Esej XXX.: O telefonu

Narazil jsem onehdy v jednom deníku na nahodilou větu, vlastně jsem ji četl už mnohokrát v mnoha jiných denících. Znenadání mi ale odkryla hlubokou neshodu, která dělí mnoho moderních lidí pokud jde o povahu pokroku a to i ty, kteří jsou tak povrchní, že si myslí, že se všichni shodují. Ta věta zněla asi takhle: „Přijde čas, kdy nám komunikace se vzdálenými hvězdami přijde stejně běžná jako telefonování.“
Na to bych pro začátek odpověděl: „Ano a právě to se mi nelíbí.“ To kdybyste mi řekli „Přijde čas, kdy budeme zvedat telefon s pocitem stejné mimořádnosti, jako bychom komunikovali se vzdálenými hvězdami…,“ to bych pak musel přiznat, že jste lidé skutečně, od srdce a nadějně a povzbudivě pokrokoví. A třebaže byste byli pokrokoví, byli byste současně i proroci, i když se najdou tací, kteří to považují za poněkud zastaralé řemeslo. Pořád by se dalo docela dobře tvrdit, že prorok je člověk buď božsky inspirovaný, nebo člověk, který vzhledem k povaze věci, mluví o čemsi čemu nerozumí. Předpokládejme ale na chvíli a jen čistě teoreticky, že i pokrokový člověk může být tak přesvědčený a jistý si svou věcí, aby mohl mluvit jako prorok. Pak bych řekl, že tenhle prorok vpravdě prorokoval příchod království nebeského a tenhle stoupenec pokroku nám sliboval skutečný a podstatný pokrok. Kdyby nám říkal, že hlasu v telefonu můžeme najít tolik radosti jako ve hvězdném vidění—to by bylo evangelium ve velmi praktickém smyslu dobré zprávy. Ovšem tvrdit nám, že nás hvězdy budou nudit a otravovat zrovna jako telefon, tak to vůbec žádná dobrá zpráva není. Znamená to jen tolik, že to, co je dosud jakousi matnou inspirací se v náležitém čase jednou stane velice všední obtíží. Když jitřní hvězdy společně plesají a všichni synové Boží propukli v hlahol (z biblické knihy Job 38,7 pozn. překl.) a když nejmocnější hudba sfér dolehne k naší zemi jako nové zjevení hloubek a výšek zvuku, pak bychom neměli zrovna chtít, aby hvězdný chór zahřměl jedním nerozdílným sborem „Za problémy se omlouváme .“ V tom patetickém zvolání z ústředny se totiž filosoficky přiznává tragedie našeho lidského údělu. Už těmi slovy samým se připouští, že když máme zvednout telefon, přidělává nám to problémy.
Připouští se tak, dokonce i v úřední mysli, že v tomhle smyslu je člověk zrozen k tomu, aby měl problémy asi tak, jako elektrické jiskry létají vzhůru, nebo kam by případně mohly létat jinam. Naznačuje se dokonce, i když snad poněkud mysticky a nepřímo, že pokojný, dokonale pokojný život, bude ten, v němž telefon přestane obtěžovat a účastníci telefonní sítě dojdou odpočinutí. Pravda je ovšem hlubší, než nějaké nahodilé vyrušení způsobené špatným zacházením s přístrojem, naznačuje totiž i jistou míru lhostejnosti i pokud jde o jeho správu. Neustále nám někdo říká, že moderní vědecké vynálezy, dokonce i třeba ten telefon, které jsou dnes všeobecně rozšířeny jsou lidským zázrakem a divem vědy a podivuhodností nového světa. I když se takhle ale o vynálezech mluví, nezachází se s nimi podle toho. Nebo spíše pokud se tak o nich mluví teoreticky, nemluví se tak o nich prakticky. Není pochyb o tom, že nastal prudký rozvoj objevů, rychle rostoucí řada vynálezů a je pravda, že v jednom smyslu je to aktivita úžasná a rychlost může působit až magicky. Věci však spěly velmi rychle k vyčpělosti, řítily se ozlomkrk dolů z kopce do plochého a únavného prosaického světa všedního dne, podivuhodné věci spěchaly, jen aby co nejdřív přišly o svůj podivuhodný charakter. Byla to záplava, hotová potopa, divů, jež měla zničit schopnost žasnout. Je to možná zdokonalení strojů, ale nemůže to v žádném případě být zdokonalení člověka. A jelikož to není zdokonalení člověka, nemůže to rozhodně být žádný pokrok. Pokrok se hlásí k tomu a slibuje,že právě člověk, je tím tvorem, jehož chce zdokonalit, není to závod jedněch kol proti druhým, nebo zápas mezi dvěma stroji. Zdokonalení v sobě zahrnuje vše, čemu se obyčejně říká vzdělávání, vzdělávání s sebou nese rozšiřování a to zejména rozšiřování představivosti. A to působí právě onu intensitu imaginativní schopnosti věci posoudit a ocenit, jež nepřipouští, aby cokoliv živého, výrazného a významného upodalo do trivality či vulgárnosti. Pokud jsme na zvulgarizovali elektřinu, chlubit se tím, že do pár let dokážeme zvulgarizovat i hvězdy na obloze není žádná odpověď.
Řekněte mi, že kmitající byznysmen při pouhém zaslechnutí řinčícího telefonu strne v modlitbě jako venkovan z Millet, když zvoní Anděl Páně; řekněte mi, že se v v úctě pokloní, když se blíží k svatostánku telefonní budky, řekněte mi třeba i to, že ji zdraví spíš s pohanskou než s křesťanskou obřadností, že klade sluchátko k uchu jako by to bylo delfské Oraculum, nebo že o mladé dámě na kancelářské židličce v ústředně smýšlí jako by to byla kněžka usazená na trojnožce v dalekém chrámu, říkejte mi třeba i že má docela běžný poetický smysl pro lidský hlas nesoucí se přes kopce a údolí—takový smysl jaký měli lidé pro Rolandův roh nebo volání Achillovo—řekněte mi, že takové takové projevy zbožné úcty či vzrušení jsou při zazvonění telefonu ve firemní kanceláři běžné a pak (za předpokladu, že vám uvěřím jediné slovo), pak věru se přidám k vašemu kmitajícímu a kvapícímu podnikateli a smělému vědci vynálezci v dobývání nových světů a stoupání ke hvězdám. Tehdy budu totiž vědět, že opravdu nacházejí to, oč usilují a chápou, co nacházejí. Budu vědět, že do našeho života přináší nové zkušenosti a nové schopnosti a vášně našim duším, že jsou jako lidé tvořící nové jazyky, nová umění nebo nové směry v architektuře. Jenže jediné, co oni dokáží povědět, jako ve větě, kterou jsem citoval, je, že dokáží vynalézat věci, které jsou obvykle běžně užitečné, ale velmi často obyčejně k ničemu dobré. A jediné čím se, v odpověď na jakoukoliv rozumnou kritiku, je že se ještě možná naučit, jak to provést, aby udělali ze slunce, měsíce a věčného nebe cosi stejně všedního, obyčejného a nejspíš stejně k ničemu dobrého a protivného.
