Esej XVI.: O Meredithovi

Setkal jsem se nedávno náhodou a po letech s výtečným a význačným italským profesorem, který se specialisuje na studium anglické literatury. A téměř první jeho slova byla otázka položená s více než italskou živostí, ab vzrušením: „Co se přihodilo George Meredithovi?“
Řekl to, jako by George Meredith byl pořád naživu, ale už byl tři dny pohřešovaný ze svého domova v Surrey a panovaly obavy, že snad spadl z Box Hill nebo byl rozdrcen k nepoznání v dopravních ruchu na guildfordské High Street, jako by Anglie pátrala po pohřešovaném spisovateli a Soctland Yard věřil, že je na stopě. Já ovšem rozuměl tomu, co měl můj italský přítel na mysli mnohem lépe. Nemátlo ho, že celá Anglie pátrá po George Meredithovi, ale to, že se po něm, či aspoň po jeho knihách celá Anglie nepídila. To, že si všiml této velmi podivné prázdnoty, ba zapomnění, jež přišlo po tak uznávané slávě a velikosti mě naplnilo ještě větším respektem k pozornosti a vnímavosti s níž sleduje naši ostrovní literaturu. Pro každého, kdo si jako já pamatuje doby, kdy byl Meredith nejen idolem intelektuálů, ale obecně byl považován celou inteligencí za jednoho ze dvou či tří skutečně velkých lidí, kteří by mohli být bráni jako vůdci anglické literatury tváří tvář Evropě je na tomto náhlém a vrtošivém tichu cosi velmi mimořádného. Ještě mimořádnější to je kvůli ideám, jež Meredith představoval a vlastnosti, jež jeho obdivovatelé v první řadě obdivovali. V letech našeho dětství se většině z nás zdálo, že byl nejen největším z tehdy žijících literárních umělců, ale že byl prorocky první z literátů budoucnosti. Byl nejen největším žijícím anglickým autorem, ale také jediným anglickým autorem, který bude žít. A přece nakonec doopravdy nežil, rozhodně ještě nedosáhl skutečného triumfu. Byl nositel a představitelm všeho toho, co mělo podle očekávání triumfovat, ba věcí, o nichž nám mnozí říkali, že již triumfovaly. Byl kupříkladu velkým stoupencem a propagátorem feminismu. Netvrdím, že jeho Ballad of Fair Ladies in Revolt by se dala opravdu zpívat jako pochodová píseň dobře vycvičených batalionů paní Pankhurst. Meredithův styl se totiž ne vždy nabízel k tomu, aby se dal použít jako burácející sbor pro pochod nebo k táborovému ohni. Svou filosofií však vyjadřoval téměř vše co chtěly sufražetky říct a svou formou byl filosofičtější a intelektuálnější, než většina z toho, co říkaly. Předvídal reakci proti Rhodesově a Kiplingově formě imperialismu a vybízel k příznivému porozumění pro Kelta proti arogantnějšímu nesmyslu devatenáctého století o universální nadřazenosti Anlogsasa. Byl pravda dostatečně člověkem devatenáctého století, aby tyto rozdíly sledoval téměř výlučně po linii ras a naprosto nic nevěděl kupříkladu o tom, do jaké míry se odvíjely po linii náboženství. To však nebylo ani tak jeho omezeními coby člověka devatenáctého století, jako spíš kvůli ještě užším omezením volnomyšlenkáře.
V každém případě následoval moderní svět v mnoha ohledech meredithovský model světa a člověk by přísahal, že je jisté, že mu bude patřit jedna z hojně navštěvovaných svatyní v pantheonu pokroku. Nakonec je mnohem navštěvovanější ta, jež připomíná památku Thomase Hardyho, který byl též volnomyšlenkářem, ale také mnohem méně praktickým přítelem svobody. Ba co víc, Hardy překypoval smyslel pro nespočet věcí, které je nutné vykonat, ale ten byl poněkud změkčen a zkrocen pochybnostío tom, zda je možné je vykonat. Meredith byl ale tím druhem liberála devatenáctého století, který planul jistotou, že budou vykonány, a ony také vykonány byly. Dnes se mu však podíl a zásluha na tom, že je pomohl udělat nepřiznává. A jakémsi podivném smyslu se zdá, že je to sám Meredith, kdo je hotov a vyřízen. Ani na okamžik neuvedu svou starší generaci do hanby tím, že bych tvrdil, že je s ním konec, ale vypadá to, že v novější generaci je hodně těch, kdo jednají jako by předpokládali, že je vyřízený.
