II. Profesoři a prehistoričtí lidé

Když přijde na tyhle prehistorické záležitost je věda slabá způsobem, který je těžké postřehnout. Věda jejíž moderní divy všichni obdivujeme, staví svůj úspěch na tom, že neustále doplňuje své poznatky, svá data. Při všech praktických vynálezech, při nejpřirozenějších objevech může vždy přidat další doklady pokusem. Jenže si nemůže pokusně vyrobit lidi, ba ani pozorovat počínání prvních lidí. Vynálezce může krok za krokem postupovat v konstrukci letadla i kdyby při tom měl experimentovat s klacíky a kovovými odřezky u sebe doma na dvorku. Nemůže ale na svém dvorku sledovat, kterak se vyvíjí Chybějící článek. Pokud udělá ve svých výpočtech chybu, letadlo ji opraví tím, že se zřítí k zemi. Pokud se ale zmýlí v tom, že svým předkům přisoudí za příbytek lesnaté porosty, svého předka an padá ze stromu vidět nemůže. Nemůže chovat jeskynního člověka jako kočku u sebe na dvorku a sledovat ho, jestli skutečně praktikuje kanibalismus, či zda skutečně odnáší svou partnerku, aby naplnil princip manželství založeného na uchvácení a únosu. Nemůže si držet kmen primitivních lidí jako psí smečku a sledovat, nakolik na ně působí stádní instinkt. Když vidí, že se konkrétní pták chová konkrétním způsobem, může si opatřit jiné ptáky a ověřit, jestli se chovají také tak. Když ale najde lebku, nebo zlomek lebky, v dutině kopce, nemůže ji zmnožit do vidění údolí suchých kostí. Minulost, která téměř zcela zmizela může zkoumat vždy jen z dokladů a ne pomocí experimentu. A dokladů je tu tak málo, že stěží něco i jen dokládají. A tak zatímco téměř jakákoliv jiná věda se pohybuje v jakési křivce, kterou stále korigují nové poznatky, tahle věda letí přímočaře do prostoru a nekoriguje ji vůbec nic. Jenže zvyk formulovat závěry, tak jak je skutečně lze v plodnějších oborech opravdu formulovat, je ve vědecké mysli zakořeněn natolik, že prostě nemůže odolat a mluví tímto způsobem. O idejích, na které ji přivedl zlomek kosti mluví tak, jako by to bylo cosi podobného letounu, který byl ale postaven aspoň za pomoci celých hromad kousků železa. Problém s profesorem prehistorie je v tom, že on svůj střep do odpadků hodit nemůže. Úžasný a triumfující letoun je výsledkem stovky omylů. Badatel nad počátky se může dopustit jen jediného omylu a toho se pak držet.
Velmi oprávněně mluvíme o trpělivosti vědy, ale v tohle oboru by bylo přesnější mluvit o netrpělivosti vědy. Kvůli výše zmíněným problémům má theoretik příliš na spěch. Série hypothesí se objevují tak spěšně, že bychom jim docela dobře mohli říkat fantastické domněnky a v každém případě je dál nelze upravovat fakty. Nejempiričtější antropolog je zde stejně omezen jako starožitník. Může se jen držet svého zlomku minulosti a nemá žádnou možnost, jak ho do budoucna zvětšit. Svůj zlomek faktu může jen svírat v rukou, skoro tak, jako pravěký člověk svíral svůj odštěpek pazourku. Pravdaže s ním zachází skoro stejně a skoro ze stejného důvodu. Je to jeho nástroj a jeho jediný nástroj. Je to jeho zbraň a je to jeho jediná zbraň. Třímá ho často s fanatismem, který vysoce převyšuje cokoliv z projevů mužů vědy, když mohou sbírat další fakta ze zkušenosti a dokonce mohou doplnit nová fakta pokusy. Profesor se svou kostí se občas stává stejně nebezpečným jako pes s kostí. A to z ní pes aspoň nedovozuje žádné theorie dokazující, že je na tom lidstvo pod psa –nebo že ze psa vzešlo. Poukázal jsem kupříkladu na potíže spojené s nápadem chovat na dvorku opici a pozorovat, zda se vyvine v člověka. I když takovou evoluci nelze dokázat experimentálně, nespokojí se profesor s tím, že by řekl (což by byla svolná říct většina z nás),že taková evoluce je v každém případě docela dobře možná. Ukáže svou kůstku nebo sbírečku kůstek a dovodí z nich ty nejúžasnější věci. Na Jávě našel kousek lebky, která podle svého tvaru vypadala, že byla menší než lidská. Někde poblíž našel kus kosti stehenní ze vzpřímené postavy a podobně rozptýlené ještě jakési zuby, které lidské nebyly. Pokud by všechny ty kosti pocházely z jednoho tvora, což je pochybné, naše pojetí tohoto tvora by bylo téměř stejně pochybné. Na populární vědu to ovšem zapůsobilo tak, že vytvořila kompletní, ba komplexní postavu, hotovou do posledního vlásku a zvyku. Tento člověk dostal jméno, jako by byl běžnou historickou postavou. O Pithecantropovi lidé mluvili stejně jako o Pittovi, Foxovi (význační britští politici a předsedové vlád sedmnáctého a osmnáctého století pozn. překl) nebo Napoleonovi. Populárně naučené historické knížky tiskly jeho portréty spolu s portréty Karla I. a Jiřího IV. Byly reprodukovány detailní a pečlivě vystínované kresby, jež ukazovaly že i vlasy na jeho hlavě byly spočteny. Žádného nepoučeného člověka, který si prohlížel jeho pečlivě zvrásněnou tvář a hloubavý pohled by nenapadalo, že to byl portrét stehenní kosti, nebo pár zubů a zlomku lební kosti. Stejným způsobem o něm lidé mluvili, jako by šlo o jedince jehož vliv a povahu všichni dobře známe. Četl jsem zrovna v jednom magazínu článek o Jávě a o tom, jak se moderní bílí obyvatelé onoho ostrova převážně špatně chovají kvůli osobnímu vlivu chudáka starého Pithecanthropa. Jsem zcela ochoten a připraven věřit tomu, že se moderní bílí obyvatelé Jávy vůbec neumí chovat, ale vůbec si nemyslím, že by k tomu potřebovali nějaké povzbuzení v podobě nálezu pár velmi pochybných kostí. Těch kostí je v každém případě příliš málo, příliš zlomkových a sporných na to, aby mohly zaplnit celé to ohromující prázdno, které v rozumu i v realitě zeje mezi člověkem a jeho zvířecími předky, pokud to jsou jeho předci. Za předpokladu onoho evolučního napojení (napojení, o jehož popření se v nejmenším nestarám) je skutečně poutavým a pozoruhodným faktem poměrná nepřítomnost jakýchkoliv pozůstatků, které by toto napojení zaznamenávaly. Darwinova upřímnost toto skutečně připouštěla a to je také důvod, proč jsme začali používat takové pojmy jako Chybějící článek. Jenže dogmatismus darwinistů byl na Darwinův agnosticismus příliš silný a lidé se nerozumně dopustili toho, že z toho zcela negativního pojmu udělali positivní obraz. Mluví o pátrání po obyčejích a obydlí Chybějícího článku, jako by mluvili o tom, že se přátelí s mezerou ve vyprávění nebo dírou v argumentu, o vycházce s nesouvislostí nebo večeři s nerozděleným středem..
Proto  v této črtě o člověku v jeho vztahu k jistým náboženským a historickým problémům nebudu dál plýtvat místem na spekulace o přirozenosti člověka před tím, než se stal člověkem. Jeho tělo se možná vyvinulo z nějakých primitivů, nevíme však o tomto přechodu nic, co by vrhlo i jen nejmenší paprsek světla na jeho duši, jak se projevila v dějinách. Autoři téže myšlenkové školy ovšem bohužel ve stejném způsobu uvažování a argumentace pokračovali i tehdy, když dospěli k prvním skutečným důkazům  o prvních skutečných lidech. O prehistorickém člověku přísně vzato nevíme nic, a to právě proto, že je prehistorický. Historie prehistorického člověka je velmi nápadně vnitřně rozporný pojem. Je to ten druh nerozumu, který si smí dovolit jen racionalisté. Kdyby nějaký farář mimochodem podotkl, že Potopa byla předpotopní, dočkal by se možná jakýchsi dloubanců ohledně své logiky. Pokud by nějaký biskup podotkl, že Adam byl preadamita, možná bychom si pomysleli, že je trochu zvláštní. Očekává se od nás ovšem, že si takových verbálních maličkostí nebudeme všímat, když skeptičtí historikové mluví o té části historie, která je prehistorická. Ve skutečnosti je to tak, že pojmy historický a prehistorický používají volně a bez toho, aby měli na mysli jasnou definici nebo test. Mají na mysli to, že existují stopy lidských životů starší než lidské příběhy a přinejmenším v tomto smyslu víme, že lidstvo je starší než dějiny. Lidská civilisace je starší než lidské záznamy. Takhle lze rozumně popsat  náš vztah k těmto odlehlým věcem. Lidstvo zanechalo stopy svých dalších umění dříve než doklady o umění psát, nebo přinejmenším předtím, než se objevilo nějaké písmo, které dokážeme přečíst. Je však jisté, že primitivní umění byla uměními a je ve v každém ohledu pravděpodobné, že primitivní civilisace byly civilisacemi. Člověk zanechal obraz soba, ale ne vyprávění o tom, kterak soba lovil. Proto je to, co o něm vykládáme hypotézou a ne historií. Ovšem umění, které vytvářel bylo vcelku umělecké, jeho kresby jsou docela inteligentní a není důvod pochybovat o tom, že jeho příběh o lovu by byl docela rozumný, ovšem pokud existuje, pak je nesrozumitelný. Zkrátka prehistorické období nemusí znamenat období primitivní ve smyslu doby barbarské či zvířecké. Nemusí to znamenat dobu před civilisací nebo před uměními a řemesly. Znamená to prostě jen období před prvními souvislými vyprávěními, která můžeme číst. To samozřejmě působí celý praktický rozdíl mezi vzpomínáním a zapomenutím, je však naprosto možné, že existovaly všechny možné zapomenuté formy civilisací, stejně jako všechny možné zapomenuté formy barbarství. Všechno v každém případě nakonec nasvědčuje tomu, že mnohé z těchto zapomenutých nebo polozapomenutých sociálních stadií byly mnohem civilisovanější a mnohem méně barbarské, než by nasvědčovaly dnešní vulgární představy. Ovšem dokonce i o těch nezapsaných dějinách lidstva, kdy lidstvo již bylo docela jistě lidské se můžeme jen domnívat s největšími pochybami a opatrností. Bohužel ovšem pochyby a opatrnost jsou poslední věci, které by obvykle povzbuzoval neurčitý evolucionismus současné kultury. Ona kultura je totiž plná zvědavosti a jediná věc, kterou nemůže vystát jsou muka agnosticismu. Právě v darwinovském věku vešlo to slovo poprvé ve známost a ona věc se poprvé stala nemožnou.
Je nutné jednoduše říct, že všechna tahle nevědomost je prostě skryta za drzostí. Padají tak jednoduchá a prohlášení, že lidé mají sotva morální odvahu se nad nimi pozastavit a zjistit, že jsou zcela nepodložená. Četl jsem onehdy vědecký popis jistého prehistorického kmene, který sebevědomě začínal slovy „Nenosili šatů“. Možná tak sotva jeden čtenář ze sta se nad tím pozastavil, aby se sám sebe optal, jak jsme asi zjistili, zda lidé z nichž nezbylo nic než pár zlomků kostí a kamení, nosili šaty. Nepochybně existovaly naděje, že zrovna tak jako jsme našli kamenné sekyry, najdeme kamenný klobouk. Zjevně se předkládalo, že můžeme najít nepomíjívé kalhoty z téže látky jako nepomíjívý kámen. Ovšem lidem méně optimistického založení bude okamžitě jasné, že lidé mohou nosit prosté oděvy, ba oděvy velmi zdobné, a nemusí po nich zbýt nic víc, než to, co zůstalo po těchto lidech. Splétané ozdoby z trávy a rákosí mohly být čím dál propracovanější, aniž by jím to cokoliv dodalo na trvanlivosti. Nějaká civilisace se mohla specialisovat na věci podléhající zkáze, třeba tkaní a vyšívání, a ne na věci shodou okolností trvanlivější, třeba architekturu či sochařství. Podobě specialisovaných společností byla celá řada. Až někdo v budoucnosti vykope trosky našich továrních strojů může stejně oprávněně tvrdit, že jsme znali jen a jen železo a oznámit objev, že majitel a ředitel chodili nazí—nebo možná nosili železné klobouky a kalhoty.
Nesnažím se tu dokazovat, že tito primitivní lidé nosili šaty o nic víc, než že splétali rákosí, chci jen poukázat, že nemáme dost důkazů k tomu, abychom věděli zda to dělali či ne. Mohlo by však být užitečné se na chvíli ohlédnout a na některé z těch pár věcí, o kterých víme a které dělali. Když se nad nimi zamyslíme, dozajista zjistíme, že nejsou neslučitelné s takovými myšlenkami jako je oděv či ozdoba. Nevíme, zda zdobili něco jiného. Nevíme zda znali výšivky, a pokud ano, nemůžeme očekávat, že by se dochovaly. Víme ovšem, že měli obrázky a ty se dochovaly. A jak jsme už řekli, s nimi přetrvalo svědectví o čemsi absolutním a jedinečném, o něčem, co náleží člověku a jen člověku, co je rozdílem druhu a ne stupně. Opice nekreslí neohrabaně a člověk bystře, opice se zobrazovacím uměním nezačíná a člověk je nedovádí k dokonalosti. Opice se mu nevěnuje vůbec, nestojí ani na jeho počátku. Ještě než se objevila první slabá čárka, byla jakási čára překročena.
Když jiný vážený autor komentoval jeskynní kresby připisované neolitickému člověku sobího období uvedl, že se zdá, že žádná z kreseb nemá náboženský účel a vypadalo to, že téměř dovozuje, že ti lidé žádné náboženství neměli. Dokážu si sotva představit tenčí vlásek, na kterém by mohlo viset nějaké tvrzení, než je tahle rekonstrukce nejniternějších hnutí prehistorické mysli založená na tom, že kdosi, kdo načmáral na stěnu jeskyně pár náčrtků z motivů, které neznáme, pro účely, které neznáme, řídíc se přitom zvyky, které neznáme, považoval možná za jednodušší nakreslil soba, než nakreslit náboženství. Možná ho nakreslil, protože to byl náboženský symbol. Mohl taky nakreslit cokoliv jiného, než náboženský symbol. Mohl svůj náboženský symbol nakreslit někde jinde, nebo mohl být poté, co byl nakreslen, záměrně zničen. Mohl udělat nebo neudělat půl milionu věcí, v každém případě je úvaha, že neměl náboženských symbolů, či dovozování, že neměl náboženství z toho, že neměl náboženských symbolů, podivuhodným logickým skokem. Nu a tento konkrétní příklad ilustruje nejistotu těchto odhadů velmi jasně. O něco později lidé v jeskyních objevili nejen malby, ale i sochy zvířat. Některé měly být poškozeny vruby či děrami, což by mohly být stopy po šípech. O těchto poškozených obrazech se předpokládalo, že mohly být stopou po nějakém magickém obřadu zástupného zabíjení zvířete, kdežto nepoškozené obrazy se považovaly za pozůstatky jiného magického obřadu vzývajícího plodnost stád. Tady se můžeme mírně pousmát nad vědeckých zvykem postarat se, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Pokud je obraz poškozen, dokládá to jednu pověru, pokud poškozen není, dokládá to pověru jinou. Opět vidíme poněkud unáhlené závěry. Ty, kdo takhle přemýšleli asi sotva napadalo, že zástup lovců uvězněný přes zimu v jeskyni se mohl třeba trefovat pro zábavu, že to byla jakási primitivní společenská hra. Ovšem v každém případě, pokud tak jednali na základě pověry, co se stalo s thesí, že to nemělo nic společného s náboženstvím? Pravda je taková, že všechny tyhle dohady nemají nic společného s ničím. A není to ani z poloviny tak dobrá hra, jako trefování sobích sošek, protože je to střílení šípů do vzduchu.
Ti, kdo takhle uvažují mají sklon zapomínat například na to, že i lidé v moderním světě po sobě někdy zanechávají znamení v jeskyních. Bylo pozorováno, že když provádíte skupiny výletníků labyrinty Překrásných jeskyní či Magické stalaktitové jeskyně, objevují se tam, kde prošly hieroglyfy. Jsou to nápisy a iniciály, které učenci odmítají spojovat s jakýmkoliv vzdálenějším datem. A budou-li budoucí profesoři aspoň trochu podobní těm dnešním, dokáží z jeskynních nápisů dvacátého století vyvodit velkou spoustu velmi živých a zajímavých věcí. Pokud o tomhle plemeni něco vím a pokud neodpadnou od plnokrevné sebedůvěry svých otců, pak budou z iniciál, které v Magické jeskyni zanechal ‚Arry and ‚Arriet (možná v podobě propletených A) , schopni vysledovat o nás ta nejzajímavější fakta. Jen z těch propletených písmen zjistí a poznají: 1) Jelikož jsou písmena hrubě vyryta tupým kapesním nožem, lidé ve dvacátém století neměli žádné jemné rycí nástroje a nebyli obeznámeni se sochařským uměním. 2) Jelikož jsou to velká písmena, znamená to, že naše civilisace nikdy nevyvinula písmena malá či cokoliv podobného plynulému rukou psanému písmu. 3) Jelikož počáteční souhlásky stojí pospolu v nevyslovitelné podobě, je možné, že se náš jazyk podobal welštině nebo ještě pravděpodobněji raným semitským typům, které neznaly či nepoužívaly samohlásky. 4) Jelikož inicály v „’Arry and ‚Arriet“ nijak zvlášť nevykazují nějaký náboženský význam neměla naše civilisace žádné zvláštní náboženství. To poslední je možná nejblíže pravdě, protože civilisace, která by měla náboženství by měla i trochu víc rozumu. Obecně se souhlasí, že náboženství rostlo velmi pomalu a evolutivně, ba i že nerostlo z jedné příčiny, ale ze směsi, již lze označit za shodu okolností. Obecně řečeno, tři hlavní prvky směsi jsou: za prvé strach z náčelníka kmene (pan Wells ho vytrvale s politováníhodnou familiérností označuje za Starého), za druhé fenomén snů a za třetí obětní asociace spojené se sklizní a vzkříšením symbolisované rostoucím obilím. Mohl bych jen mezi řečí poznamenat, že vztahovat jednoho živoucího ducha ke třem různým nesouvisejícím mrtvým příčinám mi přijde jako velmi pochybná psychologie, pokud by šlo o toliko mrtvé nespojité příčiny. Představme si, že by pan Wells v jednom ze svých fascinujících románů o budoucnosti vyprávěl o tom, že se mezi lidmi rozmůže nová a ještě bezejmenná vášeň, o níž budou lidé snít tak, jak sní o první lásce a pro niž budou umírat, jako umírají pro vlajku a otčinu. Myslím, že bychom byli poněkud zmateni, kdyby nám pověděl, že tento jedinečný cit je směsí zvyku kouřit woodbinky, zvýšení daně z příjmu a rozkoše motoristy z překračování povolené rychlosti. To bychom si těžko představili, protože bychom si nedokázali představit nějakou spojitost mezi těmi třemi věcmi ani žádný běžný pocit, který by všechny tři zahrnoval. Stejně tak si nikdo nedokáže představit žádné spojení mezi obilím, sny a starým náčelníkem s kopím, leda by už existoval nějaký běžný pocit, který by všechny tři věci zahrnoval. Jestliže ovšem takový obecný a sdílený pocit existoval, mohl to být toliko pocit náboženský a tyto věci nemohly být počátkem již existujícího náboženského pocitu. Myslím, že každému člověku řekne jeho vlastní zdravý rozum, že je mnohem pravděpodobnější, že mystický cit tohoto druhu již existoval a že v jeho světle se sny, králové a obilná pole jevila tehdy právě tak mysticky jako se jeví mysticky dnes.
