Esej XI.: O moderních děvčatech

Současné postavení bystrého mládí či brilantního mladého cynika tvrdé a realistické epochy je tak srdceryvně smutné politováníhodné, že zestárlí sentimentalisté na něj mohou hledět jen přes příval senilních slz. Cynikové sami samozřejmě nevěří v sentiment, zosobňují ale nejostřejší příklad pathosu. Žádné osiřelé dítě posypané jevištním sněhem ve viktoriánském melodramatu nebylo nikdy tak očividně necháno na mraze, žádná Mariama ve dvorci obehnaném vodním příkopem, či panna urozeného rodu v zámecké věži, nebyly nikdy tak nápadně opuštěné.
To jak se tenhle divný a tragický příběh postupně odvíjel stojí za jisté stručné shrnutí. Začněme tím, že moderní cynik byl v postavení člověka jehož otece je ve sporu se s jeho dědem a který je sám naplněn zbožnou a synovskou touhou hádat se s nimi oběma. Ta touha je věru zbožná v tom smyslu, že je tradiční v tom smyslu a v tom, že se zdá, že tahle rodinná pře je rodinnou tradicí. Jenže jeho praktický problém spočívá v tom, že se má hádat s nimi oběma. To není lehké. Když ho při procházce po příkopem obehnaném dvorci nebo po předcích zděděné zahradě vyděsí pohled na nějaký rys připomínající mu zvláštní chuti jeho děda v jeho klasickém či prerafaelitském období může snad svého předka začít proklínat a svůj nesouhlas bude projevovat těmi nejnepříhodnějšími slovy, která mu přijdou na jazyk. A zrovna, když si to začíná užívat, celý šokovaný si uvědomí, že se ocitl v ostudné a nepřirozené posici, že se shodne se svým otcem. V zoufalé snaze to nějak vyvážit se vrátí k něčemu přirozenějšímu a zábavnějšímu a začne si podrobně připomínat všechny obzvláště odporné neřesti a hloupé nápady svého otce. A to si pak uvědomí, že jen opakuje katalog kleteb a zločinů, které druhdy pronášel rozechvělejším hlasem jeho starý děd.
Tato zvláštní tragikomedie se odehrává stále znovu, zejména v poslední době, když se jakákoliv debata stočí k filosofii a tomu, jak se projevuje v dějinách. Mladý muž, který se připojil ke slavnému pacifistickému hlasování v Oxfordu se tak samozřejmě postaví ta ideu internacionalismu a nacionalismus bude považovat za prehistorickou pověru přežívající a předávanou z časů opolidí. Často ho lze slyšet, jak mluví o tom, že zbraně a vojenská síla (dvě poněkud různé věci) jsou přežitky středověku a že do internacionalisty dvacátého století nelze očekávat, že by se vracel. A tehdy mu možná někdo z jeho přátel, který se náhodou trochu vyzná v historii připomene, že postupovat vpřed k internacionalismu znamená vracet se zpět do středověku. Ony velmi hluboké propasti, jež nyní dělí různé národy se teprve objevovaly jako prasklinky, když se středověký systém zhroutil. Je absurdní porovnávat moderní vojenskou sílu se středověkou, protože i střelný prach udělat víc proto, aby středověký systém zničil, než aby jej zachoval. A rozhorlený intelektuál se nedokáže rozhodnout, zda má střelný prach obdivovat, protože to byl vědecký vynález, nebo jím opovrhovat, protože to byla vlastenecká zbraň. Točí se mu hlava z namáhavé snahy zachovat si stejný odstup od svého děda z třináctého století i otce ze století sedmnáctého. Stručný příklad tohoto rozporu můžeme vidět v poněkud morbidních řečech, jež můžeme tu a tam zaslechnout v souvislosti s „příští válkou“. Ti samí lidé, kteří nás ve svých Nárysech dějich a Encyklopediích všeho vždy poučují, že vše se pořád a neustále zlepšuje a že i ti nejbědnější mezi našimi současníky se mají lépe než jejich otcové, právě ti samí lidé nás pořád přesvědčují, že jedno uklouznutí moderní diplomacie či jedna lež moderního žurnalismu může přerůst v zlověstně se tyčící a kymácející hrůzu mučení a paniky, horší než cokoliv, co kdy svět dřív poznal. Docela dobře se může s jistou abstraktní zvědavostí zeptat, proč musí naše civilisace cestou války vytvářet to úplně nejhorší, když jakoukoliv jinou cestou musí vytvářet jen to nejlepší.
