VI. Démoni a filosofové

Věnoval jsem trochu pozornosti tomuto imaginativnímu druhu pohanství, jež zaplnilo svět svými chrámy a všude je původcem lidových slavností. Ústřední historie civilisace, jak ji vidím já, totiž před svou konečnou epochou, epochou křesťanskou, pozůstává z dvou dalších fází. První byla zápasem mezi tímto pohanstvím a čímsi méně hodnotným a druhou představoval proces, jímž samo nakonec pozbývalo na hodnotě. Tento velmi rozmanitý a a často velmi neurčitý polytheismus měl v sobě slabinu či slabost prvotního hříchu. Pohanští bohové byli zobrazováni, jak člověkem vrhají jako kostkou a ta kostka je vpravdě cinknutá. Zejména když dojde na sex, lidé se už rodí neurovnaní, ba bychom snad mohli rovnou říci, že se rodí šílení. Zřídkakdy dosáhnou příčetnosti dřív, než dojdou svatosti. Tento nepoměr táhl jejich okřídlené fantasie k zemi a konec pohanství naplnil obyčejnou špínou a hromadami přemnožených božstev. V první řadě si ovšem musíme uvědomit, že tento druh pohanství se už velmi brzy srazil s jiným a že předmět onoho zásadního duchovního sváru reálně určoval dějiny světa. Abychom tomu mohli porozumět, musíme postoupit k přehledu a posouzení onoho jiného druhu pohanství. Lze se nad ním zamyslet velmi krátce, ba v jistém velmi skutečném smyslu platí, že čím méně se o něm poví, tím lépe. A jestliže jsem první druh mythologie nazvali denním sněním, pak tenhle bychom velmi dobře mohli nazvat mythologií zlého snu, mythologií noční můry:

Pověra se vrací vždy znovu a to zejména v racionalistickém věku. Vzpomínám si, jak jsem jsem jednou hájil u oběda náboženskou tradici proti stolu, kde se seděl samý význačný a vážený agnostik. Než jsme byli s naší konversací hotovi, vytáhl každý z kapsy nějaký talisman nebo ukázal přívěsek pro štěstí na řetízku od hodinek, a všichni připouštěli, že se od talismanů nikdy neodloučili. Jediný u stolu, kdo se opomněl vybavit nějakým fetišem jsem byl já. V racionalistickém věku se pověra vrací proto, že spočívá na čemsi, co pokud není identické s racionalismem, není aspoň bez spojitosti se skepticismem. Je to přinejmenším velmi těsně spojeno s agnosticismem. To na čem spočívá, je vskutku velmi lidský a srozumitelný pocit podobný místním vzýváním numen (lat. přítomnost, ve smyslu mocnost či síla pozn. překl. ) v lidovém pohanství. Je to ale pocit agnostický, protože spočívá na dvou dojmech: první je, že ve skutečnosti neznáme zákony vesmíru a druhý říká, že se mohu velmi lišit od všeho, co nazýváme rozumem. Takoví lidé si uvědomují skutečnou pravdu, že ohromné věci se často objevují v maličkostech. Když se z tradice či odkudsi ozve šepot, že ta jedna konkrétní maličkost je klíčem či nápovědou, cosi hlubokého a ne tak docela nesmyslného v lidské přirozenosti jim poví, že to není nepravděpodobné. Tento pocit se projevuje v obou formách pohanství, jimiž se tu zabýváme. Když ale postoupíme k druhé formě, zjistíme, že je proměněn a naplněn jiným a hroznějším duchem.

Když jsem se zabýval tou lehčí věcí zvanou mythologie, řekl jsem něco málo o jejím nejspornějším aspektu, totiž míře či stupni v nichž mohou taková zaklínání duchů moře či živlů skutečně povolat duchy z propastné hlubiny, nebo spíše, (jak to řekl shakespearovský posměváček) zda duchové přijdou, když jsou povoláni. Mám za to, že mám pravdu, když si myslím, že tento problém, i když vypadá prakticky, nehraje v poetické záležitosti zvané mythologie významnou roli. Myslím si ale také, že je na základě důkazů ještě očividnější, že se něco takového objevovalo, i kdyby to měly být jen pouhá zjevení či zdání. Pokud ale dojdeme do světa pověry, je tu v jistém subtilnějším smyslu rozdíl odstínu, je tu stín, který tmavne a prohlubuje se. Nejpopulárnější pověra je nesporně právě tak frivolní jako kterákoliv populární mythologie. V to, že by po nich Bůh mrštil bleskem kvůli tomu, že prošli pod žebříkem lidé nevěří jako v dogma, častěji se baví nepříliš namáhavým cvičením, že prostě žebřík obejdou. Není v tom víc, než jsem načrtl, jakýsi povznesený agnosticismus o možnostech tak velmi podivného světa. Je tu ovšem další druh pověry, kterému rozhodně záleží na výsledcích, mohli bychom mluvit o realistické pověře. A s ní otázka, zda se duchové objevují či odpovídají nabývá na závažnosti. Jak už jsem řekl, zdá se mi docela jisté že se někdy objevují, je tu ale jeden rozdíl, jedna odlišnost, která byla počátkem mnohého zla ve světě. Ať už je to proto, že Pád lidi skutečně přivedl blíž méně příjemnějším částem duchovního světa nebo prostě proto, že si lidé v horlivé či hamižné náladě jaksi snadněji představí zlo, věřím, že černá magie čarodějnictví byly mnohem praktičtější a mnohem méně poetické než bílá magie mythologie. Zdálo by se mi, že čarodějnice měla svou zahradu upravenou mnohem víc, než nymfa svůj háj. Domníval bych se, že zlé pole bylo mnohem úrodnější než dobré. Začalo to asi tím, že lidi, když se zabývali nějakými praktickými problémy, dohnal je nějaký podnět, asi jakási zoufalá pohnutka, k temnějším mocnostem. Byl tu jakýsi tajený a zvrhlý pocit, že temnější mocnosti něco skutečně udělají, vypadaly, že jsou velmi věcné a praktické a s nesmysly se nezdržují. Lidové rčení tu věru přesně vystihuje, oč běž. Na bozích obyčejné mythologie těch nesmyslů bylo víc než dost. Byla to spousta dobrých nesmyslů, v tom šťastném a veselém smyslu v němž mluvíme o nonsensu Jabberwocka, nebo Země, kde žijí Jumblies. Ovšem když se člověk radil s démonem, měl podobný dojem, jako kdyby se radil s detektivem, zejména pokud by to byl detektiv soukromý, že totiž odvede špinavou práci, ale že bude skutečně hotová. Do lesa člověk nechodil zrovna kvůli tomu, aby se sešel s nymfou, spíš vyrazil s nadějí, že by ji třeba mohl potkat. Bylo to spíš dobrodružství, než pochůzka. Ovšem ďábel si zakládal na tom, aby přišel na sjednané schůzky, a dokonce i v jednom smyslu dodržoval své sliby, i kdyby si člověk, třeba Macbeth, posléze přál, aby je porušil.

Z toho, co víme o mnoha hrubých či divošských rasách zjišťujeme, že kult démonů se často objevoval po kultu božstev a dokonce po kultu jednoho a nejvyššího božstva. Dalo by se usuzovat, že skoro na všech takovým místech bylo vyšší božstvo vnímáno jako příliš vzdálené na to, aby se k němu dalo volat ve všelijakých maličkostech a tak lidé vzývali duchy, protože ti jsou v doslovnějším slova smyslu duchové důvěrničtí. Ovšem s ideou zaměstnat démony, kteří se už postarají o to, aby se udělalo, co je potřeba, se objevila další idea démonů hodnější. Ba věru bychom ji mohli náležitě a správně popsat jako představu, že je zapotřebí být démonů hoden, dát se natolik do pořádku, aby se člověk hodil do jejich vybíravé a náročné společnosti. Pověra lehčího druhu si pohrává s myšlenkou, že nějaká maličkost, nějaké drobné gesto, třeba sypání soli, se může dotknout skryté pružinky, která ovládá tajuplné mechanismy světa. Něco koneckonců je i na představě účinku Sesame, otevři se. Jenže s tím, jak se vzývání obrací k duchům nižším, přichází i hrůzná myšlenka, že ono gesto musí být nejen velmi malé, ale i velmi nízké, že to musí být ta nejohavnější a nejnehodnější skopičina. Dřív nebo později se člověk záměrně a vědomě rozhodne udělat tu nejnechutnější věc, která ho napadne. Má dojem, že nejkrajnějším zlem si vynutí pozornost či odpověď zlých mocnosti z pod povrchu země. To je smysl a význam většiny kanibalismu po světě. Kanibalismus totiž nejčastěji není primitivní, ba ani zvěrský zvyk. Je umělý, ba umělecký, je to umění pro umění svého druhu. Lidé to dělají ne proto, že by nevěděli, jaké hrůzy se dopouští, ale naopak proto, že si myslí, že dělají cosi strašného. V nejdoslovnějším smyslu slova se chtějí hodovat na hrůze. To je i důvod, proč se často ukazuje, že velmi primitivní rasy, jako třeba australští domorodci, kanibaly nejsou, zatímco rasy mnohem vytříbenější a inteligentní, třeba novozélandští Maorové, příležitostně kanibalismus praktikují. Jsou dostatečně vytříbené a inteligentní, aby si tu a tam dopřály vědomého uctívání démonů. Kdybychom ale mohli chápat jejich myšlení, nebo i skutečně rozuměli jejich jazyku, zjistili bychom, že nejednali jako nevědomí, tedy nevinní, kanibalové. Nedělají to proto, že by nevěděli, že je to špatné, ale páchají to právě proto, že vědí, že je to zlé. Chovají se jako dekadentní Pařížan na černé mši. Jenže černá mše se musí kvůli přítomnosti skutečné mše skrývat pod zem. Jinak řečeno, od Kristova příchodu na zemi se démoni museli doopravdy skrývat. Kanibalismus vyšších barbarů se skrývá před civilisací bílého muže. Jenže před tím, než povstalo křesťanstvo a zejména mimo Evropu, tomu tak nebývalo vždy. Démoni se po starověkém světě často potulovali jak draci. Mohli být přímo a veřejně nastolováni jako bozi. Jejich olbřímí obrazy bývaly vystaveny ve veřejných chrámech v centrech lidnatých měst. A po celém světě lze najíst stopy toho nápadného a hmatatelného faktu, tolik přehlíženého moderními lidmi, kteří o všem takovém zle mluví jako o čemsi primitivním a patřícím k počátku evoluce, že některé z nejvyšších světových civilisací byly zcela věcně právě těmi místy, kde byly rohy Satanovy vyvyšovány nejen ke hvězdám, ale až do tváře Slunce. Vezměme si příklady Aztéků a amerických Indiánů dávných říší Mexika a Peru, které byly přinejmenším právě tak propracované jako Egypt a Čína a jen méně rozverně živé, než naše vlastní centrální civilisace. Ale ti, kdo kritisují centrální civilisaci (jež je vždy jejich vlastní) mají prazvlášní zvyk nejen konat svou oprávněnou povinnost a odsuzovat její zločiny, ale ještě si navíc dají tu práci, aby idealisovali jejich oběti. Vždycky vychází z předpokladu, že než vzešla Evropa nebylo nikde nice než Eden. Swinburne v onom svěžím sboru národů v Písních před svítáním použil o Španělsku a jeho jihoamerických výbojích větu, která mi vždycky přišla velmi podivná. Řekl tam cosi o „jeho hříších a synech po bezhříšné zemi rozptýlených“ a jak se přičinili o to, aby „prokleto bylo jméno člověka a třikráte klatým učinili jméno Boží“. Bylo by docela rozumné, kdyby řekl, že Španělé byli hříšní, ale proč propána tvrdí, že Jihoameričané byli bez hříchu? Proč by si měl myslet, že zrovna tenhle kontinent je obydlen výlučně archanděly nebo dokonalými světci z nebes? To by byla silná slova i v té nejlepší čtvrti, když ale přijde na to, co o té společnosti doopravdy víme, pak je to poznámka poněkud legrační. Víme, že bezhříšní kněží onoho bezhříšného lidu uctívali bezhříšné bohy, kteří jako nektar a amborsii jejich slunného ráje nepřijímali nic než neustávající proud lidských obětí provázený děsivým mučením. V mythologii této americké civilisace si též můžeme povšimnout onoho prvku převrácení či násilí proti instinktu, o němž psal Dante a který se všude vine pozpátku nepřirozeným náboženstvím démonů. Lze si toho všimnout nejen v ethice, ale i v estetice. Jihoamerická modla byla vytvořena co nejošklivější právě tak, jako byl řecký obraz tvořen co nejkrásnější. V úsilí o dosažení tajné moci se ubírali zpět proti své vlastní přirozenosti a přirozenosti věcí. Vždy existovala jakási tužba konečně vyrýt do zlata, žuly nebo do temně rudých kmenů lesa tvář, před níž sama obloha popraská jako rozbité zrcadlo.