Pravda je ovšem taková, že tohle všechno je jen trik, jak předstíráním, že nechápeme věci, které chápeme, je učinit vzdálenými a odlidštěnými. To už bychom zrovna mohli tvrdit, že prehistorický člověk měl ošklivý a neřádný zvyk pravidelně doširoka otevírat pusu a cpát si do ní podivné věci, a tvářit se, že jsme nikdy neslyšeli o tom, jak lidé jí. Stejně tak bychom mohli říkat, že děsiví troglodyté z doby kamenné zvedali pořád dokola střídavě nohy a tvářit se, že jsme nikdy neslyšeli o chůzi. Pokud bychom se chtěli dotknout mystického nervu a probudit v nás úžas nad jedením a nad chůzi, mohla by to být oprávněná vymyšlenost. Jelikož jde ale o snahu mystický nerv zničit a nás otupit vůči divu náboženství, jde jen o iracionální nesmysly. Je to snaha předstírat, že v citech, jimž všichni rozumíme, lze najít cosi nepochopitelného. Komu nepřipadají sny tajuplné a necítí, že leží na temném pomezí bytí? Kdo nevnímá smrt a vzkříšení věcí rostoucích ze země jako cosi blízce spojeného s tajemstvím vesmíru? Kdo nechápe, že autorita a solidarita, která je duší kmene, musí mít vždy příchuť čehosi posvátného? Pokud by se našel antropolog, který bude skutečně považovat tyto záležitosti za odlehlé a nepochopitelné, pak o onom vědeckém gentlemanovi nemůžeme říct nic než, to že jeho myšlení není tak velkorysé a osvícené, jako tomu bylo u prehistorického člověka. Zdá se mi zřejmé, že tyto odlišné a různorodé věci nemohlo přiodít svatostí nic jiného, než již činný duchovní cit. Tvrdit, že náboženství povstalo z uctívání náčelníka či obětí při sklizni znamená stavět velmi ozdobný a propracovaný vůz před opravdu primitivního koně.  Je to totéž jako tvrzení, že podnět ke kreslení obrázků vzešel z rozvažování nad obrazy sobů v jeskyni. Jinak řečeno, je to vysvětlování maleb tvrzením, že vzešly z díla malířů, případně tvrzení, že umění povstalo z umění. Ještě podobnější by bylo, kdybychom řekli, že to, co označujeme za poesii je výsledkem jistých obyčejů, třeba toho, že se k oslavě počátku jara se skládala oficiální óda, nebo že mladý muž pravidelně vstával, aby naslouchal zpěvu skřivana a pak zapisoval svou zprávu na kus papíru. Je docela pravda, že mladí mužové se s příchodem jara stávají básníky a právě tak platí, že jakmile se básník objeví, žádná smrtelníkům známá síla mu nemůže zabránit psát o skřivanovi. Ovšem básně neexistovaly před básníky. Poesie nepovstala z básnických forem. Jinak řečeno, sotva můžeme první výskyt nějaké věci vysvětlovat tím, že řekneme, že už existovala předtím. Podobně nemůžeme říct, že náboženství vzešlo z náboženských forem, protože to jen trochu jinak tvrdíme, že se objevilo tehdy, když už existovalo. K tomu, aby člověk viděl, že na snech či na mrtvých je cosi mystického, bylo zapotřebí určitého druhu mysli, právě tak jak bylo zapotřebí jistého druhu myšlení, aby člověku došlo, že na jarním zpěvu skřivana je cokoliv poetického. Tou myslí bylo pravděpodobně ta, kterou nazýváme lidskou myslí a velmi se podobala té současné, protože mystici pořád meditují nad smrtí i nad sny a básníci dosud píší o jaru i o skřivanech. Vůbec nic však nenasvědčuje tomu, že by jakoukoliv z těchto mystických asociací cítilo cokoliv menšího než lidská mysl. Vypadá to, že kráva na poli ze své bezkonkurenční možnosti naslouchat zpěvu skřivana nejspíš žádné lyrické podněty ani poučení nečerpá. A právě tak nemáme důvodů předpokládat, že by živé ovce kdy začaly používat mrtvých ovcí jako základu propracovaného kultu předků. Je pravda, že na jaře se nápady mladého čtvernožce mohou obrátit k myšlenkám lásky, ale žádná řada jar jej nikdy nepřivedla k tomu, aby je i jen zlehka pootočil směrem k literatuře. Stejně tak sice platí, že psi mají sny, zatímco většina ostatních čtvernožců nejspíš nemá ani to, ale čekali jsme dlouho na to, až pes své sny rozvine do promyšleného systému či náboženského obřadu. Čekáme už tak dlouho, že už jsme to opravdu přestali očekávat a to, že pes začne své sny používat k vybudování církevní struktury očekáváme asi tak stejně, jako to, že k jejich zkoumání začne používat pravidla psychoanalýzy. Je zkrátka zjevné, že tyto přirozené zkušenosti, ba přirozená vzrušení, nikdy u žádného tvora vyjma člověka nepřekračují hranici dělící je od tvořivých projevů, jako je třeba umění či náboženství. Nepřekračují ji, nikdy ji  nepřekročily a podle všeho co vidíme, je velmi nepravděpodobné, že by ji kdy překročily. Není  nemožné, ve smyslu vnitřní rozpornosti, že bychom nemohli kdy vidět krávu, jak se každý pátek postí od trávy, nebo jak pokleká podobně jako ve staré legendě o Štědrém večeru. V tom smyslu není nemožné, že by krávy nemohly rozjímat o smrti, dokud se jim nepovede pozvednout hlas v překrásném žalmu nářku na melodii, která porazila starou krávu. V tom smyslu není nemožné, že by nemohly projevit svou naději na nebeskou dráhu symbolickým tancem ke cti krávy, která přeskočila měsíc. Je možné, že pes nakonec nasbírá dostatečnou zásobu snů, který mu umožní postavit chrám Kerberovi jako jakési psí trojici. Je možné, že jeho sny se už začínají měnit ve vize, které lze vyjádřit slovy, v nějaké zjevení o Psí hvězdě jako duchovním domově zaběhnutých a ztracených psů.  To jsou logicky možné věci v tom smyslu, že je logicky obtížné prokázat universální negaci, již nazýváme nemožností. Ovšem veškerý instinkt pro to, co je pravděpodobné, říkáme mu zdravý rozum, nám už dávno musel říct, že se zvířata podle všeho v tomto smyslu nevyvíjejí a že velmi mírně řečeno není příliš pravděpodobné, že bychom se osobně setkali s tím, jak přechází od zvířecí zkušenosti  k lidským experimentům. Přitom jaro a smrt a dokonce i sny, posuzované jen jako prožitky a zkušenosti jsou jejich zkušenosti a prožitky právě tak jako našimi. Jediný možný závěr je, že tyto zkušenosti, posuzované jako zkušenosti, nevyvolávají nic podobného náboženskému smyslu v žádné mysli vyjma naší. Vrátili jsme se zpět k jistému druhu mysli, která již žila a byla osamělá. Byla jedinečná a mohla vytvářet právě tak konfese jako jeskynní kresby. Surovina pro náboženství tu ležela po nespočetné věky právě tak, jako suroviny pro cokoliv jiného, ale schopnost a síla náboženství byla v mysli. Člověk už mohl v těchto věcech vidět hádanky, náznaky a a naděje, které v nich vidí dosud. Mohl nejen snít, mohl snít o snech. Mohl vidět nejen smrti, ale i stín smrti, a zmocňovalo se ho ono tajuplné tápání, které vždy vidí smrt jako něco neuvěřitelného. Je docela pravda, že dokonce i tyhle náznaky máme především o člověku, který se nesporně chová jako člověk. Nemůžeme tohle, ani nic jiného, spolehlivě tvrdit o údajném živočichu spojujícím člověka s primitivními zvířaty. To ovšem jen proto, že onen živočich existuje toliko údajně. Nemůžeme si být jisti, zda pitecantrophus konal nějaké náboženské obřady, protože si nemůžeme být jisti, zda kdy vůbec žil. Je jen vizí vyvolanou k tomu, aby zaplnila zející prázdno mezi prvními tvory, kteří byli dozajista lidmi a všemi ostatními tvory, kteří byli dozajista opicemi, nebo jinými zvířaty.  Pár krajně pochybných zlomků nasvědčujících takovému přechodovému tvoru se nasbíralo proto, že to vyžaduje jistá filosofie, nikdo ale nepředpokládá, že by stačily založit cokoliv filosofického i kdyby to mělo podepřít i jen ono filosofii. Zlomek lebky nalezený na Jávě nemůže rozhodnout nic o náboženství nebo jeho nepřítomnosti. Pokud nějaký opočlověk existoval, mohl vykonávat právě obřadné náboženství jako člověk nebo právě tak prosté náboženství jako opice. Možná to byl byl mytholog a možná to byl mýtus. Mohlo by být zajímavé bádat po tom, zda se tato mystická vlastnost objevila při přechodu od opice k člověku, zda vůbec nějaké přechodové typy o kterých by se dalo bádat existovaly. Jinak řečeno, chybějící článek mohl či nemusel být mystický, pokud ovšem nechyběl. Ovšem v porovnání s doklady, které máme o skutečných lidských bytostech nemáme dokladů o tom, že by byl lidskou bytostí, že by byl pololidskou bytostí, ba že by vůbec žil. Ani ti nejkrajnější evolucionisté se od něj nepokouší odvíjet žádné evoluční názory o původu náboženství. Dokonce i ve snaze dokázat, že náboženství vyrůstalo pomalu z primitivních nebo iracionálních zdrojů, začínají své dokazování s prvními lidmi, kteří byli lidmi. Jejich vlastní dokazování ovšem dokládá jen tolik, že lidé, když už byli lidmi, byli také již mystiky. Primitivní a iracionální prvky používali právě tak, jak je mohou používat jen lidé a mystici. Znovu jsme dospěli k prosté pravdě, že kdesi příliš brzy, než aby to tihle kritici mohli vystopovat, došlo ke změně, o níž kosti a kameny nemohou ze své povahy podat svědectví, kdy se člověk stal živou bytostí.
Když už mluvíme o záležitosti původu náboženství, je pravda taková, že ti kdo se ho takhle pokouší vysvětlovat, se jej snaží spíš zamluvit. Podvědomě cítí, že když jej protáhnou do postupného a téměř neviditelného procesu, tak bude vyhlížet poněkud méně působivě. Taková perspektiva ovšem zcela křiví realitu zkušenosti. Dávají dohromady dvě zcela odlišné věci, rozptýlené náznaky evolučního vývoje a pevný a zřejmý blok lidskosti, a pokouší se posouvat místo odkud se dívají, dokud je nevidí v jedné linii. Ovšem to je optická iluse. Lidé ve skutečnosti nestojí vůči opicím či chybějícím článkům v takovém řetězci, jaký pojí lidi mezi sebou. Mohli  existovat nějací přechodoví tvorové, jejichž matné stopy lze tu a tam v ohromné mezeře najít. O těchto bytostech, pokud vůbec existovaly, může platit, že to byly bytosti velmi nepodobné lidem,  nebo lidé velmi nepodobní nám. Ale o prehistorických lidech, jako byli takzvaní lidé jeskynní, či lidé sobí, nic takového rozhodně pravda není. Prehistoričtí lidé tohoto druhu byli lidem zcela podobní a  přesmíru se podobali nám. Jen to shodou okolností jsou lidé, o kterých toho příliš mnoho nevíme a to prostě proto, že po sobě nezanechali záznamy nebo kroniky. Ze všeho, co o nich ale víme, vypadají právě tak lidsky a běžně jako lidé ve středověkém šlechtickém sídle nebo obyvatelé řeckého města.
Při pohledu z našeho lidského hlediska na dlouhou perspektivu lidstva ji jednoduše uznáváme jako lidskou. Pokud bychom ji měli rozeznat jako zvířecí, museli bychom ji rozeznat jako abnormální. Pokud bychom se rozhodli dívat opačným koncem dalekohledu, podobně jako jsem to dělal častokrát já v těchto úvahách, kdybychom chtěli promítat lidskou postavu z nelidského světa, pak bychom mohli říct jen tolik, že jedno ze zvířat se očividně zbláznilo. Když se ale podíváme ze správného konce, nebo spíš zevnitř, vidíme příčetnost a víme, že oni primitivní lidé mysleli zdravě. Jisté svobodné zednářství lidskosti vítáme všude, kde si ho povšimneme, u divochů, u cizinců nebo u historických postav. Kupříkladu vše, co můžeme vyčíst z primitivních legend a vše co víme o barbarském životě podporuje jistou morální a dokonce mystickou ideu, jejímž nejobyčejnějším symbolem je oblečení. Oblečení je totiž vcelku doslova rouchem a člověk je obléká proto, že je knězem. Je pravda, že dokonce i jako zvíře je odlišný od jiných zvířat. Nahota pro něj není přirozená, není to jeho život, jako spíše smrt, dokonce i v obyčejném hrubém smyslu smrti zimou. Šaty se ale tam, kde jich není zapotřebí pro zahřátí, nosí pro důstojnost, slušnost či ozdobu. Někdy se zdá, že jsou v první řadě ceněny pro to, jak zdobí, a teprve potom proto, že jsou k užitku. Téměř vždy se ukáže, že mají cosi společného s etiketou. Konvence tohoto druhu se na různých místech a v různých dobách dosti liší, přes tuhle úvahu se někteří nemohou dostat a považují to za dostatečný důvod k tomu, aby nechali všechny konvence odpadnout. Nikdy je neunaví opakovat, že se jiné šaty nosí na Kanibalských ostrovech a jiné v Camden Town, dál se nemohou dostat a celou ideu slušnosti a studu zoufale zahazují. To už by mohli rovnou říkat, že jelikož se klobouky vyskytují ve velmi mnoha rozmanitých tvarech, včetně některých poněkud výstředních, tak na nich buď ani trochu nezáleží, nebo vůbec neexistují. Nejspíš by dodali i to, že neexistuje nic takového jako sluneční úžeh nebo oplešatění. Lidé měli vždy a všude dojem, že k ohrazení a ochraně jistých soukromých věcí před pohrdáním nebo hrubým neporozuměním bylo zapotřebí jistých norem a že jejich zachovávání, ať už byly jakékoliv, napomáhalo důstojnosti a vzájemnému respektu. Skutečnost, že se většinou více či méně vzdáleně pojí se vztahy mezi pohlavími ilustruje dva fakty, které je třeba zmínit na samém začátku záznamů o tomto plemeni. Prvním faktem je, že prvotní hřích je skutečně prvotní. Nejen v theologii, ale i v dějinách koření v samých počátcích. Bez ohledu na to, co jiného věřili, všichni věřili, že s lidstvem je cosi v nepořádku. Tento smysl pro hřích znemožňoval chovat se přirozeně a nenosit šaty právě tak, jako znemožňoval jednat přirozeně a nemít zákony. Především to ale lze nalézt v onom druhém faktu, který je otcem a matkou všech zákonů a sám je na otci a matce založen, ve věci která předchází všechny trůny, ba všechny obce a státy. Tím faktem je rodina. I tady musíme držet nesmírné proporce normální věci stranou různých úprav a více či méně oprávněného odstupňování a pochyb, které se kolem ní drží jako mračna kolem hory. Je možné, že to co označujeme za rodinu si muselo probojovat cestu od nebo skrze všelijaké anarchie a odchylky, ovšem rodina je zjevně všechny přežila a je právě tak pravděpodobné jako ne, že je všechny předcházela. Jak uvidíme v případě komunismu a kočovnictví, mohly kolem společností, které vytvořily jistou pevnou podobu ležet či ležely další beztvaré záležitosti, nic ale neukazuje na to, že tvar neexistoval před beztvarostí. Zcela zásadní je tu to, že tvar je důležitější než beztvarost a že materiál zvaný lidstvo pojal zrovna tento tvar. Kupříkladu z nedávno zmíněných pravidel točících se kolem pohlaví není podivnějšího než divošský obyčej obvykle zvaný kuváda. Vypadá to jak zákon jakéhosi naprostého zmatku, kde se o otce pečuje, jako by byl matkou. Rozhodně to zjevně zahrnuje mystický smysl pro pohlaví, ale mnozí tvrdili, že jde o symbolický akt jímž otec přijímá odpovědnost za otcovství. V tom případě je ona legrační podivnost ve skutečnosti velmi slavnostním aktem, protože se jím zakládá vše, co označujeme za rodinu a co známe jako lidskou společnost. Někteří z těch, kdo šátravě bádají v oněch temných počátcích tvrdili, že lidstvo bylo kdysi podrobeno matriarchátu, já mám dojem, že kdyby tomu tak bylo, nemluvilo by se o lidstvu, ale o ženstvu. Další se ale dohadovali, že to, co se označovalo za matriarchát byla jen morální anarchie v níž měly jedině matky pevné místo, protože všichni otcové utíkali a chovali se nezodpovědně. Pak nastala chvíle, kdy se muž rozhodl střežit a vést, co stvořil. Tak se stal hlavou rodiny, ne jako rváč s velkým kyjem, aby měl čím ženu mlátit, ale jako slušný člověk, který se pokouší chovat jako odpovědná osoba. Nu to všechno může být pravda a dokonce to mohla být první věc, kterou rodina udělala a pořád by platilo, že tehdy muž poprvé jednal jako muž a proto se také poprvé stal plně člověkem. Stejně tak může ovšem být pravda, že matriarchát, morální anarchie nebo jak tomu budeme říkat, byl jedním z případů zhroucení společnosti či barbarského sejití na scestí, k nimiž v preshistorických dobách mohlo periodicky docházet právě tak, jak se zjevně takové věci objevuji v historických dobách. Symbol jako kuváda, pokud to opravdu byl symbol, mohl připomínat spíš potlačení herese, než první vzestup náboženství. Ohledně těchto záležitostí nemůžeme dospět k jistému závěru, vyjma jejich velkých výsledků v budování lidstva. Můžeme ale říct v jakém stylu byla jeho největší a nejlepší část budována. Můžeme říct, že jednotkou státu je rodina, že je to buňka, která zakládá celou formaci. Kolem rodiny se vpravdě shromažďují posvátné věci, které člověka dělí od mravenců a včel. Závěsem stanu je cudnost, svoboda je hradbou onoho města, vlastnictví je než rodinná farma, čest její vlajka. V praktických proporcích lidských dějin se tak vracíme k tomu základnímu: k otci, matce a dítěti. Již bylo řečeno, že pokud tento příběh nemůže začít s náboženskými východisky, musí nicméně vyjít z nějakých morálních či metafysických předpokladů, jinak příběh člověka nebude dávat žádný smysl. A tohle je velmi dobrý příklad této alternativní nezbytnosti. Pokud nepatříme k těm, kdo začínají invokací Nejsvětější Trojice, musíme se přece jen dovolat lidské Trojice a vidět, jak se tento trojúhelník opakuje ve vzorci celého světa. Nejvyšší událostí dějin, k níž všechna historie hledí a k níž směřuje, je toliko cosi, co je současně převrácením a obnovou onoho trojúhelníku. Nebo ještě spíše je to jeden trojúhelník navrstvený nad druhým tak, aby se protínaly a vytvářely posvátný pentagram, před kterým se démoni třesou hrůzou ve smyslu mocnějším než je ten, o kterém by mluvili mágové. Starou Trojici tvořili otec, matka a dítě a říkáme jí lidská rodina. Nová se skládá z dítěte, matky a otce a označujeme ji za Svatou rodinu. Není změněna jinak, než je zcela převrácena, právě tak, jako svět, který byl proměněn nebyl v ničem odlišný až na to, že byl převrácen vzhůru nohama.

