Esej XXX.: O telefonu

Narazil jsem onehdy v jednom deníku na nahodilou větu, vlastně jsem ji četl už mnohokrát v mnoha jiných denících. Znenadání mi ale odkryla hlubokou neshodu, která dělí mnoho moderních lidí pokud jde o povahu pokroku a to i ty, kteří jsou tak povrchní, že si myslí, že se všichni shodují. Ta věta zněla asi takhle: „Přijde čas, kdy nám komunikace se vzdálenými hvězdami přijde stejně běžná jako telefonování.“
Na to bych pro začátek odpověděl: „Ano a právě to se mi nelíbí.“ To kdybyste mi řekli „Přijde čas, kdy budeme zvedat telefon s pocitem stejné mimořádnosti, jako bychom komunikovali se vzdálenými hvězdami…,“ to bych pak musel přiznat, že jste lidé skutečně, od srdce a nadějně a povzbudivě pokrokoví. A třebaže byste byli pokrokoví, byli byste současně i proroci, i když se najdou tací, kteří to považují za poněkud zastaralé řemeslo. Pořád by se dalo docela dobře tvrdit, že prorok je člověk buď božsky inspirovaný, nebo člověk, který vzhledem k povaze věci, mluví o čemsi čemu nerozumí. Předpokládejme ale na chvíli a jen čistě teoreticky, že i pokrokový člověk může být tak přesvědčený a jistý si svou věcí, aby mohl mluvit jako prorok. Pak bych řekl, že tenhle prorok vpravdě prorokoval příchod království nebeského a tenhle stoupenec pokroku nám sliboval skutečný a podstatný pokrok. Kdyby nám říkal, že hlasu v telefonu můžeme najít tolik radosti jako ve hvězdném vidění—to by bylo evangelium ve velmi praktickém smyslu dobré zprávy. Ovšem tvrdit nám, že nás hvězdy budou nudit a otravovat zrovna jako telefon, tak to vůbec žádná dobrá zpráva není. Znamená to jen tolik, že to, co je dosud jakousi matnou inspirací se v náležitém čase jednou stane velice všední obtíží. Když jitřní hvězdy společně plesají a všichni synové Boží propukli v hlahol (z biblické knihy Job 38,7 pozn. překl.) a když nejmocnější hudba sfér dolehne k naší zemi jako nové zjevení hloubek a výšek zvuku, pak bychom neměli zrovna chtít, aby hvězdný chór zahřměl jedním nerozdílným sborem „Za problémy se omlouváme .“ V tom patetickém zvolání z ústředny se totiž filosoficky přiznává tragedie našeho lidského údělu. Už těmi slovy samým se připouští, že když máme zvednout telefon, přidělává nám to problémy.
Připouští se tak, dokonce i v úřední mysli, že v tomhle smyslu je člověk zrozen k tomu, aby měl problémy asi tak, jako elektrické jiskry létají vzhůru, nebo kam by případně mohly létat jinam. Naznačuje se dokonce, i když snad poněkud mysticky a nepřímo, že pokojný, dokonale pokojný život, bude ten, v němž telefon přestane obtěžovat a účastníci telefonní sítě dojdou odpočinutí. Pravda je ovšem hlubší, než nějaké nahodilé vyrušení způsobené špatným zacházením s přístrojem, naznačuje totiž i jistou míru lhostejnosti i pokud jde o jeho správu. Neustále nám někdo říká, že moderní vědecké vynálezy, dokonce i třeba ten telefon, které jsou dnes všeobecně rozšířeny jsou lidským zázrakem a divem vědy a podivuhodností nového světa. I když se takhle ale o vynálezech mluví, nezachází se s nimi podle toho. Nebo spíše pokud se tak o nich mluví teoreticky, nemluví se tak o nich prakticky. Není pochyb o tom, že nastal prudký rozvoj objevů, rychle rostoucí řada vynálezů a je pravda, že v jednom smyslu je to aktivita úžasná a rychlost může působit až magicky. Věci však spěly velmi rychle k vyčpělosti, řítily se ozlomkrk dolů z kopce do plochého a únavného prosaického světa všedního dne, podivuhodné věci spěchaly, jen aby co nejdřív přišly o svůj podivuhodný charakter. Byla to záplava, hotová potopa, divů, jež měla zničit schopnost žasnout. Je to možná zdokonalení strojů, ale nemůže to v žádném případě být zdokonalení člověka. A jelikož to není zdokonalení člověka, nemůže to rozhodně být žádný pokrok. Pokrok se hlásí k tomu a slibuje,že právě člověk, je tím tvorem, jehož chce zdokonalit, není to závod jedněch kol proti druhým, nebo zápas mezi dvěma stroji. Zdokonalení v sobě zahrnuje vše, čemu se obyčejně říká vzdělávání, vzdělávání s sebou nese rozšiřování a to zejména rozšiřování představivosti. A to působí právě onu intensitu imaginativní schopnosti věci posoudit a ocenit, jež nepřipouští, aby cokoliv živého, výrazného a významného upodalo do trivality či vulgárnosti. Pokud jsme na zvulgarizovali elektřinu, chlubit se tím, že do pár let dokážeme zvulgarizovat i hvězdy na obloze není žádná odpověď.
Řekněte mi, že kmitající byznysmen při pouhém zaslechnutí řinčícího telefonu strne v modlitbě jako venkovan z Millet, když zvoní Anděl Páně; řekněte mi, že se v v úctě pokloní, když se blíží k svatostánku telefonní budky, řekněte mi třeba i to, že ji zdraví spíš s pohanskou než s křesťanskou obřadností, že klade sluchátko k uchu jako by to bylo delfské Oraculum, nebo že o mladé dámě na kancelářské židličce v ústředně smýšlí jako by to byla kněžka usazená na trojnožce v dalekém chrámu, říkejte mi třeba i že má docela běžný poetický smysl pro lidský hlas nesoucí se přes kopce a údolí—takový smysl jaký měli lidé pro Rolandův roh nebo volání Achillovo—řekněte mi, že takové takové projevy zbožné úcty či vzrušení jsou při zazvonění telefonu ve firemní kanceláři běžné a pak (za předpokladu, že vám uvěřím jediné slovo), pak věru se přidám k vašemu kmitajícímu a kvapícímu podnikateli a smělému vědci vynálezci v dobývání nových světů a stoupání ke hvězdám. Tehdy budu totiž vědět, že opravdu nacházejí to, oč usilují a chápou, co nacházejí. Budu vědět, že do našeho života přináší nové zkušenosti a nové schopnosti a vášně našim duším, že jsou jako lidé tvořící nové jazyky, nová umění nebo nové směry v architektuře. Jenže jediné, co oni dokáží povědět, jako ve větě, kterou jsem citoval, je, že dokáží vynalézat věci, které jsou obvykle běžně užitečné, ale velmi často obyčejně k ničemu dobré. A jediné čím se, v odpověď na jakoukoliv rozumnou kritiku, je že se ještě možná naučit, jak to provést, aby udělali ze slunce, měsíce a věčného nebe cosi stejně všedního, obyčejného a nejspíš stejně k ničemu dobrého a protivného.
Dlužno podotknout, že tohle není, jak si vždy lidé matně představují, reakce proti materiální vědě, nebo politování nad tím, že vůbec existují nějaké mechanické vynálezy, nebo projev opovržení nad telefony, teleskopy, nebo čímkoliv jiným. Je to právě naopak. Vadí mi, že nejsou náležitě oceněny a uznávány. Nenapadám vynálezy, ale lhostejnost vůči nim. Podotýkám jen tolik, že jsou to právě ti lidé, kteří se jimi tolik chlubí, kdo jsou vůči nim lhostejní. Nemám nic proti tvrzení, že věda moderního světa je úžasná. Mám jen výhrady vůči modernímu světu, protože nad nimi nežasne. Je pravda, že v souvislosti s jistými dalšími politickými či morálními otázkami pochybuju o tom, zda lze tyhle mechanické triky a kousky použít jako morální testy. To ale nemá nic společného s oslnivou brilancí kejklířských triků, když je jako kejklířské triky posuzujeme a hodnotíme. Zda je něco takového skutečně definitivní sociálním testem či měřítkem je skutečně jen otázka toho, zda jde o nezbytnost či přepych. A nikdo nikdy nepochyboval o tom, ze kejklířské triky patří k přepychu. Venkovanský, rolnický, ideál, ohlašovaný francouzským králem, že by totiž vždy mělo být kuře na pekáč je nepochybně odlišný od ideálu, že by vždy měl být králík v klobouku. Není však důvodu pochybovat o tom, že francouzský král i francouzský venkovan si dokáží užít čistě uměleckého a vědeckého potěšení z králíka rychle a obratně vytaženého z klobouku. Nuže, mohu mít, a mám, pochybnosti o jakékoliv praktické nadřazenosti neobyčejného králíka nad veskrze obyčejným kuřetem. Pochybuju, že velké masy lidí získají z kouzelnického králíka nějak víc jídla než lovečtí psi z mechanického zajíce. Pochybuju, že by králík vytažený z cylindru profesora ve večerním obleku by byl o moc chutnější než z pekáče ženy francouzského rolníka, která zrovna i vařit umí. Zkrátka moje pochybnosti o moderní materialistické mašinerii jsou pochybnostmi o tom, jak je v posledku prakticky užitečná. Nikdy jsem ale nezpochybnil její poetiku, její fantasii, ani vhodnost tak vybraného kejklířsko triku pro dětskou slavnost. Stěžuju si jenom na to, že moderní děti zapomněly vřískat úžasem.

