I. Člověk v jeskyni

Kdesi daleko v jakémsi podivném souhvězdí nekonečně vzdálených nebes je malá hvězda, kterou možná jednou objeví i astronomové. Alespoň jsem si dosud nikdy ve tvářích a chování většiny astronomů nevšiml, že by ji už našli. Je přitom holá pravda, že po ní celou dobu šlapou. Na té hvězdě rostou velmi podivné rostliny a běhají po ní prazvláštní zvířata a nejpodivnější z nich jsou mužové vědy. Takhle bych alespoň začal psát dějiny světa já, kdybych se měl držet vědeckého zvyku začít popisem astronomického vesmíru. Mohl bych se pokusit podívat i na tuto zemi z vnějšku, ne podle omšelé relativní polohy ke slunci, ale s vynaložením jistého úsilí si představit její vzdálenou polohu v očích nějakého pozorovatele, který by nebyl člověkem. Jenže já nevěřím, že je třeba se odlidštit, abych mohl zkoumat lidstvo. Nevěřím, že je třeba pobývat kdesi v dálavách o nichž se předpokládá, že svět zmenší a dokonce myslím, že je myšlenka kárat ducha kvůli jeho velikosti lehce vulgární. Nedopustím se ani dalšího triku, abych planetu zmenšil a tak ukázal její nedůležitost. Spíše budu trvat na tom, že vlastně ani nevíme, že je to planeta v tom smyslu v jakém poznáváme, že je to místo a to místo velmi neobyčejné. Tolik moje úvodní poznámka, který není-li astronomická, je alespoň poněkud obvyklejší.
Jednou z mých prvních novinářských příhod, či možná nehod, byl komentář o knize Granta Allena na téma evoluce a idea Boha. Dopustil jsem se poznámky, že by bylo mnohem zajímavější, kdyby Bůh napsal knihu o vývoji ideje Granta Allena. Vzpomínám si, že se pak šéfredaktor proti té poznámce stavěl kvůli tomu, že je rouhavá, což mě samozřejmě nemálo pobavilo. Očividně, vtip byl v tom, že si vůbec neuvědomil název knihy, který byl opravdu rouhačský. Říká totiž, přeloženo do angličtiny: pohleďte, ukážu vám, kde a jak se mezi lidmi objevil a rozvinul ten nesmyslný nápad o Bohu. Moje poznámka byla zcela zbožná a náležitě se hlásila k božskému záměru i v těch zdánlivě nejtemnějších a nejnesmyslnějších projevech. Naučil jsem tehdy mnohému, mimo jiné i tomu, že v agnostické úctě tohoto druhu mnohé závisí na pouhém zvuku. Šéfredaktor nepochopil oč mi jde, protože v názvu knihy bylo dlouhé slovo na začátku a krátké na konci, kdežto v mé poznámce se objevilo hned na začátku a tak mu způsobil jistý šok. Všiml jsem si, že pokud použijete v jedné větě slova Bůh a třeba pes lekají ta prudká a hrubá slova lidi jako výstřel z pistole. Zdá se, že nehraje roli, jestli řeknete, že Bůh stvořil psa nebo tvrdíte, že pes stvořil Boha, to jsou jen přeučené spekulace šťouravých theologů. Jestliže ale začnete dlouhým slovem, jako je třeba evoluce, projde zbytek zcela bez povšimnutí. Šéfredaktor celý titul asi ani nečetl, byl poměrně dlouhý a on byl přece jen docela zaměstnaný člověk.
Jenže mně tahle příhoda trvale utkvěla v paměti jako jakési podobenství. Většina moderních dějin lidstva začíná slovem evoluce a poněkud upovídaným podáním evoluce, povýtce z téže příčiny, která působila v příběhu, který jsem zmínil. Slovo i sama idea evoluce v sobě mají cosi pomalého, konejšivého a postupného. Prakticky vzato to není, s ohledem na tyto prvotní záležitosti, ani praktické slovo, ani nějak zvlášť užitečná myšlenka. Nikdo si nedokáže představit nic měnící se v něco. A nedostane se k tomu ani o píď blíž, když bude vysvětlovat, jak se cosi mění v něco jiného. Je skutečně mnohem logičtější začít slovy: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“, i kdybyste tím mysleli: na počátku jakási nemyslitelná síla započala jakýsi nemyslitelný proces. Bůh je totiž svou povahou jménem pro tajemství a nikdo nikdy nepředpokládal, že by si člověk dokázal představit jak byl stvořen svět o nic víc, než by sám dokázal nějaký stvořit. Evoluce byla však skutečně mylně chápána coby vysvětlení. Osudově se jí podařilo zanechat v mnoha myslích dojem, že rozumí jí i všemu ostatnímu, právě tak, jako mnozí žijí v určité ilusi, že mají přečtený Původ druhů.
