Esej XXIII.: O relativitě

Essay XXIII: About Relativity
Když slyšíme takové slovo, jako je třeba „relativita“ stokrát za týdne a rozptýlené po tuctech novin, románů a obyčejných tiskovin, pak s s téměř praktickou jistotou můžeme dovozovat, že nikdo z těch, kdo to slovo užívají nemají žádné ponětí o tom, co znamená. Nemyslím tím jen to, že by pár z nich četlo o relativitě v jakémsi novém a technickém smyslu, v němž by se ukázalo nutným vysvětlovat těžko pochopitelnou theorii profesora Einsteina. Nemyslím asi dokonce ani, že by většina lidí byla neobeznámena s různými formami antického skepticismu sahajícími až k prvním řeckým filosofům, na něž lze slovo relativita rozumně aplikovat. Mám na mysli to, že lidé ani neberou v potaz ani běžný smysl slov, které se stalo tak běžným. Nedochází jim ani to, co sami rozumí, či vždy rozuměli pod tím slovem v rámci anglického jazyka Je to cosi podobného, jako kdyby najednou vypukla všeobecná mánie debat o kloboucích, bez toto, aby si kdokoliv i jen vzdáleně vzpomněl, že mají cosi společného s hlavami, nebo jako kdyby všichni byli nadmíru rozrušení nad kočkami, ale nikdo neměl ani ponětí zda jsou totožné s krokodýly.
V angličtině, jako v každém jazyce způsobilém normální logiky, je vše relativní relativní k čemusi positivnímu. Říkáme, že je to v jistém vztahu či poměru k něčemu již známému. Tak je tomu v praktickém oblíbeném užívání slovo „relativne“ a „relation“. Můžete zachmuřeně říct „Budu u příbuzných (relation).“ nebo samolibě prohlásit „Admirál Sir Caradoc Valencourt Vere de Vere je můj příbuzný (relative)“ nebo můžete říci parlamentním stylem (pokud jste, jak předpokládám, členy Sněmovny lordů) „Můj urozený příbuzný (relative) zjistí, že podlost a proradnost svého přístupu k problému nakládaného česneku bude jen těžko smiřovat s tím, že se prohlašuje za Angličana a křesťana. “ Může také trpce podotknout „Předpokládám ,že nás paní Boulger Buckett považuje za své chudé příbuzné (relations).“ Ve všech těchto případech ovšem, bez ohledu na rozmanitost emocí, není žádného rozdílu v rozumu a důvodech pokud jde o definici povahy vztahu. Ve všech případech jsou druhé předměty zvažovány ve vztahu k předmětu pevně danému, a tím předmětem je v tomhle případě to, co označujeme za subjekt. Jinými slovy řečeno, pro většinu padlého lidstva je pevný bodem vlastní já, což dává smysl do té míry, nakolik existuje daná jistota o skutečnosti onoho já. Že opravdu existujete víte jistě i tehdy, když v jakési divné náladě vypadá admirál Sir Caradoc Vere de Vere jen jako krásný sen nebo paní Boulger-Buckett jako jedna z oněch temných fantasií, které se prohání vaším mozkem na pomezí zlého snu. Proto o nich mluvíte jako o lidech, kteří mají vůči vám vztah, i kdyby to bylo jen proto, že o nich víte víc, než o sobě. Když ale lidé začnou mluvit o universální relativitě, jako by vše bylo stejně relativní jako vše ostatní a tedy i jako by i sám pojem relativity byl zřejmě relativní, ovšem nikdo neví k čemu, pak prostě jen vyráží dno jak světu, tak lidskému mozku a zanechávají je stejně bezedné jako propasti bláhových žvástů. S jasnou tváří říkáte, že Sir Caradoc Vere de Vere je váš příbuzný. Neříkáte, že je vaše přízeň (relation)jako by to byla profese, postavení či pozice sama o sobě. Neexistuje nic takového jako vztah (relation), který by se potloukal světem, aniž by byl s kýmkoliv ve vztahu. A pokud vaše filosofe o vztazích a spřízněnosti mluví takhle, pak filosof dojde k tomu, že takoví příbuzní jsou opravdu hodně chudí.
Podobného užití se v poslední době dočkalo slovo „hypotéza“. V The Times byla diskuse dopisovatelů o povaze víry, nevíry, či náhodně předstírání. Debatu obohatil velmi nafoukaný list od jisté velmi nadřazené osoby. Ten člověk o sobě prohlásil, že je zcela a naprosto moderní a pak se jal vykládat, co dokázal pochopit z raných skeptických mudrců staré Hellady o nichž jsem se již zmiňoval a pak pokračoval tím, že své téma zdobil věcmi tak výlučně moderními jako je přesný smysl dialektiky v Platonových dialozích. Jeho skepticismus byl ale mnohem archaičtější než Platonův, ba věru byl to nihilistický nonsens, jehož vymýcení bylo hlavním důvodem existence Sókratovy. Zde nabyl podoby opakovaného tvrzení, že moderní člověk nemůže ničemu věřit, než jako hypotéze. Jinak řečeno, nemůže věřit vůbec ničemu. V hypotézu totiž věřit nemůžete, můžete jí jen dát férovou šanci osvědčit se jako these jíž se dá věři.
Nuže, dokonce ani moderní člověk nemusí být šílený, a tohle by by beznadějně pokazilo a zničilo každé moderní použití hypotézy, zejména zcela vědeckou ideu hypotézy držící si své místo. Zajistilo by to jen tolik, aby to, čemu se říká pracovní hypotéza nefungovalo. Člověk totiž ani nemůže hypotézu postavit, pokud by ji měl stavět z hypotetických věcí. Pokud nemůže existovat nic než hypotézy, pak nemůže být hypotéz. Pochopí to každý, kdo se jen zamyslí nad nějakým skutečným příkladem. Darwinovská theorie přirozeného výběru byla kupříkladu hypotézou a hypotézou pořád zůstává. Populární věda si zakládá na tom, že pořád opakuje, že to je hypotéza potvrzená, s tím výsledkem, že věda zodpovědná s ní zachází čím dál víc jako s hypotézou opuštěnou. Docela oprávněně s ní ale může každý, kdo jí věří může zacházet jako s hypotézou rozumnou, pokud ji dokáže podpořit jinými věcmi, jimž věří, nebo raději věcmi, jimž věří všichni. Jistě může tvrdit: Předpokládáme a tvrdíme, že opice, patrně žijící na stromě se stala předkem člověka, zjevně žijícím v jeskyni a to na základě adaptačního procesu, který začal menšími změnami vlastností v jeho rodině a díky níž přežil jen v těch případech, kdy vlastnosti přály úspěšnému hledání potravy. Možná to prozatím s konečnou platností nepotvrdily fosilie nalezené ve skalách, nebo zvyky opic, které stále nacházíme žijící na stromech, ale my to přesto považujeme za nejpravděpodobnější hypotézu a s důvěrou očekáváme důkaz.“ Ani to by ale nemohl říct, kdyby byl nucen své domněnky vysvětlit třeba následující formou. „Tvrdíme, že opice (pokud nějaké existují) žijící na stromech (pokud nějaké existují) se staly předky člověka (pokud si můžeme dovolit tak spekulativní předpoklad, že něco jako člověk existuje) a to jistými variacemi, jež jistým typům umožnily nacházet potravu (pokud přijmeme za pravdivé tradiční dogma, že potrava prospívá životu) a hledáme hypotetickou fosilii, která se může a nemusí vyskytovat v hypotetických skalách, jež se mohou a nemusí vyskytovat v tomto světě, případně chování opic, v něž ve skutečnosti nemůžeme věřit, na stromech, v něž ve skutečnosti nemůžeme věřit a mírně spoléháme na větší naději, že v celém tom zmatku začne něco nějak dávat nějaký smysl. Ale i tehdy, pokud se něco takového stane a naše hypotéza bude vypadat, že lépe zapadá mezi ostatní hypotézy, nemůže v ni v posledku věřit jinak, jako v hypotézu, jíž byla na počátku, protože laskavý gentleman v The Times nám, řekl, že by to nebylo moderní. “
To by mohlo stačit k tomu, abychom viděli marnost tohoto relativního a skeptického stylu myšlení, a to i jen čistě pro účely úvah. A nad nemyslitelnými důsledky, jež by takové uvažování mělo pro jednání se zamýšlím jen proto, že je to pak větší legrace. Přinejmenším jedna věc je ale jistá, ať už jsou naše národní či mezinárodní názory jakékoliv. Ve větší části Evropy již tento druh skepticismu po hrůzných zkouškách zanikl. Světem se rozléhají přesvědčení pevná jako železo: jedna zlověstná, jiná vznešená, ale všechna jsou plně, ba přesmíru připravena přinést ovoce mučednictví nebo vraždy. I my můžeme ještě buď trpět či vzdorovat a já se obávám, že skeptik z The Times zjistí, že tolik moderní není.

