II. Profesoři a prehistoričtí lidé

Když přijde na tyhle prehistorické záležitost je věda slabá způsobem, který je těžké postřehnout. Věda jejíž moderní divy všichni obdivujeme, staví svůj úspěch na tom, že neustále doplňuje své poznatky, svá data. Při všech praktických vynálezech, při nejpřirozenějších objevech může vždy přidat další doklady pokusem. Jenže si nemůže pokusně vyrobit lidi, ba ani pozorovat počínání prvních lidí. Vynálezce může krok za krokem postupovat v konstrukci letadla i kdyby při tom měl experimentovat s klacíky a kovovými odřezky u sebe doma na dvorku. Nemůže ale na svém dvorku sledovat, kterak se vyvíjí Chybějící článek. Pokud udělá ve svých výpočtech chybu, letadlo ji opraví tím, že se zřítí k zemi. Pokud se ale zmýlí v tom, že svým předkům přisoudí za příbytek lesnaté porosty, svého předka an padá ze stromu vidět nemůže. Nemůže chovat jeskynního člověka jako kočku u sebe na dvorku a sledovat ho, jestli skutečně praktikuje kanibalismus, či zda skutečně odnáší svou partnerku, aby naplnil princip manželství založeného na uchvácení a únosu. Nemůže si držet kmen primitivních lidí jako psí smečku a sledovat, nakolik na ně působí stádní instinkt. Když vidí, že se konkrétní pták chová konkrétním způsobem, může si opatřit jiné ptáky a ověřit, jestli se chovají také tak. Když ale najde lebku, nebo zlomek lebky, v dutině kopce, nemůže ji zmnožit do vidění údolí suchých kostí. Minulost, která téměř zcela zmizela může zkoumat vždy jen z dokladů a ne pomocí experimentu. A dokladů je tu tak málo, že stěží něco i jen dokládají. A tak zatímco téměř jakákoliv jiná věda se pohybuje v jakési křivce, kterou stále korigují nové poznatky, tahle věda letí přímočaře do prostoru a nekoriguje ji vůbec nic. Jenže zvyk formulovat závěry, tak jak je skutečně lze v plodnějších oborech opravdu formulovat, je ve vědecké mysli zakořeněn natolik, že prostě nemůže odolat a mluví tímto způsobem. O idejích, na které ji přivedl zlomek kosti mluví tak, jako by to bylo cosi podobného letounu, který byl ale postaven aspoň za pomoci celých hromad kousků železa. Problém s profesorem prehistorie je v tom, že on svůj střep do odpadků hodit nemůže. Úžasný a triumfující letoun je výsledkem stovky omylů. Badatel nad počátky se může dopustit jen jediného omylu a toho se pak držet.
Velmi oprávněně mluvíme o trpělivosti vědy, ale v tohle oboru by bylo přesnější mluvit o netrpělivosti vědy. Kvůli výše zmíněným problémům má theoretik příliš na spěch. Série hypothesí se objevují tak spěšně, že bychom jim docela dobře mohli říkat fantastické domněnky a v každém případě je dál nelze upravovat fakty. Nejempiričtější antropolog je zde stejně omezen jako starožitník. Může se jen držet svého zlomku minulosti a nemá žádnou možnost, jak ho do budoucna zvětšit. Svůj zlomek faktu může jen svírat v rukou, skoro tak, jako pravěký člověk svíral svůj odštěpek pazourku. Pravdaže s ním zachází skoro stejně a skoro ze stejného důvodu. Je to jeho nástroj a jeho jediný nástroj. Je to jeho zbraň a je to jeho jediná zbraň. Třímá ho často s fanatismem, který vysoce převyšuje cokoliv z projevů mužů vědy, když mohou sbírat další fakta ze zkušenosti a dokonce mohou doplnit nová fakta pokusy. Profesor se svou kostí se občas stává stejně nebezpečným jako pes s kostí. A to z ní pes aspoň nedovozuje žádné theorie dokazující, že je na tom lidstvo pod psa –nebo že ze psa vzešlo. Poukázal jsem kupříkladu na potíže spojené s nápadem chovat na dvorku opici a pozorovat, zda se vyvine v člověka. I když takovou evoluci nelze dokázat experimentálně, nespokojí se profesor s tím, že by řekl (což by byla svolná říct většina z nás),že taková evoluce je v každém případě docela dobře možná. Ukáže svou kůstku nebo sbírečku kůstek a dovodí z nich ty nejúžasnější věci. Na Jávě našel kousek lebky, která podle svého tvaru vypadala, že byla menší než lidská. Někde poblíž našel kus kosti stehenní ze vzpřímené postavy a podobně rozptýlené ještě jakési zuby, které lidské nebyly. Pokud by všechny ty kosti pocházely z jednoho tvora, což je pochybné, naše pojetí tohoto tvora by bylo téměř stejně pochybné. Na populární vědu to ovšem zapůsobilo tak, že vytvořila kompletní, ba komplexní postavu, hotovou do posledního vlásku a zvyku. Tento člověk dostal jméno, jako by byl běžnou historickou postavou. O Pithecantropovi lidé mluvili stejně jako o Pittovi, Foxovi (význační britští politici a předsedové vlád sedmnáctého a osmnáctého století pozn. překl) nebo Napoleonovi. Populárně naučené historické knížky tiskly jeho portréty spolu s portréty Karla I. a Jiřího IV. Byly reprodukovány detailní a pečlivě vystínované kresby, jež ukazovaly že i vlasy na jeho hlavě byly spočteny. Žádného nepoučeného člověka, který si prohlížel jeho pečlivě zvrásněnou tvář a hloubavý pohled by nenapadalo, že to byl portrét