V každém případě je zřejmé, že vymalovaná a pozlacená civilisace tropické Ameriky si systematicky dopřávala lidských obětí. Rozhodně není jasné, pokud vím, že by si lidských obětí dopřávali Eskymáci. Nebyli k tomu dost civilisovaní. Byli příliš těsně uvězněni bílou zimou a nekonečnou temnotou. Ledová chudoba potlačovala jejich ušlechtilý hněv a mrazila bystrý proud jejich duše. Ušlechtilý hněv bylo lze v nezaměnitelné zuřivosti vidět za jasnějších dnů a silnějšího světla. Bystrý proud stékal z oltářů v bohatších a vzdělanějších zemích, kde ze něj pili bohové s rozšklebenými a vytřeštěnými maskami vzývaní v hrůze či mučivé trýzni dlouhými kakofonickými jmény, jejich zvuk připomínal smích v pekle. K tomu, aby tyto květy rozkvetly, aby vztáhly je slunci své velké listy a pestré květy, jež daly své zlato, šarlat a purpur zahradě, již Swinburne srovnával se zahradou Hesperidek, k tomu bylo zapotřebí teplejšího klimatu a vědečtějšího pěstování. Přinejmenším v té zahradě ovšem nebylo pochyb o draku.

Nemíním v této souvislosti vstupovat do specifické polemiky o Španělsku a Mexiku, jen na okraj mohu podotknou, že to připomíná přesně tu otázku, již je nutno později vznést o Římu a Kartágu. V obou případech měli Angličané divný sklon a zvyk stavět se vždy proti Evropanům a civilisaci protivníka představovat, Swinburnovými slovy, jako bezhříšnou, i když její hříchy zcela zjevně volaly, ba řvaly, do nebes. I Kartágo totiž bylo vysoce civlisované, ba byla to civilisace mnohem civilisovanější. I Kartágo onu civilisaci založilo na náboženství strachu, dým jehož lidských obětí se vznášel všemi směry. Nu, je jistě velmi správné kritisovat naši vlastní rasu či náboženství pro jejich nedostatky a selhání podle našich našich vlastních standardů a ideálů. Je však absurdní předstírat, že dopadají hůř a klesají níž než jiné rasy a jiná náboženství vyznávající zcela opačné ideály a hodnoty. Je tu jistý velmi reálný smysl v němž je křesťan horší než pohan, Španěl než Indián, ba dokonce potenciálně i Říman než Kartaginec. Křesťan je horší jen proto, že jetu od toho, aby byl lepší.

Tato převrácená imaginace produkuje věci, o nichž je lepší nemluvit. Některé z nich věru lze takřka jmenovat, aniž bychom je znali, protože to jsou tak extrémní zla, že nevinnému připadají nevinná. Jsou dokonce příliš nelidská na to, aby byla neslušná. Aniž bychom ale v těchto temných koutech příliš zdržovali, lze zde nikoliv bez souvislosti poukázat na jistý protilidský antagonismus, který se v této tradici černé magie jakoby pořád opakuje. Můžeme se například domnívat, že všude obsahuje mystickou nenávist vůči ideji dětství. Lidé by lépe rozuměli populárnímu zuřivému hněvu proti čarodějnicím, kdyby si uvědomili, že zlé počínání, které jim bývalo nejčastěji připisováno spočívalo v bránění narození dětí. Hebrejští proroci neustále protestovali, když hebrejská rasa upadala do modloslužby, k níž tato válka proti dětem patřila a je docela pravděpodobné, že se toto odporné odpadlictví od Boha Israelova v Israeli od té doby doby příležitostně vyskytovalo v podobě takzvané rituální vraždy, páchané samozřejmě nikoliv nějakým představitelem judaistického náboženství, ale jednotlivými a nezodpovědnými uctívači ďábla, kteří byli shodou okolností Židé. Tento smysl pro to, že síly zla ohrožují obzvláště dětství se posléze projevilo v neobyčejné oblibě středověkého dětského mučedníka. Chaucer přišel toliko s další verzí vskutku národní anglické legendy, když vylíčil nejzlomocnější ze všech možných čarodějnic jako černou cizí ženu pozorující zpoza krajek svého vysokého čepce, jak kamennou ulicí jak bublající potůček běží zpěv malého sv. Hugha.

V každém případě se část jistých spekulací, které se týkají tohoto příběhu soustředila zejména kolem východního konce Středomoří, kde se z kočovníků postupně stali obchodníci a začali obchodovat s celým světem. Ba věru, pokud jde o obchod, cestování a koloniální expansi, měli už cosi jako celosvětové impérium. Jeho purpurové barvivo, znak jeho bohaté pompy a přepychu, nasáklo zboží prodávané daleko mezi posledními útesy Cornwallu a plachty, jež vstoupily do ticha tropických moří mezi vší tajuplností Afriky. Dalo by se popravdě říct, že zbarvilo purpurem celou mapu. V čase, kdy týrská knížata sotva ztrácela čas, aby vzaala na vědomí, že jedna z jejich princezen projevila takovou blahosklonnost, že se vdala za náčelníka jakéhosi kmene zvaného Juda a obchodníci z afrických základen impéria mohli své vousaté a semitské rty rozvlnit v mírném úsměvu, když zaslechli zmínku o vsi jménem Řím, to byla již říše s celosvětovým úspěchem. A věru sotva by se našly dvě věci, které by vypadaly navzájem vzdálenější nejen v prostoru, ale i v duchu, než monotheismus palestinského kmene a už samy ctnosti malé italské republiky. Stálo mezi nimi jen jedno a věc, která je rozdělovala je spojovala. Věci, které milovali římští konsulové a israelští proroci, byli velmi rozličné a navzájem neslučitelné, ale v tom, co nenáviděli se shodovali. V obou případech je snadné tu nenávist představit jako cosi toliko záštiplného. Je velmi snadné udělat z Eliáše běsnícího o vraždění na Karmelu nebo Cata burácejícího proti africké amnestii toliko hrubé a nelidské postavy. Tihle lidé měli svá omezení a místní vášně, ale této jejich kritice schází představivost a proto je nereálná. Cosi vynechává, vynechává cosi nesmírného a bezprostředního, cosi obráceného k východu a západu a vyvolávajícího tuto vášeň v nepříteli na východě i na západě a to cosi bylo prvním tématem této kapitoly. Civilisace s centry v Týru a Sidonu byla především praktická. Pokud jde o umění, zanechala po sobě jen málo, pokud jde o poesii nic. Pyšnila se však svou efektivitou a ve své filosofii a náboženství se držela podivného a někdy utajeného myšlenkového postupu, jehož jsme si už všimli u těch, kterým jde o bezprostřední účinek a výsledek. K takové mentalitě vždy patří idea, že existuje nějaká zkratka k tajemství všeho úspěchu, cosi, co by šokovalo svět tímto druhem bezostyšné důkladnosti a důslednosti. Ve smyslu odpovídají moderní fráze věřili v lidi, kteří skutečně odvedli svou práci a naplnili kontrakt.

Oni sami si ve svém vztahu s Molochem dávali vždy záležet, aby svůj kontrakt poakždé naplnili. Byla to zajímavá směna, jíž se ještě několikrát během našeho výkladu dotkneme. Zde stačí říct, že k tomu patřila teorie, již jsem už zmínil, o jistém postoji k dětem. Právě to na sebe současně přivolalo hněv služebníků jednoho Boha v Palestině i strážců všech domácích bohů v Říme. Právě to se stalo výzvou dvěma věcem, jež byly přirozeně tak rozděleny všemožnými vzdálenostmi a nesoulady a jejich spojení mělo zachránit svět.

Čtvrtou a poslední skupinu duchovních prvků do nichž bych rozdělil pohanské lidstvo jsem nazval Filosofové. Přiznávám, že to co pod ním myslím, obsahuje mnohé, co by bylo obvykle klasifikováno jinak, a že to, co se zde označuje za filosofie bývá velmi často označováno za náboženství. Jsem však přesvědčen, že se můj popis ukáže jako mnohem realističtější a neméně uctivý. Abychom však mohli vysledovat normální obrys filosofie, musíme se nejprve podívat na její nejčistší a nejjasnější formu, a tu lze najít ve světě nejčistších a nejjasnějších forem a obrysů, v oné středomořské kultuře, jejíchž mythologie a modloslužby jsme pojednávali v posledních dvou kapitolách.

Polytheismus, čili prvek pohanství, nikdy pro pohana nebyl tím, čím je pro katolíka katolictví. Nikdy to nebyl pohled či názor na svět, který by uspokojoval všechny stránky života, nebyla to úplná a komplexní pravda, která měla co říct k čemukoliv. Bylo to je uspokojení jedné stánky lidské duše, i kdybychom ji chtěli označit za stránku náboženskou. Já ovšem myslím, že by bylo správnější označit ji za stránku imaginativní. Ta ovšem byla tímto způsobem uspokojena a to nakonec až k nasycení. Celý ten svět byl předivem vzájemně protkaných příběhů a kultů a jak jsem již viděli skrznaskrz se jimi mezi nevinnějšími barvami vinulo ono černé vlákno, temné pohanství, jež bylo ve skutečnosti démonickým kultem. Všichni ale víme, že to neznačilo, že by všichni pohanští lidé nemysleli na nic, než na pohanské bohy. Právě proto, že mythologie uspokojovaly jen jednu náladu, v jiných rozpoloženích se obraceli k něčemu naprosto jinému. Je ovšem zcela zásadní si uvědomit, že to bylo něco naprosto jiného. Bylo to příliš odlišné na to, aby to bylo nekonsistentní. Příliš cizí, než aby se to neladilo. Zatímco zástupy lidí spěchaly o veřejných svátcích k hodům Adonisovým nebo ke hrám ke cti Apollonově, ten či onen člověk mohl raději chtít zůstat doma a vymyslet si malou theorii o povaze věcí. Někdy nabyla jeho záliba dokonce rozvažování o přirozenosti Boží, nebo v tom smyslu dokonce přemýšlení o povaze bohů. Velmi zřídka však dospěl k takové myšlence, že by postavil proti sobě přirozenost bohů a bohy přírody.

Je důležité trvat na této abstrakci u prvního badatele o abstrakcích. Nebyl ani tak nepřátelský, jako myslí nepřítomný. Mohl mít sice za koníčka vesmír, ale zpočátku to byl koníček právě tak soukromý jako kdyby byl numismatikem nebo hrál dámu. A dokonce i tehdy, když se jeho moudrost stala veřejným majetkem, málokdy byla na téže úrovni jako politické a náboženské instituce. Aristoteles se svým monumentálním zdravým rozumem byl možná největším ze všech filosofů, rozhodně z nich byl nejpraktičtějším. Ale Aristoteles by Absolutno nepostavil vedle Apolona Delfského jako podobné či soupeřící náboženství o nic víc, než by Archimedes vystavit páku uctívání jako nějakou modlu nebo fetiš náhradou místo městského Palladia. To už bychom si mohli představit, jak Euklid staví oltář rovnostrannému trojúhelníku, nebo přináší oběti čtverci nad přeponou. Tak jak jeden meditoval nad metafysikou, tak druhý meditoval nad matematikou: pro lásku k pravdě, ze zvědavosti, nebo že je to prostě bavilo. Tahle zábava se podle všeho ale nikdy moc nerušila s jinými druhy zábavy, s veselým tancem či zpěvem k oslavě jakési darebné romance o tom, jak se Zeus stal býkem či labutí. Je to možná důkaz jisté povrchnosti či snad dokonce neupřímnosti lidového polytheismu, že lidé mohli být filosofy, ba skeptiky, aniž by ho narušili. Tito myslitelé mohli pohnout základy světa, aniž by přitom změnili i jen obrysy onoho barevného mračna, jež nad nimi viselo ve vzduchu.