Esej XXII.: O vdovách

Vdovy byly vždy považovány za zneklidňující a mstivý kmen. V pozadí dějin, daleko v barbarských dobách, stojí jako ztuhlé sochy svolávající se vztaženýma rukama odvetu nebes na zhoubce a kořistníky. Právě k odvetě za křivdy vůči vdovám se obzvláště zavazoval rytíř, když přijímal svou poctu a korunní přísaha ještě dnes zavazuje krále, aby napravoval škody, které utrpěly. Antické tragedie, ba i moderní romance s nimi zacházely ušlechtile, jako třeba v onom příběhu o vdově z Highland, který je vždy počítán mezi nejhorší, asi proto, že patří k nejlepším. S nástupem pohodlnějšího sentimentu devatenáctého století se atmosféra změnila z tragické na komickou. Představa komické vdovy, coby postavy odlišné od vdovy tragické, vznikla mnohem dříve a to díky Chaucerově poutavé originalitě, jež se dotkla oné vracející se vdovy, vdovy z Bath. Jak procházela komedie Chaucerovy ke komedii Dickensově prošla další rozšířením a zploštěním. Tony Weller se stal hlasem lidstva vyslovujícím svou prastarou hrůzu z vdov. A nyní vdova ve svém vztahu k literatuře vstoupila, po Sofoklově a Scottově tragedii a Chaucerově a Dickensově komedii do třetí fáze. Vdova se sama stala literaturou a připomíná nám, že bychom mohli mít paměti paní Chaucer nebo autobiografii paní Dickens. Dosud byla metoda velmi jednoduchá. Jelikož se o toho o Philippě Chaucer mnoho neví a tím pádem se toho o ní nedá mnoho říct, existoval jakýsi tajuplný předpoklad, že ani za řeč nestála. Soudilo se, jaksi podivně, že všechny chhaucerovské vtípky o ženách musely být rýpanci vůči jeho vlastní manželce, vzdor faktu, že vtípky stejného druhu měli proti ženám středověcí duchovní, kteří sami žádné ženy neměli. Na druhé straně, jelikož žena Charlese Dickense nenapsala o příběhu svého života nic, co by stálo za řeč, byl moderní kritik tak ochotný, že to za nic celé napsal sám, úplně z vlastní hlavy.
Ovšem třetí a nejmohutnější fáze vdovy v literatuře vyžaduje zvláštní a dosti vážné posouzení. Nejméně dvě, ne-li tři či čtyři ženy významných a nedávno zemřelých literátů téměř současně publikovaly své zážitky ze soukromých životů svých a svých manželů. Nechci se tu na prvním místě zabývat způsobností tohoto nového rodinného obyčeje nad to, že řeknu,že mě osobně nemůže nic na světě donutit, abych s ním měl cokoliv do činění. Hlubší příčiny této různosti názorů jsou poněkud zajímavější, než různost sama. Onu otázku lze předložit k diskusi mnoha způsoby, ten nejjednodušší, k němuž se vše vrací, lze najít v starém zadání pro debatní klub: Stojí život za to, aby se žil? Vypadá to totiž, že čím dál víc lidí si tuto otázku, vědomě či nevědomě, položilo ve formě: Stojí život ta to, aby se o něm psalo?
Předpokládá se tedy, jinými slovy řečeno, že všechna tahle publicita sebeodhalení představuje zájem o soukromý život. Přizná se možná, že občas je to zájem přehnaný. Mně se ovšem zdá,že to dokládá chybějící zájem o soukromý život. Totiž jde o nedostatek zájmu o život jako o něco k žití a omezení zájmu na biografii jako něčeho k napsání. Pokud se nám přihodí, že budeme, jako Oscar Wilde namítat proti „prodeji Keatsových milostných dopisů v dražbě“ nebo jako Alfed Tennyson proti klaunovi a lumpovi, kteří nadají pokoj Shakespearovým kostem, či jako Robert Browning proti těm, kdo by člověku rozpůlili dům ve dví, aby ho mohli pozorovat v jeho obýváku či ložnici…pokud tedy vyjadřujete lítost, již pociťovali tito přední viktoriáni budete dnes vždy konfrontováni s jednou obecnou myšlenkou. Je to myšlenka, že by milostné dopisy byly zahozeny a zmarněny, pokud by nebyly prodány negramotnému milionáři z Nebrasky, nebo že básníkovy soukromé city budou promarněny, pokud ho někdo nebude špehovat při procházkách v jeho zahradě, nebo že jeho život v domě je promarněn, pokud o něm neví lidé kolem. Já v tom vidím nedostatek úcty nejen k soukromému životu, ale k životu vůbec. Literární projev je velmi cennou částí lidské zkušenosti, ale tohle znamená z lidské zkušenosti dělat jen část literárního projevu. A třebaže to dělají ty nejvytříbenější osoby a z často z těch nejvybranějších motivů, přesto se mi zdá, že vše to nevědomky plyne s celou moderní přílivovou vlnou pouhé směny a prodeje, jež je prokletím celé naší historie poslední doby. Netvrdím samozřejmě, že je nutné odsoudit každou ženu, která je shodou okolností vdovou a která se zrovna přihodí, že napíše o jakémsi muži, který je náhodou umělec a zrovna její manžel. Problém je v tom, jak se tyhle věci dějí a zejména v tom, jak se takové věci hájí. A pokud jde o obranu založenou na tom, že cokoliv zůstane soukromé je toliko pohřbené a ztracené, tak ta je zcela nehajitelná. Ve skutečnosti naznačuje, že nikdo nemá žádný vnitřní život, že lidské štěstí není potřebou lidské bytosti, že člověk není sám sobě cílem, že není podrobený jen slávě Boží, nebo že krátce řečeno, že biografie není pro člověka, ale člověk pro biografii.
Na tomhle omylu intelektuálů a lepších osob mě baví, jak moc blízko má k omylu hokynářů, čachrářů, dravých podnikatelů a těch nejsprostších kapitalistických vykořisťovatelů. Oni totiž jako svou hlavní heresi hlásají, v hrubší formě, základní a zásadní omyl, že věci nejsou od toho, aby se užívaly,ale od toho, aby se prodávaly. A celé zhroucení obchodního systému právě v jejich vlastní době zavinil tenhle blud vnucování věcí na trh tam, kde žádný trh nebyl, neustálého posilování moci nabídky bez posilování moci poptávky, či stručně myšlení soustředěného vždy na toho, kdo bramboru prodává a ne na toho, kdo ji jí. A právě tak jako potřebuje mnohem víc samozásobitelských farem a pracujících, kteří produkuji jen pro svou vlastní spotřebu, tak potřebujeme něco, co by se dalo v morálních záležitostech označit za soběstačné rodiny, tedy soukromé rodiny, jež dokáže skutečně nadchnout jejich soukromý život, domácnost, která se stará a zajímá o sebe samu. Je holý nesmysl tvrdit, že nic takového není možné. I zkouška literatura dokazuje, že je tu celá masa literatury, která svědčí jak o skutečnosti, tak o přitažlivosti takové věci. Ale život je mnohem skutečnější než literatura. To, čemu Stevenson říkal velký teorém žitelnosti života lze vyřešit bez neustálých vyrušování buď publicitou nebo rozptylováním. Nelze tak žít bez rozumných časů volna změn scény či aktivity, to ale platí pro cokoliv jiného. Je to ale jistě možné, a může to být určitě zajímavé, ba vzrušující. Nu a tvrdit, že milostný dopis, rodinný žert či dětský tajný jazyk nejsou opravdu důležité, dokud nejsou vydány a publikovány znamená naznačovat právě jen tolik, co mnohé memoáry, totiž že člověk je zajímavý až tehdy, když je mrtvý. Svět pouhých senzací, sólokaprů a vlastní reklamy je duchovně světem naprosto mrtvým, třebaže velice hlučným. V přesném a doslovném smyslu těch slov je to vyjící pustina.