Jsem si samozřejmě dobře vědom, že tyto politické a sociologické aspekty jsou vcelku druhotné při posuzování velkého mistra imaginativní fikce, člověka, který dokázal tvořit lidi a zejména ženy. Ovšem věci jako je jeho nepřítomnost, i jen jako vzpomínky, v tom, co by mnozí nazvali vítězstvím ženy je vskutku součástí srovnání, které je jakousi hádankou. Nic nevyvolávalo víc otazníků kupříkladu než podivný příběh dvou pohřbů, pohřbu Mereditha a pohřbu Hardyho. Pokud si správně vzpomínám dožadovali se nadšení přívrženci pro Mereditha hrobu ve Westminster Abbey a byli odmítnuti. Nadšení stoupenci chtěli také hrob ve Westminster Abbey pro Thomase Hardyho a bylo jim přinejmenším zčásti či jakýmsi kompromisem vyhověno. Naprosto nechápu proč. Pokud šlo otázku literární slávy, pak tehdy stál Meredith ještě výše než Hardy. Pakliže by šlo o nesoulad náboženství či bezbožnosti, k by proti Hardymu byla námitka nepoměrně silnější než proti Meredithovi. Hardy byl při všech svých ctnostech, nebo možná to byla jedna z jeho ctností, upřímně provokativní atheista a pesimista. Meredith provokativní atheista nebyl a pesimista nebyl vůbec. Člověk může přečíst od Mereditha pět svazků a nenajde jednou přímou provokaci jako byla ta o presidentu nesmrtelných, kterak se baví mukami Tess.
Nešlo ani tak o to, že by Meredith neuctíval Boha, jako o to, že se klaněl přírodě. A možná právě tady vznikla přetržka mezi ním a novými skeptiky, kteří často vedli urputnější válku s přírodou než s Bohem. V dílech pozdějších skeptiků,třeba pana Aldouse Huxleye byly dokonce náznaky, že kdyby už měli být dohnáni k naprosté alternativě, pak by raději hledali útočiště v nadpřirozeném, než v přirozeném. Možná Meredith zdědil až příliš mnoho tohoto dojmu, rozprostřeného po celém tom století od Wordsworthe po Whitmana, že země sama léčí a že vše co je zelené a roste je nadějí. A přece byl Meredrith ve své vlastní variantě této vize zdravý a upřímný. Byla to vize divoké přírody jako jakési zahrady léčivých bylin. To, že by se mýlil nedokazuje pouhá existence další mladé generace s výjimečně kyselými žaludky, která si myslí, že fysika je ošklivá. Ale i kdyby mělo tohle být uznáno jako férová různost názorů, pořád to ještě nevysvětluje úpadek o vše, co druhy bývalo na Meredithovi nejzajímavější. Nevysvětluje to chybějící vzpomínku či připomínku ohledně skutečného úkolu a díla romanopisce jako autora. Jeho vykreslení postav nesporně zůstává živé a budící sympatie. Navíc, i když měl zálibu v jisté formě vytříbenosti, není rozhodně pravda, že by psal jen o lidech vybraného postavení či chování. V souladu s truchlivou módou doby je to už velmi dlouho, co jsem většinu věcí od Mereditha četl, ale myslím, že to co v mé paměti vyniká nejvíce překvapivou pravostí je jeho popis obyčejných školáků. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy nějaký chlapce vyzve jiného, myslím, že Harry Richmonda, aby opakoval slovo „blázen“ a pak, aby je opakoval ještě dvacetkrát. A „s vážností, jíž jsou schopni jen kluci a podobní barbaři“ Harry recitoval ono slovo přesně v požadovaném počtu opakování. Není na tom nic ani zvrhlého, ani vyumělkovaného, a přinejmenším v Meredithových knihách si můžeme být jisti, že kluci zůstanou kluky. Pravda je taková, že Meredith byl nejen plnokrevný, ale také fintivý, ba bláhový. Byl afektovaný, protože byl marnivý, ale byl marnivý protože byl přirozený. Lépe bychom mu porozuměli jako renesančnímu umělci.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s