Dlužno podotknout, že tohle není, jak si vždy lidé matně představují, reakce proti materiální vědě, nebo politování nad tím, že vůbec existují nějaké mechanické vynálezy, nebo projev opovržení nad telefony, teleskopy, nebo čímkoliv jiným. Je to právě naopak. Vadí mi, že nejsou náležitě oceněny a uznávány. Nenapadám vynálezy, ale lhostejnost vůči nim. Podotýkám jen tolik, že jsou to právě ti lidé, kteří se jimi tolik chlubí, kdo jsou vůči nim lhostejní. Nemám nic proti tvrzení, že věda moderního světa je úžasná. Mám jen výhrady vůči modernímu světu, protože nad nimi nežasne. Je pravda, že v souvislosti s jistými dalšími politickými či morálními otázkami pochybuju o tom, zda lze tyhle mechanické triky a kousky použít jako morální testy. To ale nemá nic společného s oslnivou brilancí kejklířských triků, když je jako kejklířské triky posuzujeme a hodnotíme. Zda je něco takového skutečně definitivní sociálním testem či měřítkem je skutečně jen otázka toho, zda jde o nezbytnost či přepych. A nikdo nikdy nepochyboval o tom, ze kejklířské triky patří k přepychu. Venkovanský, rolnický, ideál, ohlašovaný francouzským králem, že by totiž vždy mělo být kuře na pekáč je nepochybně odlišný od ideálu, že by vždy měl být králík v klobouku. Není však důvodu pochybovat o tom, že francouzský král i francouzský venkovan si dokáží užít čistě uměleckého a vědeckého potěšení z králíka rychle a obratně vytaženého z klobouku. Nuže, mohu mít, a mám, pochybnosti o jakékoliv praktické nadřazenosti neobyčejného králíka nad veskrze obyčejným kuřetem. Pochybuju, že velké masy lidí získají z kouzelnického králíka nějak víc jídla než lovečtí psi z mechanického zajíce. Pochybuju, že by králík vytažený z cylindru profesora ve večerním obleku by byl o moc chutnější než z pekáče ženy francouzského rolníka, která zrovna i vařit umí. Zkrátka moje pochybnosti o moderní materialistické mašinerii jsou pochybnostmi o tom, jak je v posledku prakticky užitečná. Nikdy jsem ale nezpochybnil její poetiku, její fantasii, ani vhodnost tak vybraného kejklířsko triku pro dětskou slavnost. Stěžuju si jenom na to, že moderní děti zapomněly vřískat úžasem.

Esej XXIX.: O vzdělávání

Byl jsem tak smělý, pokud ne přímo drzý, že jsem si dovolil tvrdit, že by bylo celkem dobré, kdyby vzdělaní Angličané věděli něco málo o historii. O nevzdělané Angličany strach nemám. O historii něco málo vědí, možná jen velmi málo, ale zato doopravdy. Pamatují si, co říkával jejich otec i děd, v kterém městě nebo vsi se narodili, jaký tón převládal ve společnosti kolem nich a jejich svědectví, pokud jde o tyhle věci, je pravdivé. Každý právník vám řekne, že nevzdělaný svědek je vždy lepší než vzdělaný, protože toho nikdo složitě neučil, aby viděl věci, které nejsou. Je ale zlé, pokud by vzdělaný člověk, vychovaný a vycvičený k tomu, aby měl cit, vkus a zálibu pro mnoho dobrých věcí, třeba hudbu či krajinu neměl vědět nic o písních svých otců a měl umět ocenit krajinu, aniž by dokázal mít v úctě zemi. Nu a celý protivná potíž je v tom, že pokud řeknu, že by se lidé měli učit o historii, vznikne hrůzostrašný dojem, že mluvím jako historik. Jenže to je skoro pravý opak toho, co mám na mysli. Sám toho o historii vím velmi málo, ale i ta troška stačí k tomu, abych věděl,že lidé mnohem důležitější, mocnější a úspěšnější než já o historii neví vůbec nic.
Nejde o to, že by měl být někdo učenec, ale o něco, co se lidi ve škole neučí nebo alespoň nenaučí. Kdybych zjistil, že vzdělaní lidé nevědí, že je nějaký rozdíl mezi sčítáním a odečítáním, pak bych považoval za oprávněné tvrdit, že se aritmetice ve kolách něco přihodilo, neplynulo by z toho, ale že jsem matematik, což by bylo absurdní, a ještě méně by to znamenalo, že se mohu s profesorem Einsteinem debatovat o vyšší matematice. Kdybych zjistil, že moji nejkultivovanější známí považují Vídeň za hlavní město Španělska nebo Volhu za nejdůležitější americkou řeku, musel bych mít dojem, že zeměpis se vyučuje jaksi neurčitě a to navzdory skutečnosti, že moje vlastní geografické povědomí je věru velmi neurčité. Zkrátka normální člověk si může na odbývání nějakého předmětu ve vyučování stěžovat po právu jen tehdy, když vidí, že školy opomíjejí i to málo, co on sám zná. Může mít sám velké potíže s tím, aby jen klopotně zvládl abecedu, ale přece má také právo poněkud se podivovat, že lidé sice znají abecedu a aritmetiku, ale nic neví o abecedě historie. O tu tady totiž se vším důrazem jde, o abecedu a elementární prvky historie neboli o to, co bylo slavným úslovím označeno za nárys či osnovu dějin. Nevím vůbec nic o elektřině, leda to, že rozsvěcuje žárovky a rozeznívá zvonky a dělá vůbec všechny možné podivuhodné věci kolem mě, jimž já shodou ve srovnání s gongy či svíčkami, nepřipisuji žádný velký význam. Vím, že jméno pro ni pochází ze starého řeckého slova pro jantar, vím ale také, že její moderní použití je převážně moderní. Chci říct, že před tím, než ji v pár posledních staletích analyzovali a využili vědci jako byl Volta nebo Galvani, mělo pro význam elektřiny smysl jen pár lidí, s výjimkou těch, kdo měli onu kratičkou, ale jiskřivou zkušenost, že do nich udeřil blesk. Jinak řečeno, i když o elektřině jako takové nevím skoro nic, o její historii cosi vím, protože vím, že před Voltou a dalšími žádnou historii neměla.
A teď srovnejte takovou elementární informaci jednoho ignorantského Angličana o jednom odvětví fysiky s naprostou nevědomostí téměř všech Angličanů o souběžné historické záležitosti. Miliony lidí, kteří o elektřině vědí mnohem víc než já (a nikdo nemůže vědět méně), jsou v této chvíli přesvědčeny, že internacionalismus je nová idea, a že je tento druh ethiky právě tak nový jako elektřina—nebo spíš jako elektrikáři. Promluvte si téměř s kýmkoliv ve vlaku nebo v tramvaji a zjistíte, že věří, že všichni pocházíme z divošských odloučených kmenů a že ideál přátelství s cizinci je součástí moderního ideálu bratrství. Možná se bude jaksi neurčitě domnívat, že komunisté byli první kosmopolité, že národy nemůže pospojovat nic než třetí, čtvrtá, pátá nebo šestá internacionála a spojení proletářů všech zemí. To je ale jen možnsost, protože komunisté jsou dosud jen malou menšinou. Ale i tehdy, když to bude docela mírný a uměřený občan z některé ze starších stran, zjistíte, že se domnívá, že národní sobectví a zaslepenost jsou už jen věcí minulosti, nebo že mezinárodní bratrství může být jen záležitostí budoucnosti. Bude říkat, že je to kvůli rozmachu liberálních idejí, které rozšířily úzkoprsé náklonnosti národa či kmene. Může dokonce zastávat názor, že pan Wells vymyslel světový stát, i když ho tak docela nezaložil. Tak či tak bude téměř jistě věřit, tím či oním způsobem, že vracet se znamená jít zpět k čím dál vyhrocenějším a jednostrannějším oblastem patriotismu a že svět byl na počátku a šovinistický a až postupně dorostl k většímu porozumění pro spravedlnost pro cizince.
