Esej XXVIII.: O dělnících

Často se správně říká, i když ne možná správě rozumí, že extrémy se setkávají. Zvláštní však je, že se extrémy setkávají ne v mimořádnosti, ale v tom, že jsou nudné. Země, kde východ a západ jednou jsou je velmi plochá. Takové krajnosti jsou totiž obyčejně krajními zjednodušeními a mají sklony ke generalizacím, jež zplošťují skutečné typy, o skutečných osobnostech ani nemluvě. Dvě z nejhrůznějších věcí na světě jsou kupříkladu způsob jímž snobové mezi boháči mluví o chudých a také způsob, jímž o chudých rozpráví ješitní pedanti, kteří tvrdí, že znají ekonomický lék na chudobu. Na jedné straně máme třídu lidí, kteří vždy mluví o „nižších třídách“ a tím dokazují, že sami patří ke třídě mnohem nižší, tak nízké, až by si skoro zasloužila označení „klasa“ či snad dokonce „nóbl klasa“. Je dostatečně mdlé mysli, aby byla pyšná, ale tahle sorta je obyčejně pyšná jen přes peněženku a jak napsal Thackeray „sprosté věci sprostě obdivuje“, kupříkladu obdivuje sebe samu. Když tyhle lidi slyšíte, jak se baví o sloužících nebo pracujících lidech, stačí to k tomu, aby moudří a dobří urychle odešli s vášnivou chutí buď stavět barikády, nebo jim aspoň namazat schody. Je tu ale kupodivu ještě něco, co ve mně vyvolává téměř stejné pocity a to je pedantický způsob, jímž jacísi profesoři socialismu či sociálních reforem, ba i někteří z těch, kteří by měli být sami zástupci dělnické třídy, třídí všechny lidi, kteří jsou zrovna shodou okolností chudí. Stává se jaksi, že o o proletariátu mluví přesně týmž tónem hlasu, jímž bohatší snobi vykládají o nižších třídách. Proč není kupříkladu nikdy správné nazývat je dělníky nebo pracujícími lidmi, ale vždy je drtivě správě mluvit o nich jako o „pracujících“? Už to slovo samo, a jeho rituální opakování, jak by celé téma odbarvovalo a zbavovalo ho jakéhokoliv lidského zájmu. Být dělníkem je snad ta nejušlechtilejší z lidských činností a potěšilo mně onehdy, když jsem jistého řečníka slyšel mluvit o panu Ericu Gilovi, velkém sochaři jako o „prvním dělníku této země.“ Ale osoba pohlcená v těchto sociologických generalisacích není o nic víc poslední, než ta první. Není pracující člověk, protože není člověk, není to žádný dělník, kterého by kdokoliv znal, není to ten legrační irský zedník, s kterým jste si povídali jako malé děti, není to ani instalatér, ani jeho tajuplný pomocník, není to ani ten poněkud podrážděný zahradník, není to potřebný brusič nožů, romantický krysař. Je to jen částečka ohromné šedé hordy zvané Dělníci, v níž jsou očividně jeden jako druhý, podobni mravencům a pořád kamsi pochodují, nejspíš k Deváté či Desáté Internacionále. Tenhle odlidšťující způsob způsob zacházení s lidmi, kteří dělají většinu praktické práce, na níž závisíme a to jen kvůli tomu, že to bohužel musí dělat za mzdu je pro kohokoliv se skutečnou sympatií k lidem právě tak iritující jako ignorantské opovržení tříd, jež jsou dobře postavené a musí se jim dostat patřičné poučení. A oba klopýtají o docela prostou skutečnost, že na pracujícím člověku, dělníkovi, je nejdůležitější to, že je člověk, konkrétní druh dvojnožce a že dva lidé nejsou čtvernožec, ani padesát stonožka.
