Esej XLIII.: O sluneční soustavě

Slunce se dnes odpoledne v mé zahradě objevilo velmi vhodně a dá se říci meteoriticky. A jelikož se toto znamení zvláštní shodou okolností projevilo nepříliš dlouho před letním slunovratem (kterýžto den, jak správně podotýkáte svátkem sv. Jana Křtitele a výročím bitvy u Bannocburnu) planula mi symbolická povaha slunce v představivosti o o to tajemněji. Toto světelné těleso nelze v naší zemi v posledním čase, astronomové je však do značné míry svedou vypočítat a dotknout se tak jeho skutečného i když neviditelného vztahu k zemi. Bylo by přehnané tvrdit, že slunce navštěvuje Anglii po způsobu vzácné a velmi vzdálené komety. Stává se to v naší literatuře a někteří tvrdí, že se to stává častěji v naší literatuře, než v našem životě a četl jsem dokonce literární theorii, že Milostný měsíc máj byl čistou klasickou konvencí, již angličtí básníci převzali tak jak byla od poetů provensálských. Takže Chaucer a Dunbar zachumlaní v pršipláštích a schoulení nad kamny sepisovali zkřehlými prsty chvály na jaro a čistě obřadně zdravili neviditelné květiny a neschůdná pole. V tuhle hořkou interpretaci nevěřím, no ale já jsem koneckonců jedna z těch několika málo a ještě k tomu neoblíbených osob, které mají rády chladnou a zachmuřenou povahu anglického počasí. Bylo řečeno, že Německo chtělo své místo na slunci, já si nemohu náležitě vynachválit, že Anglii se podařilo najít si místo ve stínu. Nebylo mnoho lidí, kteří by se mnou v Anglii tohle léto souhlasili, i když je možné, že v Americe, kde je teď vlna veder, bych pár sympatisantů našel. Vzpomínám si na jednu vlnu veder v Anglii, kdy jsem se za onoho tropického úmoru procházel po Sussex Downs. A vzpomínám si, že se mi vybavil poněkud otřepaný citát z Browninga a já si s povzdechem řekl „Ach být tak v dubnu, teď když je tu Anglie.“
Ze slunce se v každém případě stal symbol všemožných věcí: dobrých, špatných i lhostejných a bylo by snadné zaplnit stránku všemi významnými rolemi, které sehrálo v lidských dějinách, tím, co znamenalo pro heretického faraona a co pro Peršany a tím, proč jsou jeho vycházející paprsky září na japonských praporcích, jak je je Jozue zastavil, Julián se mu klaněl, Koperník o něm sepisoval theorie, Galileo se o něm hádal, Napoleon na ně ukazoval a Newton mu vymezil jeho náležité místo a jímž byl Einstein vážně zneklidněn a o němž pochyboval—to vše by poskytovalo úžasné příležitosti k toulkám z jednoho místa, jež jsou podstatou esejí tohoto druhu. Pro tuto chvíli se ale chci raději podívat na slunce ve světle zvláštní hvězdy, která mě vylekala, když navštívila mou zahradu v půli léta a spíše prodlet nad katastrofickou a neskutečnou povahou oné návštěvy, než hledat nějaké její přísně vědecké či toliko racionalistické vysvětlení.
