Esej IX.: O Voltairovi

Celá křesťanská historie začala při oné velké společenské příležitosti, kdy si potřásli rukama Pilát s Herodem. Do té doby, jak věděli všichni z patřičných společenských kruhů, spolu sotva mluvili. Cosi způsobilo, že se snažili získat vzájemnou podporu, jakýsi neurčitý pocit společenské krize, i když šlo jen o popravu běžné skupiny zločinců. Oba vůdci se smířili právě toho dne, kdy byl jeden z těchhle odsouzenců ukřižován. Právě tohle si mnozí lidé rozumí pod mírem a vystřídáním vlády nenávisti panstvím lásky. Bez ohledu na to zda a jaká čest existuje mezi zloději, mezi vrahy existuje vždy jistá vzájemná sociální závislost a solidarita a oni lotři ze šestnáctého století, kteří se spikli, aby zavraždili Rizzia či Darnleye si vždy dali velmi záležet na tom, aby vložili svá jména, a zejména jména jeden druhého do toho, co nazývali „svazkem“ , aby tak přinejhorším viseli všichni společně. Stejné povahy jsou i mnohá politická přátelství, ba i široké demokratické družení a jejich představitelé jsou opravdu velmi zarmouceni, když odmítáme tuto podobu lásky ztotožnit.
Někdy to vypadá, jakoby dějinám vládly a rozhodovaly o nich tato zlá přátelství. Právě tak jako celé křesťanské dějiny začaly oním šťastným smířením Heroda s Pilátem, začaly i celé moderní dějiny podivným přátelstvím, jež skočilo svárem zrovna tak, jako první rozmíška skončila přátelstvím. Chci tím říct, že dva prvky zkázy, které činí moderní svět čím dál nevypočitatelnějším byly vypuštěny ve světle onoho zapomenutého dne, kdy štíhlý francouzský gentleman s velkou parukou, jménem M. Arouet cestoval za mnoha nepříjemností na sever, aby našel palác pruského krále v dálavách zamrzlých baltských rovin. Francouzovo skutečné jméno bylo Arouet, ale lépe je znám jako Voltraie. Přesný titul krále v dynastických záznamech je Frederick, toho jména druhý, ale lépe je znám jako Friedrich Veliký. Setkání oněch dvou mužů v půli zimy skepticismu a sekularismu osmnáctého století je jakýmsi duchovním manželstvím, z něhož vzešel moderní svět monstrum horrendum, informe, ingens, cui lumen ademptum (Netvor strašlivý, beztvarý, nesmírné velikosti, zraku zbavený, citace z Vergiliovy Aeneidy (III, 658 )). Jelikož to ale bylo zrození obludné a zlé, a protože pravé přátelství a láska zlé nejsou, nevešlo do světa, aby stvořilo jednu spojitou věc, ale dvě věci proti sobě postavené, které měly svým svárem otřást světem a rozbít ho na kousky. Latinové se od Voltaira měli naučit zuřivé skepsi. Od Fredericka se Teutoni měli naučit zuřivé pýše.
Úvodem můžeme poznamenat, že nikdo z nich se příliš nestaral o svou vlastní zemi či tradice. Frederick byl Němec, který se dokonce odmítl naučit německy. Voltaire byl Francouz, který napsal ohavnou parodii, která si utahovala z Jany z Arku. Byli to kosmopolité, v žádném slova smyslu nebyli patrioty. Je tu ovšem jeden rozdíl: zatímco patriot jakkoliv hloupě má rád svou zemi, kdežto kosmopolitovi se kosmos pranic nezamlouvá. Ani jeden nepředstírá, že by se jim něco zrovna pozdávalo. Voltaire z nich byl ten poněkud lidštější, ale Frederick také příležitostně dokázal promlouvat onou řečí chladného humanitarianismu, který byl tehdy dobovou módou. Ovšem Volaire, i v tom nejlepším co napsal, skutečně začal ničit a kazit všechno humantářství, které upřímně podporoval. Začal s oním hrůzným způsobem pomoci lidem z pouhé lítosti nad nimi a bez jakéhokoliv respektu k nim. Útisk chudých se skrze něho stal jakýmsi týráním zvířat, to způsobilo i ztrátu mystického smyslu pro to, že zlo či nespravedlnost spáchané na Božím obrazu jsou urážkou králova velvyslance.
Věřím nicméně, že Voltaire měl srdce a myslím, že Frederick byl nejvíce srdce prostý, když byl nejlidštější. V každém případě se tihle dva velcí skeptici setkali na úrovni, na planině stejně nudné a mrtvé je jako baltská rovina, na základním přesvědčení, že Bůh neexistuje, nebo neexistuje takový, kterému by na lidech záleželo víc, než na červech v sýru. Na tomhle základě spolu souhlasili i nesouhlasili, jejich pře byla osobní a triviální, ale skončila tím, že vrhla do vzájemného střetu dvě evropské síly, obě zakořeněné v též nevíře. Voltaire prakticky řekl cosi ve smyslu: „Ukážu vám, že ze skeptikových úšklebků může vzejít revoluce a republika a pokácení všech trůnů.“ A Frederick odpověděl: „A já ti ukážu, že tentýž posměšný skepticismus lze snadno použít k vzdorování reformě, o revoluci nemluvě, že skepticismus může být základem, o který se opírají ty nejtyranštější trůny, k holé hrubé vládě pána nad jeho otroky.“ A tak se rozloučili a rozdělila je dvě století válek, rozloučili se, ale asi neřekli „Sbohem“.