Esej XXIX.: O vzdělávání

Byl jsem tak smělý, pokud ne přímo drzý, že jsem si dovolil tvrdit, že by bylo celkem dobré, kdyby vzdělaní Angličané věděli něco málo o historii. O nevzdělané Angličany strach nemám. O historii něco málo vědí, možná jen velmi málo, ale zato doopravdy. Pamatují si, co říkával jejich otec i děd, v kterém městě nebo vsi se narodili, jaký tón převládal ve společnosti kolem nich a jejich svědectví, pokud jde o tyhle věci, je pravdivé. Každý právník vám řekne, že nevzdělaný svědek je vždy lepší než vzdělaný, protože toho nikdo složitě neučil, aby viděl věci, které nejsou. Je ale zlé, pokud by vzdělaný člověk, vychovaný a vycvičený k tomu, aby měl cit, vkus a zálibu pro mnoho dobrých věcí, třeba hudbu či krajinu neměl vědět nic o písních svých otců a měl umět ocenit krajinu, aniž by dokázal mít v úctě zemi. Nu a celý protivná potíž je v tom, že pokud řeknu, že by se lidé měli učit o historii, vznikne hrůzostrašný dojem, že mluvím jako historik. Jenže to je skoro pravý opak toho, co mám na mysli. Sám toho o historii vím velmi málo, ale i ta troška stačí k tomu, abych věděl,že lidé mnohem důležitější, mocnější a úspěšnější než já o historii neví vůbec nic.
Nejde o to, že by měl být někdo učenec, ale o něco, co se lidi ve škole neučí nebo alespoň nenaučí. Kdybych zjistil, že vzdělaní lidé nevědí, že je nějaký rozdíl mezi sčítáním a odečítáním, pak bych považoval za oprávněné tvrdit, že se aritmetice ve kolách něco přihodilo, neplynulo by z toho, ale že jsem matematik, což by bylo absurdní, a ještě méně by to znamenalo, že se mohu s profesorem Einsteinem debatovat o vyšší matematice. Kdybych zjistil, že moji nejkultivovanější známí považují Vídeň za hlavní město Španělska nebo Volhu za nejdůležitější americkou řeku, musel bych mít dojem, že zeměpis se vyučuje jaksi neurčitě a to navzdory skutečnosti, že moje vlastní geografické povědomí je věru velmi neurčité. Zkrátka normální člověk si může na odbývání nějakého předmětu ve vyučování stěžovat po právu jen tehdy, když vidí, že školy opomíjejí i to málo, co on sám zná. Může mít sám velké potíže s tím, aby jen klopotně zvládl abecedu, ale přece má také právo poněkud se podivovat, že lidé sice znají abecedu a aritmetiku, ale nic neví o abecedě historie. O tu tady totiž se vším důrazem jde, o abecedu a elementární prvky historie neboli o to, co bylo slavným úslovím označeno za nárys či osnovu dějin. Nevím vůbec nic o elektřině, leda to, že rozsvěcuje žárovky a rozeznívá zvonky a dělá vůbec všechny možné podivuhodné věci kolem mě, jimž já shodou ve srovnání s gongy či svíčkami, nepřipisuji žádný velký význam. Vím, že jméno pro ni pochází ze starého řeckého slova pro jantar, vím ale také, že její moderní použití je převážně moderní. Chci říct, že před tím, než ji v pár posledních staletích analyzovali a využili vědci jako byl Volta nebo Galvani, mělo pro význam elektřiny smysl jen pár lidí, s výjimkou těch, kdo měli onu kratičkou, ale jiskřivou zkušenost, že do nich udeřil blesk. Jinak řečeno, i když o elektřině jako takové nevím skoro nic, o její historii cosi vím, protože vím, že před Voltou a dalšími žádnou historii neměla.
A teď srovnejte takovou elementární informaci jednoho ignorantského Angličana o jednom odvětví fysiky s naprostou nevědomostí téměř všech Angličanů o souběžné historické záležitosti. Miliony lidí, kteří o elektřině vědí mnohem víc než já (a nikdo nemůže vědět méně), jsou v této chvíli přesvědčeny, že internacionalismus je nová idea, a že je tento druh ethiky právě tak nový jako elektřina—nebo spíš jako elektrikáři. Promluvte si téměř s kýmkoliv ve vlaku nebo v tramvaji a zjistíte, že věří, že všichni pocházíme z divošských odloučených kmenů a že ideál přátelství s cizinci je součástí moderního ideálu bratrství. Možná se bude jaksi neurčitě domnívat, že komunisté byli první kosmopolité, že národy nemůže pospojovat nic než třetí, čtvrtá, pátá nebo šestá internacionála a spojení proletářů všech zemí. To je ale jen možnsost, protože komunisté jsou dosud jen malou menšinou. Ale i tehdy, když to bude docela mírný a uměřený občan z některé ze starších stran, zjistíte, že se domnívá, že národní sobectví a zaslepenost jsou už jen věcí minulosti, nebo že mezinárodní bratrství může být jen záležitostí budoucnosti. Bude říkat, že je to kvůli rozmachu liberálních idejí, které rozšířily úzkoprsé náklonnosti národa či kmene. Může dokonce zastávat názor, že pan Wells vymyslel světový stát, i když ho tak docela nezaložil. Tak či tak bude téměř jistě věřit, tím či oním způsobem, že vracet se znamená jít zpět k čím dál vyhrocenějším a jednostrannějším oblastem patriotismu a že svět byl na počátku a šovinistický a až postupně dorostl k většímu porozumění pro spravedlnost pro cizince.
Nuže, tohle je černobílý blud o nárysu dějin, právě tak jako by bylo pobloudilé tvrdit,že nějaký prehistorický člověk zasažený bleskem byl elektrikář. Je to naprostý a ohromující opak skutečnosti. Právě nyní je Evropa velmi národní a někdo by mohl říct, že velice, velice úzkoprsá. Je ale jisté, že bývala mnohem méně národní a mnohem méně úzkoprsá. Osobně mám nacionalismus celkem rád a vím, že jsou i mnohem horší věci, než úzkoprsost. Mluvím ale o historické skutečnosti, prosté a primární historické skutečnosti, jíž historii patří naprosto stejné místo jako sčítání a odečítání. Kdo ji nezná, nezná abecedu našich lidských dějin. Skutečností samozřejmě je, že zúžené národovectví silně a vytrvale narůstalo posledních šest staletí a že evropské národy jsou dnes rozděleny mnohem více než v době Svaté říše římské, o pohanském římském impériu ani nemluvě. Francouzi a Angličané, kteří se bili u Kresčaku si byli mnohem podobnější, než Francouzi a Angličané, kteří stáli při sobě u Monsu. Je historickou skutečností, že naše národnosti, ať už jsou dobré či zlé (a pro mě jsou dobré dost) vzešly do své samostatné existence ze společné kosmopolitní civilisace sahající do časů césarů a pořád ještě uznávané za dnů středověkých papežů. Nepřu se tu nyní o to, jakou důležitost připisovat tomuto historickému faktu, a ještě méně o to, co z něj dovozovat. Tvrdím jen, že tenhle fakt není obecně jako fakt uznáván, jako je tomu třeba u elektřiny. Tvrdím jen, že bych byl všeobecně považován za idiota, kdybych byl tak neznalý elektřiny, jako je většina mých krajanů neznalá historie.
Je myslím docela důležité tuhle věc zdůraznit, protože je to nyní věc hrozící pohromou. Všichni se dnes jaksi poplašeně ptají, zda si velké národy mohou a dokáží porozumět a skoro všichni trvají na tom, že to porozumění musí být jakési nové. Není tedy bez významu poukázat na to, že všechny tyto velké národy bývaly částí jedné společné a zcela sjednocené civilisace a že jí byly nějakých šestnáct set let. Nechci aby vybledly zpět do pohanské jednoty prvního století, ani do feudální jednoty století čtrnáctého. Pokud ale někdo tvrdí, že nemohou k jednotě dospět, není bez významu a smyslu připomenout, že ji po déle, mnohem déle, než tisíc let najít dokázaly. Bylo by mnohem nadějnější tvrdit, že mezinárodní bratrství bylo celým historickým pozadím ze kterého jsme vzešli, než říkat, že se může a nemusí ukázat jako nevyzkoušená Utopie.

