Úvod

Předběžná poznámka
Tato kniha potřebuje předběžnou poznámky, aby její rozsah nebyl špatně chápán. Pohled, který nabízí je spíše historický než theologický a nezabývá se přímo náboženskou změnou, která byla hlavní událostí mého života a o níž už píši spíše čistě kontroverzní spisek. Je doufám nemožné pro kteréhokoliv katolíka napsat knihu o nějakém tématu a zvláště o tomto tématu, aniž by ukázal, že je katolík, ale tato studie se rozdíly mezi katolíky a protestanty přímo nezabývá. Více se věnuje mnoha druhům pohanů než jakémukoliv druhu křesťanů a její these zní, že ti kdo říkají, že Kristus stojí v jedné řadě s podobnými mýty a jeho náboženství v jedné řadě s podobnými náboženstvími pouze opakují vyčpělou formulku odporující nejnápadnějším faktům. Abych to tvrdil, nemusím se příliš vzdalovat od věcí, které všichni známe. Nedělám si nárok na zvláštní učenost a v některých věcech závisím, jak se stalo poněkud módou, na těch učenějších. Vzhledem k tomu, že jsem se více než jednou lišil od pana H. G. Wellse v jeho názorech na historii, je správné, abych mu na tomto místě pogratuloval k odvaze a konstruktivní představivosti, které se nesou jeho rozsáhlým, rozmanitým a velmi zajímavým dílem a ještě více k tomu, že potvrdil rozumné právo amatéra dělat si co si umane s fakty, které mu poskytne specialista.
Úvod
Rozvrh knihy
Domů se lze dostat dvěma způsoby, jeden z nich je doma zůstat. Druhý pak spočívá v tom, že se projdeme celý svět a vrátíme se na místo odkud jsme přišli. O popis takové cesty jsme se pokusil v jednom příběhu, který jsem kdysi napsal. Je mi ovšem úlevou obrátit se od tohoto tématu k příběhu, který jsem nikdy nenapsal. Spolu s dalšími knihami, které jsem nenapsal patří k tomu zdaleka nejlepšímu z mého díla. Je až příliš pravděpodobné, že ji nikdy nenapíšu a tak ji aspoň použiju tady jako symbol téže pravdy. Pojal jsem ji jako romanci z rozlehlých údolí se svažitými stráněmi podobným těm ve Wessexu, kde jsou na úbočích kopců načmárání starobylí Bílí koně. Pojednávala o klukovi, jehož farma nebo stavení stála na jednom z těch úbočí. Chlapec se vydal na cesty, aby cosi našel, snad obraz a hrob nějakého obra, a když došel dostatečně daleko, otočil se, pohlédl zpět a spatřil, že jeho statek se zelinářskou zahradou plaše zářící na svahu jako barvy a dělení na štítě jsou součástí jakési obří kresby v níž vždy žil, ale které byl příliš blízko a ona byla příliš velká na to, aby ji spatřil. Myslím, že to je správný obraz vývoje každé dnešní nezávislé inteligence a o tom vypovídá tato kniha.