Myslitelé totiž hnuli základy světa i když jim podivný kompromis podle všeho bránil hnout základy města. Dva velcí filosofové starověku nám vskutku připadají jako obránci zdravých, rozumných, ba posvátných idejí, jejich maximy často zněly jako odpovědi na skeptické otázky dané příliš vyčerpávajícím způsobem na to, aby byly vždy zaznamenány. Aristoteles rozprášil a zničil stovku anarchistů a praštěných uctívačů přírody základním prohlášením, že člověk je živočich politický. Platon svým způsobem předjímal katolický realismus, tak jak byl pak napadán heretickým realismem, když trval na právě tak základním faktu, že ideje jsou realitami, že ideje existují právě tak, jak existují lidé. Ovšem Platonovi se podle všeho občas skoro zdálo, že ideje existují tak, jak lidé neexistují, nebo že na lidi je stěží třeba brát zřetel tam, kde jsou s idejemi v konfliktu. Kvůli jeho ideálu přizpůsobení člověka obci v něm bylo v něm cosi z onoho společenského cítění, které my nazýváme fabiánstvím. Coby imaginární hlava k ideálnímu klobouku a třebaže zůstává velkým a vznešeným, byl Platon otcem všech šejdířů, kteří se honí za poslední intelektuální módou. Aristoteles posvátnou jednotu, do níž se měly spojit tělo a duše věcí předjímal plněji. Zabýval se totiž jak přirozeností lidí, tak povahou mravů a díval se jak do očí tak ke světlu. Ale i když byli tito velcí muži v tomto smyslu konstruktivní a konservativní, náleželi ke světu, kde bylo myšlení volné až k fantastičnosti. Jistěže je následovaly mnohé velké intelekty, některé vyvyšovaly abstraktní vizi ctnosti, další se racionalističtěji držely nutnosti lidského úsilí o štěstí. První se jmenovali stoici a jejich jméno se stalo označením pro jednu ze vskutku hlavních morálních idejí lidstva, pro ideu takového posílení samotné mysli, až má takovou strukturu a pevnost, že dokáže odolat pohromě i bolesti. Připouští se ovšem, že velké množství filosofů upadlo do toho, čemu dosud říkáme sofismus. Stali se jakýmisi profesionálními skeptiky, kteří chodili po světě, kladli nepříjemné otázky a byli velmi dobře placeni za to, že otravovali normálním lidem život. Náhodná podobnost s těmito pochybovačnými šejdíři snad mohla za neoblibu velkého Sokrata, jehož smrt lze vidět jako rozpor s předpokládaným příměřím mezi filosofovy a bohy. Jenže Sokratés nezemřel jako monotheista odsuzující polytheismus, rozhodně ne jako prorok odmítající modly. Každému kdo čte mezi řádky je zřejmé, že tu byla jistá představa, správná či mylná, o čistě osobním vlivu, ktetý působí na mravy a možná na politiku. Obecný kompromis přetrval, ať už to bylo proto, že Řekové mysleli, že jsou k smíchu jejich bohové nebo jejich theorie. Nikdy nedošlo ke srážce v níž by se navzájem doopravdy zničili a nikdy nedošlo ani k žádnému spojení, které by je doopravdy vzájemně smířilo. Určitě nespolupracovali, filosof a kněz byli leda tak rivalové. Oba však podle všeho přijali jakési oddělení svých funkcí a zůstali součástí jednoho sociálního systému. Další významná tradice vzešla od Pythagora, který je důležitý proto, že stojí nejblíž orientálním mystikům, kterými se musíme zabývat, až na ně přijde řada. Učil jakémusi mysticismu mathematiky, že čísla jsou poslední skutečností, ale učil patrně též podobně jako brahmíni stěhování duší a svým učedníkům zanechal jisté triky pití vody a vegetariánství, jež jsou velmi běžné mezi východními mudrci, zejména těmi, kteří se vyskytují v oblíbených a vyhledávaných salonech, podobně jako za pozdních časů římského impéria. Tím ale , že přejdeme k východním mudrcům a poněkud odlišné atmosféře východu, se můžeme jinou cestou přiblížit k jisté docela významné pravdě.

Jeden z velkých filosofů řekl, že by bylo dobré, kdyby byli filosofové králi, či králové filosofy. Říkal to, jako by to mělo být něco příliš dobrého, než aby to mohla být pravda, ve skutečnosti to ale nezřídka prostě pravda je. Existuje typ, který možná v dějinách poněkud příliš uniká pozornosti, a který bychom skutečně mohli označit za královského filosofa. Začněme tím, že vedle skutečných králů, se občas přihodí mudrci, který sice není tím, co bychom označili za náboženského zakladatele, že se stane jakýmsi zakladatelem politickým. Je tu jeden velký příklad, jeden z vůbec na světě největších, který nás při pouhém pomyšlení na něj přenese tisíc mil přes obrovské prostory Asie do onoho překrásného a v jistých ohledech velmi moudrého světa, který poněkud levně odbýváme, když mluvíme o Číně. Lidé sloužili mnoha převelice prapodivným bohům a věrně se oddali mnoha ideám, ba idolům. Čína je společností, která se doopravdy rozhodla věřit v intelekt. Vzala intelekt vážně a možná je v tom ve světě osamělá. Dilematu mezi králem a filosofem se od velmi raných dob postavila tak, že z filosofa udělala králova rádce. Ze soukromého jedince, který neměl ve světě na práci nic než být intelektuálem, udělala veřejnou instituci. Měla s má samozřejmě mnoho jiných věcí podle podobného vzoru. Všechny hodnosti a privilegia tvoří na základě veřejného zkoumání, nemá nic, co my nazýváme aristokracií, je to demokracie ovládané vrstvou inteligence. Nám tu ale jde o to, že má filosofy, coby královy rádce a že jeden z těch filosofů musel být velký filosof a velký státník.

Konfucius nebyl náboženským zakladatelem, dokonce ani náboženským učitelem nebyl, možná ani sám nebyl nábožensky založený. Nebyl atheistou, ale zjevně tím, co my nazýváme agnostikem. To, oč tu jde především je ale skutečnost, že je naprosto irelevantní vůbec o jeho náboženství mluvit. Bylo by to něco podobného, jako bychom vykládáním o theologii začali vyprávění o tom, jak Rowland Hill zřídil poštovní systém, nebo Baden Powell založil skautskou organisaci. Konfucius tu nebyl od toho, aby lidstvu přinesl zprávu z nebes, ale aby dal Číně organisaci, a musel ji zroganisovat mimořádně dobře. Je logické, že se velmi zabýval morálkou, ale přísně ji svázal s dobrými způsoby. Zvláštností jeho systému a jeho země a to čím kontrastuje vůči svému velkému protějšku, systému křesťanstva, je to, že trval na trvalém uchování vnějšího života se všemi jeho formami, na tom, že taková vnějšková kontinuita může uchovat vnitřní pokoj. Každý, kdo ví, kolik toho mají zvyky společného se zdravím jak mysli tak i těla, pochopí, jak pravdivá je to idea. Pochopí však také, že uctívání předků a posvátného císaře byly zvyky a ne vyznání či konfese. Je vůči velkému Konfuciovi nespravedlivé, pokud ho označujeme za náboženského zakladatele. Je vůči němu nespravedlivé dokonce i pokud říkáme, že náboženským zakladatelem nebyl. Je to zrovna tak nespravedlivé, jako si dát záležet na tom, abychom řekli, že Jeremy Bentham nebyl křesťanský mučedník.

Je tu ale třída nanejvýš zajímavých případů, kdy filosofové byli králi a ne jen přáteli králů. Není to nijak nahodilá kombinace. Má hodně společného s poněkud unikající otázkou funkce filosofa. Obsahuje jistý náznak, proč filosofie a mythologie málokdy dospějí k otevřené roztržce. Nebylo to jen proto, že na mythologii bylo něco trochu frivolního. Bylo to i kvůli jakési povýšenosti u filosofa. Pohrdal mýty, a opovrhoval i lůzou a myslel si, že k sobě patří a hodí se. Pohanský filosof býval zřídka člověkem z lidu, rozhodně ne duchem, zřídka býval demokratem a často byl trpkým kritikem demokracie. Bylo poznat, že má zálibu v aristokratickém a lidském užívání života a nejsnáze jeho roli hráli ti, kdo byli v takovém postavení. Kníže, princ nebo člověk vysoko postavený snadno a přirozeně mohl hrát filosofování jako Hamlet nebo jako Theseus ve Snu noci svatojanské. V přítomnosti těchto urozených intelektuálů se nacházíme od velmi raných dob. Jednoho vlastně nacházíme hned v prvních ze zaznamenaných věků světa. Sedí na prvopočátečním trůně z něhož přehlíží starověký Egypt.

To nejnaléhavěji zajímavé na případu Achnatona, obyčejně zvaného heretický faraon, spočívá ve skutečnosti že byl přinejmenším před křesťanskými časy prvním příkladem jednoho z těch královských filosofů, kteří se pustili ve jménu soukromé filosofie do boje s populární mythologií. Většina z nich zaujímala postoj Marka Aurelia, který je v mnoha ohledech vzorem či modelem monarchů či učenců tohoto druhu. Marku Aureliovi bylo vyčítáno, že toleroval pohanské amfiteátry nebo zabíjení křesťanských mučedníků. Jenže pro člověka tohoto druhu bylo příznačné, že o populárním náboženství smýšlel právě tak jako smýšlel populárních hrách. Profesor Phillimore o něm řekl hluboce výstižně „velký a dobrý člověk – a dobře to věděl“. Filosofie heretického faraona byla horlivější a snad pokornější. Pojetí člověka, který je příliš hrdý, než aby bojoval, má svůj důsledek. Nejvíc boje pak musí obstarat pokorní. Egyptský princ byl v každém případě dost prostý na to, aby svou filosofii vzal vážně a jako jediný mezi podobně vznešenými intelektuály provedl jakýsi státní převrat, jedním vladařským gestem svrhl všechny vznešené egyptské bohy a jako žhnoucí zrcadlo monotheistické pravdy pozdvihl pro všechny lidi kotouč universálního slunce. Měl i jiné zajímavé ideje, které lze obyčejně u takových idealistů najít. V tom smyslu v jakém mluvíme o Maloganličanech byl on Maloegypťan. Protože byl idealista, v umění byl realistou, protože realismus je nemožnější než jakýkoliv jiný ideál. Ale nakonec tu na něj dopadne cosi ze stínu Marka Aurelia, plíživě sledovaného stínem profesora Phillimora. Potíž s touhle vznešenou sortou princů je v tom, že nikdy tak docela nepřestal být ješitným pedantem. Pedantismus s ješitností jsou natolik pronikavé pachy, že je lze cítit dokonce i mezi vyčpělými kořeními na egyptské mumii. Podobně jako u mnoha dalších heretiků, byl s tímhle heretickými faraonem ten problém, že se nejspíš nikdy ani nezastavil, aby se sám sebe zeptal, zda snad na těch populárních vírách a příbězích lidí méně vzdělaných, než byl on sám, náhodou něco není. V celém tom prvku rysu a místa, v onom procesí božstev podobných ohromným domácím zvířátkům, ve všem tom neúnavném upřeném sledování jistých strašidelných míst,v celémrozličném putování mythologií, byl jakýsi skutečný lidský hlad. Příroda nemusela nutně nést jméno Isis a Isis možná nehledala Osiria. Je ovšem pravda, že příroda cosi skutečně hledá. Příroda pořád hledá nadpřirozené. Cosi mnohem určitějšího mělo onu potřebu ukojit, ale důstojný monarcha se slunečním kotoučem ji neuspokojil. Královský experiment selhal za burácejícího odmítnutí populárními pověrami a kněží tehdy, neseni na ramenou lidu, povstali a vystoupili na královský trůn.

Dalším příkladem urozeného mudrce, k němuž se obrátím je Gautama, velký pán Buddha. Vím, že není obyčejně řazen k pouhým filosofům, ale všechny informace, jež se ke mně dostávají mně více a více přesvědčují, že právě tohle je skutečná interpretace jeho nesmírného významu. Mezi těmito v šarlatu narozenými intelektuály byl zdaleka největší a nejlepší. Jeho reakce byla mezi všemi činy a postupy , jež vzešly z oné kombinace myslitelů a trůnů patrně nejvznešenější a nejupřímnější. Jeho reakcí bylo zřeknutí se. Marcus Aurelius se spokojil s tím, že s vybranou ironií pronesl, že dokonce i v paláci se dá žít dobrý život. Žhavější egyptský král dospěl k závěru, že ještě lépe jej bude množné žít po palácovém převratu. Ale velký Gautama jako jediný z nich dokázal, že se bez paláce skutečně dokáže obejít. Jeden spoléhal na toleranci, druhý se spolehl na revoluci. Ovšem na abdikaci je cosi absolutnějšího. Abdikace je patrně jediným absolutním činem absolutního monarchy. Indický princ, vychovaný v orientální přepychu a nádheře z toho všeho záměrně vyšel a žil životem žebráka. To je úžasné, ale není to válka, není to nutně křížové tažení v křesťanském smyslu. Není to odpověď na otázku, zda byl život žebráka životem světce nebo životem filosofa. Není to odpověď na otázku, zda tento velký muž doopravdy patří do Diogeonova sudu nebo do jeskyně sv. Jeronýma. Nu, ti, kdo mají k bádání o Buddhovi nejblíž, nebo o něm alespoň zcela jistě nejjasněji a nejrozumněji píší, přinejmenším mně přesvědčili, že byl prostě filosofem, který založil úspěšnou filosofickou školu a v jakési božstvo či posvátnou bytost jej prostě proměnila a tajuplnější a nevědečtější atmosféra všech podobných asijských tradic. Je proto nyní nutné teď říci slovo o oné neviditelné a přece velmi zřetelné hranici, kterou překračujeme, když přecházíme od Středomoří k tajemství Východu.

