Esej XXIX.: O vzdělávání

Byl jsem tak smělý, pokud ne přímo drzý, že jsem si dovolil tvrdit, že by bylo celkem dobré, kdyby vzdělaní Angličané věděli něco málo o historii. O nevzdělané Angličany strach nemám. O historii něco málo vědí, možná jen velmi málo, ale zato doopravdy. Pamatují si, co říkával jejich otec i děd, v kterém městě nebo vsi se narodili, jaký tón převládal ve společnosti kolem nich a jejich svědectví, pokud jde o tyhle věci, je pravdivé. Každý právník vám řekne, že nevzdělaný svědek je vždy lepší než vzdělaný, protože toho nikdo složitě neučil, aby viděl věci, které nejsou. Je ale zlé, pokud by vzdělaný člověk, vychovaný a vycvičený k tomu, aby měl cit, vkus a zálibu pro mnoho dobrých věcí, třeba hudbu či krajinu neměl vědět nic o písních svých otců a měl umět ocenit krajinu, aniž by dokázal mít v úctě zemi. Nu a celý protivná potíž je v tom, že pokud řeknu, že by se lidé měli učit o historii, vznikne hrůzostrašný dojem, že mluvím jako historik. Jenže to je skoro pravý opak toho, co mám na mysli. Sám toho o historii vím velmi málo, ale i ta troška stačí k tomu, abych věděl,že lidé mnohem důležitější, mocnější a úspěšnější než já o historii neví vůbec nic.
Nejde o to, že by měl být někdo učenec, ale o něco, co se lidi ve škole neučí nebo alespoň nenaučí. Kdybych zjistil, že vzdělaní lidé nevědí, že je nějaký rozdíl mezi sčítáním a odečítáním, pak bych považoval za oprávněné tvrdit, že se aritmetice ve kolách něco přihodilo, neplynulo by z toho, ale že jsem matematik, což by bylo absurdní, a ještě méně by to znamenalo, že se mohu s profesorem Einsteinem debatovat o vyšší matematice. Kdybych zjistil, že moji nejkultivovanější známí považují Vídeň za hlavní město Španělska nebo Volhu za nejdůležitější americkou řeku, musel bych mít dojem, že zeměpis se vyučuje jaksi neurčitě a to navzdory skutečnosti, že moje vlastní geografické povědomí je věru velmi neurčité. Zkrátka normální člověk si může na odbývání nějakého předmětu ve vyučování stěžovat po právu jen tehdy, když vidí, že školy opomíjejí i to málo, co on sám zná. Může mít sám velké potíže s tím, aby jen klopotně zvládl abecedu, ale přece má také právo poněkud se podivovat, že lidé sice znají abecedu a aritmetiku, ale nic neví o abecedě historie. O tu tady totiž se vším důrazem jde, o abecedu a elementární prvky historie neboli o to, co bylo slavným úslovím označeno za nárys či osnovu dějin. Nevím vůbec nic o elektřině, leda to, že rozsvěcuje žárovky a rozeznívá zvonky a dělá vůbec všechny možné podivuhodné věci kolem mě, jimž já shodou ve srovnání s gongy či svíčkami, nepřipisuji žádný velký význam. Vím, že jméno pro ni pochází ze starého řeckého slova pro jantar, vím ale také, že její moderní použití je převážně moderní. Chci říct, že před tím, než ji v pár posledních staletích analyzovali a využili vědci jako byl Volta nebo Galvani, mělo pro význam elektřiny smysl jen pár lidí, s výjimkou těch, kdo měli onu kratičkou, ale jiskřivou zkušenost, že do nich udeřil blesk. Jinak řečeno, i když o elektřině jako takové nevím skoro nic, o její historii cosi vím, protože vím, že před Voltou a dalšími žádnou historii neměla.
