Esej XXXIV.: O žebrácích a vojácích

Docela mě baví pomyšlení, že vším vzýváním Vánoc a apelům na vánoční dobročinnost jsem nejspíš v menšině, když chválím zrovna předvánoční koledování. Veselé svátky je obyčejně zvykem slavit vtipy o předvánočních kolednících, ale ty se zpravidla hodně podobají vtipům o vánočních účtech a nákupech. V novinách pořád píší (a musí to tedy být pravda), že jsme všude vyrostli v sociálním porozumění a smyslu pro lidské bratrství a někdy se dokonce mluví o tom, že se všechny třídy sbližují ve vzájemném porozumění. Určitě doufám, že by to mohla být pravda a dokonce si myslím, že v jistých sociálních aspektech to i pravda je. Všímám si ovšem, že v mnoha domech, kde ještě v minulé generaci koledníky a muzikanty přijímali, i když na ně v skrytu hromovali, se vší vnějškovou zdvořilostí a odevzdaností vévody Thesea naslouchajícího hře o Pyramovi a Thisbé ve Snu noci svatojan, jsou v nové generaci mnozí méně trpěliví a méně zdvořilí. Všímám si také, že celé velké čtvrti moderní městské civilisace mají ulice polepené plakáty zakazujícími pouliční prodej a vyvolávání, aby totiž dávná instituce pouličních prodavačů nebo to poslední, co zbývá ze staré hudby Londýna, nerušilo ty uvnitř, kdo jsou velmi zaměstnáni, doufejme, studiem knih o evolutivní ethice sepsaných ekonomy z Cambridge, které tak jasně ukazují nutnost společnských kontaktů a odstranění všech bariér mezi třídami. Sám jsem takových knih svého času přečetl spoustu, ale pořád nejsem tak docela přesvědčen, že by byly ve všech ohledech lidštější a zábavnější než řeč Autolycova nebo melodie „Cherry-Ripe“.
Koledníci mají ale sami ještě svoji zvláštní obhajobu. Přicházejí totiž v čase, kdy nám celá naše tradice vždy říkala, abychom byli laskaví k cizím lidem, dokonce i k žebrákům. Koledníci nejsou samozřejmě vůbec v žádném smyslu slova žebráci. Jsou to lidé, kteří za peníze cosi nabízí, nemusíme si myslet, že by to za ty peníze stálo a to si já shodou okolností myslím o třech čtvrtinách věcí, které jsou nejvíce vyvolávány a vnucovány lidem na moderním podnikatelském trhu. Pokud ale mnozí z nás platí za zábavu i když o ni zrovna moc nestojíme a děláme to z důvodu dobročinnosti, lze do jisté míry koledníky řadit do stejné skupiny jako žebráky, čímž se ihned propadají do stejně bědné a ubohé situace jako Homér či František z Assisi. A právě o tomto problému žebráků či těch, kdo jsou v jistém ohledu v postavení žebráků chci vznést jednu velmi obecnou otázku a provést jisté obecné srovnání.
Zastupuji náhodnou víceméně obecnou morální filosofii, jež až do velmi nedávnou dobou byla obecnou morální filosofií většiny národů a dokonce i většiny konfesí v Evropě. A naši současníci nekritisují tuto obecnou tradici našich otců v ničem víc, než v tom, že se údajně spokojovala s příležitostnou a občasnou dobročinností, či jinými slovy, s dáváním peněz žebrákům. Nu , je tu jedna zajímavá paralela mezi postojem devatenáctého století k problému žebráků a přístupem století dvacátého k problému vojáků. Až příliš často to, k hlubokému zostuzení vlád, byli jedni a titíž lidé. Za mých dětských let byla jedna žebrácká rýmovačka, která zněla: „Jsem já chudák voják z Botana Bay, copak mi vašnosto dneska daj?“ V očích mnoha věděckých humanitářů a filantropů (kteří by mu jistě nedali nic ) by se na něj snesla řada a příval zločinů, hrůzných protože byl žebrák, hrůzných protože byl odsouzenec z Botana Bay nebo jakékoliv jiné vězeňské kolonie, a nejhrůznější proto, že byl voják. Ovšem jak ve své roli žebráka, tak ve své roli vojáka nabází příležitost vysvětlit jistý staromódní názor, kterému většina lidí, mám dojem, vůbec nerozumí.
