Esej X.: O vírách

Před nějakým časem, když vznikl rozruch kolem poněkud šokující knihy Who Moved the Stone? (Kdo svalil kámen? Pozn. překl.), již by bylo možné s úctou téměř popsat jako božskou detektivku a skoro theologický thriller přičinil jeden bojovný plátek z Fleet Street, která mi od té doby vězí v paměti jako něco tajuplnějšího, než všechna ostatní tajemství. Onen pisatel uvedl, že každý kdo věří ve vzkříšení musí věřit v v pohádku o Aladinovi v Pohádkách z tisíce a jedné noci. Vůbec nechápu, co tím chtěl říct. A zdá se mi, že on na tom bude stejně. Tento poněkud zvláštní souběh idejí se mi vrací ve spojitosti s docela zajímavou poznámkou pana Christophera Dawsona o tom, co bychom mohli označit za dějiny vědy. Na první pohled by se zdálo, že poznámka, kterou jsem citoval z bojového plátku se nevyznačuje vůbec ničím jiným, než bojovností. Neexistuje žádná logická spojitost mezi vírou v jednu podivuhodnou událost a vírou v nějakou jinou, i kdyby si obě byly podobné a ne naprosto odlišné. Věřím-li, že kapitán Peary dosáhl severního pólu nenutí mně to věřit, že ho dosáhl i dr. Cook i kdyby oba přijeli se saněmi a psy jedním a týmž sněhem. Je to tedy omyl a blud i tehdy, když jde o dvě věci, které jsou si natolik blízké, aby se daly srovnávat. Ovšem porovnávat evangelní zázrak a Šehrezádinu pohádku je jedno z nejnešťastnějších srovnání na světě V jednom případu totiž existuje jeden prostý a konkrétní důvod myslet si, že jde o pravdivou věc, nebo přinejmenším o věc, která je jako jako pravdivá míněna. A v druhém případě máme zřejmý a konkrétní důvod vidět, že pohádka nejenže není pravdivá, ale ani jako pravdivá není míněna.
Historický argument pro Vzkříšení je, že kdokoliv, vyjma apoštolů, měl všechny důvody k tomu, aby vyhlásil, co ti provedli s tělem, pokud by s ním něco provedli. Apoštolové je mohli skrýt, aby pak mohli oznámit falešný zázrak, je však velmi obtížné představit, jak jsou lidé mučeni a zabíjeni kvůli zázraku o němž vědí, že je falešný. Pokud jde o svědectví apoštolů, obecné okolnosti nasvědčují, že je pravdivé. Pokud jde o pohádku z tisíce a jedné noci obecné okolnosti zvěstují a prohlašují, že pravdivá není. V knize samotné se totiž dočteme, že všechny příběhy vyprávěla žena jen proto, aby pobavily krále o odvedly jeho myšlenky od nápadu setnout jí hlavu. Není příliš pravděpodobné, že by se vypravěčka v takové osobní situaci přísně omezila na nudnou přesnost a bylo by nemožné varovat čtenáře jednodušeji a prostěji varovat, že všechny ty pohádky jsou jen báchorky. V jednom případě máme svědky, kdo něco nejen považují za pravdivé, ale vskutku to považují za stejně pravdivé, ba pravdivější než smrt. Volí proto raději smrt, než by popřeli pravdu. V druhém případě máme vypravěčku, která ve snaze vyhnout se smrti má všechny důvody k tomu, aby vyprávěla lži. Kdyby se svatý Jan Křtitel chtěl vyhnout stětí a zachránil si život vymýšlením dlouhé řady mesiánských či ranně křesťanských legend tak, jak by ho to zrovna napadlo, aby si zachovával pozornost krále Heroda, pak bych žádný „mýtus o vzkříšení“ nepovažoval za silný argument pro Vzkříšení. Jelikož ale byli apoštolové zabíjeni a zabit byl i sv. Jan Křtitel, pak si myslím, že důkazy, které tak podali nemůže zdravý vědecký přístup považovat za součást pohádek z tisíce a jedné noci.
