Esej XX.: O pomíjivosti

Jednu z podivných hádanek moderní politiky lze formulovat asi takhle. Když byla moc trvalá, byla vždy upomínána na svou pomíjivost, zato když se o ní opravdu předpokládalo, že je pomíjivá, zacházelo se s ní tak, jako by byla trvalá. Za časů, kdy králové skutečně mohli komukoliv setnou hlavu věštci a mudrci jim neustále připomínali, že oni brzy sami budou utnuti. Když byli opravdovými despoty s mocí nad životem a smrtí, byli tu také skuteční proroci či satirici, kteří jim říkali, že i jejich vlastní život skončí smrtí. Od té doby, co měly ve státě převládnout demokratické a liberální ideje, nikdo nic takového neříká. Opravdu dočasným vládcům nikdo neřekl, že vládnou dočasně, nebo dokonce že jsou časní. Od počátku běhu historie a skoro už od prehistorických věcí ti bylo ono varování před světskou mocí. Egyptský vladař hodoval s kostlivcem u hodovního stolu. Za římským dobyvatelem se v při jeho triumfu na jeho voze tyčil otrok, který mu šeptal „Pamatuj, že jsi smrtelník.“ O středověkém normanském králi Sicílie vypráví příběh, že mu obřad bohoslužby připomínal, že Bůh svrhl mocné z trůnu. Pozdější středověcí vladaři byli uvyklí hostinám pod freskami a mosaikami Tance smrti, které zobrazovaly sešlé kostlivce odnášející v pytlích krále. Celými čtyřmi tisíci let naší zaznamenané pohanské i křesťanské historie se nesl onen jemný a podvratný pohřební zpěv:
The glories of our blood and state
Are shadows, not substantial things. (Nádhera naší krve a stavu/ je jen stín, pomine, uchopit se nedá pozn. překl.)
I velmi dvorští kaplani velké francouzské monarchie kázali před Roi Solei (králem Sluncem pozn. překl.) a připomínali mu, že i jeho vlastní slunce jednou zapadne. A pak, jakousi nezbadatelnou změnou, se s devatenáctým stoletím objevili lidé, kteří měli dojem, že mohou mluvit tak, jako by jen oni mohli žít ve věčném svítání.
Moderním politikům nikdo nic takového nikdy neudělal. Nikdo netrval na tom aby u stolu A po pravé ruce londýnského starosty uvádějícího předsedu vlády seděl kostlivec. Nikdo nepožadoval, aby se ohromný a hrůzu budící ceremoniář při hostině, poté co hromovým hlasem zjednal ticho pro trojctihodného lorda Budlebury K.G., K.C.M.G., předklonil a tichým a zvučným hlasem zašeptal do státníkova ucha „Pamatuj, že jsi smrtelník“. Dokonce ani za časů konstituční monarchie nám kázání před králem příliš nepřipomínají pohřební proslovy nad panovníkem. Pokud jde ovšem o politiky, na rozdíl od králů, celá tradice této pravdy se naprosto vytratila. Žádný umělec nepokrývá zdi a římsy ozdobnými scénami Smrti odnášející kabinetní ministry v pytli. Žádný básník nepíše truchlivé ódy o majitelích novin, ani o těch, kteří nosí šlechtické korunky s pradávným břemenem
The glories of our scoop and stunt
Are shadows, not substantial things. (Nádhera našich odhaleni a senzací/ je jen stín, pomine, uchopit se nedá pozn. překl.)