Snad z ničeho nedostaneme méně pravdy než z truismů, zejména pokud jsou tyhle očividné pravdy skutečně pravdivé. Všichni máme ve zvyku říkat o Asii určité věci, které jsou sice vskutku pravdivé, ale sotva jsou nám k užitku, protože jejich pravdě nerozumíme, třeba pokud jde o to, že Asie je stará, že hledí k minulosti, nebo že není pokroková. Nu je pravda, že křesťanstvo je pokrokovější ve smyslu, který má máloco společného s poněkud provinční představou neustávajícího rozruchu politického vylepšování. Křesťanstvo věří, protože tak věří křesťané, že člověk se nakonec může, na tomto či onom světě, nebo různými způsoby podle různých nauk, někam dostat a něčeho dosáhnout. Tužby světa lze jaksi uspokojit tak, jak se tužby uspokojují, ať už novým životem, nebo starou láskou, nějakou formou positivního uchvácení a naplnění. Pokud jde o to další, víme, že ve věcech spíš než pouhý pokrok existuje rytmus, že věci povstávají a hroutí se, jen u nás je ten rytmus docela volný a nevypočitatelný. Ve většině Asie rytmus zatuhl do opakování. Už to není svět, který se jaksi převrací vzhůru nohama, je to kolo. Všem těm vysoce inteligentním a civilisovaným lidem se přihodilo to, že byli chyceni do jakési kosmické rotace, jejímž dutým středem je skutečné nic. V tomto smyslu je na existenci nejhorší to, že může právě takhle pokračovat věčně dál a dál. Tohle máme ve skutečnosti na mysli, když říkáme, že Asie je stará, nepokroková a hledící zpět. To je důvod, proč i v jejích zahnutých mečích vidíme kusy ulomené z onoho oslepujícího kola a proč nám připadá, že se její hadovité ozdoby jakoby všude vracely jako had, který není nikdy zabit. Má to jen pramálo společného s politickým nátěrem pokroku. Všichni Asiaté mohou třeba nosit na hlavách cylindry, ale pokud mají v srdcích stále tohoto ducha, pak si budou jen myslet, že se ty klobouky ztratí a vrátí se jako planety a ne že by je honění větrem sfouknutého klobouku mohlo vést do nebe nebo dokonce domů. Nu a když Buddhův génius povstal, aby se s touto věcí vyrovnal, bylo tohle cítění již společné téměř všemu na východě. Byla tu džungle mimořádně výstřední a téměř rdousící mythologie. Lze však mít více sympatií s touto populární plodností folkloru, než s něčím z vyššího pesimismu, který ji mohl sežehnout. Po přiznání všech férových ústupků je ovšem nutno mít na paměti, že značná část spontánní východní obraznosti je modloslužebná, je to doslovné a místní uctívání model. To asi neplatí o starobylém brahmínském systému, alespoň podle toho, jak tomu rozumí brahmíni. Už ale sama fráze nám připomene cosi mnohem významnějšího. Tou velkou skutečností je indický kastovní systém. Možná měl některé praktické výhody cechovního systému ve středověké Evropě. Stojí ovšem v protikladu nejen k oné křesťanské demokracii, ale i ke každému extrémnímu typu křesťanské aristokracie v tom, že doopravdy pojímá společenskou nadřazenost jako nadřazenost duchovní. To jej podstatně a zásadně odděluje nejen od bratrství křesťanstva, ale nechává jej stát jako mocnou a terasami obehnanou horu pýchy mezi relativně rovnostářskými pláněmi jak islámu, tak Číny. Jenže pevnost této formace během tisíců let je další ilustrací onoho ducha opakování, který poznamenával čas od nepaměti. Můžeme též předpokládat to, že tu převažuje další idea, již si spojujeme s buddhismem, podle toho, jak jej vykládají theosofové. Faktem je, že někteří z nejpřísnějších buddhistů takovou ideu zavrhují a s ještě větším opovržením odmítají theosofy. Ale bez ohledu na to, zda je to idea obsažená v buddhismu nebo jen patří k místu, kde se zrodil, nebo jen patří k tradici či převrácení buddhismu je to idea, zcela náležitá pro tento princip opakovaného návratu. Mám samozřejmě na mysli ideu reinkarnace.

Ovšem reinkarnace není ve skutečnosti mystická idea. Není to skutečně transcendentní idea nebo v tom smyslu náboženská idea. Mysticismus znamená cosi co transcenduje, přesahuje, zkušenost a náboženství hledá, kde by mohlo zahlédnout něco z dobra lepšího či zla horšího, než jaké může poskytnout zkušenost. Reinkarnaci stačí zkušenost prodloužit či rozšířit v tom smyslu, že je bude opakovat. Pro člověka není o nic transcendentnější, když si vzpomene, co dělal v Babyloně, než se narodil, než když si vzpomene, co dělal v Brixtonu, než dostal ránu do hlavy. Jeho po sobě jdoucí životy nemusely být ničím, než lidskými životy, podléhající všem omezením lidských životů. Reinkarnace neměla nic společného s viděním Boha, ba ani s přivoláním ďábla. Jinak řečeno, reinkarnace jako taková nutně nemusí unikat z kola osudu, v jistém smyslu sama kolem osudu je. A ať už to bylo něco, co Buddha našel, nebo něco co vymyslel, má to nesporně obecný charakter asijské atmosféry, v níž měl sehrát svou roli. A sehrál roli intelektuálního filosofa, který měl konkrétní theorii o tom, jaký k ní zajmout správný intelektuální postoj.

Chápu, že se buddhistům nemusí pranic zamlouvat názor, že je buddhismus toliko filosofií, pokud pod filosofií chápeme jen takovou intelektuální hru, již hráli třeba řečtí sofisté, kteří žonglovali světy jako míčky. Přesnější by možná bylo říct, že Buddha byl člověk, který založil metafysickou disciplínu, již by bylo možné označit i za psychologickou disciplínu. Navrhl způsob, jak uniknout stále se vracejícímu vezdejšímu žalu a to prostě zbavením se onoho bludu zvaného touha či žádost. Zcela jednoznačně nešlo o to, že bychom snad lépe dosáhli toho, co chceme tím, že zadržíme naši netrpělivost po nějaké části, nebo že toho dosáhneme lepším způsobem či v lepším světě. Zcela jednoznačně jsme to prostě měli přestat chtít. Jakmile by si člověk uvědomil, že ve skutečnosti žádná skutečnost neexistuje, že vše, včetně jeho duše, každým okamžikem zaniká, předvídal by zklamání a existujíc (nakolik by se dalo mluvit o tom, že existuje) v jakémsi vytržení lhostejnosti by byl nedotknutelný změnou. Buddhisté to označují za blaženství a my tu nezastavíme náš příběh proto, abychom se o to přeli, jisté je, že pro nás je to nerozlišitelné od zoufalství. Není mi kupříkladu jasné, proč by se zklamání touhy nemělo na vztahovat právě tak na nejvyšší tužby jako na nejsobečtější žádosti. Ba věru se zdá, že Pán Soucitu s lidmi soucítí spíš pro jejich život, než kvůli umírání. A pokud je o to další, jeden inteligentní buddhista napsal „vysvětlením populárního čínského a japonského buddhismu je to, že to žádný buddhismus není.“ Ten nepochybně přestal být pouhou filosofií, ale jen kvůli tomu, aby se stal pouhou mythologií. Jedno je jisté. Nikdy nestal ničím, co by se vzdáleně podobalo tomu, co nazývá církví.

Bude to vypadat jako vtip, když řekneme, že celé dějiny náboženství nejsou nic než vzorek křížků a nul. Nulami však nemyslím nicky, ale jen něco, co je ve srovnání s positivním tvarem či vzorem druhého, negativní. A i když je symbol samozřejmě jen čistou shodou náhod, je to shoda, jež se vskutku shoduje. Asijskou mysl lze skutečně zobrazit kulatou 0, pokud ne ve smyslu cifry, ta jistě v obrazu kruhu. Velký asijský symbol hada s ocasem ve vlastní tlamě je vskutku velmi dokonalým symbolem jisté ideje jednoty a opakování, jež skutečně náleží k asijským filosofiím a náboženstvím. Je to opravdu křivka, jež v jednom smyslu zahrnuje vše a v druhém nikam nedospívá. V tom smyslu přiznává, ba spíš se chlubí, že každý argument je argumentem v kruhu. A i když je ten tvar jen symbolem, můžeme si všimnout, jak správný je symbolický smysl, který vyvolává symbol paralelní k Buddhovu Kolu, totiž svastika. Kříž v pravých úhlech směle ukazuje opačnými směry, svastika je to samé v návratu k opakující se křivce. Pokroucený kříž je ve skutečnosti křížem, který se mění v kolo. Dřív než nad těmito symboly mávneme rukou, jako by byly nahodilé, musíme si vzpomenout, jak silný byl imaginativní instinkt, který je vytvořil nebo zvolil jak na východě, tak na západě. Kříž se stal čímsi víc, než historickou vzpomínkou, skoro jako matematický diagram ukazuje pravdu o tom, oč tu skutečně jde, ideu konfliktu rozbíhají se vpřed do věčnosti. Můžeme pravdivě, i když tautologicky, že v kříži je střed, v němž se celá věc protíná.

Jinak řečeno představuje kříž, fakticky i obrazem, ideu rozlomení kruhu, který je vším a ničím. Uniká z kruhového argumentu, podle nějž vše začíná a končí v mysli. Protože se stále ještě zabýváme symboly, mohli bychom to vyložit v podobenství příběhem o sv. Františkovi, ve kterém se vypráví, že ptáci rozlétající se po jeho požehnání zamířili do nekonečných dálav čtvera nebeských větrů a svým letem vykreslili po obloze ohromný kříž. To proto, že ve srovnání se svobodou letu oněch ptáků se svastika vskutku podobá kotěti honícímu se za vlastním ocáskem. Za použití populárnější alegorie bychom mohli říct, že když vrazil sv. Jiří své kopí do tlamy netvora zlomil osamělost sebe sama požírajícího hada a dal mu k okusování ještě něco jiného vedle vlastního ocasu. I když ale k zobrazení pravdy lze použít mnoha fantasií a výmyslů, sama pravda je abstraktní a absolutní, i když ji není snadné shrnout, leda v takových obrazech. Křesťanství se dovolává pevné pravdy vně sebe sama, čehosi, co je v tom právě tak vnější jak věčné. Prohlašuje, že tu jisté věci skutečně jsou, či jinak řečeno, že věci jsou skutečně věcmi. V tomhle je křesťanství zajedno se zdravým rozumem, celé dějiny náboženství však dokazují, že tenhle zdravý rozum všude hyne, pokud tu není křesťanství, které by ochránilo.

Jinak nemůže existovat nebo aspoň přetrvat, protože myšlenky samo o sobě si neuchovají příčetnost. V jistém smyslu se stávají příliš prostými, než aby zůstaly zdravými, rozumnými či příčetnými. Pokušením filosofů je spíš prostomyslnost než vysoký důmysl. Vždy je přitahují šílená a nepříčetná zjednodušení, podobě jako lidi stojící nad propastmi fascinuje smrt, nicota a prázdný vzduch. Bylo zapotřebí filosofa jiného druhu, aby dokázal stát na vrcholu Chrámu a udržet rovnováhu bez toho, aby se zřítil dolů (Narážka na příběh z evangelia, v němž pokušitel vezme Ježíše na vrchol jerusalémského Chrámu a snaží se ho nabídkami moci a vlády nad vším, co vidí marně přimět, aby se mu poklonil. pozn. překl.). Jedno z těch očividných, příliš očividných, vysvětlení říká, že vše je sen, iluze a že vně ega nic neexistuje. Další říká, že vše se opakuje a ještě jiná idea, o níž se tvrdí, že je buddhistická a jistě je orientální, že náš problém spočívá v našem stvořením ve smyslu našich zabarvených odlišností a osobitostí a že nic nebude v pořádku, dokud se opět nesmísíme do jediné jednoty. Podle této theorie, krátce řečeno, znamenalo stvoření Pád. Protože byla uložena v temném srdci Asie a v různých dobách a rozmanitých podobách se vydávala přes matné hranice do Evropy je historicky významná. Sem můžeme vložit tajemnou postavu Máního nebo Manichea, mystika převrácení, jehož musíme označit za pesimistu, otce mnoha sekt a heresí a zde také, na vyšší místo, patří postava Zoroastrova. Populárně byl identifikován s dalším z těchto příliš jednoduchých vysvětlení, totiž rovnosti zla a dobra vyvážené a bojující v každém atomu. Patří též k oné škole učenců, které bychom mohli označit za mystiky a z týchž tajemných perských zahrad vyšel na ztěžklých křídlech Mithra, neznámý bůh, aby přinesl starosti poslednímu šírání Říma.

