Esej XXVII.: O změně

Tohle není správné místo pro obzvlášť důkladnou studii o tom, proč se oni bystří a chytří mladí lidé, kteří jsou tak nadřazení vůči věčnosti, zdají tak poddaní a podrobení času, proč s tak rozmáchlými pohanskými gesty hlásají, že mohou sundat kříž, současně nás celí neklidní a úzkostní ujišťují, že nemůžeme otočit hodinami zpět. Vypadá to, jako by měli za to, že uctívání hodin je jakýmsi novým náboženstvím a přitom si vůbec nevšimli, že jsou to obyčejně dědečkovy hodiny. Čas totiž, ať už je jinak čímkoliv je dnes už poměrně starý gentleman, jeho přesýpací hodiny jsou velmi staromódní časomíra a jeho kosa je dosti zašlé a archaické nářadí, jež se nehodí na výstavu zemědělské techniky. Jinými slovy, všechny tyhle řeči o věcech, které mají odpovídat době, musely, už pro samu svou povahu být už stokrát opakovány dříve. A každý, kdo se v meditativní náladě zaposlouchá do zvuku dědečkových hodin zjistí, že je těžké najít nějaký rozdíl mezi jedním a druhým tiknutím a možná ho napadne, že by ani nemusel být nějaký velký rozdíl mezi jednou dobou a jinou. Dobře vím, že někteří rozdělili jméno Otce Času pomlčkou a že po pojmenování Časo-prostor může vyhlížet poněkud prostorněji. Přesto všechno je tu ale malý logický trik, podobný triku hodinového stroje, kvůli němuž je mladý filosof chycen v čase jako v pasti. Jeho vlastní čas se kolem něj tikavě svírá, jako v jedné staré povídce z níž mi naskakovala husí kůže a ve které je člověk polapen a rozdrcen ve starých hodinách. Omyl, který ho uvěznil spočívá totiž v tom, že zjevně nemůže odolat pokušení postavit svůj argument toliko na tom okamžiku v čase, kdy onen argument předkládá.
Zrovna jsem dočetl velmi svěží povídku o zestárlé grande dame ve venkovském paláci a mladém romanopisci, jehož považovala za kariéristu a revolucionáře. Nejsem obhájce staré dámy, naprosto odmítám stát se zachmuřeným a vyzáblým právním zástupcem, kterého její aristokratická rodina musela mít. Myslím, že to musela být zcela jistě nepříjemná stará dáma a stejně pevně jako ten nejpevnější z mladých romanopisců či revolucionářů si myslím, že byla zcela hloupě pyšná na pouhou náhodu postavení, kdo kterého se narodila. Mladý osel romanopisec, ani tvůrce tohoto autora, nemohl vidět, že i on se pyšnil, a zrovna tak hloupě, pouhou nahodilostí svého narození. Ona se totiž pyšnila toliko místem, do něhož se narodila a on se jen vytahoval dobou, do níž se narodil. Říkal totiž, a očividně to bylo všechno, co dokázal říct, a opakoval to pořád dokola, mávaje přitom rukama: „Vaše doba je pryč, copak to nevidíte, že je pryč? Dnešek patří nám, zítřek je náš.“ a tak dále, pořád dokola a bez ustání jako zvuk tikajících hodin. To ale nemá žádný vliv na skutečnou otázku, zda totiž jeho doba byla lepší či horší než její. Pokud budu tvrdit, že v pondělí bylo lepší počasí než v úterý (a ono si v poslední době nebylo moc co vybírat mezi pondělky a úterky), pak upozorňovat mně, že se tak ptám zrovna v úterý večer nebo možná ve středu ráno, není žádná odpověď.