Právě dojem čehosi hladkého a pomalého, jakéhosi stoupání po svahu, je větším dílem iluse. Krom toho, že jde o ilusi, je to i nelogické, protože pomalost s celým problémem nemá nic společného. Událost není sama o sobě pochopitelnější nebo nepochopitelnější jen na základě rychlosti, s níž se děje. Pro člověka, který nevěří v zázraky bude pomalý zázrak stejně neuvěřitelný jako zázrak, jenž se udá v okamžiku. Řecká čarodějka mohla proměnit námořníky ve vepře mávnutím proutku. Pokud by ale náš známý, námořní důstojník, byl každým dnem podobnější praseti, až by nakonec měl čtyři nožky a zakroucený ocásek, nebylo by to pro nás o nic uspokojivější. Spíš by to bylo mrazivější a děsivější. Středověký čaroděj možná odplul vzduchem z vrcholku věže, ale kdybychom viděli staršího gentlemana jak si pohodlně vycházkovým tempem vykračuje vzduchem, přece jen bychom čekali nějaké vysvětlení. Přesto ve všem racionalistickém pojednávání dějin nacházíme podivnou a zmatenou představu, že k překonání obtíží, ba jejich odstranění stačí, když se soustředíme na prodlevy či pomalost v běhu věcí. K některým příkladům tohoto postupu ještě později řeknu svoje, ale teď jde o falešnou atmosféru snadnosti a jednoduchosti vyvolanou pouhou pomalostí pohybu, což je pohodlí, které je obvykle dopřáváno leda tak staré dámě, která má poprvé jet motorovým vozem.
Pan H. G. Wells se prohlásil prorokem a v této věci prorokoval sám sobě. Je podivuhodné, že jeho první pohádka byla úplnou odpovědí na jeho poslední knihu o historii. Stroj času zničil v předstihu všechny pohodlné závěry založené na pouhé relativitě času. Hrdina této promyšlené noční můry viděl stromy vyrážet do výše jako zelené rakety, porost rozrůstající se viditelně jako zelený požár i slunce přelétající oblohou z východu na západ rychlostí meteoru. Šlo však o věci, které byly právě tak přirozené, když se odehrávaly rychle, jako by podle našeho chápání byly nadpřirozené, kdyby se děly pomalu. Základní otázka zní, proč se to vše vůbec děje a hýbe a každý, kdo jí skutečně rozumí ví, že to vždy byla a vždy bude náboženská, nebo alespoň filosofická či metafysická otázka. A zcela jistě nebude považovat za odpověď náhradu jakousi postupnou či náhlou změnou, čili jinými slovy týž příběh puštěný zrychleně nebo zpomaleně, jak se to dělá klikou s filmem v kině.
Nuže, to co potřebujeme, když přijde na tyto problémy primitivního života je něco podobnějšího primitivnímu duchu. Když se obracím k představě prvních věcí, žádám současně čtenáře, aby se mnou podnikl experiment prostoty. Prostotou nemyslím hloupost, ale spíše jasnou mysl, která nahlíží věci spíše jako život, než slova, třeba evoluce. Pro ten účel by bylo lepší otáčet klikou stroje času poněkud rychleji, vidět růst trávu a stromy letět k obloze, kdyby tím bylo možné shrnout, soustředit a vyjasnit výsledek toho všeho. Víme a to v tom smyslu, ve kterém nevíme nic jiného, že tráva a stromy rostou a že se děje řada dalších neobyčejných věcí; že se roztodivní živočichové drží ve vzduchu pomocí perutí nejpodivnějších podob; že jiní podivní živočichové proplouvají pod mocnými spoustami vod; další podivní tvorové běhají za pomoci čtvera nohou a ti vůbec nejpodivnější že tu chodí po dvou. To víme, to nejsou theorie, ale skutečnosti a ve srovnání s nimi jsou evoluce, atom, ba i sluneční soustava pouhými theoriemi. Jedná se nám tu o záležitost dějin a ne filosofie, proto musíme poznamenat jen tolik, že žádný filosof nepopírá, že k dvěma velkým změnám a přechodům se dosud váže tajemství. Jde o původ vesmíru samého a principu života jako takového. Mnoho filosofů je natolik osvícených, že dodává, že tajemství se pojí i k původu člověka. Jinými slovy, přes třetí propast nemyslitelného byl položen třetí most, když vstoupilo do světa to, co nazýváme rozumem a co jmenujeme vůlí. Člověk není výsledek pouhé evoluce, ale spíše revoluce. Že má páteř a další části těla rozmístěné podle podobného vzoru jako ptáci či ryby je zjevný fakt, ať už je jeho smysl jakýkoliv. Kdybychom se ho ale snažili chápat jako by byl čtvernožcem postaveným na zadní nohy, znělo by nám to, co bude následovat mnohem fantastičtěji a podvratněji, než kdyby stál na hlavě.
Jako úvod do příběhu člověka použiji jeden příklad. Ukazuje, co myslím tím, když tvrdím, že je třeba jisté dětské přímosti, abychom pochopili pravdu o dětství světa. Vysvětluje též, co mám na mysli, když tvrdím, že směs popularisované vědy a novinářské hantýrky zmátla ponětí o nejzákladnější věcech a my tak nedokážeme postřehnout, která z nich je první v pořadí. Dokládá rovněž, třebaže jen jako příhodný obraz, vše co říkám o nutnosti všímat si ostrých rozdílů, které dávají dějinám tvar, namísto pohroužení se do všemožných zobecňování o pomalosti a stejnosti.. Skutečně totiž potřebujeme, slovy pana Wellse, nárys dějin. Můžeme si ale dovolit říci, slovy pana Mantaliniho, že evolucionářské dějiny žádný nárys nemají, nebo je to nárys nutně matný. Především však můj příklad ukazuje, co mám na mysli, když říkám, že čím víc na člověka pohlížíme jako na zvíře, tím míň je mu podoben.