Onen sluneční kruh či disk vyzdvižený v jitru světa dávným Egypťanem byl pro všechny filosofy zrcadlem a modelem. Udělali z něj mnoho různých věcí a někdy při tom zešíleli, zejména pokud se, jako u těchhle východních mudrců, z kruhu stalo kolo, které se jim v hlavách točilo pořád dokola. Jde tu ale hlavně o to, že si mysleli, že veškerou existenci lze vyobrazit ne kresbou, ale diagramem a nejhrubší črty dětinských mýtotvorců jsou jakýmsi neohrabaným a odhodlaným protestem proti takovému názoru. Nemohou uvěřit, že by náboženství bylo skutečně obrázkem a ne vzorem. A ještě méně dokáží uvěřit, že ten obrázek existuje vně našich myslí. Někdy filosofie celý disk začerní a prohlásí se za pesimistickou, někdy jej celý obílí a nazve se optimistickou, jindy zase černou a bílou rozdělí přesně napůl a nechá si říkat, že je dualistická, jako ti perští mystici, jimž bych tu tak rád věnoval náležitý prostor, kdyby to jen trochu šlo. Nikdo z nich nemohl porozumět něčemu, co začalo kreslit proporce, jako by to byly skutečné proporce vyvedené živoucím stylem, který by matematický kreslíř označil za disproporční. Podobně jako první umělec v jeskyni odhalilo nedůvěřivým očím náznak nového smyslu a záměru v čemsi, co vypadalo jako hrozně pokroucený vzorek. Zdálo se, že jenom kazí svůj diagram a ono to zatím, vůbec poprvé za celé věky,začalo črtat obrysy tvaru—a Tváře.