stehenní kosti, nebo pár zubů a zlomku lební kosti. Stejným způsobem o něm lidé mluvili, jako by šlo o jedince jehož vliv a povahu všichni dobře známe. Četl jsem zrovna v jednom magazínu článek o Jávě a o tom, jak se moderní bílí obyvatelé onoho ostrova převážně špatně chovají kvůli osobnímu vlivu chudáka starého Pithecanthropa. Jsem zcela ochoten a připraven věřit tomu, že se moderní bílí obyvatelé Jávy vůbec neumí chovat, ale vůbec si nemyslím, že by k tomu potřebovali nějaké povzbuzení v podobě nálezu pár velmi pochybných kostí. Těch kostí je v každém případě příliš málo, příliš zlomkových a sporných na to, aby mohly zaplnit celé to ohromující prázdno, které v rozumu i v realitě zeje mezi člověkem a jeho zvířecími předky, pokud to jsou jeho předci. Za předpokladu onoho evolučního napojení (napojení, o jehož popření se v nejmenším nestarám) je skutečně poutavým a pozoruhodným faktem poměrná nepřítomnost jakýchkoliv pozůstatků, které by toto napojení zaznamenávaly. Darwinova upřímnost toto skutečně připouštěla a to je také důvod, proč jsme začali používat takové pojmy jako Chybějící článek. Jenže dogmatismus darwinistů byl na Darwinův agnosticismus příliš silný a lidé se nerozumně dopustili toho, že z toho zcela negativního pojmu udělali positivní obraz. Mluví o pátrání po obyčejích a obydlí Chybějícího článku, jako by mluvili o tom, že se přátelí s mezerou ve vyprávění nebo dírou v argumentu, o vycházce s nesouvislostí nebo večeři s nerozděleným středem..
Proto  v této črtě o člověku v jeho vztahu k jistým náboženským a historickým problémům nebudu dál plýtvat místem na spekulace o přirozenosti člověka před tím, než se stal člověkem. Jeho tělo se možná vyvinulo z nějakých primitivů, nevíme však o tomto přechodu nic, co by vrhlo i jen nejmenší paprsek světla na jeho duši, jak se projevila v dějinách. Autoři téže myšlenkové školy ovšem bohužel ve stejném způsobu uvažování a argumentace pokračovali i tehdy, když dospěli k prvním skutečným důkazům  o prvních skutečných lidech. O prehistorickém člověku přísně vzato nevíme nic, a to právě proto, že je prehistorický. Historie prehistorického člověka je velmi nápadně vnitřně rozporný pojem. Je to ten druh nerozumu, který si smí dovolit jen racionalisté. Kdyby nějaký farář mimochodem podotkl, že Potopa byla předpotopní, dočkal by se možná jakýchsi dloubanců ohledně své logiky. Pokud by nějaký biskup podotkl, že Adam byl preadamita, možná bychom si pomysleli, že je trochu zvláštní. Očekává se od nás ovšem, že si takových verbálních maličkostí nebudeme všímat, když skeptičtí historikové mluví o té části historie, která je prehistorická. Ve skutečnosti je to tak, že pojmy historický a prehistorický používají volně a bez toho, aby měli na mysli jasnou definici nebo test. Mají na mysli to, že existují stopy lidských životů starší než lidské příběhy a přinejmenším v tomto smyslu víme, že lidstvo je starší než dějiny. Lidská civilisace je starší než lidské záznamy. Takhle lze rozumně popsat  náš vztah k těmto odlehlým věcem. Lidstvo zanechalo stopy svých dalších umění dříve než doklady o umění psát, nebo přinejmenším předtím, než se objevilo nějaké písmo, které dokážeme přečíst. Je však jisté, že primitivní umění byla uměními a je ve v každém ohledu pravděpodobné, že primitivní civilisace byly civilisacemi. Člověk zanechal obraz soba, ale ne vyprávění o tom, kterak soba lovil. Proto je to, co o něm vykládáme hypotézou a ne historií. Ovšem umění, které vytvářel bylo vcelku umělecké, jeho kresby jsou docela inteligentní a není důvod pochybovat o tom, že jeho příběh o lovu by byl docela rozumný, ovšem pokud existuje, pak je nesrozumitelný. Zkrátka prehistorické období nemusí znamenat období primitivní ve smyslu doby barbarské či zvířecké. Nemusí to znamenat dobu před civilisací nebo před uměními a řemesly. Znamená to prostě jen období před prvními souvislými vyprávěními, která můžeme číst. To samozřejmě působí celý praktický rozdíl mezi vzpomínáním a zapomenutím, je však naprosto možné, že existovaly všechny možné zapomenuté formy civilisací, stejně jako všechny možné zapomenuté formy barbarství. Všechno v každém případě nakonec nasvědčuje tomu, že mnohé z těchto zapomenutých nebo polozapomenutých sociálních stadií byly mnohem civilisovanější a mnohem méně barbarské, než by nasvědčovaly dnešní vulgární představy. Ovšem dokonce i o těch nezapsaných dějinách lidstva, kdy lidstvo již bylo docela jistě lidské se můžeme jen domnívat s největšími pochybami a opatrností. Bohužel ovšem pochyby a opatrnost jsou poslední věci, které by obvykle povzbuzoval neurčitý evolucionismus současné kultury. Ona kultura je totiž plná zvědavosti a jediná věc, kterou nemůže vystát jsou muka agnosticismu. Právě v darwinovském věku vešlo to slovo poprvé ve známost a ona věc se poprvé stala nemožnou.