Tyhle úsměvné, leč protivné, zvyklosti jsou jen vnějším projevem sociální pravdy, jejíž pravost je čím dál zřejmější, kterou však jen velmi málo lidí z jakékoliv politické či sociální skupiny už jako pravdu poznalo. Kdybych to měl říct, jako divý komunista, hlas hrubých a prostých mas chudých a kdybych proto používal co nejdelší slova a vyjadřoval se co nejpedantičtěji a nejmnohoslabčněji, mohl bych celou věc formulovat asi takhle. Počátkem sociologie kapitalistického industrialismu byla identifikace s individualismem, ale jeho konečná organisace koresponduje s naprostou ztrátou individuality. Takže všechno špatně. Ještě horší však je, že druh konstruktivní nespokojenost ve vzpouře proti němu, který je dosud nejrozšířenější v různých formách veřejného mínění, sám tuto lhostejnost k individualitě zdědil a nese. Komunismus je totiž dítětem a dědicem kapitalismu a syn se bude otci pořád ještě hodně podobat, i kdyby ho doopravdy zabil. I kdybychom měli to, čemu se říká diktatura proletariátu, přece by se s davem diktátorů zacházelo stejně monotónně jako se zachází s davem námezdných otroků. V praxi by trval přesně týž dojem hejn bezvýrazných lidských bytostí, rojů lidských bytostí, jež jsou stěží lidské, rojů vylétajících z úlů buď sbírat, nebo rozdávat žihadla. A když jsem o tom slově přemýšlel, uvědomil jsem si najednou, proč se mi tak silně nelíbila ta další slova, která jsem zmiňoval. Když jsem se nad tím totiž zamyslel, došlo mi, že je tu celá jedna skupina hmyzu, jíž říkáme dělníci.
Na této podobnosti, jíž se obyčejně říká konflikt, mezi průmyslovým řádem a stejně průmyslovou revolucí je v zásadě založena ona třetí teze, jíž jsem se zde občas dotkl a to je trvání na pravém individualismu namísto falešného, distribuce soukromého majetku jednotlivým občanům a jednotlivým rodinám. Nediskutuji teď o jejích politických vyhlídkách nebo ekonomické účinnosti, i když je obojí nadějnější, než si většina moderních lidí myslí. Uvažuji o ní toliko ve vztahu k paušální kritikám, rojícím se davům a obecném sklonu lidí na obou extrémech problém zjednodušovat buď pohrdáním nebo pedanterií. Chci říct, že někteří z nás si myslí, že by irský zedník mohl být ještě veselejší, kdyby byl stejně svobodný jako irský rolník, že kdyby instalatér byl vlastníkem svého nářadí, pak by se mu tolik nestávalo, že ho po práci nechá na místě, že i i když člověk může být na se svou zahradou právě tak nerudný jako spokojený, sám fakt vlastnictví obyčejně přispívá spíše ke spokojenosti a že dokonce i nespokojenost tohoto druhu neznamená, že člověk by byl současně nespokojený i nerozlišitelný či neviditelný nebo nucený luštit neurčité zvuky v mase mnoha bezejmenných lidí, podobné bzučení včel v zahradě za jeho domem. Nevěřím totiž, že by jakákoliv lidská bytost byla podstatně šťastnější z toho a proto, že by se konečně ztratila v davu, i kdyby se mu říkalo dav druhů. Nevěřím, že veselé lidské marnivosti by z kohokoliv mohly tak snadno vyprchat, myslím, že každý člověk si musí chtít více či méně působit jako postava, ne jen jako ubíhající krajina, i kdyby to měla být krajina tvořená postavami. Nemohu věřit, že by lidé byli až tolik jiní, že by kdokoliv z nich chtěl být tentýž. Připouštím, že počátek lidí pro účely sociálního protestu může mít v sobě cosi z ospravedlnění spravedlivé války. Přpustím dokonce i to, že před hrozbou takové války může poněkud vyblednout arogance boháčů, kteří nemají ponětí, co je taková válka zač. Opakuji ale, že zacházení s lidmi jako s masou nejen při abnormálních případech jako je válka nebo stávka, ale za běžných okolností a při běžné řeči ve společnosti, považuji za velmi špatný způsob, jak se snažit o porozumění lidskému živočichovi. Jen nemnoho zvířat, a živočich člověk mezi ně nepatří, lze nejlépe posoudit či využít ve stádu či smečce. Dělníky komunistického státu by někteří přirovnávali k vlčí smečce, ale já mám velmi vážné podezření, že se podobají spíše stádu ovcí. Ani o jednom z těchto zvířat ale nelze říct, že by mělo nějak zvlášť složitou či zábavnou mentalitu. I kdybychom mohli, jen velmi málokteří z nás by prahli po tom, aby mohli naslouchat plynoucím a ubíhajícím ovčím vzpomínkám a sv. František byl podle všeho jediný, kdo by kdy v důvěrném kontaktu s vlkem. Právě proto, že je člověk nejzajímavějším z tvorů nachází své pravé místo mezi tvory, kteří si hrabou vlastní nory, nebo staví vlastní hnízda a hanbou naší společnosti není, když nemá úl či mraveniště, ale to, když mezi tolika hnízdy a norami nemá, kde by hlavu složil.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s