Esej XXI. : O Morrisovi

Přiznám se, že mi oslavy sto let od narození Williama Morrise přišly jak neadekvátní, tak nepříhodné. Vypadá to, že svět je v tomto ohledu rozdělen na dvě velmi nerovné skupiny. Tu první tvoří ti, kdo jsou za vše Morrisovi zavázáni a zapomněli na něj. V druhé jsou ti, kdo mu nedluží nic a přece si ho chtějí přivlastnit. K tomu jako omluvu či výmluvu používají ponejvíce slovo „socialista“, což je slovo, které se na něj příliš použít nedá a dnes se v podstatě dá či nedá použít prakticky na kohokoliv. Je jisté, že Morris se sám za socialistu označoval, ale to se jeví jako sotva dostatečný důvod k tomu, aby ho lidé zcela opačného typu nazývali komunistou při pohledu na docela jinou a docela jednoznačnou moderní definici komunismu. Pan Middleton Murry naznačuje něco, co musím chápat jako jemnou narážku, když konversi literáta jako je on připodobňuje ke konversi staršího literáta k socialismu. Jenže právě kvůli zkoušce literaturou, tedy zkoušce imaginací, nelze dostat obě věci do jednoho obrázku. Těžko bychom mohli tvrdit, že Milton byl zpozdilý sepisovač balad, kterému záleželo jen na hrubých starých rýmovaných baladách a vlivem klasické důstojnosti a vznešeného stylu pohrdal. Těžko bychom obhájili tvrzení, že Colerdige byl chladným a mechanickým imitátorem Popeho, jež se soustředil jen na bystrost a rozum a byl naprosto nepřátelský vůči vizím a imaginaci. A jen těžko bychom mohli Walta Whitmana ukázat jako člověka, kterému záleželo jen a pouze na Landorových klasických kamejích. Ale ještě větší námahu představivosti než kterýkoliv z těchto příkladů by vyžadovala představa Williama Morrise, kterak se klaní moderním strojům a uctívá je jako nejvyšší formu „rytmu“ v souladu ošklivým proletářským uměním moderních bolševiků. Jistě, jakmile je člověk po smrti, můžete si o tom, co by udělal, kdyby byl naživu, povídat cokoliv chcete.. Mrtví nemluví a proti žádným řečem nemají námitky a vypravěčům nebrání nic v tom, aby napsali posmrtné pokračování plné úžasných konversí a rozporů. Jenže člověk má stejné právo říkat, že by se ze Shelleye stal pravověrný tory a stoupenec High Church a že Hurell Froude z oxfordského hnutí by se co nevidět stal radikálním sekularistou manchasterské školy, jako tvrdit, že by historický, lidský William Morris, takový jaký doopravdy byl i jen pět vteřin toleroval a snášel ohromný industriální materialismus pětiletého plánu.

Velký úspěch Williama Morrise spočíval v tom, že se mu skoro podařilo přesvědčit celou generaci, že devatenácté století nebylo normální. V tomhle měl celé roky náskok před komunisty dvacátého století, kteří ještě pořád věří, že devatenácté století normální bylo. Jinak by nevěřili, že celý současný zlý sen strojů a mašinerie je normální a ještě méně by věřili tomu, že je nový. Když nám dnešní bolševik vykládá o tom, jak skrze neosoní moc a nahromaděnou materiální sílu strojů dosáhneme rozumnější civilisace mluví přesně tak jako mluvili panové Gradgrind, Bounderby, Podsnap, a Bottles v románech a jako mluvil Sir Robert Peel, a pánové. Roebuck, Bright, a pan Brown, z Victoria Villas, v západním Brixtonu mluvili v reálném životě. Marxisté přebrali samozřejmě všechny tyhle myšlenky zčásti od Marxe, který byl člověkem devatenáctého století, pokud někdy někdo takový existoval a zčásti kvůli náhodě, jíž bylo Rusko nutně skoro sto let pozadu za ostatními národy a pořád ještě vidělo zázračný všelék v tom, o čem jsme už my ostatní věděli, že je to jen šarlatánská medicína. Ovšem Morris byl daleko napřed před Marxem. Morris nebyl mužem devatenáctého století, nebo spíš možná byl mužem devatenáctého století, který je skutečně prohlédl.