Je nutné jednoduše říct, že všechna tahle nevědomost je prostě skryta za drzostí. Padají tak jednoduchá a prohlášení, že lidé mají sotva morální odvahu se nad nimi pozastavit a zjistit, že jsou zcela nepodložená. Četl jsem onehdy vědecký popis jistého prehistorického kmene, který sebevědomě začínal slovy „Nenosili šatů“. Možná tak sotva jeden čtenář ze sta se nad tím pozastavil, aby se sám sebe optal, jak jsme asi zjistili, zda lidé z nichž nezbylo nic než pár zlomků kostí a kamení, nosili šaty. Nepochybně existovaly naděje, že zrovna tak jako jsme našli kamenné sekyry, najdeme kamenný klobouk. Zjevně se předkládalo, že můžeme najít nepomíjívé kalhoty z téže látky jako nepomíjívý kámen. Ovšem lidem méně optimistického založení bude okamžitě jasné, že lidé mohou nosit prosté oděvy, ba oděvy velmi zdobné, a nemusí po nich zbýt nic víc, než to, co zůstalo po těchto lidech. Splétané ozdoby z trávy a rákosí mohly být čím dál propracovanější, aniž by jím to cokoliv dodalo na trvanlivosti. Nějaká civilisace se mohla specialisovat na věci podléhající zkáze, třeba tkaní a vyšívání, a ne na věci shodou okolností trvanlivější, třeba architekturu či sochařství. Podobě specialisovaných společností byla celá řada. Až někdo v budoucnosti vykope trosky našich továrních strojů může stejně oprávněně tvrdit, že jsme znali jen a jen železo a oznámit objev, že majitel a ředitel chodili nazí—nebo možná nosili železné klobouky a kalhoty.
Nesnažím se tu dokazovat, že tito primitivní lidé nosili šaty o nic víc, než že splétali rákosí, chci jen poukázat, že nemáme dost důkazů k tomu, abychom věděli zda to dělali či ne. Mohlo by však být užitečné se na chvíli ohlédnout a na některé z těch pár věcí, o kterých víme a které dělali. Když se nad nimi zamyslíme, dozajista zjistíme, že nejsou neslučitelné s takovými myšlenkami jako je oděv či ozdoba. Nevíme, zda zdobili něco jiného. Nevíme zda znali výšivky, a pokud ano, nemůžeme očekávat, že by se dochovaly. Víme ovšem, že měli obrázky a ty se dochovaly. A jak jsme už řekli, s nimi přetrvalo svědectví o čemsi absolutním a jedinečném, o něčem, co náleží člověku a jen člověku, co je rozdílem druhu a ne stupně. Opice nekreslí neohrabaně a člověk bystře, opice se zobrazovacím uměním nezačíná a člověk je nedovádí k dokonalosti. Opice se mu nevěnuje vůbec, nestojí ani na jeho počátku. Ještě než se objevila první slabá čárka, byla jakási čára překročena.
