Esej VII.: O puritanismu

Když jsem se musel zabývat takovými věcmi jako je prohibice, měl jsem občas příležitost zmínit puritánství. Kolem toho slova vznikly spory, které se týkaly i toho, nakolik je férové spojovat je s přinejmenším mírným odstínem pesimismu. Jsou činěny sporadické pokusy toto silné populární myšlení změnit. Viděl jsem onehdy článek, který stavěl především na tvrzení, že Kalvín směl hrát šipky. Protože nechci být vůči puritánům ani v nejmenším nespravedlivý, bude myslím vhodné, když shrnu vše podstatné, co považuji za historickou pravdu v této věci co je podle mne anejdůležitější z celého případu. Podle mého názoru celé obvinění míří spíš proti kalvinismu než proti Kalvínovi, a dokonce ani ne tak proti kalvinismu, jako spíš proti mnohem méně logickému modernismu, který každého z našich současníků učí, že na náboženských omylech nesejde. Záleží na nich velmi mnoho ve dvou ohledech a puritanismus je velmi působivým historickým příkladem obojího. V první řadě jde o to, že to co rozumným lidem může docela dobře připadat jako jemný odstín myšlenky či úvahy, jako jen theoretická a theologická záležitost, mění ve skutečnosti lidskou mysl. Vyvolává náladu, která činí svět nebo nějakou jeho část temnější. Vůbec se nemusíme shodnout na na tom, jak hustý a do jaké míry je onen oblak temný, ale je věcí zdravého rozumu vidět, kde oblak spočinul či spočívá. Nikdo si netroufne tvrdit, že by skotský šabat nebyl přísnější než anglická neděle, o kontinentální neděli ani nemluvě. Všichni vědí, že právě puritáni protestovali proti slavné publikaci arcibiskupa Lauda na toto téma, všichni vědí, že měli námitky proti jeho Book of Sports, protože to byla kniha o sportech a podobných zábavách, všichni vědí, že je považovali za příliš zábavné. Pokusy zamluvit pevná a nápadná historická fakta tohoto druhu jsou hotové báchorky. Neplyne z toho ovšem, že by každý zakladatel každé ze sekt, o které se v daném případě jedná, danému konkrétnímu bodu přikládal svrchovanou důležitost. Jedni ano, druzí ne. Celé hnutí rostlo postupně z rozmanitých kořenů, ale tohle z něj vyrostlo. Člověk, který žil vprostřed renesance a mezi tisícem jiných spekulací o tisíci jiných věcí spekuloval i systému presbyterů, který ještě nezačal zakládat, by jistě nebyl okamžitě ztotožněn s moderním presbyteriánem. Nezačal by mu okamžitě vyrůstat černý cylindr a bujné licousy skotského staršího či předzpěváka v některé z her či povídek sira Jamese Barriera. Nemo repents fit turpissimus. Což by bylo jistě velmi unfair překládat jako „Nikdo se znenadání nestane předzpěvákem.“
Jenže tu do hry vstupuje ještě jeden historický proces. Je mnohem zvláštnější a byl ještě mnohem podivně přehlížen. Ona extrémní sekta sedmnáctého století způsobila jednu velmi zvláštní škodu, totiž tu, že skutečně zemřela mladá a že to, co nakazilo od té doby naši kulturu, nebyl ani její život, ba ani její smrt, ale spíš její rozklad. Puritáni většinou ztratili svou víru a ponechali si svou morálku, což je politováníhodný stav věcí pro kohokoliv. Kdyby jejich specifické a velmi úzké theologie nehynuly tak brzy, pak by atmosferická morální nálada nepřetrvávala přesně stejným způsobem. Především to ale umožnilo proces, který považuji za jeden z nejpodivnějších a nejzajímavějších v lidských dějinách a který zatím stále jen čeká, až si jej všimnou historici. Docela se podobá geologickému procesu formování zkamenělin. Každý ví, že fosilní ryba není ryba, nebo fosilní pták, že není pták. Nemyslím to jen ve zjevném smyslu, že by nás překvapilo, ba spíš naštvalo, kdybychom si v restauraci objednali rybu a oni nám donesli kámen. Mám na mysli to, že fosilie je forma, v níž nezůstaly žádné skutečné zbytky ryby. Je to dutý odlitek či obraz ryby, který je velmi postupně naplněn vnikáním něčeho jiného poté, co se skutečná ryba rozložila. Právě tak zjišťujeme, že obecné obrysy těchto kamenných a velmi doslovných věr jsou, po zániku a rozpadu starých fanatismů, zaplněny čímsi jiným. Existují dva velké moderní příklady této lezavé a prapodivné historické proměny. Jedním je to, co nazýváme prohibicí a druhý je to, co označujeme jako prušáctví.