Je nejrozšířenějším důsledkem jeho revoluce byly poměrně povrchní záležitosti výzdoby domácnosti a drobných ozdob. Ale právě proto, že jde o jednoduchý příklad či dokonce proto, že je povrchní může posloužit jako velmi jasný a populární příklad k prokázání skutečnosti. Problém devatenáctého století, na samém vrcholu jeho ekonomického triumfu spočíval právě v této ilusi normality ve věci naprosto abnormální. Satirici říkali o viktoriánském obchodníkovi, že byl všední a obyčejný. Byli k němu ovšem ještě laskavější než ti, kdo mu lichotili. Problém s viktoriánským obchodníkem nebyl v tom, že by byl všední a obyčejný, ale v tom, že si tohle o o sobě myslel. A v tom se naprosto mýlil. Byl přesvědčen, že je naprosto normální rozumné a dokonce běžné nosit cylindr, ošklivé kalhoty a ošklivé kníry. Ve srovnání s tím pro něj znamenalo nosit třírohý klobouk, plášť, turban či sombrero nebo elegantní krátké kalhoty po kolena nebo zuřivý knír za všelijaké výstřednosti jako fantastické nápady a na úžasné plesové šaty. Vůbec mu nedocházelo, že v očích fantastických cizinců vypadá mnohe legračněji než se fantastičtí cizinci jevili jemu. A totéž co o jeho oblečení platilo i o jeho nábytku, dokonce i o jeho architektuře s rudými závěsy, rudými měkkými pohovkami a ošklivými obrazy v těžkých zlacených rámech. Všechno by bylo v pořádku, kdyby říkal: „Tohle je můj vkus.“, ale on říkal „Tohle je zdravý rozum všech lidí.“ Nu, převrátit takhle veřejné předsudky je mnohem náročnější než zavraždit císaře nebo se zmocnit vládních úřadů republiky.

Morrisovi je pořád ještě občas vyčítáno, že si jako příklady běžnějšího a lidštějšího prostředí převážně vybíral onen úsek století, kterému říkáme středověk. Ve skutečnosti ani člověk nemusí mít ve středověku zalíbení, nebo na něj být odborník, aby viděl, že si Morris středověk vybral správně. Kdyby se kupříkladu pokusil vrátit se svou revolucí ke klasické svobodě řeckého a pohanského starověku, pak by jeho revoluce žádnou revolucí nebyla. Právě příliš svírajícími konvencemi odvozenými z klasické antiky totiž umění v jeho době trpělo nejvíce. Pro něj bylo nejen starověké, ale i zastaralé, dokonce i v běžném soudobém slova smyslu staromódní. Už to byly jen konvence Akademie a její školy. Když tu byly trosky a smrt renesance nemohla tu být současně renesance helenismu. Je tu ale ještě jedna subtilní záležitost, které si málokdo všimne. Na řeckou krásu Gorgony se jen málokdo podíval opravdu zpříma a ti, kdo to udělali většinou zkameněli. Renesance šestnáctého století i prerafaelité devatenáctého století na ni pohlíželi v zrcadlé své vlastní nálady. Morris se zabýval jak Jásonem, tak Johnem Ballem, Jásona však viděl skrze středověké médium. A stejně tak viktoriáni tvořící ve stylu klasicism viděli Jásona skrze moderní médium. Renesanční styl filtrovaný přes Rubense a Reynolse nebyl o nic víc řecký než klasické téma zpracované Botticelim nebo Burne Jonesem, Obojí byly moderní verse, ta středověká ale měla jednu výhodu:středověk představoval období skutečně významné řemeslnými normami potřebnými pro opravu mechanismu devatenáctého století. William Morris tak stojí mezi dvěma mechanistickými heresemi a dosvědčuje, že pravé umění je vždy prací rukou. Viktoriánůn navzdory není normální, aby práce byla masovou výrobou. Bolševikům, jejich imitátorům, navzdory není normální, že by měla být masovým vlastnictvím.

Esej XX.: O pomíjivosti

Jednu z podivných hádanek moderní politiky lze formulovat asi takhle. Když byla moc trvalá, byla vždy upomínána na svou pomíjivost, zato když se o ní opravdu předpokládalo, že je pomíjivá, zacházelo se s ní tak, jako by byla trvalá. Za časů, kdy králové skutečně mohli komukoliv setnou hlavu věštci a mudrci jim neustále připomínali, že oni brzy sami budou utnuti. Když byli opravdovými despoty s mocí nad životem a smrtí, byli tu také skuteční proroci či satirici, kteří jim říkali, že i jejich vlastní život skončí smrtí. Od té doby, co měly ve státě převládnout demokratické a liberální ideje, nikdo nic takového neříká. Opravdu dočasným vládcům nikdo neřekl, že vládnou dočasně, nebo dokonce že jsou časní. Od počátku běhu historie a skoro už od prehistorických věcí ti bylo ono varování před světskou mocí. Egyptský vladař hodoval s kostlivcem u hodovního stolu. Za římským dobyvatelem se v při jeho triumfu na jeho voze tyčil otrok, který mu šeptal „Pamatuj, že jsi smrtelník.“ O středověkém normanském králi Sicílie vypráví příběh, že mu obřad bohoslužby připomínal, že Bůh svrhl mocné z trůnu. Pozdější středověcí vladaři byli uvyklí hostinám pod freskami a mosaikami Tance smrti, které zobrazovaly sešlé kostlivce odnášející v pytlích krále. Celými čtyřmi tisíci let naší zaznamenané pohanské i křesťanské historie se nesl onen jemný a podvratný pohřební zpěv:
The glories of our blood and state
Are shadows, not substantial things. (Nádhera naší krve a stavu/ je jen stín, pomine, uchopit se nedá pozn. překl.)
I velmi dvorští kaplani velké francouzské monarchie kázali před Roi Solei (králem Sluncem pozn. překl.) a připomínali mu, že i jeho vlastní slunce jednou zapadne. A pak, jakousi nezbadatelnou změnou, se s devatenáctým stoletím objevili lidé, kteří měli dojem, že mohou mluvit tak, jako by jen oni mohli žít ve věčném svítání.
Moderním politikům nikdo nic takového nikdy neudělal. Nikdo netrval na tom aby u stolu A po pravé ruce londýnského starosty uvádějícího předsedu vlády seděl kostlivec. Nikdo nepožadoval, aby se ohromný a hrůzu budící ceremoniář při hostině, poté co hromovým hlasem zjednal ticho pro trojctihodného lorda Budlebury K.G., K.C.M.G., předklonil a tichým a zvučným hlasem zašeptal do státníkova ucha „Pamatuj, že jsi smrtelník“. Dokonce ani za časů konstituční monarchie nám kázání před králem příliš nepřipomínají pohřební proslovy nad panovníkem. Pokud jde ovšem o politiky, na rozdíl od králů, celá tradice této pravdy se naprosto vytratila. Žádný umělec nepokrývá zdi a římsy ozdobnými scénami Smrti odnášející kabinetní ministry v pytli. Žádný básník nepíše truchlivé ódy o majitelích novin, ani o těch, kteří nosí šlechtické korunky s pradávným břemenem
The glories of our scoop and stunt
Are shadows, not substantial things. (Nádhera našich odhaleni a senzací/ je jen stín, pomine, uchopit se nedá pozn. překl.)
S devatenáctým stoletím přišel nový a nepřirozený optimismus ohledně trvanlivosti světských mód, ať politických nebo třeba i filosofických. Shakespeare, který žil za Tudorovců, kteří mohli zabít (a taky zabili) koho se jim zlíbilo, mohl nezaujatě psát o muži, který „oděný v maličké a kratičké autoritě předvádí před vysokými nebesy takové triky, až z toho andělé pláčí.“ Moderní zvolený politik je teoreticky oděn do ještě menší a skrovnější autority. A nebesa vědí, že umí předvádět vpravdě fantastické triky, které dokáží anděly nejen dovést k slzám, ale stejně dobře je možné, že jim jsou k smíchu. A přece o něm žádný básník nebo dramatik v posledních sto letech takhle nepsal. Oblíbenému předsedovi vlády nikdo neřekl, že i on jednou odejde, a to ani šest měsíců před tím, než skutečně odešel. Politikům nikdo nikdy neřekl, že poslouží za potravu červům a to ani tehdy, když bylo velmi těžké politiky od červů odlišit. Onen dlouhý literární nářek a protest proti mocným tohoto světa trvající celé věky a zahrnující tisíc věcí od Magnificat po Guliverovy cesty se jakými podivným způsobem zastavil s počátkem epochy parlamentní vlády, jež měla být vládou lidovou. Pochybuji, že při všech otázkách, které pokládají rýpalové a provokatéři na politických schůzích na podporu parlamentního kandidáta se někdy v zadní lavici zvedl nějaký muž smutné a zádumčivé postavy, aby řekl: „Pane předsedo, rád bych se našeho kandidáta zeptal, zda mu přišlo někdy na mysl, že jednoho dne zemře.“
Obávám se, že tohle vše může moderním uším velice fantasticky a to zejména uším parlamentním, jež bývají často poměrně dlouhá. Jsem ale upřímně přesvědčen, že to obsahuje podstatnou pravdu o zásadním zlu, jež zničilo naše parlamentní instituce, považované za instituce lidové či aspoň populární. Takový optimismus stačí k tomu, aby lidi oddělil od obecného lidského štěstí. Všichni staří vládci lidského rodu byli, tak či onak, plní této velké a tragické tradice. Králi bylo neustále připomínáno, že zemře, kněz to byl od toho, aby mu připomínal, že zemře, voják byl, hypoteticky, mužem trvale připraveným zemřít. Ovšem tento smysl pro bratrství smrtelníků ve smrti jaksi vymizel, když bratrství začal vyučovat moderní svět. Každé všeobecné volby začaly být od té doby považovány za den Posledního soudu. Každý demokratický experiment byl od té doby Novým údělem. Lidé byli učeni, aby se dívali jen na budoucnost nebo alespoň na každou její část vyjma budoucnosti, vyjma té jejich vlastní. Byli vyučováni, že se vůbec nemají ohlížet na minulost, protože ta podávala nepřerušené svědectví o tomto prvku času a změny. A to je hlavní důvod, proč dospěl svět, jak se dnes říká, ke zklamáni z demokracie. Není nutné mít z demokracie deprese či si nad ní zoufat. Depresivní je optimisms. Na ideji rovnosti lidí není nic falešného, cosi naprosto lživého je ale na popírání v popírání věci, v níž si lidé jsou nejočividněji rovní, totiž ve smrti.
Kdyby byl moderní demokratický experiment středověkým demokratickým experimentem—nebo, když na to přijde, kdyby byl muslimským demokratickým experimentem—do tohoto omylu by neupadl, ani by se nedostal do téhle lapálie. Potíž a problém devatenáctého století spočívala v tom, že se pokusilo spojit zdravý rozum obecenství, jež je lidem společné, což je naprosto zdravé a pravdivé, s umělým očekáváním Utopie, zcela novou představou, že vše co bylo včera špatné a dnes je ještě horší, bude nevyhnutelně zítra v pořádku. Tahle ohromná a směšná iluse nemá nic společného s představou lidí, který se své spolu-lidi chápou jako společníky, ba dobré společníky. Byla to iluse intelektuálů, kteří byli shodou okolností ješitnými pedanty a diktovali viktoriánskou ideu pokroku. Na demokracii není nic špatného, nic špatného na vládnoucím lidu, až na to, co je v nepořádku s kýmkoliv, kdo je mimo dosah rozhodování vlády lidu. Chyba je v tom, když se zapomíná, že lidé jsou jen lidmi,. Budou se dopouštět omylů, tak jak se jich dopouštíme vy nebo já a právě tak se jich budou dopouštět všichni naši nadřízení, nadlidé, diktátoři a tvůrci moderních systémů. Došlo jen k jednomu svrchovaně modernímu omylu a to k tomu, že lidé na sto let zapomněli, že mají sklony k omylům.