Nad tímhle výstředním a nesmyslným srovnám jsem se jen na chvilku zastavil jako nad náhodně potkaným příkladem podivného způsobu, jímž nyní skeptici odmítají držet se argumentu a nechávají se vést jen jakýmisi asociacemi či analogiemi. Skutečným důvodem pro připomenutí této podivné poznámky o pohádkách tisíce a jedné noci spočívá v mnohem autentičtější analogii mezi západní vědou a východním čarodějnictvím. Leda blázen by pro sebe hledat nějaká fakta či víru v arabských pohádkách tisíce a jedné noci. Kupodivu ale v arabských matematicích bylo něco z arabských mágů. Jistě docela autentická orientální moudrost měla jakousi příchuť orientálního čarodějnictví a to i tehdy, když ona moudrost konala dílo, za něž jí bude svět jednou provždy vděčný, ať už šlo o geometrii či chemii, matematiku nebo medicínu. Docházíme tak k paradoxu: že totiž člověk koneckonců může hledat jisté prvky vědy v pohádkách z tisíce a jedné noci, i když by tam mohl najít sotva co obzvláště poučného či povznášejícího pokud jde o prvky náboženství. Krátce řečeno, staré matné, možná dokonce temné, spojení mezi medicínou a magií má jakýsi skrytý a historicky velmi zajímavý smysl. Pan Dawson jej rozvíjí v eseji o východních prvcích v ranně středověké vědě v knize esejů nazvané Středověké náboženství.

Tato konkrétní věc se ale netýká náboženství, ale zvláštním způsobem se pojí s vědou. Jde o tohle: magie (v dávném slova smyslu) a medicína (v moderním smyslu) jsou si v jednom ohledu opravdu velmi podobné, protože se ani jedna příliš nepodobají čisté a abstraktní ideji vědy, jak si ji chápali staří Řekové. Věda, science, znamená toliko vědění a a pro ony antické lidi také představovala jen vědění. Nechtěli nic než potěšení z vědění, obzvláště pyšní byli na to, že měli velkou spoustu naprosto neužitečných vědomostí. Oblíbenou vědou Řeků tak byla astronomie, protože byla právě tak abstraktní jako algebra. A když se jich nějaký tehdejší šosák zeptal, k čemu asi jemu budou Plejády, dal takovému filištínovi skutečnou odpověď filosof, který řekl že pro něj znamenají tím víc, že jsou mu k ničemu. Mohli bychom říct, že velkým řeckým ideálem bylo, aby jim užitečné věci byly k ničemu. Užitečné věci se učil otrok, učit se věcem neužitečným bylo pro svobodného muže. Tohle stále zůstává ideálem mnoha ušlechtilých vědců v tom smyslu, že touží po pravdě tak, jak po ní toužili velcí Řekové a jejich přístup je věčným protestem proti vulgaritě utilitarismu. Věda ovšem měla ještě jednu stránku, která si také zasloužila respekt a již od počátku zastupovaly takové věci jako medicína. A pokud existovaly nějaké asociace medicíny a magie, pak to bylo proto, že magie byla vždy extrémně praktická.
Moderní mág, což bývá často ten nejváženější gentleman, možná změnil svůj názor, že píchat špendlíky do voskové figurky politika je praktickým, společensky užitečným činem. Ale i moderní medicinman mohl změnit svůj názor, že jezevčí krev smíšená s vínem a solí je vždy okamžitým lékem na revmatismus. Taková změna názoru v pouhém faktu či detailech se ničím neliší od jakékoliv moderní změny v medicinské metodě, například léčbě souchotí nejprve pozavíráním všech oken a potom pozotvíráním všech oken. Jde tu o to, že medicinmany obojího druhu zaměstnávali lidé, kteří chtěli něco rychlého a praktického, třeba zabít politika nebo vyléčit revma. Pro tento druh vědy, který pan Dawson stopuje na východ, je příznačné, že se vždy chlubí tím, že drží moc a liší se tím od té druhé podoby, jež se zaměřuje na potěšení z pravdy. Většina z nás se setkala s oním druhem theosofického mystika, který vždy šeptá, že nám může Cestu k moci, a že stačí jen říct sedmasedmdesátkrát před zrcadlem „Já jsem moudrost, já jsem moc“ a ovládneme vesmír. Něco takového bylo to vidět i na středověké medicíně. Středověká věda byla opravdu praktičtější, než než pohanská věda, ale někdy zněla až příliš prakticky na to, aby ji bylo možné považovat za zcela zdravou. Podobně se dnes někteří idealisté hygieny starají o zdraví poněkud víc, než by bylo úplně zdravé. Je těžké dlít trvale v tomto prostředí moci, a poněkud je přitom neotrávit stopami pýchy. A tak kupodivu má Aladin a jeho kouzelná lampa cosi společného se zázraky vědy, i když těžko co se zázraky náboženství.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s