Esej XV.: O minulosti

Nová hnutí v literatuře jsou ta, jež kopírují předposlední století. Pokud napodobují století poslední, pak jsou staromódní, je-li ale docela zřejmé, že jsou starší o hodně víc než sto let, pak jsou zcela čerstvá a originální, Je pravda, že jsou jistí literáti kteří tvrdí, že uvádí na svět literární hnutí a snaží se této potíži různými způsoby vyhnout, jako třeba tím, že píší poesii vzhůru nohama nebo používají slov složených výhradně ze souhlásek, vydávají knihy pozůstávající jen z prázdných stránek s několika hvězdičkami uprostřed, které naznačují, že tam došlo k přerušení vyprávění, O takových a podobných pisálcích se odhaduje, že napodobují literaturu příštího století. Příštímu století je také lze volně ponechat—k zapomenutí. Obdobné, pokud ne ty samé, převrácenosti lze nalézt rozptýlené po minulých stoletích. Toho druhu byly renesanční hry či sporty pozůstávající z krácení či natahování veršů poesie tak, aby celá báseň měla jistý konkrétní tvar, třeba srdce, kříže či orla. Pokud vynecháme pár takových výstředních pokusníků, kteří se domnívají, že předjímají budoucí inteligenci tím, že jsou dnes nesrozumitelní, pak je obecné pravidlo o změně a obnově v literatuře takové, jak jsem právě řekl. Pro průkopníka a proroka je důležitější ne aby nezašel příliš daleko vpřed, jako spíš, aby se vrátil dostatečně zpět. Na tomto systému střídání, černobílém jako šachovnice, je cosi velmi podivného. Je to jako by každý člověk vždy nenáviděl svého otce a uctíval svého děda.
Ohledně některých kulturních epoch je tohle všechno dobře známé a vcelku široce uznávané. Většina lidí si kupříkladu uvědomuje, že romantici devatenáctého století se odvolávali zpět k čistěji poetickým básníkům sedmnáctého století proti téměř prosaickým básníkům století osmnáctého. Ba věru romantismus sice šel často ruku v ruce s revolučním zápalem, ale svou samotnou povahou byl obecnějším dovoláváním se minulosti. Asi nejautentičtějším a v prakticky nejúčinnějším propagátorem nového romantismu byl Sir Walter Scott, jehož nejpravějším titulem je Starožitník. To samé ale samozřejmě platí o dalších romanticích, kteří osobně nebyli toryové a tradicionalisté jako Scott. Coleridgeův Ancient Mariner byl brán jako prototyp nové, originální a dokonce fantastické literární formy. A přece má Ancient Mariner formu a ta forma je shodnou okolností zcela starobylá. Starý námořník byl opravdu starodávný. Dokonce i Byron věčně hleděl zpět a zemřel ne za moderní liberály, ale za staré Řeky. Kdyby byl pravým stoupencem pokroku a sledoval postupné zlepšování všech věcí cestou nahrazování nižších forem civilisace vyššími, pak by samozřejmě raději dával přednost tomu, aby uctíval poněkud novější fenomén Turků. Obecně však platí, že moderní romantici nehleděli k úsvitu, hledali ten nejnádhernější a nejskvostnější západ slunce, jehož poslední stopy a záblesky vyhasly s Crashawem a kavalírskými mystiky (Cavaliers, stoupenci královské strany za anglické občanské války v sedmnáctém století pozn. překl.) Muži devatenáctého století šli za muži století sedmnáctého, předposledního. V každém případě poslední století je poslední, kterého se lidé budou držet a půjdou za ním.
Co už není tak jasně vidět je, že totéž platí o století dvacátém a že dvacáté století, také kopíruje století předposlední. Krátce řečeno, kopíruje století osmnácté a to zejména vše, co bylo z díla nejvíce nenáviděno a odsuzováno. To platí zejména o dvou nápadných vlastnostech, o kterých si mnozí myslili, že vyčnívají a jsou nápadné až příliš. Z rysů osmnáctého století imitují obzvláště jeho hrubost a chlad. Tyhle pojmy nemyslím nutně jako nadávky, mnohem důležitější je, že sami noví autoři je budou používat jako slova chvály. Hrubost označí za nestrannost a chlad za nezaujatost a v tom se, zase znovu, osmnácté a dvacáté století potkají. V takových věcech se ale nedostaneme nikam dál volbou slov chvály či hany pro objektivní historické fakty. Dnešní mladý autor nepřipustí, že by byl méně vzdělaný proto, že slova, která používá se staří spisovatelé naučili ve stokách či špinavých putykách. Nepřipustí, že je méně humanistou, protože jeho postavy se chovají tak nelidským způsobem jako lstiví a zrádní bezcitní milovníci ve starých cynických komediích.