Reklamy

I. Člověk v jeskyni

Kdesi daleko v jakémsi podivném souhvězdí nekonečně vzdálených nebes je malá hvězda, kterou možná jednou objeví i astronomové. Alespoň jsem si dosud nikdy ve tvářích a chování většiny astronomů nevšiml, že by ji už našli. Je přitom holá pravda, že po ní celou dobu šlapou. Na té hvězdě rostou velmi podivné rostliny a běhají po ní prazvláštní zvířata a nejpodivnější z nich jsou mužové vědy. Takhle bych alespoň začal psát dějiny světa já, kdybych se měl držet vědeckého zvyku začít popisem astronomického vesmíru. Mohl bych se pokusit podívat i na tuto zemi z vnějšku, ne podle omšelé relativní polohy ke slunci, ale s vynaložením jistého úsilí si představit její vzdálenou polohu v očích nějakého pozorovatele, který by nebyl člověkem. Jenže já nevěřím, že je třeba se odlidštit, abych mohl zkoumat lidstvo. Nevěřím, že je třeba pobývat kdesi v dálavách o nichž se předpokládá, že svět zmenší a dokonce myslím, že je myšlenka kárat ducha kvůli jeho velikosti lehce vulgární. Nedopustím se ani dalšího triku, abych planetu zmenšil a tak ukázal její nedůležitost. Spíše budu trvat na tom, že vlastně ani nevíme, že je to planeta v tom smyslu v jakém poznáváme, že je to místo a to místo velmi neobyčejné. Tolik moje úvodní poznámka, který není-li astronomická, je alespoň poněkud obvyklejší.
Jednou z mých prvních novinářských příhod, či možná nehod, byl komentář o knize Granta Allena na téma evoluce a idea Boha. Dopustil jsem se poznámky, že by bylo mnohem zajímavější, kdyby Bůh napsal knihu o vývoji ideje Granta Allena. Vzpomínám si, že se pak šéfredaktor proti té poznámce stavěl kvůli tomu, že je rouhavá, což mě samozřejmě nemálo pobavilo. Očividně, vtip byl v tom, že si vůbec neuvědomil název knihy, který byl opravdu rouhačský. Říká totiž, přeloženo do angličtiny: pohleďte, ukážu vám, kde a jak se mezi lidmi objevil a rozvinul ten nesmyslný nápad o Bohu. Moje poznámka byla zcela zbožná a náležitě se hlásila k božskému záměru i v těch zdánlivě nejtemnějších a nejnesmyslnějších projevech. Naučil jsem tehdy mnohému, mimo jiné i tomu, že v agnostické úctě tohoto druhu mnohé závisí na pouhém zvuku. Šéfredaktor nepochopil oč mi jde, protože v názvu knihy bylo dlouhé slovo na začátku a krátké na konci, kdežto v mé poznámce se objevilo hned na začátku a tak mu způsobil jistý šok. Všiml jsem si, že pokud použijete v jedné větě slova Bůh a třeba pes lekají ta prudká a hrubá slova lidi jako výstřel z pistole. Zdá se, že nehraje roli, jestli řeknete, že Bůh stvořil psa nebo tvrdíte, že pes stvořil Boha, to jsou jen přeučené spekulace šťouravých theologů. Jestliže ale začnete dlouhým slovem, jako je třeba evoluce, projde zbytek zcela bez povšimnutí. Šéfredaktor celý titul asi ani nečetl, byl poměrně dlouhý a on byl přece jen docela zaměstnaný člověk.
Jenže mně tahle příhoda trvale utkvěla v paměti jako jakési podobenství. Většina moderních dějin lidstva začíná slovem evoluce a poněkud upovídaným podáním evoluce, povýtce z téže příčiny, která působila v příběhu, který jsem zmínil. Slovo i sama idea evoluce v sobě mají cosi pomalého, konejšivého a postupného. Prakticky vzato to není, s ohledem na tyto prvotní záležitosti, ani praktické slovo, ani nějak zvlášť užitečná myšlenka. Nikdo si nedokáže představit nic měnící se v něco. A nedostane se k tomu ani o píď blíž, když bude vysvětlovat, jak se cosi mění v něco jiného. Je skutečně mnohem logičtější začít slovy: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“, i kdybyste tím mysleli: na počátku jakási nemyslitelná síla započala jakýsi nemyslitelný proces. Bůh je totiž svou povahou jménem pro tajemství a nikdo nikdy nepředpokládal, že by si člověk dokázal představit jak byl stvořen svět o nic víc, než by sám dokázal nějaký stvořit. Evoluce byla však skutečně mylně chápána coby vysvětlení. Osudově se jí podařilo zanechat v mnoha myslích dojem, že rozumí jí i všemu ostatnímu, právě tak, jako mnozí žijí v určité ilusi, že mají přečtený Původ druhů.
Právě dojem čehosi hladkého a pomalého, jakéhosi stoupání po svahu, je větším dílem iluse. Krom toho, že jde o ilusi, je to i nelogické, protože pomalost s celým problémem nemá nic společného. Událost není sama o sobě pochopitelnější nebo nepochopitelnější jen na základě rychlosti, s níž se děje. Pro člověka, který nevěří v zázraky bude pomalý zázrak stejně neuvěřitelný jako zázrak, jenž se udá v okamžiku. Řecká čarodějka mohla proměnit námořníky ve vepře mávnutím proutku. Pokud by ale náš známý, námořní důstojník, byl každým dnem podobnější praseti, až by nakonec měl čtyři nožky a zakroucený ocásek, nebylo by to pro nás o nic uspokojivější. Spíš by to bylo mrazivější a děsivější. Středověký čaroděj možná odplul vzduchem z vrcholku věže, ale kdybychom viděli staršího gentlemana jak si pohodlně vycházkovým tempem vykračuje vzduchem, přece jen bychom čekali nějaké vysvětlení. Přesto ve všem racionalistickém pojednávání dějin nacházíme podivnou a zmatenou představu, že k překonání obtíží, ba jejich odstranění stačí, když se soustředíme na prodlevy či pomalost v běhu věcí. K některým příkladům tohoto postupu ještě později řeknu svoje, ale teď jde o falešnou atmosféru snadnosti a jednoduchosti vyvolanou pouhou pomalostí pohybu, což je pohodlí, které je obvykle dopřáváno leda tak staré dámě, která má poprvé jet motorovým vozem.
Pan H. G. Wells se prohlásil prorokem a v této věci prorokoval sám sobě. Je podivuhodné, že jeho první pohádka byla úplnou odpovědí na jeho poslední knihu o historii. Stroj času zničil v předstihu všechny pohodlné závěry založené na pouhé relativitě času. Hrdina této promyšlené noční můry viděl stromy vyrážet do výše jako zelené rakety, porost rozrůstající se viditelně jako zelený požár i slunce přelétající oblohou z východu na západ rychlostí meteoru. Šlo však o věci, které byly právě tak přirozené, když se odehrávaly rychle, jako by podle našeho chápání byly nadpřirozené, kdyby se děly pomalu. Základní otázka zní, proč se to vše vůbec děje a hýbe a každý, kdo jí skutečně rozumí ví, že to vždy byla a vždy bude náboženská, nebo alespoň filosofická či metafysická otázka. A zcela jistě nebude považovat za odpověď náhradu jakousi postupnou či náhlou změnou, čili jinými slovy týž příběh puštěný zrychleně nebo zpomaleně, jak se to dělá klikou s filmem v kině.
Nuže, to co potřebujeme, když přijde na tyto problémy primitivního života je něco podobnějšího primitivnímu duchu. Když se obracím k představě prvních věcí, žádám současně čtenáře, aby se mnou podnikl experiment prostoty. Prostotou nemyslím hloupost, ale spíše jasnou mysl, která nahlíží věci spíše jako život, než slova, třeba evoluce. Pro ten účel by bylo lepší otáčet klikou stroje času poněkud rychleji, vidět růst trávu a stromy letět k obloze, kdyby tím bylo možné shrnout, soustředit a vyjasnit výsledek toho všeho. Víme a to v tom smyslu, ve kterém nevíme nic jiného, že tráva a stromy rostou a že se děje řada dalších neobyčejných věcí; že se roztodivní živočichové drží ve vzduchu pomocí perutí nejpodivnějších podob; že jiní podivní živočichové proplouvají pod mocnými spoustami vod; další podivní tvorové běhají za pomoci čtvera nohou a ti vůbec nejpodivnější že tu chodí po dvou. To víme, to nejsou theorie, ale skutečnosti a ve srovnání s nimi jsou evoluce, atom, ba i sluneční soustava pouhými theoriemi. Jedná se nám tu o záležitost dějin a ne filosofie, proto musíme poznamenat jen tolik, že žádný filosof nepopírá, že k dvěma velkým změnám a přechodům se dosud váže tajemství. Jde o původ vesmíru samého a principu života jako takového. Mnoho filosofů je natolik osvícených, že dodává, že tajemství se pojí i k původu člověka. Jinými slovy, přes třetí propast nemyslitelného byl položen třetí most, když vstoupilo do světa to, co nazýváme rozumem a co jmenujeme vůlí. Člověk není výsledek pouhé evoluce, ale spíše revoluce. Že má páteř a další části těla rozmístěné podle podobného vzoru jako ptáci či ryby je zjevný fakt, ať už je jeho smysl jakýkoliv. Kdybychom se ho ale snažili chápat jako by byl čtvernožcem postaveným na zadní nohy, znělo by nám to, co bude následovat mnohem fantastičtěji a podvratněji, než kdyby stál na hlavě.
Jako úvod do příběhu člověka použiji jeden příklad. Ukazuje, co myslím tím, když tvrdím, že je třeba jisté dětské přímosti, abychom pochopili pravdu o dětství světa. Vysvětluje též, co mám na mysli, když tvrdím, že směs popularisované vědy a novinářské hantýrky zmátla ponětí o nejzákladnější věcech a my tak nedokážeme postřehnout, která z nich je první v pořadí. Dokládá rovněž, třebaže jen jako příhodný obraz, vše co říkám o nutnosti všímat si ostrých rozdílů, které dávají dějinám tvar, namísto pohroužení se do všemožných zobecňování o pomalosti a stejnosti.. Skutečně totiž potřebujeme, slovy pana Wellse, nárys dějin. Můžeme si ale dovolit říci, slovy pana Mantaliniho, že evolucionářské dějiny žádný nárys nemají, nebo je to nárys nutně matný. Především však můj příklad ukazuje, co mám na mysli, když říkám, že čím víc na člověka pohlížíme jako na zvíře, tím míň je mu podoben.
Náš tisk i literatura se v současné době jen hemží nesčetnými zmínkami o populární postavě zvané člověk jeskynní. Zdá se, že jsme s ním dobře obeznámeni nejen jako s veřejným činitelem, ale i jako se soukromou osobou. Jeho psychologie se bere vážně v psychologických románech i v psychologické praxi. Nakolik jsem pochopil, zabýval se především tím, že svou ženu na potkání tloukl a k ženám se obecně choval způsobem, který tuším svět filmu označuje jako „drsné scény“. Nikdy jsem nenarazil na důkazy pro tuto myšlenku a nemám ponětí na jakých primitivních denících nebo aktech prehistorických rozvodových pří je založena. A jak už jsem vysvětlil jinde, nebyl jsem ani schopen pochopit, proč by takové chování jeskynního člověka mělo být pravděpodobné, i kdyby šlo jen o apriorní úvahu. Stále nám někdo tvrdí, bez jakéhokoliv vysvětlování či autority, že primitivní člověk kolem sebe máchal kyjem a než uchvátil nějakou ženu důkladně ji tím kyjem praštil. Všechny analogie ze světa zvířat ale nasvědčují, že by ze strany dámy šlo o téměř morbidní uměřenost a váhavost, pokud by trvala na tom, aby vždy byla nejdříve přetažena kyjem a pak teprve souhlasila s tím, že bude odvedena. Opakuji také, že jsem nikdy nepochopil proč by měly být ženy tak velmi jemné, když muži měli být tak velmi hrubí. Člověk jeskynní jistě mohl být grobián, ale nevím proč by měl být brutálnější než grobiáni. Lásky žiraf a hroší říční románky se odehrávají bez takového předběžného divadla a povyku. Člověk jeskyní možná nebyl o nic lepší než jeskyní medvěd, ale malé medvědice, tak slavné z hymnologie, nikdy nejsou cvičeny v takovém rádoby staropanenství. Krátce řečeno, tyto podrobnosti z domáckého života v jeskyni mě mátly ať už byly spojeny se statickou nebo revoluční hypotézou a každopádně bych se rád seznámil s důkazy pro ně, ale bohužel jsem je nikde nenašel. Zvláštní však je, že i když je slyšet stovky více či méně vědeckých klepů o tomhle nešťastníkovi označovaném za člověka jeskynního, jedna jediná souvislost v níž má smyslu o něm mluvit jako o člověku z jeskyně je stejnou měrou opomíjena. Lidé používají neurčité pojmy tucty neurčitých způsobů, ale nikdy se ani nezamysleli nad slovem, které používají, aby se poučili o jeho smyslu.
Skutečnost je taková, že lidé se ohledně člověka jeskynního zajímali o všechno kromě toho, co dělal v jeskyni. Nuže o tom bychom nějaké skutečné důkazy shodou okolností měli. Jistěže je toho málo, jako u všech prehistorických dokladů, ale představují nám skutečného jeskynního člověka a jeho jeskyni a ne člověka jeskynního literárního s jeho kyjem. Pro náš smysl pro realitu bude velmi cenné, když jednoduše tento důkaz posoudíme a nebudeme činit další závěry. To, co bylo v jeskyni nalezeno není děsivý kyj se zářezem za každou ženu, která jím byla omráčena. Jeskyně nebyla žádným Modrovousovým doupětem plným koster pobitých žen, nebyly v ní ženské lebky poskládané do řad a popraskané jako vejce. Bylo to něco žádným způsobem nespojeného se všemi moderními řečmi, filosofickými implikacemi a literárním povídáním, které pro nás celou věc matou. Pokud chceme spatřit tento autentický pohled na úsvit světa bude velmi dobré podat i příběh o jeho objevu jako nějakou legendu o jitřní zemi. Bylo by mnohem lepší vypovědět příběh o skutečném nálezu stejně prostě a jako příběh hrdinů, kteří nalezli zlaté rouno nebo Zahradu Hesperidek, kdybychom se tak mohli vyprostit z mlhy soupeřících theorií a spatřit jasné barvy a ostré črty takového úsvitu. Staří epičtí básníci alespoň věděli jak vypovědět příběh, možná přeháněli, ale nikdy příběh nepřekroutili ani násilím neměnili jeho podobu, aby vyhověl jejích theoriím a filosofiím vymyšleným o mnoho století později. Bylo by dobré, kdyby moderní objevitelé dokázali své objevy popisovat stejně prostým vypravěčským stylem jako první cestovatelé a vynechali přitom dlouhá slova plná nemístných narážek a náznaků. Pak bychom si mohli skutečně uvědomit, co víme o jeskynním člověku, nebo alespoň o jeskyni.
Jeden kněz s jedním chlapce vešli před nějakým časem do prohlubně v kopcích a dostali se do jakéhosi podzemního tunelu, který vedl do labyrintu podobných zakrytých a tajných chodeb ve skalách. Prodírali se téměř neprostupnými skulinami, plazili se chodbičkami vhodnými tak pro krtky, padali do děr stejně nebezpečných jako studny a zdálo se, že pohřbili zaživa pod zemí tak, že jsou bez naděje na záchranu. To je při odvážných objevitelských výpravách docela běžné, ale je třeba, aby někdo vystavil takové příběhy prvotnímu světlu v němž nikdy nejsou docela obyčejné. Máme tu kupříkladu poněkud podivnou symboliku v náhodě, že do onoho ztraceného světa vnikli jako první kněz a chlapec, typy starobylosti a mládí světa. Mě zde ale ještě více než symbolika kněze zajímá symbolika chlapce. Nikomu, kdo si pamatuje dobu, kdy byl klukem, není třeba připomínat jaké by to pro kluka bylo vstoupit jako Petr Pan pod střechu kořenů všech stromů a vydat se hlouběji a hlouběji až by došel k tomu, co William Morris nazval samými kořeny hor. Představme si, že by touto cestou prošel až na konec někdo s čistým a nezkaženým realistickým pohledem, který je součástí nevinností ne proto, aby našel něco, co by mohl předvést nebo dokázat v nějaké zaprášené časopisové polemice, ale jednoduše proto, aby zjistil co tam bude k vidění. A našel by jeskyni tak vzdálenou od denního světla, že by to mohla být pověstná domdanielská jeskyně kdesi pod mořským dnem. Když po nepočítaných věcích ozářilo tuto tajemnou kamennou síň světlo, ukázaly se na jejích stěnách velké a roztažené obrysy vytažené různobarevnými hlinkami. Při bližším ohledání na nich přes propasti a dálavy věků rozeznali, že jde o dílo lidských rukou. Byly to malby a kresby zvířat vymalovaných tak, že bylo poznat, že jsou nejen dílem člověka, ale i umělce. I při všech omezeních nejstarších dob byla z nich cítit láska k dlouhým přímým i zvlněným liniím, známá každému, kdo se kdykoliv pokoušel kreslit a již nedovolí žádný umělec zpochybňovat nějakým vědcem. Kresby svědčily o umělci z duchem dobrodruha a experimentátora, který se nevyhýbá těžkým věcem, ale pokouší se o ně. Kreslíř například zachytil jelena, jak háže hlavou a divá se dozadu, způsobem, který důvěrně známe třeba u koní. Pro mnohé moderní malíře zvířat by však mohlo být docela těžké zachytit je pravdivě. Z toho a dalších dvou tuctů detailů je zřejmé, že pozoroval zvěř s určitým zájmem a také s jistým potěšením. Zdá se, že byl v tomto ohledu nejen umělcem, ale i naturalistou a to skutečně přirozeným naturalistou.
Je zbytečné podotýkat, snad jen letmo, že v celé jeskyni není přítomno nic z pusté a pesimistické atmosféry novinářské jeskyně v níž hučí a skučí stovkami ozvěny pověsti o jeskynním člověku. Nakolik mohou tyto stopy minulosti napovědět o lidské povaze, vypovídají o charakteru nejen lidském, ale i humánním. V žádném případě neodpovídají představě o brutální povaze, již vyvolávají tvrzení zpopularizované vědy. Když o člověku jeskynním mluví spisovatelé, odborníci na vzdělávání a všemožní psychologové, nikdy ho nepojímají v souvislosti s čímkoliv, co by skutečně pocházelo z jeskyně. Když spisovatel píšící realisticky o sexu napíše, že „Dagmaru Doubleclickovi vířily v hlavě rudé jiskry a cítil, že se v něm probouzí duch jeskynního člověka,“ byl by jeho čtenář velmi zklamán, kdyby Dagmar odešel do předsíně a pokreslil její zdi velkými obrázky krav. Pokud píše psychoanalytik píše pacietnovi: „Skryté instinkty člověka jeskynního vás nepochybně pobízí, abyste vyhověl puzení útočnému puzení,“ nemá na mysli puzení malovat vodovými barvami, nebo bedlivému pozorování jak háže dobytek hlavou, když se pase. Přesto však víme jistě, že jeskynní člověk tyto mírné a nevinné věci dělal a nemáme ani nejmenšího důkazu o tom, že by provozoval nějaké zuřivé násilnosti. Jinými slovy, to co je nám obvykle předkládáno jako jeskynní člověk je mýtus, či spíše jen zmatek, protože mýtus má alespoň imaginativní obrys pravdy. To, jak se dnes mluví, je prostě zmatek a neporozumění, které se nezakládají na žádných vědeckých důkazech oceňovaný jen jako výmluva pro velmi moderní anarchistickou náladu. Pokud chce nějaký gentleman praštit kolemjdocí ženu, můžeme ho prostě mít za hulváta, aniž bychom tím upírali charakter jeskynnímu muži, o němž nevíme málem nic, vyjma toho, co můžeme postřehnout z několika docela neškodných a potěšujících kreseb na zdi.