Nuže, tohle je černobílý blud o nárysu dějin, právě tak jako by bylo pobloudilé tvrdit,že nějaký prehistorický člověk zasažený bleskem byl elektrikář. Je to naprostý a ohromující opak skutečnosti. Právě nyní je Evropa velmi národní a někdo by mohl říct, že velice, velice úzkoprsá. Je ale jisté, že bývala mnohem méně národní a mnohem méně úzkoprsá. Osobně mám nacionalismus celkem rád a vím, že jsou i mnohem horší věci, než úzkoprsost. Mluvím ale o historické skutečnosti, prosté a primární historické skutečnosti, jíž historii patří naprosto stejné místo jako sčítání a odečítání. Kdo ji nezná, nezná abecedu našich lidských dějin. Skutečností samozřejmě je, že zúžené národovectví silně a vytrvale narůstalo posledních šest staletí a že evropské národy jsou dnes rozděleny mnohem více než v době Svaté říše římské, o pohanském římském impériu ani nemluvě. Francouzi a Angličané, kteří se bili u Kresčaku si byli mnohem podobnější, než Francouzi a Angličané, kteří stáli při sobě u Monsu. Je historickou skutečností, že naše národnosti, ať už jsou dobré či zlé (a pro mě jsou dobré dost) vzešly do své samostatné existence ze společné kosmopolitní civilisace sahající do časů césarů a pořád ještě uznávané za dnů středověkých papežů. Nepřu se tu nyní o to, jakou důležitost připisovat tomuto historickému faktu, a ještě méně o to, co z něj dovozovat. Tvrdím jen, že tenhle fakt není obecně jako fakt uznáván, jako je tomu třeba u elektřiny. Tvrdím jen, že bych byl všeobecně považován za idiota, kdybych byl tak neznalý elektřiny, jako je většina mých krajanů neznalá historie.
Je myslím docela důležité tuhle věc zdůraznit, protože je to nyní věc hrozící pohromou. Všichni se dnes jaksi poplašeně ptají, zda si velké národy mohou a dokáží porozumět a skoro všichni trvají na tom, že to porozumění musí být jakési nové. Není tedy bez významu poukázat na to, že všechny tyto velké národy bývaly částí jedné společné a zcela sjednocené civilisace a že jí byly nějakých šestnáct set let. Nechci aby vybledly zpět do pohanské jednoty prvního století, ani do feudální jednoty století čtrnáctého. Pokud ale někdo tvrdí, že nemohou k jednotě dospět, není bez významu a smyslu připomenout, že ji po déle, mnohem déle, než tisíc let najít dokázaly. Bylo by mnohem nadějnější tvrdit, že mezinárodní bratrství bylo celým historickým pozadím ze kterého jsme vzešli, než říkat, že se může a nemusí ukázat jako nevyzkoušená Utopie.

Esej XXVIII.: O dělnících

Často se správně říká, i když ne možná správě rozumí, že extrémy se setkávají. Zvláštní však je, že se extrémy setkávají ne v mimořádnosti, ale v tom, že jsou nudné. Země, kde východ a západ jednou jsou je velmi plochá. Takové krajnosti jsou totiž obyčejně krajními zjednodušeními a mají sklony ke generalizacím, jež zplošťují skutečné typy, o skutečných osobnostech ani nemluvě. Dvě z nejhrůznějších věcí na světě jsou kupříkladu způsob jímž snobové mezi boháči mluví o chudých a také způsob, jímž o chudých rozpráví ješitní pedanti, kteří tvrdí, že znají ekonomický lék na chudobu. Na jedné straně máme třídu lidí, kteří vždy mluví o „nižších třídách“ a tím dokazují, že sami patří ke třídě mnohem nižší, tak nízké, až by si skoro zasloužila označení „klasa“ či snad dokonce „nóbl klasa“. Je dostatečně mdlé mysli, aby byla pyšná, ale tahle sorta je obyčejně pyšná jen přes peněženku a jak napsal Thackeray „sprosté věci sprostě obdivuje“, kupříkladu obdivuje sebe samu. Když tyhle lidi slyšíte, jak se baví o sloužících nebo pracujících lidech, stačí to k tomu, aby moudří a dobří urychle odešli s vášnivou chutí buď stavět barikády, nebo jim aspoň namazat schody. Je tu ale kupodivu ještě něco, co ve mně vyvolává téměř stejné pocity a to je pedantický způsob, jímž jacísi profesoři socialismu či sociálních reforem, ba i někteří z těch, kteří by měli být sami zástupci dělnické třídy, třídí všechny lidi, kteří jsou zrovna shodou okolností chudí. Stává se jaksi, že o o proletariátu mluví přesně týmž tónem hlasu, jímž bohatší snobi vykládají o nižších třídách. Proč není kupříkladu nikdy správné nazývat je dělníky nebo pracujícími lidmi, ale vždy je drtivě správě mluvit o nich jako o „pracujících“? Už to slovo samo, a jeho rituální opakování, jak by celé téma odbarvovalo a zbavovalo ho jakéhokoliv lidského zájmu. Být dělníkem je snad ta nejušlechtilejší z lidských činností a potěšilo mně onehdy, když jsem jistého řečníka slyšel mluvit o panu Ericu Gilovi, velkém sochaři jako o „prvním dělníku této země.“ Ale osoba pohlcená v těchto sociologických generalisacích není o nic víc poslední, než ta první. Není pracující člověk, protože není člověk, není to žádný dělník, kterého by kdokoliv znal, není to ten legrační irský zedník, s kterým jste si povídali jako malé děti, není to ani instalatér, ani jeho tajuplný pomocník, není to ani ten poněkud podrážděný zahradník, není to potřebný brusič nožů, romantický krysař. Je to jen částečka ohromné šedé hordy zvané Dělníci, v níž jsou očividně jeden jako druhý, podobni mravencům a pořád kamsi pochodují, nejspíš k Deváté či Desáté Internacionále. Tenhle odlidšťující způsob způsob zacházení s lidmi, kteří dělají většinu praktické práce, na níž závisíme a to jen kvůli tomu, že to bohužel musí dělat za mzdu je pro kohokoliv se skutečnou sympatií k lidem právě tak iritující jako ignorantské opovržení tříd, jež jsou dobře postavené a musí se jim dostat patřičné poučení. A oba klopýtají o docela prostou skutečnost, že na pracujícím člověku, dělníkovi, je nejdůležitější to, že je člověk, konkrétní druh dvojnožce a že dva lidé nejsou čtvernožec, ani padesát stonožka.
Tyhle úsměvné, leč protivné, zvyklosti jsou jen vnějším projevem sociální pravdy, jejíž pravost je čím dál zřejmější, kterou však jen velmi málo lidí z jakékoliv politické či sociální skupiny už jako pravdu poznalo. Kdybych to měl říct, jako divý komunista, hlas hrubých a prostých mas chudých a kdybych proto používal co nejdelší slova a vyjadřoval se co nejpedantičtěji a nejmnohoslabčněji, mohl bych celou věc formulovat asi takhle. Počátkem sociologie kapitalistického industrialismu byla identifikace s individualismem, ale jeho konečná organisace koresponduje s naprostou ztrátou individuality. Takže všechno špatně. Ještě horší však je, že druh konstruktivní nespokojenost ve vzpouře proti němu, který je dosud nejrozšířenější v různých formách veřejného mínění, sám tuto lhostejnost k individualitě zdědil a nese. Komunismus je totiž dítětem a dědicem kapitalismu a syn se bude otci pořád ještě hodně podobat, i kdyby ho doopravdy zabil. I kdybychom měli to, čemu se říká diktatura proletariátu, přece by se s davem diktátorů zacházelo stejně monotónně jako se zachází s davem námezdných otroků. V praxi by trval přesně týž dojem hejn bezvýrazných lidských bytostí, rojů lidských bytostí, jež jsou stěží lidské, rojů vylétajících z úlů buď sbírat, nebo rozdávat žihadla. A když jsem o tom slově přemýšlel, uvědomil jsem si najednou, proč se mi tak silně nelíbila ta další slova, která jsem zmiňoval. Když jsem se nad tím totiž zamyslel, došlo mi, že je tu celá jedna skupina hmyzu, jíž říkáme dělníci.