Esej XXVIII.: O dělnících

Často se správně říká, i když ne možná správě rozumí, že extrémy se setkávají. Zvláštní však je, že se extrémy setkávají ne v mimořádnosti, ale v tom, že jsou nudné. Země, kde východ a západ jednou jsou je velmi plochá. Takové krajnosti jsou totiž obyčejně krajními zjednodušeními a mají sklony ke generalizacím, jež zplošťují skutečné typy, o skutečných osobnostech ani nemluvě. Dvě z nejhrůznějších věcí na světě jsou kupříkladu způsob jímž snobové mezi boháči mluví o chudých a také způsob, jímž o chudých rozpráví ješitní pedanti, kteří tvrdí, že znají ekonomický lék na chudobu. Na jedné straně máme třídu lidí, kteří vždy mluví o „nižších třídách“ a tím dokazují, že sami patří ke třídě mnohem nižší, tak nízké, až by si skoro zasloužila označení „klasa“ či snad dokonce „nóbl klasa“. Je dostatečně mdlé mysli, aby byla pyšná, ale tahle sorta je obyčejně pyšná jen přes peněženku a jak napsal Thackeray „sprosté věci sprostě obdivuje“, kupříkladu obdivuje sebe samu. Když tyhle lidi slyšíte, jak se baví o sloužících nebo pracujících lidech, stačí to k tomu, aby moudří a dobří urychle odešli s vášnivou chutí buď stavět barikády, nebo jim aspoň namazat schody. Je tu ale kupodivu ještě něco, co ve mně vyvolává téměř stejné pocity a to je pedantický způsob, jímž jacísi profesoři socialismu či sociálních reforem, ba i někteří z těch, kteří by měli být sami zástupci dělnické třídy, třídí všechny lidi, kteří jsou zrovna shodou okolností chudí. Stává se jaksi, že o o proletariátu mluví přesně týmž tónem hlasu, jímž bohatší snobi vykládají o nižších třídách. Proč není kupříkladu nikdy správné nazývat je dělníky nebo pracujícími lidmi, ale vždy je drtivě správě mluvit o nich jako o „pracujících“? Už to slovo samo, a jeho rituální opakování, jak by celé téma odbarvovalo a zbavovalo ho jakéhokoliv lidského zájmu. Být dělníkem je snad ta nejušlechtilejší z lidských činností a potěšilo mně onehdy, když jsem jistého řečníka slyšel mluvit o panu Ericu Gilovi, velkém sochaři jako o „prvním dělníku této země.“ Ale osoba pohlcená v těchto sociologických generalisacích není o nic víc poslední, než ta první. Není pracující člověk, protože není člověk, není to žádný dělník, kterého by kdokoliv znal, není to ten legrační irský zedník, s kterým jste si povídali jako malé děti, není to ani instalatér, ani jeho tajuplný pomocník, není to ani ten poněkud podrážděný zahradník, není to potřebný brusič nožů, romantický krysař. Je to jen částečka ohromné šedé hordy zvané Dělníci, v níž jsou očividně jeden jako druhý, podobni mravencům a pořád kamsi pochodují, nejspíš k Deváté či Desáté Internacionále. Tenhle odlidšťující způsob způsob zacházení s lidmi, kteří dělají většinu praktické práce, na níž závisíme a to jen kvůli tomu, že to bohužel musí dělat za mzdu je pro kohokoliv se skutečnou sympatií k lidem právě tak iritující jako ignorantské opovržení tříd, jež jsou dobře postavené a musí se jim dostat patřičné poučení. A oba klopýtají o docela prostou skutečnost, že na pracujícím člověku, dělníkovi, je nejdůležitější to, že je člověk, konkrétní druh dvojnožce a že dva lidé nejsou čtvernožec, ani padesát stonožka.
Tyhle úsměvné, leč protivné, zvyklosti jsou jen vnějším projevem sociální pravdy, jejíž pravost je čím dál zřejmější, kterou však jen velmi málo lidí z jakékoliv politické či sociální skupiny už jako pravdu poznalo. Kdybych to měl říct, jako divý komunista, hlas hrubých a prostých mas chudých a kdybych proto používal co nejdelší slova a vyjadřoval se co nejpedantičtěji a nejmnohoslabčněji, mohl bych celou věc formulovat asi takhle. Počátkem sociologie kapitalistického industrialismu byla identifikace s individualismem, ale jeho konečná organisace koresponduje s naprostou ztrátou individuality. Takže všechno špatně. Ještě horší však je, že druh konstruktivní nespokojenost ve vzpouře proti němu, který je dosud nejrozšířenější v různých formách veřejného mínění, sám tuto lhostejnost k individualitě zdědil a nese. Komunismus je totiž dítětem a dědicem kapitalismu a syn se bude otci pořád ještě hodně podobat, i kdyby ho doopravdy zabil. I kdybychom měli to, čemu se říká diktatura proletariátu, přece by se s davem diktátorů zacházelo stejně monotónně jako se zachází s davem námezdných otroků. V praxi by trval přesně týž dojem hejn bezvýrazných lidských bytostí, rojů lidských bytostí, jež jsou stěží lidské, rojů vylétajících z úlů buď sbírat, nebo rozdávat žihadla. A když jsem o tom slově přemýšlel, uvědomil jsem si najednou, proč se mi tak silně nelíbila ta další slova, která jsem zmiňoval. Když jsem se nad tím totiž zamyslel, došlo mi, že je tu celá jedna skupina hmyzu, jíž říkáme dělníci.
Na této podobnosti, jíž se obyčejně říká konflikt, mezi průmyslovým řádem a stejně průmyslovou revolucí je v zásadě založena ona třetí teze, jíž jsem se zde občas dotkl a to je trvání na pravém individualismu namísto falešného, distribuce soukromého majetku jednotlivým občanům a jednotlivým rodinám. Nediskutuji teď o jejích politických vyhlídkách nebo ekonomické účinnosti, i když je obojí nadějnější, než si většina moderních lidí myslí. Uvažuji o ní toliko ve vztahu k paušální kritikám, rojícím se davům a obecném sklonu lidí na obou extrémech problém zjednodušovat buď pohrdáním nebo pedanterií. Chci říct, že někteří z nás si myslí, že by irský zedník mohl být ještě veselejší, kdyby byl stejně svobodný jako irský rolník, že kdyby instalatér byl vlastníkem svého nářadí, pak by se mu tolik nestávalo, že ho po práci nechá na místě, že i i když člověk může být na se svou zahradou právě tak nerudný jako spokojený, sám fakt vlastnictví obyčejně přispívá spíše ke spokojenosti a že dokonce i nespokojenost tohoto druhu neznamená, že člověk by byl současně nespokojený i nerozlišitelný či neviditelný nebo nucený luštit neurčité zvuky v mase mnoha bezejmenných lidí, podobné bzučení včel v zahradě za jeho domem. Nevěřím totiž, že by jakákoliv lidská bytost byla podstatně šťastnější z toho a proto, že by se konečně ztratila v davu, i kdyby se mu říkalo dav druhů. Nevěřím, že veselé lidské marnivosti by z kohokoliv mohly tak snadno vyprchat, myslím, že každý člověk si musí chtít více či méně působit jako postava, ne jen jako ubíhající krajina, i kdyby to měla být krajina tvořená postavami. Nemohu věřit, že by lidé byli až tolik jiní, že by kdokoliv z nich chtěl být tentýž. Připouštím, že počátek lidí pro účely sociálního protestu může mít v sobě cosi z ospravedlnění spravedlivé války. Přpustím dokonce i to, že před hrozbou takové války může poněkud vyblednout arogance boháčů, kteří nemají ponětí, co je taková válka zač. Opakuji ale, že zacházení s lidmi jako s masou nejen při abnormálních případech jako je válka nebo stávka, ale za běžných okolností a při běžné řeči ve společnosti, považuji za velmi špatný způsob, jak se snažit o porozumění lidskému živočichovi. Jen nemnoho zvířat, a živočich člověk mezi ně nepatří, lze nejlépe posoudit či využít ve stádu či smečce. Dělníky komunistického státu by někteří přirovnávali k vlčí smečce, ale já mám velmi vážné podezření, že se podobají spíše stádu ovcí. Ani o jednom z těchto zvířat ale nelze říct, že by mělo nějak zvlášť složitou či zábavnou mentalitu. I kdybychom mohli, jen velmi málokteří z nás by prahli po tom, aby mohli naslouchat plynoucím a ubíhajícím ovčím vzpomínkám a sv. František byl podle všeho jediný, kdo by kdy v důvěrném kontaktu s vlkem. Právě proto, že je člověk nejzajímavějším z tvorů nachází své pravé místo mezi tvory, kteří si hrabou vlastní nory, nebo staví vlastní hnízda a hanbou naší společnosti není, když nemá úl či mraveniště, ale to, když mezi tolika hnízdy a norami nemá, kde by hlavu složil.

Esej XXVII.: O změně

Tohle není správné místo pro obzvlášť důkladnou studii o tom, proč se oni bystří a chytří mladí lidé, kteří jsou tak nadřazení vůči věčnosti, zdají tak poddaní a podrobení času, proč s tak rozmáchlými pohanskými gesty hlásají, že mohou sundat kříž, současně nás celí neklidní a úzkostní ujišťují, že nemůžeme otočit hodinami zpět. Vypadá to, jako by měli za to, že uctívání hodin je jakýmsi novým náboženstvím a přitom si vůbec nevšimli, že jsou to obyčejně dědečkovy hodiny. Čas totiž, ať už je jinak čímkoliv je dnes už poměrně starý gentleman, jeho přesýpací hodiny jsou velmi staromódní časomíra a jeho kosa je dosti zašlé a archaické nářadí, jež se nehodí na výstavu zemědělské techniky. Jinými slovy, všechny tyhle řeči o věcech, které mají odpovídat době, musely, už pro samu svou povahu být už stokrát opakovány dříve. A každý, kdo se v meditativní náladě zaposlouchá do zvuku dědečkových hodin zjistí, že je těžké najít nějaký rozdíl mezi jedním a druhým tiknutím a možná ho napadne, že by ani nemusel být nějaký velký rozdíl mezi jednou dobou a jinou. Dobře vím, že někteří rozdělili jméno Otce Času pomlčkou a že po pojmenování Časo-prostor může vyhlížet poněkud prostorněji. Přesto všechno je tu ale malý logický trik, podobný triku hodinového stroje, kvůli němuž je mladý filosof chycen v čase jako v pasti. Jeho vlastní čas se kolem něj tikavě svírá, jako v jedné staré povídce z níž mi naskakovala husí kůže a ve které je člověk polapen a rozdrcen ve starých hodinách. Omyl, který ho uvěznil spočívá totiž v tom, že zjevně nemůže odolat pokušení postavit svůj argument toliko na tom okamžiku v čase, kdy onen argument předkládá.
Zrovna jsem dočetl velmi svěží povídku o zestárlé grande dame ve venkovském paláci a mladém romanopisci, jehož považovala za kariéristu a revolucionáře. Nejsem obhájce staré dámy, naprosto odmítám stát se zachmuřeným a vyzáblým právním zástupcem, kterého její aristokratická rodina musela mít. Myslím, že to musela být zcela jistě nepříjemná stará dáma a stejně pevně jako ten nejpevnější z mladých romanopisců či revolucionářů si myslím, že byla zcela hloupě pyšná na pouhou náhodu postavení, kdo kterého se narodila. Mladý osel romanopisec, ani tvůrce tohoto autora, nemohl vidět, že i on se pyšnil, a zrovna tak hloupě, pouhou nahodilostí svého narození. Ona se totiž pyšnila toliko místem, do něhož se narodila a on se jen vytahoval dobou, do níž se narodil. Říkal totiž, a očividně to bylo všechno, co dokázal říct, a opakoval to pořád dokola, mávaje přitom rukama: „Vaše doba je pryč, copak to nevidíte, že je pryč? Dnešek patří nám, zítřek je náš.“ a tak dále, pořád dokola a bez ustání jako zvuk tikajících hodin. To ale nemá žádný vliv na skutečnou otázku, zda totiž jeho doba byla lepší či horší než její. Pokud budu tvrdit, že v pondělí bylo lepší počasí než v úterý (a ono si v poslední době nebylo moc co vybírat mezi pondělky a úterky), pak upozorňovat mně, že se tak ptám zrovna v úterý večer nebo možná ve středu ráno, není žádná odpověď.
I ten nejvíc do ruda rozpálený meteorolog bude zbytečně mávat rukama a křičet. „Pondělí už bylo, pondělí se už nikdy nevrátí, úterý a středa jsou naše, nemůžeš otočit hodinami zpět. “ Mám plné právo odpovědět na to, že vyměněný ciferník hodin nemůže změnit fakta zaznamenaná barometrem. Když byla stará dáma mladou dámou nepochybně prohlašovala, že jí patří přítomnost a budoucnost a že její zestárlá tetička je opravdu velice stará. Ale laskavá a zdvořilá srovnávání neznemožňují ustanovit objektivní historická srovnání. A každý má intelektuální nárok říkat, pokud si to myslí, že za pondělků staré dámy bývalo lepší společenské počasí, než při útercích mladého pána či dokonce nedělích stařičké tetičky. Sám to netvrdí, jistě ne o té staré ženě, a jak říkával arcibiskup Temple: „Její tetičku jsem nikdy neznal“ Ovšem být vůči staré ženě hrubý a opovržlivý jen proto, že je staré je filosofa ještě nehodnější, než je to nehodné gentlemana. A celé to připisování nadřazenosti hodině, která právě pomíjí jen kvůli té náhodě, že zrovna pomíjí je už z povahy věci neinteligentní v tom smyslu v jakém je neinteligentní hrubá matematická chyba. Teorii pokroku lze obhajovat, ale je nutné ji dokázat. Je nutné ukázat, že jistá sociální stadia jsou nadřazená předchozím sociálním stadiím pro svou vlastní hodnotu a kvalitu a v mnoha případech je možné, že to dokázat půjde. Je ale absurdní, aby mladý muž svůj argument zakládal jen na tom, že se do diskuse začal zapojovat v roce 1930 a ne 1830. To není o nic platnější fakt, než to, že se svými debatními společníky potkal na Turnham Green, když debatovali celou cestu z Hammersmith. První je jen okamžik v čase, druhé jen jen bod v prostoru a obojí je stejně irelevantní a lhostejné jako tikot hodin.
Přirozeně, když vezmeme tuhle povídku jako text, pak se v něm romanopisec považuje za cosi nového. Kdyby však trochu bádal, i kdyby jen o dějinách romanopisců, pak by zjistil, že žádné takové prosté dělení mezi starobylostí a novotou neexistuje. Romanopisec o sobě tvrdí, že je realista a má zrovna takové právo hájit realismus, jako jiní spisovatelé mají právo hájit romantismus. Míjí se však cílem o tisíc mil, pokud by se domníval, že existoval jakýsi obecný pokrok od romantismu k realismu, nebo vlastně, když na to přijde, od čehokoliv, k čemukoliv jinému. Už i jen slavná historie velkých anglických spisovatelů by stačila k tomu, že nešlo nikdy o žádný čistý příběh pokroku, ale o vzpoury a reakce, revoluce a kontrarevoluce. Když začala Anglie unikat od puritanismu, který zakazoval jakékoliv romance velký Richardson jásal nad tím, že může prolévat záplavy slzí a něžnosti nad nejjemnějšími formami lásky. A když to udělal, velký Fielding se těšil ještě víc z toho, že chrlil proudy proudy výsměchu, protože věřil, že jeho hrubá upřímnost a zdravý rozum jsou součástí osvícenství a svobody, i když často se věnoval méně jemným formám lásky.
O generaci později přiznávala velká Jane Austen znechucení dokonce už nad hrubostí Addisonovou a vytvořila zdrženlivou komiku v níž polovina humoru spočívá v jejím záměrném zachovávání dekora. Pak jsme pokračovali k Dickensovi a Thackerayovi, zejména ten druhý odmítal jako barbarství to, co Swift a Smollett považovali za realismus ba liberalismus. Dnes není na všech těchto velkých anglických spisovatelích důležitého nic než to, že byli všichni velcí. Nikdo nediskutuje o tom, zda byli všichni něčím noví, i když si to jeden po druhém o sobě každý myslel. Kdokoliv bude postupovat chronologicky může popadnout tak, že bude bránit brutalitu proti Richardsonovi či prudérnost proti Fieldingovi. Datum je ten nejhorší argument na světě. Znamená totiž brát za pevný bod právě to o čem ve skutečnosti víme, že je pomíjívé a sázet vše na dnešek právě ve chvíli, kdy se mění ve včerejšek. Uctívač hodin vyznává těžké krédo predestinace a jen či teprve, když hostinec zavírá volá jeho kněz hlasitě ke svému bohu stejnými slovy jako všichni smutní moderní mudrci: „Čas, pánové, čas.“