O každém takovém špatném semeni lze říci, že semeno se liší od květu a květ od ovoce. Démon pokřivené je vždy překroutí dokonce i z jeho nepřirozené přirozenosti. Může se proměnit prakticky v cokoliv, jen v ne něco skutečně dobrého. Je to, máme-li použít milé a láskyplné označení, které používá pro své dítě profesor Freud „promiskutní pervezník“. Tyto věci nejenže nepřináší to zvláštní dobro, které slibují, ony dokonce ani nepřináší to zvláštní zlo, jímž hrozí. Volairovská vzpoura slibovala, že způsobí a dokonce začala působit nástup lůzy a převracení trůnů, nebyla to však konečná podoba skepse. Skutečným výsledkem toho, čemu říkáme demokracie je vymizení lůzy. Mohli bychom říct, že lůza byla na počátku revoluce na konci z ní nic nezbylo. Voltairovský vliv neskončil vládou davu, ale vládou tajných společností. Padělal politiku v latinském světě až do nedávné italské kontrarevoluce. Voltaire dal vzniknout pokryteckým a pompézním profesionálním politikům, kterým by se první sám hlasitě vysmíval. Ovšem na jeho straně, jak jsem už řekl, pozůstává jakýsi lidský a civilisovaný sentiment, který není nereálný. Když ale zaznamenáváme mnohem zuřivější a horší zlo na druhé straně, je správné si připomenout, co bylo opravdu špatného na jeho straně kontinentálního sporu.
Zlý duchu Friedricha Velikého totiž dal vzejít nejen všem dalším zlům, ale i zlu, jež se může jevit jako přímo opačné. On, který se neklaněl ničemu se stal docela slepě uctívaným bohem. On, jemuž na Německu pranic nesešlo se stal válečným pokřikem šílenců, jimž nesejde na ničem, než na Německu. On, který byl studeným kosmopolitou rozpálil sedminásobné peklo úzkého národního a kmenového hněvu, který nyní lidstvu hrozí válkou, jež se může stát koncem světa. Kořenem obou zvráceností je ovšem společná atheistická nezodpovědnost, nebylo ničeho, co by skeptikovi zabránilo změnit demokracii v tajnost, nic, co by mu bránilo vykládat svobodu jako nekonečné oprávnění k tyranii. Duchovní nulou křesťanstva byla ona mrazivá chvíle, kdy si dva vyzáblí, suší muži z brázděnými tvářemi pohlédli vzájemně do prázdných očí a viděli úšklebek právě tak věčný jako smích lebky. A málem se jim podařilo zahubit to, co nás drží při životě.
Oba tyto body nebezpečí nebo střediska nepokoje, intelektuálního nepokoje Latinů a velmi neintelektuálního nepokoje Teutonů nepochybně společně přispívají k nestabilitě mezinárodních vztahů a nás ohrožují tím víc, že ohrožují jeden druhého navzájem. I když však úplně přijmeme, že tu v tomto smyslu jsou nebezpečí na obou stranách, vyjevuje se hlavní moderní fakt, že nebezpečná je především jedna strana a že jsme byli dlouho vedeni k tomu, abychom nebezpečí hledali jen na straně druhé. Většina západního mínění, zejména anglického a amerického byla cvičena v tom, aby měla jakousi neurčitou hrůzu z Voltaira, často ve spojení s ještě neurčitějším respektem k Frederickovi. Nikdo z Wesleyovců si nejspíš nesplete Wesleye s Voltairem. Žádný původní methodista nemá dojem, že by Voltaire byl původní methodista. Ovšem mnozí tihle protestantští duchovní měli dojem, že Friedrich Veliký byl protestantským hrdinou. Nikomu z nich nedocházelo, že z těch dvou bylo on větším atheistou. Žádný z nich určitě nepředvídal, že v dlouhodobém pohledu se také ukáže jako větší anarchista. Nikdo zkrátka nepředvídal to, co pak viděli všichni, jak se z francouzské revoluce stala konservativní síla a z pruského království síla čistě ničivá a bezprávná. Viktoriáni jako třeba Carlyle mluvili dokonce o zbožné Prusi, jako by Blucher byl světec, nebo Moltke mystik. Můžeme se spolehnout, že nás generál Göring naučí všechny lépe, dokud se sani nenaučíme, že nic není tak anarchického jako disciplína nesezdaná s autoritou, tedy s právem.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s