Esej XVII. O politických vyznáních

Jelikož jsem sám liberál vně liberální strany, Maloangličan v tom smyslu, že mi víc záleží na Anglii než na Newfoundlandu či Tasmánii, radikál ve všech svých instinktech v obecných sociálních sporech o naší plutokracii, exsocialista, který je dosud dost socialistou na to, aby byl svého druhu revolucionářem a litoval, že se socialisté stávají lidmi tak váženými jako předseda vlády, distriburista, který popírá, že by kterákoliv ze stran statkářů a velkoobchodníků devatenáctého století měla nejmenší potuchu o tom, co bylo s devatenáctým stoletím v nepořádku a to zejména v Anglii (chybou totiž byla nepřítomnost rolníků , kteří stojí právě tak proti velkoobchodníkům, tak proti statkářům)–zkrátka jelikož jsem tak osoba tak bezectného demagogického druhu, která se domnívá, že většina reforem jde spíš příliš pomalu, než příliš rychle—z toho všeho se dá snadno přirozeně dedukovat, že můj nejoblíbenější politiky je pan Baldwin. Dedukce nemusí být ani rychlá ani očividná, ale je správná. Když říkám můj oblíbený politik, myslím to tak, nakolik může nějaký politik být kýmkoliv oblíbený. Nemám zálibu v ohromné slavnostní vážnosti, protože naši politikové naši politiku neřídí. I ti nejlepší z nich jsou tlakem soukromých zájmů, jež jsou také veřejnými monopoly nuceni k neustálým kompromisům. A právě tyto ekonomické monopoly ovládají a řídí stát. Kdybych byl ale v praktické politice (a to Bůh chraň a nedopusť) a kdyby došlo na mně a konkrétní problém stranické příslušnosti a poslušnosti, podporoval bych pana Baldwina seč bych stačil, nebo spíš seč by stačil on, a to věru není málo. Podporoval bych ho, i když si ním nesouhlasím a to proto, že když nic jiného, tak je aspoň liberálnější než liberálové, sociálnější než socialisté a nezměrně patriotičtější než imperialisté. Podporoval bych ho v houštinách i v dobách řídkých, mám totiž za to, že opačné teorie jsou poněkud řídké zato nestydatosti je hustě. A podporoval bych ho zejména proti jeho věrným a oddaným stoupencům.
Na prvním místě si ho však vážím proto, že si myslím, že jediným žijícím politikem, který má jakési vnitřní pochopení pro anglický lid. Tomu je velmi těžké porozumět, Angličané zdaleka nejsou je tak drsní a tuzí jak si byli zvyklí si sami sebe představovat, jsou nejsložitější a nejsubtilnější ze všech velkých národů křesťanstva. Od pádu Stuartů a počátku osmnáctého století fungoval jejich systém s docela abnormální mírou anonymity a vyhýbavosti. Tehdy ustavili krále, který nedovolili vládnout nad ničím a aristokracii, která sice vládla všemu, ale jak šel čas, tak čím dál hlasitěji prohlašovala, že ničemu nevládne a vlastně vůbec žádnou aristokracií není. Všechny naše hlavní oficiální osobnosti jsou neoficiální a v tom smyslu to jsou samí outsideři. Premiér je outsider, protože britská ústava ho nezná. Speaker Dolní sněmovny nosí jméno mluvčího, protože je to jediný poslanec, která nikdy nemluví. Kabinet s sebou nese náznak tajné schůzky, mužů skrývajících se v koutě či dokonce zamčených ve skříňce. Jediná pravoplatná moc totiž spočívala v rukách Privy Council (korunní rady, doslovně důvěrné či tajné rady pozn. překl) Moc přešla k čemusi mnohem důvěrnějšímu a tajnějšímu, než je tajná korunní rada. To jsou jen náhodně vybrané příklady a dalo by se najít tisíc jiných věcí, které ilustrují onu podivnou vlastnost, kterou jsem zmiňoval, onu vyhýbavost, či snad bychom mohli říct únik. A nejvýznačnější z nich je ta, o které jsem už mluvil, ona podivná anonymita aristokracie. Po dvě staletí a přinejmenším do