Esej XXV.: O historicích

Jsem rád, že mohu říci, že podle všeho nastalo skutečné oživení zájmu o historii, ovšem kupodivu se projevuje hlavně nikoliv v knihách o historii, ale v biografiích.
Existuje samozřejmě několik vážených výjimek. Je dobrou zprávou, že tak velký učenec jako pan H. A. L. Fisher vydal Dějiny Evropy a myslím, že je jen málo stručnějších a přesvědčivějších děl než zkrácené Dějiny Anglie pana Belloca. Módou dneška, či vlastností hnutí ale podle všeho vydávání samostatných monografií o jednotlivých historických postavách. Nevidíme kupříkladu, alespoň v ne v žádném významném příkladu návrat starého úplného a formálního výkladu o velkých národních legendách Cavaliers a Roundheads (královská a puritánská strana v občanské válce v sedmnáctém století pozn. překl., ), úplné historii občanské války s jejími příčinami a důsledky vyloženými jako úsek dlouhé, úplné historie národa. V každém knihkupectví a v každé knihovničce vidíme řadu nových biografií mužů, kteří dříve vystupovali takřka výlučně v podobných historiích. Vidíme, že pan Belloc píše knihu o Karlu I., pan Buchan o Oliveru Cromwellovi, že pan Belloc píše další knihu o Oliveru Cromwellovi a že další badatel o historii právě napsal knihu o velkému hraběti Straffordovi..Nepochybuji o tom, že kdyby se probíral soupisy literatury systematičtěji, než dovoluje moje trpělivost a ochota probírat se čímkoliv, určitě bych zjistil, že někdo napsal knihu o Siru Henrym Vanem, že někdo jiný napsal knihu o lordu Falkandovi a ještě někdo jiný vydal velmi učenou studii o Claredonovi, ale nenapodobal Claredona v tom, že by napsal o občanské válce. A teď si vzpomínám, že nedávno vyšla knížka, pokud ne dvě, o Johnu Hampdenovi a jsem si jist, že pořád bude vycházet spousta knih o Johnu Miltonovi.
Člověk by mohl předpokládat, že tolik knih musí dohromady docela dobře pokrýt celý prostor, který by zahrnovala úplná historie. Pravda je ovšem taková, že ve srovnání s úplnou historií musí, ať už jejich kolik chce, zůstat neúplné. Neexistuje žádná jednotící perspektiva, která by na všechny tyto protikladné postavy nahlížela ve světle jedné mysli či jedné obecné filosofie dějin, a některé z těch postav si přirozeně protiřečí natolik, že to vede spíš ke zmatkům než k závěrům. K tomu, aby si člověk zvolil za téma jiného člověka, má ten dotyčný své důvody, a je docela možné, že i když budou zcela rozumné, budou pořád ještě hodně osobní a to někdy tak osobní, až to bude zvrácené. Vždycky je možné, že se monografie bude pojit s monomanií. A i když mnoho z těchto knih, a zejména ty, které jsem zmínil, jsou naplněny skutečným smyslem pro historii, který jde mnohem dál než k pouhé biografií ve smyslu pouhých drbů. Tyhle studie mohou zahrnovat snadno obsahovat jisté množství pouhého skandálu a někdy i pokušení k obyčejným pomluvám. Tak či onak můžeme v nejlepších či nejhorších biografiích stěží najít náhradu dějin a jen těžko nás přečtení dramatis personae uspokojí jako alternativa ke shlédnutí hry.
Divím se, že ještě nikdo nenapsal Dějiny dějin Anglie. Sami historikové by byli postavami velmi zábavné hry. Shrnutí jejich zpracování jednoho tématu by byla jakousi neočekávanou variací na různé verze jednoho příběhu v Browningově The Ring and the Book (Prsten a kniha pozn. překl.) Historikové by byli v každém případě velmi živými a v některých případech popravdě řečeno, poněkud komickými postavami. A my bychom měli získat dosti důležitý nárys skutečného vývoje politické myšlenky nebo vlasteneckého citu v obdobích, jež nejsou pro náš národní osud o nic méně důležité jen proto, že jsme skoro všichni na ně úplně zapomněli. Velmi dobrý příklad toho, co nás může překvapit jako nová pravda jen proto, že je to pravda toliko opomíjená můžeme najít v případu Davida Huma, když psal jako historik a ne jako filosof. Huxley Huma oživil jako filosofa v době, kdy sám bojoval za agnosticismus a přel se s comtismem. Skotského skeptika nazýval „knížetem agnostiků“. Poněkud však pochybuji o tom, že by Huxleye nějak moc zajímal Hume jako historik, protože Huxley byl v mnoha ohledech velmi viktoriánský, včetně viktoriánských ctností. A v jeho době už prodělal viktoriánský svět hlubokou změnu v celém přístupu k dějinám, změnu, která vcelku vyvrátila celou perspektivu dějin ději, dokonce i dějin tak nedávných, jako byly Humeho.