Poselstvím této knihy jinými slovy je, že to druhé nejlepší po tom, být skutečně uvnitř křesťanstva je být skutečně mimo ně. Zvláště jí chci říci, že populární kritici křesťanství z něj ve skutečnosti nejsou doopravdy venku. Stojí na sporném území, v každém smyslu toho slova. Pochybují i o svých pochybnostech. Jejich kritika se rozezněla v podivném tónu nahodilého a hrubého vtipkování. Ze současných protikerikálních výkřiků se tak stalo nezávazné povídání. Budou si stěžovat, že se duchovní oblékají jako duchovní, jako bychom byli svobodnější, kdyby nás policie, která nás skrytě obklopila a nasadila nám obojek, byla celá tvořená detektivy v civilu. Případně si naříkají, že kázání nelze přerušovat a kazatelnu označují za hrad zbabělce, kancelář redaktora přitom jako hrad zbabělce neoznačují. Takové přízvisko by bylo nespravedlivé jak vůči novinářům, tak vůči kněžím, ale mnohem pravdivější by to bylo o novináři. Duchovní vystupuje osobně a snadno ho lze nakopat, když opouští chrám. Novinář skrývá i své jméno a nakopnout ho nemůže nikdo. Novináři píší do svých novin divoké a nesmyslné články a dopisy o prázdných kostelích, aniž by se vůbec vyšli podívat, zda jsou skutečně prázdné a které jsou prázdné. Jejich doporučení jsou mdlejší a prázdnější než nejbezvýraznější kurát v tříaktové frašce a ponoukají nás k tomu, abychom ho potěšili podle vzoru a ve stylu klerika z Bab Ballads: „Vaše hlava není tak prázdná jak hlava Hopley Portera.“ Můžeme tedy po pravdě říct i tomu nejtupějšímu páterovi: „Tvoje hlava není tak prázdná jako hlava Rozhořčeného Laika, Prostého Muže z Ulice, nebo kteréhokoliv dalšího kritika v novinách, protože ti nemají ani nejmatnější ponětí, co by vlastně sami chtěli. A už vůbec ne o tom, co bychom jim měli dát my.“ Jednou se zčistajasna otočí a začnou hanobit církev za to, že nepředešla válce – válce, jíž oni sami bránit nechtěli a o níž nikdo, až na některé z velmi pokrokových kosmopolitních skeptiků, kteří jsou hlavními nepříteli církve, netvrdí, že by jí zabránit dokázal. Právě antiklerikální a agnostický svět vždy prorokoval brzký příchod všeobecného míru a byl, nebo by měl být, zakřiknut a zmaten nástupem všeobecné války. Pokud jde o obecný názor, že válka církev zdiskreditovala—to už by rovnou mohli říct, že archa byla zdiskreditována potopou. Když se svět mýlí či sejde z cesty, spíš to dokládá, že církev má pravdu. Církev je ospravedlněna nikoliv tím, že by její děti nehřešily, ale protože hřeší. Charakterizuje to ale jejich rozpoložení vůči celé náboženské tradici, proti níž se staví a na niž reagují. Pro chlapce je dobré, když žije a vyrůstá na statku svého otce, a je pro něj opět dobré i to, když je od něj dost daleko na to, aby se mohl ohlédnout zpět a vidět jej vcelku. Ale tihle lidé se dostali do mezistavu, upadli do mezilehlého údolí, z něhož nemohou dohlédnout ani na výšiny za nimi ani na kopce čnící před nimi. Nemohou se zbavit a vymanit z polostínu křesťanského sporu. Nemohou být křesťany a nemohou přestat být anti-křesťany. Celá jejich atmosféra je atmosférou reakce: zasmušilosti, zvrácenosti a malicherných výtek. Stále ještě žijí ve stínu víry, o světlo víry přišli.
Nejlepším vztahem k našemu duchovnímu domovu je být k němu tak blízko, abychom ho mohli milovat. Ale druhé nejlepší místo leží tak daleko, kde už nejsme s to jej nenávidět. Tyto stránky mají dokázat, že i když křesťanství nejlépe posoudí křesťan, druhým nejlepším soudcem by byl někdo více podobný konfuciánovi. Vůbec nejhorším soudcem je ten člověk, který má dnes své soudy nejvíce připravené. Je jím špatně vzdělaný křesťan, který se postupně mění v špatně naloženého agnostika, zapleteného do konce hádky, jejíž začátku nikdy nerozuměl a sužovaný jakousi dědičnou nudou a otráveností s nimiž si neví rady a předem se cítí unaven něčím, co nikdy neslyšel. Neposuzuje křesťanství s takovým klidem, s jakým by se jím zabýval konfucián a neposuzuje je tak, jak by soudil konfuciánství. Nedokáže si představit katolickou církev vzdálenou tisíce mil pod cizí jitřní oblohou a soudit ji stejně nestranně jako čínskou pagodu. Říká se, že velký světec František Xaverský, kterému se téměř podařilo založit tam církev jako věž čnící nade všemi pagodami nakonec neuspěl zčásti i proto, že jeho společníci a stoupenci byli dalšími misionáři obviněni, že zobrazovali dvanáct apoštolů s atributy či v oděvu Číňanů. Bylo by ale mnohem lepší vidět je jako Číňany a férově je jako Číňany posuzovat, než v nich vidět bezvýrazné modly vytvořené jen proto, aby je roztloukli obrazoborci nebo spíš ještě jako pouťové