Na této podobnosti, jíž se obyčejně říká konflikt, mezi průmyslovým řádem a stejně průmyslovou revolucí je v zásadě založena ona třetí teze, jíž jsem se zde občas dotkl a to je trvání na pravém individualismu namísto falešného, distribuce soukromého majetku jednotlivým občanům a jednotlivým rodinám. Nediskutuji teď o jejích politických vyhlídkách nebo ekonomické účinnosti, i když je obojí nadějnější, než si většina moderních lidí myslí. Uvažuji o ní toliko ve vztahu k paušální kritikám, rojícím se davům a obecném sklonu lidí na obou extrémech problém zjednodušovat buď pohrdáním nebo pedanterií. Chci říct, že někteří z nás si myslí, že by irský zedník mohl být ještě veselejší, kdyby byl stejně svobodný jako irský rolník, že kdyby instalatér byl vlastníkem svého nářadí, pak by se mu tolik nestávalo, že ho po práci nechá na místě, že i i když člověk může být na se svou zahradou právě tak nerudný jako spokojený, sám fakt vlastnictví obyčejně přispívá spíše ke spokojenosti a že dokonce i nespokojenost tohoto druhu neznamená, že člověk by byl současně nespokojený i nerozlišitelný či neviditelný nebo nucený luštit neurčité zvuky v mase mnoha bezejmenných lidí, podobné bzučení včel v zahradě za jeho domem. Nevěřím totiž, že by jakákoliv lidská bytost byla podstatně šťastnější z toho a proto, že by se konečně ztratila v davu, i kdyby se mu říkalo dav druhů. Nevěřím, že veselé lidské marnivosti by z kohokoliv mohly tak snadno vyprchat, myslím, že každý člověk si musí chtít více či méně působit jako postava, ne jen jako ubíhající krajina, i kdyby to měla být krajina tvořená postavami. Nemohu věřit, že by lidé byli až tolik jiní, že by kdokoliv z nich chtěl být tentýž. Připouštím, že počátek lidí pro účely sociálního protestu může mít v sobě cosi z ospravedlnění spravedlivé války. Přpustím dokonce i to, že před hrozbou takové války může poněkud vyblednout arogance boháčů, kteří nemají ponětí, co je taková válka zač. Opakuji ale, že zacházení s lidmi jako s masou nejen při abnormálních případech jako je válka nebo stávka, ale za běžných okolností a při běžné řeči ve společnosti, považuji za velmi špatný způsob, jak se snažit o porozumění lidskému živočichovi. Jen nemnoho zvířat, a živočich člověk mezi ně nepatří, lze nejlépe posoudit či využít ve stádu či smečce. Dělníky komunistického státu by někteří přirovnávali k vlčí smečce, ale já mám velmi vážné podezření, že se podobají spíše stádu ovcí. Ani o jednom z těchto zvířat ale nelze říct, že by mělo nějak zvlášť složitou či zábavnou mentalitu. I kdybychom mohli, jen velmi málokteří z nás by prahli po tom, aby mohli naslouchat plynoucím a ubíhajícím ovčím vzpomínkám a sv. František byl podle všeho jediný, kdo by kdy v důvěrném kontaktu s vlkem. Právě proto, že je člověk nejzajímavějším z tvorů nachází své pravé místo mezi tvory, kteří si hrabou vlastní nory, nebo staví vlastní hnízda a hanbou naší společnosti není, když nemá úl či mraveniště, ale to, když mezi tolika hnízdy a norami nemá, kde by hlavu složil.

Esej XXVII.: O změně

Tohle není správné místo pro obzvlášť důkladnou studii o tom, proč se oni bystří a chytří mladí lidé, kteří jsou tak nadřazení vůči věčnosti, zdají tak poddaní a podrobení času, proč s tak rozmáchlými pohanskými gesty hlásají, že mohou sundat kříž, současně nás celí neklidní a úzkostní ujišťují, že nemůžeme otočit hodinami zpět. Vypadá to, jako by měli za to, že uctívání hodin je jakýmsi novým náboženstvím a přitom si vůbec nevšimli, že jsou to obyčejně dědečkovy hodiny. Čas totiž, ať už je jinak čímkoliv je dnes už poměrně starý gentleman, jeho přesýpací hodiny jsou velmi staromódní časomíra a jeho kosa je dosti zašlé a archaické nářadí, jež se nehodí na výstavu zemědělské techniky. Jinými slovy, všechny tyhle řeči o věcech, které mají odpovídat době, musely, už pro samu svou povahu být už stokrát opakovány dříve. A každý, kdo se v meditativní náladě zaposlouchá do zvuku dědečkových hodin zjistí, že je těžké najít nějaký rozdíl mezi jedním a druhým tiknutím a možná ho napadne, že by ani nemusel být nějaký velký rozdíl mezi jednou dobou a jinou. Dobře vím, že někteří rozdělili jméno Otce Času pomlčkou a že po pojmenování Časo-prostor může vyhlížet poněkud prostorněji. Přesto všechno je tu ale malý logický trik, podobný triku hodinového stroje, kvůli němuž je mladý filosof chycen v čase jako v pasti. Jeho vlastní čas se kolem něj tikavě svírá, jako v jedné staré povídce z níž mi naskakovala husí kůže a ve které je člověk polapen a rozdrcen ve starých hodinách. Omyl, který ho uvěznil spočívá totiž v tom, že zjevně nemůže odolat pokušení postavit svůj argument toliko na tom okamžiku v čase, kdy onen argument předkládá.
Zrovna jsem dočetl velmi svěží povídku o zestárlé grande dame ve venkovském paláci a mladém romanopisci, jehož považovala za kariéristu a revolucionáře. Nejsem obhájce staré dámy, naprosto odmítám stát se zachmuřeným a vyzáblým právním zástupcem, kterého její aristokratická rodina musela mít. Myslím, že to musela být zcela jistě nepříjemná stará dáma a stejně pevně jako ten nejpevnější z mladých romanopisců či revolucionářů si myslím, že byla zcela hloupě pyšná na pouhou náhodu postavení, kdo kterého se narodila. Mladý osel romanopisec, ani tvůrce tohoto autora, nemohl vidět, že i on se pyšnil, a zrovna tak hloupě, pouhou nahodilostí svého narození. Ona se totiž pyšnila toliko místem, do něhož se narodila a on se jen vytahoval dobou, do níž se narodil. Říkal totiž, a očividně to bylo všechno, co dokázal říct, a opakoval to pořád dokola, mávaje přitom rukama: „Vaše doba je pryč, copak to nevidíte, že je pryč? Dnešek patří nám, zítřek je náš.“ a tak dále, pořád dokola a bez ustání jako zvuk tikajících hodin. To ale nemá žádný vliv na skutečnou otázku, zda totiž jeho doba byla lepší či horší než její. Pokud budu tvrdit, že v pondělí bylo lepší počasí než v úterý (a ono si v poslední době nebylo moc co vybírat mezi pondělky a úterky), pak upozorňovat mně, že se tak ptám zrovna v úterý večer nebo možná ve středu ráno, není žádná odpověď.