Náš tisk i literatura se v současné době jen hemží nesčetnými zmínkami o populární postavě zvané člověk jeskynní. Zdá se, že jsme s ním dobře obeznámeni nejen jako s veřejným činitelem, ale i jako se soukromou osobou. Jeho psychologie se bere vážně v psychologických románech i v psychologické praxi. Nakolik jsem pochopil, zabýval se především tím, že svou ženu na potkání tloukl a k ženám se obecně choval způsobem, který tuším svět filmu označuje jako „drsné scény“. Nikdy jsem nenarazil na důkazy pro tuto myšlenku a nemám ponětí na jakých primitivních denících nebo aktech prehistorických rozvodových pří je založena. A jak už jsem vysvětlil jinde, nebyl jsem ani schopen pochopit, proč by takové chování jeskynního člověka mělo být pravděpodobné, i kdyby šlo jen o apriorní úvahu. Stále nám někdo tvrdí, bez jakéhokoliv vysvětlování či autority, že primitivní člověk kolem sebe máchal kyjem a než uchvátil nějakou ženu důkladně ji tím kyjem praštil. Všechny analogie ze světa zvířat ale nasvědčují, že by ze strany dámy šlo o téměř morbidní uměřenost a váhavost, pokud by trvala na tom, aby vždy byla nejdříve přetažena kyjem a pak teprve souhlasila s tím, že bude odvedena. Opakuji také, že jsem nikdy nepochopil proč by měly být ženy tak velmi jemné, když muži měli být tak velmi hrubí. Člověk jeskynní jistě mohl být grobián, ale nevím proč by měl být brutálnější než grobiáni. Lásky žiraf a hroší říční románky se odehrávají bez takového předběžného divadla a povyku. Člověk jeskyní možná nebyl o nic lepší než jeskyní medvěd, ale malé medvědice, tak slavné z hymnologie, nikdy nejsou cvičeny v takovém rádoby staropanenství. Krátce řečeno, tyto podrobnosti z domáckého života v jeskyni mě mátly ať už byly spojeny se statickou nebo revoluční hypotézou a každopádně bych se rád seznámil s důkazy pro ně, ale bohužel jsem je nikde nenašel. Zvláštní však je, že i když je slyšet stovky více či méně vědeckých klepů o tomhle nešťastníkovi označovaném za člověka jeskynního, jedna jediná souvislost v níž má smyslu o něm mluvit jako o člověku z jeskyně je stejnou měrou opomíjena. Lidé používají neurčité pojmy tucty neurčitých způsobů, ale nikdy se ani nezamysleli nad slovem, které používají, aby se poučili o jeho smyslu.
Skutečnost je taková, že lidé se ohledně člověka jeskynního zajímali o všechno kromě toho, co dělal v jeskyni. Nuže o tom bychom nějaké skutečné důkazy shodou okolností měli. Jistěže je toho málo, jako u všech prehistorických dokladů, ale představují nám skutečného jeskynního člověka a jeho jeskyni a ne člověka jeskynního literárního s jeho kyjem. Pro náš smysl pro realitu bude velmi cenné, když jednoduše tento důkaz posoudíme a nebudeme činit další závěry. To, co bylo v jeskyni nalezeno není děsivý kyj se zářezem za každou ženu, která jím byla omráčena. Jeskyně nebyla žádným Modrovousovým doupětem plným koster pobitých žen, nebyly v ní ženské lebky poskládané do řad a popraskané jako vejce. Bylo to něco žádným způsobem nespojeného se všemi moderními řečmi, filosofickými implikacemi a literárním povídáním, které pro nás celou věc matou. Pokud chceme spatřit tento autentický pohled na úsvit světa bude velmi dobré podat i příběh o jeho objevu jako nějakou legendu o jitřní zemi. Bylo by mnohem lepší vypovědět příběh o skutečném nálezu stejně prostě a jako příběh hrdinů, kteří nalezli zlaté rouno nebo Zahradu Hesperidek, kdybychom se tak mohli vyprostit z mlhy soupeřících theorií a spatřit jasné barvy a ostré črty takového úsvitu. Staří epičtí básníci alespoň věděli jak vypovědět příběh, možná přeháněli, ale nikdy příběh nepřekroutili ani násilím neměnili jeho podobu, aby vyhověl jejích theoriím a filosofiím vymyšleným o mnoho století později. Bylo by dobré, kdyby moderní objevitelé dokázali své objevy popisovat stejně prostým vypravěčským stylem jako první cestovatelé a vynechali přitom dlouhá slova plná nemístných narážek a náznaků. Pak bychom si mohli skutečně uvědomit, co víme o jeskynním člověku, nebo alespoň o jeskyni.