terče, do kterých by se trefovali cockenyové s prázdnýma rukama. Bylo by lepší, celé to vidět jako vzdálený asijský kult, mitry jeho biskupů jako čnící ozdoby hlav tajuplných bonzů, jejich pastýřské hole jako tyče zkroucené po hadím způsobu, jež se nosí v některých asijských procesích, jejich modlitební knihy považovat za právě tak fantastické jako modlitební mlýnky a kříž vidět tak pokroucený jako je svastika. Tehdy bychom přinejmenším aspoň neztráceli nad sebou kontrolu, jako ji ztrácejí, nemluvě ani o jejich rozumu, někteří skeptičtí kritici. Jejich antiklerikalismus se už stal atmosférou, atmosférou negace a nepřátelství, z níž nedokáží a nemohou uniknout. Ve srovnání s tím by bylo lepší vidět celou věc, jako by patřila na jiný kontinent či na jinou planetu. Bylo by filosofičtější nezaujatě upírat zrak na bonzy, než stále a bezúčelně hudrovat na biskupy. Bylo by lepší projít kolem kostela, jako by to byla pagoda, než bez přestání postávat v předsíni, neschopen jít buď dovnitř a pomoci nebo odejít ven a zapomenout. Těm, pro které se se pouhá reakce takhle stala hotovou obsesí se vší vážností radím, aby si dali tu práci a pokusili se představit si dvanáctero apoštolů jako Číňany. Jinými slovy těmto kritikům doporučuji, aby se pokusili být ke křesťanským světcům tak spravedliví, jako by to byli pohanští mudrci.
Tím se ale dostáváme k posledním a zásadnímu bodu, který chci na těchto stránkách převést, totiž k tomu, že pokud skutečně vynaložíme ono úsilí a představíme si celou věc zvenčí zjistíme, že skutečně vypadá tak, jak se o ní tradičně mluví zevnitř. Právě tehdy, když chlapec dojde dost daleko na to, aby viděl obra, zjistí, že je to opravdu obr. Právě tehdy, když konečně zahlédneme křesťanskou církev zdáli pod onou jasnou rovnou východní oblohou, vidíme, že je skutečně církví Kristovou. Krátce řečeno, jakmile jsme nezaujatí, poznáváme a vidíme, proč jsou jí lidé zaujatí. Toto druhé tvrzení ale vyžaduje poněkud více vážné debaty a do té se tu teď pustím.
Jakmile se mi v mysli vyjasnila tato představa čehosi pevného v osamělém a jedinečném charakteru božského příběhu, všiml jsem si, že v lidském příběhu, který k němu vedl je přesně týž podivný a přece jistý a hmatatelný charakter. To proto, že onen lidský příběh měl božské kořeny. Tím chci říct, že právě tak jako církev nabude na pozoruhodnosti, když je férově porovnávána s běžným náboženským životem lidstva, tak i lidstvo se zdá být významnější, když ho porovnáme s běžným životem přírody. Všiml jsem si taky, že většina moderních dějin je hnána jakýmsi chytráctvím, které nejprve změkčuje ostrý přechod mezi zvířaty a lidmi a pak změkčuje ostrý přechod mezi pohany a křesťany. Když přitom čteme ve skutečně realistickém duchu o oněch dvou velkých přechodech budou nám připadat o to ostřejší. Právě proto, že kritici nemají odstup, tak onen odstup nevidí. Protože se nedívají na věci v prostém světle, nemohou vidět rozdíl mezi černou a bílou. Protože mají právě konkrétní náladu reakce a vzpoury, mají tím i pohnutku tvrdit, že veškerá bílá je špinavě šedá a že černou nesmíme vidět zas tak černě. Netvrdím, že to nejsou lidské omluvy jejich vzpoury, netvrdím, že nejsou v jistých ohledech sympatické. Tvrdím jen, že to, co oni říkají není ani v nejmenším vědecké. Obrazoborec může být rozhorlený, jeho hněv může být spravedlivý, ale obrazoborec není nezaujatý. A je naprosté pokrytectví předstírat, že devět desetin stoupenců historicko-kritické metody a vědeckých evolucionistů a profesorů srovnávacího náboženství jsou v nejmenším nezaujatí. Proč by měli být nezaujatí, k čemu by jim nezaujatost byla, když se celý svět bije o to, jestli je jedna věc žravou pověrou nebo božskou nadějí? Já nepředstírám nezaujatost v tom smyslu, že konečný akt víry upevní mysl v člověka v tom smyslu, že ji uspokojí. Hlásím se ale k tomu, že jsem mnohem nezaujatější než oni, protože dokážu příběh vypovědět férově, s jakousi imaginativní spravedlností vůči všem stranám, zatímco oni to nedokáží. Hlásám se vyznávám nezaujatost v tom smyslu, že bych se musel stydět, kdybych plácal o tibetském lámovi takové nesmysly jako oni o římském papeži, nebo měl tak málo sympatií k Juliánovi Odpadlíkovi jako oni mají k Tovaryšstvu Ježíšovu. Nejsou nezaujatí, historické váhy nedrželi rovně nikdy ani náhodou a především nejsou nikdy nezaujatí, pokud přijde na evoluci a přechod. Všude vidí přecházející šedé stíny soumraku, protože věří, že jde o soumrak bohů. Já navrhuji, abychom se drželi toho, že bez ohledu na to, zda to je či není soumrak bohů, není to denní světlo pro lidi.