I ten nejvíc do ruda rozpálený meteorolog bude zbytečně mávat rukama a křičet. „Pondělí už bylo, pondělí se už nikdy nevrátí, úterý a středa jsou naše, nemůžeš otočit hodinami zpět. “ Mám plné právo odpovědět na to, že vyměněný ciferník hodin nemůže změnit fakta zaznamenaná barometrem. Když byla stará dáma mladou dámou nepochybně prohlašovala, že jí patří přítomnost a budoucnost a že její zestárlá tetička je opravdu velice stará. Ale laskavá a zdvořilá srovnávání neznemožňují ustanovit objektivní historická srovnání. A každý má intelektuální nárok říkat, pokud si to myslí, že za pondělků staré dámy bývalo lepší společenské počasí, než při útercích mladého pána či dokonce nedělích stařičké tetičky. Sám to netvrdí, jistě ne o té staré ženě, a jak říkával arcibiskup Temple: „Její tetičku jsem nikdy neznal“ Ovšem být vůči staré ženě hrubý a opovržlivý jen proto, že je staré je filosofa ještě nehodnější, než je to nehodné gentlemana. A celé to připisování nadřazenosti hodině, která právě pomíjí jen kvůli té náhodě, že zrovna pomíjí je už z povahy věci neinteligentní v tom smyslu v jakém je neinteligentní hrubá matematická chyba. Teorii pokroku lze obhajovat, ale je nutné ji dokázat. Je nutné ukázat, že jistá sociální stadia jsou nadřazená předchozím sociálním stadiím pro svou vlastní hodnotu a kvalitu a v mnoha případech je možné, že to dokázat půjde. Je ale absurdní, aby mladý muž svůj argument zakládal jen na tom, že se do diskuse začal zapojovat v roce 1930 a ne 1830. To není o nic platnější fakt, než to, že se svými debatními společníky potkal na Turnham Green, když debatovali celou cestu z Hammersmith. První je jen okamžik v čase, druhé jen jen bod v prostoru a obojí je stejně irelevantní a lhostejné jako tikot hodin.
Přirozeně, když vezmeme tuhle povídku jako text, pak se v něm romanopisec považuje za cosi nového. Kdyby však trochu bádal, i kdyby jen o dějinách romanopisců, pak by zjistil, že žádné takové prosté dělení mezi starobylostí a novotou neexistuje. Romanopisec o sobě tvrdí, že je realista a má zrovna takové právo hájit realismus, jako jiní spisovatelé mají právo hájit romantismus. Míjí se však cílem o tisíc mil, pokud by se domníval, že existoval jakýsi obecný pokrok od romantismu k realismu, nebo vlastně, když na to přijde, od čehokoliv, k čemukoliv jinému. Už i jen slavná historie velkých anglických spisovatelů by stačila k tomu, že nešlo nikdy o žádný čistý příběh pokroku, ale o vzpoury a reakce, revoluce a kontrarevoluce. Když začala Anglie unikat od puritanismu, který zakazoval jakékoliv romance velký Richardson jásal nad tím, že může prolévat záplavy slzí a něžnosti nad nejjemnějšími formami lásky. A když to udělal, velký Fielding se těšil ještě víc z toho, že chrlil proudy proudy výsměchu, protože věřil, že jeho hrubá upřímnost a zdravý rozum jsou součástí osvícenství a svobody, i když často se věnoval méně jemným formám lásky.
O generaci později přiznávala velká Jane Austen znechucení dokonce už nad hrubostí Addisonovou a vytvořila zdrženlivou komiku v níž polovina humoru spočívá v jejím záměrném zachovávání dekora. Pak jsme pokračovali k Dickensovi a Thackerayovi, zejména ten druhý odmítal jako barbarství to, co Swift a Smollett považovali za realismus ba liberalismus. Dnes není na všech těchto velkých anglických spisovatelích důležitého nic než to, že byli všichni velcí. Nikdo nediskutuje o tom, zda byli všichni něčím noví, i když si to jeden po druhém o sobě každý myslel. Kdokoliv bude postupovat chronologicky může popadnout tak, že bude bránit brutalitu proti Richardsonovi či prudérnost proti Fieldingovi. Datum je ten nejhorší argument na světě. Znamená totiž brát za pevný bod právě to o čem ve skutečnosti víme, že je pomíjívé a sázet vše na dnešek právě ve chvíli, kdy se mění ve včerejšek. Uctívač hodin vyznává těžké krédo predestinace a jen či teprve, když hostinec zavírá volá jeho kněz hlasitě ke svému bohu stejnými slovy jako všichni smutní moderní mudrci: „Čas, pánové, čas.“

Esej XXVI.: O špatných srovnáních

Nikdy jsem moc nechápal tvrzení, že porovnání jsou ošklivá, každý však může vidět, že i ty nejlepší porovnání jsou jen relativně lichotivá. Doslovný výklad může většinu lichotek obrátit v urážky. Nebylo by k ničemu přistupovat k básníkovi jako k botanikovi, když řekne „Má láska je jak růže, růže červená“. Jsou totiž růže, jež jsou vzhledu poněkud mrtvičnatého a srovnávat je s dámou by bylo hrubé. Jsou dámy, o nichž by se dalo říci, že srovnávat je s růžemi by bylo velmi nelaskavé k růžím. Slova v moderní versi Annie Laurie o „její labutí šíji“ mi vždy připomínala jakousi překvapivou až zneklidňující změnu lidské podoby, myslím ale že ta slova jsou padělanou vsuvkou vloženou z falešné cudnosti někým, kdo byl šokován krásnou prostotou starší verze (skotská báseň z osmnáctého století, a ano v původní versi se místo šíje hovoří o ňadrech pozn. překl. ). Je tu ale ještě jeden význam a smysl slova „porovnání“ či „porovnatelný“ v němž je nakloněno k poněkud souběžnému zneužití či omylu. Jde o gramatické trojité stupňování positivu, komparativu a superlativu, tak jak je předvedl onen bystrý hošík, který slovo nemocný vystupňoval jako „nemocný, hůř nemocný, mrtvý“. Lze so povšimnout, že i když je to stupňování založené na vysoce praktické zkušenosti, není to zrovna příklad gramatické logiky.
Nu, existuje velmi mnoho frází, kde se porovnávání používá a které nejsou ani tak opravdově porovnatelné jako ona trojice použitá zmíněným chlapcem. Chci říct, že mnozí lidé považují jednu věc za rozšíření či přebytek jiné věci, i když je to ve skutečnosti nějaká věc zcela jiná a někdy i skoro opačná. Jsou kupříkladu lidé, kteří mají takřka instinktivní nutkání ošívat se nad slovem „autorita“. Buď proto, že mají za to, že autorita jen jen nabubřelé jméno pro pouhou šikanu nebo přinejlepším soudí, že šikanování je přeháněním autority. Tyranie je opakem autority. Autorita prostě znamená právo, a nic není autoritativní, než to, co má někdo právo udělat a tudíž to dělá oprávněně. V tomto nedokonalém světě se často stává, že má právo, ale ne moc to udělat. Nemůže však mít ani zlomek autority, pokud má toliko moc a ne právo něco udělat. Pokud považujete jakoukoliv formu panství za nespravedlivou, stačí říct, že nemáte rádi nespravedlnost, není ale důvod říkat, že nemáte rádi autoritu. Nespravedlnost jako taková totiž nemůže mít vůbec žádnou autoritu. Navíc, člověk může mít autoritu jen tehdy, pokud připouští, že je tu cosi lepšího než on sám, a ten kdo šikanuje, svůj nárok nezakládá na nikom, než na sobě samém. Nejde tu tedy o to, že by nejprve byla autorita a pak tyranie, představující příliš mnoho autority, protože tyranie autoritu nemá žádnou. Tyranie znamená příliš málo autority , i když samozřejmě jedinec může špatně užívat a zneužívat moc s ní spojenou a tím se proviňuje neloyálností vůči zákonu práva, jež má být autoritou, jíž je on sám podroben. Zneužívat autoritu znamená na autoritu útočit. Policista již není policistou, pokud je privátně uplacen, aby zavřel nevinného člověka, ale stává se soukromým zločincem. Nepřehání autoritu, redukuje ji až k nicotě.