O tu tak však ani tak nejde, ani to není obzvláštní poučení, které by nám kresby mohly dát. Poučení je v něčem mnohem větším a prostším, něčem tak prostém a velkém, že na první poslech to bude znít dětinsky. A je to vlastně v nejvyšším slova smyslu skutečně dětinské. To je i důvod proč jsem se na to v této apologii díval svým způsobem dětskýma očima. Byl to ten největší fakt, které před chlapcem v jeskyni stály a je množná příliš velký na to, aby byl vidět. Pokud byl chlapec jedním z knězova stádečka, můžeme předpokládat, že byl do jisté úrovně vycvičen ve zdravém rozumu, onoho zdravého rozumu, který k nám často přichází v podobě tradice. V takovém případě by mohl práci primitivního člověka jednoduše rozpoznat jako lidské dílo, které je zajímavé, ale které primitivnost nijak nezbavuje uvěřitelnosti. Poznával by, co je k vidění a nebyl by nějakým evolucionářským vzrušením nebo módní spekulací pokoušen vidět tam něco, co by tam nebylo. Pokud by o takových věcech slyšel připustil by samozřejmě, že to může být pravda a že tyto spekulace nejsou neslučitelné s pravdivými fakty. Umělcův charakter mohl mít i jné stránky vedle té, již zanechal zaznamenanou ve svém uměleckém díle. Primitivní muž mohl mít v bití manželky stejnou zálibu jako v kreslení zvířat. Jediné co můžeme říct je, že kresby zachycují jedno a ne druhé. Může být pravda, že muž jeskynní, když skončil se skákáním po své matce či manželce, podle toho, která mu zrovna přišla do rány, rád chodil poslouchat bublající potůček a dívat se jeleny, jak k potoku chodí pít. Nemožné to není, ale významu to nemá. Zdravý rozum dítěte by si vystačil s tím, že by se z faktů poučil všemu, čemu mohou naučit a obrazy v jeskyni byly téměř veškerými fakty, které měl k dispozici. Na základě dostupných důkazů mohl chlapec důvodně předpokládat, že člověk vyvedl zvířata červeným okrem na kameni ze stejného důvodu, z jakého měl on ve zvyku zkoušet kreslit zvířata uhlem a rudou křídou. Člověk nakreslil jelena právě tak, jako dítě kreslí koně: protože je to zábava. Člověk kreslil jelena s odvráceou hlavou stejně jako dítě kreslí prase se zavřenýma očima: protože je to obtížné. Dítě a člověka, protože jsou oba lidé, bde pojit lidské bratrství, jež bude o to ušlechtilejší, když se klene přes propasti věků, než kdyby přemosťovalo jen průrvu tříd. V žádném případě by ale dítě nenašlo žádné stopy po jeskynním člověku hrubého evolucionismu, protože žádné nejsou vidět. Kdyby hochovi někdo řekl, že že obrázky nakreslil sv. František z Assisi z čisté a svaté lásky ke zvířatům, nic v jeskyni by tomu neodporovalo.
Ba znal jsem kdysi jednu dámu, která zpola žertem tvrdila, že jeskyně byla školkou, do které se děti dávaly, aby byly v obzvláštním bezpečí a že barevná zvířata byla na stěny nakreslena, aby je rozveselovala, podobně jako stěny moderních školek zdobí nákresy slonů a žiraf. A třebaže to byl jen žert, obrací nači pozornost k jiným předpokladům, které děláme až příliš ochotně. Obrázky nedokazují ani to, že by v té jeskyni žili lidé jeskyní o nic víc, než by sklepy v Balhamu mohly dokázat (dávno poté, co by ono předměstí zničila lidská zloba nebo Boží hněv), že viktoriánská střední třída žila výlučně podzemí. Jeskyně mohla mít nějaké speciální využití podobně jako sklep, mohla to být náboženská svatyně, nebo útočiště v čase války nebo shromaždiště tajné společnosti nebo cokoliv jiného. Je ale vcelku pravda, že umělecká výzdoba má mnohem více z atmosféry dětského pokoje či školky než z všelijkých přízraků anarchického hněvu a strachu. Představil jsem si dítě, jak stojí v jeskyni a je snadné představit si jakékoliv dítě, moderní nebo v čase nesmírně vzdálené, jak dělá živé gesto, jako by kreslené zvíře na stěně chtělo pohladit. .To gesto předznačuje, jak ještě uvidíme později, jinou jeskyni a jiné dítě.
Představme si ale, že onoho chlapce neučil kněz, ale profesor, jeden z těch, kteří vztah lidí a zvířat zjednodušují toliko na evoluční variaci. Představme si, že chlapec sám sebe chápal se stejnou prostotou a upřímností jen jako Mauglího běhajícího s přírodní smečkou a až na poměrně nedávné variace téměř neodlišitelného od zbytku. Jaký by pro něho byla nejjednodušší lekce z oné podivné kamenné obrázkové knihy? Nakonec by zase dospěl k témuž, totiž k tomu, že kopal velmi hluboko, až našel místo kde člověk nakreslil soba. Musel by však kopat ještě dlouho, než by našel místo, kde by sob nakreslil člověka. Zní to sice otřepaně, ale v této souvislosti je ohromná pravda. Mohl by sestoupit do nemyslitelných hlubin, ponořit se k potopeným kontinentům stejně zvláštním a podivným jako daleké hvězdy, mohl by se ocitnout uvnitř světa vzdálený lidem stejně jako odvrácený strana měsíce. Voněch chladných propastech či monumentálních kamenných terasách může vidět v jemných hieroglyfických fosilních záznamech stopy ztracených dynastií biologického života podobných spíše troskám po sobě jdoucích stvoření a jednotlivých oddělených vesmírů, než postupu příběhu jednoho světa. Najde tam stopy oblud slepě se vyvíjejích směry mimo všechny naše běžné obrazy ryb a ptáků, života chmatajícího a lapajícho všemi výstředními výběžky rohů, jazyků a chlapadel, rostoucím pralesem fantastických karikatur drápů, šupin a prstů. Nenajde ale žádný prst, který by nakreslil jedinou významnou čáru v písku, žádný dráp, který by i jen začal škrabat cokoli, co by se i jen blížilo tvaru. Podle všeho zdání, by něco takového bylo pro všechny tyto nespočetné kosmické variace zapomenutých věků stejně nemyslitelné jako pro zvířata a ptáky, které vidíme před našima očima. Dítě by to neočekávalo o nic víc, než že kočka naškrábe na zeď mstivou karikaturu psa. Dětský zdravý rozum zabrání i tomu nejvevolutivnějšímu dítěti, aby předpokládalo cosi takového, ve stopách zanechaných hrubými a nedávno vyvinutými předky lidstva by však viděl právě to. Jistě mu muselo přijít podivné, že by lidé od něj tak vzdálení měli být tak blízcí a zvířata tak blízká, jemu tak vzdálená. Jeho prostotě musí připadat přinejmenším zvláštní, že nemůže najít ani stopy po počátku nějakého umění mezi žádnými zvířaty. To je nejprostší lekce, jíž učí jeskyně s barevnými obrázky. Je ale příliš prostá na to, aby se dala naučit. To, že se člověk o d hrubého zvířete liší druhem a ne stupněm je prostá pravda. Důkazem je, že když řekneme že nejprimitivnější člověk nakreslil obraz opice zní proto otřepaně, zatímco, když řekneme, že nejinteligentnější opice nakreslila obraz člověka zní to jako vtip. Objevuje se jakýsi rozdíl a disproporce, které jsou jedinečné. Umění je podpisem člověka.
To je prostá pravda, jíž má skutečně začínat příběh o počátku. Evolucionista stojí ve vymalované jeskyni a zírá na věci, které jsou příliš veliké na to, aby byly vidět a příliš prosté na to, aby se daly pochopit. Z detailů kreseb se pokouší vydedukovat všechny možné nepřímé a pochybné záležitoti, protože nedokáže postřehnout primární význam celku. Vymýšlí řídké a teoretické dedukce o nepřítomnosti náboženství, nebo přítomnosti pověry, o kmenové vládě a o lovu, lidských obětech a nebesa ještě vědí o čem.
V další kapitole se pokusím poněkud podrobněji vystopovat velmi diskutovanou otázku prehistorického původu lidských idejí a zejména ideje náboženské. Zde se zabývám toliko jedním případem jeskyně jako svého druhu symbolem prostší pravdy, jíž musí příběh začít. Sečteno a podtrženo, hlavním faktem, který záznam zanechaný sobími lidmi dosvědčuje je to, že člověk umí kreslit, zatímco so ne. Pokud byl sobí šlověk zrovna takovým zvířetem jako sob, bylo o o to zvláštnější, že dokázal to, co žádné jiné zvíře. Pokud byl obyčejným výsledkem biologického růstu, jako každé jiné zvíře či pták, pak je o to mimořádnější, že byl jiný než všechna ostatní zvířata a ptáci. Jako přirozený a přírodní produkt vypadá ještě nadpřirozeněji než nadpřirozený.
Začal jsem ale tento příběh v jeskyni, podobné jeskyni Platonových spekulací, protože je jakými modelem omylu čistě evolucionářskch úvodů a předmluv. Je k ničemu začít tím, že řekneme, že vše šlo pomalu a hladce a byla jo jen záležitost vývoje a stupně. V prostých faktech, jako jsou například obrazy v jeskyni, totiž není ani stopy po jakémkoliv takovém vývoji či stupni. Nebylo to tak, že by s obrázky začaly opice a lidé je pak dokončili, Pitecanthrophus nekreslil soby špatně a Homo Sapiens dobře. Vyšší živočichové nemalovali stále lepší a lepší portréty, pes nemaloval lépe ve svém vrcholném odboví ve srovnání s mizerným svého ranného období, kdy ještě býval šakalem, divoký kůně nebyl impresionista, ani dostihový kůň postimpresionista. Jediné, co můžeme o tomto reprodukování věcí ve stínu či v zástupné podobě je, že je nenajdeme nikde jinde v přírodě než i člověka a že o něm ani mluvit nemůže, aniž bychom člověka nepojednali jako něco odlišného a odloučeného od přírody. Jinak řečeno, každá rozumná a zdravá historie musí začínat s člověkem jako člověkem, čímsi absolutním a osamoceným. Jak se takovým stal, a vlastně kde se všechno vzalo, je otázka pro theology, filosofy a vědce a ne pro historiky. Otázka podnětu umění je ale výtečným příkladem. Tento tvor byl skutečně odlišný od všech jiných tvorů, byl totiž právě tak stvořitelem jako tvorem. Nic podobného nelze učinit v žádném jiném obraze, než v obraze člověka. Je to však natolik pravá pravda, že i v nepřítomnosti jakékoliv náboženské víry musí být předpokládána v podobě nějakého morálního či metafysického principu. V další kapitole uvidíme, jak se tento princip vztahuje na všechny nyní tak oblíbené historické hypothesy a evoluční etiku, na původ kmenové vlády či správy a mythologické víry. Nejjasnějším a nejpříhodnějším příkladem pro začátek je však tento populární příklad toho, co jeskynní člověk skutečně dělal ve své jeskyni. Ukazuje, že se v zející noci přírody tak či onak objevilo cosi nového, zrcadlu podobná mysl. Zrcadlu se podobá proto, že je skutečně věcí reflexe. Podobá se zrcadlu protože jen v něm lze lze všec ostatní zahlédnout jako stříbřité stímy ve vidění. A především se zrcadlu podobá tím, že je jedinou věcí svého druhu. Jiné věci se mu mohou podobat, nebo se podobat sobě navzájem, jiné je mohou převyšovat, nebo se různými způsoby převyšovat navzájem. Je to jako nábytek v pokoji, kde může být stůl kulatý jako zrcadlo a příborník může být větší než zrcadlo. Ale zrcadlo je jediné, které může obsáhnout i stůl i příborník. Člověk je mikrokosmos, člověk je měřítko všech věcí, člověk je obraz Boží. To jediné reálné poučení, jediné skutečné lekce, jimž se můžeme naučit v jeskyni a už je čas z ní vyjít a vydat se venkovní cestou.
Bude tu však dobré ještě jednou, a jednou provždy, zopakovat, co znamená tvrzení, že je člověk současně výjimkou ze všeho ostatního a současně zrcadlem a měřítkem všech věcí. K tomu ale abychom mohli vidět člověka, jaký je, se musíme znovu přidržet té prostory, která se dokáže zbavit všeho nahromaděného chytráctví. Nejjednoduší pravdou o člověku je, že je velice podivnou bytostí, téměř až ve smyslu, že je na zemi cizincem. Při vší střízlivosti je na jeho vnějším vzhledu mnohem víc z někoho, kdo přináší do cizí zvyky z jiné země, než z někoho, kdo tu jen vyrostl. Má nefér výhodu a nefér nevýhodu.
Nemůže spát jen tak ve své kůži, nemůže se spoléhat na své instinkty. Je současně tvůrce hýbající zázračně rukama a prsty a současně je svým způsobem mrzák. Je zabalený do umělých obvazů zvaných šaty, opírá se o umělé berle, jimž říká nábytek. Stejně pochybné svobody a ta samá divoká omezení má i jeho mysl. Jako jediným mezi zvířaty jím zmítá krásné šílenství zvané smích, jako by jeho pohled zachytil v samotném tvaru vesmíru jakési tajemství skryté i vesmíru samotnému. Je jediný mezi živočichy cítá potřebu odvrátit své myšlení o základních skutečností své vlastní tělesné existence a skrývat je jakoby v přítomnosti jakési vyšší možnosti, jež vytáří tajemství studu. Ať už tyto věci chválíme jako pro člověka přirozené nebo na ně sočíme pro jejich umělou povahu, zůstávají ve stejném smyslu jedinečné. To se naplňovalo v lidovém instinktu zvaném náboženstvi, dokud jej nezačali narušovat suší pedanti a knižní učenci, zejména lopotní pedanti Prostého života. Vůbec největší sofisté ze všech jsou gymnosofové (starodávní indičtí asketové, kteří i jídlo a šat považovali za překážku na cěstě za očištěním pozn. překl.)
Není přirozené považovat člověka za přírodní produkt. Nemá nic společného se zdravým rozumem mluvit o člověku jako o jednom obyčejném objektu v krajině či na pobřeží. Vidět ho jako zvíře, znamená nedívat se zpříma. Není to zdravé a rozumné. Je to hřích proti světlu, proti světlu bílého dne proporcí, jež je principem vší reality. Dospívá se k tomu přeháněním výmýšlením argumentů, umělým výběrem určitého světla a stínu, vyzvedáváním menších či nižších věcí, které mohou shodou okolností vypadat podobně. Zřetelná, hmatalená věc, stojící ve svitu slunce, věc kolem které můžeme chodit prohlížet si ji ze všech stran je docela jiná. Je také docela mimořádná a z čím více stran si ji prohlížíme, tím mimořádněji vypadá. Velmi nápadně a důrazně to není něco, co by následovalo nebo přirozeně plynulo z něčeho jiného. Pokud si dokážeme představit, že by nějaká nelidská či neosobní inteligence mohla od počátku cítit obecnou přirozenost ne-lidského světa dostatečně k tomu, aby viděla, že a jak se věci nakonec vyvinou, pak by onu mysl nic v přirozeném světě nepřipravilo na tak nepřirozenou novotu. Člověk by takové mysli zcela jistě nepřipadal jako jedno stádo mezi stovkami stád hledajícími bohatší pastvinu, nebo jednou ze stovek vlaštovek hlásících léto pod cizí oblohou. Nebyl by s nimi stejný co do měřítka a téměř by se s nimi míjel dimensí.
Stejně dobře bychom mohli říct, že by se s nimi míjel vesmírem. Bylo by to víc podobné tomu, kdyby jedna ze sta krav najedou vylétla a přeskočila měsíc, nebo kdyby jednomu ze stovky prasat narostla v okamžku křídla a ono ulétlo. Nešlo by o to, že by si dobytek sám našel pastvinu, ale o to, že by si postavil své vlastní stáje. Nešlo by o to, zda jedna vlaštovka udělá léto, ale o to, že by si postavila vlastní letní byt. Samotný fakt, že si ptáci staví hnízda je totiž jedna z těch podobností, jež podtrhují překvapivý rozdíl. Samotná skutečnost, že pták dospěl až k tomu, že si staví hnízdo a dál dospět nemůže, dokazuje, že nemá takovou mysl jako člověk, prokazuje to víc, než kdyby nestavěl vůbe nic. Kdyby vůbec nic nestavěl, mohl by to být filosof kvietistické nebo budhistické školy, lhostejný ke všemu krom vnitřní mysli. Ale pokud staví právě tak,jak pták staví a je spokojený a dává to najevo hlasitým zpěvem, pak víme, že mezi ním a námi je skutečně neviditelný závoj podobný tabulce skla v okně, na kterou pták marně klepe. Předpokládejme však, že by ná abstraktní divák viděl, jak jeden pták začíná stavět po lidském způsobu. Předpokládejme, že by se velmi krátkém časovém úseku objevilo sedm stylů stavby jednoho hnízda. Předpokládejme, že by pták pečlivě vybíral rozbočené větvičky a špičaté lupeny, aby vyjádřil pronikavou zbožnost gotiky, ale pak se obrátil k širokému listoví a černému bahnu, když chtěl v černější náladě přivolat Bálovy a Aštartiny těžké sloupy a své hnízdo tak věru proměnil v jednu z visutých zahrad babylonských. Předpokládejme, že by pták udělal malé jílové sošky ptáků proslulých v literatuře či politice a přilípl si je na čelní stranu svého hnízda. Předpokládejme, že by jeden pták z tisice ptáků začal dělat jednu z tisíce věcí, které člověk dělal dokonce už na úsvitu světa a můžeme si být jisti, že by pozorovatel takového ptáka nepovažoval jen za pouhou evoluční varietu ostatních ptáků, považoval by ho za věru strašného divého opeřence, možná za ptáka věštícího něco zlého, a jistě za věštebné znamení. Tenhle pták by ptakopravcům pověděl ne co se stane, ale něco, co se stalo. Stalo by se to, že by se objevila mysl s novým rozměrem hloubky, mysl podobná lidské. Kdyby nebylo Boha, nelze si představit žádnou jinou mysl, jež by to mohla předvídat.
Nuže, je skutečností, že není ani stopy po důkazu,že se tahle věc vůbec vyvíjela. Není ani částečka dokladu, že šlo o pomalý přechod, nebo dokonce o tom, že byl přirozený. V přísně vědeckém smyslu nevíme nic o tom, jak rostla, zda rostla, nebo co to vlastně je. Možná existuje zpopřetrhaná řada stop v kamenech a kostech, která matně naznačuje, jak se vyvíjelo lidské tělo. Podobný vývoj lidské mysli nenaznačuje vůbec nic, ani jen matně. Nebyla a pak byla, nevíme zda v okamžiku či během nekonečných let. Něco se stalo a má to všechny známky směny, jež se uskutečnila mimo čas. Nemá proto nic společného s dějinami v běžném smyslu. Historik to musí, nebo něco podobného, za hotovou věc a bernou minci, není jeho úkolem jako historika pokoušet se to vysvětlit. Pokud to ale nemůže vysvětlí jako historik, jako biolog to nevysvětlí též. Ani v jednom případě ho nijak neznectí, když to přijme bez vysvětlení, protože je to realita a jak historik, tak biolog zacházejí s realitami. Je docela ospravedlněn v tom, že se poklidně smíří s krávou, který skočila přes měsíc či s prastem jemuž narostla křídla, protože jsou to věci, jež se staly. Může rozumně přijmout člověka jako monstrum, protože ho přijímá jako skutečnost. Může být naprosto v klidu a pohodlí v šíleném a rozpojeném světě, který plodí tak šílené a rozpojené věci. Realita je totiž to, v čem všichni spočíváme, dokonce i tehdy, když se zdá, že to sotva souvisí s čímkoliv ostatním. Je tu a to většině z náš stačí. Pokud ale chceme skutečně vědět, jak se tady nějak představitelně mohla ocitnout, pokud ji skutečně chceme vidět v realistickém poměru k jiným věcem, pokud trváme na tom, že chceme vidět, jak se před našima očima vyvine z prostředí bližšího jeho vlastní povaze, pak musíme dozajista vyhledat něco zcela jiného. Musíme probudit velmi zvláštní vzpomínky a vrátit se k velmi prostým snům, pokud chceme dospět k jinému počátku, než takovému, který u člověka udělá obludu. Museli bychom odhalit velmi odlišné příčiny, než by stal tvorem příčinnosti a dovolávat se jiné autority, aby z něj udělal něco rozumného, nebo i jen pravděpodobného. Tou cestou leží vše co je současně hrozné a důvěrné a zapomenuté, s děsivými zubatými tvářemi a hněvivými pažemi. Můžeme člověka přijmout jako fakt, pokud se spokojíme s nevysvětleným faktem. Můžeme ho přijmout jako zvíře, pokud dokážeme žít s pohádkovým zvířetem. Pokud ale trváme na posloupnosti a potřebnosti a neobejdeme se bez ní, musíme poskytnout předehru a crescedno vršících se zázraků. Pak, uveden nepředstavitelným hřměním ve všech sedmero nebesích jiného řádu, může být člověk čímsi obyčejným.