Tvrdím, že pokud vyneseme ony dvě věci na denní světlo, vypadají obě zcela zvláštně a jedinečně a že pouze a jen ve falešném šírání imaginárního přechodného období se na ně lze dívat jako by v nejmenším připomínaly cokoliv jiného. První z nich je tvor zvaný člověk a druhou je člověk zvaný Kristus. Tuto knihu jsem proto rozdělil do dvou částí, první začíná náčrtem hlavních dobrodružství lidského rodu dokud zůstával pohanský a druhá shrnuje skutečný rozdíl, který přineslo to, že přijal křesťanství. Oba motivy nutně požadují jistou metodu, kterou není lehké zvládnout, a ještě možná těžší je ji definovat či hájit.
Abych mohl v jediném rozumném či možném smyslu zahrát na strunu nezaujatosti, je nutné se dotknout i nervu novosti. Tím chci říct, že v jistém smyslu vidíme věci spravedlivě a bez předsudků, když je zahlédneme poprvé. To je podotýkám mimochodem důvod proč děti obecně mívají málo problémů s církevními dogmaty. Jenže církev, jelikož je velmi praktickým zařízením pro práci i boj, je nutně určená pro dospělé a ne jen pro děti. Aby mohla fungovat musí v ní být hodně tradice, důvěrné znalosti ba i rutiny. Pokud a dokud jsou tyto základní věci upřímně vnímány, může to být i vcelku zdravější situace. Když jsou, jako v naší době, základy zpochybňovány, musíme se snažit oživit dětskou upřímnost a údiv, neposkvrněný realismus a objektivitu nevinnosti. Nebo, když to nesvedeme, musíme se alespoň snažit rozptýlit mračna obyčejných zvyklostí a snažit se věci zahlédnout nově, i kdyby jen tak, že nám připadnou nepřirozené. Věci nám klidně mohou připadat důvěrně známé, pokud a dokud tahle důvěrnost plodí náklonnost a cit, jakmile plodí pohrdání a opovržení, bude mnohem lepší, když nám příliš povědomé nepřijdou. Ve spojitosti s věcmi tak velkými, jako jsou ty nad nimiž tu uvažujeme—ať už si o nich myslíme cokoliv—musí být opovržení vždy omylem. Ba věru musí být ilusí. Musíme přivolávat tu nejnespoutanější, nejrozmáchlejší představivost, tu jež vidí, co skutečně je.