Macaulay byl koneckonců svým způsobem kouzelník, i když byl také trochu levným lidovým kejklířem. Byl spíš romantickým vypravěčem, než lhářem, přinejhorším by stejně romantickým vypravěčem jako lhářem. To znamená, že se upřímně těšil z romance i tehdy, když se převelice daleko vzdálil realitě. A dělal to, co mohou dělat básníci, třebaže se tvrdí, že bohové to dělat nemohou. Zahrával si s minulostí, vrhal retrospektivní třpyt a lesk na minulost své vlastní puritánské a parlamentní strany, bylo to světlo, které sice vypadalo jako denní, ale které na ni v její době ve skutečnosti nesvítilo. Existoval argument ve prospěch puritánů, ale puritánský. Stále ještě existuje věc pro pár fanatiků, kteří připíjí na věčné zdraví Viléma Oranžského, ale je to věc fanatická. Končí podobně jako začínala a jak i pokračovala, než Macaulayova magie způsobila, že vypadala jako pouhá praktická politika nebo náboženství pro všechny rozumné lidi. Chci říct, že i když v sektách sedmnáctého století existovalo skutečné nadšení a zápal, byl to zápal sektářský. Můžeme mít naprosté pochopení či sympatii k hrdinským ctnostem Brownovce či mučednictví Muggletoniána, ale musí to být takové pochopení či sympatie, jaké chováme k tančícímu dervišovi nebo divokému prorokovi v pustině a to je taky asi to nejlepší, co si kdy většina Anglie myslela o těch nejlepších z puritánů. Angličané coby Angličané o nich smýšleli tak, jak Římané smýšleli o zélotech a jak racionalisté smýšleli o metodistických kazatelích. Jedním z důsledků bylo, že zdravý selský či chcete-li nejobyčejnější názor v zemi byl po většinu času spíš royalistický než že by se klonil k mínění roundheads. K tomu aby byl někdo royalistou, nebylo nutné aby byl romantický cavalier, starosvětský jakobita, přívrženec High Church nebo dokonce High Tory. Znovu a znovu zjišťujeme, že royalisty byli racionalisté. Hobbes byl racionalista, který nesnášel každou stopu a tradici starého náboženského cítění. Jenže Hobbes byl royalista, totiž v tom smyslu, že jeho despotická theorie obsahovala implikaci královského despoty. Ba věru, Hobbes byl hitlerovec a celá jeho theorie totalitárního státu se otáčí na čepu osobní vlády. Hume byl racionalista, ale jeho Dějiny Anglie jsou royalistické.
Nejslavnější či nejoblíbenější z nedávných monografií je Marlborough pana Winstona Churchilla.Autor musel whigovskou historii obětovat pro whigovského hrdinu. Páně Churchillovu nevinnou a dětskou zbožnou úctu pokud jde o jeho důvěru v Marlborougha, plně však sdílím jeho nedůvěru k Macaulayovi. Ovšem Macaulay nejvíce padělal historii v tom, o čem jsem už mluvil, totiž v tom, jak předstíral, že pevný pocit národa stál pevně na straně puritánů a straníků parlamentu, proti nimž nestálo nic než sice rytířská, leč dětinská vzpomínka na minulost. A věru až do velmi nedávné doby býval puritán s kulatým kloboukem potřeštěnec a roalistický cavalier normální chlapík. Dr. Johnson byl jakobita podezíraný, že byl v pětačtyřicátém ze hry či z módy, ale ať už je to dobře či špatně, byl to solidnější a rozumnější typ Angličana než Horace Walpole, který zbožňoval kralovrahy Karla I. a klaněl se papíru s příkazem k jeho popravě. Prubířským kamenem je ale Hume. Doktor by ho považoval za hrozného atheistu, ale i on byl royalista, protože sám před sebou si připadal jako rozumný člověk.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s