S devatenáctým stoletím přišel nový a nepřirozený optimismus ohledně trvanlivosti světských mód, ať politických nebo třeba i filosofických. Shakespeare, který žil za Tudorovců, kteří mohli zabít (a taky zabili) koho se jim zlíbilo, mohl nezaujatě psát o muži, který „oděný v maličké a kratičké autoritě předvádí před vysokými nebesy takové triky, až z toho andělé pláčí.“ Moderní zvolený politik je teoreticky oděn do ještě menší a skrovnější autority. A nebesa vědí, že umí předvádět vpravdě fantastické triky, které dokáží anděly nejen dovést k slzám, ale stejně dobře je možné, že jim jsou k smíchu. A přece o něm žádný básník nebo dramatik v posledních sto letech takhle nepsal. Oblíbenému předsedovi vlády nikdo neřekl, že i on jednou odejde, a to ani šest měsíců před tím, než skutečně odešel. Politikům nikdo nikdy neřekl, že poslouží za potravu červům a to ani tehdy, když bylo velmi těžké politiky od červů odlišit. Onen dlouhý literární nářek a protest proti mocným tohoto světa trvající celé věky a zahrnující tisíc věcí od Magnificat po Guliverovy cesty se jakými podivným způsobem zastavil s počátkem epochy parlamentní vlády, jež měla být vládou lidovou. Pochybuji, že při všech otázkách, které pokládají rýpalové a provokatéři na politických schůzích na podporu parlamentního kandidáta se někdy v zadní lavici zvedl nějaký muž smutné a zádumčivé postavy, aby řekl: „Pane předsedo, rád bych se našeho kandidáta zeptal, zda mu přišlo někdy na mysl, že jednoho dne zemře.“
Obávám se, že tohle vše může moderním uším velice fantasticky a to zejména uším parlamentním, jež bývají často poměrně dlouhá. Jsem ale upřímně přesvědčen, že to obsahuje podstatnou pravdu o zásadním zlu, jež zničilo naše parlamentní instituce, považované za instituce lidové či aspoň populární. Takový optimismus stačí k tomu, aby lidi oddělil od obecného lidského štěstí. Všichni staří vládci lidského rodu byli, tak či onak, plní této velké a tragické tradice. Králi bylo neustále připomínáno, že zemře, kněz to byl od toho, aby mu připomínal, že zemře, voják byl, hypoteticky, mužem trvale připraveným zemřít. Ovšem tento smysl pro bratrství smrtelníků ve smrti jaksi vymizel, když bratrství začal vyučovat moderní svět. Každé všeobecné volby začaly být od té doby považovány za den Posledního soudu. Každý demokratický experiment byl od té doby Novým údělem. Lidé byli učeni, aby se dívali jen na budoucnost nebo alespoň na každou její část vyjma budoucnosti, vyjma té jejich vlastní. Byli vyučováni, že se vůbec nemají ohlížet na minulost, protože ta podávala nepřerušené svědectví o tomto prvku času a změny. A to je hlavní důvod, proč dospěl svět, jak se dnes říká, ke zklamáni z demokracie. Není nutné mít z demokracie deprese či si nad ní zoufat. Depresivní je optimisms. Na ideji rovnosti lidí není nic falešného, cosi naprosto lživého je ale na popírání v popírání věci, v níž si lidé jsou nejočividněji rovní, totiž ve smrti.
Kdyby byl moderní demokratický experiment středověkým demokratickým experimentem—nebo, když na to přijde, kdyby byl muslimským demokratickým experimentem—do tohoto omylu by neupadl, ani by se nedostal do téhle lapálie. Potíž a problém devatenáctého století spočívala v tom, že se pokusilo spojit zdravý rozum obecenství, jež je lidem společné, což je naprosto zdravé a pravdivé, s umělým očekáváním Utopie, zcela novou představou, že vše co bylo včera špatné a dnes je ještě horší, bude nevyhnutelně zítra v pořádku. Tahle ohromná a směšná iluse nemá nic společného s představou lidí, který se své spolu-lidi chápou jako společníky, ba dobré společníky. Byla to iluse intelektuálů, kteří byli shodou okolností ješitnými pedanty a diktovali viktoriánskou ideu pokroku. Na demokracii není nic špatného, nic špatného na vládnoucím lidu, až na to, co je v nepořádku s kýmkoliv, kdo je mimo dosah rozhodování vlády lidu. Chyba je v tom, když se zapomíná, že lidé jsou jen lidmi,. Budou se dopouštět omylů, tak jak se jich dopouštíme vy nebo já a právě tak se jich budou dopouštět všichni naši nadřízení, nadlidé, diktátoři a tvůrci moderních systémů. Došlo jen k jednomu svrchovaně modernímu omylu a to k tomu, že lidé na sto let zapomněli, že mají sklony k omylům.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s