Esej XXVI.: O špatných srovnáních

Nikdy jsem moc nechápal tvrzení, že porovnání jsou ošklivá, každý však může vidět, že i ty nejlepší porovnání jsou jen relativně lichotivá. Doslovný výklad může většinu lichotek obrátit v urážky. Nebylo by k ničemu přistupovat k básníkovi jako k botanikovi, když řekne „Má láska je jak růže, růže červená“. Jsou totiž růže, jež jsou vzhledu poněkud mrtvičnatého a srovnávat je s dámou by bylo hrubé. Jsou dámy, o nichž by se dalo říci, že srovnávat je s růžemi by bylo velmi nelaskavé k růžím. Slova v moderní versi Annie Laurie o „její labutí šíji“ mi vždy připomínala jakousi překvapivou až zneklidňující změnu lidské podoby, myslím ale že ta slova jsou padělanou vsuvkou vloženou z falešné cudnosti někým, kdo byl šokován krásnou prostotou starší verze (skotská báseň z osmnáctého století, a ano v původní versi se místo šíje hovoří o ňadrech pozn. překl. ). Je tu ale ještě jeden význam a smysl slova „porovnání“ či „porovnatelný“ v němž je nakloněno k poněkud souběžnému zneužití či omylu. Jde o gramatické trojité stupňování positivu, komparativu a superlativu, tak jak je předvedl onen bystrý hošík, který slovo nemocný vystupňoval jako „nemocný, hůř nemocný, mrtvý“. Lze so povšimnout, že i když je to stupňování založené na vysoce praktické zkušenosti, není to zrovna příklad gramatické logiky.
Nu, existuje velmi mnoho frází, kde se porovnávání používá a které nejsou ani tak opravdově porovnatelné jako ona trojice použitá zmíněným chlapcem. Chci říct, že mnozí lidé považují jednu věc za rozšíření či přebytek jiné věci, i když je to ve skutečnosti nějaká věc zcela jiná a někdy i skoro opačná. Jsou kupříkladu lidé, kteří mají takřka instinktivní nutkání ošívat se nad slovem „autorita“. Buď proto, že mají za to, že autorita jen jen nabubřelé jméno pro pouhou šikanu nebo přinejlepším soudí, že šikanování je přeháněním autority. Tyranie je opakem autority. Autorita prostě znamená právo, a nic není autoritativní, než to, co má někdo právo udělat a tudíž to dělá oprávněně. V tomto nedokonalém světě se často stává, že má právo, ale ne moc to udělat. Nemůže však mít ani zlomek autority, pokud má toliko moc a ne právo něco udělat. Pokud považujete jakoukoliv formu panství za nespravedlivou, stačí říct, že nemáte rádi nespravedlnost, není ale důvod říkat, že nemáte rádi autoritu. Nespravedlnost jako taková totiž nemůže mít vůbec žádnou autoritu. Navíc, člověk může mít autoritu jen tehdy, pokud připouští, že je tu cosi lepšího než on sám, a ten kdo šikanuje, svůj nárok nezakládá na nikom, než na sobě samém. Nejde tu tedy o to, že by nejprve byla autorita a pak tyranie, představující příliš mnoho autority, protože tyranie autoritu nemá žádnou. Tyranie znamená příliš málo autority , i když samozřejmě jedinec může špatně užívat a zneužívat moc s ní spojenou a tím se proviňuje neloyálností vůči zákonu práva, jež má být autoritou, jíž je on sám podroben. Zneužívat autoritu znamená na autoritu útočit. Policista již není policistou, pokud je privátně uplacen, aby zavřel nevinného člověka, ale stává se soukromým zločincem. Nepřehání autoritu, redukuje ji až k nicotě.
Dalším příkladem falešného porovnávání, jež ve skutečnosti není porovnáváním, ale protikladem, je rozlišení mezi lakotou a šetrností. I zde je samozřejmě možné, aby jedinec přešel od jednoho k druhému, ale to je možné jen znásilněním a ne přehnáním jednoho či druhého. Ve skutečnosti jsou to protiklady, ale tak už to někdy bývá, že věci plodí své opaky. Láska se může změnit v nenávist, muž může zprvu toužit se s ženou oženit a nakonec může prahnout po tom, aby ji zavraždil. Láska je však nicméně protikladem nenávisti a dokonce i ti nejpokrokovější mezi našimi mysliteli by snad netvrdili, že manželství je totéž co mord. Mladý prostopášník se může během let tak otrávit, až se k stáru stane puritánem. Ovšem reakce nicméně zůstává reakcí protože je to morbidní a přehnaná reakce. Stejně tak se z šetrného člověka může stát lakomec, ale když se jím stane přestává být člověkem šetrným. Lakomec je člověk, který je ve své snaze o šetrnost přistižen a sveden na scestí, kde své úsilí zradí a promění v honbu za penězi. Źivot člověka takové šílenství ohrožuje stále jako možné pokušení a zvrhlost. Nebezpečím pro duši je trvale modloslužba a ta je uctíváním nástroje. Člověk, který si myslí, že pro pro spravedlnost smí pozdvihnout meč může být pokoušen ďáblem a dojít k tomu, že bude uctívat meč a ne spravedlnost. Tohle se stalo nešťastníkovi Nieztschovi a přivedlo ho to k tomu, že napsal větu, jež je posud motem prušáctví a Pruska: „Říkáš, že dobrá věc ospravedlňuje každou válku, já ale říkám, že dobrá válka ospravedlní jakoukoliv věc.“ Rolník kráčející za pluhem může upadnout do stejného pokušení jako voják pochodující za mečem, ale už užíváním svých vlastních nástrojů se oba budou obracet proti svému původnímu cíli a účelu. Rolník, který víc myslí na žoky peněz, než na pytole mouky je tím méně rolníkem a tím víc lakomcem. A skutečný voják nenásleduje meč, ale vlajku.
Ze šetrnosti se odvozuje rozkvět a lakomec nevzkvétá. Celým smyslem šetrnosti je dostat z čehokoliv co nejvíc, a lakomec nedostane z ničeho nic. Je to člověk u kterého se proces počínající setím a končící sklizní zastaví napůl cesty v mechanickém stadiu peněz. Nepěstuje nic, co by mohlo sytit lidi, dokonce ani ne jednoho člověka, dokonce ani ne jeho samého. Lakomec je člověk, který mučí sebe i všechny ostatní hladem, aby se mohl klanět jmění v mrtvé formě odlišné od formy živé. Občas se vyskytne mezi rolníky podobně, jako se mezi vojáky občas vyskytne někdo kdo šikanuje a týrá. Holá skutečnost je ovšem taková, že jeden je mizerný rolník a druhý mizerný voják. V poněkud morbidní moderní kultuře průmyslových měst se objevil obyčej oba tyhle typy odsuzovat tak, jakoby vždy těmto pokušením vždy podléhali. Ovšem i města mají svá pokušení a městští kritici jim obyčejně všem podléhali. Nechápali ani rolníkův smysl pro svobodu ani vojákův smysl pro loyaltu a vždy předpokládali, že v ekonomické svobodě jednoho není nic než chamtivost a že ve vojenské poslušnosti druhého není nic, než brutalita. Skutečná zkušenost s rolníkem či vojákem každého brzy naučí, že výstřelky a prohřešky hamižnosti či arogance jsou výjimkou. Kázeň má na slušné vojáky obyčejně ten dopad, že z nich dělá příjemné společníky a lidi poněkud skromnější a smířlivější, než většinu lidí. Šetrnost ve skutečnosti působí, že většina rolníků je ve své běžné pohostinnosti a lidských vztazích vynalézavá, uvážlivá a soudná. Od jiných prostých a společenských lidských bytostí se neliší ničím, než pochopením pro dosti důležitou věc, jíž ekonomové říkají „ekonomika spotřeby“.
Francouzská či vlámská venkovanka dokáže s pouhými kuchyňskými zbytky nebo i jen zahradním býlím víc, než proletář z jídla z konserv a zboží z reklamy obchodního města. Za normálních okolností by však výsledky svého kuchařského umění před druhé lidi postavila se stejným uspokojením, neřkuli pýchou, jako kdyby vedla nudnou koktailovou party v Mayfair. Ovšem zkouškou jejích nároků, její pýchy—člověk by skoro řekl, její profese—spočívá zcela v praktickém produktu. Pro zdravě smýšlejícího rolníka je totiž, víc než pro koho jiného, zkouškou pudinku jeho snězení. Může se s z ní stát velmi nezdravě myslící selka, rozvažující toliko o penězích, protože nemoci duše se vznáší přímo ve vzduchu. Je proto docela možné, že každá vesnice má svého lakomce, tedy blázna. Jeho bláznovství, ale nemá nic společného s příčetností šetrnosti. Šetrnost je vždy sama v sobě touhou po tom, aby všechny věci vzkvétaly, až už jsou to zvířata, rostliny či kamení, aby se jim dobře vedlo a nesly ovoce a aby nepřišly nazmar, tedy jinými slovy, nebyly zničeny. To zda konkrétní lidé potřebují výstrahu o konkrétních nebezpečích hraničících s lakotou je věc morální výchovy a náboženství, první princip však je takový, že lakomec není šetrnější, ale mnohem méně šetrný člověk, protože mrhá penězi víc než marnotratník.

