Esej XXXIII.: O šokujicích zvratech

Bylo by dobře, kdyby badatelé v oboru vydávali čas od času zprávy o stavu detektivních příběhů, stupni vývoje jehož žánr v poslední době dosáhl při svém současném údajném pokroku či úpadku. Někteří mají za to, že detektivka brzy vyčerpá své možnosti. Jsou toho názoru, že člověka lze zavraždit jen omezeným počtem způsobů, nebo jen omezený počet lidí, jež zle rozumně a pochopitelně zavraždit. To by ovšem dozajista znamenalo dívat se na celou věc příliš chmurně a pesimisticky. Někteří se, ovšemže, domnívají, že detektivku čeká pokrok a vývoj, ale že se vyvine v něco jiného a já si vždycky říkám, že takový vývoj je jistou formou vyhynutí. Vypadá to, že si myslí, že bude nakonec tak dobrá, že přestane existovat, že na samou dobrotu zemře, jako malý klučina z chrámového sboru. To co bývalo policejním románem se rozroste do románu, kde budu problémy příliš složité na to, aby je bylo možné vyřešit přivoláním policie. Pokud jde o mne, já se čistě z hlediska vkusu bez policie obejdu, ale ne bez zločinců. A pokud moderní spisovatelé hodlají ignorovat existenci zločinu, jako už mnozí z nich ignorují existenci hříchu, pak bude moderní literatura ještě nudnější než dosud.
Mojí jedinou povinností jako zapisovatele suchých vědeckých faktů je tu ovšem jen zaznamenat několik změn v policejním románu, které zhruba odpovídají změnám v sociální historii v naší době. V roli horlivého ethického poradce mladých badatelů v oboru krve a hromu si také dovolím poukázat na jistá nebezpečí a nevýhody spojené s těmito novými formami a styly v oboru zločinu. I když nám totiž moderní společnost dala v jistých ohledech širší pole působnosti a poskytla nám určité druhy neštěstí i nástroje, které neznali naši otcové a matky ani ostatní prostí a domáčtí vrazi našich dětských let, jenže tahle větší šíře a rozmanitost není pro umělce vraždy bez nevýhod. V tomto i v v dalších uměních je moderní zdání svobody velmi zavádějící. Mnohá rodina, nevinně hrdá na nějakého strýčka oběšeného za starých klidných viktoriánských časů, by zjistila, že kariéra jejich příbuzného posuzovaná jako příběh by vydala na lepší příběh, než některé u větších a neurčitějších studií nespořádaného života, kde stopy dávného zločiny kryje příliš mnoho nových neřestí.
Proto na prvním místě chci předepsat tento kánon: lidé ve skutečně krvavé detektivce by měli být dobří lidé. Dokonce i skutečně krvavý člověk by měl být dobrý, nebo by měl alespoň přesvědčivě dobře vypadat. Nu, mnozí z těch nejlepších autorů tohoto stylu kvůli opomíjení této maximy. Vycházejí z maximy jiné, která je sama o sobě také naprosto zdravá. Začali velmi rozumným nápadem, že dají čtenáři velmi široký výběr a že se představivost bude dlouho nad nimi všemi vznášet, než se nakonec (pokud vůbec) snese na skutečného viníka. Bohužel právě tady vstupuje do hry laxnost moderních způsobů, o mravech nemluvě, aby všechno pokazila. Autor začne tím, že někdo dělá to, čemu se (tuším) říká dělat párty, což má posloužit jako předehra k vyřízení poněkud soukromějších záležitostí, rozuměj vyřízení jisté další osoby vyhozením z okna nebo svržením do studny. Celé to začíná v poněkud vzrušené atmosféře rozpalujících koktejlů, kořeněné tu a tam šňupnutím kokainu. Podmanivá svoboda a rozmanitost takové společnosti dovoluje v nynější době autorovi zaplnit pokoj nejrůznějšími lidmi, kteří by se v ní mohli ve starším příběhu sejít jen pokud by utekli z Dartmooru nebo dostali propustku z Botany Bay. Největší ozdoby těchto aristokratických salonlů jsou nápadné nejen tím, že jsou to tupí hulváti, ale že vypadají v každém ohledu jako zločinci. Podezřelí jsou tak podezřelí, že o nich s klidem můžeme mluvit jako o vinících, ne nutně v tom smyslu, že by se provinili právě probíraným zločinem, ale jen asi padesáti dalšími.
