Esej XXXV.: O oběti

Svět ještě neměl to štěstí, aby se mohl začíst do mého příštího velkého díla Proč konat lidské oběti aneb Moloch, naděje moderního světa v devíti svazcích, s obrázky a a grafy ilustrujícími všechny výhody a přednosti rituální vraždy a náboženskou stránku kanibalismu. Je, žel!, dokonce možné, že čtenáři se nikdy nedočká vytržení, jež by mu čtení této velké vědecké biografie přineslo. Mám to totiž spoustu jiné práce, která mně rozptyluje a která může způsobit, že moje první žhnoucí a mladistvé nadšení pro lidské oběti poněkud s postupem let a usazením uměřenějších přesvědčení ochabne. I když ale pochybuji, že bych nyní dokázal obětovat dítě Molochovi a třebaže má někdejší chlapecká netrpělivost nad krotkými kompromisy dosaženými v případě Izáka a Ifigenie již dávno vyprchala, přece jen si pořád myslím, že lidské oběti jsou stále ještě nekonečně důstojnější a slušnější, než některé nyní navrhované vědecké operace. Když nic jiného je lidská oběť aspoň lidská, mnohem lidštější než humanitarianismus. Když ale moderní představitelé medicíny vstanou a hlásají, že lidské bytosti mají být vydány smrtícím komorám, pokud je nějaký důvod si myslet, že je unavil život, pa jsem pořád ještě (relativně) připraven křičet: „To chci raději Molocha a kanibaly. “

Povšimněme si nejprve toho nejpodstatnějšího: že totiž pohanský oltář alespoň s lidským životem zacházel jako s čímsi cenným a hodnotným, zatímco smrtící komory lidský život mají za cosi bezcenného. Lidský život byl bohům obětován, protože byl cenný, cennější než nejlepší býk nebo nejvybranější beran, nebo cokoliv jiného braného ze stád či hejn právě pro své vybrané přednosti. Ovšem moderní lidé, kteří nevěří v existenci bohů mají v posledku sklon nevěřit nakonec ani v existenci lidí. Protože jsou to vědečtí evolucionisté nedokáží poznat rozdíl mezi člověkem a ovcí. A protože jsou to vysoce civilisovaní obyvatelé měst, nejspíš by velmi těžko posoudili, jak se liší dobrá ovce do špatné. V obětech, které konají je proto jakási opovržlivost a lhostejnost, která odporuje ideji oběti, a to i té nejčernější a nejkrvavější. Mluví vždyky o eliminaci slabých a neschopných, zbavení se přebytečné populace, segregaci slaboduchých nebo likvidaci beznadějných případů, a to celé jejich práci dává povahu pohrdání. Nu v těch nejhanebnějších krvavých obřadech barbarů byla krutost, ale ne pohrdání. Když vám podřezali krk před ošklivou kamennou modlou byl to kompliment, i když možná kompliment, který byste zdvořile odmítli a nechali být.

Naznačovali by tím, že jste, řečeno podle starého feudálního obyčeje renty, nejlepší zvíře. A bez ohledu na to jak zvěrsky podle vás možná smýšlí lidé kolem vás a jak bestiální jsou podle vás jejich náboženské názory a liturgické obyčeje, bude v nich jisté uspokojení, že je mezi nimi nejlepší zvíře. Tato skvostná, třebaže padlá, nádhera lpěla i na lidské oběti, přinejmenším totiž byla pravým opakem přežití nejsilnějších. Vědečtí ničitelé nutně mluví v opačných pojmech a šíří opačný tón. Oni obětují černou ovci stáda, nebo šíleného býka, ty nešťastné z lidského společenství, které se rozhodli považovat za šílené nebo aspoň slabomyslné. Nespokojí se s pouhým zabíjením, ale ničí a to nejen v tom smyslu, že obrací lidi v nicotu, ale i v tom, že je považují za nikoho. Obětovaný člověk byl vždy někým, dokonce byl i jako někdo respektován. Obětí byla často princezna, jejíž krása byla obdivována, nebo velký nepřítel, jehož odvaha byla předmětem závisti. Někteří říkají, že to druhé bylo počátkem kanibalismu, což by znamenalo, že být uvařen a sněden byl velký kompliment a být ponechán na živu muselo být pro každého vnímavého gentlemana jakými úšklebkem a odstrčením. Čtenář si ale může oddechnout, protože já zahrnutí kanibalismu a lidských obětí mezi inovace obřadu pokrokové školy v církvi nenavrhuji.