Esej XXV.: O historicích

Jsem rád, že mohu říci, že podle všeho nastalo skutečné oživení zájmu o historii, ovšem kupodivu se projevuje hlavně nikoliv v knihách o historii, ale v biografiích.
Existuje samozřejmě několik vážených výjimek. Je dobrou zprávou, že tak velký učenec jako pan H. A. L. Fisher vydal Dějiny Evropy a myslím, že je jen málo stručnějších a přesvědčivějších děl než zkrácené Dějiny Anglie pana Belloca. Módou dneška, či vlastností hnutí ale podle všeho vydávání samostatných monografií o jednotlivých historických postavách. Nevidíme kupříkladu, alespoň v ne v žádném významném příkladu návrat starého úplného a formálního výkladu o velkých národních legendách Cavaliers a Roundheads (královská a puritánská strana v občanské válce v sedmnáctém století pozn. překl., ), úplné historii občanské války s jejími příčinami a důsledky vyloženými jako úsek dlouhé, úplné historie národa. V každém knihkupectví a v každé knihovničce vidíme řadu nových biografií mužů, kteří dříve vystupovali takřka výlučně v podobných historiích. Vidíme, že pan Belloc píše knihu o Karlu I., pan Buchan o Oliveru Cromwellovi, že pan Belloc píše další knihu o Oliveru Cromwellovi a že další badatel o historii právě napsal knihu o velkému hraběti Straffordovi..Nepochybuji o tom, že kdyby se probíral soupisy literatury systematičtěji, než dovoluje moje trpělivost a ochota probírat se čímkoliv, určitě bych zjistil, že někdo napsal knihu o Siru Henrym Vanem, že někdo jiný napsal knihu o lordu Falkandovi a ještě někdo jiný vydal velmi učenou studii o Claredonovi, ale nenapodobal Claredona v tom, že by napsal o občanské válce. A teď si vzpomínám, že nedávno vyšla knížka, pokud ne dvě, o Johnu Hampdenovi a jsem si jist, že pořád bude vycházet spousta knih o Johnu Miltonovi.
Člověk by mohl předpokládat, že tolik knih musí dohromady docela dobře pokrýt celý prostor, který by zahrnovala úplná historie. Pravda je ovšem taková, že ve srovnání s úplnou historií musí, ať už jejich kolik chce, zůstat neúplné. Neexistuje žádná jednotící perspektiva, která by na všechny tyto protikladné postavy nahlížela ve světle jedné mysli či jedné obecné filosofie dějin, a některé z těch postav si přirozeně protiřečí natolik, že to vede spíš ke zmatkům než k závěrům. K tomu, aby si člověk zvolil za téma jiného člověka, má ten dotyčný své důvody, a je docela možné, že i když budou zcela rozumné, budou pořád ještě hodně osobní a to někdy tak osobní, až to bude zvrácené. Vždycky je možné, že se monografie bude pojit s monomanií. A i když mnoho z těchto knih, a zejména ty, které jsem zmínil, jsou naplněny skutečným smyslem pro historii, který jde mnohem dál než k pouhé biografií ve smyslu pouhých drbů. Tyhle studie mohou zahrnovat snadno obsahovat jisté množství pouhého skandálu a někdy i pokušení k obyčejným pomluvám. Tak či onak můžeme v nejlepších či nejhorších biografiích stěží najít náhradu dějin a jen těžko nás přečtení dramatis personae uspokojí jako alternativa ke shlédnutí hry.
Divím se, že ještě nikdo nenapsal Dějiny dějin Anglie. Sami historikové by byli postavami velmi zábavné hry. Shrnutí jejich zpracování jednoho tématu by byla jakousi neočekávanou variací na různé verze jednoho příběhu v Browningově The Ring and the Book (Prsten a kniha pozn. překl.) Historikové by byli v každém případě velmi živými a v některých případech popravdě řečeno, poněkud komickými postavami. A my bychom měli získat dosti důležitý nárys skutečného vývoje politické myšlenky nebo vlasteneckého citu v obdobích, jež nejsou pro náš národní osud o nic méně důležité jen proto, že jsme skoro všichni na ně úplně zapomněli. Velmi dobrý příklad toho, co nás může překvapit jako nová pravda jen proto, že je to pravda toliko opomíjená můžeme najít v případu Davida Huma, když psal jako historik a ne jako filosof. Huxley Huma oživil jako filosofa v době, kdy sám bojoval za agnosticismus a přel se s comtismem. Skotského skeptika nazýval „knížetem agnostiků“. Poněkud však pochybuji o tom, že by Huxleye nějak moc zajímal Hume jako historik, protože Huxley byl v mnoha ohledech velmi viktoriánský, včetně viktoriánských ctností. A v jeho době už prodělal viktoriánský svět hlubokou změnu v celém přístupu k dějinám, změnu, která vcelku vyvrátila celou perspektivu dějin ději, dokonce i dějin tak nedávných, jako byly Humeho.
Macaulay byl koneckonců svým způsobem kouzelník, i když byl také trochu levným lidovým kejklířem. Byl spíš romantickým vypravěčem, než lhářem, přinejhorším by stejně romantickým vypravěčem jako lhářem. To znamená, že se upřímně těšil z romance i tehdy, když se převelice daleko vzdálil realitě. A dělal to, co mohou dělat básníci, třebaže se tvrdí, že bohové to dělat nemohou. Zahrával si s minulostí, vrhal retrospektivní třpyt a lesk na minulost své vlastní puritánské a parlamentní strany, bylo to světlo, které sice vypadalo jako denní, ale které na ni v její době ve skutečnosti nesvítilo. Existoval argument ve prospěch puritánů, ale puritánský. Stále ještě existuje věc pro pár fanatiků, kteří připíjí na věčné zdraví Viléma Oranžského, ale je to věc fanatická. Končí podobně jako začínala a jak i pokračovala, než Macaulayova magie způsobila, že vypadala jako pouhá praktická politika nebo náboženství pro všechny rozumné lidi. Chci říct, že i když v sektách sedmnáctého století existovalo skutečné nadšení a zápal, byl to zápal sektářský. Můžeme mít naprosté pochopení či sympatii k hrdinským ctnostem Brownovce či mučednictví Muggletoniána, ale musí to být takové pochopení či sympatie, jaké chováme k tančícímu dervišovi nebo divokému prorokovi v pustině a to je taky asi to nejlepší, co si kdy většina Anglie myslela o těch nejlepších z puritánů. Angličané coby Angličané o nich smýšleli tak, jak Římané smýšleli o zélotech a jak racionalisté smýšleli o metodistických kazatelích. Jedním z důsledků bylo, že zdravý selský či chcete-li nejobyčejnější názor v zemi byl po většinu času spíš royalistický než že by se klonil k mínění roundheads. K tomu aby byl někdo royalistou, nebylo nutné aby byl romantický cavalier, starosvětský jakobita, přívrženec High Church nebo dokonce High Tory. Znovu a znovu zjišťujeme, že royalisty byli racionalisté. Hobbes byl racionalista, který nesnášel každou stopu a tradici starého náboženského cítění. Jenže Hobbes byl royalista, totiž v tom smyslu, že jeho despotická theorie obsahovala implikaci královského despoty. Ba věru, Hobbes byl hitlerovec a celá jeho theorie totalitárního státu se otáčí na čepu osobní vlády. Hume byl racionalista, ale jeho Dějiny Anglie jsou royalistické.
Nejslavnější či nejoblíbenější z nedávných monografií je Marlborough pana Winstona Churchilla.Autor musel whigovskou historii obětovat pro whigovského hrdinu. Páně Churchillovu nevinnou a dětskou zbožnou úctu pokud jde o jeho důvěru v Marlborougha, plně však sdílím jeho nedůvěru k Macaulayovi. Ovšem Macaulay nejvíce padělal historii v tom, o čem jsem už mluvil, totiž v tom, jak předstíral, že pevný pocit národa stál pevně na straně puritánů a straníků parlamentu, proti nimž nestálo nic než sice rytířská, leč dětinská vzpomínka na minulost. A věru až do velmi nedávné doby býval puritán s kulatým kloboukem potřeštěnec a roalistický cavalier normální chlapík. Dr. Johnson byl jakobita podezíraný, že byl v pětačtyřicátém ze hry či z módy, ale ať už je to dobře či špatně, byl to solidnější a rozumnější typ Angličana než Horace Walpole, který zbožňoval kralovrahy Karla I. a klaněl se papíru s příkazem k jeho popravě. Prubířským kamenem je ale Hume. Doktor by ho považoval za hrozného atheistu, ale i on byl royalista, protože sám před sebou si připadal jako rozumný člověk.

