Esej XXXI.: O filmech

Přišel čas protestovat proti jistým velmi vážným hrozbám, jež s sebou nese kino a populární filmy. Nemyslím tím hrozbu nemorálních filmů, ale těch morálních. Mám samozřejmě zcela jednoznačnou námitku proti amorálním filmům, je ale čím dál těžší bavit se o jednoznačné morálce s lidmi, jejichž samotná nemorálnost je jaksi nejednoznačná. A pokud jde o to další mohu říct, že mi pokleslejší filmy přijdou mnohem morálnější, než ty vysoko vážené. Obyčejná obhroublá pantomima, fraška s komickými a pády a společností postavenou na hlavu, jsou alespoň dobré pro duši, když už nic jiného. Vidět bankéře, burzovního makléře nebo úspěšného podnikatele, jak honí svůj klobouk, jak je vykopnut ze svého domu, shozen z vršku mrakodrapu, kterak visí za nohu z letadla, je vhozen do mandlu či parním válcem přejetý na placku nebo postižený jakýmkoliv jiným zvratem osudu, to vše samo o sobě spíše přispívá poučení: pochopení, že ve světských věcech není jistoty a porozumění, jak bláhová je pýcha, která se zakládá na tom, že se někomu zrovna vede dobře. Ovšem filmy v nichž se slavní či oblíbení lidé stávají směšnými či nedůstojnými nejsou ty, na které bych si tu stěžoval. Stěžuji si na ty, v nichž jsou důstojní až moc a směšní leda nedopatřením.

Zatemněním a zeslabením lidské inteligence hrozí v této souvislosti zejména filmy výchovné a vzdělávací. Nemyslím filmy vzdělávací v technickém či vědeckém smyslu, prezentující v jednoznačných podrobnostech nějakou vědu nebo obor bádání. V těchto nevinných záležitostech dokonce i vzdělávání může lidskému mozku ublížit jen nepatrně. Je tu kupříkladu celá řada velmi příjemných filmů, které se kupříkladu věnují zkoumání a místním aspektům biologie nebo botaniky. Není nic podmanivěji neskutečného, než přírodověda, zejména když její netvoři vypadají, jako by napodobovali tvorečky z nonsensových veršů a stávají se postavami nepřirozené přírodovědy. Lásky tučňáků jsou jistě právě tak čisté jako lásky trojúhelníků a dívat se na film v němž nějaký slon s hravostí sobě vlastní rozdupe čtyři nebo pět vzkvétajících průmyslových měst či imperiálních pevností jen naplňuje sny s otevřenýma očima tak drahé každému zdravému lidskému instinktu. Skutečná hrozba se začíná vyjevovat ne v přírodovědě, ale v dějepise. Najdeme ji v příběhu o oněch výřečných a vynalézavých tučňácích, o nichž M. Anatole France psal v příběhu o onom hrozném a nevypočitatelném stvoření, které je mnohem nelítostnější a ničivější než nejzuřivější zdivočelý slon, protože průmyslová města neničí, ale staví.

Krátce řečeno právě ve vztahu k Člověku, největšímu netvoru mezi netvory a největšímu mystériu mezi tajemstvími se naší přírodovědě může přihodit, že se stane v nebezpečném smyslu nepřirozenou. A každý ví, že nejběžnějším způsob, jak se dějiny mohou pokřivit nebo se stát nepřirozenými je cesta stranictví a předsudků spolu s touhou vyvodit příliš prosté ponaučení jen z jedné stránky případu. Nu právě zde jsou ty nejúspěšnější filmy v jistém nebezpečí, že upadnou do pravého opaku vzdělávacího či výchovného poslání, i když budou nadále převážně tvrdit, že výchovné a vzdělávací jsou. Bude dobré si v této souvislosti připomenout dva nebo tři určující fakty dnešní obecné situace a stavu umění a společnosti. První čeho si všimneme je, že teprve velmi nedávno se začaly pomalu opotřebovávat ty nejtupohlavější předsudky lokální historie. Lidé ještě se pořádal ještě stavěli, jak bylo jejich právem, na tu stranu, které patřily jejich sympatie. Začínalo jim ale docházet, že dějiny pozůstávají z lidských bytostí a ne z hrdinů a padouchů z nějakého starého melodramatu z divadla Adelphi. Ať už byli stranili královně Alžbětě I. nebo naopak, začínali si uvědomovat, že byla čímsi poněkud složitějším, než dobrou královnou Bětkou a že dokonce i její nešťastná sestra byl v situaci, již nelze tak docela zjednodušit použitím lidové nadávky, třeba Krvavá Mařka.