Na tomhle pohodlném způsobu jak rozšířit podezření nad větším počtem postav je jeden zjevný zádrhel. Lze to říci takhle: takové případy mohou vyvolat podezření, ale nemohou způsobit překvapení. Šok může vyvolat něco šokujícího. Ale tyhle moderní postavy jsou až příliš šokující na to, aby mohly šok vyvolat. Tihle pochybní překupníci a pašeráci drog, tihle údajní nebo skoro údajní hrdinové děsivých skandálů z minulosti, všichni ti kdo nespoutaně užívají nevázaných životů v sobě mají jednu nevyhnutelnou stopu krotkosti. Je v nich jeden rys, který působí, že jakýkoliv konec příběhu bude krotký. Jde o to, že žádného čtenáře nemůže ani jen mírně překvapit, pokud se dozví, že ten zločin spáchal, kterýkoliv z nich, nebo oni všichni dohromady. Je pravda, že v některých ze skutečně nejlepších romans policiers se tahle sešlo poněkud zvěrských účastníků párty objevuje ne proto, aby byl někdo z nich usvědčen, ale proto, odvedli pozornost od nějaké navenek obyčejné osoby, která je nakonec usvědčena. Je to ovšem metoda i v nejlepším provedení vadná, náznak viny totiž má být vzrušující. Ovšem na jistotě, že některá z těchhle ozdob společnosti může být zlodějem nebo gangsterem není vzrušujícího nic. Pokud chceme docílit vzrušení, můžeme je najít jen v počestných viktoriánských domácnostech, kde se právě ukázalo, že babičku podřezal kaplan nebo guvernantka poněkud příliš vybraných mravů. Dokonce i láska k detektivkám, podobně jako jiné morální a náboženské náklonnosti, nás vede zpět k domovu a prostému životu.
Myslím, že je tu ještě jedna slabina, což je to nejhorší dokonce i pro nejlepší šokující zvraty a závěry. Je spojená i s dalšími věcmi, třeba vědeckou módní oblibou psychoanalýzy, která je celkem vzato spíš módou než vědou. Souvisí též s jistým mechanickým či materialistickým výkladem lidských zájmů, který ji často provází. Myslím tím užitečnou možnost odvést od skutečného zločince pozornost tím, že ho uvedeme v podezření na začátku a ne jen na konci. Obvykle má podobu zdánlivého usvědčení či doznání, jež jsou nejprve odmítnuty jako nemožné, aby se nakonec , díky nějakému neočekávanému důvtipu, ukázaly jako přece jen možné. První obvinění je často odmítnuto na základě některého z dogmat moderní psychologie. Řekněme, že by se kaplan přiznal, že kvůli tomu, aby mohl zavraždit babičku, přeskočil nějakou neuvěřitelně vysokou zeď a profesor psychologie (s pronikavýma očima) poukáže, že kaplanova theologická formace namísto aby osvobodila jeho libido, tak je potlačila a přivedla kaplana k vloupání a krádeži. Zdálo se mu, že přeskočil velmi vysokou zeď, nebo možná výška symblisovala levitaci a výstup na nebesa, psychologie je věda přizpůsobivá. Když si pak myslíme, že je to z toho kaplan venku a očištěn, v poslední kapitole s úlevou zjistíme, že je nakonec doopravdy zločinec. Autor i on až do této chvíle tajili, že kaplan býval mezinárodním šampionem ve skoku vysokém a že tyč užívanou ke skoku ukrýval mezi bidly, s nimiž vyrážel na lodičky..