Jediný způsob jak naši věc přiblížit je použít nějakého příkladu, ba téměř jakéhokoliv příkladu něčeho, co je považováno za krásné či úžasné. George Wyndham mi jednou řekl, že kdysi viděl vzlétnout jedno z prvních letadel a že to bylo úžasné, ale ne tak úžasné, jako když kůň svolí, aby na něm jel člověk. Někdo jiný řekl, že pěkný člověk na krásném koni spolu tvoří nejušlechtilejší fyzický objekt na světě. Nu, dokud to lidé vnímají a cítí správným způsobem, je vše v pořádku. První a nejlepší způsob jak to ocenit, je pocházet z lidu, který má tradici správného zacházení se zvířaty, z mužů, kteří mají správný vztah ke koním. Chlapec, který si pamatuje na svého otce, jak jezdil na koni, jezdil na něm dobře a správně se o něj staral, bude vědět, jak uspokojivý vztah to může být a bude spokojen. Protože ví, jak se s koni má zacházet, o to víc ho rozčílí, když s nimi někdo bude jednat zle, ale v člověku jedoucím na koni nebude vidět nic nenormálního. Nebude naslouchat velkému modernímu filosofovi, který se mu bude snažit vysvětlit, že se kůň má vozit na člověku. Nepodrží se pesimistické Swiftovy představy a neřekne, že lidmi je třeba pohrdnout jako opicemi a koňům se klanět coby božstvům. A protože obraz koně a člověka pohromadě je pro něj obrazem lidskosti a civilisace bude pro něj snadné takříkajíc pozdvihnout člověka i koně spolem v cosi hrdinského či symbolického, podobného vidění sv. Jiří na oblaku. Pověst o okřídleném koni pro něj nebude zcela nepřirozená, a dokáže pochopit, proč Ariosto vysadil tolik křesťanských hrdinů do tak vzdušného sedla a učinil z nich nebeské jezdce. Kůň totiž byl skutečně i s člověk tím nejdivočejším způsobem vyzdvižen vzhůru již v samotném slově, které užíváme, když mluvíme o rytířství (anglicky chivalry). Nejvznešenějšímu rozpoložení a okamžiku člověka se dostalo přímo koňského jména, až bychom skoro mohli říct, že nejlepším komplimentem pro muže je nazvat ho koněm.
Jestliže se ale člověk dostal do rozpoložení, v němž už tento druh údivu nedokáže pociťovat, pak musí jeho léčba začít přesně na opačném konci. Musíme předpokládat, že sklouzl do otupělé nálady, v níž pro něj někdo sedící na koni nepředstavuje nic víc ani nic jiného, než kdyby seděl na židli. Úžas o němž mluvil Wydham, krása která působila, že dvojice připomínala jezdeckou sochu, pojem rytířštějšího jezdce na koni, to vše mu může připadat jako pouhá konvence a nuda. Možná to byla jen móda, možná z módy jezdec i s koněm vyšli, možná se o nich mluvilo příliš, možná se o nich mluvilo špatně. Možná tehdy bylo příliš těžké pečovat o koně, aniž by člověk upadl do vážného nebezpečí, že bude za koňáka. V každém případě se dostal onen člověk do situace, že mu na koni nesejde víc než na koze na řezání dřeva. Útok jeho děda u Balaclavy mu připadá stejně nudný a zaprášený jak album s rodinnými portréty z té doby. Jeho album vůbec neosvítilo, ba naopak, prach ho oslepil. Jenže když ho postihla taková slepota nemůže se už vůbec podívat ani na koně ani na jezdce, dokud to vše neuvidí jako cosi zcela nepovědomého a téměř nezemského.
Z jednoho temného pralesa v jednom dávném úsvitu musí směrem k nám vyjít hřmotným a přece tanečním krokem jeden z nejzvláštnějších prehistorických tvorů. Musíme se poprvé podívat na oni podivně malou hlavu, která jako hlava chrliče, naražená na přeliv okapu. sedí na krku, delším i silnějším, než ona sama a s jedním neúměrným hřebenem chlupů běžícím podél silného krku jako vousy na nesprávném místě. Nohy, ve srovnání se všemi dobytčími nožkami, vypadají každá jako pevná hůl z rohoviny, takže pravý strach vyvolává nikoli spatření rozpolcného, ale naopak celého kopyta. Není to ani jen slovní fantasie, když v něm proto vidíme jedinečnou obludu, protože v jistém smyslu míníme obludou cosi jedinečného, a on skutečně jedinečný je. Jde tu ale především o to, že poté, co ho spatříme tak, jak jej uviděl první člověk, dokážeme si alespoň nějak představit, jaké to bylo, když na něm člověk poprvé jel. V takovém snu může vyhlížet ošklivě, ale nikoliv bezvýrazně a ten dvounohý trpaslík, který se na něj dokázal vyšvihnout, určitě nebude působit nevýrazně. Po delší a klikatější cestě tak nakonec dojdeme k témuž úžasu nad člověkem a koněm a náš úžas, je-li možná, bude ještě úžasnější. Znovu zahlédneme sv. Jiří a ten pohled bude o to slavnější, že sv Jiří nepojede na koni, nýbrž na draku.