Jeden kněz s jedním chlapce vešli před nějakým časem do prohlubně v kopcích a dostali se do jakéhosi podzemního tunelu, který vedl do labyrintu podobných zakrytých a tajných chodeb ve skalách. Prodírali se téměř neprostupnými skulinami, plazili se chodbičkami vhodnými tak pro krtky, padali do děr stejně nebezpečných jako studny a zdálo se, že pohřbili zaživa pod zemí tak, že jsou bez naděje na záchranu. To je při odvážných objevitelských výpravách docela běžné, ale je třeba, aby někdo vystavil takové příběhy prvotnímu světlu v němž nikdy nejsou docela obyčejné. Máme tu kupříkladu poněkud podivnou symboliku v náhodě, že do onoho ztraceného světa vnikli jako první kněz a chlapec, typy starobylosti a mládí světa. Mě zde ale ještě více než symbolika kněze zajímá symbolika chlapce. Nikomu, kdo si pamatuje dobu, kdy byl klukem, není třeba připomínat jaké by to pro kluka bylo vstoupit jako Petr Pan pod střechu kořenů všech stromů a vydat se hlouběji a hlouběji až by došel k tomu, co William Morris nazval samými kořeny hor. Představme si, že by touto cestou prošel až na konec někdo s čistým a nezkaženým realistickým pohledem, který je součástí nevinností ne proto, aby našel něco, co by mohl předvést nebo dokázat v nějaké zaprášené časopisové polemice, ale jednoduše proto, aby zjistil co tam bude k vidění. A našel by jeskyni tak vzdálenou od denního světla, že by to mohla být pověstná domdanielská jeskyně kdesi pod mořským dnem. Když po nepočítaných věcích ozářilo tuto tajemnou kamennou síň světlo, ukázaly se na jejích stěnách velké a roztažené obrysy vytažené různobarevnými hlinkami. Při bližším ohledání na nich přes propasti a dálavy věků rozeznali, že jde o dílo lidských rukou. Byly to malby a kresby zvířat vymalovaných tak, že bylo poznat, že jsou nejen dílem člověka, ale i umělce. I při všech omezeních nejstarších dob byla z nich cítit láska k dlouhým přímým i zvlněným liniím, známá každému, kdo se kdykoliv pokoušel kreslit a již nedovolí žádný umělec zpochybňovat nějakým vědcem. Kresby svědčily o umělci z duchem dobrodruha a experimentátora, který se nevyhýbá těžkým věcem, ale pokouší se o ně. Kreslíř například zachytil jelena, jak háže hlavou a divá se dozadu, způsobem, který důvěrně známe třeba u koní. Pro mnohé moderní malíře zvířat by však mohlo být docela těžké zachytit je pravdivě. Z toho a dalších dvou tuctů detailů je zřejmé, že pozoroval zvěř s určitým zájmem a také s jistým potěšením. Zdá se, že byl v tomto ohledu nejen umělcem, ale i naturalistou a to skutečně přirozeným naturalistou.
Je zbytečné podotýkat, snad jen letmo, že v celé jeskyni není přítomno nic z pusté a pesimistické atmosféry novinářské jeskyně v níž hučí a skučí stovkami ozvěny pověsti o jeskynním člověku. Nakolik mohou tyto stopy minulosti napovědět o lidské povaze, vypovídají o charakteru nejen lidském, ale i humánním. V žádném případě neodpovídají představě o brutální povaze, již vyvolávají tvrzení zpopularizované vědy. Když o člověku jeskynním mluví spisovatelé, odborníci na vzdělávání a všemožní psychologové, nikdy ho nepojímají v souvislosti s čímkoliv, co by skutečně pocházelo z jeskyně. Když spisovatel píšící realisticky o sexu napíše, že „Dagmaru Doubleclickovi vířily v hlavě rudé jiskry a cítil, že se v něm probouzí duch jeskynního člověka,“ byl by jeho čtenář velmi zklamán, kdyby Dagmar odešel do předsíně a pokreslil její zdi velkými obrázky krav. Pokud píše psychoanalytik píše pacietnovi: „Skryté instinkty člověka jeskynního vás nepochybně pobízí, abyste vyhověl puzení útočnému puzení,“ nemá na mysli puzení malovat vodovými barvami, nebo bedlivému pozorování jak háže dobytek hlavou, když se pase. Přesto však víme jistě, že jeskynní člověk tyto mírné a nevinné věci dělal a nemáme ani nejmenšího důkazu o tom, že by provozoval nějaké zuřivé násilnosti. Jinými slovy, to co je nám obvykle předkládáno jako jeskynní člověk je mýtus, či spíše jen zmatek, protože mýtus má alespoň imaginativní obrys pravdy. To, jak se dnes mluví, je prostě zmatek a neporozumění, které se nezakládají na žádných vědeckých důkazech oceňovaný jen jako výmluva pro velmi moderní anarchistickou náladu. Pokud chce nějaký gentleman praštit kolemjdocí ženu, můžeme ho prostě mít za hulváta, aniž bychom tím upírali charakter jeskynnímu muži, o němž nevíme málem nic, vyjma toho, co můžeme postřehnout z několika docela neškodných a potěšujících kreseb na zdi.