Esej XXIV.: O měnění lidské přirozenosti

Mnohé moderní diskuse se pořád ještě točí kolem staré otázky i když jí dávají nové podoby. Ta otázka obvykle zněla: „Můžeme změnit lidskou přirozenost?“ Jako řada jiných otázek, jež byly přijatelné alespoň jako otázky, bez ohledu na to jaké na ni mohly padat odpovědi, to byla otázka špatně položená, i kdyby odpovědi byly správné. Pokud dokážete opravdu změnit přirozenost lidských bytostí , pak podle přísné logiky a filosofie přestanou být lidskými bytostmi. Proto na ně tedy ani nemůžete poukazovat jako na lidské bytosti se změněnou přirozeností. Bylo by lepší položit onu otázku třeba v této podobě: „Které prvky lidskosti jsou proměnlivé a které jsou nezměnitelné, pokud nějaké takové jsou?“ O téhle otázce ovšem téměř vždy debatovaly dva krajní typy lidstva a ani o jednom z nich se nedá říct, že by se nějak zvlášť zaměřoval na logiku či filosofii.
Jednou krajností byl bouřlivý, když nechceme říct pobloudilý, tory, který na téměř jakýkoliv návrh na vylepšení sociálních zákonů a zvyklostí reagoval tak, že se na reformátora rozkřikl: „Nemůžete změnit lidskou přirozenost.“ Jestliže kupříkladu reformátor navrhoval bránit hromadění kapitálu formou vytváření koncernů a skupováním zboží, pak náš drahý starý gentleman prohlašoval, že růstu monopolů a finančních skupin nemůže zabránit nic, protože nemůžeme změnit lidskou přirozenost. To jen ukazuje jak výjimečně byl on sám lidské přirozenosti neznalý, i kdyby jen proto, že byl výjimečně neznalý lidské historie. Je prapodivná ironie, když konservativec, který si myslí, že je tradicionalista, hájí ten nejmodernější vynález proti vší staré tradici lidstva. A vtip je v tom ,že právě tím byl on sám živým důkazem, že lidskou přirozenost změnit lze, pokud něco takového chcete za změnu lidské přirozenosti označovat. Jeho morální theorie byla zcela moderní a v přímém rozporu se skutečně starobylou morální theorií. Hromadění zboží většina jeho předků považovala prostě za zločin, podobně jako podřezání hrdla nebo vykradení kapes. Spekulanti, jak jim naši předkové říkali, byli často stavěni na pranýř, či dokonce věšeni na šibenice, aby nemohli pokračovat v tom, v čem ji podle něho nejde zabránit. Už to, že se na monopol dívá s trpělivostí či souhlasně , zatímco jeho otec totéž sledoval s hněvem a odsouzením, pak už je tohle je dostatečný důkaz změny v lidské přirozenosti či povaze, ve smyslu lidských theorií o lidské přirozenosti. Tenhle druh lidí totiž v důsledku považuje neřesti vlastní novému věku a výlučné pro něj za stálé neřesti všech věků. A to tehdy, když jeho shovívavost nezajde dál a nepohlíží na spíš jako na ctnosti, než jako na neřesti. Jestliže je to tohle to, co se rozumí pod změnou přirozenosti člověka, pak ke docela zřejmé, že můžeme monopolistickou společnost změnit v antimonopolistickou zrovna tak, jak jsme už antimonopolistickou změnili v monopolistickou. Skutečná odpověď zní, že takové věci nejsou skutečnou změnou v přirozenosti člověka. To, že je člověk vrtošivý, náladový a jednostranný, že hned zdůrazňuje jednu morální záležitost a hned pak jinou, opomíjí jednu ctnost a pak se v pokrokovém triumfu vydá nedbat jiné, že je obyčejně přemožen tím, co je zrovna aktuální a neznalý toho, co je vzdálené a především, že si plete zkušenost s existencí a má dojem, že to co vidí, je také vše, co lze vidět, je prostě neměnná součást jeho přirozenosti Není sporu o tom, že v lidské přirozenosti existuje takhle proměnlivost a že je neměnná.
Na druhé straně a v opačném extrému tu máme horlivého evolucionistu či pokrokáře, který hlasitě volá: „Ale ano, můžeme změnit lidskou přirozenost a už jsme ji i změnili.“ Potkal jsem shodou okolností nedávno jednoho takového mladého muže, slibného literáta na vzestupu, který použil právě tahle slova a přidal k nim ještě více (pro mně) matoucí pokračování: „V minulosti lidé upalovali čarodějnice, vlastnili otroky, pronásledovali heretiky a tak dál. Copak nebudete souhlasit, že se lidská přirozenost změnila?“ Na to jsem odpověděl: „Ne, nezměnila se, jen byla měnlivá.“ Mladý gentleman totiž ignoroval totéž, co starý gentleman a to skutečnost, že není většího rozdílu než mezi člověkem, kterému se libí jako člověku různé věci a člověkem, který se člověku přestane podobat.
Není pro mě ani trochu těžké si představit svět, který v budoucnu přinese opět skutečnost, když už ne formu, honů na čarodějnice, otrokářství a pronásledování herezí. Tyhle věci mohou vyrůst z něčeho naprosto moderního, bez nejmenšího vědomého odkazu k něčemu dávnému. Spiritismus je kupříkladu svým původem moderní záležitost a zcela moderní záležitost je dozajista i touha po jakémsi vědeckém systému psychických fenoménů. Není těžké si představit, že pokud by se spiritismus stal světovým náboženstvím projevily by se rozdíly mezi více a méně vědeckými lidmi. Někteří by média ostouzeli jako šejdíře, zatímco jiní by na nich lpěli jako na věštcích.
Spiritismus se totiž od většiny náboženství liší tím, že jeho svatým písmem není svitek či kniha, jež by byly uznávané od počátku, potenciálně je tvoří vše, co naškrábou a naťukají planšety a pera duchů v tisícovkách soukromých domů. Je nevyhnutelné, že dojde k jistým sporům o to, co vzešlo od dobrých duchů, co od zlých duchů a co od špatných lidí. Jakmile se objeví prvek zlých duchů, máte i materiál pro hrůzné paniky z jejich moci a jejich vyvolených nástrojů. Za pár století může nějaká poněkud vážnější spiritistická sekta docela dobře považovat ostatní za satanisty, které je třeba vymítat jako ďábly. Moderní mystici řekli jisté mimořádné věci v tomto smyslu. Jedna spiritistka, jejíž kniha byla vydána, když jsem byl chlapec, jistá Anna Kingsford, hrdě prohlašovala, že zabíjela, když nechceme říct vraždila, lidi silou vůle, pokud se s ní neshodli na některých věcech, řekněme v názoru na vivisekce. Takový duch nemá daleko k duchu v němž se mystikové vzájemmě zabíjejí jako agenti tajemství zla. Když si představíme, že by se velká část civilisace přiklonila k takovému druhu mysticismu, pak si myslím, že by netrvalo dlouho a dočkali bychom se jakési války proti čarodějnicím. Nemohu samozřejmě říct, zda se vývoj bude tímhle směrem ubírat a doufám, že ne. Nikdo ale v tuhle chvíli nemůže říct, kudy se duchovní historie budoucnosti bude ubírat.
O dvou dalších věcech, které považoval můj přítel za nemyslitelné u proměnného lidstva lze mluvit mnohem positivněji. Je nepřiměřené mluvit o tom, že mohou nastat v budoucnu, pravdivější by bylo říct, že se dějí nyní. Mnoho věci naznačuje, že se lidé vrací ke všemu, co je spojené s otrokářstvím, vyjma toho jména otrokářství samotného. Polovina současných systému se zabývá nařízenou prací, nucenou prací všeho druhu bez jakéhokoliv předstírání. Přísně vzato, když ponecháte soukromé vlastnictví a zakážete stávky či i jen jakékoliv individuální odmítání práce, zavedete otroctví. Dokonce zavádíte i zákon o uprchlých otrocích. Ovšem můj přítel, s očima upřenýma k budoucnosti si zjevně nevšiml ničeho, co započalo v posledních několika letech. Byl poučen, že se lidská přirozenost změnila, ale nikdo už mu neřekl, že se změnila opět.
Pokud jde o pronásledování, to se stalo chmurným žertem v případě Židů a pronásledování není o nic mírnější, když mluvíme o útisku rasovém a ne náboženském. Pravda je taková, že celá stará původní theorie pronásledování a útisku byla otevřeně hlásána a aplikována ne ve starých, ale v nových politických systémech. A není sporu o tom ,že tyto politické systémy se ještě víc zabývají politickým než náboženským pronásledováním. To je ovšem nedělá méně, ale více utlačovatelskými. Celá poslední politická theorie stojí na tom, dílčí a skupinové strany a programy musí být po násilně potlačeny, že oposiční tisku musí být zrušen a dovolena může být jen jedna strana. Netvrdím, že útisk či pronásledování nelze nijak hájit. Je to vážnější problém, než si kdy pokrokáři uvědomili. Ale je to měřítko přesného smyslu a rozsahu v němž se lidstvo mění, že se tohle v devatenáctém století vytratilo proto, aby se to opět objevilo ve století dvacátém.