Úvod

Předběžná poznámka
Tato kniha potřebuje předběžnou poznámky, aby její rozsah nebyl špatně chápán. Pohled, který nabízí je spíše historický než theologický a nezabývá se přímo náboženskou změnou, která byla hlavní událostí mého života a o níž už píši spíše čistě kontroverzní spisek. Je doufám nemožné pro kteréhokoliv katolíka napsat knihu o nějakém tématu a zvláště o tomto tématu, aniž by ukázal, že je katolík, ale tato studie se rozdíly mezi katolíky a protestanty přímo nezabývá. Více se věnuje mnoha druhům pohanů než jakémukoliv druhu křesťanů a její these zní, že ti kdo říkají, že Kristus stojí v jedné řadě s podobnými mýty a jeho náboženství v jedné řadě s podobnými náboženstvími pouze opakují vyčpělou formulku odporující nejnápadnějším faktům. Abych to tvrdil, nemusím se příliš vzdalovat od věcí, které všichni známe. Nedělám si nárok na zvláštní učenost a v některých věcech závisím, jak se stalo poněkud módou, na těch učenějších. Vzhledem k tomu, že jsem se více než jednou lišil od pana H. G. Wellse v jeho názorech na historii, je správné, abych mu na tomto místě pogratuloval k odvaze a konstruktivní představivosti, které se nesou jeho rozsáhlým, rozmanitým a velmi zajímavým dílem a ještě více k tomu, že potvrdil rozumné právo amatéra dělat si co si umane s fakty, které mu poskytne specialista.
Úvod
Rozvrh knihy
Domů se lze dostat dvěma způsoby, jeden z nich je doma zůstat. Druhý pak spočívá v tom, že se projdeme celý svět a vrátíme se na místo odkud jsme přišli. O popis takové cesty jsme se pokusil v jednom příběhu, který jsem kdysi napsal. Je mi ovšem úlevou obrátit se od tohoto tématu k příběhu, který jsem nikdy nenapsal. Spolu s dalšími knihami, které jsem nenapsal patří k tomu zdaleka nejlepšímu z mého díla. Je až příliš pravděpodobné, že ji nikdy nenapíšu a tak ji aspoň použiju tady jako symbol téže pravdy. Pojal jsem ji jako romanci z rozlehlých údolí se svažitými stráněmi podobným těm ve Wessexu, kde jsou na úbočích kopců načmárání starobylí Bílí koně. Pojednávala o klukovi, jehož farma nebo stavení stála na jednom z těch úbočí. Chlapec se vydal na cesty, aby cosi našel, snad obraz a hrob nějakého obra, a když došel dostatečně daleko, otočil se, pohlédl zpět a spatřil, že jeho statek se zelinářskou zahradou plaše zářící na svahu jako barvy a dělení na štítě jsou součástí jakési obří kresby v níž vždy žil, ale které byl příliš blízko a ona byla příliš velká na to, aby ji spatřil. Myslím, že to je správný obraz vývoje každé dnešní nezávislé inteligence a o tom vypovídá tato kniha.
Poselstvím této knihy jinými slovy je, že to druhé nejlepší po tom, být skutečně uvnitř křesťanstva je být skutečně mimo ně. Zvláště jí chci říci, že populární kritici křesťanství z něj ve skutečnosti nejsou doopravdy venku. Stojí na sporném území, v každém smyslu toho slova. Pochybují i o svých pochybnostech. Jejich kritika se rozezněla v podivném tónu nahodilého a hrubého vtipkování. Ze současných protikerikálních výkřiků se tak stalo nezávazné povídání. Budou si stěžovat, že se duchovní oblékají jako duchovní, jako bychom byli svobodnější, kdyby nás policie, která nás skrytě obklopila a nasadila nám obojek, byla celá tvořená detektivy v civilu. Případně si naříkají, že kázání nelze přerušovat a kazatelnu označují za hrad zbabělce, kancelář redaktora přitom jako hrad zbabělce neoznačují. Takové přízvisko by bylo nespravedlivé jak vůči novinářům, tak vůči kněžím, ale mnohem pravdivější by to bylo o novináři. Duchovní vystupuje osobně a snadno ho lze nakopat, když opouští chrám. Novinář skrývá i své jméno a nakopnout ho nemůže nikdo. Novináři píší do svých novin divoké a nesmyslné články a dopisy o prázdných kostelích, aniž by se vůbec vyšli podívat, zda jsou skutečně prázdné a které jsou prázdné. Jejich doporučení jsou mdlejší a prázdnější než nejbezvýraznější kurát v tříaktové frašce a ponoukají nás k tomu, abychom ho potěšili podle vzoru a ve stylu klerika z Bab Ballads: „Vaše hlava není tak prázdná jak hlava Hopley Portera.“ Můžeme tedy po pravdě říct i tomu nejtupějšímu páterovi: „Tvoje hlava není tak prázdná jako hlava Rozhořčeného Laika, Prostého Muže z Ulice, nebo kteréhokoliv dalšího kritika v novinách, protože ti nemají ani nejmatnější ponětí, co by vlastně sami chtěli. A už vůbec ne o tom, co bychom jim měli dát my.“ Jednou se zčistajasna otočí a začnou hanobit církev za to, že nepředešla válce – válce, jíž oni sami bránit nechtěli a o níž nikdo, až na některé z velmi pokrokových kosmopolitních skeptiků, kteří jsou hlavními nepříteli církve, netvrdí, že by jí zabránit dokázal. Právě antiklerikální a agnostický svět vždy prorokoval brzký příchod všeobecného míru a byl, nebo by měl být, zakřiknut a zmaten nástupem všeobecné války. Pokud jde o obecný názor, že válka církev zdiskreditovala—to už by rovnou mohli říct, že archa byla zdiskreditována potopou. Když se svět mýlí či sejde z cesty, spíš to dokládá, že církev má pravdu. Církev je ospravedlněna nikoliv tím, že by její děti nehřešily, ale protože hřeší. Charakterizuje to ale jejich rozpoložení vůči celé náboženské tradici, proti níž se staví a na niž reagují. Pro chlapce je dobré, když žije a vyrůstá na statku svého otce, a je pro něj opět dobré i to, když je od něj dost daleko na to, aby se mohl ohlédnout zpět a vidět jej vcelku. Ale tihle lidé se dostali do mezistavu, upadli do mezilehlého údolí, z něhož nemohou dohlédnout ani na výšiny za nimi ani na kopce čnící před nimi. Nemohou se zbavit a vymanit z polostínu křesťanského sporu. Nemohou být křesťany a nemohou přestat být anti-křesťany. Celá jejich atmosféra je atmosférou reakce: zasmušilosti, zvrácenosti a malicherných výtek. Stále ještě žijí ve stínu víry, o světlo víry přišli.
Nejlepším vztahem k našemu duchovnímu domovu je být k němu tak blízko, abychom ho mohli milovat. Ale druhé nejlepší místo leží tak daleko, kde už nejsme s to jej nenávidět. Tyto stránky mají dokázat, že i když křesťanství nejlépe posoudí křesťan, druhým nejlepším soudcem by byl někdo více podobný konfuciánovi. Vůbec nejhorším soudcem je ten člověk, který má dnes své soudy nejvíce připravené. Je jím špatně vzdělaný křesťan, který se postupně mění v špatně naloženého agnostika, zapleteného do konce hádky, jejíž začátku nikdy nerozuměl a sužovaný jakousi dědičnou nudou a otráveností s nimiž si neví rady a předem se cítí unaven něčím, co nikdy neslyšel. Neposuzuje křesťanství s takovým klidem, s jakým by se jím zabýval konfucián a neposuzuje je tak, jak by soudil konfuciánství. Nedokáže si představit katolickou církev vzdálenou tisíce mil pod cizí jitřní oblohou a soudit ji stejně nestranně jako čínskou pagodu. Říká se, že velký světec František Xaverský, kterému se téměř podařilo založit tam církev jako věž čnící nade všemi pagodami nakonec neuspěl zčásti i proto, že jeho společníci a stoupenci byli dalšími misionáři obviněni, že zobrazovali dvanáct apoštolů s atributy či v oděvu Číňanů. Bylo by ale mnohem lepší vidět je jako Číňany a férově je jako Číňany posuzovat, než v nich vidět bezvýrazné modly vytvořené jen proto, aby je roztloukli obrazoborci nebo spíš ještě jako pouťové terče, do kterých by se trefovali cockenyové s prázdnýma rukama. Bylo by lepší, celé to vidět jako vzdálený asijský kult, mitry jeho biskupů jako čnící ozdoby hlav tajuplných bonzů, jejich pastýřské hole jako tyče zkroucené po hadím způsobu, jež se nosí v některých asijských procesích, jejich modlitební knihy považovat za právě tak fantastické jako modlitební mlýnky a kříž vidět tak pokroucený jako je svastika. Tehdy bychom přinejmenším aspoň neztráceli nad sebou kontrolu, jako ji ztrácejí, nemluvě ani o jejich rozumu, někteří skeptičtí kritici. Jejich antiklerikalismus se už stal atmosférou, atmosférou negace a nepřátelství, z níž nedokáží a nemohou uniknout. Ve srovnání s tím by bylo lepší vidět celou věc, jako by patřila na jiný kontinent či na jinou planetu. Bylo by filosofičtější nezaujatě upírat zrak na bonzy, než stále a bezúčelně hudrovat na biskupy. Bylo by lepší projít kolem kostela, jako by to byla pagoda, než bez přestání postávat v předsíni, neschopen jít buď dovnitř a pomoci nebo odejít ven a zapomenout. Těm, pro které se se pouhá reakce takhle stala hotovou obsesí se vší vážností radím, aby si dali tu práci a pokusili se představit si dvanáctero apoštolů jako Číňany. Jinými slovy těmto kritikům doporučuji, aby se pokusili být ke křesťanským světcům tak spravedliví, jako by to byli pohanští mudrci.
Tím se ale dostáváme k posledním a zásadnímu bodu, který chci na těchto stránkách převést, totiž k tomu, že pokud skutečně vynaložíme ono úsilí a představíme si celou věc zvenčí zjistíme, že skutečně vypadá tak, jak se o ní tradičně mluví zevnitř. Právě tehdy, když chlapec dojde dost daleko na to, aby viděl obra, zjistí, že je to opravdu obr. Právě tehdy, když konečně zahlédneme křesťanskou církev zdáli pod onou jasnou rovnou východní oblohou, vidíme, že je skutečně církví Kristovou. Krátce řečeno, jakmile jsme nezaujatí, poznáváme a vidíme, proč jsou jí lidé zaujatí. Toto druhé tvrzení ale vyžaduje poněkud více vážné debaty a do té se tu teď pustím.
Jakmile se mi v mysli vyjasnila tato představa čehosi pevného v osamělém a jedinečném charakteru božského příběhu, všiml jsem si, že v lidském příběhu, který k němu vedl je přesně týž podivný a přece jistý a hmatatelný charakter. To proto, že onen lidský příběh měl božské kořeny. Tím chci říct, že právě tak jako církev nabude na pozoruhodnosti, když je férově porovnávána s běžným náboženským životem lidstva, tak i lidstvo se zdá být významnější, když ho porovnáme s běžným životem přírody. Všiml jsem si taky, že většina moderních dějin je hnána jakýmsi chytráctvím, které nejprve změkčuje ostrý přechod mezi zvířaty a lidmi a pak změkčuje ostrý přechod mezi pohany a křesťany. Když přitom čteme ve skutečně realistickém duchu o oněch dvou velkých přechodech budou nám připadat o to ostřejší. Právě proto, že kritici nemají odstup, tak onen odstup nevidí. Protože se nedívají na věci v prostém světle, nemohou vidět rozdíl mezi černou a bílou. Protože mají právě konkrétní náladu reakce a vzpoury, mají tím i pohnutku tvrdit, že veškerá bílá je špinavě šedá a že černou nesmíme vidět zas tak černě. Netvrdím, že to nejsou lidské omluvy jejich vzpoury, netvrdím, že nejsou v jistých ohledech sympatické. Tvrdím jen, že to, co oni říkají není ani v nejmenším vědecké. Obrazoborec může být rozhorlený, jeho hněv může být spravedlivý, ale obrazoborec není nezaujatý. A je naprosté pokrytectví předstírat, že devět desetin stoupenců historicko-kritické metody a vědeckých evolucionistů a profesorů srovnávacího náboženství jsou v nejmenším nezaujatí. Proč by měli být nezaujatí, k čemu by jim nezaujatost byla, když se celý svět bije o to, jestli je jedna věc žravou pověrou nebo božskou nadějí? Já nepředstírám nezaujatost v tom smyslu, že konečný akt víry upevní mysl v člověka v tom smyslu, že ji uspokojí. Hlásím se ale k tomu, že jsem mnohem nezaujatější než oni, protože dokážu příběh vypovědět férově, s jakousi imaginativní spravedlností vůči všem stranám, zatímco oni to nedokáží. Hlásám se vyznávám nezaujatost v tom smyslu, že bych se musel stydět, kdybych plácal o tibetském lámovi takové nesmysly jako oni o římském papeži, nebo měl tak málo sympatií k Juliánovi Odpadlíkovi jako oni mají k Tovaryšstvu Ježíšovu. Nejsou nezaujatí, historické váhy nedrželi rovně nikdy ani náhodou a především nejsou nikdy nezaujatí, pokud přijde na evoluci a přechod. Všude vidí přecházející šedé stíny soumraku, protože věří, že jde o soumrak bohů. Já navrhuji, abychom se drželi toho, že bez ohledu na to, zda to je či není soumrak bohů, není to denní světlo pro lidi.