O tu tak však ani tak nejde, ani to není obzvláštní poučení, které by nám kresby mohly dát. Poučení je v něčem mnohem větším a prostším, něčem tak prostém a velkém, že na první poslech to bude znít dětinsky. A je to vlastně v nejvyšším slova smyslu skutečně dětinské. To je i důvod proč jsem se na to v této apologii díval svým způsobem dětskýma očima. Byl to ten největší fakt, které před chlapcem v jeskyni stály a je množná příliš velký na to, aby byl vidět. Pokud byl chlapec jedním z knězova stádečka, můžeme předpokládat, že byl do jisté úrovně vycvičen ve zdravém rozumu, onoho zdravého rozumu, který k nám často přichází v podobě tradice. V takovém případě by mohl práci primitivního člověka jednoduše rozpoznat jako lidské dílo, které je zajímavé, ale které primitivnost nijak nezbavuje uvěřitelnosti. Poznával by, co je k vidění a nebyl by nějakým evolucionářským vzrušením nebo módní spekulací pokoušen vidět tam něco, co by tam nebylo. Pokud by o takových věcech slyšel připustil by samozřejmě, že to může být pravda a že tyto spekulace nejsou neslučitelné s pravdivými fakty. Umělcův charakter mohl mít i jné stránky vedle té, již zanechal zaznamenanou ve svém uměleckém díle. Primitivní muž mohl mít v bití manželky stejnou zálibu jako v kreslení zvířat. Jediné co můžeme říct je, že kresby zachycují jedno a ne druhé. Může být pravda, že muž jeskynní, když skončil se skákáním po své matce či manželce, podle toho, která mu zrovna přišla do rány, rád chodil poslouchat bublající potůček a dívat se jeleny, jak k potoku chodí pít. Nemožné to není, ale významu to nemá. Zdravý rozum dítěte by si vystačil s tím, že by se z faktů poučil všemu, čemu mohou naučit a obrazy v jeskyni byly téměř veškerými fakty, které měl k dispozici. Na základě dostupných důkazů mohl chlapec důvodně předpokládat, že člověk vyvedl zvířata červeným okrem na kameni ze stejného důvodu, z jakého měl on ve zvyku zkoušet kreslit zvířata uhlem a rudou křídou. Člověk nakreslil jelena právě tak, jako dítě kreslí koně: protože je to zábava. Člověk kreslil jelena s odvráceou hlavou stejně jako dítě kreslí prase se zavřenýma očima: protože je to obtížné. Dítě a člověka, protože jsou oba lidé, bde pojit lidské bratrství, jež bude o to ušlechtilejší, když se klene přes propasti věků, než kdyby přemosťovalo jen průrvu tříd. V žádném případě by ale dítě nenašlo žádné stopy po jeskynním člověku hrubého evolucionismu, protože žádné nejsou vidět. Kdyby hochovi někdo řekl, že že obrázky nakreslil sv. František z Assisi z čisté a svaté lásky ke zvířatům, nic v jeskyni by tomu neodporovalo.
Ba znal jsem kdysi jednu dámu, která zpola žertem tvrdila, že jeskyně byla školkou, do které se děti dávaly, aby byly v obzvláštním bezpečí a že barevná zvířata byla na stěny nakreslena, aby je rozveselovala, podobně jako stěny moderních školek zdobí nákresy slonů a žiraf. A třebaže to byl jen žert, obrací nači pozornost k jiným předpokladům, které děláme až příliš ochotně. Obrázky nedokazují ani to, že by v té jeskyni žili lidé jeskyní o nic víc, než by sklepy v Balhamu mohly dokázat (dávno poté, co by ono předměstí zničila lidská zloba nebo Boží hněv), že viktoriánská střední třída žila výlučně podzemí. Jeskyně mohla mít nějaké speciální využití podobně jako sklep, mohla to být náboženská svatyně, nebo útočiště v čase války nebo shromaždiště tajné společnosti nebo cokoliv jiného. Je ale vcelku pravda, že umělecká výzdoba má mnohem více z atmosféry dětského pokoje či školky než z všelijkých přízraků anarchického hněvu a strachu. Představil jsem si dítě, jak stojí v jeskyni a je snadné představit si jakékoliv dítě, moderní nebo v čase nesmírně vzdálené, jak dělá živé gesto, jako by kreslené zvíře na stěně chtělo pohladit. .To gesto předznačuje, jak ještě uvidíme později, jinou jeskyni a jiné dítě.
