Esej VI.: O bezostyšnosti

Jsou i lidé, kteří mají rádi venkovská nářečí, která státní vzdělávání systematicky ničí. Jsou i tací, kteří jim doopravdy dávají přednost před nářečím cockneyským, které státní vzdělávání systematicky šíří. Patrně nejpraktičtějším a nejúspěšnějším důsledkem našeho současného systému veřejného vzdělávání je, že vesnické děti už nemluví jako hloupí obyvatelé Sussexu a Suffolku, alee hovoří nyní jako osvícení obyvatelé Hoxtonu a Houndsditche. Mezi výstředními rekacionáři, kteří tuto změnu sledovali se skutečným politováním se vícekrát mluvilo o jedné další zvláštní věci. Jeden můj přítel, anglikánský venkovský pastor, mi řekl, že nejde jen o ztrátu výslovnosti, ale i vnímání. „Nejenže nedokáží slovo vyslovit, oni je ani neslyší,“ řekl. Představme si, že by náš počestný vikář měl tak neprozřetelný nápad, že by děti ve své mateřské škole učil recitovat Swingurnovy Dolores, což připouštím, není zrovna pravděpodobné, bude jejich intonace odlišná, bez snahy nějak rozlišovat. Vikář by řekl „Obklopen koldokola planoucími tvářemi jasnými“ („Ringed round with a flame of fair faces.“) a děti z nedělní školy by poslušně opakovaly: „Opklopnej kolemvokolo plánoucíma jasnejma tvářema“ („Ringed rarned with a flime of fair fices“) naprosto si jisté tím, že je to přesně to, co řekl on. Bez ohledu na to, jak snažně by je prosil, aby řekly „faces“ a ne „fices“, ony by říkaly „fices“ a znělo by jim to úplně stejně jako „faces“.Tahle věc zkrátka není variace nebo nějaká forma rozmanitosti, naopak je to neschopnost vidět, že nějaká rozmanitost existuje. Není to odlišnost ve smyslu různosti, naopak je to náhlé selhání schopnosti rozlišovat. Cokoliv má svou zvláštnost lze rozlišit. A třeba Burns a Barnes se dokázali projevit a dát najevo svou odlišnost v oné zvláštní podobě rozlišení, jíž se obecně říká dialekt. Jenže změna o níž tu mluvíme je něco mnohem beztvárnějšího a mohutnějšího, než cokoliv, co by mohlo vzejít z těch nejneotesanějších či vesničanských přízvuků. Zploštění řeči i nahluchnutí jazyka působí jistá ztráta ostrosti jazyka i sluchu. Sama o sobě je to záležitost drobná, dokonce i ve srovnání s mnoha dalšímí souběžnými věcmi, přesto ji však právět tahle vlastnost činí symbolem dnešních sociálních problémů. K nejhlubším potížím naší doby totiž patří, že jako nový vkus a chuť je doporučováno něco, co shledává vše prostým chuti. Někdy se to doporučuje jako nové chápání, ve skutečnosti to ale není ani nová vnímavost, spíš je to pýcha z nové bezcitnosti.
Kdykoliv je například odmítnuto a zvrženo něco z toho, co dosud patřilo k společenskému dekoru, vždy se předpokládá, že lze ospravedlnit, pokud lidé začnou necudnost přijímat stejně tupě, jako dosud přijímali cudnost. Pokud se dá říci, že si vnukové „brzy zvyknou“ na věci, pro které by jejich dědové sváděli souboje na život a na smrt, vždy se předpokládá, že vnukové našli nový způsob života, zatímco ti, kdo se bili na života a na smrt jsou už mrtví. Psychologická skutečnost je naprosto opačná. Duelanti mohli být zhýčkaní a fantazírovat, ale byli děsivě naživu. Proto umírali. Jejich vnímání bylo velmi živé a intenstivní, což ověřovala jediná zkouška citlivějšího vnímání, ba i jen pěti smyslů. A právě proto mohli cítit rozdíl mezi dvěma různými věcmi. Jen bystřejší oko si všimne rozdílu mezi paví modří a paví zelení, a jen unavenější oko v nich obou vidí cosi velmi podobného šedi. Ostřejší ucho dokáže v každé řeči rozeznat odstín mezi nevinností a ironií, nebo mezi ironií a urážkou. Unavenému zní všechny tóny stejně a tedy monotónně. Dokonce i člověk, který se naparuje, a od něhož očekáváme, že bude nade vším ohrnovat nos, může alespoň cítit různé pachy světa a možná i rozeznávat jejich odlišnost. Je tu jeden druh chmurnější a odtažitější, pýcha jiného druhu člověka, o kterém by se dalo říct, že nad vším krčí nos dolů. To je totiž také depresivnější