Tvrdím, že pokud vyneseme ony dvě věci na denní světlo, vypadají obě zcela zvláštně a jedinečně a že pouze a jen ve falešném šírání imaginárního přechodného období se na ně lze dívat jako by v nejmenším připomínaly cokoliv jiného. První z nich je tvor zvaný člověk a druhou je člověk zvaný Kristus. Tuto knihu jsem proto rozdělil do dvou částí, první začíná náčrtem hlavních dobrodružství lidského rodu dokud zůstával pohanský a druhá shrnuje skutečný rozdíl, který přineslo to, že přijal křesťanství. Oba motivy nutně požadují jistou metodu, kterou není lehké zvládnout, a ještě možná těžší je ji definovat či hájit.
Abych mohl v jediném rozumném či možném smyslu zahrát na strunu nezaujatosti, je nutné se dotknout i nervu novosti. Tím chci říct, že v jistém smyslu vidíme věci spravedlivě a bez předsudků, když je zahlédneme poprvé. To je podotýkám mimochodem důvod proč děti obecně mívají málo problémů s církevními dogmaty. Jenže církev, jelikož je velmi praktickým zařízením pro práci i boj, je nutně určená pro dospělé a ne jen pro děti. Aby mohla fungovat musí v ní být hodně tradice, důvěrné znalosti ba i rutiny. Pokud a dokud jsou tyto základní věci upřímně vnímány, může to být i vcelku zdravější situace. Když jsou, jako v naší době, základy zpochybňovány, musíme se snažit oživit dětskou upřímnost a údiv, neposkvrněný realismus a objektivitu nevinnosti. Nebo, když to nesvedeme, musíme se alespoň snažit rozptýlit mračna obyčejných zvyklostí a snažit se věci zahlédnout nově, i kdyby jen tak, že nám připadnou nepřirozené. Věci nám klidně mohou připadat důvěrně známé, pokud a dokud tahle důvěrnost plodí náklonnost a cit, jakmile plodí pohrdání a opovržení, bude mnohem lepší, když nám příliš povědomé nepřijdou. Ve spojitosti s věcmi tak velkými, jako jsou ty nad nimiž tu uvažujeme—ať už si o nich myslíme cokoliv—musí být opovržení vždy omylem. Ba věru musí být ilusí. Musíme přivolávat tu nejnespoutanější, nejrozmáchlejší představivost, tu jež vidí, co skutečně je.
Jediný způsob jak naši věc přiblížit je použít nějakého příkladu, ba téměř jakéhokoliv příkladu něčeho, co je považováno za krásné či úžasné. George Wyndham mi jednou řekl, že kdysi viděl vzlétnout jedno z prvních letadel a že to bylo úžasné, ale ne tak úžasné, jako když kůň svolí, aby na něm jel člověk. Někdo jiný řekl, že pěkný člověk na krásném koni spolu tvoří nejušlechtilejší fyzický objekt na světě. Nu, dokud to lidé vnímají a cítí správným způsobem, je vše v pořádku. První a nejlepší způsob jak to ocenit, je pocházet z lidu, který má tradici správného zacházení se zvířaty, z mužů, kteří mají správný vztah ke koním. Chlapec, který si pamatuje na svého otce, jak jezdil na koni, jezdil na něm dobře a správně se o něj staral, bude vědět, jak uspokojivý vztah to může být a bude spokojen. Protože ví, jak se s koni má zacházet, o to víc ho rozčílí, když s nimi někdo bude jednat zle, ale v člověku jedoucím na koni nebude vidět nic nenormálního. Nebude naslouchat velkému modernímu filosofovi, který se mu bude snažit vysvětlit, že se kůň má vozit na člověku. Nepodrží se pesimistické Swiftovy představy a neřekne, že lidmi je třeba pohrdnout jako opicemi a koňům se klanět coby božstvům. A protože obraz koně a člověka pohromadě je pro něj obrazem lidskosti a civilisace bude pro něj snadné takříkajíc pozdvihnout člověka i koně spolem v cosi hrdinského či symbolického, podobného vidění sv. Jiří na oblaku. Pověst o okřídleném koni pro něj nebude zcela nepřirozená, a dokáže pochopit, proč Ariosto vysadil tolik křesťanských hrdinů do tak vzdušného sedla a učinil z nich nebeské jezdce. Kůň totiž byl skutečně i s člověk tím nejdivočejším způsobem vyzdvižen vzhůru již v samotném slově, které užíváme, když mluvíme o rytířství (anglicky chivalry). Nejvznešenějšímu rozpoložení a okamžiku člověka se dostalo přímo koňského jména, až bychom skoro mohli říct, že nejlepším komplimentem pro muže je nazvat ho koněm.
Jestliže se ale člověk dostal do rozpoložení, v němž už tento druh údivu nedokáže pociťovat, pak musí jeho léčba začít přesně na opačném konci. Musíme předpokládat, že sklouzl do otupělé nálady, v níž pro něj někdo sedící na koni nepředstavuje nic víc ani nic jiného, než kdyby seděl na židli. Úžas o němž mluvil Wydham, krása která působila, že dvojice připomínala jezdeckou sochu, pojem rytířštějšího jezdce na koni, to vše mu může připadat jako pouhá konvence a nuda. Možná to byla jen móda, možná z módy jezdec i s koněm vyšli, možná se o nich mluvilo příliš, možná se o nich mluvilo špatně. Možná tehdy bylo příliš těžké pečovat o koně, aniž by člověk upadl do vážného nebezpečí, že bude za koňáka. V každém případě se dostal onen člověk do situace, že mu na koni nesejde víc než na koze na řezání dřeva. Útok jeho děda u Balaclavy mu připadá stejně nudný a zaprášený jak album s rodinnými portréty z té doby. Jeho album vůbec neosvítilo, ba naopak, prach ho oslepil. Jenže když ho postihla taková slepota nemůže se už vůbec podívat ani na koně ani na jezdce, dokud to vše neuvidí jako cosi zcela nepovědomého a téměř nezemského.
Z jednoho temného pralesa v jednom dávném úsvitu musí směrem k nám vyjít hřmotným a přece tanečním krokem jeden z nejzvláštnějších prehistorických tvorů. Musíme se poprvé podívat na oni podivně malou hlavu, která jako hlava chrliče, naražená na přeliv okapu. sedí na krku, delším i silnějším, než ona sama a s jedním neúměrným hřebenem chlupů běžícím podél silného krku jako vousy na nesprávném místě. Nohy, ve srovnání se všemi dobytčími nožkami, vypadají každá jako pevná hůl z rohoviny, takže pravý strach vyvolává nikoli spatření rozpolcného, ale naopak celého kopyta. Není to ani jen slovní fantasie, když v něm proto vidíme jedinečnou obludu, protože v jistém smyslu míníme obludou cosi jedinečného, a on skutečně jedinečný je. Jde tu ale především o to, že poté, co ho spatříme tak, jak jej uviděl první člověk, dokážeme si alespoň nějak představit, jaké to bylo, když na něm člověk poprvé jel. V takovém snu může vyhlížet ošklivě, ale nikoliv bezvýrazně a ten dvounohý trpaslík, který se na něj dokázal vyšvihnout, určitě nebude působit nevýrazně. Po delší a klikatější cestě tak nakonec dojdeme k témuž úžasu nad člověkem a koněm a náš úžas, je-li možná, bude ještě úžasnější. Znovu zahlédneme sv. Jiří a ten pohled bude o to slavnější, že sv Jiří nepojede na koni, nýbrž na draku.
K tomu příkladu, který jsem použil jen pro ukázku bude připomínáno, že neříkám zda onen koňský přízrak spatřený prvním člověkem v pralese je více pravdivý či úžasnější než normální kůň ve stáji, kterého si prohlíží civilisovaná osoba, která dokáže ocenit normální věci. Myslím, že celkem vzato, je ze dvou krajností lepší tradiční chápání pravdy. Tvrdím ale, že pravdu lze nalézt na jednom či druhém okraji, zatímco v prostředí pouhé únavy a zapomínání na tradici mezi nimi se pravda ztrácí. Jinými slovy říkám, že je lepší v koni vidět netvora, než jen pomalou náhražku auta. Pokud začneme o koni smýšlet jako o čemsi okoralém, vyčpělém a sešlém, je mnohem lepší, když nás kůň vyděsí, protože to je mnohem čerstvější.
A právě tak, jak se věci mají s obludou zvanou kůň, tak tomu je i netvorem jménem člověk. Mám samozřejmě za to že je vždy nejlepší chápat člověka tak, jak mu rozumí moje filosofie. Ten, kdo zastává křesťanský a katolický názor na lidskou přirozenost bude mít pocit, že je to názor universální a tedy zdravý a bude tedy spokojen. Pokud ale už nedokáže všude tam, kde to jde, zaslechnout onen tón něčeho podivného a nového, bude jeho styl právě proto i v tak vážné věci někdy záměrně groteskní a bizarní. Rád bych čtenáři ukázal křesťanstvo zvenčí v tom smyslu, aby ho nahlédl vcelku, na pozadí jiných historických věcí a právě tak chci, aby viděl lidstvo vcelku na pozadí dalších věcí přírody. A v obou případech říkám, že z takové perspektivy obojí vyniká proti svému pozadí jako něco nadpřirozeného. Křesťanstvo ani lidský rod nesplývají se svým pozadím v barvách impresionismu, ale vystupují z něj v heraldických barvách právě tak živě, jako rudé kříže na bílých štítech nebo černí lvi na zlatém poli. Tak stojí Rudý Jíl v zelenému poli přírody nebo Bílý Kristus na rudém jílu své rasy.
Abychom ale obojí viděli jasně musíme to vidět vcelku. Musíme vidět vidět i to, jak se vyvíjeli, i to jak začínali. Nejneuvěřitelnější část celého příběhu je totiž v tom, že věci které takhle začaly se takto vyvinuly. Každý, kdo si dopřeje pouhé představivosti, si dokáže představit, že se mohly přihodit jiné věci, nebo že se mohly vyvinout jiné entity. Kdokoliv bude přemýšlet o tom, co se mohlo stát dokáže přijít s jakousi evoluční rovností. Každý však, kdo se rozhodne postavit tomu, co se stalo, musí čelit výjimce a divu. Pokud někdy nastal okamžik, v němž byl člověk jen zvířetem, pak můžeme, zachce-li se nám, vykreslit fantastický obrázek jeho dráhy přenesené na nějaké jiné zvíře. Dala by se vymyslet zábavná fantasie, v níž by sloni stavěli slonskou architekturu s věžicemi a vížkami podobnými klům a chobotům a města překračující měřítka jakéhokoliv kolosu. Dala by se vykládat pěkná pohádka o krávě, která si vymyslela oblečení, nasadila si čtyři boty a oblékla dvoje kalhoty. Mohli bychom si představit nadopici úžasnější, než jakýkoliv nadčlověk, čtyřrukého tvora , který rukama vyřezává a kreslí a nohama vaří a věnuje se tesařině. Pokud se ale budeme zabývat tím, co se stalo, jistě rozhodneme, že člověk se všemu ostatnímu vzdálil stejně daleko jako nebeská tělesa a stejně rychle jako světlo blesku. Právě tak sice můžeme, pokud se nám zachce, vidět církev v jednom vzájemně se pobíjejícím a škorpícím chumlu s mitriatickými či manichejskými pověrami v soumraku římské říše, i si můžeme představovat, pokud se nám zachce, že církev byla v tom boji zničena a její místo zaujal jiný kult, ale o to více budeme překvapeni (a možná zmateni), když ji po dvou tisících let potkáme, jak prolétá věky jako okřídlený blesk myšlenek a nepomíjejícího nadšení, jako něco, co nemá ani soupeře ani obdoby, a je pořád právě tak nové jako staré.