Esej XIX.: O bílých náprsenkách

Uvědomil jsem si onehdy ohromnou mezinárodní pravdu a to v souvislosti s tématem společenského oděvu, který poněkud nesprávně nazýváme společenskými šaty. V tomto odstínu odlišnosti je tu totiž velký a podivný rozdíl, propast zející mezi Anglií a Evropou, Příležitost k této myšlence může snad vypadat sice poněkud triviálně na tak velkou a vážnou záležitost. Stalo se, že jsem ve velkém italském městě potkal zkušeného a vzdělaného Angličana, který tam očividně žil asi patnáct let. Ovšem sila a schopnost nezaujatosti je u některých anglických exulantů mimořádná. Tenhle poctivý gentleman soptil hněvem a opovržením, protože ve městě zrovna měl přednášku jeden velmi slavný zahraniční autor a tenhle pobloudilý cizinec se zpronevěřil prvotním zákonům vesmíru tím, že měl na sobě bílou náprsenku i když bylo teprve pět hodin odpoledne. Nu, já jsem v Itálii patnáct let nežil, ale také jsem nežil do svých patnácti let v Londýně, aniž bych se od někoho, kdo něco věděl o světě nedozvěděl, že bílé náprsenky neznamenají v Evropě totéž, co v Anglii. Nepředstavují večerní oděv, ale jen slavnostní, formální či oficiální oděv. Mám dojem, že je někdy nosí třeba studenti, když jdou k důležitým zkouškám. Když jsem měl soukromou audienci u papeže, oblékl jsem si to, čemu my říkáme večerní oblek, i když bylo sedm hodin ráno. Totéž jsem udělal, a když jsem měl rozhovor s Mussolinim. Je to prostě uznávaná uniforma oblékaná jako projev zvláštního respektu při zvláštních příležitostech, tak jako by si Angličan ke dvoru oblékl dvorský úbor. V Anglii ale tento oděv prodělal určitou evoluci a adaptaci ke konkrétnímu společenskému účelu a to nepochybně z různých lokálních důvodů. Řekl bych, že jednou z příčin byl běžný zvyk anglické venkovské šlechty a statkářů podnikat dlouhé vyjížďky a hony. Když se celí unavení a zablácení vrátili bylo proto přirozené, že se chtěli do něčeho převléct a jaksi si zvykli převlékat se do plného slavnostního úboru.

Na tomto užití ovšem není nic ústředního ani podstatného. To, čemu říkáme večerní oblek v sobě nemá nic, co by nějak zvlášť připomínalo večer. Spíš bychom mohli říct, že svým černobílým vzhledem připomíná spíše silné světlo a stín dne a mohl by být vhodným oblečením pro poledne. V každém případě na něm není nic, co by nějak zvlášť připomínalo soumrak. Kdyby tak poetický národ jako Angličané chtěl vymyslet odění plné tlumené záře soumraku jistě by dokázal vymyslet něco výraznějšího a měkčího, než tohle. Barvy a odstíny anglického západu slunce by víc připomínal prostý záblesk zlaté náprsenky, kousek karmínové vázanky a zbytek spadající do matnějších odstínů purpurových a fialových kalhot. Obecný evropský slavnostní oblek poněkud upravili a jelikož měli poněkud obzvláštní zálibu v čistotě, pohodlí a dalších výstřednostech učinili z převlékání na večer učinili jistou formu přepychu. Není na tom vůbec nic špatného a jistě by se na tom našlo velmi mnoho dobrého. Obyčeje, které jsou s tím, jak se domnívám, spojené jsou svým vlastním způsobem velmi dobré. Jet na koni je velice potěšující a je dokonce chvályhodné těšit dámy. Je to ale jen jeden z deseti tisíc dobrých zvyků, co jich po světě je a je to místní varianta něčeho, co existovalo dřív a v obecnější a formálnější podobě. Ovšem mému příteli se povedlo žít duchovně tak plně v Surbitonu, jako fysicky přebýval ve Florencii, že za celých patnáct let ani jen nezaslechl, že cizinci nosí náprsenky podle jiného systému etikety. Chudáka cizího gentlemana považoval za jakéhosi nemožně se naparujícího snoba, jemuž při jeho zuřivé marnivosti a vulgaritě nebylo možné zabránit, aby si večerní oblek nevzal hned po obědě. V této době, kdy tolik záleží na tom, aby si křesťanské národy vzájemně porozuměly mi to přijde jako velmi prazvláštní, velmi komický a poněkud tragický stav věci.