Když jiný vážený autor komentoval jeskynní kresby připisované neolitickému člověku sobího období uvedl, že se zdá, že žádná z kreseb nemá náboženský účel a vypadalo to, že téměř dovozuje, že ti lidé žádné náboženství neměli. Dokážu si sotva představit tenčí vlásek, na kterém by mohlo viset nějaké tvrzení, než je tahle rekonstrukce nejniternějších hnutí prehistorické mysli založená na tom, že kdosi, kdo načmáral na stěnu jeskyně pár náčrtků z motivů, které neznáme, pro účely, které neznáme, řídíc se přitom zvyky, které neznáme, považoval možná za jednodušší nakreslil soba, než nakreslit náboženství. Možná ho nakreslil, protože to byl náboženský symbol. Mohl taky nakreslit cokoliv jiného, než náboženský symbol. Mohl svůj náboženský symbol nakreslit někde jinde, nebo mohl být poté, co byl nakreslen, záměrně zničen. Mohl udělat nebo neudělat půl milionu věcí, v každém případě je úvaha, že neměl náboženských symbolů, či dovozování, že neměl náboženství z toho, že neměl náboženských symbolů, podivuhodným logickým skokem. Nu a tento konkrétní příklad ilustruje nejistotu těchto odhadů velmi jasně. O něco později lidé v jeskyních objevili nejen malby, ale i sochy zvířat. Některé měly být poškozeny vruby či děrami, což by mohly být stopy po šípech. O těchto poškozených obrazech se předpokládalo, že mohly být stopou po nějakém magickém obřadu zástupného zabíjení zvířete, kdežto nepoškozené obrazy se považovaly za pozůstatky jiného magického obřadu vzývajícího plodnost stád. Tady se můžeme mírně pousmát nad vědeckých zvykem postarat se, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Pokud je obraz poškozen, dokládá to jednu pověru, pokud poškozen není, dokládá to pověru jinou. Opět vidíme poněkud unáhlené závěry. Ty, kdo takhle přemýšleli asi sotva napadalo, že zástup lovců uvězněný přes zimu v jeskyni se mohl třeba trefovat pro zábavu, že to byla jakási primitivní společenská hra. Ovšem v každém případě, pokud tak jednali na základě pověry, co se stalo s thesí, že to nemělo nic společného s náboženstvím? Pravda je taková, že všechny tyhle dohady nemají nic společného s ničím. A není to ani z poloviny tak dobrá hra, jako trefování sobích sošek, protože je to střílení šípů do vzduchu.
Ti, kdo takhle uvažují mají sklon zapomínat například na to, že i lidé v moderním světě po sobě někdy zanechávají znamení v jeskyních. Bylo pozorováno, že když provádíte skupiny výletníků labyrinty Překrásných jeskyní či Magické stalaktitové jeskyně, objevují se tam, kde prošly hieroglyfy. Jsou to nápisy a iniciály, které učenci odmítají spojovat s jakýmkoliv vzdálenějším datem. A budou-li budoucí profesoři aspoň trochu podobní těm dnešním, dokáží z jeskynních nápisů dvacátého století vyvodit velkou spoustu velmi živých a zajímavých věcí. Pokud o tomhle plemeni něco vím a pokud neodpadnou od plnokrevné sebedůvěry svých otců, pak budou z iniciál, které v Magické jeskyni zanechal ‚Arry and ‚Arriet (možná v podobě propletených A) , schopni vysledovat o nás ta nejzajímavější fakta. Jen z těch propletených písmen zjistí a poznají: 1) Jelikož jsou písmena hrubě vyryta tupým kapesním nožem, lidé ve dvacátém století neměli žádné jemné rycí nástroje a nebyli obeznámeni se sochařským uměním. 2) Jelikož jsou to velká písmena, znamená to, že naše civilisace nikdy nevyvinula písmena malá či cokoliv podobného plynulému rukou psanému písmu. 3) Jelikož počáteční souhlásky stojí pospolu v nevyslovitelné podobě, je možné, že se náš jazyk podobal welštině nebo ještě pravděpodobněji raným semitským typům, které neznaly či nepoužívaly samohlásky. 4) Jelikož inicály v „’Arry and ‚Arriet“ nijak zvlášť nevykazují nějaký náboženský význam neměla naše civilisace žádné zvláštní náboženství. To poslední je možná nejblíže pravdě, protože civilisace, která by měla náboženství by měla i trochu víc rozumu. Obecně se souhlasí, že náboženství rostlo velmi pomalu a evolutivně, ba i že nerostlo z jedné příčiny, ale ze směsi, již lze označit za shodu okolností. Obecně řečeno, tři hlavní prvky směsi jsou: za prvé strach z náčelníka kmene (pan Wells ho vytrvale s politováníhodnou familiérností označuje za Starého), za druhé fenomén snů a za třetí obětní asociace spojené se sklizní a vzkříšením symbolisované rostoucím obilím. Mohl bych jen mezi řečí poznamenat, že vztahovat jednoho živoucího ducha ke třem různým nesouvisejícím mrtvým příčinám mi přijde jako velmi pochybná psychologie, pokud by šlo o toliko mrtvé nespojité příčiny. Představme si, že by pan Wells v jednom ze svých fascinujících románů o budoucnosti vyprávěl o tom, že se mezi lidmi rozmůže nová a ještě bezejmenná vášeň, o níž budou lidé snít tak, jak sní o první lásce a pro niž budou umírat, jako umírají pro vlajku a otčinu. Myslím, že bychom byli poněkud zmateni, kdyby nám pověděl, že tento jedinečný cit je směsí zvyku kouřit woodbinky, zvýšení daně z příjmu a rozkoše motoristy z překračování povolené rychlosti. To bychom si těžko představili, protože bychom si nedokázali představit nějakou spojitost mezi těmi třemi věcmi ani žádný běžný pocit, který by všechny tři zahrnoval. Stejně tak si nikdo nedokáže představit žádné spojení mezi obilím, sny a starým náčelníkem s kopím, leda by už existoval nějaký běžný pocit, který by všechny tři věci zahrnoval. Jestliže ovšem takový obecný a sdílený pocit existoval, mohl to být toliko pocit náboženský a tyto věci nemohly být počátkem již existujícího náboženského pocitu. Myslím, že každému člověku řekne jeho vlastní zdravý rozum, že je mnohem pravděpodobnější, že mystický cit tohoto druhu již existoval a že v jeho světle se sny, králové a obilná pole jevila tehdy právě tak mysticky jako se jeví mysticky dnes.