Reklamy

V. Člověk a mythologie

Part I, 5. Man and Mythologies
To, co zde nazýváme Bohy bychom téměř mohli alternativně označit za bdělé snění. Když je přirovnáváme ke snům nepopíráme, že se sny mohou naplnit a stát skutečností. Když je srovnáváme s cestovatelskými historkami nepopíráme, že to mohou být pravé či pravdivé příběhy. Popravdě řečeno, jsou to příběhy toho druhu, které si cestovatelé vypráví sami pro sebe. Všechny tyhle mythologické záležitosti patří k poetické složce člověka. Zdá se, že už drahnou dobu je jaksi podivně zapomenuto, že mýtus je dílem imaginace, tedy dílem uměleckým. Musí je vytvořit básník. I k posouzení a kritice je třeba básníka. Jak už dokazuje lidový původ podobných legend, je ve světě víc básníků než nebásníků. Ovšem z jakéhosi důvodu, který mi nikdo nikdy nevysvětlil, to vypadá, že psát kritické studie o těchto lidových básních podle všeho smí jen lidé z té nepoetické menšiny. Sonet nedáme k posouzení matematikovi, ani písničku klukovi se zálibou v počtech, ale dopřáváme si právě tak fantastickou představu, že s folklórem můžeme nakládat jako s vědou. Jestliže takové věci jako je lidová moudrost a slovesnost neposoudíme a nezhodnotíme umělecky, nemůžeme je hodnotit vůbec. Pokud profesor, jemuž nějaký Polynésan vypráví, jak kdysi nebylo nic než velký opeřený had, nepocítí vzrušení a skoro pokušení zatoužit, aby to byla pravda, pak ten učený muž něco takového vůbec nemůže posoudit. Když ho ty nejlepší autority amerických Indiánů ujišťují, že nějaký starodávný hrdina nosil slunce, měsíc a hvězdy v krabici a on nespráskne ruce a jako dítě nepovyskočí radostí nad tak roztomilým nápadem, pak o celé věci vůbec nic neví. Tahle zkouška není nesmysl, děti primitivů a barbarů se smějí a hopsají jako všechny jiné děti a my musíme mít jistou prostotu, abychom si dokázali znovu představit dětství světa. Když Hiawathovi jeho vychovatelka řekla, že válečník vyhodil svou babičku na měsíc, smál se tomu zrovna tak, jako se každé anglické dítě směje, když mu jeho pečovatelka povídá o krávě, která přeskočila měsíc. Dítě vtip pozná stejně dobře, jako většina lidí a lépe než někteří vědci. I pro fantastično je nejzazším testem přiměřenost nepřiměřeného, či příhodnost nepříhodného. Je to test, který musí vypadat libovolně či svévolně, protože je toliko umělecký. Bude-li mi nějaký badatel tvrdit, že se malý Hiawatha smál jen z úcty ke kmenovému obyčeji obětovat staré lidi kvůli úspornému hospodaření, odpovím mu, že tak to nebylo. Jestliže mi nějaký učenec bude vysvětlovat, že kráva skočila přes měsíc jen proto, že Dianě byla obětována jalovice, odpovím, že tak to nebylo. Stalo se to proto, že přeskočit měsíc byla očividně pro krávu ta správná věc. Mythologie je ztracené umění, jedno z mála skutečně ztracených umění, ale umění to je. Rohatý měsíc a rohaté telátko, když nechceme říct jelimánek, dávají dohromady dvojici s souladném a takřka tichém tvaru. A pokud vaši babičku vyhazujete k obloze, není to dobré chování, ale vkus máte naprosto v pořádku. A tak vědci jen zřídka chápou to, čemu umělci rozumí, že totiž ošklivé je jednou z oblastí krásna. Jen zřídka dopřávají grotesknímu legitimní svobodu. Divošský mýtus odmítnou brát vážně s tím, že je hrubý, nešikovný a jen dokládá úpadek, protože nemá všechnu krásu právě rozníceného posla Merkura na hoře vzpínající se v polibku k nebesům, když přitom má všechnu krásu Mock Turtle nebo Šíleného Kloboučníka. Pokud člověk trvá na tom, že poesie musí vždy být poetická, je to nejvyšší důkaz jeho prosaičnosti. Humor je někdy už v samotném tématu, jakož i ve stylu bajky. Australští domorodci považovaní za nejprimitivnější divochy mají příběh o obří žábě, která spolkla moře a všechny vody světa a k tomu, aby je vyplivla ji přimělo jen to, že byla donucena ke smíchu. Defilovala před ní všechna zvířata, zkoušela všechny své vylomenin, ale žábu, podobně jako královnu Viktorii, to nepobavilo. Nakonec se sesypala při pohledu na úhoře delikátně balancujícího na špici ocasu nepochybně s poněkud zoufalou důstojností. Z takové bajky lze vytvořit libovolné množství výborné fantastické literatury. V té představě suchého světa před blaženou potopou smíchu je obsažena jistá filosofie. V tvorovi zvícím hory, jež vybuchuje jako vodnatý vulkán je obsažena představivost, v pomyšlení na jeho vyvalený vzhled, když kolem něj pochodoval pelikán nebo tučňák je spousta legrace. V každém případě se nakonec žába rozesmála, leč tvář folklorního badatele zůstala vážná. Navíc, dokonce i tam, kde bajky zůstávají vůči umění podřadné, je věda nemůže řádně posoudit a ještě méně je lze řádně posoudit coby vědu. Některé mýty jsou hodně hrubé a divné, jako první dětské kresby, ale dítě se pokouší kreslit. Bylo by však chybou zacházet s nimi jako by to byl nebo měl být diagram. Badatel nemůže vynést vědecký závěr o divochovi, protože divoch nečiní vědeckých závěrů o světě. Říká něco docela jiného, něco, co bychom mohli nazvat klípky o bozích. Pokud bychom chtěli, mohli bychom říct, že tomu věří dřív, než byl čas to přezkoumat. Pravdivější by bylo říct, že to bylo přijato, než byl čas tomu začít věřit.
Přiznám se, že pochybuji o celé theorii šíření mýtů, či (jak tomu obyčejně bývá) mýtu jediného. Je pravda, že cosi v naší povaze a ustrojení působí, že mnohé příběhy si jsou podobné, ale každý z nich může být originální. Lidé si vzájemně nepůjčují příběhy, i když člověk může příběh vyprávět ze stejných pohnutek jako někdo jiný. Bylo by jednoduché obrátit celý argument o legendě k literatuře a proměnit ji v ve vulgární monomanii plagiátů. Ideje a představy podobné těm ze Zlaté ratolesti bych si troufl v jednotlivých moderních románech vysledovat stejně jako ve společných a starodávných mýtech. Dokázal bych třeba něco jako hrst květů sledovat od osudné kytice Becky Sharpe až k spršce růží posílaných princeznou ruritánskou. I když ale ony květiny mohou vyrážet z jedné půdy, není to jedna a ta samá zvadlá kytka předávaná z ruky do ruky. Tyhle květiny jsou pokaždé čerstvé.
Pravý původ všech mýtů již byl objevován příliš často. K mythologii je příliš mnoho klíčů, právě tak jako je příliš mnoho kryptogramů v Shakespearovi. Vše je falické, vše je totemické, všechno je čas setí a sklizně, vše je zlatá obětní ratolest, vše je slunce a měsíc, všechno jsou duchové a hrobové milodary. Každý folklorní badatel, který znal něco málo víc, než svou vlastní utkvělou teorii a představu, každý sečtělejší a v kritické kultuře zběhlejší člověk, třeba Andrew Lang, prakticky přiznával, že se mu z toho zmatku točila hlava. A přitom celý problém vzniká z toho, že se člověk snaží na tyto příběhy nahlížet zvenčí, jako by to byly předměty vědy, Stačí aby se jen podíval zevnitř a zeptal se sám sebe, jak by začal vyprávět příběh. Příběh může začít čímkoliv a pokračovat kamkoliv. Může začínat ptákem, aniž by pták byl totemem, může začínat sluncem, aniž by to byl sluneční mýtus. Říká se, že existuje jen deset zápletek, a jistě budou existovat společné a opakující se prvky. Nechte mluvit naráz deset tisíc dětí a vykládat je povídačky o tom, co dělaly v lese a bude snadné najít paralely nasvědčující kultu slunce nebo uctívání zvířat. Některé příběhy mohou být hezké a další budou pěkně hloupé a některé možná budou sprosté, posuzovat je však můžeme jen jako příběhy. Řečeno moderním dialektem, lze je posuzovat jen esteticky. Je až podivné, že estetika, tedy pouhý cit, který nyní smí uchvacovat moc, tam kde nemá žádného práva a ničit rozum pragmatismem a morálku anarchií, nemůže podat ryze estetický soud o tom, co je očividně ryze estetická otázka. Můžeme si vymýšlet co chceme a o čem chceme, jen o pohádkách ne.
Nu a první skutečností je, že nejprostší lidé mají ty nejvytříbenější myšlenky. To musí vědět každý, protože každý byl jednou dítětem. A jakkoliv je dítě nevědomé, ví víc než dokáže vyslovit a vnímá nejen atmosféry, ale i jemné odstíny. A v této záležitosti je několik jemných odstínů. Nechápe je nikdo, kdo někdy nepocítil něco, co lze nazvat jen bolestí umělce, který se snaží najít nějaký smysl a příběh v krásných věcech, které vidí, kdo nezažil jeho hlad po tajemství a hněv nad každou věží či stromem, které uniknou bez vypovězení svého příběhu. Cítí, že nic není dokonalé, pokud a dokud to není osobní. Bez toho stojí slepá nevědomá krása světa stojí v zahradě jako bezhlavá socha. Stačí, aby byl člověk jen velmi malým básníkem, aby zápasil s věží či stromem, dokud nepromluvily jako titán či dryáda. Často se říká, že pohanská mythologie byla personifikací sil přírody. Je to tvrzení v jistém smyslu pravdivé, ale velmi neuspokojivé, protože naznačuje, že síly jsou abstrakce a jejich personifikace je umělá. Mýty nejsou alegorie. Síly přírody v tomhle případě nejsou abstrakce. Není to tak, že by existoval jakýsi bůh gravitace. Může existovat nějaký duch, génius, vodopádu, ale ne duch pouhého padání a tím méně pouhé vody. Vydávat se za někoho nelze, když ten někdo není osoba. Vtip je v tom, že vodu zdokonaluje tím, že ji dodává významu. Father Christmas není alegorií sněhu a jmelí, není jen cosi, čemu se říká sníh a co až posléze dostalo uměle lidskou podobu po vzoru sněhuláka. Je čímsi co dává nový smysl a význam bílému světu a stálezeleným stromů. Sám sníh pak najednou vypadá, že je spíš teplý než studený. Test je tedy čistě imaginativní. Imaginativní ale neznamená imaginární. Neplyne z toho, že by byl čistě jen, jak říkají moderní lidé, subjektivní, a myslí tím falešný. Každý skutečný umělec vědomě nebo nevědomě cítí, že se dotýká transcendentálních pravd, že jeho obrazy jsou stíny věcí viděných přes závoj. Jinými slovy řečeno, přirozený mystik ví, že tu cosi je, cosi za oblaky či v nitru stromů, ale věří, že to lze nalézt hledáním krásy a usilováním o ni, že imaginace je jakýmsi zaklínadlem, které ji dokáže přivolat.
Nu, nerozumíme tomuto procesu v sobě samých, a mnohem méně v našich nejvzdálenějších spolutvorech. Nebezpečí v třídění těchto věcí spočívá v tom, že to pak může vypadat jako bychom jim porozuměli. Skutečně výborné folkloristické dílo, třeba Zlatá ratolest, zanechají v příliš mnoha čtenářích například myšlenku, že ten či onen příběh o čarodějově či obrově srdci v truhle nebo jeskyni „znamená“ jen nějakou pitomou a statickou pověru zvanou „vnější duše“. My ale nevíme, co ty věci znamenají, a pak prostě proto nevíme, proč jsme sami pohnuti, když je slyšíme. Představme si, že v příběhu někdo řekne: „Utrhni tuhle květinu a v hradu za mořem zemře princezna.“ Když to čteme, nevíme, proč ne něco hne v našem podvědomí, nebo proč to, co je nemožné vypadá skoro jako nevyhnutelné. Představme si, že čteme „A v okamžiku, kdy král sfoukl svíčku, jeho lodi ztroskotaly daleko u pobřeží Hebrid.“ Nevíme, proč obrazivost přijala obraz dřív, než jej mohl rozum odmítnout, ani proč takové spojitosti jako by se spojovaly s čímsi v duši. V takových idejích jako je vnější duše jsou velmi hluboké věci z naší přirozenosti, jakýsi matný smysl pro závislost velkých věcí na malých, jakýsi temný náznak, že věci, které jsou nám nejblíž dostupují až kamsi mimo náš dosah, jakýsi svátostný pocit magie v hmotných látkách a mnoho jiných emocí, již více než vybledlých. Nejlepší kritikové si všimli, že u nejlepších básníků je podobenství často obrazem, který jako by stál docela vedle textu. Je právě tak irelevantní jako vzdálený hrad ke květině nebo pobřeží Hebrid ke svíčce. Shelley přirovnává skřivana k mladé dámě na věži, k růži zapletené v hustém porostu a vůbec k řadě věcí, které vypadají, jako by byly skřivanovi na obloze právě tak nepodobné jako cokoliv jiného bychom si dokázali představit. Myslím, že nejmocnějším kusem čisté magie v anglické literatuře je často citovaná pasáž z Keatsova Slavíka o kasematech otevírajících se do zhoubné pěny. Nikdo si ani nevšimne, že je to obraz přicházející jakoby odnikud, že se objevuje najednou po nějakých právě tak irelevantních poznámkách o Rút a že nemá vůbec nic společného s tématem básně. Pokud existuje nějaké místo, kde nikdo nemůže rozumně očekávat, že by našel slavíka, pak je to parapet přímořského okna. Jenže v naprosto stejném smyslu by nikdo nečekal, že v truhle pod mořem najde obrovo srdce. Nu, třídit a klasifikovat básnické metafory by bylo velmi nebezpečné počínání. Když Shellley říká, že mrak vyjde „like a child from the womb, like a ghost from the tomb“ /jako dítě z lůna, jako z hrobu duch pozn. překl./ bylo by docela dobře možné první označit za velmi hrubý mýtus zrození a druhý za přežitek uctívání duchů, který přešel v uctívání předků. To je ale špatný způsob, jak zacházet s mrakem a může způsobit, že se učenec ocitne ve stejné situaci jako Polonius a bude až příliš připraven myslet jako lasička nebo velmi podobně velrybě.
Z této psychologie bdělého snění plynou dva fakty, které je nutno mít na mysli během celého jejich vývoje v mythologiích, ba dokonce v náboženstvích. Za prvé jsou tyto imaginativní imprese často přísně lokální. Ani zdaleka to nejsou abstrakce proměněné v alegorie, často jsou to spíš obrazy téměř soustředěné do idolů či model. Básník vnímá tajemství jednoho konkrétního lesa, ne zalesňovací vědy nebo ministerstva lesů. Uctívá vrchol konkrétní hory , ne abstraktní ideu výšky. Zjišťujeme tak, že bůh není obyčejná voda, ale často je to jedna konkrétní řeka, může také být mořem, protože moře je též jedním proudem, obtékajícím kolem celého světa. Není pochyb o tom, že nakonec se mnohá božstva rozšíří v živly, jsou však něco víc než všudypřítomná. Apollo nebydlí prostě všude tam, kde svítí slunce, jeho domov je na delfské skále. Diana je dost velká na to, aby byla současně na třech místech, na zemi, v nebi a v pekle, ale větší je Diana Efeská. Nejnižší formou těchto pocitů byl pouhý fetiš nebo talisman, něco jako jsou ty, které si dávají do svých aut milionáři. Může to však také vytvrdnout do čehosi podobného vysokému a vážnému náboženství, kde se spojuje s vysokými a váženými povinnostmi do bohů měst a dokonce do bohů domácího krbu. Druhým důsledkem je to, že v těchto pohanských kultech jsou všechny odstíny upřímnosti – a neupřímnosti. V jakém přesně smyslu si Athéňan myslel, že má obětovat Pallas Athéně? Který učenec si je doopravdy jistý odpovědí? V jakém smyslu si dr. Johnson doopravdy myslel, že se má dotknout všech sloupů na ulici nebo sbírat kůru z pomerančů? V jakém smyslu si dítě doopravdy myslí, že musí stoupat na každou druhou dlaždici na chodníku? Jasné jsou přinejmenším dvě věci. V prostších a méně nejistých časech bys se tyto formy mohly stát pevnějšími, aniž by musely nabývat na vážnosti. Denní sny lze sehrát za denního světla s větší svobodou uměleckého výrazu, ale možná jaksi s lehčím krokem náměsíčníka. Oblečte dr. Johnsona do starodávného pláště, ověnčete ho (s jeho laskavým svolením) girlandou a on bude procházet se vší vážností a úctou pod onou oblohou dávného jitra, dotýkat se řady posvátných sloupů s vyřezanými hlavami podivných krajních bohů, stojících na okraji země a života člověka. Dopřejte dítěti volnost od mramoru a moasik klasických chrámů, aby si mohlo hrát na celé podlaze vykládané černými a bílými čtverci a ono toto naplnění svého lenivého a přelétavého denního snu ochotně učiní polem pro vážný a elegantní tanec. Ale sloupy a dlaždice jsou trochu víc a trochu méně než to, co jsou v moderních omezeních. Kvůli tomu, že jsou brány vážně nejsou o moc vážnější. Je jim vlastní tatáž upřímnost, která k nim patřila vždy, upřímnost umění jako symbolu, jež vyjadřuje velmi reálné spirituality věcí pod povrchem života. Upřímné ovšem jsou jen ve smyslu umění, ne ve smyslu morálky. Z výstředníkovy sbírky pomerančové kůry se na středmořské slavnosti mohou stát pomeranče nebo ve středomořském mýtu zlatá jablka. Nikdy však nejsou na stejné úrovni s rozdílem mezi tím, když někdo dá pomeranč slepému žebrákovi a tím, když někdo s rozmyslem pečlivě umístí oloupanou kůru od pomeranče tak, aby po ní slepý žebrák uklouzl a zlomil si nohu. Rozdíl mezi těmi dvěma věcmi je rozdílem druhu a ne stupně. Když dítě stoupne na dlaždici necítí, že by udělalo něco špatně, jako když stoupne psovi na ocas. A je velmi jisté, že bez ohledu na to, jaký žert, sentiment nebo výmysl poprvé pohnul Samuela Johnsona, aby sahal na dřevěné sloupy, nikdy na dřevo nesahal s takovým pocitem s jakým vztáhl ruce k dřevu onoho hrozného stromu, který byl smrtí Boha a životem člověka.
