Esej XLIV: O neuvážených poznámkách

Je jistě projevem neúcty ke čtenáři a nepřispívá ani k větší důstojnosti autora, pokud budu tvrdit, že mým živoním zaměstnáním je lapat mouchy. A když jsem nedávno jistý druh feministky označil za vosu obdržel jsem se jeden protest o člověka, který očividně měl za to, že je obdařena všemi nejvyšším nejkrálovštějšími atributy včelí královny. Tahle nešťastná metafora se mi ovšem často vrací na mysl a jsem si vědom pravdy, kterou bez ní nemohu snadno vyslovit. Mám na mysli tohle: jednou z hlavních nepříjemností a obtíží naší doby je roj malých věciček v podobě malých myšlenek či tvrzení, které jsou převážně odloučené od myšlenek, které prostupují celou atmosféru způsobem, který lze přirovnat jen k tomu nejdrobnějšímu hmyzu: jsou nedůležité a téměř neviditelné, ale nesčetné a téměř všudepřítomné. Nemám na mysli skutečné myšlenky, třeba i falešné či destruktivní, nepoukazuji na ke skutečným souborům filosofických a mravních názorů založených na principech, které považuji za špatné nebo o nich soudím, že přináší zlé výsledky. Názory tohoto druhu, jimiž jsem se občas zabýval, se velmi liší ve své moci, příslibu či schopnosti působit škodu. S komunismem nesouhlasím právě tak, jako nesouhlasím s kalvinismem, nikdo ovšem nebude tvrdit, že přítomná hodina patří kalvinismu a já připouštím, že v jistém smyslu tato hodina patří komunismu. Bolševická zjednodušování v sobě mají velké intelektuální pokušení, protože kolaps staré ekonomické složitosti je zřejmý. Na druhé straně, jiné teorie s nimiž jsem se svého času přel jsou v moderní při vidět čím dál méně. Mnozí vědci opustili darwinismus. Všichi mužové vědy opustili materialismus. Materialismus a darwinismus byly nicméně zevrubné systémy, podporované myslícími lidmi s argumenty, které bylo třeba zvážit i s předpoklady, které bylo nutné zpochybnit. To o čem mluvím teď je cosi současně atmosferického i mikroskopického jako mračno mušek a ne jako vážné vědecké theorie a filosofie devatenáctého století, které lze podle chuti spíše přirovnávat ke lvům, slonůn, tygrům, supům, zmijím či škorpionům.
To oč mi tu jde je je velký vliv a převaha jakéhosi nedbalé a dokonce konversační skepse, která dokonce i lenivou mysl lenivého chlapíka zaměstnává pochybami a zoufalstvím. Mám na mysli to, že člověk zcela bezmyšlenkovitě prohodí nějakou kousavou větu, která je vždy (s jakousi podivnou osudovostí) jakousi chabou vzpourou proti vší tradiční pravdě. Může to být cokoliv, poznámka stranou na jeviští, žert na politické tribuně, může to být jen vznosný začátek článku v časopise, nebo jen slovo pronesené do nepříjemného ticha, slovo řečené jen proto, aby se něco řeklo. Celý jeho smysl je v tom, že v tomhle smyslu žádný smysl nemá. Tahle filosofie se neprojevuje, když lidé mluví o filosofii, ale když mluví o čemkoliv jiném. Začal jsem zrovna teď číst běžný moderní příběh, který je pokud hodnotíme příběh, docela dobře napsaný, a ten začíná slovy, že není velkého rozdílu mezi hloupostí a udatností a že ve skutečnosti je udatnost jen jednou z forem hlouposti.