Esej XXIII.: O relativitě

Essay XXIII: About Relativity
Když slyšíme takové slovo, jako je třeba „relativita“ stokrát za týdne a rozptýlené po tuctech novin, románů a obyčejných tiskovin, pak s s téměř praktickou jistotou můžeme dovozovat, že nikdo z těch, kdo to slovo užívají nemají žádné ponětí o tom, co znamená. Nemyslím tím jen to, že by pár z nich četlo o relativitě v jakémsi novém a technickém smyslu, v němž by se ukázalo nutným vysvětlovat těžko pochopitelnou theorii profesora Einsteina. Nemyslím asi dokonce ani, že by většina lidí byla neobeznámena s různými formami antického skepticismu sahajícími až k prvním řeckým filosofům, na něž lze slovo relativita rozumně aplikovat. Mám na mysli to, že lidé ani neberou v potaz ani běžný smysl slov, které se stalo tak běžným. Nedochází jim ani to, co sami rozumí, či vždy rozuměli pod tím slovem v rámci anglického jazyka Je to cosi podobného, jako kdyby najednou vypukla všeobecná mánie debat o kloboucích, bez toto, aby si kdokoliv i jen vzdáleně vzpomněl, že mají cosi společného s hlavami, nebo jako kdyby všichni byli nadmíru rozrušení nad kočkami, ale nikdo neměl ani ponětí zda jsou totožné s krokodýly.
V angličtině, jako v každém jazyce způsobilém normální logiky, je vše relativní relativní k čemusi positivnímu. Říkáme, že je to v jistém vztahu či poměru k něčemu již známému. Tak je tomu v praktickém oblíbeném užívání slovo „relativne“ a „relation“. Můžete zachmuřeně říct „Budu u příbuzných (relation).“ nebo samolibě prohlásit „Admirál Sir Caradoc Valencourt Vere de Vere je můj příbuzný (relative)“ nebo můžete říci parlamentním stylem (pokud jste, jak předpokládám, členy Sněmovny lordů) „Můj urozený příbuzný (relative) zjistí, že podlost a proradnost svého přístupu k problému nakládaného česneku bude jen těžko smiřovat s tím, že se prohlašuje za Angličana a křesťana. “ Může také trpce podotknout „Předpokládám ,že nás paní Boulger Buckett považuje za své chudé příbuzné (relations).“ Ve všech těchto případech ovšem, bez ohledu na rozmanitost emocí, není žádného rozdílu v rozumu a důvodech pokud jde o definici povahy vztahu. Ve všech případech jsou druhé předměty zvažovány ve vztahu k předmětu pevně danému, a tím předmětem je v tomhle případě to, co označujeme za subjekt. Jinými slovy řečeno, pro většinu padlého lidstva je pevný bodem vlastní já, což dává smysl do té míry, nakolik existuje daná jistota o skutečnosti onoho já. Že opravdu existujete víte jistě i tehdy, když v jakési divné náladě vypadá admirál Sir Caradoc Vere de Vere jen jako krásný sen nebo paní Boulger-Buckett jako jedna z oněch temných fantasií, které se prohání vaším mozkem na pomezí zlého snu. Proto o nich mluvíte jako o lidech, kteří mají vůči vám vztah, i kdyby to bylo jen proto, že o nich víte víc, než o sobě. Když ale lidé začnou mluvit o universální relativitě, jako by vše bylo stejně relativní jako vše ostatní a tedy i jako by i sám pojem relativity byl zřejmě relativní, ovšem nikdo neví k čemu, pak prostě jen vyráží dno jak světu, tak lidskému mozku a zanechávají je stejně bezedné jako propasti bláhových žvástů. S jasnou tváří říkáte, že Sir Caradoc Vere de Vere je váš příbuzný. Neříkáte, že je vaše přízeň (relation)jako by to byla profese, postavení či pozice sama o sobě. Neexistuje nic takového jako vztah (relation), který by se potloukal světem, aniž by byl s kýmkoliv ve vztahu. A pokud vaše filosofe o vztazích a spřízněnosti mluví takhle, pak filosof dojde k tomu, že takoví příbuzní jsou opravdu hodně chudí.
Podobného užití se v poslední době dočkalo slovo „hypotéza“. V The Times byla diskuse dopisovatelů o povaze víry, nevíry, či náhodně předstírání. Debatu obohatil velmi nafoukaný list od jisté velmi nadřazené osoby. Ten člověk o sobě prohlásil, že je zcela a naprosto moderní a pak se jal vykládat, co dokázal pochopit z raných skeptických mudrců staré Hellady o nichž jsem se již zmiňoval a pak pokračoval tím, že své téma zdobil věcmi tak výlučně moderními jako je přesný smysl dialektiky v Platonových dialozích. Jeho skepticismus byl ale mnohem archaičtější než Platonův, ba věru byl to nihilistický nonsens, jehož vymýcení bylo hlavním důvodem existence Sókratovy. Zde nabyl podoby opakovaného tvrzení, že moderní člověk nemůže ničemu věřit, než jako hypotéze. Jinak řečeno, nemůže věřit vůbec ničemu. V hypotézu totiž věřit nemůžete, můžete jí jen dát férovou šanci osvědčit se jako these jíž se dá věři.
Nuže, dokonce ani moderní člověk nemusí být šílený, a tohle by by beznadějně pokazilo a zničilo každé moderní použití hypotézy, zejména zcela vědeckou ideu hypotézy držící si své místo. Zajistilo by to jen tolik, aby to, čemu se říká pracovní hypotéza nefungovalo. Člověk totiž ani nemůže hypotézu postavit, pokud by ji měl stavět z hypotetických věcí. Pokud nemůže existovat nic než hypotézy, pak nemůže být hypotéz. Pochopí to každý, kdo se jen zamyslí nad nějakým skutečným příkladem. Darwinovská theorie přirozeného výběru byla kupříkladu hypotézou a hypotézou pořád zůstává. Populární věda si zakládá na tom, že pořád opakuje, že to je hypotéza potvrzená, s tím výsledkem, že věda zodpovědná s ní zachází čím dál víc jako s hypotézou opuštěnou. Docela oprávněně s ní ale může každý, kdo jí věří může zacházet jako s hypotézou rozumnou, pokud ji dokáže podpořit jinými věcmi, jimž věří, nebo raději věcmi, jimž věří všichni. Jistě může tvrdit: Předpokládáme a tvrdíme, že opice, patrně žijící na stromě se stala předkem člověka, zjevně žijícím v jeskyni a to na základě adaptačního procesu, který začal menšími změnami vlastností v jeho rodině a díky níž přežil jen v těch případech, kdy vlastnosti přály úspěšnému hledání potravy. Možná to prozatím s konečnou platností nepotvrdily fosilie nalezené ve skalách, nebo zvyky opic, které stále nacházíme žijící na stromech, ale my to přesto považujeme za nejpravděpodobnější hypotézu a s důvěrou očekáváme důkaz.“ Ani to by ale nemohl říct, kdyby byl nucen své domněnky vysvětlit třeba následující formou. „Tvrdíme, že opice (pokud nějaké existují) žijící na stromech (pokud nějaké existují) se staly předky člověka (pokud si můžeme dovolit tak spekulativní předpoklad, že něco jako člověk existuje) a to jistými variacemi, jež jistým typům umožnily nacházet potravu (pokud přijmeme za pravdivé tradiční dogma, že potrava prospívá životu) a hledáme hypotetickou fosilii, která se může a nemusí vyskytovat v hypotetických skalách, jež se mohou a nemusí vyskytovat v tomto světě, případně chování opic, v něž ve skutečnosti nemůžeme věřit, na stromech, v něž ve skutečnosti nemůžeme věřit a mírně spoléháme na větší naději, že v celém tom zmatku začne něco nějak dávat nějaký smysl. Ale i tehdy, pokud se něco takového stane a naše hypotéza bude vypadat, že lépe zapadá mezi ostatní hypotézy, nemůže v ni v posledku věřit jinak, jako v hypotézu, jíž byla na počátku, protože laskavý gentleman v The Times nám, řekl, že by to nebylo moderní. “
To by mohlo stačit k tomu, abychom viděli marnost tohoto relativního a skeptického stylu myšlení, a to i jen čistě pro účely úvah. A nad nemyslitelnými důsledky, jež by takové uvažování mělo pro jednání se zamýšlím jen proto, že je to pak větší legrace. Přinejmenším jedna věc je ale jistá, ať už jsou naše národní či mezinárodní názory jakékoliv. Ve větší části Evropy již tento druh skepticismu po hrůzných zkouškách zanikl. Světem se rozléhají přesvědčení pevná jako železo: jedna zlověstná, jiná vznešená, ale všechna jsou plně, ba přesmíru připravena přinést ovoce mučednictví nebo vraždy. I my můžeme ještě buď trpět či vzdorovat a já se obávám, že skeptik z The Times zjistí, že tolik moderní není.

Esej XXII.: O vdovách

Vdovy byly vždy považovány za zneklidňující a mstivý kmen. V pozadí dějin, daleko v barbarských dobách, stojí jako ztuhlé sochy svolávající se vztaženýma rukama odvetu nebes na zhoubce a kořistníky. Právě k odvetě za křivdy vůči vdovám se obzvláště zavazoval rytíř, když přijímal svou poctu a korunní přísaha ještě dnes zavazuje krále, aby napravoval škody, které utrpěly. Antické tragedie, ba i moderní romance s nimi zacházely ušlechtile, jako třeba v onom příběhu o vdově z Highland, který je vždy počítán mezi nejhorší, asi proto, že patří k nejlepším. S nástupem pohodlnějšího sentimentu devatenáctého století se atmosféra změnila z tragické na komickou. Představa komické vdovy, coby postavy odlišné od vdovy tragické, vznikla mnohem dříve a to díky Chaucerově poutavé originalitě, jež se dotkla oné vracející se vdovy, vdovy z Bath. Jak procházela komedie Chaucerovy ke komedii Dickensově prošla další rozšířením a zploštěním. Tony Weller se stal hlasem lidstva vyslovujícím svou prastarou hrůzu z vdov. A nyní vdova ve svém vztahu k literatuře vstoupila, po Sofoklově a Scottově tragedii a Chaucerově a Dickensově komedii do třetí fáze. Vdova se sama stala literaturou a připomíná nám, že bychom mohli mít paměti paní Chaucer nebo autobiografii paní Dickens. Dosud byla metoda velmi jednoduchá. Jelikož se o toho o Philippě Chaucer mnoho neví a tím pádem se toho o ní nedá mnoho říct, existoval jakýsi tajuplný předpoklad, že ani za řeč nestála. Soudilo se, jaksi podivně, že všechny chhaucerovské vtípky o ženách musely být rýpanci vůči jeho vlastní manželce, vzdor faktu, že vtípky stejného druhu měli proti ženám středověcí duchovní, kteří sami žádné ženy neměli. Na druhé straně, jelikož žena Charlese Dickense nenapsala o příběhu svého života nic, co by stálo za řeč, byl moderní kritik tak ochotný, že to za nic celé napsal sám, úplně z vlastní hlavy.
Ovšem třetí a nejmohutnější fáze vdovy v literatuře vyžaduje zvláštní a dosti vážné posouzení. Nejméně dvě, ne-li tři či čtyři ženy významných a nedávno zemřelých literátů téměř současně publikovaly své zážitky ze soukromých životů svých a svých manželů. Nechci se tu na prvním místě zabývat způsobností tohoto nového rodinného obyčeje nad to, že řeknu,že mě osobně nemůže nic na světě donutit, abych s ním měl cokoliv do činění. Hlubší příčiny této různosti názorů jsou poněkud zajímavější, než různost sama. Onu otázku lze předložit k diskusi mnoha způsoby, ten nejjednodušší, k němuž se vše vrací, lze najít v starém zadání pro debatní klub: Stojí život za to, aby se žil? Vypadá to totiž, že čím dál víc lidí si tuto otázku, vědomě či nevědomě, položilo ve formě: Stojí život ta to, aby se o něm psalo?
Předpokládá se tedy, jinými slovy řečeno, že všechna tahle publicita sebeodhalení představuje zájem o soukromý život. Přizná se možná, že občas je to zájem přehnaný. Mně se ovšem zdá,že to dokládá chybějící zájem o soukromý život. Totiž jde o nedostatek zájmu o život jako o něco k žití a omezení zájmu na biografii jako něčeho k napsání. Pokud se nám přihodí, že budeme, jako Oscar Wilde namítat proti „prodeji Keatsových milostných dopisů v dražbě“ nebo jako Alfed Tennyson proti klaunovi a lumpovi, kteří nadají pokoj Shakespearovým kostem, či jako Robert Browning proti těm, kdo by člověku rozpůlili dům ve dví, aby ho mohli pozorovat v jeho obýváku či ložnici…pokud tedy vyjadřujete lítost, již pociťovali tito přední viktoriáni budete dnes vždy konfrontováni s jednou obecnou myšlenkou. Je to myšlenka, že by milostné dopisy byly zahozeny a zmarněny, pokud by nebyly prodány negramotnému milionáři z Nebrasky, nebo že básníkovy soukromé city budou promarněny, pokud ho někdo nebude špehovat při procházkách v jeho zahradě, nebo že jeho život v domě je promarněn, pokud o něm neví lidé kolem. Já v tom vidím nedostatek úcty nejen k soukromému životu, ale k životu vůbec. Literární projev je velmi cennou částí lidské zkušenosti, ale tohle znamená z lidské zkušenosti dělat jen část literárního projevu. A třebaže to dělají ty nejvytříbenější osoby a z často z těch nejvybranějších motivů, přesto se mi zdá, že vše to nevědomky plyne s celou moderní přílivovou vlnou pouhé směny a prodeje, jež je prokletím celé naší historie poslední doby. Netvrdím samozřejmě, že je nutné odsoudit každou ženu, která je shodou okolností vdovou a která se zrovna přihodí, že napíše o jakémsi muži, který je náhodou umělec a zrovna její manžel. Problém je v tom, jak se tyhle věci dějí a zejména v tom, jak se takové věci hájí. A pokud jde o obranu založenou na tom, že cokoliv zůstane soukromé je toliko pohřbené a ztracené, tak ta je zcela nehajitelná. Ve skutečnosti naznačuje, že nikdo nemá žádný vnitřní život, že lidské štěstí není potřebou lidské bytosti, že člověk není sám sobě cílem, že není podrobený jen slávě Boží, nebo že krátce řečeno, že biografie není pro člověka, ale člověk pro biografii.
Na tomhle omylu intelektuálů a lepších osob mě baví, jak moc blízko má k omylu hokynářů, čachrářů, dravých podnikatelů a těch nejsprostších kapitalistických vykořisťovatelů. Oni totiž jako svou hlavní heresi hlásají, v hrubší formě, základní a zásadní omyl, že věci nejsou od toho, aby se užívaly,ale od toho, aby se prodávaly. A celé zhroucení obchodního systému právě v jejich vlastní době zavinil tenhle blud vnucování věcí na trh tam, kde žádný trh nebyl, neustálého posilování moci nabídky bez posilování moci poptávky, či stručně myšlení soustředěného vždy na toho, kdo bramboru prodává a ne na toho, kdo ji jí. A právě tak jako potřebuje mnohem víc samozásobitelských farem a pracujících, kteří produkuji jen pro svou vlastní spotřebu, tak potřebujeme něco, co by se dalo v morálních záležitostech označit za soběstačné rodiny, tedy soukromé rodiny, jež dokáže skutečně nadchnout jejich soukromý život, domácnost, která se stará a zajímá o sebe samu. Je holý nesmysl tvrdit, že nic takového není možné. I zkouška literatura dokazuje, že je tu celá masa literatury, která svědčí jak o skutečnosti, tak o přitažlivosti takové věci. Ale život je mnohem skutečnější než literatura. To, čemu Stevenson říkal velký teorém žitelnosti života lze vyřešit bez neustálých vyrušování buď publicitou nebo rozptylováním. Nelze tak žít bez rozumných časů volna změn scény či aktivity, to ale platí pro cokoliv jiného. Je to ale jistě možné, a může to být určitě zajímavé, ba vzrušující. Nu a tvrdit, že milostný dopis, rodinný žert či dětský tajný jazyk nejsou opravdu důležité, dokud nejsou vydány a publikovány znamená naznačovat právě jen tolik, co mnohé memoáry, totiž že člověk je zajímavý až tehdy, když je mrtvý. Svět pouhých senzací, sólokaprů a vlastní reklamy je duchovně světem naprosto mrtvým, třebaže velice hlučným. V přesném a doslovném smyslu těch slov je to vyjící pustina.