Nechci, aby Angličané, nebo kdokoliv jiný, byli mezinárodní ve smyslu kosmopolitní. Křesťanstvo se rozvinulo v národní formě, lidé, v nichž není patriotismu nejsou uvnitř Evropy, ale spíše mimo ni. Francouz, který nemiluje Francii, Angličan, který nemiluje Anglii je špatný Evropan a ne dobrý Evropan. Nemá žádné pochopení ani sympatie pro některé z nejsilnějších motivů všech ostatních Evropanů. Věc, o niž mi jde je ale něco docela jiného než záležitost kosmopolitismu. Ba ano, jde o něco přímo opačného. Fanatismus, který mám na mysli nepovstává z živě pociťovaného vědomí jednotlivých odlišností, jako spíše z nepochopení, že vůbec nějaké rozdíly mohou existovat. Nezakládá se na oceňování místních věci pro jejich lokálnost, ale z přímo opačné chyby, jež se domnívá, že musí být universální.

Angličané nejsou dostatečně nacionalističtí. Svůj národ milují, ale skoro při tom netuší, že je to národ. A dokonce i tehdy, kdy je to emoce současně zcela přirozená a ušlechtilá, vždy dojde na nějaké přepočítání nebo špatné pochopení, kdy věci nejsou milovány v souladu s jejich povahou a přirozeností, tak jako existují lidé, jež nelze přesvědčit, aby psa milovali jako psa a dítě jako dítě. Přilnutí ke konkrétním variacím zvyku či humoru je oslabeno, pokud se rozředí do jakési pomýlené generalisace. Nuže běžnou anglickou chybu výtečně ilustruje právě triviální případ slavnostního oblečení. Angličané neřekou: „Takhle to děláme v Anglii a že to děláme opravdu moc dobře.“ Řeknou místo toho: „Tohle je jediný způsob a zvláštní je, že ať přicestujeme kamkoliv, drží se ho vždy jen Angličané.“ Namísto toho, aby řekli, že jejich zvyk je dobrý nebo dokonce nejlepší, tvrdí, že nikdo kromě nich se nezatěžuje s tím, aby zachovával zvyk, o kterém všichni musí uznat, že je nejlepší. A tenhle omyl pochází ze slepoty vůči rozdílům mezi národy spíš, než z jejich přehánění. Nepochází z příliš ostrého, ale spíš z příliš matného vnímání rozdílů mezi Angličanem a Italem.

Skoro bych řekl, že tenhle neurčitý předsudek je nyní mnohem nebezpečnější, než předsudky zuřivější. Nejde o starý problém zmírňování téměř divošských předsudků v evropských provinciích, nejde o to, že by Angličané měli nějaký zvláštní sklon nenávidět Francouze či Němce, Angličané totiž mají jen velmi malý přirozený sklon cokoliv nenávidět. A dalo by se docela dobře říct, že je mnoho věcí, třeba svá vlastní pochybení a obelhávání, která nenávidí nedostatečně. Povaha omylu či chyby spočívá v tom, že anglickou věc nikdy ani náhodou nepovažují za variantu věci evropské. Až příliš často evropskou věc považují za špatně použitou anglickou věc. Kdyby viděli obrázek Františka I. s širokou placatou čepicí na hlavě a oděného do kabátce čtvercového střihu nebylo by nepřirozené, pokud by řekli, že František I. byl oblečený jako Jindřich VIII. Problém je, že nikdy, ani zkusmo, ani pro zábavu neuvažují, že by byl Jindřich VIII. oblečený jako František I. Vždy budou mít matnou fantastickou představu, že Ludvík Napoleon si cylindr vypůjčil od lorda Palmerstona a že není možné, aby to bylo naopak. Nerozlišují kupříkladu mezi jistými moderními vynálezy, které skutečně vznikly v této zemi a jinými, které stejně jistě pochází z jiných zemí. Vlaky na železnici považují za anglickou věc a mají pravdu, protože se do Evropy opravdu rozšířily z Anglie. Ale motorový vůz by těžko pokládali za francouzskou věc, třeba v témže smyslu pochází z Francie a a do Anglie se rozšířil z ní. Dokonce i známé jméno italského vynálezce sotva způsobí, aby považovali rozhlasové přijímače za italské, třebaže slovo Marconi je pro bezdrátové vysílání prakticky synonymem. Pravda je, že pro některé z nás je slovo Marconi i synonymem pro jiné věci.