Tihle noví spisovatelé se znovu pokouší najít civilisaci někde na staré racionalistické cestě, která je nyní už nějaké dvě stovky let stará, spíš než na romantické cestě, která je stará toliko sto let. S přihlédnutím k nezbytným leč nahodilým odlišnostem v aktuálních detailech, které je třeba probrat je duch velmi mladého moderního muže duchem muže v třírohém klobouku a napudrované paruce. I když by se o nepořádku a chorobě v umění dalo říct hodně, má současný realismus v literatuře ještě jednu stránku. Má svou vlastní preciznost, právě tak jako má svou vlastí protivnost. Totéž se dá říci o detailních Hogarthových kresbách. Dokonce i jeho výstřednosti jsou častěji satirami a méně často vizemi. Pan Aldoux Huxley mnohem víc naznačuje návrat ke Swiftovi než pokračování Yeatse. Panu Yeatsovi na tom příliš nesejde, zčásti proto, že je to příliš velký člověk, než aby ho takové věci trápily, a zčásti proto, že nikdo nemá Swifta ve vybranější oblibě než om. Je však zjevné, že nesmiřitelnost a nelítostnost Nádherného nového světa se spíše podobá těm Gulliverových cest než optimističtější nesmiřitelnosti návštěv devatenáctého století v Utopiích a pozemskách rájích v knihách jako News from Nowhere nebo New world for Old. Právě tak je zřejmé, že například v diskusích o pohlavích a sexu lidé jako pan Aldoux Huxley následující lidi jako pan Bernard Shaw se jen vzbouřili proti romanci, jež byla sama o sobě také jen vzpourou, vzpourou proti realismu a zdravému rozumu věku rapírů a tabatěrek. Hodně z toho, co je v moderních románech označováno za amorální by mohlo být v traktátech osmnáctého století pojednáváno jako vysoce morální s výstrahou mládeži o tom, jak blízko je od devčat k šibenici. Sentimentalismus je jen nálepka, ale jaksi hádanku již nazýváme pokrok nerozlouskneme tak, že budeme jen koukat na obrázky v The Rake’s Progress nebo The Harlot’s Progress. Ti, kdo nyní opovrhují sentimentalismem mají sklony mluvit tak, jako by nikdo před nimi sentimentalismem nepohrdal. A tak mívá poněkud horečnatý mladý génius v Chelsea nebo Bloomsbury pocit, že právě jen on zpřetrhal všechna pouta věků, když se se smělou odvahou chystá říct cosi troufalého a ničivého a pak řekne přesně to, co by řekl Dr. Johnsnon.
Nikdo nepředpokládá, že jsou tyhle paralely a přirovnání úplné. Nikdo netvrdí, že se taková srovnání zabývají jen kopiemi. Neznamená to,že nový spisovatel v sobě nemá něco opravdu nového, nebo, což je ještě důležitější, něco, co by bylo jeho vlastní. Jde tu jen o to, že inspirace, již vzývá a jíž se dovolává nepochází z věcí novějších, ale spíš z věcí starších. Kupříkladu básníci ze Sitwellovy rodiny byli jak káráni, tak chváleni za to, že přicházeli s novými věcmi, ve skutečnosti mají ale v obzvláštní oblibě věci starší. Jejich zalíbení v tretkách přesně odpovídá vkusu osmnáctého století. Když jeden z nich dá Apollonovi „paruku zlatou“ vidíme stovku vyšívaných obrazů či malovaných dlaždic ve starých šlechtických sídlech či museích a slečna Edith Sitwell napsala jednu z nejlepších, pokud ne jedinou, trvanlivou elegii na Popea.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s