Esej XXI. : O Morrisovi

Přiznám se, že mi oslavy sto let od narození Williama Morrise přišly jak neadekvátní, tak nepříhodné. Vypadá to, že svět je v tomto ohledu rozdělen na dvě velmi nerovné skupiny. Tu první tvoří ti, kdo jsou za vše Morrisovi zavázáni a zapomněli na něj. V druhé jsou ti, kdo mu nedluží nic a přece si ho chtějí přivlastnit. K tomu jako omluvu či výmluvu používají ponejvíce slovo „socialista“, což je slovo, které se na něj příliš použít nedá a dnes se v podstatě dá či nedá použít prakticky na kohokoliv. Je jisté, že Morris se sám za socialistu označoval, ale to se jeví jako sotva dostatečný důvod k tomu, aby ho lidé zcela opačného typu nazývali komunistou při pohledu na docela jinou a docela jednoznačnou moderní definici komunismu. Pan Middleton Murry naznačuje něco, co musím chápat jako jemnou narážku, když konversi literáta jako je on připodobňuje ke konversi staršího literáta k socialismu. Jenže právě kvůli zkoušce literaturou, tedy zkoušce imaginací, nelze dostat obě věci do jednoho obrázku. Těžko bychom mohli tvrdit, že Milton byl zpozdilý sepisovač balad, kterému záleželo jen na hrubých starých rýmovaných baladách a vlivem klasické důstojnosti a vznešeného stylu pohrdal. Těžko bychom obhájili tvrzení, že Colerdige byl chladným a mechanickým imitátorem Popeho, jež se soustředil jen na bystrost a rozum a byl naprosto nepřátelský vůči vizím a imaginaci. A jen těžko bychom mohli Walta Whitmana ukázat jako člověka, kterému záleželo jen a pouze na Landorových klasických kamejích. Ale ještě větší námahu představivosti než kterýkoliv z těchto příkladů by vyžadovala představa Williama Morrise, kterak se klaní moderním strojům a uctívá je jako nejvyšší formu „rytmu“ v souladu ošklivým proletářským uměním moderních bolševiků. Jistě, jakmile je člověk po smrti, můžete si o tom, co by udělal, kdyby byl naživu, povídat cokoliv chcete.. Mrtví nemluví a proti žádným řečem nemají námitky a vypravěčům nebrání nic v tom, aby napsali posmrtné pokračování plné úžasných konversí a rozporů. Jenže člověk má stejné právo říkat, že by se ze Shelleye stal pravověrný tory a stoupenec High Church a že Hurell Froude z oxfordského hnutí by se co nevidět stal radikálním sekularistou manchasterské školy, jako tvrdit, že by historický, lidský William Morris, takový jaký doopravdy byl i jen pět vteřin toleroval a snášel ohromný industriální materialismus pětiletého plánu.

Velký úspěch Williama Morrise spočíval v tom, že se mu skoro podařilo přesvědčit celou generaci, že devatenácté století nebylo normální. V tomhle měl celé roky náskok před komunisty dvacátého století, kteří ještě pořád věří, že devatenácté století normální bylo. Jinak by nevěřili, že celý současný zlý sen strojů a mašinerie je normální a ještě méně by věřili tomu, že je nový. Když nám dnešní bolševik vykládá o tom, jak skrze neosoní moc a nahromaděnou materiální sílu strojů dosáhneme rozumnější civilisace mluví přesně tak jako mluvili panové Gradgrind, Bounderby, Podsnap, a Bottles v románech a jako mluvil Sir Robert Peel, a pánové. Roebuck, Bright, a pan Brown, z Victoria Villas, v západním Brixtonu mluvili v reálném životě. Marxisté přebrali samozřejmě všechny tyhle myšlenky zčásti od Marxe, který byl člověkem devatenáctého století, pokud někdy někdo takový existoval a zčásti kvůli náhodě, jíž bylo Rusko nutně skoro sto let pozadu za ostatními národy a pořád ještě vidělo zázračný všelék v tom, o čem jsme už my ostatní věděli, že je to jen šarlatánská medicína. Ovšem Morris byl daleko napřed před Marxem. Morris nebyl mužem devatenáctého století, nebo spíš možná byl mužem devatenáctého století, který je skutečně prohlédl.

Je nejrozšířenějším důsledkem jeho revoluce byly poměrně povrchní záležitosti výzdoby domácnosti a drobných ozdob. Ale právě proto, že jde o jednoduchý příklad či dokonce proto, že je povrchní může posloužit jako velmi jasný a populární příklad k prokázání skutečnosti. Problém devatenáctého století, na samém vrcholu jeho ekonomického triumfu spočíval právě v této ilusi normality ve věci naprosto abnormální. Satirici říkali o viktoriánském obchodníkovi, že byl všední a obyčejný. Byli k němu ovšem ještě laskavější než ti, kdo mu lichotili. Problém s viktoriánským obchodníkem nebyl v tom, že by byl všední a obyčejný, ale v tom, že si tohle o o sobě myslel. A v tom se naprosto mýlil. Byl přesvědčen, že je naprosto normální rozumné a dokonce běžné nosit cylindr, ošklivé kalhoty a ošklivé kníry. Ve srovnání s tím pro něj znamenalo nosit třírohý klobouk, plášť, turban či sombrero nebo elegantní krátké kalhoty po kolena nebo zuřivý knír za všelijaké výstřednosti jako fantastické nápady a na úžasné plesové šaty. Vůbec mu nedocházelo, že v očích fantastických cizinců vypadá mnohe legračněji než se fantastičtí cizinci jevili jemu. A totéž co o jeho oblečení platilo i o jeho nábytku, dokonce i o jeho architektuře s rudými závěsy, rudými měkkými pohovkami a ošklivými obrazy v těžkých zlacených rámech. Všechno by bylo v pořádku, kdyby říkal: „Tohle je můj vkus.“, ale on říkal „Tohle je zdravý rozum všech lidí.“ Nu, převrátit takhle veřejné předsudky je mnohem náročnější než zavraždit císaře nebo se zmocnit vládních úřadů republiky.

Morrisovi je pořád ještě občas vyčítáno, že si jako příklady běžnějšího a lidštějšího prostředí převážně vybíral onen úsek století, kterému říkáme středověk. Ve skutečnosti ani člověk nemusí mít ve středověku zalíbení, nebo na něj být odborník, aby viděl, že si Morris středověk vybral správně. Kdyby se kupříkladu pokusil vrátit se svou revolucí ke klasické svobodě řeckého a pohanského starověku, pak by jeho revoluce žádnou revolucí nebyla. Právě příliš svírajícími konvencemi odvozenými z klasické antiky totiž umění v jeho době trpělo nejvíce. Pro něj bylo nejen starověké, ale i zastaralé, dokonce i v běžném soudobém slova smyslu staromódní. Už to byly jen konvence Akademie a její školy. Když tu byly trosky a smrt renesance nemohla tu být současně renesance helenismu. Je tu ale ještě jedna subtilní záležitost, které si málokdo všimne. Na řeckou krásu Gorgony se jen málokdo podíval opravdu zpříma a ti, kdo to udělali většinou zkameněli. Renesance šestnáctého století i prerafaelité devatenáctého století na ni pohlíželi v zrcadlé své vlastní nálady. Morris se zabýval jak Jásonem, tak Johnem Ballem, Jásona však viděl skrze středověké médium. A stejně tak viktoriáni tvořící ve stylu klasicism viděli Jásona skrze moderní médium. Renesanční styl filtrovaný přes Rubense a Reynolse nebyl o nic víc řecký než klasické téma zpracované Botticelim nebo Burne Jonesem, Obojí byly moderní verse, ta středověká ale měla jednu výhodu:středověk představoval období skutečně významné řemeslnými normami potřebnými pro opravu mechanismu devatenáctého století. William Morris tak stojí mezi dvěma mechanistickými heresemi a dosvědčuje, že pravé umění je vždy prací rukou. Viktoriánůn navzdory není normální, aby práce byla masovou výrobou. Bolševikům, jejich imitátorům, navzdory není normální, že by měla být masovým vlastnictvím.