A teď srovnejte takovou elementární informaci jednoho ignorantského Angličana o jednom odvětví fysiky s naprostou nevědomostí téměř všech Angličanů o souběžné historické záležitosti. Miliony lidí, kteří o elektřině vědí mnohem víc než já (a nikdo nemůže vědět méně), jsou v této chvíli přesvědčeny, že internacionalismus je nová idea, a že je tento druh ethiky právě tak nový jako elektřina—nebo spíš jako elektrikáři. Promluvte si téměř s kýmkoliv ve vlaku nebo v tramvaji a zjistíte, že věří, že všichni pocházíme z divošských odloučených kmenů a že ideál přátelství s cizinci je součástí moderního ideálu bratrství. Možná se bude jaksi neurčitě domnívat, že komunisté byli první kosmopolité, že národy nemůže pospojovat nic než třetí, čtvrtá, pátá nebo šestá internacionála a spojení proletářů všech zemí. To je ale jen možnsost, protože komunisté jsou dosud jen malou menšinou. Ale i tehdy, když to bude docela mírný a uměřený občan z některé ze starších stran, zjistíte, že se domnívá, že národní sobectví a zaslepenost jsou už jen věcí minulosti, nebo že mezinárodní bratrství může být jen záležitostí budoucnosti. Bude říkat, že je to kvůli rozmachu liberálních idejí, které rozšířily úzkoprsé náklonnosti národa či kmene. Může dokonce zastávat názor, že pan Wells vymyslel světový stát, i když ho tak docela nezaložil. Tak či tak bude téměř jistě věřit, tím či oním způsobem, že vracet se znamená jít zpět k čím dál vyhrocenějším a jednostrannějším oblastem patriotismu a že svět byl na počátku a šovinistický a až postupně dorostl k většímu porozumění pro spravedlnost pro cizince.
Nuže, tohle je černobílý blud o nárysu dějin, právě tak jako by bylo pobloudilé tvrdit,že nějaký prehistorický člověk zasažený bleskem byl elektrikář. Je to naprostý a ohromující opak skutečnosti. Právě nyní je Evropa velmi národní a někdo by mohl říct, že velice, velice úzkoprsá. Je ale jisté, že bývala mnohem méně národní a mnohem méně úzkoprsá. Osobně mám nacionalismus celkem rád a vím, že jsou i mnohem horší věci, než úzkoprsost. Mluvím ale o historické skutečnosti, prosté a primární historické skutečnosti, jíž historii patří naprosto stejné místo jako sčítání a odečítání. Kdo ji nezná, nezná abecedu našich lidských dějin. Skutečností samozřejmě je, že zúžené národovectví silně a vytrvale narůstalo posledních šest staletí a že evropské národy jsou dnes rozděleny mnohem více než v době Svaté říše římské, o pohanském římském impériu ani nemluvě. Francouzi a Angličané, kteří se bili u Kresčaku si byli mnohem podobnější, než Francouzi a Angličané, kteří stáli při sobě u Monsu. Je historickou skutečností, že naše národnosti, ať už jsou dobré či zlé (a pro mě jsou dobré dost) vzešly do své samostatné existence ze společné kosmopolitní civilisace sahající do časů césarů a pořád ještě uznávané za dnů středověkých papežů. Nepřu se tu nyní o to, jakou důležitost připisovat tomuto historickému faktu, a ještě méně o to, co z něj dovozovat. Tvrdím jen, že tenhle fakt není obecně jako fakt uznáván, jako je tomu třeba u elektřiny. Tvrdím jen, že bych byl všeobecně považován za idiota, kdybych byl tak neznalý elektřiny, jako je většina mých krajanů neznalá historie.
Je myslím docela důležité tuhle věc zdůraznit, protože je to nyní věc hrozící pohromou. Všichni se dnes jaksi poplašeně ptají, zda si velké národy mohou a dokáží porozumět a skoro všichni trvají na tom, že to porozumění musí být jakési nové. Není tedy bez významu poukázat na to, že všechny tyto velké národy bývaly částí jedné společné a zcela sjednocené civilisace a že jí byly nějakých šestnáct set let. Nechci aby vybledly zpět do pohanské jednoty prvního století, ani do feudální jednoty století čtrnáctého. Pokud ale někdo tvrdí, že nemohou k jednotě dospět, není bez významu a smyslu připomenout, že ji po déle, mnohem déle, než tisíc let najít dokázaly. Bylo by mnohem nadějnější tvrdit, že mezinárodní bratrství bylo celým historickým pozadím ze kterého jsme vzešli, než říkat, že se může a nemusí ukázat jako nevyzkoušená Utopie.

Reklamy

One comment on “Esej XXIX.: O vzdělávání

  1. Emme napsal:

    je to tak tak, ale jinak nic moc 😦

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s