Mýty a metafory

Na jistých lidech, kterým někteří řkají vědci a já jim říkám materialisti, kritizuji, že pořád používají mythologii. Polovina z toho, co říkají je tak pravdivé, až jsou to banality a druhá polovina je tak nepravdivá, až je to průhledné. Své otřepané fráze i falešné nároky ovšem halí do složité nádhery legendárních a alegorických obrazů. Četl jsem, co v nějakém pojednání o darwinismu napsal jeden z posledních přežívajících darwinistů: „Jak zjistil Malthus, mezi jedinci všech druhů se odehrává soutěž v zápase o přežití a Příroda vybírá jedince, kteří variují nejúspěšnějším směrem.“ Nu, když lidé ve starých náboženstvích říkali, že Bůh si vyvolil národ a povolal proroka, alespoň tím něco mysleli a to, co říkali mysleli vážně. Mysleli tím, že bytost schopná myslet a obdařená vůlí obojí použila při aktu volby. Kdo ale je Příroda a jak je ona, on, či ono dokáže vybrat kohokoliv či cokoliv. Jediné co ve skutečnosti a autor říká je, že se jistí jedinci objevují, když jsou jiní vyhlazeni. Asi sotva potřebujeme Darwina či darwinisty, abychom se tohle dozvěděli. Ovšem Příroda, která vybírá ty, kdo variují nejúspěšnějším směrem neznamená vůbec nic, leda tolik, že úspěšní mají úspěch. Jenže celý tenhle kruhem dokazovaná banalita je obklopena mythologickým mračnem uvedením mythologické bytosti, kterou dokonce i sám autor považuje za mýtus. Čtenáře má ovlivnit a zmást představa ohromné kamenné bohyně zasedající na horském trůně ukazující na konkrétní žábu nebo konkrétntního zajíce a hromovým hlasem diktující, že tenhle a právě jen tenhle kus má přežít. Všichni víme, že (prozatím) přežije a pak se pyšníme tím, že dokážeme zopakovat obyčejný fakt, že přežil padesáti rozmanitými a květnatými způsoby: že byl cenný pro přežití, že byl přirozeně vybrán k přežití, nebo že přežil, protože byl nejlépe uzpůsobený k přežití, nebo že mu velký zákon Přírody o přežití nejschopnějších přísně nakazoval přežít. Kritici náboženství říkávali, že jeho tajemství a mystéria byly jen šarády a maškarády, ale tyhle věci jsou maškarádami ve zvláštním a konkrétním smyslu slova. Jsou to věci předkládané důvěřivým shromážděním věřících kněžími, kteří vědí, že to jsou maškarády. Je nemožné dokázat, že by kněz věděl, že v jeho svatyni není žádný bůh, nebo že v jeho orákulu není pravdy. Víme však, že materialisté vědí, že neexistuje žádná zhýčkaná a vybíravá dáma jménem Příroda, která ukazuje prstem na žábu.
Konkrétní případ, na který byla tahle mythologická metafora použita je samozřejmě jiná věc. Je to věru věc, která v různých dobách obsahovala hodně z tohoto prvku materialistické mythologie. Abychom poznali jakou pravdu ve skutečnosti obsahovala, museli bychom se vracet ke staré darwinowské debatě a to teď vůbec nemám v úmyslu. Mohu ale jen mezi řečí podotknout, že tahle představa Přírody jak něco vybírá a volí je obzvláště neslučitelná se vším, co lze říci ve prospěch jejich vlastní věci a že už samo jméno přirozeného výběru je to nejnepřirozenější označení, které pro to lze zvolit. Jejich hlavní a jediný argument přece je, že vše se děje, v běžném lidském slova smyslu, náhodou. Spíš bychom měli mluvit o shodě náhod a někteří z nás to považují za hodně neuvěřitelnou shodu náhod. Tak či onak, celá ta věc stojí na tom, že jeden čtvernožec měl náhodou dlouhý krk a náhodou žil zrovna tehdy,když bylo zapotřebí dosáhnout na vyšší keř nebo strom. Když se tyhle náhody nahodile přihodily asi tak stokrát po sobě, pokaždé přesně stejně, můžete takovým postupem proměnit nějakou ovci v v kozu nebo žirafu. Zda je to pravděpodobné nebo ne je jiná otázka. Ovšem celý darwinovský argument spočívá v tom, že to není příroda, o nic víc než Bůh nebo kdokoliv jiný, kdo by vybíral, ale že se to tak prostě přihodí. Jsme docela připrace se, tam kde je to vhodné, zabývat stromy a žirafami, aniž bychom se pořád zmiňovali o Bohu. Nemohli by materialisté ovládat svůj rétorický a romantický sentiment, alespoň do té míry, aby se obešli bez neustálého odkazování na Přírodu? Mohli bychom se dohodnout, že my na chvíli odložíme svou theoologii, pokud oni nechají být svou mythologii?
Mythologické návyky se ovšem neomezují zcela a výlučně na vědce, ba ani na materialisty ne. Mythologie tohoto druhu je jaksi obecně rozptýlena po celém moderním světě. Populární formou mythologie je metafora. Jisté řečové obraty jsou pevně zachyceny v moderní mysli zrovna tak, jako byly bajky o bozích a nymfám pevně zachyceny v myšlení pohanského starověku. Je až zarážející, jak často, když někoho oslovíme čímkoliv, co se jen podobá ideji, odpoví nám nějakou zavedenou metaforou považovanou za vhodnou pro takovou příležitost. Když mu řeknete, že dáváte přednost principu cechu před principem trustu, nebude se bavit o principech. Můžete se spolehnout, že odpoví „Přece nemůžete otočit hodiny zpět,“ se spolehlivou jistotou tikajících hodin. Tohle je velmi krajní případ mentálního zhroucení, které doprovází upadnutí do metafory. Člověk totiž svou vlastní věc chápe z čiré lásky k metafoře. Možná nemůžete vrátit čas, ale hodiny obrátit zpět ano. Kdyby mluvil o abstrakci zvané čas byl by v lepší pozici, ale všepohlcující chuť pro řeč v obrazech ho nutí mluvit o hodinkách. Skutečná otázka o kterou tu jde samozřejmě nemá nic společného ani s hodinami, ani s časem. Jde tu o to, zda jisté obecné principy, jimiž se lidí v minulosti řídili a možná také ne, mají být stejně dodržovány i v budoucnu. Vtip je ovšem v tom, že dokonce i člověk, který si myslí, že nemůžeme rekonstruovat a obnovit minulost může jen stěží rekonstruovat svou větu jinak, než této obrazné podobě, Bez svého mýtu či bez své metafory je ztracen.
Další spousta metafor se odvozuje od fenoménu jitra, nebo faktu, že slunko vychází respektive (v pokorné omluvě se plazím před muži vědy) vypadá, že vychází. Je to naprosto přirozená metafora pro básníky nebo vlastně pro všechny lidi v tom ohledu, v němž jsou všichni lidé mystiky. Je jistě pravda, že ve všech těchto přirozených věcech jimiž imaginace rozumí jemněji a důkladněji než rozum, je obsaženo tajemství. Nechovám ani žádné opovržení ani vůči mythologii posuzované a chápané jako mythologii. Pokud ale chceme vědět, co chce někdo udělat, pokud se zeptáme volnomyšlenkáře, co si myslí a proč si to myslí, pak je to trochu únavné a otravné, pokud se dozvíme, že očekává Úsvit, nebo že se zrovna věnuje zpívání Písní před úsvitem. To je pak člověk v pokušení odseknout, že Jitro není vždy tak docela příjemná záležitost a to ani pro ty lidi ne, kteří se věnovali svobodnému myšleni o společnosti v níž žijí. Člověku se může stát, že ho za úsvitu zastřelí.
Ani na chvíli si samozřejmě nemyslím, že bychom se měli bez mýtů a metafor úplně obejít. Sám je užívám neustále a budu to dělat i nadále. Myslím si ale, že si musíme všichni dávat pozor, abychom je nepoužívali jako náhražku rozumu. Možná by bylo dobré mít postní den, kdy bychom se zdrželi všeho, až na používání abstraktních pojmů. Shodněme se, že si každý pátek odřekneme vedle masa i metafory. Jsem si jist, že to intelektuálnímu zažívání jen prospěje.

Filosofie do školní třídy

Jedna věc, kterou by měli moderní lidé prostě pochopit je to, že každý argument začíná od předpokladu, tedy od něčeho, o čem nepochybujete. Samozřejmě, pokud chcete, můžete o předpokladu, ze kterého váš argument vychází pochybovat, ale v tom případě začínáte jiný argument s jiným výchozím předpokladem. Každý argument začíná nějakým neomylným dogmatem a to lze zpochybnit jen tak, že ustoupíme k nějakému jinému neomylnému dogmatu. Své vstupní tvrzení nemůžete dokázat, jinak by nebylo vstupní. Tohle všechno je abeceda myšlení. A je na ni zvláštní a positivní, že ji jako ostatní abecedy lze vyučovat v škole. To, že se nemáme pouštět do sporu a argumentovat, aniž bychom nejprve formulovali a předložili naše východiska, lze ve filosofii vyučovat právě tak jako u Euklida v jedné a téže obyčejné školní třídě s tabulí. A řekl bych, že tomu lze učit i mládež, než je vypuštěna do ulic a zcela vydána logice a filosofii Daily Mail
Mnoho z našeho chaosu kolem náboženství a pochyb začíná právě v tomhle, totiž v tom, že naši moderní skeptici začínají právě tím, že nám vykládají, čemu nevěří. Ale i u skeptika chceme v první řadě vědět, čemu věří. Než se začneme přít, chceme vědět, o čem se přít nemusíme. A celý tenhle zmatek nekonečně narůstá tím, že všichni skeptici naší doby jsou skeptiky v různé míře rozkladu.
Vy a já máme na všemi těmihle bystrými filosofy jednu výhodu, shodou okolností totiž nejsme šílení. Všichni věříme v katedrálu sv. Pavla, většina z nás i ve sv. Pavla. Uvědomme si ale zřetelně, že věříme ve spoustu věci z našeho každodenního života, které ale nelze dokázat nebo předvést. Nechme náboženství na chvíli úplně stranou. Tvrdím, že všichni rozumní lidé věří pevně a nezvratně v určité věci, jež jsou nedokázané a nedokazatelné. Zhruba si je nastiňme:
Každý člověk věří, že svět kolem něj a lidé v něm jsou skuteční, že to nejsou jen jeho přeludy nebo sny. Nikdo nezačne zapalovat Londýn ve víře, že jej sluha brzy vzbudí ke snídani. Ale to, že zrovna v danou chvíli nesním je nedokázané a nedokazatelné. Nedokázané a nedokazatelné je i to, že existuje cokoliv vně a mimo mě.
1)Všichni příčetní a zdraví lidé věří nejen, že tento svět existuje, ale také, že na něm záleží. Každý člověk věří, že máme povinnost se o tuto vizi či panorama života zajímat. O člověku, který by říkal „Nestál jsem o tuhle frašku, vadí mi a nudí mně, Vím, že někdo o patro níž zrovna vraždí jednu starou paní, ale já jdu spát.“ by si myslel, že se mýlí a jedná zle. Existence jakékoliv takové povinnosti vylepšovat věci, které jsme neudělali je nedokázaná a nedokazatelná.
2) Všichni příčetní a zdraví lidé věří, že existuje jakési já, ego, které trvá. Neexistuje ani palec mozkové hmoty, který by byl stejný jako před deseti lety. Ale pokud jsem před deseti lety zachránil člověku v bitvě život, jsem na to stále hrdý, pokud jsem utekl, pořád se stydím. Existence tak ohromného „Já“ je nedokázaná a nedokazatelná. A nejen, že je nedokázaná a nedokazatelná, mnoho metafysiků ji zpochybňuje.
3) A do třetice, věří většina zdravých a rozumných lidí věří a všichni příčetní a zdraví lidé v praxi předpokládají, že mají možnost rozhodovat se a odpovědnost za své počínání.
Jistě by bylo možné sestavit nějaké prosté, nudné stanovisko jako tohle právě uvedené, aby lidé věděli, kde stojí. A pokud se mládež budoucnosti nesmí (nyní) učit žádné náboženství, pak by se alespoň, jasně a jistě, mohla naučit třem či čtyřem zdravým základům a jistotám svobodného lidského myšlení.