Esej XVIII.: O košilích

Zdá se ještě nikoho při současném trendu vyjadřovat stranickou politiku košilemi nové možnosti vyjádřit ji odstíny košil. Dosud byly barvy používány heraldicky po způsobu lidí mávajících nebo třímajících prapory a ne esteticky po způsobu lidí, kteří si vybírají vázanky nebo je ladí s ostatním oblečením. A přece by to mohla být výtečná příležitost pro přemýšlivého občana, aby poznamenal, že ta či ona myšlenka je poněkud nacistická či ne tak docela komunistická. Moudrý a velmi dobře vyvážený hitlerovec (pokud by vůbec takové monstrum mohlo přežít) by své pochyby mohl vyjádřit tak, že by svou novou hnědou košili nechal lehce vyblednout do odstínu staré polní šedi, nebo ji stříknout výraznější barvou rudé Internacionály. Kompromisu nakloněný Irčan (pokud se takový tvor v přírodní rozmanitosti vyskytuje) by mohl docela dobře uspokojit generála O’Duffyho tím, že by oblékl modrou košili, ale upravil ji odstínem paví modři téměř přecházející v paví zeleň, aby ukázal svou v podstatě neporušenou loyalitu vůči normálnějšímu národnímu odznaku a oblékání zelené (Wearing the Green, mj., jak jinak, irská písnička pozn. překl. ). Obávám se, že je až příliš pravda, že mnoho lidí, kteří si nyní říkají socialisté by se měli oblékat ne do červené, ale do růžové. A i když nejsem žádným obdivovatelem bolševismu, v růžové mám zalíbení ještě menší. Růžová mi připadá jako barva podstatně falešná a negativní, protože je buď rozředěním čehosi výrazného a zářivého nebo ničím. Nemám nic proti světle modré, protože je to modř oblohy a velkomyslně udílím universitě v Cambridge, aby svůj nadále užívala svůj emblém v tradičním odstínu. Ale obloha je už ze své povahy a podstaty jasná a průhledná, přenáší světlo a někdy je doopravdy bílá a prázdná a když se po ní rozlije slabá a poněkud studená barva jako modrá je to pro odpovídající a náležité. Jenže růžová nenaznačuje nic než hrůznou a rouhavou představu vína v němž je příliš mnoho vody. Růžová je vadnutí růže a vyhasínání ohně, růžová je jen chudokrevností vesmíru. A pak je tu toliko růžové humanitářství, které mám nerad ještě víc než skutečný rudý komunismus. Není tak upřímné, není tak autenticky či spravedlivě rozčilené a v konečném důsledku je právě tak negativní a destruktivní pokud jde o silné barvy a určité tvary jakékoliv velké historické kultury. Neoslabí civilisaci tím, že je příliš ředěná, než aby v noci hořela, protože nemůžete město zapálit růžovými pochodněmi nebo růžovou artilerií. Tenhle studený a bezbarvý sentimentalismus však nicméně ohrožuje svět jako pomalá a plíživá potopa. A ohrožuje zejména barvy světa. Všechny je spere.
Nad touto melancholickou výjimkou růžových sociálních reformátorů je ovšem zajímavé si povšimnout, že rozličnost košil skýtající příležitost k odlišování odstínů se objevila právě ve chvíli, kdy jsou takové jemné nuance co nejzuřivěji a nejnetrpělivěji odmítány. Staré rosety Buff and Blue byly všechny vystříhány podle jednoho vzoru a nabarveny stejnou barvou, jako by měly znemožnit, aby lidé ve stranické politice projevili svou osobnost nebo při stranických hlasováních dosáhli kompromisu. V oranžistově oku nebylo žádné zelené, ani v jemných odstínech té správné toryovské modři. A přece, ve skutečném centru naší parlamentní politiky se barvy přelévaly jedna v druhou mnohem snáz než zářivě barevné skvrny v té strakatici dnešní Evropy. Lidé byli ve vší vážnosti vychováváni jako toryové nebo whigové, ale mezi torym a whigem bylo méně rozdílů než je dnes mezi fašistou, jež byl syndikalistou a komunistou, který byl anarchistou. Náš rigidní stranický systém se nemusel roztahovat, protože obě strany se již nacházely ve vzájemné blízkosti. Starší analogii než porovnávání vlajek a košil, uniform a oděvů pod nimi lze najít v ve více či méně jedinečné architektonické struktuře anglické Dolní Sněmovny. Nemluvím teď o tom co je na ní asi nejangličtějšího, totiž že je vlastně postavena s předpokladem, že značný počet jejích členů nikdy nepřijde. Mám na mysli to, že tu opět máme rozdělení stran nejnápadnější přesně tam, kde je nejméně skutečných rozdílu v principech. Téměř všechny kontinentální parlamenty jsou uspořádány podle křivky relativity, téměř té Einsteinovy. Křesla jsou postavena do půlkruhu, který ke dvěma krajnostem míří jen svými okraji známými jako krajní levice a krajní pravice. Ale libovolný počet lidí může sedět nalevo do pravice a napravo od levice. A mám za to že ta prostřední křesla jsou či byla vybírána více či méně symbolickým způsobem, aby bylo vidět, že příslušný poslanec je radikálnější než jedna skupina, ale méně radikální než skupina jiná, podobně jako by se o někom dalo říct, že je více socialistou než pan Lansbury, ale méně socialistou než pan Maxton. Nikdo totiž nemůže být socialistou méně než pan MacDonald.
Tato metoda relativní levice a pravice je čímsi, co se poněkud podobá tomu, kdyby komunista nosil rudou košili a socialista růžovou. Chci říct že umožňuje stupně a jemné odstíny individuality. Už sám tvar britského parlametu se zdá navržen pro tu nejdrastičtější stranickou disciplínu a nejneochvějnější stranické rozhodování. Parlamentní síň má jen dvě strany, tak jako parlamentní systém měl primárně jen dvě strany. Obě sedí upjatě proti sobě, jako dvě linie rozvinuté v bitvě , ale v praxi tu té bitvy mnoho nebylo. Stoly byly nejčastěji rozbíjeny, kalamáře nejvášnivěji vrhány, bouře nejčastěji protahovány do noci a souboje nejhorlivěji sjednávány na ráno právě kontinentálních sněmovních sálech vykroužených tak, aby sledovaly každý stupeň myšlení a umožňovaly všechny kompromisy mezi všemi krajnostmi.
Považuji za užitečné se o tom zmínit, protože to potvrzuje cosi, co jsem řekl nedávno o skutečné chybě v jisté konkrétní módě, která se nyní snaží vylepšit parlament. Doufám, že mě nikdo neosočí z onoho osudového optimismu, který pořád hovoří tak, jako by parlament nebylo možné vylepšit. Ať už si jinak o síni sv. Štěpána myslíme cokoliv, doufám že všichni rozumní lidé se shodnou na tom, jak obrovský prostor pro vylepšení skýtá. Ba věru jednou z nejhorších věcí na parlamentu je parlamentní obrana parlamentu. Politici pro popletenou a zpozdilou obranu instituce samotné používají tytéž hloupé triky strojeného tajnůstkářství a vyhýbavosti, které používají pro ty nejmalichernější intriky v ní. Nikdy neměli ani potuchu o tom, jak něco hájit, leda tím, že prokázali, že je věc nehajitelná tím, že ji ponechali bez obrany. O široce pociťované skutečné nedůvěře po tom, co po finanční korupci přišel finanční kolaps neříkají nic. Je tu však něco, co se dá ve prospěch parlamentu říct, přinejmenším něco, co lze říci proti fašistům, kteří by parlament jen zničili.
Lze to vyjádřit paradoxem, že ten nejmírnější ze všech stranických systémů se projevoval vojenským uspořádáním svých lavic a heraldickou pevností svých symbolů. Cizinci měli své rvačky, které nebyly naplánovány a odehrávaly se z času na čas. My jsme měli předstírané bitky, které měly svá pravidla, byly připraveny a odehrávaly se pořád. Ovšem za tím předstíraným bojem bylo mnohem víc jednoty, možná až příliš mnoho jednoty. Totalitní stát se svým jedním symbolem, jednou lavicí a jednou stranou není lékem na stará zla anglického stranického systému. Byl to už až příliš totalitní stát sám o sobě. Jeho zdánlivé stranické rozdíly byly jen populárním sportem, podobným veslařským závodům, které jsou také jediným mně známým případem, kdy se košile vázanky, a odznaky liší jen dvěma odstíny téže barvy.

