Esej XXXVI.: O královských svatbách

Měl bych vysvětlit, že patřím k lidem, kteří mají opravdu rádi svatby. Nebo, abych mluvil přesněji, jsem jedním z mála lidí, kteří přiznávají, ba dokonce se chlubí tím, že mají rádi svatby. Kdybych bral docela prostě a vážně svědectví dlouhé řady jedinců s nimiž jsem se potkal a diskutoval o tomhle tématu, pak bych byl nucen dojít k závěru, že každý z nich svatby nesnáší. Vždy je popisují jako orgie marnosti a mátoření, příležitosti k předvádění primitivismu nebo choré sentimentality, jako tlačenice s zástupy naparujícího se příbuzenstva. Ještě nestravitelnější jsou podle nich svatby kvůli nesnesitelné přítomnosti kněží nebo pastorů v kostelech či kaplích, obecně se totiž uznává, že nutnost mít na svatbě faráře je ještě mnohem větší pohroma, než když na ní jsou jacíkoliv příbuzní. Dalo by se tedy, krátce řečeno, dovodit, že většina lidských bytostí nesnáší a zavrhuje svatby, zejména svatby důležité a velké. Což je taky důvod, proč je při nic nacpaný po střechu takovým zástupem, až praskají všechna okna a dveře.

Skutečnost je taková, že jsem si všiml, že člověk, který tvrdí, že nesnáší svatby je zpravidla tím člověkem, který působí, že jsou svatby k nesnesení. Bývá to právě taková ta dáma, která si stoupne na židli, aby prstem spočítala vévodkyně, nebo se hlasitě vybavuje o tom, kdo si mohl koho vzít a nakonec se vypotácí z davu obtížná fotkami všech nejbohatších lidí a podpisy všech hrubších celebrit jen proto, aby si hlasitě a zcela vyčerpaně stěžovala, jak hrozně svatby nesnáší. Ale všechny tyhle protivné věci, dámu v to počítaje, nejsou svatba. Když říkám, že mám svatby rád, nemyslím tím, že mám rád to, co svatbu narušuje, dusí, zastírá a přehlušuje, vše co je na svatbě vidět a slyšet nebo odvádí myšlenky všech od samotné ideje sňatku. Chci říct, že ideu sňatku mám rád. To bude pro moje nejzlomyslnější nepřátele dost velký paradox na strávení. Vlastní slova anglikánského svatebního obřadu mi připadají jako triumf anglického jazyka přinejmenším rovný čemukoliv z Miltona či Shakespeara a mnohem víc, než většině básní a to dokonce i většině velkých básní, lze o nich říct, že jsou vždy svěží, čerstvá a dokonce překvapivá. A zabývají se věcmi, které nemají vůbec nic společného s mrzkými frivolitami nebo pomíjivými módami, našeho konkrétního stavu společnosti, které jsou (doufejme) též pomíjivé. Jsou skutečně hodné toho, aby byly proneseny nad Adamem a nad Evou hlasem, který dýše Edenem nejen v dechu, ale i v dunění hromu.

Můžeme také vzít v potaz jednu nedávnou mimořádnou událost a to ve smyslu, v němž je docela po právu označována za událost historickou. Staré heraldické a rytířské formy, starodávné symboly feudální či dynastické oddanosti, různé národní barvy, nebo ohromné náboženské tradice , které jsou podle obyčeje při podobném obřadu oživovány nejsou jen cosi falešného či marného. Obyčejně jsou autentičtějším záznamem historie, než je ten, který najdeme v pojednáních o dějinách a určitě to není tak marné ani falešné jako ten druhu žurnalistické historie, který nyní puplarisují ješitní puntičkáři, kteří jsou jedinými vzdělavateli naší nevzdělané plutokracie. Tyto formy a symboly samozřejmě představují konkrétní tradice a ne celou pravdu, konkrétní loyality a ne vše, vůči čemu má být člověk loyální. Představují je ale korektně a historicky a takové, jaké doopravdy byly. Představují je mnohem pravdivěji, než dnes tak široce propagovaná levná vzdělávací díla a které naznačují, že populární monarchie musely být nepopulární, protože jim vládl monarcha, nebo že starobylá kněžství musí být nehajitelná, protože se dokázala hájit tak dlouho, až si vysloužila označení starobylá. Ve světě historiků toho slyšíme velmi mnoho o tom, jak nutné je brát zřetel na dobové dokumenty. Nepamatuje se při tom dostatečně na to, že každý oděv, erb, vlajka či znak je vždy dobovým dokumentem. I samo vzdělávání by se mohlo poněkud vzdělat, což je nejšťastnější i když nejbeznadějnější sen naší doby, kdyby se lidé obeznámili i jen se skutečnou historií několika uniforem či livrejí.