Moderní lidé, kteří víc než lidé kdykoliv za starých časů, odmítali a vyháněli žebráky jako takové nebyli jen hrubí nebo netýkaví. Snad nejhorší to bylo v nejčernějších dobách průmyslového individualismu, kdy byly hrubé a netýkavé dokonce i theorie. To by ale bylo nespravedlivé vůči velkému množství theoretiků a idealistů, kteří opravdu věřili v přijatelné theorie a ideály. První z uznávaných theorií zněla asi takhle: je neekonomické a tedy neethické napravovat postavení lidí, kteří jsou ve špatném postavení, ba na špatném místě. Theorie tvrdila, že taková osoba nakonec své místo najde, až celé ekonomické společenství najde svou rovnovážnou úroveň a každý bude dosahovat nejlevnější produkce při odpovídajícím zisku či ceně. Ideál, jakkoliv neurčitý, spočíval v představě společenství, kde bude každý žít prospěšně a výnosně a nikdo nebude žít neproduktivně a nevýdělečně. Při takovém ideálu nebo jakékoliv skutečné víře v takový ideál není těžké chápat, že se žebrák jevil jako anomálie, která musí zmizet. Bohužel zmizel ideál a žebrák tu zbyl. Nikdo už nevěří, že by pouhý individualismus a soutěžení mohly vůbec někdy, samy o sobě, přinést onen ekonomický ráj produkce a spotřeby. Smrt tohoto bludu uspíšili socialisté. A ať už má socialismus jakékoliv svoje vlastní chyby a omyly, v tom, co je špatného a pomýleného na socialismu měl naprostou pravdu. Jenže i socialista, právě tak jako individualista, nutně a nevyhnutelně považoval žebráka za abnormalitu, kterou je třeba zrušit. Chtěl toho dosáhnout naplánováním řady Utopií, v nichž stát člověku najde nejlepší práci a každému zaplatí nejlepší mzdu. Teď zrovna tyhle Utopie nekritisuju, nebo na nich spíš kritisuji jednu maličkost. Pokud jde o argument samotný, není co proti němu říct až na to, že se to nestalo. Dokonce i u bolševiků, kde se cosi stalo, to nebylo zrovna zrušení žebroty, ať už to byla chyba bolševiků nebo ne. Boháč na Ukrajině čelil stejnému problému s žebráky jako boháč za irského hladomoru. Nu a když takhle přichází a bez výsledku odchází jedna theorie za druhu a jeden utopický slib za druhým je nejdřív dán, jen aby byl posléze porušen, není pak docela pochopitelné, že si někteří z nás myslí, že je dobré zachránit před smrtí hladem třeba i jednoho člověka zatímco svět se snaží dobrat se toho, kolik století to bude trvat, než hlad zmizí?
Už jsem naznačil že snášení vojáka má v sobě cosi ze snášení žebráka. Nikdo nechce, aby někdo musel bojovat nebo žebrat. Když ale není dodržen žádný ze slibů všeobecného míru a jedna konference za druhou utíká od práce na ustavení mezinárodní spravedlnosti, je pak až tak podivné, že někteří lidé budou pořád ještě chtít něco, čím by hájili národní spravedlnost ve smyslu spravedlnosti vůči svému vlastnímu národu? A pokud jak to tak vypadá, tu zůstanou žebráci a vojáci, jelikož to vypadá, že tu zůstanou, pak má velmi silný dojem, že bude lepší je nepovažovat jen za nějaké poskvrny či škůdce, ale spíš se na ně dívat ve světle tradičních ctností spojených s tragedií, na jednoho ve světle lásky a na druhého ve světle rytířství. Neočekávám, že by s tímto názorem souhlasili všichni, možná nebude zcela souhlasit nikdo, doufám ale, že někdo aspoň udělá kompromis v případě adventních a vánočních koledníků.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s