Esej V.: O censorovi

Po celý můj život hlučela bitva, převážně mezi divadelními kritiky a řediteli divadel, o tom, co je dobrého a špatného na censuře divadelních her a nepochybuji o tom, že hluk nadále pokračuje, pokud jde o související censuru filmů. I když nikdy neustávaly různice mezi těmi, kdo s censorem souhlasili a těmi, kdo s ním nesouhlasili, žádný z rozdílů a sporů nebyl ta silný jako rozdíl mezi dvěma důvody pro nesouhlas. Byli tu jedni, kteří si podle všeho mysleli, že jakýkoliv umělecký experiment, libovolně anarchický či abmormální, nebo dokonce zjevně a přímo klinicky šílený, měl jakési vlastní tajemné právo postavit se nad jakékoliv společenské zvyky či uzance, nad všechen zdravý rozum či běžnou občanskou důstojnost. Umělecký experiment tohle právo měl, protože to byl umělecký experiment, ne proto, že by umění bylo umělecké a už vůbec ne proto, že by experiment byl úspěšný.. Dokonce i nejhorší hra musí mít přednost před nejlepším zákonem. Pokud by umělec chtěl, aby podobně jako někteří používali pro své krajiny na scéně skutečné bláto, tekla při vraždách na jevišti skutečná krev, můžeme se jen domnívat, že by někteří z kritiků souhlasili s obětováním několika lidských životů pro vzrušení z realismu. Kdyby hrající ředitel divadla pracoval ve starém velkolepém měřítku mohl by být pobídnut, aby proměnit divadlo v amfiteátr. Mohl by do něj pouštět skutečné lvy, kteří by byli drazí a skutečné křesťany, kteří by byli těžko k sehnání.
Nu, v každém případě to vypadalo, že teorie téhle záležitosti říká, že nejvyšší duchovní autorita v tomto světě náleží umění, čí spíše komukoliv, kdo se rozhodne tvrdit, že se pokouší o cosi nového v umění. Tohle velmi moderní a velmi důvěřivé pojetí jsem nikdy nebyl s to přijmout, protože si nedokážu představit, že by jakákoliv lidská bytost přijímala autoritu, které nebylo původně dosaženo rozumem. A nedokážu si představit, jaký rozumný důvod by mohl být pro to, abychom přijímali autoritu umělců, nemluvě o špatných umělcích. Byl to ovšem velmi častý přístup někdy před třiceti či čtyřiceti lety a stále ještě přetrvává v ve velkých částech společnosti. Na tomto svévolném uměleckém druhu je mnoho zábavného, nehledě na nápadnější vtip spočívající v jeho umění. Nejspíš nejlegračnější na něm je to, že si občas říká pohan. Je to člověk toho druhu, který se může být zavražděn prakticky kdekoliv, třeba i při anglické socialistické revoluci, ale pokud by někde přišel pro vzdor bohům a znevažování důstojnosti republiky k zabití prakticky hned, bylo by to ve městě pohanů.
Vždy tu byl, a pořád je, zcela opačný argument proti censorovi a censuře. Jde o to, že pravidla censury povzbuzují anarchii a to anarchii nejhoršího druhu, anarchii mysli. Jeden očividný příklad jsem zmínil už dávno, když byla diskuse ještě poněkud aktuálnější. Podle starých pravidel censury nesmíme na jeviště uvést Ježíše. Bylo by mnohem snazší na něj uvést Jidáše. Dnes není žádné blasfémie či špatných mravů, které by bylo skutečně zakázáno ospravedlňovat na jevišti. Moderní drama může být jeden velký tanec všech ďáblů a všech prasat. Může v něm být obsaženo cokoliv a kdokoliv, až na kohokoliv, kdo by vymítal démony nebo hubil prasata. Řečeno obecně v duchu celé záležitosti, jediné co může censor doopravdy škrtnout, je Bůh. Nemá zvláštní důvod vystřihnout Satana a vůbec žádný důvod vystřihnout satanismus. Není pochyb, že skuteční držitelé této moci se svá šílená pravidla snaží změkčit tím, že se snaží chovat co nejrozumněji. Teď ale nemluvím o censorovi, ale o pravidlech censury. A třebaže jde o příklady, které jsou už nyní poněkud staré, přesto dál zůstávají těmi nejnápadnějšími a nejspornějšími příklady jistého morálního zmatku, do něhož se naší zemi podařilo v posledním půlstoletí zabřednout. Dalším příkladem je reforma zákona o rozvodu. Člověk si může myslet, že rozvod je špatnost, a přece může mít dojem, že je skoro ještě horší, když se lidé nemohou dopustit špatnosti, aniž by kolem toho nezamotali spleť vytáček a lží.