Začalo see připouštět, že velký střet v němž se v sedmnáctém století rozhodovalo o tom, zda bude Anglie monarchií nebo aristokracií, nelze používat je k tomu, aby se dokázalo, že Cromwell nebyk nikdy nic než světec nebo Karel I. nikdy nic než mučedník. Tato velká změna k dobrému byla spojena do značné míry s tím, že pomíjel starý systém dvou stran. Byla doba, kdy si lidé měli vybrat ani ne tak mezi Gladstonem a Disraelim, ale spíš mezi populární osobností, jíž nebyl Gladstone a jinou osobnost, již nebyl Disraeli. Parlamentní veterán se svou toryovskou tradicí z oxfordského hnutí byl představován jako bezuzdný, revoluční idealista, dožadující se toho, aby se zřítila nebesa a bylo možné prosadit jakousi utopickou spravedlnost. Cynický kosmopolitní dobrodruh se svou romantickou loyalitou k Israeli a otevřeným pohrdáním vůči sdílenému konservativnímu názoru byl veleben jako veselý a zdravý anglický venkovský gentleman s nevinným zájmem o polní květenu, převážně petrklíče. Tyhkle směšné volební fantasmagorie se začaly poněkud rozplývat, zčásti v reakci na poněkud žlučovité biografie Lytton Stracheye, zčásti díky rozumnějšímu a liberálnějšímu historickému zájmu o historické postavy, které byly doopravdy velmi zajímavými lidskými bytostmi. A právě když začala pravda pronikat knihami, ba dokonce i do novin zastřel a zamazal všechno světlo jeden velký, ve velkém stylu natočený film. Byl šikovně a prohnaně napsaný, výtečně zahraný a Disraeli se v něm opět objevil jako Boží Angličan pokrytý petrklíči a vdechující nevinný patriotismus našich rodných lánů.

Druhou věc, již bychom měli mít na paměti je jisté privilegium téměř odpovídající monopolu, jež věcem jako je kino či divadlo nutně náleží. Ve smyslu víc než metaforickém naplňují jeviště, ovládají scénu, tvoří krajinu. To je důvod, proč člověk ani nemusí být puritán, aby trval na tom, že všechny formy hraní s sebou nesou poněkud přísnější odpovědnost, než volnější a méně výrazná a názorná literatura. Když člověka jedna kniha odradí či odpudí může ji zavřít a sáhnout po jiné, ale divadlo v němž sleduje představení, které považuje za odpudivé zavřít nemůže, ani si ihned objednat jiné z tisíce divadel, jež by lépe odpovídalo jeho vkusu. Divadel je omezený počet a dokonce i kina mají svá meze. Proto existuje skutečné risiku, že film bude šířit a popularisovat historickou lež, protože obyčejně není šance, že by jeden film byl opraven a korigován filmem jiným. Když vyjde kniha představující pochybný portrét královny Alžběty I. ukáže se obvykle, že asi tak šest dalších dějepisných badatelů se v tu chvíli rozhodlo vydat šest dalších versí královny Alžběty. Můžeme si koupit páně Bellocovu knihu o Cromwellovi a pak knihu pana Buchana o Cromwellovi, zaplatíme a vybereme si. Jen velmi málo z nás je ale v postavení, aby mohlo zaplatit peníze nutné k natočení úplné a propracované alternativní filmové verse Disraeliho. Filmová fikce, stranická verse scénáře projde bez protestu a dokonce bez kritiky a to způsobem, jímž se rozporům a kritice vyhne jen velmi málo provokativních knih. Nebude příležitost postavit se jí na jejím vlastním bitevním poli rozlehlých scén a mnohačetných opakování. A velká většina z těch, na které zapůsobí budou stěží vědět a pramálo jim sejde, že na ni jiní kritici a kritické metody vytáhly knihu pravidel. Už sama fráze o knize, již jsem mimoděk použil, ukazuje, oč tu jde. Lživý film může být odsouzen ve stovce knih, aniž by se to nějak moc dotklo snadno obalamutitelných milionů, lidí kteří žádné knížky nečtou a viděli jen film. Protestovat má smysl, protože provinční předsudky tohoto druhu jsou hrozivě nebezpečné s ohledem na mezinárodní problém této chvíle. Je naprosto přirozené, že národy mají vlastenecké či patriotické umění, dokonce i rozumně patriotická výchova a vzdělávání má smysl. Lidi, zejména mladé, přirozeně vede k hrdosti na velké hrdiny jejich velkých dějin a k tomu, aby si svou vlastní minulost představovali a pojímali jakými poetickým způsobem podobným legendám. Jenže právě zde můžeme ověřit rozdíl mezi legendou a lží. Obrysy skutečného hrdiny, třeba Nelsona nebo Sarsfielda se nezmění, když je ve zralejších fázích poznání vyplní o selhání, slabosti či omezeních. Hrdina zůstane hrdinou, i když dítě, jež mezitím dospělo, už ví, že hrdina je člověk. Ovšem postava smyšleného Beaconsfielda vměšování skutečného Disraeliho nesnese. Zničilo by ji všechno to, co bylo na Disraelim nejzajímavější, dokonce i vším tím, co bylo na Disraelim nejautentičtější. Takový panák není k ničemu dobrý ani národní cti ani slávě, všichni cizinci se mu směji, protože ví víc, než my a my sami si vážnou tvář můžeme zachovat jen tak, že se budeme snažit sami nerozesmát. To znamená udělat z celé věci jen pás, jaksi filmový, natažený přes oči oficiálního zastírání a dát jménu „Plátno“ nový tajnosnubný význam.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s