Pravda však zůstává dokonce i v doslovném a latinském smyslu slova oběti (sacrifice). Znamená to, učinit věc posvátnou, nebo v tomto případě učinit posvátným, posvětit, člověka. A učinit jej posvátným znamená oddělit jej, dát stranou, aby se nepletl s hejny a stády a zvířaty, která hynou. Nu a opačným zlem tolik přítomným v mnohém z vědecké filantropie je sklon zacházet s lidmi po stádech, chovat se k nim jako k ovcím a nejen je počítat ke zvířatům, která hynou, ale přímo se velmi dobře postarat, aby uhynula. A to je tyranie nového druhu, dokonce i ve srovnání se starými despotickými popravami, o starých posvátných obětech ani nemluvě. Dokonce i staré veřejné popravy, nyní běžně odsuzované měly v sobě cosi z téhle divoké spravedlnosti, když hlavímu účinkujícímu neupřely světlo ramp. Ovšem nové smrtící paprsky vědecké zkázy nesoustředí pozornost na osobnosti a jednotlivce, jak to dělá světlo ramp. A je tu také nebezpečí, už sám fakt, že věnovat se místo velkých zločinů a rouhání životům považovaným za marné, bezvýrazné nebo jen nepříjemné a nepohodlné může přivést ducha, který je horší než krutost, protože to bude pouhá otrlá necitelnost.

Podle vtipu oblíbeného mezi vážnějšími z historiků měl Robespierre, chválený nebo ostouzený za to, že nechal gillotinou setnout tisíce nepřátel své theorie, svůj politický život začít obhajobou zrušení hrdelního trestu. Méně často si někdo všimne, i když je to ve skutečnosti lepší vtip, že k obhajobě použil jediný dobrý argument proti nejvyššímu trestu. Řekl: „Kdykoliv zabijete člověka dle práva, umenšujete tím poněkud posvátnost Člověka.“ Lidská oběť ovšem, ať už má jakékoliv jiné drobné slabiny, posvátnost člověka nijak neumenšuje. Z pohledu oné pohanské herese dokonce posvátnost Člověka zvyšovala. Byla totiž založena na opačném principu, totiž že nejlepší věc je nutno obětovat, nebo učinit posvátnou. A třeba tato konkrétní forma tohoto pocitu je barbarská, zpozdilá a v morální praxi zavrženíhodná, ale cit sám je něco, co by ve věku obecně označovaném za osvícený mělo být chápáno lépe. Bohužel i osvícení jsou zpozdilí. Jak se zdá nikdy nevrhnou žádné světlo na tyto nejtajemnější a nejzajímavější části povahy a dějin Člověka. Protože také nedokáží porozumět ideji v jejích nejvyšších a nejčistších projevech, je jen přirozené, že je mate ve svých formách nejhorších a nejhrubších. Ovšem těm, kdo se ani nedokáží zabývat ideou, že věci je možné se vzdát ne proto, že je špatná, ale proto, že je dobrá, zůstane jednou provždy nesrozumitelná značná část lidských dějin.

Samozřejmě, pokud budeme mluvit vážně, má většina lidských obětí sklony k nelidskosti, protože má sklony obracet se k démonům. Hranice mezi poněkud temným a nelítostným božstvem a skutečným božstvem se ne vždy rýsuje na první pohled nebo snadno. Ze skutečných dějin světa se ale můžeme poučit přinejmenším o jednom, a to o způsobu jak se vyhnout omylu, kterého se dopouští více než polovina pojednání o dějinách světa. Bez ohledu na to, co jiného je pravda, to že by krvavé obřady patřily výlučně k prehistorickým či primitivním národům a lidem pravda není. Pokrokoví historici ze školy, která už nedělá žádné očividné pokroky dělali co mohli, aby naznačovali a dovozovali, že složitá civilisace je úplnou obranou a zárukou proti nepřirozeným vyznáním a krutým praktikám. Nic takového. Některé vysoce civilisované a organisované kultury, třeba Kartágo v čase svého největšího bohatství, měly ty nejhorší lidské oběti. Kultura, podobně jako věda, není obranou před démony. A chudák Robespierre byl pravdě blíž než pozdější pokrokáři,když řekl že pro společnost není jiné ochrany než v ctnosti a v uctívání Boha.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s