Pravda je ovšem taková, že tohle všechno je jen trik, jak předstíráním, že nechápeme věci, které chápeme, je učinit vzdálenými a odlidštěnými. To už bychom zrovna mohli tvrdit, že prehistorický člověk měl ošklivý a neřádný zvyk pravidelně doširoka otevírat pusu a cpát si do ní podivné věci, a tvářit se, že jsme nikdy neslyšeli o tom, jak lidé jí. Stejně tak bychom mohli říkat, že děsiví troglodyté z doby kamenné zvedali pořád dokola střídavě nohy a tvářit se, že jsme nikdy neslyšeli o chůzi. Pokud bychom se chtěli dotknout mystického nervu a probudit v nás úžas nad jedením a nad chůzi, mohla by to být oprávněná vymyšlenost. Jelikož jde ale o snahu mystický nerv zničit a nás otupit vůči divu náboženství, jde jen o iracionální nesmysly. Je to snaha předstírat, že v citech, jimž všichni rozumíme, lze najít cosi nepochopitelného. Komu nepřipadají sny tajuplné a necítí, že leží na temném pomezí bytí? Kdo nevnímá smrt a vzkříšení věcí rostoucích ze země jako cosi blízce spojeného s tajemstvím vesmíru? Kdo nechápe, že autorita a solidarita, která je duší kmene, musí mít vždy příchuť čehosi posvátného? Pokud by se našel antropolog, který bude skutečně považovat tyto záležitosti za odlehlé a nepochopitelné, pak o onom vědeckém gentlemanovi nemůžeme říct nic než, to že jeho myšlení není tak velkorysé a osvícené, jako tomu bylo u prehistorického člověka. Zdá se mi zřejmé, že tyto odlišné a různorodé věci nemohlo přiodít svatostí nic jiného, než již činný duchovní cit. Tvrdit, že náboženství povstalo z uctívání náčelníka či obětí při sklizni znamená stavět velmi ozdobný a propracovaný vůz před opravdu primitivního koně.  Je to totéž jako tvrzení, že podnět ke kreslení obrázků vzešel z rozvažování nad obrazy sobů v jeskyni. Jinak řečeno, je to vysvětlování maleb tvrzením, že vzešly z díla malířů, případně tvrzení, že umění povstalo z umění. Ještě podobnější by bylo, kdybychom řekli, že to, co označujeme za poesii je výsledkem jistých obyčejů, třeba toho, že se k oslavě počátku jara se skládala oficiální óda, nebo že mladý muž pravidelně vstával, aby naslouchal zpěvu skřivana a pak zapisoval svou zprávu na kus papíru. Je docela pravda, že mladí mužové se s příchodem jara stávají básníky a právě tak platí, že jakmile se básník objeví, žádná smrtelníkům známá síla mu nemůže zabránit psát o skřivanovi. Ovšem básně neexistovaly před básníky. Poesie nepovstala z básnických forem. Jinak řečeno, sotva můžeme první výskyt nějaké věci vysvětlovat tím, že řekneme, že už existovala předtím. Podobně nemůžeme říct, že náboženství vzešlo z náboženských forem, protože to jen trochu jinak tvrdíme, že se objevilo tehdy, když už existovalo. K tomu, aby člověk viděl, že na snech či na mrtvých je cosi mystického, bylo zapotřebí určitého druhu mysli, právě tak jak bylo zapotřebí jistého druhu myšlení, aby člověku došlo, že na jarním zpěvu skřivana je cokoliv poetického. Tou myslí bylo pravděpodobně ta, kterou nazýváme lidskou myslí a velmi se podobala té současné, protože mystici pořád meditují nad smrtí i nad sny a básníci dosud píší o jaru i o skřivanech. Vůbec nic však nenasvědčuje tomu, že by jakoukoliv z těchto mystických asociací cítilo cokoliv menšího než lidská mysl. Vypadá to, že kráva na poli ze své bezkonkurenční možnosti naslouchat zpěvu skřivana nejspíš žádné lyrické podněty ani poučení nečerpá. A právě tak nemáme důvodů předpokládat, že by živé ovce kdy začaly používat mrtvých ovcí jako základu propracovaného kultu předků. Je pravda, že na jaře se nápady mladého čtvernožce mohou obrátit k myšlenkám lásky, ale žádná řada jar jej nikdy nepřivedla k tomu, aby je i jen zlehka pootočil směrem k literatuře. Stejně tak sice platí, že psi mají sny, zatímco většina ostatních čtvernožců nejspíš nemá ani to, ale čekali jsme dlouho na to, až pes své sny rozvine do promyšleného systému či náboženského obřadu. Čekáme už tak dlouho, že už jsme to opravdu přestali očekávat a to, že pes začne své sny používat k vybudování církevní struktury očekáváme asi tak stejně, jako to, že k jejich zkoumání začne používat pravidla psychoanalýzy. Je zkrátka zjevné, že tyto přirozené zkušenosti, ba přirozená vzrušení, nikdy u žádného tvora vyjma člověka nepřekračují hranici dělící je od tvořivých projevů, jako je třeba umění či náboženství. Nepřekračují ji, nikdy ji  nepřekročily