Dalším příkladem falešného porovnávání, jež ve skutečnosti není porovnáváním, ale protikladem, je rozlišení mezi lakotou a šetrností. I zde je samozřejmě možné, aby jedinec přešel od jednoho k druhému, ale to je možné jen znásilněním a ne přehnáním jednoho či druhého. Ve skutečnosti jsou to protiklady, ale tak už to někdy bývá, že věci plodí své opaky. Láska se může změnit v nenávist, muž může zprvu toužit se s ženou oženit a nakonec může prahnout po tom, aby ji zavraždil. Láska je však nicméně protikladem nenávisti a dokonce i ti nejpokrokovější mezi našimi mysliteli by snad netvrdili, že manželství je totéž co mord. Mladý prostopášník se může během let tak otrávit, až se k stáru stane puritánem. Ovšem reakce nicméně zůstává reakcí protože je to morbidní a přehnaná reakce. Stejně tak se z šetrného člověka může stát lakomec, ale když se jím stane přestává být člověkem šetrným. Lakomec je člověk, který je ve své snaze o šetrnost přistižen a sveden na scestí, kde své úsilí zradí a promění v honbu za penězi. Źivot člověka takové šílenství ohrožuje stále jako možné pokušení a zvrhlost. Nebezpečím pro duši je trvale modloslužba a ta je uctíváním nástroje. Člověk, který si myslí, že pro pro spravedlnost smí pozdvihnout meč může být pokoušen ďáblem a dojít k tomu, že bude uctívat meč a ne spravedlnost. Tohle se stalo nešťastníkovi Nieztschovi a přivedlo ho to k tomu, že napsal větu, jež je posud motem prušáctví a Pruska: „Říkáš, že dobrá věc ospravedlňuje každou válku, já ale říkám, že dobrá válka ospravedlní jakoukoliv věc.“ Rolník kráčející za pluhem může upadnout do stejného pokušení jako voják pochodující za mečem, ale už užíváním svých vlastních nástrojů se oba budou obracet proti svému původnímu cíli a účelu. Rolník, který víc myslí na žoky peněz, než na pytole mouky je tím méně rolníkem a tím víc lakomcem. A skutečný voják nenásleduje meč, ale vlajku.
Ze šetrnosti se odvozuje rozkvět a lakomec nevzkvétá. Celým smyslem šetrnosti je dostat z čehokoliv co nejvíc, a lakomec nedostane z ničeho nic. Je to člověk u kterého se proces počínající setím a končící sklizní zastaví napůl cesty v mechanickém stadiu peněz. Nepěstuje nic, co by mohlo sytit lidi, dokonce ani ne jednoho člověka, dokonce ani ne jeho samého. Lakomec je člověk, který mučí sebe i všechny ostatní hladem, aby se mohl klanět jmění v mrtvé formě odlišné od formy živé. Občas se vyskytne mezi rolníky podobně, jako se mezi vojáky občas vyskytne někdo kdo šikanuje a týrá. Holá skutečnost je ovšem taková, že jeden je mizerný rolník a druhý mizerný voják. V poněkud morbidní moderní kultuře průmyslových měst se objevil obyčej oba tyhle typy odsuzovat tak, jakoby vždy těmto pokušením vždy podléhali. Ovšem i města mají svá pokušení a městští kritici jim obyčejně všem podléhali. Nechápali ani rolníkův smysl pro svobodu ani vojákův smysl pro loyaltu a vždy předpokládali, že v ekonomické svobodě jednoho není nic než chamtivost a že ve vojenské poslušnosti druhého není nic, než brutalita. Skutečná zkušenost s rolníkem či vojákem každého brzy naučí, že výstřelky a prohřešky hamižnosti či arogance jsou výjimkou. Kázeň má na slušné vojáky obyčejně ten dopad, že z nich dělá příjemné společníky a lidi poněkud skromnější a smířlivější, než většinu lidí. Šetrnost ve skutečnosti působí, že většina rolníků je ve své běžné pohostinnosti a lidských vztazích vynalézavá, uvážlivá a soudná. Od jiných prostých a společenských lidských bytostí se neliší ničím, než pochopením pro dosti důležitou věc, jíž ekonomové říkají „ekonomika spotřeby“.
Francouzská či vlámská venkovanka dokáže s pouhými kuchyňskými zbytky nebo i jen zahradním býlím víc, než proletář z jídla z konserv a zboží z reklamy obchodního města. Za normálních okolností by však výsledky svého kuchařského umění před druhé lidi postavila se stejným uspokojením, neřkuli pýchou, jako kdyby vedla nudnou koktailovou party v Mayfair. Ovšem zkouškou jejích nároků, její pýchy—člověk by skoro řekl, její profese—spočívá zcela v praktickém produktu. Pro zdravě smýšlejícího rolníka je totiž, víc než pro koho jiného, zkouškou pudinku jeho snězení. Může se s z ní stát velmi nezdravě myslící selka, rozvažující toliko o penězích, protože nemoci duše se vznáší přímo ve vzduchu. Je proto docela možné, že každá vesnice má svého lakomce, tedy blázna. Jeho bláznovství, ale nemá nic společného s příčetností šetrnosti. Šetrnost je vždy sama v sobě touhou po tom, aby všechny věci vzkvétaly, až už jsou to zvířata, rostliny či kamení, aby se jim dobře vedlo a nesly ovoce a aby nepřišly nazmar, tedy jinými slovy, nebyly zničeny. To zda konkrétní lidé potřebují výstrahu o konkrétních nebezpečích hraničících s lakotou je věc morální výchovy a náboženství, první princip však je takový, že lakomec není šetrnější, ale mnohem méně šetrný člověk, protože mrhá penězi víc než marnotratník.

Esej XXV.: O historicích

Jsem rád, že mohu říci, že podle všeho nastalo skutečné oživení zájmu o historii, ovšem kupodivu se projevuje hlavně nikoliv v knihách o historii, ale v biografiích.
Existuje samozřejmě několik vážených výjimek. Je dobrou zprávou, že tak velký učenec jako pan H. A. L. Fisher vydal Dějiny Evropy a myslím, že je jen málo stručnějších a přesvědčivějších děl než zkrácené Dějiny Anglie pana Belloca. Módou dneška, či vlastností hnutí ale podle všeho vydávání samostatných monografií o jednotlivých historických postavách. Nevidíme kupříkladu, alespoň v ne v žádném významném příkladu návrat starého úplného a formálního výkladu o velkých národních legendách Cavaliers a Roundheads (královská a puritánská strana v občanské válce v sedmnáctém století pozn. překl., ), úplné historii občanské války s jejími příčinami a důsledky vyloženými jako úsek dlouhé, úplné historie národa. V každém knihkupectví a v každé knihovničce vidíme řadu nových biografií mužů, kteří dříve vystupovali takřka výlučně v podobných historiích. Vidíme, že pan Belloc píše knihu o Karlu I., pan Buchan o Oliveru Cromwellovi, že pan Belloc píše další knihu o Oliveru Cromwellovi a že další badatel o historii právě napsal knihu o velkému hraběti Straffordovi..Nepochybuji o tom, že kdyby se probíral soupisy literatury systematičtěji, než dovoluje moje trpělivost a ochota probírat se čímkoliv, určitě bych zjistil, že někdo napsal knihu o Siru Henrym Vanem, že někdo jiný napsal knihu o lordu Falkandovi a ještě někdo jiný vydal velmi učenou studii o Claredonovi, ale nenapodobal Claredona v tom, že by napsal o občanské válce. A teď si vzpomínám, že nedávno vyšla knížka, pokud ne dvě, o Johnu Hampdenovi a jsem si jist, že pořád bude vycházet spousta knih o Johnu Miltonovi.