I ten nejvíc do ruda rozpálený meteorolog bude zbytečně mávat rukama a křičet. „Pondělí už bylo, pondělí se už nikdy nevrátí, úterý a středa jsou naše, nemůžeš otočit hodinami zpět. “ Mám plné právo odpovědět na to, že vyměněný ciferník hodin nemůže změnit fakta zaznamenaná barometrem. Když byla stará dáma mladou dámou nepochybně prohlašovala, že jí patří přítomnost a budoucnost a že její zestárlá tetička je opravdu velice stará. Ale laskavá a zdvořilá srovnávání neznemožňují ustanovit objektivní historická srovnání. A každý má intelektuální nárok říkat, pokud si to myslí, že za pondělků staré dámy bývalo lepší společenské počasí, než při útercích mladého pána či dokonce nedělích stařičké tetičky. Sám to netvrdí, jistě ne o té staré ženě, a jak říkával arcibiskup Temple: „Její tetičku jsem nikdy neznal“ Ovšem být vůči staré ženě hrubý a opovržlivý jen proto, že je staré je filosofa ještě nehodnější, než je to nehodné gentlemana. A celé to připisování nadřazenosti hodině, která právě pomíjí jen kvůli té náhodě, že zrovna pomíjí je už z povahy věci neinteligentní v tom smyslu v jakém je neinteligentní hrubá matematická chyba. Teorii pokroku lze obhajovat, ale je nutné ji dokázat. Je nutné ukázat, že jistá sociální stadia jsou nadřazená předchozím sociálním stadiím pro svou vlastní hodnotu a kvalitu a v mnoha případech je možné, že to dokázat půjde. Je ale absurdní, aby mladý muž svůj argument zakládal jen na tom, že se do diskuse začal zapojovat v roce 1930 a ne 1830. To není o nic platnější fakt, než to, že se svými debatními společníky potkal na Turnham Green, když debatovali celou cestu z Hammersmith. První je jen okamžik v čase, druhé jen jen bod v prostoru a obojí je stejně irelevantní a lhostejné jako tikot hodin.
Přirozeně, když vezmeme tuhle povídku jako text, pak se v něm romanopisec považuje za cosi nového. Kdyby však trochu bádal, i kdyby jen o dějinách romanopisců, pak by zjistil, že žádné takové prosté dělení mezi starobylostí a novotou neexistuje. Romanopisec o sobě tvrdí, že je realista a má zrovna takové právo hájit realismus, jako jiní spisovatelé mají právo hájit romantismus. Míjí se však cílem o tisíc mil, pokud by se domníval, že existoval jakýsi obecný pokrok od romantismu k realismu, nebo vlastně, když na to přijde, od čehokoliv, k čemukoliv jinému. Už i jen slavná historie velkých anglických spisovatelů by stačila k tomu, že nešlo nikdy o žádný čistý příběh pokroku, ale o vzpoury a reakce, revoluce a kontrarevoluce. Když začala Anglie unikat od puritanismu, který zakazoval jakékoliv romance velký Richardson jásal nad tím, že může prolévat záplavy slzí a něžnosti nad nejjemnějšími formami lásky. A když to udělal, velký Fielding se těšil ještě víc z toho, že chrlil proudy proudy výsměchu, protože věřil, že jeho hrubá upřímnost a zdravý rozum jsou součástí osvícenství a svobody, i když často se věnoval méně jemným formám lásky.
O generaci později přiznávala velká Jane Austen znechucení dokonce už nad hrubostí Addisonovou a vytvořila zdrženlivou komiku v níž polovina humoru spočívá v jejím záměrném zachovávání dekora. Pak jsme pokračovali k Dickensovi a Thackerayovi, zejména ten druhý odmítal jako barbarství to, co Swift a Smollett považovali za realismus ba liberalismus. Dnes není na všech těchto velkých anglických spisovatelích důležitého nic než to, že byli všichni velcí. Nikdo nediskutuje o tom, zda byli všichni něčím noví, i když si to jeden po druhém o sobě každý myslel. Kdokoliv bude postupovat chronologicky může popadnout tak, že bude bránit brutalitu proti Richardsonovi či prudérnost proti Fieldingovi. Datum je ten nejhorší argument na světě. Znamená totiž brát za pevný bod právě to o čem ve skutečnosti víme, že je pomíjívé a sázet vše na dnešek právě ve chvíli, kdy se mění ve včerejšek. Uctívač hodin vyznává těžké krédo predestinace a jen či teprve, když hostinec zavírá volá jeho kněz hlasitě ke svému bohu stejnými slovy jako všichni smutní moderní mudrci: „Čas, pánové, čas.“

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s