Jak už bylo řečeno, tohle neznamená, že v takové nálada skutečná, nebo že v ní není náboženský cit. Skutečností je, že katolická církev celé to populární předávání místních legend a lehčích slavnostní lidem z obrovským úspěchem převzala. Do té míry, nakolik bylo toto pohanství nevinné a v souladu s přírodou, není důvodu, aby nad ním svatí patroni nedrželi záštitu zrovna tak jako pohanští bohové. A v každém případě tu jsou v té nejpřirozenější přetvářce jisté stupně vážnosti. Není většího rozdílu, než mezi tím, když si představujeme, že v lese jsou víly, což často neznamená nic jiného, než si myslet, že by se do nějakého lesa víly hodily a tím, když se necháme vyděsit natolik, že si raději zajdeme míli, než abychom prošli kolem domu, o kterém jsme si usmysleli, že tam straší. Za tím vším je fakt, že krása a hrůza jsou dvě velmi skutečné věci, které se vztahují k velmi skutečnému duchovnímu světu a dotýkat se jich, i kdyby jen v pochybnosti nebo fantasii, znamená hnout čímsi hlubokým v duši. Tomu všichni rozumíme a tomu rozuměli i pohané. Jde tu ovšem o to, že pohanství duší nehýbalo, leda těmito pochybami a fantasiemi, což má za důsledek, že dnes máme z pohanství sotva víc, než pochyby a fantasie. Všichni nejlepší kritici se shodují, že nejlepší básnící, například v pohanské Helladě, měli vůči bohům postoj, který člověka křesťanské éry docela mate a přijde mu podivný. Podle všeho se přiznávalo, že mezi bohy a člověkem existuje konflikt, vypadá to však, jako by všichni pochybovali o tom, kdo je v něm hrdina a kdo lump. Je to pochybnost, která platí nejen pro pochybovače jako byl Euripides v Bakchalii, vztahuje se i na umírněné konservativce, třeba na Sofokla s jeho Antigonou, ba i na řádného toryho a reakcionáře, třeba Artistofana a jeho Žáby. Někdy to vypadalo, jako by Řekové věřili v první řadě v úctu, jen neměli koho by uctívali. Smysl celé hádanky však spočívá v tom, že celá ta neurčitost a proměnlivost začala výmysly a sněním a že pro vzdušné zámky neexistují žádná pravidla architektury.
To je mocný a rozvětvený strom zvaný mythologie, který rámuje celý svět a jehož vzdálené větve pod jinou oblohou nesou draze pořízené asijské modly podobné barvitým ptákům, africké zpola vypálené fetiše , vílí krále a princezny lidových příběhů z lesů, láry Latinů zarostlé mezi olivami a vinicemi i vznosnou svrchovanost řeckých bohů nesoucí se na mračnech Olympu. To jsou mýty a kdo nemá pochopení a sympatii pro mýty nemá pochopení a sympatii pro lidi. Ovšem ten, kdo pro ně má největší pochopení si zároveň nejvíce uvědomuje, že nejsou a nikdy nebyly náboženstvím v tom smyslu, jímž jsou náboženstvím křesťanství nebo islám. Uspokojují některé z potřeb, které uspokojuje náboženství a to zejména potřebu dělat o jistých datech jisté věci, potřebu ideových dvojčat slavení a formálnosti. I když ovšem člověku dávají kalendář, neposkytují mu konfesi či krédo. Člověk nevstane, aby řekl „Věřím v Jupitera, Juno a Neptuna…etc.“, tak, jak vstane, aby řekl „Věřím v Boha, Otce Všemohoucího“ a celý zbytek Apoštolského vyznání víry. Mnozí věřili v některé a v jiné ne, nebo v jedny víc a v druhé měně, nebo jen velmi matným a poetickým způsobem. Nikdy nebyli shromážděni v pravověrném pořádku, pro zachování jehož neporušenosti by lidé bojovali a byli mučeni. A už vůbec by se v tomhle smyslu nikdo nepostavil a neřekl „Věřím v Odina, Thora a Freyu“, protože mimo Olymp dokonce i olympský řád nabýval na mlhavosti a chaotičnoti. Zdá se mi zřejmé ,že Thor nebyl vůbec bůh, nýbrž hrdina. Nic, co by se alespoň trochu podobalo náboženství by nezobrazilo kohokoliv podobného bohu jak se šátrá jako trpaslík v obrovské jeskyni, jež se nakonec ukáže být obrovou rukavicí. Téhle nádherné nevědomosti říkáme dobrodružství. Thor mohl být velký dobrodruh, ale označovat ho za boha je něco podobného jako srovnávat Jahveho a Jacka s fazolovým výhonkem. Odin byl zřejmě skutečným barbarským náčelníkem, možná z temných století počátku křesťanského středověku. Polytheismus na svých okrajích vyprchává do pohádek nebo barbarských vzpomínek, není to monotheismus tak, jak ho vyznávají skuteční monotheisté. Opět to uspokojuje potřebu zvolat nějaké vznosné jméno nebo ušlechtilou vzpomínku ve chvílích, jež jsou samy o sobě vznosné a ušlechtilé, jako je třeba narození dítěte nebo záchrana města. Takhle to jméno ovšem užívali mnozí, pro které to bylo jen jméno. A konečně to uspokojovalo, či spíše částečně uspokojovalo, cosi velmi hluboko uložené v lidskosti, totiž ideu odevzdání části něčeho jako podíl neznámým mocnostem, odlévání vína na zem, vrhání prstenu do moře, jedním slovem, ideu oběti. Idea nevyužít naší výhody plně, odložení něčeho na druhou misku vah k vyvážení naší pochybné pýchy, splacení desátku naší zemi, je moudrá a cenná. Tato hluboká pravda o nebezpečí drzosti, toho, abychom nebyli příliš velcí na své poměry, se vine všemi velkými řeckými tragediemi a je tím, co je činí velkými. Spolu s ní se proplétá téměř tajemný agnosticismus o skutečné povaze bohů, kteří mají být usmiřováni. Tam, kde je gesto odevzdání nejvelkolepější, třeba u velkých Řeků, jde skutečně mnohem víc o ideu, že člověku prospěje, když přijde o vola, než že by si bůh pomohl tím, že ho získá. Říká se, že v některých hrubších formách se groteskně naznačuje, že bůh oběť skutečně jí. Něco takového je ovšem popíráno omylem, jímž jsem tuto poznámku o mythologii začal. Je to nepochopení psychologie snů s otevřenýma očima. Ditě, které předstírá, že v dutém stromě je goblin, udělá něco hrubého a hmotného, třeba mu tam k jídlu nechá kus koláče. Básníky by mohl udělat něco elegantnějšího a důstojnějšího, třeba donést bohu květiny a ovoce. Ale stupeň vážnosti v obou takových činech může být i stejný i se lišit v téměř libovolné míře. Hrubý výmysl totiž není konfesí či krédem o nic víc, než jím je idealisovaný výmysl. Pohan jistě není takový nevěřící jako atheista, aniž by věřil podobně jako křesťan. Cítí přítomnost sil, o nichž si vymýšlí a dohaduje se. Sv. Pavel řekl, že Řekové měli jeden oltář určený neznámému bohu. Popravdě ovšem byli všichni jejich bozi neznámí. A ke skutečnému přelomu v dějinách došlo v okamžiku, kdy jim Pavel zvěstoval toho, kterého nevědomky uctívali. Podstatu celého toho pohanství lze shrnout asi takto. Je to pokus dosáhnou božské skutečnosti toliko imaginací, již v její vlastní sféře rozum nijak neomezuje. Pro pohled na celé dějiny je zcela zásadní, abychom si povšimli, že rozum i u nejracionálnějších z těchto civilisací čímsi zcela odděleným od náboženství. Teprve když jsou takové kultury v úpadku nebo defensivě, objeví se skoro jako dodatečný nápad pár novoplatoniků nebo brahmínů, kteří se je pokouší racionalistovat a i tehdy jen tak, že se pokouší o alegorie. Ve skutečnosti ovšem řeky mythologie a filosofie běží vedle sebe a nesmísí se dokud obě nevtečou do moře křesťanstva. Prostí sekularisté pořád mluví tak, jako by to byla církev, kdo vnesl schisma mezi rozum a náboženství. Ve skutečnosti je pravda taková, že církev byla vůbec první, kdo se pokusil rozum a náboženství spojit. Takové spojení kněží a filosofů v jednom celku nikdy dříve neexistovalo. Mythologie tedy hledala boha skrze imaginaci, nebo hledala pravdu skrze krásu v tom smyslu, v němž krása obsahuje mnoho nejgrotesknější ošklivosti. Jenže imaginace má své vlastní zákony a tedy i své vlastní triumfy, jimž nerozumí ani logikové ani mužové vědy. Tomuto imaginativnímu instinktu zůstala věrná přes tisíc výstředností, přes všechny primitivní kosmické pantomimy s prasetem žeroucím měsíc nebo světem vytaženým z rozpárané krávy, přes závratné křeče a mystická znetvoření asijského umění, přes všechnu strohost strnule zírajících egyptských a asyrských portrétů, přes všechna možná rozbitá zrcadla umění, které jako by deformovala svět a ukazovala oblohu na špatném místě, přes to všechno zůstala věrná čemusi o čem nelze vést spor, čemusi, co dovoluje nějakému umělci z nějaké školy, aby se náhle zastavil před jistou konkrétní deformací a řekl: „Můj sen se stal skutečností.“ Proto všichni skutečně cítíme, že pohanské či primitivní mýty jsou nekonečně podnětné, a to pokud jsme dost moudří na to, abychom nebádali po tom, co naznačují a k čemu podněcují. Všichni proto cítíme, co se myslí pod tím, že Prometheus ukradl oheň z nebes, dokud nějaká ješitná a puntičkářská pesimistická nebo pokroková osoba nevysvětlí, co se tím míní. Proto všichni známe smysl Jacka a fazolového stonku, dokud nám to někdo nezačne vysvětlovat. V tomto smyslu platí, že mýty přijímají lidé nevědomí, ale v tom smyslu, že právě lidé nevědomí dokáží ocenit báseň. Imaginace má své vlastní zákony a triumfy a její obrazy se začínají odívat ohromnou mocí, ať už jsou to obrazy v mysli, obrazy z bláta, zda jsou vytvořeny z bambusu ostrovů jižních moří nebo mramoru hor Hellady. Jenže triumfy byl vždy jeden problém, který jsem na těchto stránkách pokoušel marně analysovat, ale snad jen mohu závěrem formulovat následujícím způsobem.
Jádro a krize celé věci je v tom, že člověk zjistil, že je pro něj přirozené zbožně se klanět, i kdyby se měl zbožně klanět něčemu nepřirozenému. Modla mohla stát strnule a podivně, ale gesta člověka, který se jí klaněl, byla velkorysá a krásná. Nejenže se cítil svobodnější, když se sklonil, on se ve skutečnosti cítil větší, když se klaněl. Cokoliv mu od těch dob bralo gesto klanění jej ve zbožné úctě ochromovalo a dokonce navždy mrzačilo. Omezení na světskost bude proto od té doby vždy útiskem a zotročováním. Znemožnit člověku modlit se znamená dát mu roubík, nemůže-li pokleknout, je v okovech. V celém pohanství proto cítíme podivný dvojí dojem a pocit důvěry a nedůvěry. Když člověk dělá úkon či gesto pozdravu či oběti, když odlévá úlitbu nebo zdvihá meč, ví že dělá něco cenného a mužného. Ví, že dělá jednu z těch věcí, pro něž byl člověk stvořen. To také ospravedlňuje jeho imaginativní experiment. Jenže právě protože to začalo imaginací, končí to jakýmsi úšklebkem a zesměšněním, zejména pokud jde o předmět té úcty. Tento výsměch v intensivnějších okamžicích mysli se stává v řecké tragedii téměř nesnesitelnou ironií. Vypadá to, jako by byl nepoměr mezi knězem a oltářem, nebo mezi oltářem a bohem. Kněz vypadá, jako by byl vážnější a slavnostnější a téměř posvátnější než bůh. Celý řád chrámu je pro jisté části naší povahy, naší přirozenosti, pevný, rozumný a uspokojivý. To platí s výjimkou samého jejich středu, který vypadá podivně proměnlivý a sporný, podobný tančícímu plameni. Celek byl postaven kolem první myšlenky a ta první myšlenka je pořád ještě jakousi fantasií, takřka frivolním výmyslem. V onom podivném místu setkávání vypadá člověk sošněji než socha. Sám může navždy stát v ušlechtilém a přirozeném postoji Modlícího se chlapce. Ovšem bez ohledu na to jaké jméno je napsáno na podstavci, zda Diovo, Amonnovo, či Apollonovo, bůh jemuž se klaní se jmenuje Proteus. O Modlícím se chlapci by se dalo možná říci, že potřebu spíš vyjadřuje, než naplňuje. Jeho ruce jsou zdvižené kvůli normálnímu a nutnému počínání, to že má ruce prázdné je však nicméně podobenstvím. O povaze oné potřeby budeme ještě mluvit, zde bychom snad mohli říct, že se možná tento pravý instinkt nasvědčující, že modlitba a oběť znamenají pro člověka svobodu a rozšíření vztahuje až k oné ohromné a polozapomenuté představě universálního otcovství, jíž jsme viděli, jak všude padá z jitřní oblohy. To je pravda a přece to není pravda celá. V básníkovi představovaném pohanem zůstává nezničitelný instinkt, že se tak docela nemýlí v tom, kam umisťuje svého boha. Je to cosi v duši poesie, když ne zbožnosti. A největší z básníků, pokud ho definujeme jako básníka, nám neřekl, že by nám dal vesmír, absolutno, nebo nekonečno, ale ve svém vlastním větším jazyce místo přebývání a jméno. Žádný básník není toliko pantheistou, i ti, které považujeme za nejpantheističtější, třeba Shelley, začínají právě tak jako pohané s nějakým místním a konkrétním obrazem. Koneckonců Shelley psal o skřivanovi, protože to byl skřivan. Nemůžete vydat mezinárodní a imperiální překlad pro jižní Ameriku, kde byste ze skřivana udělali pštrosa. Mythologická imaginace se tedy pohybuje jakoby v kruzích, vznáší se protože hledá své místo nebo se na ně chce vrátit. Jedním slovem řečeno je mythologie hledání, je to cosi,co spojuje stále se vracející touhu s právě tkak se vracející pochybností a do představy hledání místa , které v sobě má tu nejtemnější, nejhlubší a nejtajemnější lehkomyslnost ze všech nalezených míst mísí tu nejhladovější upřímnost. Tak daleko nás dokáže vést osamělá imaginace, později se musíme obrátit k osamělému rozumu. Nikde po celé téhle cestě nejdou společně. Právě tím se všechny tyhle věci liší od náboženství či od reality, kde se tyto dimense setkávají v jakési pevné podobě. Od reality se neliší tím, jak vypadají, ale tím, čím byly. Obraz může vypadat jako krajina, může ji připomínat v jednom každém posledním detailu. Jediný detail v němž se liší je ten, že to žádná krajina není. Je to jen takový rozdíl, který odlišuje portrét královny Alžběty I. od královny Alžběty I. Jen v tomto mythickém a mystickém světě může portrét existovat před osobou a proto to byl portrét neurčitjší a pochybnější. Kdokoliv ale cítil a sytil se atmosférou těchto mýtů bude vědět, co mám na mysli, když říkám, že v jednom smyslu ani netvrdily, že by byly skutečnostmi. Pohané o skutečnostech snili a sami by jako první vlastními slovy přiznali, že někteří přišli branou ze slonoviny a jiní branou z rohoviny. Vskutku to bývá tak, že sny, jež se dotýkají těchto jemných a tragických věcí bývají velmi živé a skutečně mohou způsobit, že se spáč probudí s pocitem, že mu ve snu puklo srdce. Bývá to tak, že se vznáší nad jistými vášnivými tématy setkání a rozchodu, života, jenž končí smrtí či smrti, jež je počátkem života. Deméter prochází postiženým světem a hledá ukradené dítě, Isis marně rozpíná své ruce nad světem ve snaze shromáždit Osirisovy údy a kopci zní nářek pro Atyse a lesy lkání nad Adonisem. Vším tím žalem se mísí mystický a hluboký doje, že smrt může vysvobozovat a tišit, že nám taková smrt dává božskou krev že sesbírání rozbitého božího těla představuje všechno dobro. Může o tom skutečně mluvit jako o přeznamenáváních, pokud a dokud pamatujeme, že jde jen o náznaky a směrem dopředu vržené stíny. Metafora stínu se tu zrovna velmi přesně trefuje do pravdy, která je tu velice důležitá. Stín je totiž tvar, je to něco, co přenáší právě jen tvar a ne strukturu či tkanivo. Byly to věci, které se podobaly něčemu skutečnému, a když říkáme, že se se podobaly, říkáme současně, že byly odlišné. Říct, že se něco podobalo psu znamená jinými slovy říct, že to nebyl pes a v tomto smyslu identity platí, že mýtus není člověk. O Isis ve skutečnosti nikdo nesmýšlel jako o lidské bytosti, Deméter nikdo nepovažoval za historickou postavu, ani Adonise za zakladatele církve. Neexistovala žádná idea, že by kdokoliv z nich změnil svět, spíše jejich opakující se smrt a život nesly smutné a krásné břímě neměnnosti světa. Nikdo z nich nebyl revolucí či obratem, leda ve smyslu v němž se otáčí slunce a měsíc. Uniká nám celý jejich smysl, pokud nevidíme, že jsou stínem, jímž jsme my a stínem, který se snažíme dohonit a zmocnit se ho. V jistých rysech oběti a společenství přirozeně naznačují jaký druh boha by je mohl uspokojit, nenaznačují však, že by byli uspokojeni. A pokud někdo říká, že by snad byli, tak špatně rozumí poesii.
Ti kdo mluví o pohanském Kristu mají méně pochopení pro pohanství než pro křesťanství. Ti kdo nazývají tyhle „kulty“ „náboženstvími“ a „srovnávají“ je s jistotou a výzvou církve mnohem méně něž my oceňují to, co učinilo pohanství lidským nebo to, co působí, že se klasická literatura dosud drží ve vzduchu jak píseň. Dokazovat, že hlad a pokrm je jedno a to samé, není zrovna lidskou laskavostí vůči hladovějícím. Tvrdit, že naděje ničí potřebu štěstí není zrovna pronikavé pochopení pro mladé. A tvrdit, že tyto obrazy v mysli, obdivované výlučně abstraktně, existovaly v jednom světě s živým člověkem a živou obcí, kteří je uctívali pro jejich konkrétnost, je už zcela nereálné. To už bychom mohli rovnou říkat, že kluk, který si hraje na zloděje je to samé jako muž, který prožívá svůj první den v zákopech, nebo že chlapcovy první fantasie o „té tak ne docela nemožné“ jsou to samé jako svátostné manželství. Podstatně se liší právě v tom, kde se povrchně podobají, skoro bychom mohli říct, že nejsou stejné, i když stejné jsou. Liší se jen v tom a proto, že jedna skutečná je a druhá ne. Nemyslím jen to, že já věřím, že jedna pravá je a druhá ne. Myslím tím to, že jedna nebyla nikdy zamýšlena stejně pravá či pravdivá jako ta druhá. V jakém smyslu měla být pravá jsem se tu pokusil neurčitě naznačit, nesporně je to však něco mnohem jemnějšího a téměř nepopsatelného. Je to tak jemné, že se badatelé, kteří tvrdí, že to staví jako protivníka našeho náboženství míjí celým smyslem a cílem svého bádání. Tomu, co znělo v dutém nářku nad mrtvým Adonisem a proč měla Velká matka dceru sezdanou se smrtí, rozumíme líp než učenci, dokonce i ti z nás, kteří nejsou učenci. Do elesijských mystérií jsme vstoupili hlouběji než oni a dosáhli jsme vyššího stupně, kde brány v branách střežily moudrost Orfeovu. Známe smysl všech mýtů. Známe poslední tajemství odkrytá dokonalému zasvěcenci. A není to hlas kněze nebo proroka hlásající „Tyto věci jsou“. Je to hlas snílka a idealisty naříkajícího „Proč tyto věci nemohou být?“