Člověk by mohl předpokládat, že tolik knih musí dohromady docela dobře pokrýt celý prostor, který by zahrnovala úplná historie. Pravda je ovšem taková, že ve srovnání s úplnou historií musí, ať už jejich kolik chce, zůstat neúplné. Neexistuje žádná jednotící perspektiva, která by na všechny tyto protikladné postavy nahlížela ve světle jedné mysli či jedné obecné filosofie dějin, a některé z těch postav si přirozeně protiřečí natolik, že to vede spíš ke zmatkům než k závěrům. K tomu, aby si člověk zvolil za téma jiného člověka, má ten dotyčný své důvody, a je docela možné, že i když budou zcela rozumné, budou pořád ještě hodně osobní a to někdy tak osobní, až to bude zvrácené. Vždycky je možné, že se monografie bude pojit s monomanií. A i když mnoho z těchto knih, a zejména ty, které jsem zmínil, jsou naplněny skutečným smyslem pro historii, který jde mnohem dál než k pouhé biografií ve smyslu pouhých drbů. Tyhle studie mohou zahrnovat snadno obsahovat jisté množství pouhého skandálu a někdy i pokušení k obyčejným pomluvám. Tak či onak můžeme v nejlepších či nejhorších biografiích stěží najít náhradu dějin a jen těžko nás přečtení dramatis personae uspokojí jako alternativa ke shlédnutí hry.
Divím se, že ještě nikdo nenapsal Dějiny dějin Anglie. Sami historikové by byli postavami velmi zábavné hry. Shrnutí jejich zpracování jednoho tématu by byla jakousi neočekávanou variací na různé verze jednoho příběhu v Browningově The Ring and the Book (Prsten a kniha pozn. překl.) Historikové by byli v každém případě velmi živými a v některých případech popravdě řečeno, poněkud komickými postavami. A my bychom měli získat dosti důležitý nárys skutečného vývoje politické myšlenky nebo vlasteneckého citu v obdobích, jež nejsou pro náš národní osud o nic méně důležité jen proto, že jsme skoro všichni na ně úplně zapomněli. Velmi dobrý příklad toho, co nás může překvapit jako nová pravda jen proto, že je to pravda toliko opomíjená můžeme najít v případu Davida Huma, když psal jako historik a ne jako filosof. Huxley Huma oživil jako filosofa v době, kdy sám bojoval za agnosticismus a přel se s comtismem. Skotského skeptika nazýval „knížetem agnostiků“. Poněkud však pochybuji o tom, že by Huxleye nějak moc zajímal Hume jako historik, protože Huxley byl v mnoha ohledech velmi viktoriánský, včetně viktoriánských ctností. A v jeho době už prodělal viktoriánský svět hlubokou změnu v celém přístupu k dějinám, změnu, která vcelku vyvrátila celou perspektivu dějin ději, dokonce i dějin tak nedávných, jako byly Humeho.
Macaulay byl koneckonců svým způsobem kouzelník, i když byl také trochu levným lidovým kejklířem. Byl spíš romantickým vypravěčem, než lhářem, přinejhorším by stejně romantickým vypravěčem jako lhářem. To znamená, že se upřímně těšil z romance i tehdy, když se převelice daleko vzdálil realitě. A dělal to, co mohou dělat básníci, třebaže se tvrdí, že bohové to dělat nemohou. Zahrával si s minulostí, vrhal retrospektivní třpyt a lesk na minulost své vlastní puritánské a parlamentní strany, bylo to světlo, které sice vypadalo jako denní, ale které na ni v její době ve skutečnosti nesvítilo. Existoval argument ve prospěch puritánů, ale puritánský. Stále ještě existuje věc pro pár fanatiků, kteří připíjí na věčné zdraví Viléma Oranžského, ale je to věc fanatická. Končí podobně jako začínala a jak i pokračovala, než Macaulayova magie způsobila, že vypadala jako pouhá praktická politika nebo náboženství pro všechny rozumné lidi. Chci říct, že i když v sektách sedmnáctého století existovalo skutečné nadšení a zápal, byl to zápal sektářský. Můžeme mít naprosté pochopení či sympatii k hrdinským ctnostem Brownovce či mučednictví Muggletoniána, ale musí to být takové pochopení či sympatie, jaké chováme k tančícímu dervišovi nebo divokému prorokovi v pustině a to je taky asi to nejlepší, co si kdy většina Anglie myslela o těch nejlepších z puritánů. Angličané coby Angličané o nich smýšleli tak, jak Římané smýšleli o zélotech a jak racionalisté smýšleli o metodistických kazatelích. Jedním z důsledků bylo, že zdravý selský či chcete-li nejobyčejnější názor v zemi byl po většinu času spíš royalistický než že by se klonil k mínění roundheads. K tomu aby byl někdo royalistou, nebylo nutné aby byl romantický cavalier, starosvětský jakobita, přívrženec High Church nebo dokonce High Tory. Znovu a znovu zjišťujeme, že royalisty byli racionalisté. Hobbes byl racionalista, který nesnášel každou stopu a tradici starého náboženského cítění. Jenže Hobbes byl royalista, totiž v tom smyslu, že jeho despotická theorie obsahovala implikaci královského despoty. Ba věru, Hobbes byl hitlerovec a celá jeho theorie totalitárního státu se otáčí na čepu osobní vlády. Hume byl racionalista, ale jeho Dějiny Anglie jsou royalistické.
Nejslavnější či nejoblíbenější z nedávných monografií je Marlborough pana Winstona Churchilla.Autor musel whigovskou historii obětovat pro whigovského hrdinu. Páně Churchillovu nevinnou a dětskou zbožnou úctu pokud jde o jeho důvěru v Marlborougha, plně však sdílím jeho nedůvěru k Macaulayovi. Ovšem Macaulay nejvíce padělal historii v tom, o čem jsem už mluvil, totiž v tom, jak předstíral, že pevný pocit národa stál pevně na straně puritánů a straníků parlamentu, proti nimž nestálo nic než sice rytířská, leč dětinská vzpomínka na minulost. A věru až do velmi nedávné doby býval puritán s kulatým kloboukem potřeštěnec a roalistický cavalier normální chlapík. Dr. Johnson byl jakobita podezíraný, že byl v pětačtyřicátém ze hry či z módy, ale ať už je to dobře či špatně, byl to solidnější a rozumnější typ Angličana než Horace Walpole, který zbožňoval kralovrahy Karla I. a klaněl se papíru s příkazem k jeho popravě. Prubířským kamenem je ale Hume. Doktor by ho považoval za hrozného atheistu, ale i on byl royalista, protože sám před sebou si připadal jako rozumný člověk.

Esej XXIV.: O měnění lidské přirozenosti

Mnohé moderní diskuse se pořád ještě točí kolem staré otázky i když jí dávají nové podoby. Ta otázka obvykle zněla: „Můžeme změnit lidskou přirozenost?“ Jako řada jiných otázek, jež byly přijatelné alespoň jako otázky, bez ohledu na to jaké na ni mohly padat odpovědi, to byla otázka špatně položená, i kdyby odpovědi byly správné. Pokud dokážete opravdu změnit přirozenost lidských bytostí , pak podle přísné logiky a filosofie přestanou být lidskými bytostmi. Proto na ně tedy ani nemůžete poukazovat jako na lidské bytosti se změněnou přirozeností. Bylo by lepší položit onu otázku třeba v této podobě: „Které prvky lidskosti jsou proměnlivé a které jsou nezměnitelné, pokud nějaké takové jsou?“ O téhle otázce ovšem téměř vždy debatovaly dva krajní typy lidstva a ani o jednom z nich se nedá říct, že by se nějak zvlášť zaměřoval na logiku či filosofii.