I mezinárodní aspekt takové příležitosti musí být zajímavý pro každého, kdo je, tak jak zjevně každý člověk musí být, jak internacionalistou, tak nacionalistou. Už sám fakt, že nevěsta byla představitelkou řeckého královského rodu stačí k tomu, aby nás přivedl k liberálnější zájmu o Evropu, což byla jedna z lepších vlastností doby označované dnes opovržlivě za liberální. Prapodivný provinční imperialismus hlásaný dnes v mnoha oblastech tisku mi nepřipadá v ničem lepší, než byly naděje na znovuvzkříšení Hellady, pro něž zemřel Byron a horoval Gladstone. Bez ohledu na to, v čem se shodneme nebo neshodneme pokud jde o diplomacii, musí každá vzdělaná osoba souhlasit s tím, že obnovení řecké samostatnosti byl historický mezník. Byl to první moderní krok proti, či překážka postavená dlouhému neomezenému a fatalistickému postupu islámu. Také přítomnost řeckého kněze a velké bysantské tradice pravoslavné církve bok po boku národní tradice Westminsterské, i když ani jedna není mým obřadem, je skutečnou připomínkou universální role, již náboženství v minulosti sehrávalo. Pro kteréhokoliv myslícího člověka musí být mnohem zajímavější, než bezmyšlenkové klábosení o moderním náboženství, které lze nalézt v moderních novinách. A skutečnost, že dáma, již jsme všichni přivítali do vládnoucí rodiny naší země je spojena i s hrdinským příběhem balkánského lidu může sloužit jako připomínka epiky, impéria a velké rolnické kultury, jež náležela Srbsku, než si politici usmysleli nazvat je Jugoslávií.

Někteří z našich žurnalistů se nás snaží vehnat jakéhosi agresivního pacifism, isolacionismu popírajícího v zásadě, ze jsme civilisovaná země a že patříme k civilisaci. Horečnatě nás budou ujišťovat, že Dover nemá a nemůže mít nic společného ani žádné spojení s Calais. Budou trvat na tom, že žádný Angličan nikdy nevyslovil, ani nezkomolil jmémé Wipers. Musí se ve vší prostotě a upřímnosti podivovat nad tím, proč nese kanon ze sedmnáctého století na edingburghském hradu pořád ještě jméno Mons Meg. Možná by je mohla mást skutečnost, že existuje anglické venkovské sídlo, které jmenuje Blenheim a londýnské nádraží nesoucí jméno Waterloo. Nevím, kde stanovují hranici, ale musím se přiznat k jisté potměšilé radosti a uspokojení nad tím, že se tahle královská svatba neomezila jen na tunel pod kanálem mezi Calais a Doverem, ale postavila dokonce most, který se klene přes celou Evropu od nejzápadnějšího výběžku Velké Británie k nejvýchodnějšímu pobřeží Řecka. Je velkou chybou pouze mechanické mašinerie většin, že vždy vynechává onu velkou demokracii mrtvých, jež je oprávněně označována za velkou většinu. Obřady, rituály a slavnosti, třeba u příležitosti velké národní či mezinárodní svatby obsahují tisíc věcí, které nám připomínají, že naši krajané zdědili mnohem živější a složitější zkušenost, něž jakékoliv takové dočasné a lokální řešení a varují nás, abychom nepřipustili aby se přítomnosti vůči minulosti sevřela a zúžila.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s