Představme si ale, že onoho chlapce neučil kněz, ale profesor, jeden z těch, kteří vztah lidí a zvířat zjednodušují toliko na evoluční variaci. Představme si, že chlapec sám sebe chápal se stejnou prostotou a upřímností jen jako Mauglího běhajícího s přírodní smečkou a až na poměrně nedávné variace téměř neodlišitelného od zbytku. Jaký by pro něho byla nejjednodušší lekce z oné podivné kamenné obrázkové knihy? Nakonec by zase dospěl k témuž, totiž k tomu, že kopal velmi hluboko, až našel místo kde člověk nakreslil soba. Musel by však kopat ještě dlouho, než by našel místo, kde by sob nakreslil člověka. Zní to sice otřepaně, ale v této souvislosti je ohromná pravda. Mohl by sestoupit do nemyslitelných hlubin, ponořit se k potopeným kontinentům stejně zvláštním a podivným jako daleké hvězdy, mohl by se ocitnout uvnitř světa vzdálený lidem stejně jako odvrácený strana měsíce. Voněch chladných propastech či monumentálních kamenných terasách může vidět v jemných hieroglyfických fosilních záznamech stopy ztracených dynastií biologického života podobných spíše troskám po sobě jdoucích stvoření a jednotlivých oddělených vesmírů, než postupu příběhu jednoho světa. Najde tam stopy oblud slepě se vyvíjejích směry mimo všechny naše běžné obrazy ryb a ptáků, života chmatajícího a lapajícho všemi výstředními výběžky rohů, jazyků a chlapadel, rostoucím pralesem fantastických karikatur drápů, šupin a prstů. Nenajde ale žádný prst, který by nakreslil jedinou významnou čáru v písku, žádný dráp, který by i jen začal škrabat cokoli, co by se i jen blížilo tvaru. Podle všeho zdání, by něco takového bylo pro všechny tyto nespočetné kosmické variace zapomenutých věků stejně nemyslitelné jako pro zvířata a ptáky, které vidíme před našima očima. Dítě by to neočekávalo o nic víc, než že kočka naškrábe na zeď mstivou karikaturu psa. Dětský zdravý rozum zabrání i tomu nejvevolutivnějšímu dítěti, aby předpokládalo cosi takového, ve stopách zanechaných hrubými a nedávno vyvinutými předky lidstva by však viděl právě to. Jistě mu muselo přijít podivné, že by lidé od něj tak vzdálení měli být tak blízcí a zvířata tak blízká, jemu tak vzdálená. Jeho prostotě musí připadat přinejmenším zvláštní, že nemůže najít ani stopy po počátku nějakého umění mezi žádnými zvířaty. To je nejprostší lekce, jíž učí jeskyně s barevnými obrázky. Je ale příliš prostá na to, aby se dala naučit. To, že se člověk o d hrubého zvířete liší druhem a ne stupněm je prostá pravda. Důkazem je, že když řekneme že nejprimitivnější člověk nakreslil obraz opice zní proto otřepaně, zatímco, když řekneme, že nejinteligentnější opice nakreslila obraz člověka zní to jako vtip. Objevuje se jakýsi rozdíl a disproporce, které jsou jedinečné. Umění je podpisem člověka.
To je prostá pravda, jíž má skutečně začínat příběh o počátku. Evolucionista stojí ve vymalované jeskyni a zírá na věci, které jsou příliš veliké na to, aby byly vidět a příliš prosté na to, aby se daly pochopit. Z detailů kreseb se pokouší vydedukovat všechny možné nepřímé a pochybné záležitoti, protože nedokáže postřehnout primární význam celku. Vymýšlí řídké a teoretické dedukce o nepřítomnosti náboženství, nebo přítomnosti pověry, o kmenové vládě a o lovu, lidských obětech a nebesa ještě vědí o čem.
V další kapitole se pokusím poněkud podrobněji vystopovat velmi diskutovanou otázku prehistorického původu lidských idejí a zejména ideje náboženské. Zde se zabývám toliko jedním případem jeskyně jako svého druhu symbolem prostší pravdy, jíž musí příběh začít. Sečteno a podtrženo, hlavním faktem, který záznam zanechaný sobími lidmi dosvědčuje je to, že člověk umí kreslit, zatímco so ne. Pokud byl sobí šlověk zrovna takovým zvířetem jako sob, bylo o o to zvláštnější, že dokázal to, co žádné jiné zvíře. Pokud byl obyčejným výsledkem biologického růstu, jako každé jiné zvíře či pták, pak je o to mimořádnější, že byl jiný než všechna ostatní zvířata a ptáci. Jako přirozený a přírodní produkt vypadá ještě nadpřirozeněji než nadpřirozený.
Začal jsem ale tento příběh v jeskyni, podobné jeskyni Platonových spekulací, protože je jakými modelem omylu čistě evolucionářskch úvodů a předmluv. Je k ničemu začít tím, že řekneme, že vše šlo pomalu a hladce a byla jo jen záležitost vývoje a stupně. V prostých faktech, jako jsou například obrazy v jeskyni, totiž není ani stopy po jakémkoliv takovém vývoji či stupni. Nebylo to tak, že by s obrázky začaly opice a lidé je pak dokončili, Pitecanthrophus nekreslil soby špatně a Homo Sapiens dobře. Vyšší živočichové nemalovali stále lepší a lepší portréty, pes nemaloval lépe ve svém vrcholném odboví ve srovnání s mizerným svého ranného období, kdy ještě býval šakalem, divoký kůně nebyl impresionista, ani dostihový kůň postimpresionista. Jediné, co můžeme o tomto reprodukování věcí ve stínu či v zástupné podobě je, že je nenajdeme nikde jinde v přírodě než i člověka a že o něm ani mluvit nemůže, aniž bychom člověka nepojednali jako něco odlišného a odloučeného od přírody. Jinak řečeno, každá rozumná a zdravá historie musí začínat s člověkem jako člověkem, čímsi absolutním a osamoceným. Jak se takovým stal, a vlastně kde se všechno vzalo, je otázka pro theology, filosofy a vědce a ne pro historiky. Otázka podnětu umění je ale výtečným příkladem. Tento tvor byl skutečně odlišný od všech jiných tvorů, byl totiž právě tak stvořitelem jako tvorem. Nic podobného nelze učinit v žádném jiném obraze, než v obraze člověka. Je to však natolik pravá pravda, že i v nepřítomnosti jakékoliv náboženské víry musí být předpokládána v podobě nějakého morálního či metafysického principu. V další kapitole uvidíme, jak se tento princip vztahuje na všechny nyní tak oblíbené historické hypothesy a evoluční etiku, na původ kmenové vlády či správy a mythologické víry. Nejjasnějším a nejpříhodnějším příkladem pro začátek je však tento populární příklad toho, co jeskynní člověk skutečně dělal ve své jeskyni. Ukazuje, že se v zející noci přírody tak či onak objevilo cosi nového, zrcadlu podobná mysl. Zrcadlu se podobá proto, že je skutečně věcí reflexe. Podobá se zrcadlu protože jen v něm lze lze všec ostatní zahlédnout jako stříbřité stímy ve vidění. A především se zrcadlu podobá tím, že je jedinou věcí svého druhu. Jiné věci se mu mohou podobat, nebo se podobat sobě navzájem, jiné je mohou převyšovat, nebo se různými způsoby převyšovat navzájem. Je to jako nábytek v pokoji, kde může být stůl kulatý jako zrcadlo a příborník může být větší než zrcadlo. Ale zrcadlo je jediné, které může obsáhnout i stůl i příborník. Člověk je mikrokosmos, člověk je měřítko všech věcí, člověk je obraz Boží. To jediné reálné poučení, jediné skutečné lekce, jimž se můžeme naučit v jeskyni a už je čas z ní vyjít a vydat se venkovní cestou.
