Esej XIX.: O bílých náprsenkách

Uvědomil jsem si onehdy ohromnou mezinárodní pravdu a to v souvislosti s tématem společenského oděvu, který poněkud nesprávně nazýváme společenskými šaty. V tomto odstínu odlišnosti je tu totiž velký a podivný rozdíl, propast zející mezi Anglií a Evropou, Příležitost k této myšlence může snad vypadat sice poněkud triviálně na tak velkou a vážnou záležitost. Stalo se, že jsem ve velkém italském městě potkal zkušeného a vzdělaného Angličana, který tam očividně žil asi patnáct let. Ovšem sila a schopnost nezaujatosti je u některých anglických exulantů mimořádná. Tenhle poctivý gentleman soptil hněvem a opovržením, protože ve městě zrovna měl přednášku jeden velmi slavný zahraniční autor a tenhle pobloudilý cizinec se zpronevěřil prvotním zákonům vesmíru tím, že měl na sobě bílou náprsenku i když bylo teprve pět hodin odpoledne. Nu, já jsem v Itálii patnáct let nežil, ale také jsem nežil do svých patnácti let v Londýně, aniž bych se od někoho, kdo něco věděl o světě nedozvěděl, že bílé náprsenky neznamenají v Evropě totéž, co v Anglii. Nepředstavují večerní oděv, ale jen slavnostní, formální či oficiální oděv. Mám dojem, že je někdy nosí třeba studenti, když jdou k důležitým zkouškám. Když jsem měl soukromou audienci u papeže, oblékl jsem si to, čemu my říkáme večerní oblek, i když bylo sedm hodin ráno. Totéž jsem udělal, a když jsem měl rozhovor s Mussolinim. Je to prostě uznávaná uniforma oblékaná jako projev zvláštního respektu při zvláštních příležitostech, tak jako by si Angličan ke dvoru oblékl dvorský úbor. V Anglii ale tento oděv prodělal určitou evoluci a adaptaci ke konkrétnímu společenskému účelu a to nepochybně z různých lokálních důvodů. Řekl bych, že jednou z příčin byl běžný zvyk anglické venkovské šlechty a statkářů podnikat dlouhé vyjížďky a hony. Když se celí unavení a zablácení vrátili bylo proto přirozené, že se chtěli do něčeho převléct a jaksi si zvykli převlékat se do plného slavnostního úboru.

Na tomto užití ovšem není nic ústředního ani podstatného. To, čemu říkáme večerní oblek v sobě nemá nic, co by nějak zvlášť připomínalo večer. Spíš bychom mohli říct, že svým černobílým vzhledem připomíná spíše silné světlo a stín dne a mohl by být vhodným oblečením pro poledne. V každém případě na něm není nic, co by nějak zvlášť připomínalo soumrak. Kdyby tak poetický národ jako Angličané chtěl vymyslet odění plné tlumené záře soumraku jistě by dokázal vymyslet něco výraznějšího a měkčího, než tohle. Barvy a odstíny anglického západu slunce by víc připomínal prostý záblesk zlaté náprsenky, kousek karmínové vázanky a zbytek spadající do matnějších odstínů purpurových a fialových kalhot. Obecný evropský slavnostní oblek poněkud upravili a jelikož měli poněkud obzvláštní zálibu v čistotě, pohodlí a dalších výstřednostech učinili z převlékání na večer učinili jistou formu přepychu. Není na tom vůbec nic špatného a jistě by se na tom našlo velmi mnoho dobrého. Obyčeje, které jsou s tím, jak se domnívám, spojené jsou svým vlastním způsobem velmi dobré. Jet na koni je velice potěšující a je dokonce chvályhodné těšit dámy. Je to ale jen jeden z deseti tisíc dobrých zvyků, co jich po světě je a je to místní varianta něčeho, co existovalo dřív a v obecnější a formálnější podobě. Ovšem mému příteli se povedlo žít duchovně tak plně v Surbitonu, jako fysicky přebýval ve Florencii, že za celých patnáct let ani jen nezaslechl, že cizinci nosí náprsenky podle jiného systému etikety. Chudáka cizího gentlemana považoval za jakéhosi nemožně se naparujícího snoba, jemuž při jeho zuřivé marnivosti a vulgaritě nebylo možné zabránit, aby si večerní oblek nevzal hned po obědě. V této době, kdy tolik záleží na tom, aby si křesťanské národy vzájemně porozuměly mi to přijde jako velmi prazvláštní, velmi komický a poněkud tragický stav věci.