Další příklad tohoto podivného podobenství o otci, synu a dědovi jsem našel v knize knize kterou jsem zrovna četl o naprosto jiném tématu. Napsal ji pan Don Marquis, význačný americký spisovatel a obsahuje řadu výstředních a zábavných myšlenek, i když poněkud upadá do stereotypu zesměšňování v prostořekostech o Jehovovi a a Satanovi a svatých a andělech, které bývaly zábavnější, když s nimi Voltaire začínal, než když s Markem Twainem končily. Na té knize mně ale zaujalo, že sice tímto druhem profesionálního rouhačství připomíná páně Shawovu Black Girl in Search of God (Černé děvče hledá Boha pozn. překl.), ale autor mnohem horlivěji a tedy mnohem živěji a zábavněji zdůrazňuje jinou myšlenku rovněž nastíněnou panem Shawem. Mám na mysli celou tu představu Ženy Lovkyně s vyděšenými muži na útěku před jejím sítěmi a šipkami nebo váhavými zajatci jejího luku a kopí. To vše by mělo znít velmi moderně i když to samo o sobě je spíše antifeministické a protiklerikální. Předpokládám ale, že protiklerikálního autora nikdy nenapadlo, že právě tohle je přístup a postoj, pro který svět odsuzoval radikálnější kleriky. Právě tenhle „moderní“ pohled na ženu totiž ve skutečnosti formulovali a velmi často přeháněli první poustevníci prchající do pouští či nejfanatičtější mniši, kteří měli až příliš blízko k hranici manichejského šílenství. Zdivočele považovat ženu za bezbožnou hrůzu namísto náležitého poznání Posvátné hrůzy bylo zneužitím asketismu, ale v moderní době to vypadá jako cosi užitečného a běžného.
I zde bystrý a brilantní moderní člověk přichází jako s něčím zbrusu novým a moderním s věcí, která byla spíše jednou výstředností starověku, ozlomkrk uhání za svým asketickým dědem, aby unikl svému romantickému otci. Příčinou zmatení je v obou případech tatáž patetická povaha celého jeho postavení. Potácí se ze století do století, protože nemá žádnou vlastní pevnou půdu pod nohama a nemá ji proto, že zničil cokoliv, na čem by se mohl postavit. Moderní mládeži se vyčítá, že přivedla do módy černošské tance, ale černošská vylomenina, která mně doopravdy mrzí je tane, jemuž se druhy říkalo zhroucení a který rozbíjí taneční parket a končí zmizením tanečníka i tance. Námitkou vůči všemu takovému toliko destruktivnímu myšlení je, že takové ničení je nakonec sebezničením. Hra „ničení šťastného domova“ je dokonce i tehdy, když jde o veselá a lehká zábava je nutně zábava na krátkou chvíli a nakonec jsou to hráči, když vyjdou z trosek bez domu a bez domova, kteří se stávají zlomenými lidmi. Proto je k nim potřeba cítit nejprve hlubokou a skutečnou lítost, a vůbec ne lítost, která je jen ironickým označením blahosklonnosti. Právě tak, jak nám má být opravdu líto tuláků a chudáků, kteří jsou bez domova materiálně, měli bychom mít politování pro ty, kdo jsou bez domova morálně a strádají filosofickým hladověním, jež je právě tak smrtící jako hladovění fysické. Nejenže je pravda, že se někteří u nejmodernějších filosofů se jen snaží dokázat, že filosofie není možná, ještě víc platí, že někteří z nejmodernějších fysiků se jen snaží prokázat, že věda není fysická. Ještě pravdivější by bylo říct, že se někteří z nich snaží dokázat, že věda není věda. Věda, science, je totiž je staré slovo pro vědění a vědění je právě to, co podle některých nových vědců nikdy získat nemůžeme. Tohle všechno, ať už je to dobré či zlé, zanechalo onu generaci v bezpříkladné míře nevybavenou jakýmikoliv axiomy, podle nichž by mohla jednat nebo zkoušek, na ně by se mohla opravdu spolehnout. A je to celé obzvláště rozpačité, když je mladý člověk, který se nikdy nenaučil ničemu, než nenávisti ke svému otci a dědovi je náhle povolán, aby miloval všechny lidi jako bratry.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s