a podle všeho co vidíme, je velmi nepravděpodobné, že by ji kdy překročily. Není  nemožné, ve smyslu vnitřní rozpornosti, že bychom nemohli kdy vidět krávu, jak se každý pátek postí od trávy, nebo jak pokleká podobně jako ve staré legendě o Štědrém večeru. V tom smyslu není nemožné, že by krávy nemohly rozjímat o smrti, dokud se jim nepovede pozvednout hlas v překrásném žalmu nářku na melodii, která porazila starou krávu. V tom smyslu není nemožné, že by nemohly projevit svou naději na nebeskou dráhu symbolickým tancem ke cti krávy, která přeskočila měsíc. Je možné, že pes nakonec nasbírá dostatečnou zásobu snů, který mu umožní postavit chrám Kerberovi jako jakési psí trojici. Je možné, že jeho sny se už začínají měnit ve vize, které lze vyjádřit slovy, v nějaké zjevení o Psí hvězdě jako duchovním domově zaběhnutých a ztracených psů.  To jsou logicky možné věci v tom smyslu, že je logicky obtížné prokázat universální negaci, již nazýváme nemožností. Ovšem veškerý instinkt pro to, co je pravděpodobné, říkáme mu zdravý rozum, nám už dávno musel říct, že se zvířata podle všeho v tomto smyslu nevyvíjejí a že velmi mírně řečeno není příliš pravděpodobné, že bychom se osobně setkali s tím, jak přechází od zvířecí zkušenosti  k lidským experimentům. Přitom jaro a smrt a dokonce i sny, posuzované jen jako prožitky a zkušenosti jsou jejich zkušenosti a prožitky právě tak jako našimi. Jediný možný závěr je, že tyto zkušenosti, posuzované jako zkušenosti, nevyvolávají nic podobného náboženskému smyslu v žádné mysli vyjma naší. Vrátili jsme se zpět k jistému druhu mysli, která již žila a byla osamělá. Byla jedinečná a mohla vytvářet právě tak konfese jako jeskynní kresby. Surovina pro náboženství tu ležela po nespočetné věky právě tak, jako suroviny pro cokoliv jiného, ale schopnost a síla náboženství byla v mysli. Člověk už mohl v těchto věcech vidět hádanky, náznaky a a naděje, které v nich vidí dosud. Mohl nejen snít, mohl snít o snech. Mohl vidět nejen smrti, ale i stín smrti, a zmocňovalo se ho ono tajuplné tápání, které vždy vidí smrt jako něco neuvěřitelného. Je docela pravda, že dokonce i tyhle náznaky máme především o člověku, který se nesporně chová jako člověk. Nemůžeme tohle, ani nic jiného, spolehlivě tvrdit o údajném živočichu spojujícím člověka s primitivními zvířaty. To ovšem jen proto, že onen živočich existuje toliko údajně. Nemůžeme si být jisti, zda pitecantrophus konal nějaké náboženské obřady, protože si nemůžeme být jisti, zda kdy vůbec žil. Je jen vizí vyvolanou k tomu, aby zaplnila zející prázdno mezi prvními tvory, kteří byli dozajista lidmi a všemi ostatními tvory, kteří byli dozajista opicemi, nebo jinými zvířaty.  Pár krajně pochybných zlomků nasvědčujících takovému přechodovému tvoru se nasbíralo proto, že to vyžaduje jistá filosofie, nikdo ale nepředpokládá, že by stačily založit cokoliv filosofického i kdyby to mělo podepřít i jen ono filosofii. Zlomek lebky nalezený na Jávě nemůže rozhodnout nic o náboženství nebo jeho nepřítomnosti. Pokud nějaký opočlověk existoval, mohl vykonávat právě obřadné náboženství jako člověk nebo právě tak prosté náboženství jako opice. Možná to byl byl mytholog a možná to byl mýtus. Mohlo by být zajímavé bádat po tom, zda se tato mystická vlastnost objevila při přechodu od opice k člověku, zda vůbec nějaké přechodové typy o kterých by se dalo bádat existovaly. Jinak řečeno, chybějící článek mohl či nemusel být mystický, pokud ovšem nechyběl. Ovšem v porovnání s doklady, které máme o skutečných lidských bytostech nemáme dokladů o tom, že by byl lidskou bytostí, že by byl pololidskou bytostí, ba že by vůbec žil. Ani ti nejkrajnější evolucionisté se od něj nepokouší odvíjet žádné evoluční názory o původu náboženství. Dokonce i ve snaze dokázat, že náboženství vyrůstalo pomalu z primitivních nebo iracionálních zdrojů, začínají své dokazování s prvními lidmi, kteří byli lidmi. Jejich vlastní dokazování ovšem dokládá jen tolik, že lidé, když už byli lidmi, byli také již mystiky. Primitivní a iracionální prvky používali právě tak, jak je mohou používat jen lidé a mystici. Znovu jsme dospěli k prosté pravdě, že kdesi příliš brzy, než aby to tihle kritici mohli vystopovat, došlo ke změně, o níž kosti a kameny nemohou ze své povahy podat svědectví, kdy se člověk stal živou bytostí.