I tato metoda má všechny kvality důmyslu a usiluje o vysoce legitimní cíl přesnést pozornost od viníka k nevinnému. Přesto si myslím, že selhává a vysvětlím proč. Její omyl spočívá v jejím materialismu. Mýlí se ve svém předpokladu, že se o zápletku zajímáme jaksi mechaniky, zatímco náš zájem je ve skutečnosti motivován morálně. Ovšem umění není nikdy memorální i když je někdy špatných mravů, tedy morální, ale se špatnou morálkou. Dokonce i v obyčejném napínavém příběhu je jediné napětí nějak spojeno se svědomím a vůlí, patři k němu zjištění, že lidé jsou horší nebo lepší než se jevili a to z vlastního rozhodnutí. Nemůže proto vzniknou stejné vzrušení nad pouhou mechanickou pravdou, jak člověk dokázal něco obtížného, jako nad pohou skutečností, že to chtěl udělat. Zločince jsme v těchto případech už za zločince považovali, nyní se po nás chce jen tolik, abychom ho považovali za kasaře nebo zdatného a prohnaného zločince. Výsledek je pokaždé jakási prkotina a antiklimax. Říkám to se smutkem, protože se objevuje v některých z nejlepších detektivek, které znám. Ale i když knížka patří k nejlepším, vždycky mívám pocit, že poslední stránky jsou nejhorší, zatímco by poslední stránka měla být ze všech nejlepší.
Všímám si, že na některé z dobře známých příběhů o vraždách, jež bývaly tak veselé, nevinné a osvěžující, sedá jakýsi podivný moderní a zachmuřený realismus. Bývaly doby, kdy naše detektivní umění bývalo opravdu skoro špatných mravů, a proto také mohlo zůstat téměř morální. Ale nad odrůstajícím klukem a nadějným budoucím řezníkem své rodiny se dlouží stíny věznice, ba co hůř, humánního nápravného zařízení či psychologické kliniky. Dostává se nám podrobných popisů depresivních interiérů bytu, jako by to měla být hloupě položená otázka, zda žena v domácnosti tak zaměstnaná praním, utíráním prachu nebo jarním úklidem nebyla nakonec odsouzena či předurčena k tomu, aby byla tak či onak zavražděna či vraždu spáchala. Inu jistě, může být, ale rád bych tomu krvelačnému setsakramenskému sofistovi připomněl, že to lze říct i obráceně. Jestliže platí, že pomýlená žena začne bezmyšlenkovitým praním a dočká se všemožných trýznivých důsledků až po možnou násilnou smrt, pak je právě tak možné, že vraždu nejprve použije jako drobné domácí náčiní, násilnou smrt vezme bez hnutí brvou jako jednoduché a praktické řešení a pak nakonec zjistí, že ji čeká opravdu hodně velké prádlo.
Není většího příkladu této tragedie, než nešťastná lady Macbeth. Měla možná své chyby, ale není důvodu ji vinit, že by měla nějakou vrozenou či zakořeněnou zálibu v hygieně. Když bývala mladá a nevinná její mysl podle všeho neposkvrnily žádné nečisté obrazy mýdla. Váhal bych ji dokonce obviňovat, že by se snad dopouštěla jarního úklidu v závažném, asociálním a hříšném slova smyslu. V každém případě se zdá, že nad vstupem do přijímacích komnat nerušeně hnízdilo velké množství velmi rozmanitých ptáků, což napovídá, že bývala lidskou bytostí, již více zajímala jarní snůška než jarní úklid. Bohužel podobně jako velmi mnoho lidí žijících v oněch temných, nevědomých a zuřivých časech, byla i ona plná moderních myšlenek. Chtěla zastávat zejména dvě nejbystřejší a nejfilosofičtější moderní myšlenky, za prvé tu, že je někdy krajně příhodné dělat zlé věci a za druhé, že kdykoliv je spáchání něčeho zlého příhodné, ihned se to stává dobrem. Vedena těmito dvěma věděckými majáky dvacátého století při své šátrání mezi strohými stromy kamennými sloupy temného středověku, dospěla lady Macbeth k tomu, že zabít starého gentlemana bez valné ceny pro přežití a nabídnout své vlastní schopnosti světu coby královna je něco jednoduchého a praktického. Vypadalo to docela přirozeně, a většině z nás, kteří jsem uvyklí mravům moderních románů by to přišlo přímo únavně a nudně očividné. A podívejme se, že to nakonec přece jen mělo háček!
