Esej IV.: O provozu

Essay IV: About Traffic
Historikové pravděpodobně současnou epochu budou označovat podle problému s dopravou. Leda snad, že by byli všichni historikové, co by roztržité lidské plémě byli všichni dopravou pozabíjeni dřív, než by stačili napsat nějakou její historii. V takovém chaosu se jeví, že by to pro jakéhokoliv vzdělance byl téměř odpovídající osud. Doufám, že to nebude projev neúcty k jedněm z nejkrásnějších duchovních veršů na světě, když řeknu, že hvězdná a zářivá slova Francise Thompsona „Shall shine the traffic of Jacob’s ladder pitched betwixt Heaven and Charing Cross,“ (zazáří provoz na Jákobově žebříku vztyčeném mezi nebem a Charing Cross) ve mně někdy vyvolávají nepřípadné rozvahy o tom, zda nyní může člověk bezpečně upřít zraky na andělský žebřík uprostřed Charing Cross a a poněkud pozemštější provoz kolem, zejména pokud je to člověk jako byl Francis Thompson. Tak či tak, nyní čelíme v první řadě dopravního provozu jako provozu v nejvšednějším smyslu slova (GKC si v dalších hraje s více významy slova traffic, zejména závadného či nepovoleného obchodování pozn. přek. ). Sociální reformátoři poslední generace jej užívali pro prodej alkoholu, o něco později přišla morální i když poněkud morbidní panika nad obchodem s bílými otroky a spisovatelé detektivních příběhů, to plémě činné a bezúhonné, které dosud ještě své pro zápletky svých vražd a tajemství používají obchod s drogami. Mohl bych mimochodem říct, že tohoto zvyku u novějších kriminálních romancí poněkud lituji. Mám rád vraždy spáchané vrahy z v vážných duchovních a morálních důvodů, které působí, že vražda přináší okamžité, třebaže pomýlené, uspokojení jeho duši a vnitřnímu životu. Nezamlouvá se mi, že si mám myslet, že je to jen pouhý proletář, který prodává jedy stejně neosobně jakolékárník ve velkoobchodě. Oficiální organizaci nemám rád ani ve skutečném životě a je hrozné jen pomyslet, že vpadá i do života romantického a imaginativního. Je to velké zklamání, když někoho, řekněme že faráře nebo guvernantku, podezíráte, že že jsou rozerváni sedmi ďábly nenávisti, pýchy či závisti a pak zjistíte, že tenhle člověk, který vypadal tak slibně posedle je jen bystrý a schopný obchodník, který přijímá zakázky na dodávky zboží—pokud to tak můžeme popsat. To ale byla jen odbočka vyvolaná mou stálou vášní pro téma detektivních příběhů. Kšeftování s drogami zmiňuji jen v nahodilém srovnání se silničním provozem, který se v poslední době stal problémem skoro stejně velkým a prakticky stejně smrtícím.
Nebudu zde předkládat nějaké praktické řešení problému dopravy. Nejsem politik na vzestupu a z mé ruky, ani mávnutím mé hůlky nevyroste nikdy po celém Londýně nový les fantastických sloupů korunovaných dýněmi či ananasy. Z těchto věcí lze ovšem cosi dovodit a to je záležitost, která je docela praktická bez ohledu na to, že ji většina lidí označí za theoretickou. Ba věru, při záležitostech tak zmatených jako je moderní silniční provoz, spočívá jediný praktický postup v tom, že najdeme správnou theorii. Nebo, přinejmenším, dokážeme určit mylnou theorii a vytvořit si obecný úsudek o tom, do jaké míry je konkrétní theorie správná či mylná. Když se tyhle potíže objevily poprvé, vyskytla se nějaká uspěchaná a věcná osoba, která chodila kolem, klela a nadávala tvrdila, že jediné, co je zapotřebí, je organizace. V jednom smyslu je ale hodně jednoduché mít organizaci, pokud a dokud máte poslušnost a to zejména poslušnost vůči policii. Meze této theoretické pravdy ovšem poznáme, jakmile přejdeme od případu policisty k případu vojáka. V armádě musí být organisace a poslušnost. Ale bitvy se prohrávají, i vyhrávají, koordinovanými pohyby disciplinovaných jednotek. Stále zůstává otázka v jakém pořádku jsou věci organisovány či jaké rozkazy musí vojáci poslouchat. V dopravě a silničním provozu jsou dnes takové strategické komplikace, že by z toho bolela hlava Hannibala či Napoleona. My ovšem stále ještě nevíme, zda jsou součástí vítězství nebo porážky. Je snadné organisovat dopravu, tak že někdo rozkáže, že auta, která se pokouší obtížně dostat z Piccadilly na Charing Cross mají raději jet po objížďce okolo Hampstead Heath a vyjet kdesi na Cheapside. Je přísně systematické stanovit, že všechno co má kola a cestuje ze Strandu na Fleet Street musí přejet Waterloo Bridge, navštívit roztomilá jiholondýnská předměstí, nahlédnout do Croydonu a trimufálně se vrátit přes Tower Bridge. Ano to je organisace, Pán Bůh jí požehnej—a hlavu naprav. Ani ve vojenské, ani v sociální strategii není jednota a disciplína příliš k užitku, pokud znamená, že přimějeme všechny, aby v jednu chvíli dělali tentýž omyl. Moje poznámka bude obecnější a volnější, ale není bez významu i v jiných problémech, než je doprava.