Esej XVII. O politických vyznáních

Jelikož jsem sám liberál vně liberální strany, Maloangličan v tom smyslu, že mi víc záleží na Anglii než na Newfoundlandu či Tasmánii, radikál ve všech svých instinktech v obecných sociálních sporech o naší plutokracii, exsocialista, který je dosud dost socialistou na to, aby byl svého druhu revolucionářem a litoval, že se socialisté stávají lidmi tak váženými jako předseda vlády, distriburista, který popírá, že by kterákoliv ze stran statkářů a velkoobchodníků devatenáctého století měla nejmenší potuchu o tom, co bylo s devatenáctým stoletím v nepořádku a to zejména v Anglii (chybou totiž byla nepřítomnost rolníků , kteří stojí právě tak proti velkoobchodníkům, tak proti statkářům)–zkrátka jelikož jsem tak osoba tak bezectného demagogického druhu, která se domnívá, že většina reforem jde spíš příliš pomalu, než příliš rychle—z toho všeho se dá snadno přirozeně dedukovat, že můj nejoblíbenější politiky je pan Baldwin. Dedukce nemusí být ani rychlá ani očividná, ale je správná. Když říkám můj oblíbený politik, myslím to tak, nakolik může nějaký politik být kýmkoliv oblíbený. Nemám zálibu v ohromné slavnostní vážnosti, protože naši politikové naši politiku neřídí. I ti nejlepší z nich jsou tlakem soukromých zájmů, jež jsou také veřejnými monopoly nuceni k neustálým kompromisům. A právě tyto ekonomické monopoly ovládají a řídí stát. Kdybych byl ale v praktické politice (a to Bůh chraň a nedopusť) a kdyby došlo na mně a konkrétní problém stranické příslušnosti a poslušnosti, podporoval bych pana Baldwina seč bych stačil, nebo spíš seč by stačil on, a to věru není málo. Podporoval bych ho, i když si ním nesouhlasím a to proto, že když nic jiného, tak je aspoň liberálnější než liberálové, sociálnější než socialisté a nezměrně patriotičtější než imperialisté. Podporoval bych ho v houštinách i v dobách řídkých, mám totiž za to, že opačné teorie jsou poněkud řídké zato nestydatosti je hustě. A podporoval bych ho zejména proti jeho věrným a oddaným stoupencům.
Na prvním místě si ho však vážím proto, že si myslím, že jediným žijícím politikem, který má jakési vnitřní pochopení pro anglický lid. Tomu je velmi těžké porozumět, Angličané zdaleka nejsou je tak drsní a tuzí jak si byli zvyklí si sami sebe představovat, jsou nejsložitější a nejsubtilnější ze všech velkých národů křesťanstva. Od pádu Stuartů a počátku osmnáctého století fungoval jejich systém s docela abnormální mírou anonymity a vyhýbavosti. Tehdy ustavili krále, který nedovolili vládnout nad ničím a aristokracii, která sice vládla všemu, ale jak šel čas, tak čím dál hlasitěji prohlašovala, že ničemu nevládne a vlastně vůbec žádnou aristokracií není. Všechny naše hlavní oficiální osobnosti jsou neoficiální a v tom smyslu to jsou samí outsideři. Premiér je outsider, protože britská ústava ho nezná. Speaker Dolní sněmovny nosí jméno mluvčího, protože je to jediný poslanec, která nikdy nemluví. Kabinet s sebou nese náznak tajné schůzky, mužů skrývajících se v koutě či dokonce zamčených ve skříňce. Jediná pravoplatná moc totiž spočívala v rukách Privy Council (korunní rady, doslovně důvěrné či tajné rady pozn. překl) Moc přešla k čemusi mnohem důvěrnějšímu a tajnějšímu, než je tajná korunní rada. To jsou jen náhodně vybrané příklady a dalo by se najít tisíc jiných věcí, které ilustrují onu podivnou vlastnost, kterou jsem zmiňoval, onu vyhýbavost, či snad bychom mohli říct únik. A nejvýznačnější z nich je ta, o které jsem už mluvil, ona podivná anonymita aristokracie. Po dvě staletí a přinejmenším do velmi nedávné doby byla Anglie státem zvláštního historického typu. Byl to typ velmi častý u podnikavých a námořních států, třeba holandské či benátské republiky. Jedním z rysů těchto republik bylo, že nebyly republikánské, tedy ne v moderním slova smyslu, nebyly demokratické. Anglický rys však byl podivnější a jedinečnější. Šlo o to, že do důsledku vzato mohli aristokraté téměř cokoliv, až na to, že se nemohli nazývat aristokraty. Museli si dávat velmi pozor, aby se označovali toliko za gentlemany. Může to vypadat jako velmi neurčité a iracionální srozumění, ale právě na něm spočívala bezpečnost ohromného a častokrát vítězného systému a přinejmenším po nějaký čas i velikost Anglie,
Nu, když začala hádka o černých košilích a rudé hrozbě v Anglii řekl pan Baldwin jednu velmi hlubokou a pronikavou myšlenku. Nikdo jiný nic takového neřekl a vypadá to, že si toho ani nikdo nějak zvlášť nevšiml. Řekl zhruba tolik, či něco podobného ve stejném smyslu. Ať už si myslíte o soupeřících theoriích a systémech cokoliv, faktem zůstává, že komunisté jsou obvykle chudí lidé a fašisté zpravidla ne. Měl pravdu a bohužel v Anglii je to bohužel tak, že boj mezi nimi vypadá prostě jako boj bohatých lidí jako takových proti chudým lidem jako takovým. A tohle je právě ta věc, jíž se politika populární gentry (nižší či pozemková šlechta pozn. překl.) musí vyhýbat, pokud je jí život milý. Cynicky řečeno, v neosobním tlaku jedné ekonomické třídy na druhou může být jakákoliv nespravedlnost. Pokud ale můžete doopravdy vyfotit statkáře kopajícího do pytláka nebo bankéře bušícího po hlavě žebráka—pak rozbijete celou tu velkorysou fikci na níž spočívá popularita gentry. Nikdo, kdo tomuhle nerozumí nerozumí anglickému lidu, a pan Baldwin mu rozumí.
O stejných frakcích fašistů a komunistů na kontinentě totéž neplatí. Na kontinentě totiž tradice konfliktů idejí plynule pokračovala od křížových výprav a náboženských válek i francouzskou revoluci. A intelektuální vize, často dokonce i nepřítelova intelektuální vize bývá často natolik silná a živá, že lidé přitom zapomínají na obyčejná fakta chudoby a bohatství. Když se křižák bil se Saracénem klidně to mohlo být tak, že křižák byl chudý rytíř nebo zeman vyhnaný do války holou nouzí a ten druhý velkým šejkem s celým zástupem velbloudů a konkubín. A stejně dobře se mohlo stát, že křižák byl mocný a bohatý baron a muslim chudý a otrhaný beduín. Bylo ale v celé nátuře doby považovat to v prvé řadě za střet křesťanstva a islámu. A tak, dokonce i v Anglii ještě za autentického zápasu Cromwelových Roundheads s kavalíry Karla I. mohl být stoupencem královské strany velký šlechtic jako třeba Newcastle, nebo to mohl bezejmenný sedlák z loajálního Herefordu či Cornwallu. Puritánský republikán s kulatým kloboukem mohl být třeba dráteník jako byl Bunyan, i když stejně dobře jím mohl být puritánský bohatý aristokrat držící půdu zrušených opatství, nebo bohatý londýnský obchodník. Zůstával však jakási pravý pocit, že to byl konflikt pomazaného krále s parlamentem—nebo se světci. A tak v Evropě panuje dojem, ať už jsou fakta jakákoliv, že je to boj mezi fašistou, který věří v korporativní stát a komunistou, který vyznává komunistický stát. Ovšem do anglického obecného a lidového povědomí se nám ideje nikdy nepodařilo vpravit, ať už je dobré či zlé. Zapomněli jsme na bitky kvůli ethice a zůstala nám depresivní náhražka ekonomiky. U nás je to opravdu třídní boj, zatímco u nich to není nic jiného, než poslední z náboženských válek.