Jednou krajností byl bouřlivý, když nechceme říct pobloudilý, tory, který na téměř jakýkoliv návrh na vylepšení sociálních zákonů a zvyklostí reagoval tak, že se na reformátora rozkřikl: „Nemůžete změnit lidskou přirozenost.“ Jestliže kupříkladu reformátor navrhoval bránit hromadění kapitálu formou vytváření koncernů a skupováním zboží, pak náš drahý starý gentleman prohlašoval, že růstu monopolů a finančních skupin nemůže zabránit nic, protože nemůžeme změnit lidskou přirozenost. To jen ukazuje jak výjimečně byl on sám lidské přirozenosti neznalý, i kdyby jen proto, že byl výjimečně neznalý lidské historie. Je prapodivná ironie, když konservativec, který si myslí, že je tradicionalista, hájí ten nejmodernější vynález proti vší staré tradici lidstva. A vtip je v tom ,že právě tím byl on sám živým důkazem, že lidskou přirozenost změnit lze, pokud něco takového chcete za změnu lidské přirozenosti označovat. Jeho morální theorie byla zcela moderní a v přímém rozporu se skutečně starobylou morální theorií. Hromadění zboží většina jeho předků považovala prostě za zločin, podobně jako podřezání hrdla nebo vykradení kapes. Spekulanti, jak jim naši předkové říkali, byli často stavěni na pranýř, či dokonce věšeni na šibenice, aby nemohli pokračovat v tom, v čem ji podle něho nejde zabránit. Už to, že se na monopol dívá s trpělivostí či souhlasně , zatímco jeho otec totéž sledoval s hněvem a odsouzením, pak už je tohle je dostatečný důkaz změny v lidské přirozenosti či povaze, ve smyslu lidských theorií o lidské přirozenosti. Tenhle druh lidí totiž v důsledku považuje neřesti vlastní novému věku a výlučné pro něj za stálé neřesti všech věků. A to tehdy, když jeho shovívavost nezajde dál a nepohlíží na spíš jako na ctnosti, než jako na neřesti. Jestliže je to tohle to, co se rozumí pod změnou přirozenosti člověka, pak ke docela zřejmé, že můžeme monopolistickou společnost změnit v antimonopolistickou zrovna tak, jak jsme už antimonopolistickou změnili v monopolistickou. Skutečná odpověď zní, že takové věci nejsou skutečnou změnou v přirozenosti člověka. To, že je člověk vrtošivý, náladový a jednostranný, že hned zdůrazňuje jednu morální záležitost a hned pak jinou, opomíjí jednu ctnost a pak se v pokrokovém triumfu vydá nedbat jiné, že je obyčejně přemožen tím, co je zrovna aktuální a neznalý toho, co je vzdálené a především, že si plete zkušenost s existencí a má dojem, že to co vidí, je také vše, co lze vidět, je prostě neměnná součást jeho přirozenosti Není sporu o tom, že v lidské přirozenosti existuje takhle proměnlivost a že je neměnná.
Na druhé straně a v opačném extrému tu máme horlivého evolucionistu či pokrokáře, který hlasitě volá: „Ale ano, můžeme změnit lidskou přirozenost a už jsme ji i změnili.“ Potkal jsem shodou okolností nedávno jednoho takového mladého muže, slibného literáta na vzestupu, který použil právě tahle slova a přidal k nim ještě více (pro mně) matoucí pokračování: „V minulosti lidé upalovali čarodějnice, vlastnili otroky, pronásledovali heretiky a tak dál. Copak nebudete souhlasit, že se lidská přirozenost změnila?“ Na to jsem odpověděl: „Ne, nezměnila se, jen byla měnlivá.“ Mladý gentleman totiž ignoroval totéž, co starý gentleman a to skutečnost, že není většího rozdílu než mezi člověkem, kterému se libí jako člověku různé věci a člověkem, který se člověku přestane podobat.
Není pro mě ani trochu těžké si představit svět, který v budoucnu přinese opět skutečnost, když už ne formu, honů na čarodějnice, otrokářství a pronásledování herezí. Tyhle věci mohou vyrůst z něčeho naprosto moderního, bez nejmenšího vědomého odkazu k něčemu dávnému. Spiritismus je kupříkladu svým původem moderní záležitost a zcela moderní záležitost je dozajista i touha po jakémsi vědeckém systému psychických fenoménů. Není těžké si představit, že pokud by se spiritismus stal světovým náboženstvím projevily by se rozdíly mezi více a méně vědeckými lidmi. Někteří by média ostouzeli jako šejdíře, zatímco jiní by na nich lpěli jako na věštcích.
Spiritismus se totiž od většiny náboženství liší tím, že jeho svatým písmem není svitek či kniha, jež by byly uznávané od počátku, potenciálně je tvoří vše, co naškrábou a naťukají planšety a pera duchů v tisícovkách soukromých domů. Je nevyhnutelné, že dojde k jistým sporům o to, co vzešlo od dobrých duchů, co od zlých duchů a co od špatných lidí. Jakmile se objeví prvek zlých duchů, máte i materiál pro hrůzné paniky z jejich moci a jejich vyvolených nástrojů. Za pár století může nějaká poněkud vážnější spiritistická sekta docela dobře považovat ostatní za satanisty, které je třeba vymítat jako ďábly. Moderní mystici řekli jisté mimořádné věci v tomto smyslu. Jedna spiritistka, jejíž kniha byla vydána, když jsem byl chlapec, jistá Anna Kingsford, hrdě prohlašovala, že zabíjela, když nechceme říct vraždila, lidi silou vůle, pokud se s ní neshodli na některých věcech, řekněme v názoru na vivisekce. Takový duch nemá daleko k duchu v němž se mystikové vzájemmě zabíjejí jako agenti tajemství zla. Když si představíme, že by se velká část civilisace přiklonila k takovému druhu mysticismu, pak si myslím, že by netrvalo dlouho a dočkali bychom se jakési války proti čarodějnicím. Nemohu samozřejmě říct, zda se vývoj bude tímhle směrem ubírat a doufám, že ne. Nikdo ale v tuhle chvíli nemůže říct, kudy se duchovní historie budoucnosti bude ubírat.
O dvou dalších věcech, které považoval můj přítel za nemyslitelné u proměnného lidstva lze mluvit mnohem positivněji. Je nepřiměřené mluvit o tom, že mohou nastat v budoucnu, pravdivější by bylo říct, že se dějí nyní. Mnoho věci naznačuje, že se lidé vrací ke všemu, co je spojené s otrokářstvím, vyjma toho jména otrokářství samotného. Polovina současných systému se zabývá nařízenou prací, nucenou prací všeho druhu bez jakéhokoliv předstírání. Přísně vzato, když ponecháte soukromé vlastnictví a zakážete stávky či i jen jakékoliv individuální odmítání práce, zavedete otroctví. Dokonce zavádíte i zákon o uprchlých otrocích. Ovšem můj přítel, s očima upřenýma k budoucnosti si zjevně nevšiml ničeho, co započalo v posledních několika letech. Byl poučen, že se lidská přirozenost změnila, ale nikdo už mu neřekl, že se změnila opět.
Pokud jde o pronásledování, to se stalo chmurným žertem v případě Židů a pronásledování není o nic mírnější, když mluvíme o útisku rasovém a ne náboženském. Pravda je taková, že celá stará původní theorie pronásledování a útisku byla otevřeně hlásána a aplikována ne ve starých, ale v nových politických systémech. A není sporu o tom ,že tyto politické systémy se ještě víc zabývají politickým než náboženským pronásledováním. To je ovšem nedělá méně, ale více utlačovatelskými. Celá poslední politická theorie stojí na tom, dílčí a skupinové strany a programy musí být po násilně potlačeny, že oposiční tisku musí být zrušen a dovolena může být jen jedna strana. Netvrdím, že útisk či pronásledování nelze nijak hájit. Je to vážnější problém, než si kdy pokrokáři uvědomili. Ale je to měřítko přesného smyslu a rozsahu v němž se lidstvo mění, že se tohle v devatenáctém století vytratilo proto, aby se to opět objevilo ve století dvacátém.