K tomu příkladu, který jsem použil jen pro ukázku bude připomínáno, že neříkám zda onen koňský přízrak spatřený prvním člověkem v pralese je více pravdivý či úžasnější než normální kůň ve stáji, kterého si prohlíží civilisovaná osoba, která dokáže ocenit normální věci. Myslím, že celkem vzato, je ze dvou krajností lepší tradiční chápání pravdy. Tvrdím ale, že pravdu lze nalézt na jednom či druhém okraji, zatímco v prostředí pouhé únavy a zapomínání na tradici mezi nimi se pravda ztrácí. Jinými slovy říkám, že je lepší v koni vidět netvora, než jen pomalou náhražku auta. Pokud začneme o koni smýšlet jako o čemsi okoralém, vyčpělém a sešlém, je mnohem lepší, když nás kůň vyděsí, protože to je mnohem čerstvější.
A právě tak, jak se věci mají s obludou zvanou kůň, tak tomu je i netvorem jménem člověk. Mám samozřejmě za to že je vždy nejlepší chápat člověka tak, jak mu rozumí moje filosofie. Ten, kdo zastává křesťanský a katolický názor na lidskou přirozenost bude mít pocit, že je to názor universální a tedy zdravý a bude tedy spokojen. Pokud ale už nedokáže všude tam, kde to jde, zaslechnout onen tón něčeho podivného a nového, bude jeho styl právě proto i v tak vážné věci někdy záměrně groteskní a bizarní. Rád bych čtenáři ukázal křesťanstvo zvenčí v tom smyslu, aby ho nahlédl vcelku, na pozadí jiných historických věcí a právě tak chci, aby viděl lidstvo vcelku na pozadí dalších věcí přírody. A v obou případech říkám, že z takové perspektivy obojí vyniká proti svému pozadí jako něco nadpřirozeného. Křesťanstvo ani lidský rod nesplývají se svým pozadím v barvách impresionismu, ale vystupují z něj v heraldických barvách právě tak živě, jako rudé kříže na bílých štítech nebo černí lvi na zlatém poli. Tak stojí Rudý Jíl v zelenému poli přírody nebo Bílý Kristus na rudém jílu své rasy.
Abychom ale obojí viděli jasně musíme to vidět vcelku. Musíme vidět vidět i to, jak se vyvíjeli, i to jak začínali. Nejneuvěřitelnější část celého příběhu je totiž v tom, že věci které takhle začaly se takto vyvinuly. Každý, kdo si dopřeje pouhé představivosti, si dokáže představit, že se mohly přihodit jiné věci, nebo že se mohly vyvinout jiné entity. Kdokoliv bude přemýšlet o tom, co se mohlo stát dokáže přijít s jakousi evoluční rovností. Každý však, kdo se rozhodne postavit tomu, co se stalo, musí čelit výjimce a divu. Pokud někdy nastal okamžik, v němž byl člověk jen zvířetem, pak můžeme, zachce-li se nám, vykreslit fantastický obrázek jeho dráhy přenesené na nějaké jiné zvíře. Dala by se vymyslet zábavná fantasie, v níž by sloni stavěli slonskou architekturu s věžicemi a vížkami podobnými klům a chobotům a města překračující měřítka jakéhokoliv kolosu. Dala by se vykládat pěkná pohádka o krávě, která si vymyslela oblečení, nasadila si čtyři boty a oblékla dvoje kalhoty. Mohli bychom si představit nadopici úžasnější, než jakýkoliv nadčlověk, čtyřrukého tvora , který rukama vyřezává a kreslí a nohama vaří a věnuje se tesařině. Pokud se ale budeme zabývat tím, co se stalo, jistě rozhodneme, že člověk se všemu ostatnímu vzdálil stejně daleko jako nebeská tělesa a stejně rychle jako světlo blesku. Právě tak sice můžeme, pokud se nám zachce, vidět církev v jednom vzájemně se pobíjejícím a škorpícím chumlu s mitriatickými či manichejskými pověrami v soumraku římské říše, i si můžeme představovat, pokud se nám zachce, že církev byla v tom boji zničena a její místo zaujal jiný kult, ale o to více budeme překvapeni (a možná zmateni), když ji po dvou tisících let potkáme, jak prolétá věky jako okřídlený blesk myšlenek a nepomíjejícího nadšení, jako něco, co nemá ani soupeře ani obdoby, a je pořád právě tak nové jako staré.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s