Nechci, aby Angličané, nebo kdokoliv jiný, byli mezinárodní ve smyslu kosmopolitní. Křesťanstvo se rozvinulo v národní formě, lidé, v nichž není patriotismu nejsou uvnitř Evropy, ale spíše mimo ni. Francouz, který nemiluje Francii, Angličan, který nemiluje Anglii je špatný Evropan a ne dobrý Evropan. Nemá žádné pochopení ani sympatie pro některé z nejsilnějších motivů všech ostatních Evropanů. Věc, o niž mi jde je ale něco docela jiného než záležitost kosmopolitismu. Ba ano, jde o něco přímo opačného. Fanatismus, který mám na mysli nepovstává z živě pociťovaného vědomí jednotlivých odlišností, jako spíše z nepochopení, že vůbec nějaké rozdíly mohou existovat. Nezakládá se na oceňování místních věci pro jejich lokálnost, ale z přímo opačné chyby, jež se domnívá, že musí být universální.

Angličané nejsou dostatečně nacionalističtí. Svůj národ milují, ale skoro při tom netuší, že je to národ. A dokonce i tehdy, kdy je to emoce současně zcela přirozená a ušlechtilá, vždy dojde na nějaké přepočítání nebo špatné pochopení, kdy věci nejsou milovány v souladu s jejich povahou a přirozeností, tak jako existují lidé, jež nelze přesvědčit, aby psa milovali jako psa a dítě jako dítě. Přilnutí ke konkrétním variacím zvyku či humoru je oslabeno, pokud se rozředí do jakési pomýlené generalisace. Nuže běžnou anglickou chybu výtečně ilustruje právě triviální případ slavnostního oblečení. Angličané neřekou: „Takhle to děláme v Anglii a že to děláme opravdu moc dobře.“ Řeknou místo toho: „Tohle je jediný způsob a zvláštní je, že ať přicestujeme kamkoliv, drží se ho vždy jen Angličané.“ Namísto toho, aby řekli, že jejich zvyk je dobrý nebo dokonce nejlepší, tvrdí, že nikdo kromě nich se nezatěžuje s tím, aby zachovával zvyk, o kterém všichni musí uznat, že je nejlepší. A tenhle omyl pochází ze slepoty vůči rozdílům mezi národy spíš, než z jejich přehánění. Nepochází z příliš ostrého, ale spíš z příliš matného vnímání rozdílů mezi Angličanem a Italem.

Skoro bych řekl, že tenhle neurčitý předsudek je nyní mnohem nebezpečnější, než předsudky zuřivější. Nejde o starý problém zmírňování téměř divošských předsudků v evropských provinciích, nejde o to, že by Angličané měli nějaký zvláštní sklon nenávidět Francouze či Němce, Angličané totiž mají jen velmi malý přirozený sklon cokoliv nenávidět. A dalo by se docela dobře říct, že je mnoho věcí, třeba svá vlastní pochybení a obelhávání, která nenávidí nedostatečně. Povaha omylu či chyby spočívá v tom, že anglickou věc nikdy ani náhodou nepovažují za variantu věci evropské. Až příliš často evropskou věc považují za špatně použitou anglickou věc. Kdyby viděli obrázek Františka I. s širokou placatou čepicí na hlavě a oděného do kabátce čtvercového střihu nebylo by nepřirozené, pokud by řekli, že František I. byl oblečený jako Jindřich VIII. Problém je, že nikdy, ani zkusmo, ani pro zábavu neuvažují, že by byl Jindřich VIII. oblečený jako František I. Vždy budou mít matnou fantastickou představu, že Ludvík Napoleon si cylindr vypůjčil od lorda Palmerstona a že není možné, aby to bylo naopak. Nerozlišují kupříkladu mezi jistými moderními vynálezy, které skutečně vznikly v této zemi a jinými, které stejně jistě pochází z jiných zemí. Vlaky na železnici považují za anglickou věc a mají pravdu, protože se do Evropy opravdu rozšířily z Anglie. Ale motorový vůz by těžko pokládali za francouzskou věc, třeba v témže smyslu pochází z Francie a a do Anglie se rozšířil z ní. Dokonce i známé jméno italského vynálezce sotva způsobí, aby považovali rozhlasové přijímače za italské, třebaže slovo Marconi je pro bezdrátové vysílání prakticky synonymem. Pravda je, že pro některé z nás je slovo Marconi i synonymem pro jiné věci.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s