Jeden z důvodů proč se člověk snadno a zlehka smíří s tím, že se na slunce dívá jak na zvláštní a cizí hvězdu je v tom, že ve světle nejnovější vědy se jeví pravděpodobné, že zjistíme, že osvětluje prazvláštní svět. Pokud jde o tyto věci jsem dítě, a dokud si dítě smí hrát v zahradě je mu poměrně jedno, jaká pravidla upravují návštěvy onoho zářivého cizince, který byl vůbec v poslední době velmi cizí. O nedávných revolucích v představách a myšlenkách o světle a prostoru a atomové struktuře však ví dost na to, aby viděl, že nejen slunce, ale i zahrada je den ode dne tajemnější. Můžeme dospět až k tomu, že budeme slunce považovat téměř za tajemství, jako slunce, jež se v pohádce pna Beerbohma skrylo za masku měsíce, zrádný a pokud bychom si mohli dovolit takový rozpor, tak téměř temný zdroj světla s paprsky pokřivenými, neviditelnými fialovými, s paprsky, které vypadají skoro černé a překračují sny slepců. Vypadá, jako bylo všechno jiné než prostá zlatá koule s níž prostí viktoriánští přírodovědci a přátelé přírody zacházeli tak jednoduše, když nás učili, k čemu jsou koule dobré. Některé věci, které se o něm nyní říkají jsou pro mě velmi šokující. Pan René Filip velmi inteligentní a nestranný historik bolševické revoluce nedávno napsal knihu o jesuitech. Vůči jesuitům je stejně nezaujatý a už vůbec ho nezajímá náboženství jesuitů. Je běžným moderním racionalistou, který si dává záležet, aby držel krok s moderní vědou. Pojednává jako každý racionalista a jako každý rozumný člověk o vítězství Galileovy a Koperníkovy astronomie s jejich Zemí obíhající kolem Slunce, nad starou Ptolemaiovou astronomií s jejím Sluncem obíhajícím kolem Země. Koperníkovo vítězství samozřejmě naprosto přijímám, nikdy by mně nic jiného by mně nikdy ani nenapadlo. Přesto mě značně šokovalo, když pan Fülop-Miler poté, co předložil běžný názor na slunečni soustavu, který všichni přijímají a který přirozeně akceptuji i já pokračoval následujícím:
„Je pravda, že nejnovější matematické a fysikální theorie vyžadují revisi toho obecně zastávaného názoru, protože Ptolemaiovo učení už nadále nevypadá „naprosto mylně“, ani nemá Galileo „sám jediný pravdu“, jak si myslel Galileo. Spíše se zdá, že oba systémy mají v podstatě stejný nárok na uznání a že nadřazenost Koperníkova systému spočívá jen ve větší jednoduchosti astronomických výpočtů, kterou umožňuje. To už ovšem viděl kardinál Bellarmine, když Galieovy žáky varoval, aby jeho doktrínu považovali jen za hypotézu a ne jedinou pravdu.“
Jinými slovy, vědecký racionalista dovolávající se nejnovějších vědeckých názorů, říká něco, co by mně nenapadlo říct ani ve snu: že Galileo se právě tak mýlil jako měl pravdu, nebo přinejmenším neměl pravdu o nic víc,než se mýlil, a nic víc než pravdy, než měli pravdu jeho oponenti. Přijde mi neobyčejně úžasné, že se taková poznámka objeví v knize běžného moderního skeptika. V každém případě je to poznámka, kterou nenajdete v žádné z knih, které jsem napsal já, nebo kdokoliv jiný z těch, kdo jsou považováni za náboženské reakcionáře.
Ať nikdo nejde a netvrdí, že jsem to řekl. Ať nikdo hlasitě nekvílí, že jsem řekl, že sluneční soustava je sluneční mýtus. Do sluneční soustavy jsem se nikdy nevměšoval. Nikdy jsem nenadělal se sluncem a měsícem nějaký zmatek. Ba jsem nikdy v životě nedal planetám či nehybným hvězdám nejmenší důvod k neklidu. Koperník a Newton jsou pro dost dobří. Tvrdím jen, že slunce musí být velmi zvláštní hvězda nacházející se ve velmi podivném vztahu k právě tak velmi podivné planetě či oběžnici, pokud kterýkoliv příčetný skeptik může říct,že je právě tak pravda, že Slunce obíhá kolem země, jako že Země obíhá kolem Slunce. Skutečná pravda, kterou má na mysli je nejspíš jakýsi velmi subtilní matematický vztah, k němuž jsou oba tyto protikladné obrazy v pouze relativním poměru. Na mně to má v tuto chvíli jediný účinek a to jen imaginativní či snad umělecký. Působí, že slunce vypadá ještě mnohem mimořádněji, a to už bylo náležitě mimořádné předtím. Nemám ani v nejmenším v úmyslu plést se do těchto problémů ve vyšším světě matematiky, tvrdím, že jejich bezprostřední účinek na fantasii je takový, že slunce přivádí téměř zpět do říše mythologie. V tom smyslu je slunce mnohem víc, než sluneční mýtus, je to přinejmenším sluneční mystérium. Zářivý Apollón, uctívaný s tak vznešenou modlitbou a obětí, je přinejmenším ještě pořád podobný těm ostatním pohanským bohům, které sv. Pavel zdravil jako Neznámého Boha. A protože miluji vše, co alespoň přidává k údivu nad světem a protože familiérnost nenávidím právě tak jako pohrdání jsem rád, že onen podivný bůh v zahradě den ze dne roste. Potřebujeme totiž, aby nás tajemství utěšovalo a povzbuzovalo. A spolu s Voltairem a dalšími zbožnými a oddaným i já docela souhlasím, že o zahradu musíme pečovat.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s