Když už mluvíme o záležitosti původu náboženství, je pravda taková, že ti kdo se ho takhle pokouší vysvětlovat, se jej snaží spíš zamluvit. Podvědomě cítí, že když jej protáhnou do postupného a téměř neviditelného procesu, tak bude vyhlížet poněkud méně působivě. Taková perspektiva ovšem zcela křiví realitu zkušenosti. Dávají dohromady dvě zcela odlišné věci, rozptýlené náznaky evolučního vývoje a pevný a zřejmý blok lidskosti, a pokouší se posouvat místo odkud se dívají, dokud je nevidí v jedné linii. Ovšem to je optická iluse. Lidé ve skutečnosti nestojí vůči opicím či chybějícím článkům v takovém řetězci, jaký pojí lidi mezi sebou. Mohli  existovat nějací přechodoví tvorové, jejichž matné stopy lze tu a tam v ohromné mezeře najít. O těchto bytostech, pokud vůbec existovaly, může platit, že to byly bytosti velmi nepodobné lidem,  nebo lidé velmi nepodobní nám. Ale o prehistorických lidech, jako byli takzvaní lidé jeskynní, či lidé sobí, nic takového rozhodně pravda není. Prehistoričtí lidé tohoto druhu byli lidem zcela podobní a  přesmíru se podobali nám. Jen to shodou okolností jsou lidé, o kterých toho příliš mnoho nevíme a to prostě proto, že po sobě nezanechali záznamy nebo kroniky. Ze všeho, co o nich ale víme, vypadají právě tak lidsky a běžně jako lidé ve středověkém šlechtickém sídle nebo obyvatelé řeckého města.
Při pohledu z našeho lidského hlediska na dlouhou perspektivu lidstva ji jednoduše uznáváme jako lidskou. Pokud bychom ji měli rozeznat jako zvířecí, museli bychom ji rozeznat jako abnormální. Pokud bychom se rozhodli dívat opačným koncem dalekohledu, podobně jako jsem to dělal častokrát já v těchto úvahách, kdybychom chtěli promítat lidskou postavu z nelidského světa, pak bychom mohli říct jen tolik, že jedno ze zvířat se očividně zbláznilo. Když se ale podíváme ze správného konce, nebo spíš zevnitř, vidíme příčetnost a víme, že oni primitivní lidé mysleli zdravě. Jisté svobodné zednářství lidskosti vítáme všude, kde si ho povšimneme, u divochů, u cizinců nebo u historických postav. Kupříkladu vše, co můžeme vyčíst z primitivních legend a vše co víme o barbarském životě podporuje jistou morální a dokonce mystickou ideu, jejímž nejobyčejnějším symbolem je oblečení. Oblečení je totiž vcelku doslova rouchem a člověk je obléká proto, že je knězem. Je pravda, že dokonce i jako zvíře je odlišný od jiných zvířat. Nahota pro něj není přirozená, není to jeho život, jako spíše smrt, dokonce i v obyčejném hrubém smyslu smrti zimou. Šaty se ale tam, kde jich není zapotřebí pro zahřátí, nosí pro důstojnost, slušnost či ozdobu. Někdy se zdá, že jsou v první řadě ceněny pro to, jak zdobí, a teprve potom proto, že jsou k užitku. Téměř vždy se ukáže, že mají cosi společného s etiketou. Konvence tohoto druhu se na různých místech a v různých dobách dosti liší, přes tuhle úvahu se někteří nemohou dostat a považují to za dostatečný důvod k tomu, aby nechali všechny konvence odpadnout. Nikdy je neunaví opakovat, že se jiné šaty nosí na Kanibalských ostrovech a jiné v Camden Town, dál se nemohou dostat a celou ideu slušnosti a studu zoufale zahazují. To už by mohli rovnou říkat, že jelikož se klobouky vyskytují ve velmi mnoha rozmanitých tvarech, včetně některých poněkud výstředních, tak na nich buď ani trochu nezáleží, nebo vůbec neexistují. Nejspíš by dodali i to, že neexistuje nic takového jako sluneční úžeh nebo oplešatění. Lidé měli vždy a všude dojem, že k ohrazení a ochraně jistých soukromých věcí před pohrdáním nebo hrubým neporozuměním bylo zapotřebí jistých norem a že jejich zachovávání, ať už byly jakékoliv, napomáhalo důstojnosti a vzájemnému respektu. Skutečnost, že se většinou více či méně vzdáleně pojí se vztahy mezi pohlavími ilustruje dva fakty, které je třeba zmínit na samém začátku záznamů o tomto plemeni. Prvním faktem je, že prvotní hřích je skutečně prvotní. Nejen v theologii, ale i v dějinách koření v samých počátcích. Bez ohledu na to, co jiného věřili, všichni věřili, že s lidstvem je cosi v nepořádku. Tento smysl pro hřích znemožňoval chovat se přirozeně a nenosit šaty právě tak, jako znemožňoval jednat přirozeně a nemít zákony. Především to ale lze nalézt v onom druhém faktu, který je otcem a matkou všech zákonů a sám je na otci a matce