sebou, kdyby nebylo Scotta. Scott psal skotské romance, ale vytvořil romanci evropskou.
Myslím, že dvě věci, které jsou na Scottovi nejnápadnější a nejživější jsou teď ty nejméně viditelné. Jsou to věci v naší době přirozeně opomíjené, ale je to chyba naší doby a ne Scotta. Jedna se týká faktu, že psal historické romány v tom smyslu, že to byly příběhy plné historických postav. Druhá se týká faktu, že byl sám historickou postavou. Říká nám toho skutečně mnohem víc o naší vlastní době, než o kterékoliv předchozí. Příliš často se zapomíná, že jeho nejlepší knihy, třeba Starožitník, jsou ve skutečnosti o jeho vlastní době. Některé z nejlepších se váží k době velmi blízké jeho, jako Rob Roy nebo obdivuhodný konec Guye Manneringa. Bylo tu však cosi, co Scott obzvláště sdílel se svou vlastní dobou, již vždy pozpátku včítal do dob jiných. Nebylo to jen cosi neurčité, čemu se dnes říká romance, byla to i velmi jasná a klasická věc, jíž se říká rétorika. Člověkem osmnáctého století nebyl jen tak pro nic za nic. Skoro stejně jako byl čímkoliv jiným byl též velkým řečníkem. Ošklíbání se nad řečnictvím patří k omezením našeho již tak dost omezeného věku. Je to tomu tak ale především proto, že jelikož naši politici se k němu nejsou s to vzepnout, nejsou ani naši kritici ochotni se k němu laskavě snížit. Na konci osmnáctého století existovala jistá zářivá atmosféra velkého řečnictví a to u nikoho víc, než u mužů činu. Nelson a Napoleon byli právě tak rétoričtí jako Danton a Fox.
Nu a Scott tento druh výmluvnosti ovládal v nejvyšší míře. Stálo by určitě za to sestavit antologii jen z proslovů ve Scottových románech a metrických romancích. Od prudké odpovědi Sada Franklina De Bracymu přeskletbu Meg Merrilees nad zemanem z Ellangowanm, po řeč v níž se zatrpklý Ludvík XI vzepne k důstojnosti tváří v tvář smrti, po Douglasovo hrubé odmítnutí podat ruku Marmionovi v Tantallonu jsou to všechno řeči výmluvné a plné ducha, když je posuzujeme jako řeči, bez ohledu na to, jak mohou být posuzovány jako psaná literatura. V tom je jedna z hlavních chyb ohledně veršovaných romancí. Není to vždy poesie, ale vždy je to literatura. Je to literatura onoho zvláštního druhu, který se projevuje v přímém a bojovném řečnictví, v řeči, která má nejblíže k činům. Odpověď lady z Brankstone nepřátelům, kteří drží jako rukojmího jejího syna je z pohledu poesie málem kostrbatá říkačka, ale z řečnického pohledu je přímá, ba smrtící. Všechno je na svém místě a výmluvné, od úšklebku nad udatností lorda Dacre po prudký obrat vzdorného zvolání.
For the young heir of Branksome’s line
God be his aid and God be mine. (Mladému dědici branksomského rodu/ Bůh buď ku pomoci a pomáhej mně. Pozn. překl)
Právě tímhle způsobem debatovali muži jako Danton a Fox během nepokojů a revolucí, které naplnily Scottovu epochu. A on byl víc mužem své doby, než si uvědomoval.
V minulosti nacházel jednu věc, ne ještě docela zničenou v přítomnosti a ta byla jeho hlavní inspirací. O náboženství minulosti nevěděl nic a jeho pojem o gotice byl barbaštější něž kteréhokoliv z Gótů. Ze svých feudálních tradic ale dokázal čerpat cosi, co skutečně sytilo jeho ducha, cosi bez čeho moderní svět hladoví. Nalezl ideu Cti, jež je pravou energií vší bojovné výmluvnosti. Skutečnost, že člověk má bránit důstojnost své rodiny, své farmy, své oprávněné hodnosti pod králem, dokonce i jen své jméno něčím, co je přinejmenším větší než on sám—to byl oheň, který našel Scott pořád ještě hořet ve feudalismu čtrnáctého století a vyjádřený v rétorice století osmnáctého. Dnes je to ta nejvíce opomíjená a špatně chápaná morální idea ze všech. Není divu, že je opomíjena a špatně chápána i výmluvnost, která z ní prýští. Tu zející díru vidíme všude kolem nás v tom, že manželství je diskutováno jako všechno možné, vyjma toho, čím skutečně je, tedy slib, nebo v tom jak je vlastnictví diskutováno jako všechno možné je ne to, čím má být, tedy nezávislostí. Jenže moderní svět ve svém zapomenutí cti nebo výmluvnosti, která z ní vzchází není tak šťastný, aby nás donutil uvěřit v trvalé zapomnění na Scotta.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s