Bude tu však dobré ještě jednou, a jednou provždy, zopakovat, co znamená tvrzení, že je člověk současně výjimkou ze všeho ostatního a současně zrcadlem a měřítkem všech věcí. K tomu ale abychom mohli vidět člověka, jaký je, se musíme znovu přidržet té prostory, která se dokáže zbavit všeho nahromaděného chytráctví. Nejjednoduší pravdou o člověku je, že je velice podivnou bytostí, téměř až ve smyslu, že je na zemi cizincem. Při vší střízlivosti je na jeho vnějším vzhledu mnohem víc z někoho, kdo přináší do cizí zvyky z jiné země, než z někoho, kdo tu jen vyrostl. Má nefér výhodu a nefér nevýhodu.
Nemůže spát jen tak ve své kůži, nemůže se spoléhat na své instinkty. Je současně tvůrce hýbající zázračně rukama a prsty a současně je svým způsobem mrzák. Je zabalený do umělých obvazů zvaných šaty, opírá se o umělé berle, jimž říká nábytek. Stejně pochybné svobody a ta samá divoká omezení má i jeho mysl. Jako jediným mezi zvířaty jím zmítá krásné šílenství zvané smích, jako by jeho pohled zachytil v samotném tvaru vesmíru jakési tajemství skryté i vesmíru samotnému. Je jediný mezi živočichy cítá potřebu odvrátit své myšlení o základních skutečností své vlastní tělesné existence a skrývat je jakoby v přítomnosti jakési vyšší možnosti, jež vytáří tajemství studu. Ať už tyto věci chválíme jako pro člověka přirozené nebo na ně sočíme pro jejich umělou povahu, zůstávají ve stejném smyslu jedinečné. To se naplňovalo v lidovém instinktu zvaném náboženstvi, dokud jej nezačali narušovat suší pedanti a knižní učenci, zejména lopotní pedanti Prostého života. Vůbec největší sofisté ze všech jsou gymnosofové (starodávní indičtí asketové, kteří i jídlo a šat považovali za překážku na cěstě za očištěním pozn. překl.)
Není přirozené považovat člověka za přírodní produkt. Nemá nic společného se zdravým rozumem mluvit o člověku jako o jednom obyčejném objektu v krajině či na pobřeží. Vidět ho jako zvíře, znamená nedívat se zpříma. Není to zdravé a rozumné. Je to hřích proti světlu, proti světlu bílého dne proporcí, jež je principem vší reality. Dospívá se k tomu přeháněním výmýšlením argumentů, umělým výběrem určitého světla a stínu, vyzvedáváním menších či nižších věcí, které mohou shodou okolností vypadat podobně. Zřetelná, hmatalená věc, stojící ve svitu slunce, věc kolem které můžeme chodit prohlížet si ji ze všech stran je docela jiná. Je také docela mimořádná a z čím více stran si ji prohlížíme, tím mimořádněji vypadá. Velmi nápadně a důrazně to není něco, co by následovalo nebo přirozeně plynulo z něčeho jiného. Pokud si dokážeme představit, že by nějaká nelidská či neosobní inteligence mohla od počátku cítit obecnou přirozenost ne-lidského světa dostatečně k tomu, aby viděla, že a jak se věci nakonec vyvinou, pak by onu mysl nic v přirozeném světě nepřipravilo na tak nepřirozenou novotu. Člověk by takové mysli zcela jistě nepřipadal jako jedno stádo mezi stovkami stád hledajícími bohatší pastvinu, nebo jednou ze stovek vlaštovek hlásících léto pod cizí oblohou. Nebyl by s nimi stejný co do měřítka a téměř by se s nimi míjel dimensí.