Nejzřejmější je patrně případ prohibice. Původní staří puritáni nehlásali prohibici. Oliver Cromwel byl pivovarník, ale pivem se ani neinspiroval ani neopíjel, ale ani se neinspiroval a nepodnapíjel nepřítomností piva. Bez ohledu na jeho chyby měl zcela jistě skutečné náboženství, ve smyslu vyznání. Bylo to ale chmurné vyznání, které bylo záměrně přísnější a nelítostnější než jiná vyznání, a to vytvořilo novou náladu a morální atmosféru, jež se nakonec rozšířily po širých pláních puritánské Ameriky. Oč tu jde? Když se pak ono vyznání začalo pomalu drolit a hroutit jako náboženské vyznání, zaujalo totiž jeho místo cosi neurčitějšího, ovšem stejného obecného ducha. Přísné a strohé náboženské krédo bylo nahrazeno přísným společenským vetem. Kdyby se vám to víc líbilo jinak, můžete říct, že America tolerovala prohibici ne proto, že Amerika tehdy byla puritánská, ale proto, že puritánská bývala dřív. Idea morálky, která tam přinejmenším donedávna převládala, byla v každém slova smyslu přežitkem puritanismu, dokonce i v tom smyslu, že se stala náhražkou puritanismu. To je jádro a podstata historie oné zvláštní episody, abstinentské etiky moderní doby. Prohibice nebyla součástí původního puritanismu, nicméně prohibice je záležitost puritánského původu.
Totéž platí o náboženském fanatismu, který naplnil Německo za třicetileté války ve srovnání s nacionalistickým či kmenovým fanatismem, který Německo naplnil po Velké válce (míní se první světová pozn. překl.). Staří fanatici, kteří následovali Gustava Adolfa či Viléma Oranžského nebyli ani etnologové, ani evolucionisté. Nepředstavovali si, že by patřili k nordické rase a rozhodně nikoho z nich ani nenapadlo, otravovat se se svastikou. Kříž pozdravovali nebo kříže rozbíjeli, ale ani je nenapadlo zohýbat mu konce a tak z něj udělat kus čínské nebo indiánské dekorace. Uvažovali o svých přísně náboženských skrupulích či schismatech. Skutečně zuřivě a barbarsky bojovali pro záležitosti nauky, a já jsem poslední, kdo by jim to vyčítal. Ovšem tyto nauky nepřetrvaly, právě tyto nauky se už dávno rozpustily v kyselině německé skepse, v laboratořích pruských profesorů. A čím víc se vypařovaly a nechávaly po sobě prázdno, tím víc vzniklé volné místo obsazovaly nové a vařící prvky: tribalismus, militarismus a (zkrátka) velmi úzký druh patriotismu, kterému říkáme prušáctví.
Velká většina z nás se shodne, že tento druh patriotismu je všechny ostatní formy vlastenectví vážnou hrozbou. V tom spočívá veškeré zlo loyality etnologického typu. Etablované státy mohou mít respekt k sobě samým i mezi sebou navzájem, protože si mohou nárokovat právo na obranu svých hranic a současně nepopírat svou povinnost uznávat hranice jiných národů. Jenže rasový duch je neklidný, neubírá se cestami podle hranic, ale toulá se, jak mu velí krev. Není to moc podobné tomu, kdyby se Francie ocitla ve válce se Španělskem, spíše tomu, kdyby se Cikáni ocitli ve válce se všemi ostatními. Můžete ustavit Ligu národů, ale sotva můžete mít Ligu kmenů. Když se kmen vydá na pochod, dokáže zapomenout na ušlé míle, o hranicích ani nemluvě. Na této záplavě či přívalu tribalismu mě však bezprostředně zaujalo to, že se zatím vevalila do prázdných dutin zanechaných pomalu vysychající potopou třicetileté války a že všechen tento nový a nahý nacionalismus se pro mnoho moderních lidí stal náhražkou jejich mrtvého náboženství.
Vyšlo též jako O fosilii faantika ve Chválách a zlořečeních

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s