velmi nedávné doby byla Anglie státem zvláštního historického typu. Byl to typ velmi častý u podnikavých a námořních států, třeba holandské či benátské republiky. Jedním z rysů těchto republik bylo, že nebyly republikánské, tedy ne v moderním slova smyslu, nebyly demokratické. Anglický rys však byl podivnější a jedinečnější. Šlo o to, že do důsledku vzato mohli aristokraté téměř cokoliv, až na to, že se nemohli nazývat aristokraty. Museli si dávat velmi pozor, aby se označovali toliko za gentlemany. Může to vypadat jako velmi neurčité a iracionální srozumění, ale právě na něm spočívala bezpečnost ohromného a častokrát vítězného systému a přinejmenším po nějaký čas i velikost Anglie,
Nu, když začala hádka o černých košilích a rudé hrozbě v Anglii řekl pan Baldwin jednu velmi hlubokou a pronikavou myšlenku. Nikdo jiný nic takového neřekl a vypadá to, že si toho ani nikdo nějak zvlášť nevšiml. Řekl zhruba tolik, či něco podobného ve stejném smyslu. Ať už si myslíte o soupeřících theoriích a systémech cokoliv, faktem zůstává, že komunisté jsou obvykle chudí lidé a fašisté zpravidla ne. Měl pravdu a bohužel v Anglii je to bohužel tak, že boj mezi nimi vypadá prostě jako boj bohatých lidí jako takových proti chudým lidem jako takovým. A tohle je právě ta věc, jíž se politika populární gentry (nižší či pozemková šlechta pozn. překl.) musí vyhýbat, pokud je jí život milý. Cynicky řečeno, v neosobním tlaku jedné ekonomické třídy na druhou může být jakákoliv nespravedlnost. Pokud ale můžete doopravdy vyfotit statkáře kopajícího do pytláka nebo bankéře bušícího po hlavě žebráka—pak rozbijete celou tu velkorysou fikci na níž spočívá popularita gentry. Nikdo, kdo tomuhle nerozumí nerozumí anglickému lidu, a pan Baldwin mu rozumí.
O stejných frakcích fašistů a komunistů na kontinentě totéž neplatí. Na kontinentě totiž tradice konfliktů idejí plynule pokračovala od křížových výprav a náboženských válek i francouzskou revoluci. A intelektuální vize, často dokonce i nepřítelova intelektuální vize bývá často natolik silná a živá, že lidé přitom zapomínají na obyčejná fakta chudoby a bohatství. Když se křižák bil se Saracénem klidně to mohlo být tak, že křižák byl chudý rytíř nebo zeman vyhnaný do války holou nouzí a ten druhý velkým šejkem s celým zástupem velbloudů a konkubín. A stejně dobře se mohlo stát, že křižák byl mocný a bohatý baron a muslim chudý a otrhaný beduín. Bylo ale v celé nátuře doby považovat to v prvé řadě za střet křesťanstva a islámu. A tak, dokonce i v Anglii ještě za autentického zápasu Cromwelových Roundheads s kavalíry Karla I. mohl být stoupencem královské strany velký šlechtic jako třeba Newcastle, nebo to mohl bezejmenný sedlák z loajálního Herefordu či Cornwallu. Puritánský republikán s kulatým kloboukem mohl být třeba dráteník jako byl Bunyan, i když stejně dobře jím mohl být puritánský bohatý aristokrat držící půdu zrušených opatství, nebo bohatý londýnský obchodník. Zůstával však jakási pravý pocit, že to byl konflikt pomazaného krále s parlamentem—nebo se světci. A tak v Evropě panuje dojem, ať už jsou fakta jakákoliv, že je to boj mezi fašistou, který věří v korporativní stát a komunistou, který vyznává komunistický stát. Ovšem do anglického obecného a lidového povědomí se nám ideje nikdy nepodařilo vpravit, ať už je dobré či zlé. Zapomněli jsme na bitky kvůli ethice a zůstala nám depresivní náhražka ekonomiky. U nás je to opravdu třídní boj, zatímco u nich to není nic jiného, než poslední z náboženských válek.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s