založen, ve věci která předchází všechny trůny, ba všechny obce a státy. Tím faktem je rodina. I tady musíme držet nesmírné proporce normální věci stranou různých úprav a více či méně oprávněného odstupňování a pochyb, které se kolem ní drží jako mračna kolem hory. Je možné, že to co označujeme za rodinu si muselo probojovat cestu od nebo skrze všelijaké anarchie a odchylky, ovšem rodina je zjevně všechny přežila a je právě tak pravděpodobné jako ne, že je všechny předcházela. Jak uvidíme v případě komunismu a kočovnictví, mohly kolem společností, které vytvořily jistou pevnou podobu ležet či ležely další beztvaré záležitosti, nic ale neukazuje na to, že tvar neexistoval před beztvarostí. Zcela zásadní je tu to, že tvar je důležitější než beztvarost a že materiál zvaný lidstvo pojal zrovna tento tvar. Kupříkladu z nedávno zmíněných pravidel točících se kolem pohlaví není podivnějšího než divošský obyčej obvykle zvaný kuváda. Vypadá to jak zákon jakéhosi naprostého zmatku, kde se o otce pečuje, jako by byl matkou. Rozhodně to zjevně zahrnuje mystický smysl pro pohlaví, ale mnozí tvrdili, že jde o symbolický akt jímž otec přijímá odpovědnost za otcovství. V tom případě je ona legrační podivnost ve skutečnosti velmi slavnostním aktem, protože se jím zakládá vše, co označujeme za rodinu a co známe jako lidskou společnost. Někteří z těch, kdo šátravě bádají v oněch temných počátcích tvrdili, že lidstvo bylo kdysi podrobeno matriarchátu, já mám dojem, že kdyby tomu tak bylo, nemluvilo by se o lidstvu, ale o ženstvu. Další se ale dohadovali, že to, co se označovalo za matriarchát byla jen morální anarchie v níž měly jedině matky pevné místo, protože všichni otcové utíkali a chovali se nezodpovědně. Pak nastala chvíle, kdy se muž rozhodl střežit a vést, co stvořil. Tak se stal hlavou rodiny, ne jako rváč s velkým kyjem, aby měl čím ženu mlátit, ale jako slušný člověk, který se pokouší chovat jako odpovědná osoba. Nu to všechno může být pravda a dokonce to mohla být první věc, kterou rodina udělala a pořád by platilo, že tehdy muž poprvé jednal jako muž a proto se také poprvé stal plně člověkem. Stejně tak může ovšem být pravda, že matriarchát, morální anarchie nebo jak tomu budeme říkat, byl jedním z případů zhroucení společnosti či barbarského sejití na scestí, k nimiž v preshistorických dobách mohlo periodicky docházet právě tak, jak se zjevně takové věci objevuji v historických dobách. Symbol jako kuváda, pokud to opravdu byl symbol, mohl připomínat spíš potlačení herese, než první vzestup náboženství. Ohledně těchto záležitostí nemůžeme dospět k jistému závěru, vyjma jejich velkých výsledků v budování lidstva. Můžeme ale říct v jakém stylu byla jeho největší a nejlepší část budována. Můžeme říct, že jednotkou státu je rodina, že je to buňka, která zakládá celou formaci. Kolem rodiny se vpravdě shromažďují posvátné věci, které člověka dělí od mravenců a včel. Závěsem stanu je cudnost, svoboda je hradbou onoho města, vlastnictví je než rodinná farma, čest její vlajka. V praktických proporcích lidských dějin se tak vracíme k tomu základnímu: k otci, matce a dítěti. Již bylo řečeno, že pokud tento příběh nemůže začít s náboženskými východisky, musí nicméně vyjít z nějakých morálních či metafysických předpokladů, jinak příběh člověka nebude dávat žádný smysl. A tohle je velmi dobrý příklad této alternativní nezbytnosti. Pokud nepatříme k těm, kdo začínají invokací Nejsvětější Trojice, musíme se přece jen dovolat lidské Trojice a vidět, jak se tento trojúhelník opakuje ve vzorci celého světa. Nejvyšší událostí dějin, k níž všechna historie hledí a k níž směřuje, je toliko cosi, co je současně převrácením a obnovou onoho trojúhelníku. Nebo ještě spíše je to jeden trojúhelník navrstvený nad druhým tak, aby se protínaly a vytvářely posvátný pentagram, před kterým se démoni třesou hrůzou ve smyslu mocnějším než je ten, o kterém by mluvili mágové. Starou Trojici tvořili otec, matka a dítě a říkáme jí lidská rodina. Nová se skládá z dítěte, matky a otce a označujeme ji za Svatou rodinu. Není změněna jinak, než je zcela převrácena, právě tak, jako svět, který byl proměněn nebyl v ničem odlišný až na to, že byl převrácen vzhůru nohama.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s