Na tuto oddanou nešťastnici, která nepáchala nic než jednu malou vraždičku o níž tehdy dost málo přemýšlela (jak říká de Quincey) je z nebes svržena jako potopa smrtící kletba čistotnosti. Ji, která nikdy nic tak morbidního neznala, najednou mučilo nutkání umývat si ruce a pronásledovaly ji furie, které vypadaly, jako by na sebe vzaly podobnu moderních obchodních cestujících nabízejících různé druhy mýdla. Ambice ženy v domácnosti, které modernímu spisovateli přijdou jako tak zjevným důvodem k vraždě, byly v jejím případě šíleně přehnanými důsledky spáchané vraždy. Nejhorším prokletím vražedkyně bylo, že chtěla prát ne v pondělí, ale o půlnoci, že chtěla dělat jarní úklid ne v když přišlo jaro, ale v půli noci. Kdo si troufne říct, že na jedné či dvou vraždách nesejde, jestliže kvůli nim propadne vražedkyně takové vášni pro hygienu?
Zlověstné mysli může zahalit temné a nehodné podezření, že zde probírané názory nejsou míněny tak docela vážně, jenže někteří moderní moralisté preferující vraždu a jiná jednoduchá řešení sociálních obtíží jsou vážní tak, že jejich ochraptělou horlivost žádná satira nemůže napodobit. Dokonce a ni moje odlehčené předsudky z negativní strany nejsou zcela prosty záchvěvů upřímnosti. Opravdu nemám rád náboženství omývání, které bylo vždy doopravdy náboženstvím farisejským a to i tehdy, když se maskovalo jako náboženství anglosaské nebo náboženství mužného křesťanství. Tropil jsem si z něj šprýmy, když bývalo slepě uctíváno i když jsem se dožil toho, když je příliš zaslepeně a paušálně zesměšňováno jako náboženství Pukka sáhibů nebo náboženství absolventů veřejných škol (anglických soukromých internátních škol pozn. překl.) Vím též, že ve svých domáckých formách může nabývat tak puritánských forem, že to věru k farisejství nemá daleko. Přesto bych je pořád pokládal spíš za symptom sociálního zla, než za příčinu sociálního zločinu. Miss Miggs dělá kolem mastné skvrny skoro stejný povyk jako lady Macbeth kolem skvrny od krve. Dovozovat z toho ale, že jsme právě tak odsouzeni k tomu, abychom slečnu Miggs zavraždili, jako byla lady Macbeth odsouzena zabít Duncana a že vůbec kdokoliv je odsouzen k tomu, aby zamordoval kohokoliv, kdo mu nějakou notnou dobu přijde z jakéhokoliv důvodu protivný, to je jedna z pochybných a plíživých úvah, které se začínají vice či méně zkusmo objevovat v mnoha nyní publikovaných tragediích. Proti každému takovému divošskému fatalismu chci protestovat dřív, než nabude výslovnější podoby. Je to samozřejmě jen logický důsledek toho, když se na problém vraždy aplikuje to, co se dnes všude aplikuje na problém manželství. Je to theorie, že neexistuje žádné nesnesitelné řešení problému, jen nesnesitelné přijetí problému. Je to theorie, že neexistuje nic, co by se nedalo vydržet, až na to, že by se něco muselo vydržet. Je zajímavé vidět, jak rychle a tiše už začal týž ethický duch pracovat v jiných oborech myšlení. Přijde mi opravdu mnohem méně fantastické říkat, že nutkavá potřeba umývat se a čistit byla mírným a milosrdným trestem za vraždu, než tvrdit, že vražda je spravedlivým a rozumným trestem za vášeň k praní a uklizení. V každém případě ale protestuji proti svévolnému gestu sebeočištění a seberozhřešení, jímž některé postavy moderních příběhu zakončují svá doznání ke spáchaným zločinům, podobně jako slabý tyran, který se pokusil spojit protiklady despocie a nezodpovědnosti tím,že si poté, co nevinného poslal na smrt, umyl ruce.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s