Esej XXIII.: O relativitě

Essay XXIII: About Relativity
Když slyšíme takové slovo, jako je třeba „relativita“ stokrát za týdne a rozptýlené po tuctech novin, románů a obyčejných tiskovin, pak s s téměř praktickou jistotou můžeme dovozovat, že nikdo z těch, kdo to slovo užívají nemají žádné ponětí o tom, co znamená. Nemyslím tím jen to, že by pár z nich četlo o relativitě v jakémsi novém a technickém smyslu, v němž by se ukázalo nutným vysvětlovat těžko pochopitelnou theorii profesora Einsteina. Nemyslím asi dokonce ani, že by většina lidí byla neobeznámena s různými formami antického skepticismu sahajícími až k prvním řeckým filosofům, na něž lze slovo relativita rozumně aplikovat. Mám na mysli to, že lidé ani neberou v potaz ani běžný smysl slov, které se stalo tak běžným. Nedochází jim ani to, co sami rozumí, či vždy rozuměli pod tím slovem v rámci anglického jazyka Je to cosi podobného, jako kdyby najednou vypukla všeobecná mánie debat o kloboucích, bez toto, aby si kdokoliv i jen vzdáleně vzpomněl, že mají cosi společného s hlavami, nebo jako kdyby všichni byli nadmíru rozrušení nad kočkami, ale nikdo neměl ani ponětí zda jsou totožné s krokodýly.
V angličtině, jako v každém jazyce způsobilém normální logiky, je vše relativní relativní k čemusi positivnímu. Říkáme, že je to v jistém vztahu či poměru k něčemu již známému. Tak je tomu v praktickém oblíbeném užívání slovo „relativne“ a „relation“. Můžete zachmuřeně říct „Budu u příbuzných (relation).“ nebo samolibě prohlásit „Admirál Sir Caradoc Valencourt Vere de Vere je můj příbuzný (relative)“ nebo můžete říci parlamentním stylem (pokud jste, jak předpokládám, členy Sněmovny lordů) „Můj urozený příbuzný (relative) zjistí, že podlost a proradnost svého přístupu k problému nakládaného česneku bude jen těžko smiřovat s tím, že se prohlašuje za Angličana a křesťana. “ Může také trpce podotknout „Předpokládám ,že nás paní Boulger Buckett považuje za své chudé příbuzné (relations).“ Ve všech těchto případech ovšem, bez ohledu na rozmanitost emocí, není žádného rozdílu v rozumu a důvodech pokud jde o definici povahy vztahu. Ve všech případech jsou druhé předměty zvažovány ve vztahu k předmětu pevně danému, a tím předmětem je v tomhle případě to, co označujeme za subjekt. Jinými slovy řečeno, pro většinu padlého lidstva je pevný bodem vlastní já, což dává smysl do té míry, nakolik existuje daná jistota o skutečnosti onoho já. Že opravdu existujete víte jistě i tehdy, když v jakési divné náladě vypadá admirál Sir Caradoc Vere de Vere jen jako krásný sen nebo paní Boulger-Buckett jako jedna z oněch temných fantasií, které se prohání vaším mozkem na pomezí zlého snu. Proto o nich mluvíte jako o lidech, kteří mají vůči vám vztah, i kdyby to bylo jen proto, že o nich víte víc, než o sobě. Když ale lidé začnou mluvit o universální relativitě, jako by vše bylo stejně relativní jako vše ostatní a tedy i jako by i sám pojem relativity byl zřejmě relativní, ovšem nikdo neví k čemu, pak prostě jen vyráží dno jak světu, tak lidskému mozku a zanechávají je stejně bezedné jako propasti bláhových žvástů. S jasnou tváří říkáte, že Sir Caradoc Vere de Vere je váš příbuzný. Neříkáte, že je vaše přízeň (relation)jako by to byla profese, postavení či pozice sama o sobě. Neexistuje nic takového jako vztah (relation), který by se potloukal světem, aniž by byl s kýmkoliv ve vztahu. A pokud vaše filosofe o vztazích a spřízněnosti mluví takhle, pak filosof dojde k tomu, že takoví příbuzní jsou opravdu hodně chudí.