To je naprosto příznačné pro věc, kterou mám na mysli. Je to jen ležérní poznámka, jen velmi nedbale se tváří jako poznámka bystrá a ve skutečnosti je to poznámka poněkud přihlouplá, jde tu ale o to, že osudové puzení módy působí, že takových průpovídek padají ohromující spousty a vždy na straně zbabělosti a nikdy ne na straně udatnosti. Ve skutečnosti by přitom bylo snadné prokázat jejich lživost. Dějiny jsou plné příkladů lidí s intelektem, kteří byli udatní, dokonce i velmi důkladných a pronikavých intelektuálů, kteří s udatností přijali smrt. Najdeme v ní dokonce i mnoho přemýšlivých mužů, kteří o úkonu přijetí smrti hodně rozvažovali, rozvažovali dlouho a s naprosto chladnou hlavou a pak ji dobrovolně přijali. Očividným příkladem je Sókrates. Ještě očividnějším příkladem je sir Thomas More. Boëthius a řada dalších filosofů, sv. Pavel a mnoho dalších světců, mystici, misionáři, náboženští zakladatelé a sociální reformátoři všeho druhu to dokazovali vždy znovu a znovu. O to, co dokazovali a o to, jaký to mělo smysl mi tu ale až tak nejde, spíš o ty poznámky, kterým smysl chybí. Jaká svrbění podrážděného intelektu nutí moderního člověka, aby dokonce i v okamžiku lhostejnosti řekl cosi cynického i pokud to je zjevná nepravda nebo si kopl do čehosi hrdinského, i když je bezprostředně zřejmé, že je to pravda? Proš se dnes setkáváme s tak ohromující a mlhavou masou trivialit, které nemají společného nic, než to, že jsou reakcí proti tomu nejlepšímu z lidských tradic? Proč se tento levný a po pravdě řečeno bezcenný druh skepse dostal do tak universálního oběhu? Jinak řečeno, neuvažuji teď o zlatém standardu nejvyšší pravdy, nebo bimetalismu vyšší skepse, která debatuje o tom, zda může existovat nějaká rivalita v pravdě, nemluvím ani o žádném více či méně drahém kovu, který může nést podobu či nápis té či oné morální autority. Mate mě, že jsou v oběhu všechny tyhle miliony měděných čtvrťáků, sotva hodnotnějších než zlámaná grešle, dumám nad tím, kde se všechny vzaly a jak je možné je razit takhle po hrstech a jestli něco s tou mincovnou v hlavě není v nepořádku. Lámu si hlavu nad tím, co tak znehodnotilo měnu soudobého myšlení a mluvy a proč se na každou normální lidskou myšlenku snáší hrsti těchhle cenných oblázků a proč na ni všude útočí ne volná myšlenka, ale čirá bezmyšlenkovitost.
Zdá se, že proto, aby lidská bytost cítila nepřátelství vůči lidské ctnosti udatnosti neexistuje žádný normální lidský motiv. Člověk nemusí schvalovat tu či onu výmluvu či příležitost, které po ní volají, ale jistě nemůže odmítat udatnost samu. Kdyby ten spisovatel napsal, že odvaha odvážných mužů je užívána hloupostí hlupáků, řekl by cosi naprosto udržitelného a věru často pravdivého. Pokud tvrdí, že statečný člověk musí být hlupák, pak lehkomyslně říká cosi, co lze ihned vyvrátit a odmítnout jako drzost a idiotství. Proč by to říkal, vyjma toho, aby ulevil svým pocitům a jaké v to případě jsou jeho pocity? Víme jen tolik, že to zatím nebyly normální lidské pocity, a přece to vypadá, že jsou téměř bezděčné pocity ohromného množství lidí. To je ten problém, kterého si všímám jak na nás dnes téměř ze všech stran prakticky dotírá a to je to, co mám na mysli, když tohle duté bzučení prostořekosti s hemžením komárů či much. Vše se to týká jednoho a toho samého paradoxu, který by bylo možné nazvat všudepřítomností bezvýznamného. Moucha je tvoreček drobný, ale mouchy mohou být velmi velká věc. Slyšel jsem, že v některých zemích v tropech se mohou objevit jako velká mračna na vzdálených horizontech nebo jako obrovské bouře plnící celou oblohu. Pohroma kobylek postihující mnohé země působí mnohem větší škodu, než když se přežene smečka vlků a větší zkázu, než zdivočelí býci nebo sloni. Zdánlivě bezvýznamné individuální podráždění vyvolané těmito bezvýznamnými jednotlivými zvrhlůstkami může být ve svém společném a souhrnném účinku pro celek kultury ničivější než velké herese, které se zatvrzovaly a formulovaly v jisté intelektuální samotě. Duch anarchie nepracuje jen s netvory. Dokonce i východní mudrci a visionáři viděli ve skutečnosti, že téměř neviditelný hmyz může způsobit pohromu nebo nést epidemickou nákazu, duchovní význam a starodávné jméno Belzebub znamenalo Pán much.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s