Stejně dobře bychom mohli říct, že by se s nimi míjel vesmírem. Bylo by to víc podobné tomu, kdyby jedna ze sta krav najedou vylétla a přeskočila měsíc, nebo kdyby jednomu ze stovky prasat narostla v okamžku křídla a ono ulétlo. Nešlo by o to, že by si dobytek sám našel pastvinu, ale o to, že by si postavil své vlastní stáje. Nešlo by o to, zda jedna vlaštovka udělá léto, ale o to, že by si postavila vlastní letní byt. Samotný fakt, že si ptáci staví hnízda je totiž jedna z těch podobností, jež podtrhují překvapivý rozdíl. Samotná skutečnost, že pták dospěl až k tomu, že si staví hnízdo a dál dospět nemůže, dokazuje, že nemá takovou mysl jako člověk, prokazuje to víc, než kdyby nestavěl vůbe nic. Kdyby vůbec nic nestavěl, mohl by to být filosof kvietistické nebo budhistické školy, lhostejný ke všemu krom vnitřní mysli. Ale pokud staví právě tak,jak pták staví a je spokojený a dává to najevo hlasitým zpěvem, pak víme, že mezi ním a námi je skutečně neviditelný závoj podobný tabulce skla v okně, na kterou pták marně klepe. Předpokládejme však, že by ná abstraktní divák viděl, jak jeden pták začíná stavět po lidském způsobu. Předpokládejme, že by se velmi krátkém časovém úseku objevilo sedm stylů stavby jednoho hnízda. Předpokládejme, že by pták pečlivě vybíral rozbočené větvičky a špičaté lupeny, aby vyjádřil pronikavou zbožnost gotiky, ale pak se obrátil k širokému listoví a černému bahnu, když chtěl v černější náladě přivolat Bálovy a Aštartiny těžké sloupy a své hnízdo tak věru proměnil v jednu z visutých zahrad babylonských. Předpokládejme, že by pták udělal malé jílové sošky ptáků proslulých v literatuře či politice a přilípl si je na čelní stranu svého hnízda. Předpokládejme, že by jeden pták z tisice ptáků začal dělat jednu z tisíce věcí, které člověk dělal dokonce už na úsvitu světa a můžeme si být jisti, že by pozorovatel takového ptáka nepovažoval jen za pouhou evoluční varietu ostatních ptáků, považoval by ho za věru strašného divého opeřence, možná za ptáka věštícího něco zlého, a jistě za věštebné znamení. Tenhle pták by ptakopravcům pověděl ne co se stane, ale něco, co se stalo. Stalo by se to, že by se objevila mysl s novým rozměrem hloubky, mysl podobná lidské. Kdyby nebylo Boha, nelze si představit žádnou jinou mysl, jež by to mohla předvídat.
Nuže, je skutečností, že není ani stopy po důkazu,že se tahle věc vůbec vyvíjela. Není ani částečka dokladu, že šlo o pomalý přechod, nebo dokonce o tom, že byl přirozený. V přísně vědeckém smyslu nevíme nic o tom, jak rostla, zda rostla, nebo co to vlastně je. Možná existuje zpopřetrhaná řada stop v kamenech a kostech, která matně naznačuje, jak se vyvíjelo lidské tělo. Podobný vývoj lidské mysli nenaznačuje vůbec nic, ani jen matně. Nebyla a pak byla, nevíme zda v okamžiku či během nekonečných let. Něco se stalo a má to všechny známky směny, jež se uskutečnila mimo čas. Nemá proto nic společného s dějinami v běžném smyslu. Historik to musí, nebo něco podobného, za hotovou věc a bernou minci, není jeho úkolem jako historika pokoušet se to vysvětlit. Pokud to ale nemůže vysvětlí jako historik, jako biolog to nevysvětlí též. Ani v jednom případě ho nijak neznectí, když to přijme bez vysvětlení, protože je to realita a jak historik, tak biolog zacházejí s realitami. Je docela ospravedlněn v tom, že se poklidně smíří s krávou, který skočila přes měsíc či s prastem jemuž narostla křídla, protože jsou to věci, jež se staly. Může rozumně přijmout člověka jako monstrum, protože ho přijímá jako skutečnost. Může být naprosto v klidu a pohodlí v šíleném a rozpojeném světě, který plodí tak šílené a rozpojené věci. Realita je totiž to, v čem všichni spočíváme, dokonce i tehdy, když se zdá, že to sotva souvisí s čímkoliv ostatním. Je tu a to většině z náš stačí. Pokud ale chceme skutečně vědět, jak se tady nějak představitelně mohla ocitnout, pokud ji skutečně chceme vidět v realistickém poměru k jiným věcem, pokud trváme na tom, že chceme vidět, jak se před našima očima vyvine z prostředí bližšího jeho vlastní povaze, pak musíme dozajista vyhledat něco zcela jiného. Musíme probudit velmi zvláštní vzpomínky a vrátit se k velmi prostým snům, pokud chceme dospět k jinému počátku, než takovému, který u člověka udělá obludu. Museli bychom odhalit velmi odlišné příčiny, než by stal tvorem příčinnosti a dovolávat se jiné autority, aby z něj udělal něco rozumného, nebo i jen pravděpodobného. Tou cestou leží vše co je současně hrozné a důvěrné a zapomenuté, s děsivými zubatými tvářemi a hněvivými pažemi. Můžeme člověka přijmout jako fakt, pokud se spokojíme s nevysvětleným faktem. Můžeme ho přijmout jako zvíře, pokud dokážeme žít s pohádkovým zvířetem. Pokud ale trváme na posloupnosti a potřebnosti a neobejdeme se bez ní, musíme poskytnout předehru a crescedno vršících se zázraků. Pak, uveden nepředstavitelným hřměním ve všech sedmero nebesích jiného řádu, může být člověk čímsi obyčejným.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s