Podobného užití se v poslední době dočkalo slovo „hypotéza“. V The Times byla diskuse dopisovatelů o povaze víry, nevíry, či náhodně předstírání. Debatu obohatil velmi nafoukaný list od jisté velmi nadřazené osoby. Ten člověk o sobě prohlásil, že je zcela a naprosto moderní a pak se jal vykládat, co dokázal pochopit z raných skeptických mudrců staré Hellady o nichž jsem se již zmiňoval a pak pokračoval tím, že své téma zdobil věcmi tak výlučně moderními jako je přesný smysl dialektiky v Platonových dialozích. Jeho skepticismus byl ale mnohem archaičtější než Platonův, ba věru byl to nihilistický nonsens, jehož vymýcení bylo hlavním důvodem existence Sókratovy. Zde nabyl podoby opakovaného tvrzení, že moderní člověk nemůže ničemu věřit, než jako hypotéze. Jinak řečeno, nemůže věřit vůbec ničemu. V hypotézu totiž věřit nemůžete, můžete jí jen dát férovou šanci osvědčit se jako these jíž se dá věři.
Nuže, dokonce ani moderní člověk nemusí být šílený, a tohle by by beznadějně pokazilo a zničilo každé moderní použití hypotézy, zejména zcela vědeckou ideu hypotézy držící si své místo. Zajistilo by to jen tolik, aby to, čemu se říká pracovní hypotéza nefungovalo. Člověk totiž ani nemůže hypotézu postavit, pokud by ji měl stavět z hypotetických věcí. Pokud nemůže existovat nic než hypotézy, pak nemůže být hypotéz. Pochopí to každý, kdo se jen zamyslí nad nějakým skutečným příkladem. Darwinovská theorie přirozeného výběru byla kupříkladu hypotézou a hypotézou pořád zůstává. Populární věda si zakládá na tom, že pořád opakuje, že to je hypotéza potvrzená, s tím výsledkem, že věda zodpovědná s ní zachází čím dál víc jako s hypotézou opuštěnou. Docela oprávněně s ní ale může každý, kdo jí věří může zacházet jako s hypotézou rozumnou, pokud ji dokáže podpořit jinými věcmi, jimž věří, nebo raději věcmi, jimž věří všichni. Jistě může tvrdit: Předpokládáme a tvrdíme, že opice, patrně žijící na stromě se stala předkem člověka, zjevně žijícím v jeskyni a to na základě adaptačního procesu, který začal menšími změnami vlastností v jeho rodině a díky níž přežil jen v těch případech, kdy vlastnosti přály úspěšnému hledání potravy. Možná to prozatím s konečnou platností nepotvrdily fosilie nalezené ve skalách, nebo zvyky opic, které stále nacházíme žijící na stromech, ale my to přesto považujeme za nejpravděpodobnější hypotézu a s důvěrou očekáváme důkaz.“ Ani to by ale nemohl říct, kdyby byl nucen své domněnky vysvětlit třeba následující formou. „Tvrdíme, že opice (pokud nějaké existují) žijící na stromech (pokud nějaké existují) se staly předky člověka (pokud si můžeme dovolit tak spekulativní předpoklad, že něco jako člověk existuje) a to jistými variacemi, jež jistým typům umožnily nacházet potravu (pokud přijmeme za pravdivé tradiční dogma, že potrava prospívá životu) a hledáme hypotetickou fosilii, která se může a nemusí vyskytovat v hypotetických skalách, jež se mohou a nemusí vyskytovat v tomto světě, případně chování opic, v něž ve skutečnosti nemůžeme věřit, na stromech, v něž ve skutečnosti nemůžeme věřit a mírně spoléháme na větší naději, že v celém tom zmatku začne něco nějak dávat nějaký smysl. Ale i tehdy, pokud se něco takového stane a naše hypotéza bude vypadat, že lépe zapadá mezi ostatní hypotézy, nemůže v ni v posledku věřit jinak, jako v hypotézu, jíž byla na počátku, protože laskavý gentleman v The Times nám, řekl, že by to nebylo moderní. “
To by mohlo stačit k tomu, abychom viděli marnost tohoto relativního a skeptického stylu myšlení, a to i jen čistě pro účely úvah. A nad nemyslitelnými důsledky, jež by takové uvažování mělo pro jednání se zamýšlím jen proto, že je to pak větší legrace. Přinejmenším jedna věc je ale jistá, ať už jsou naše národní či mezinárodní názory jakékoliv. Ve větší části Evropy již tento druh skepticismu po hrůzných zkouškách zanikl. Světem se rozléhají přesvědčení pevná jako železo: jedna zlověstná, jiná vznešená, ale všechna jsou plně, ba přesmíru připravena přinést ovoce mučednictví nebo vraždy. I my můžeme ještě buď trpět či vzdorovat a já se obávám, že skeptik z The Times zjistí, že tolik moderní není.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s