způsob jak všechno odmítat. Myslet si, že kakao je stejně dobré jako klaret není známka čisté chuti, ale její absence a dokonce i oblasti morálky může být jejím posledním nepřítelem myšlenka, že kokain je stejně dobrý jako kakao. Dokonce i u pouhých smyslů, v pouhém smyslovém smyslu je to dosvědčení pravdy o tom, že živost se pojí s růzností. Není proto žádná odpověď tvrdit, že jste přesvědčili celý zástup zdravotních výletníků, aby se spokojili s kakaem, právě tak byste mohli říkat, že jste celý zástup narkomanů přesvědčili, aby se spokojil s kokainem. Ani jeden z nich není lepší k tomu, abyste se vydali cestou, která kazí chuť, a nejspíš je zbavuje rozumné chuti pro značky. Mnoho moderních lidí si ale neuvědomuje, že tato mdlá dieta podobných chutí zcela odpovídá tupé a lhostejné anarchii v mravech a způsobech. Nebuďte pyšní na to, že jste zvyklí vídat a slýchat věci, z nichž by vaše babička byla v šoku, a které s vámi nic nedělají. Slovo „nervní“ má dva významy a být bez nervů není dokonce ani tělesná přednost a výhoda. Může to znamenat, že vaše babička byla velmi vitální a živý tvor, zatímco vy jste paralytik.
Velmi prosaičtí paralytici kteří si říkají nudisté, nám kupříkladu pořád říkají, že lidé „si brzy zvyknou“ v tomto konkrétním ohledu na degradaci ke zvyklostem polní zvěře. Nemám o tom o tom o nic víc, než o tom si brzy zvyknou na to, že jsou opilci, narkomani, recidivisti nebo lidé mluvící cockney místo angličtiny. Argument jejich obhájců ale naprosto selhává v tom, aby dokázal, že je lepší si zvyknout na podřadný statut poté, co člověk ztratí vyšší. Nová legislativa sterým způsobem tyransky pošlapala instinkty nevinných, prostých a přitom velmi rozumných lidí. Existoval, kupodivu, dojem, že by se snad muži a ženy, kteří se vůbec neznají mohli cítit nepříliš příjemně, když by se spolu měli bavit o jistý zvrhlých a možná nechutných aspektech svých přirozených sexuálních vztahů. Už z toho bylo dost tichých problémů v soudních porotách a ještě z nich nejsme venku. Padne připomínka, že námitka vůči ženským porotkyním nebyla nikdy v tom, že jsou to ženy. Ženské porotkyně existovaly vždy. Od prvopočátku legislativy byl do řad porotců jmenován jistý počet matron, které měly ve svém středu rozhodovat jistý okruh věcí. Důvodem proti smíšeným porotám byl důvod rozpaků a to rozpaků mnohem inteligentnějších, civilisovanějších, mnohem složitějších, mnohem psychlogičtějších, než brutální ješitnost, která jich nedbá. Zde to v každém případě poslouží jako ilustrace toho, co mám mysli. Otázka nespočívá v tom, zda lze rozpaky nějak překonat, aby velké množství lidí mohou svou povinnost nějak vykonávat. Otázka zní, zda je otupování citlivosti skutečně vítězstvím nebo spíše porážkou lidské kultury. Právě tak není otázka v tom, zda lze miliony malých hochů v různých okresech s různými dialekty naučit jednomu dialektu Whitechapel Road, ale v tom, zda je to dialekt lepší než jiné a zda je dobré ztratit smysl pro odlišnosti mezi dialekty.
Víme totiž přinejmenším tolik, že člověka činí člověkem v nejpodstatnějším smyslu právě držení těchto upjatých fantasií, od nichž je volnomyšlenářská treska zcela emancipovaná a tolerantní tuřín se jimi vůbec netrápí. Ztratit smysl pro odpor k jedné věci či respektu k jiné je přesně to, co stačí k návratu k vegetování nebo k obrácení se v prach. Po padesát či šedesát let bylo ale celé směřování naší kultury a polemiky vedeno s předpokladem, že pokud si dokážeme zvyknout na libovolnou hrubost, budeme zcela spokojenými hrubiány. Netvrdím, že všechny výsledky tohoto procesu jsou zlé. Tvrdím ale že zkouška tohoto procesu vycházela do počátku do konce špatně. To, že si člověk může zvyknout na to, že je divoch nebo otrok, totiž nijak nevyvrací, že by měl být občanem.

Vyšlo též jako O dialektu a slušnosti v Chválách a zlořečeních (pozn. překl.)

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s