Nu od časů, kdy spor o censuru existoval v oné podobě se změnila celá sociální situace. Málem jsem řekl, že pod mosty proteklo hodně vody, ale bylo by možná pravdivější říct, že přes mosty přetekla a svět ohromila zátopou. V dřívějších dobách, které jsem právě připomněl bylo hodně umělecké vzpoury a nepokojů, Které jsem právě popsal. Jenže vzpoura umělců byla téměř zcela vzpourou umělců, či spíše menšiny umělců. Jak jsem už řekl, byla tu také ještě menší menšina vzbouřenců, k níž jsem patřil i já, která se bouřila ani ne tak proto, že by uctívala umění, jako spíš měla úctu k rozumu. Ale všichni ostatní lidé, tedy jejich naprostá většina, byla nadále tradiční ve své ethice, i když poněkud neurčitá ve svém náboženství. I když bychom připustili všechno přehánění, můžeme o nové generaci celkem férově říct, že právě její ethika je poněkud neurčitá, až na jisté případy, kde rozhodně tak jasná, až bije do očí. Vzniká proto skutečný problém, co máme tváří v tvář takové změně proporcí dokonce i neurčitého morálního mínění moderní společnosti dělat. Pokud říkám problém, tak v žádném případě nemám na mysli to, co by se mohlo rozumět jako pochybnost. Nemám na mysli to, že bych měl i jen stín pochyb o tom, co máme osobně dělat a zejména o tom, co dělat nemáme. Nemáme jednat jako oni, nemáme bít Židy o nic víc proto, že jsme v Prusku, nebo vraždit kněze, protože jsme v Mexiku. Nejde tu o otázku pochybností o tom, co bychom měli dělat, spíš jde i to, čemu dokážeme zabránit. Nuže myslím, že ti kdo zastávají starý názor o tom, co je správné mají stát pevně, postavit se stranou a dokonce si mají uvědomit, že stojí osamoceně. Mají útočit. Anglie vypadá mnohem nadějněji jako pohanská země volající po obrácení, než křesťanská země volající po kompromisu. Hovězí pečeně staré Anglie vydrží déle,když to bude solené hovězí. Když se sůl ztratí svou chuť, čím se osolí.
Můžeme se vrátit k historickému základu moderního pokroku, k základům, které ještě nebyly formálně převráceny a jsou pro to důvody. Můžeme říct, že pokud se z šesti letos nezjištěných vražd stane napřesrok šedesát, obecné blaho a lidské společenství bude dál spočívat na ideji, že vražda je zlo. Můžeme říkat, že tři zloději dnes, třicet zlodějů zítra a tři sta pozítří z nás ještě nedělají komunistickou společnost. Na druhé straně můžeme připustit, že i když ta společnost ještě není komunistická, tak křesťanská už také není. A poté, jsme-li křesťané, můžeme se pustit do křížového tažení za její obrácení nebo za její zdolání. Nu, po jistém upřímném přemítání, soudím, že druhý postup je mnohem lepší. Nevěřím, že bychom měli ignorovat pohanské mravy a způsoby všude kolem nás: pohanství to nijak neublíží a nám to jen upře potěšení z jeho odsuzování a ostouzení. Předpoklad, že tradice a dokonce konvence, že ctnost a dokonce viktoriánská ctnost je stále ještě pravidlem a vše ostatní je výjimkou stojí plně na straně zchytralce, který hájí neřest. Je to pravidlo, podle kterého my neseme všechny nepopulární symboly moci, zatímco oni se těší ze všech praktických plodů vítězství. Mohou námi opovrhovat, protože tvrdí, že není co skrývat, a my se s nimi nemůžeme bít, protože předstíráme, že není o co se bít. Především ale má současné jednostranné příměří z pohledu poctivého pravověří jednu velkou nevýhodu, brání nám ukázat na jeden pevný, zející a ohromující fakt, který máme všichni přímo před očima. Je to fakt, že jsme všichni nejen vzestup, ale i pád moderní materialistické civilisace. Viděli jsme praktické selhání a neúspěch průmyslového imperialismu a individualismu. Už nejde o o to zda budeme používat moderní mašinerii, ale o to, abychom se vyvlekli z jejích trosek.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s