Esej XXXVI.: O královských svatbách

Měl bych vysvětlit, že patřím k lidem, kteří mají opravdu rádi svatby. Nebo, abych mluvil přesněji, jsem jedním z mála lidí, kteří přiznávají, ba dokonce se chlubí tím, že mají rádi svatby. Kdybych bral docela prostě a vážně svědectví dlouhé řady jedinců s nimiž jsem se potkal a diskutoval o tomhle tématu, pak bych byl nucen dojít k závěru, že každý z nich svatby nesnáší. Vždy je popisují jako orgie marnosti a mátoření, příležitosti k předvádění primitivismu nebo choré sentimentality, jako tlačenice s zástupy naparujícího se příbuzenstva. Ještě nestravitelnější jsou podle nich svatby kvůli nesnesitelné přítomnosti kněží nebo pastorů v kostelech či kaplích, obecně se totiž uznává, že nutnost mít na svatbě faráře je ještě mnohem větší pohroma, než když na ní jsou jacíkoliv příbuzní. Dalo by se tedy, krátce řečeno, dovodit, že většina lidských bytostí nesnáší a zavrhuje svatby, zejména svatby důležité a velké. Což je taky důvod, proč je při nic nacpaný po střechu takovým zástupem, až praskají všechna okna a dveře.

Skutečnost je taková, že jsem si všiml, že člověk, který tvrdí, že nesnáší svatby je zpravidla tím člověkem, který působí, že jsou svatby k nesnesení. Bývá to právě taková ta dáma, která si stoupne na židli, aby prstem spočítala vévodkyně, nebo se hlasitě vybavuje o tom, kdo si mohl koho vzít a nakonec se vypotácí z davu obtížná fotkami všech nejbohatších lidí a podpisy všech hrubších celebrit jen proto, aby si hlasitě a zcela vyčerpaně stěžovala, jak hrozně svatby nesnáší. Ale všechny tyhle protivné věci, dámu v to počítaje, nejsou svatba. Když říkám, že mám svatby rád, nemyslím tím, že mám rád to, co svatbu narušuje, dusí, zastírá a přehlušuje, vše co je na svatbě vidět a slyšet nebo odvádí myšlenky všech od samotné ideje sňatku. Chci říct, že ideu sňatku mám rád. To bude pro moje nejzlomyslnější nepřátele dost velký paradox na strávení. Vlastní slova anglikánského svatebního obřadu mi připadají jako triumf anglického jazyka přinejmenším rovný čemukoliv z Miltona či Shakespeara a mnohem víc, než většině básní a to dokonce i většině velkých básní, lze o nich říct, že jsou vždy svěží, čerstvá a dokonce překvapivá. A zabývají se věcmi, které nemají vůbec nic společného s mrzkými frivolitami nebo pomíjivými módami, našeho konkrétního stavu společnosti, které jsou (doufejme) též pomíjivé. Jsou skutečně hodné toho, aby byly proneseny nad Adamem a nad Evou hlasem, který dýše Edenem nejen v dechu, ale i v dunění hromu.

Můžeme také vzít v potaz jednu nedávnou mimořádnou událost a to ve smyslu, v němž je docela po právu označována za událost historickou. Staré heraldické a rytířské formy, starodávné symboly feudální či dynastické oddanosti, různé národní barvy, nebo ohromné náboženské tradice , které jsou podle obyčeje při podobném obřadu oživovány nejsou jen cosi falešného či marného. Obyčejně jsou autentičtějším záznamem historie, než je ten, který najdeme v pojednáních o dějinách a určitě to není tak marné ani falešné jako ten druhu žurnalistické historie, který nyní puplarisují ješitní puntičkáři, kteří jsou jedinými vzdělavateli naší nevzdělané plutokracie. Tyto formy a symboly samozřejmě představují konkrétní tradice a ne celou pravdu, konkrétní loyality a ne vše, vůči čemu má být člověk loyální. Představují je ale korektně a historicky a takové, jaké doopravdy byly. Představují je mnohem pravdivěji, než dnes tak široce propagovaná levná vzdělávací díla a které naznačují, že populární monarchie musely být nepopulární, protože jim vládl monarcha, nebo že starobylá kněžství musí být nehajitelná, protože se dokázala hájit tak dlouho, až si vysloužila označení starobylá. Ve světě historiků toho slyšíme velmi mnoho o tom, jak nutné je brát zřetel na dobové dokumenty. Nepamatuje se při tom dostatečně na to, že každý oděv, erb, vlajka či znak je vždy dobovým dokumentem. I samo vzdělávání by se mohlo poněkud vzdělat, což je nejšťastnější i když nejbeznadějnější sen naší doby, kdyby se lidé obeznámili i jen se skutečnou historií několika uniforem či livrejí.

I mezinárodní aspekt takové příležitosti musí být zajímavý pro každého, kdo je, tak jak zjevně každý člověk musí být, jak internacionalistou, tak nacionalistou. Už sám fakt, že nevěsta byla představitelkou řeckého královského rodu stačí k tomu, aby nás přivedl k liberálnější zájmu o Evropu, což byla jedna z lepších vlastností doby označované dnes opovržlivě za liberální. Prapodivný provinční imperialismus hlásaný dnes v mnoha oblastech tisku mi nepřipadá v ničem lepší, než byly naděje na znovuvzkříšení Hellady, pro něž zemřel Byron a horoval Gladstone. Bez ohledu na to, v čem se shodneme nebo neshodneme pokud jde o diplomacii, musí každá vzdělaná osoba souhlasit s tím, že obnovení řecké samostatnosti byl historický mezník. Byl to první moderní krok proti, či překážka postavená dlouhému neomezenému a fatalistickému postupu islámu. Také přítomnost řeckého kněze a velké bysantské tradice pravoslavné církve bok po boku národní tradice Westminsterské, i když ani jedna není mým obřadem, je skutečnou připomínkou universální role, již náboženství v minulosti sehrávalo. Pro kteréhokoliv myslícího člověka musí být mnohem zajímavější, než bezmyšlenkové klábosení o moderním náboženství, které lze nalézt v moderních novinách. A skutečnost, že dáma, již jsme všichni přivítali do vládnoucí rodiny naší země je spojena i s hrdinským příběhem balkánského lidu může sloužit jako připomínka epiky, impéria a velké rolnické kultury, jež náležela Srbsku, než si politici usmysleli nazvat je Jugoslávií.

Někteří z našich žurnalistů se nás snaží vehnat jakéhosi agresivního pacifism, isolacionismu popírajícího v zásadě, ze jsme civilisovaná země a že patříme k civilisaci. Horečnatě nás budou ujišťovat, že Dover nemá a nemůže mít nic společného ani žádné spojení s Calais. Budou trvat na tom, že žádný Angličan nikdy nevyslovil, ani nezkomolil jmémé Wipers. Musí se ve vší prostotě a upřímnosti podivovat nad tím, proč nese kanon ze sedmnáctého století na edingburghském hradu pořád ještě jméno Mons Meg. Možná by je mohla mást skutečnost, že existuje anglické venkovské sídlo, které jmenuje Blenheim a londýnské nádraží nesoucí jméno Waterloo. Nevím, kde stanovují hranici, ale musím se přiznat k jisté potměšilé radosti a uspokojení nad tím, že se tahle královská svatba neomezila jen na tunel pod kanálem mezi Calais a Doverem, ale postavila dokonce most, který se klene přes celou Evropu od nejzápadnějšího výběžku Velké Británie k nejvýchodnějšímu pobřeží Řecka. Je velkou chybou pouze mechanické mašinerie většin, že vždy vynechává onu velkou demokracii mrtvých, jež je oprávněně označována za velkou většinu. Obřady, rituály a slavnosti, třeba u příležitosti velké národní či mezinárodní svatby obsahují tisíc věcí, které nám připomínají, že naši krajané zdědili mnohem živější a složitější zkušenost, něž jakékoliv takové dočasné a lokální řešení a varují nás, abychom nepřipustili aby se přítomnosti vůči minulosti sevřela a zúžila.

Esej XXXV.: O oběti

Svět ještě neměl to štěstí, aby se mohl začíst do mého příštího velkého díla Proč konat lidské oběti aneb Moloch, naděje moderního světa v devíti svazcích, s obrázky a a grafy ilustrujícími všechny výhody a přednosti rituální vraždy a náboženskou stránku kanibalismu. Je, žel!, dokonce možné, že čtenáři se nikdy nedočká vytržení, jež by mu čtení této velké vědecké biografie přineslo. Mám to totiž spoustu jiné práce, která mně rozptyluje a která může způsobit, že moje první žhnoucí a mladistvé nadšení pro lidské oběti poněkud s postupem let a usazením uměřenějších přesvědčení ochabne. I když ale pochybuji, že bych nyní dokázal obětovat dítě Molochovi a třebaže má někdejší chlapecká netrpělivost nad krotkými kompromisy dosaženými v případě Izáka a Ifigenie již dávno vyprchala, přece jen si pořád myslím, že lidské oběti jsou stále ještě nekonečně důstojnější a slušnější, než některé nyní navrhované vědecké operace. Když nic jiného je lidská oběť aspoň lidská, mnohem lidštější než humanitarianismus. Když ale moderní představitelé medicíny vstanou a hlásají, že lidské bytosti mají být vydány smrtícím komorám, pokud je nějaký důvod si myslet, že je unavil život, pa jsem pořád ještě (relativně) připraven křičet: „To chci raději Molocha a kanibaly. “

Povšimněme si nejprve toho nejpodstatnějšího: že totiž pohanský oltář alespoň s lidským životem zacházel jako s čímsi cenným a hodnotným, zatímco smrtící komory lidský život mají za cosi bezcenného. Lidský život byl bohům obětován, protože byl cenný, cennější než nejlepší býk nebo nejvybranější beran, nebo cokoliv jiného braného ze stád či hejn právě pro své vybrané přednosti. Ovšem moderní lidé, kteří nevěří v existenci bohů mají v posledku sklon nevěřit nakonec ani v existenci lidí. Protože jsou to vědečtí evolucionisté nedokáží poznat rozdíl mezi člověkem a ovcí. A protože jsou to vysoce civilisovaní obyvatelé měst, nejspíš by velmi těžko posoudili, jak se liší dobrá ovce do špatné. V obětech, které konají je proto jakási opovržlivost a lhostejnost, která odporuje ideji oběti, a to i té nejčernější a nejkrvavější. Mluví vždyky o eliminaci slabých a neschopných, zbavení se přebytečné populace, segregaci slaboduchých nebo likvidaci beznadějných případů, a to celé jejich práci dává povahu pohrdání. Nu v těch nejhanebnějších krvavých obřadech barbarů byla krutost, ale ne pohrdání. Když vám podřezali krk před ošklivou kamennou modlou byl to kompliment, i když možná kompliment, který byste zdvořile odmítli a nechali být.

Naznačovali by tím, že jste, řečeno podle starého feudálního obyčeje renty, nejlepší zvíře. A bez ohledu na to jak zvěrsky podle vás možná smýšlí lidé kolem vás a jak bestiální jsou podle vás jejich náboženské názory a liturgické obyčeje, bude v nich jisté uspokojení, že je mezi nimi nejlepší zvíře. Tato skvostná, třebaže padlá, nádhera lpěla i na lidské oběti, přinejmenším totiž byla pravým opakem přežití nejsilnějších. Vědečtí ničitelé nutně mluví v opačných pojmech a šíří opačný tón. Oni obětují černou ovci stáda, nebo šíleného býka, ty nešťastné z lidského společenství, které se rozhodli považovat za šílené nebo aspoň slabomyslné. Nespokojí se s pouhým zabíjením, ale ničí a to nejen v tom smyslu, že obrací lidi v nicotu, ale i v tom, že je považují za nikoho. Obětovaný člověk byl vždy někým, dokonce byl i jako někdo respektován. Obětí byla často princezna, jejíž krása byla obdivována, nebo velký nepřítel, jehož odvaha byla předmětem závisti. Někteří říkají, že to druhé bylo počátkem kanibalismu, což by znamenalo, že být uvařen a sněden byl velký kompliment a být ponechán na živu muselo být pro každého vnímavého gentlemana jakými úšklebkem a odstrčením. Čtenář si ale může oddechnout, protože já zahrnutí kanibalismu a lidských obětí mezi inovace obřadu pokrokové školy v církvi nenavrhuji.

Pravda však zůstává dokonce i v doslovném a latinském smyslu slova oběti (sacrifice). Znamená to, učinit věc posvátnou, nebo v tomto případě učinit posvátným, posvětit, člověka. A učinit jej posvátným znamená oddělit jej, dát stranou, aby se nepletl s hejny a stády a zvířaty, která hynou. Nu a opačným zlem tolik přítomným v mnohém z vědecké filantropie je sklon zacházet s lidmi po stádech, chovat se k nim jako k ovcím a nejen je počítat ke zvířatům, která hynou, ale přímo se velmi dobře postarat, aby uhynula. A to je tyranie nového druhu, dokonce i ve srovnání se starými despotickými popravami, o starých posvátných obětech ani nemluvě. Dokonce i staré veřejné popravy, nyní běžně odsuzované měly v sobě cosi z téhle divoké spravedlnosti, když hlavímu účinkujícímu neupřely světlo ramp. Ovšem nové smrtící paprsky vědecké zkázy nesoustředí pozornost na osobnosti a jednotlivce, jak to dělá světlo ramp. A je tu také nebezpečí, už sám fakt, že věnovat se místo velkých zločinů a rouhání životům považovaným za marné, bezvýrazné nebo jen nepříjemné a nepohodlné může přivést ducha, který je horší než krutost, protože to bude pouhá otrlá necitelnost.

Podle vtipu oblíbeného mezi vážnějšími z historiků měl Robespierre, chválený nebo ostouzený za to, že nechal gillotinou setnout tisíce nepřátel své theorie, svůj politický život začít obhajobou zrušení hrdelního trestu. Méně často si někdo všimne, i když je to ve skutečnosti lepší vtip, že k obhajobě použil jediný dobrý argument proti nejvyššímu trestu. Řekl: „Kdykoliv zabijete člověka dle práva, umenšujete tím poněkud posvátnost Člověka.“ Lidská oběť ovšem, ať už má jakékoliv jiné drobné slabiny, posvátnost člověka nijak neumenšuje. Z pohledu oné pohanské herese dokonce posvátnost Člověka zvyšovala. Byla totiž založena na opačném principu, totiž že nejlepší věc je nutno obětovat, nebo učinit posvátnou. A třeba tato konkrétní forma tohoto pocitu je barbarská, zpozdilá a v morální praxi zavrženíhodná, ale cit sám je něco, co by ve věku obecně označovaném za osvícený mělo být chápáno lépe. Bohužel i osvícení jsou zpozdilí. Jak se zdá nikdy nevrhnou žádné světlo na tyto nejtajemnější a nejzajímavější části povahy a dějin Člověka. Protože také nedokáží porozumět ideji v jejích nejvyšších a nejčistších projevech, je jen přirozené, že je mate ve svých formách nejhorších a nejhrubších. Ovšem těm, kdo se ani nedokáží zabývat ideou, že věci je možné se vzdát ne proto, že je špatná, ale proto, že je dobrá, zůstane jednou provždy nesrozumitelná značná část lidských dějin.

Samozřejmě, pokud budeme mluvit vážně, má většina lidských obětí sklony k nelidskosti, protože má sklony obracet se k démonům. Hranice mezi poněkud temným a nelítostným božstvem a skutečným božstvem se ne vždy rýsuje na první pohled nebo snadno. Ze skutečných dějin světa se ale můžeme poučit přinejmenším o jednom, a to o způsobu jak se vyhnout omylu, kterého se dopouští více než polovina pojednání o dějinách světa. Bez ohledu na to, co jiného je pravda, to že by krvavé obřady patřily výlučně k prehistorickým či primitivním národům a lidem pravda není. Pokrokoví historici ze školy, která už nedělá žádné očividné pokroky dělali co mohli, aby naznačovali a dovozovali, že složitá civilisace je úplnou obranou a zárukou proti nepřirozeným vyznáním a krutým praktikám. Nic takového. Některé vysoce civilisované a organisované kultury, třeba Kartágo v čase svého největšího bohatství, měly ty nejhorší lidské oběti. Kultura, podobně jako věda, není obranou před démony. A chudák Robespierre byl pravdě blíž než pozdější pokrokáři,když řekl že pro společnost není jiné ochrany než v ctnosti a v uctívání Boha.