Právě nyní má kupříkladu mnoho společného s tím, co by se dalo nazvat problémem pokroku. Mnozí obvinili lidi smýšlející podobně jako já, že jsou prostě nepřátelští vůči pokroku, zejména v takových jeho vědeckých podobách jako je silniční provoz. Mnoho lidí, kteří ovšem špatně znají moje zvyky, se podle všeho domnívají, že se před motorovým vozem třesu hrůzou nebo podobně jako pan Pickwick trvám na tom, abych byl vožen na trakaři. To ale vůbec není ta část pokroku, kterou považuji za problematickou. Nemám zvláštních námitek proti tomu, že lidé jezdí auty, i když mohu projevit politování nad zvláštní evolucí lidské podoby v Americe, kde kola zcela nahradila nohy. Ti, kdo jen povídali o pokroku si ale dostatečně neuvědomili tuhle jednoduchou věc, že totiž pokrok nikdy není jen řešení problémů, ale také jejich vytváření či formulování.
Lidé oné filosofické fáze, kterou představuje pan H. G. Wells měli vždy sklon mluvit tak, jako bychom brzy měli rozplést uzly minulých problémů jen díky tomu, že máme více vědy a experimentů. Nevidí ovšem, že kvůli vědě a experimnetům vždycky vážeme nové uzly a splétáme nové spleti. Pokrok je matkou problémů. Netvrdím, že je to proto pokrok nežádoucí nebo že problémy jsou proto neřešitelné. Říkám je tolik, že vždy bude nespočet nových problémů k řešení. Sám pan Wells vyjádřil nádherně vznosnou víru, že jeho vědecký utopismus nakonec zvítězí a přežije reakci proti němu po celé Evropě, protože, jak říká, inteligenci nelze nakonec porazit. A já bych rád věděl, kdo rozhoduje o tom, že Mussolini a Maurras z Action Francaise jsou neinteligentní. Teď jde ale o to, že lidé jako pan Wells mluví tak, jako by pokrok byl natolik inteligentní, že nás postupně zbaví jednoho problému za druhým a dostatečně nepřipouští, že sám pokrok může ještě další problém přidat. Můžeme, jak vědecký prorok nedávno pravil, létat ke hvězdám, i když alespoň já shledávám zemi mnohem tajuplnější. Pokud ale budeme létat ke hvězdám začne být s létajícími loděmi stejný problém s hustotou provozu, jaký teď máme s taxíky.
To je pravděpodobně nejtrvalejší poučení z problému s benzínovou dopravou. Problém může zmizet. Benzínem poháněná doprava může zmizet. Ale zatím procházíme zlým snem pouhého nesmyslu, všichni musí mít v autě houkačku, všem je zakázáno houkačku používat houkačku, všichni jezdí dokola v kruhu jako by to bylo něco přímějšího než přímá linie, celé je to naprostý nerozum mysli postavené před problém, který vypadá neřešitelně. Jen dál pokračujte v pokroku, když vás to baví, dál vymýšlejte a vynalézejte stroje ma všechno a na cokoliv. Vždy ale mějte na paměti, že nejen vymýšlíte stroje, ale také hádanky.
Zdá se mi, že jen pár lidí bude velmi šťastných z podmínek pro motorismus v naší zemi v poslední době, leda snad v onom podivném smyslu, který Matthew Arnold připsal Goethovi ve velmi zjevné imitaci Vergilia:
And he was happy, if to know
Causes of things and far below
His feet to see the insensate flow
Of folly and insane distress
And headlong fate, be happiness. (A velmi rád by znal/co proč je a mnohem níž/pod jeho nohama necitelný proud/ bláhovosti a šílené úzkosti/a střemhlavého osudu, budiž štěstí pozn. překl.)
Výše citované řádky ztělesňují velmi přesný popis podmínek pro motoristy na našich cestách v posledních letech. Bylo tu moho, velmi mnoho, bláhovosti a střemhlavého osudu, ne zrovna málo šílené úzkosti, jakož i, což je možná ještě hrozivější, úzkosti naprosto příčetné. Pochybuji však o tom, že dokonce i ti nejodtažitější lidé by mohli rozvažování nad tím považovat za podmínku štěstí. Přiznávám však, že rád přemýšlím o příčinách věcí, pokud tedy smím být natolik domýšlivý a stavět se do společnosti Vergilia, Goetha či Matthew Arnolda. Pokud jde o ostatní, nejsem ani motorista ani motor ani mě nijak zvlášť nelze popsat jakýmkoliv pojmem naznačujícím rychlý či častý pohyb. Nejsem takový cestovatel, abych problém v dopravě považoval za velmi naléhavý a ještě méně za problém spočívající ani ne tak v pohybu jako v zastavování dopravy. Ve skutečnosti se obávám, že nikdy nemám silniční provoz tak rád, jako když zůstane stát. Byl jsem znám tím, že jsem ve vleklé zácpě na Uxbridge Road projevil veselí zářivou lehkomyslnost, která způsobila, že mnou pohrdali a opovrhovali lidé na míle daleko. Když to trvá několik hodin pociťuji lehkou naději, že auta se už nikdy nepohnou, ale že by mohly zvolna poklesnout do vozovky a nabýt zakořeněnější povahy velké a prosperující vesnice. Koneckonců, právě tak se možná naše kultura může vrátit k zemské stabilitě a rozumnosti, jež je nyní její jedinou nadějí. Někdy jsem měl chuť vystoupit z auta a hned před ním založit malou zahradu, vykolíkovat pozemek a symbolicky tak odmítnout jakoukoliv naději na další pokrok.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s