IV. Bůh a srovnávací náboženství

Provázel mě jednou po římských základech starobylého britského města jeden profesor, který mi řekl cosi, co mi připadalo jako parodie na mnoho jiných profesorů. Možná ten vtip došel i profesorovi, třebaže zachoval železnou vážnost a třeba si uvědomil, a možná taky ne, že to byl vtip na mnoho z toho, čemu se říká srovnávací náboženství. Ukázal jsem na hlavu sochy slunce s obvyklým věncem paprsků kolem hlavy, ale s odlišnou tváří na ní. Namísto chlapeckého vzhledu Apollononva byla obrostlá vousem jako Neptun či Jupiter. „Ano,“ pravil s jistou velmi jemnou přesností, „má se za to, že zobrazuje místního boha Sul. Ti nejlepší znalci identifikují Sul s Minervou, ale na tuhle sochu bývá poukazováno s tím, že taková identifikace nemusí být úplná. Takhle to vypadá, když je něco velmi, velmi mírně řečeno. Moderní svět je šílenější než jakákoliv satira na něj. Kdysi dávno nechal pan Belloc svého burleskního profesora říct, že moderní výzkum v bustě Ariadny rozeznal Silenia. To ale není lepší, než když se se Minerva doopravdy objeví coby vousatá žena z ansámblu páně Barnumova. Jen se to obojí podobá mnoha identifikacím „podle nejlepších znalců“ komparativního náboženství. Když jsou součásti katolické víry přirovnávány k všelijakým divokým mýtům ani se nesměju, ani nekleju, ani žádnou neplechu nedělám a omezím se na to, že řeknu velmi zdvořile, ba přímo dvorně, že taková identifikace není úplná. Za časů mého mládí se obecně používal pojem náboženství humanity pro comtismus, theorii jistých racionalistů, kteří celek lidstva uctívali jako Nejvyšší bytost. Dokonce i ve dnech svého mládí jsem poznamenal, že je cosi malinko divného na opovrhování naukou o Trojici a jejím znevažování coby mystického, ba maniakálního rozporu, když se pak po nás chce, abychom se klaněli božstvu, jež je jedním Bohem ve sto milionu osob a osob nezaměňuje, ani podstatu nedělí. Je tu však ještě jedna entita, víceméně definovatelná a mnohem představitelnější než mnohohlavá a obludná modla lidstva. Člověk vskutku není modlou, ale téměř všude je modloslužebníkem. A všechny ty přepočetné lidské modloslužby mají v sobě cosi, co je v mnoha ohledech mnohem lidštější a sympatičtější než moderní metafysické abstrakce. Měl-li nějaký asijský bůh tři hlavy a sedmero paží, je v tom přinejmenším idea hmotného vtělení neznámé síly blíž k nám a ne dál od nás. Kdyby ale byli naši přátelé Brown, Jones a Robinson při nedělní vycházce náhle proměněni a sloučeni v asijskou modlu před našima očima, pak by jistě vypadali vzdáleněji. Kdyby Brownovy paže a Robinsonovy nohy mávaly z jednoho společného těla, vypadalo by to, jako by mávali smutně na rozloučenou. Kdyby se na jednom krku objevily hlavy tří usmívajících se gentlemanů, pak bychom váhali i nad tím, jakým jménem našeho nového a poněkud abnormálního přítele oslovit. V mnohohlavé a mnoharuké orientální modle se jistý smyl pro tajemství stává alespoň částečně srozumitelným, jisté beztvaré síly přírody nabývají temnou, ale přece jen materiální podobu. A i když tohle může platit o mnohotvarém bohu, o mnohotvarém člověku to neplatí. Čím méně jsou lidské bytosti navzájem odděleny, tím méně jsou lidské, mohli bychom říct, že jsou tím méně lidské, čím méně jsou samotné. Tím, že jsou lidské bytosti méně isolované, jsou I méně srozumitelné, a v přísném slova smyslu bychom měli pravdu, kdybychom řekli, že čím jsou k nám blíž, tím jsou nám vzdálenější. Ethický zpěvník či kancionál takového náboženství humanitariárního druhu byl pečlivě vybrán a vyčištěn na základě principu, že je nutno uchovat cokoliv lidského a vymýtit vše božské. Jedním z důsledků bylo, že se objevila píseň v pozměněné podobě a pod názvem “Blíž k tobě lidstvo, vždy k tobě blíž”. To ve mně vždycky vyvolávalo představu lidí visících na držadlech při návalu v metru. Je ale podivné a úžasné, jak daleko od sebe mohou lidské duše vypadat, když jsou jejich těla takhle blízko.
Lidskou jednotu, jíž se tu zabývám, nutno odlišit a neplést s moderní industriální monotonností a stádovosti, které jsou víc tlačenicí než společenstvím. Je to něco, k čemu skupiny lidí ponechaných vlastnímu osudu, ba i jedinci ponechaní vlastnímu osudu všude tíhli vedeni instinktem, který můžeme skutečně nazývat lidským. Jako všechny zdravé lidské věci v mezích jisté obecné povahy nabýval velmi rozmanitých podob, to je totiž příznačné pro vše, co předchází a obklopuje otrocké průmyslové město. Industrialismus se přímo chlubí tím, že vše, co vyrábí je podle jednoho vzoru, že lidé na Jamajce nebo v Japonsku mohou rozlomit tutéž pečeť a pít tutéž mizernou whisky, že jeden člověk na severním pólu a jiný na jižním mohou znát tutéž úroveň optimismu ohledně téhož pochybného konservovaného lososa. Ovšem víno, ten dar bohů lidem, se může lišit údolí od údolí, ba I vinice od vinice, může se měnit ve stovku vín, aniž by nám jediné z nich ani na okamžik připomnělo whisky, a sýr též bývá jiný kraj od kraje, aniž bychom přitom zapomínali na rozdíl mezi sýrem a křídou. Když proto mluvím o téhle věci, mluvím nutně o čemsi, co nepochybně zahrnuje velmi široké odlišnosti, já tu nicméně budu vycházet z toho, že jde o jednu věc. Budu vysvětlovat, že většina moderních potíží a trápení vychází z nepochopení, že jde opravdu o jednu věc. Budu tvrdit, že před všemi řečmi o srovnávacím náboženství a jednotlivých náboženských zakladatelích je první a nejdůležitější uznat a poznat tu věc vcelku jako něco takřka vrozeného a normálního pro ono velké společenství, které nazýváme lidstvem. Tou věcí je pohanství a na těchto stránkách chci ukázat, že je jediným skutečným sokem Církve Kristovy.
Srovnávací náboženství je opravdu velice srovnávací. Tím chci říct, že je natolik záležitostí stupně, vzdálenosti a rozdílu, že je jen poměrně úspěšné, když se pokouší o porovnání. Při bližším pohledu zjistíme, že porovnává věci, které jsou ve skutečnosti docela nesrovnatelné. Jsme tak zvyklí vídat tabulku či katalog velkých světových náboženství pěkně srovnaných do sloupců vedle sebe, až se nám začne zdát, že stojí v jedné řade vedle sebe. Jsme tak zvyklí vídat jména velkých náboženských zakladatelů vedle sebe: Kristus, Mohamed, Buddha, Konfucius. Ve skutečnosti je ta ale jen trik, další z těch optických ilusí jimiž lze cokoliv uvést do konkrétního vztahu posunutím do konkrétního úhlu pohledu. Tato náboženství a náboženští zakladatelé, či přesněji náboženství a zakladatelé, které jsme se rozhodli nakládat vedle sebe, nevykazují ve skutečnosti žádný společný charakter. Ilusi zčásti vyvolává islám, který je na seznamu hned po křesťanství, protože islám přišel po křesťanství a do značné míry je jeho napodobením. Ta další východní náboženství, nebo co za náboženství označujeme, se nejen nepodobají církvi, ona si nejsou ani podobná navzájem. Když dospějeme ke konfuciánství na konci seznamu, přicházíme k docela jinému myšlenkovému světu. Porovnávat křesťanské a konfuciánské náboženství je něco podobného jako porovnávat theistu a anglického statkáře nebo se ptát zda někdo věří v nesmrtelnost je stoprocentní Američan. Konfuciánství může být civilisací, ale není to náboženství.
Pravda je taková, že církev je na to, aby svou jedinečnost prokázala, příliš jedinečná. Nejoblíbenější a nejsnazší důkaz je paralela a zde žádná paralela není. Není proto snadné odhalit a ukázat omyl spočívající vytvoření falešné klasifikace v níž má zapadnout něco jedinečného, když jde o skutečně jedinečnou věc. Protože neexistuje nikde přesně stejný fakt, neexistuje ani přesně stejný omyl. Vezmu ale to, co je tak osamělému sociálnímu fenoménu nejbližší, abych ukázal, jak ti pak pohlceno a asimilováno. Myslím, že většina z nás se shodne na tom, že na postavení Židů je cosi neobyčejného a jedinečného. Neexistuje žádný jiný ve stejném smyslu mezinárodní národ, žádná jiná starodávná kultura rozptýlená v různých zemích a přece stále zvláštní a nezničitelná. Nu a jde tu o cosi podobného pokusu vytvořit seznam kočovných národů s cílem jaksi změkčit Židovu podivnou osamělost Bylo by docela snadné to udělat, týmž postupem, který seznam otevře přibližně přijatelnými jmény a nakonec pak dopíše i ty docela odlišné, aby ten seznam dal nějak dohromady. V novém seznamu kočovných národů by tak Židy následovali Cikáni, kteří jsou alespoň opravdoví kočovníci i kdyby nebyli skutečným národem. Profesor nové srovnávací nomádologie by zlehka přešel k něčemu jinému i kdyby to mělo být něco docela jiného. Mohl by začít mluvit o toulavých dobrodružstvích Angličanů, kteří roztrousili své kolonie po tolika mořích a označit za kočovníky i je. Je docela pravda, že mnoho Angličanů je podle všeho v Anglii velmi neklidných. Je docela pravda, že ne všichni svou zemi opustili pro její dobro. Jakmile zmíníme toulavou či tuláckou říši Angličanů musíme doplnit i podivnou exilovou říši Irů. V naší imperiální literatuře si totiž můžeme všimnout zvláštního faktu, že totiž tatáž všudypřítomnost a neklid, jež jsou důkazem anglické podnikavosti a triumfu jsou právě tak důkazem irské marnosti a neúspěchu. Pak se profesor nomádologie zamyšleně rozhlédne kolem a vzpomene si, že se v poslední době hodně mluvilo o německých číšnících, německých holičích, německých úřednících, o Němcích usazujících se v Anglii, Spojených státech a jihoamerických republikách. A tak Němce zapíše jako pátou kočovnou rasu a k velkému užitku tu přijdou slova jako Wanderlust nebo folk-wandering. Našli se totiž historikové, kteří doopravdy tvrdili, že Němci byli zastiženi (řekla by policie), jak se potulují zrovna po Palestině. A teď profesor, který cítí, že je skoro u konce udělá poslední zoufalý skok. Vzpomene si, že francouzská armáda se zmocnila téměř každého z evropských hlavních měst, že pod velením Karla Velkého či Napoleona pochodovala nesčetnými podrobenými zeměmi a to přece musí být wanderlust a známka kočovné rasy. Tak bude profesor mít svých šest potulných národů pěkně vedle sebe a pohromadě a bude mít dojem, že Žid už není takovou tajemnou ba mystickou výjimkou. Ovšem lidé, kteří mají víc zdravého rozumu si snad všimnou, že kočovnictví rozšířil jen tím, že rozšířil význam toho slova a že jej rozšířil ntolik že už žádný význam nemá a nedává žádný smysl. Je docela pravda, že francouzský voják vykonal některé z nejskvělejších podchodů v celých dějinách vojenství. Právě tak však platí a ještě očividnější je, že pokud není francouzský rolník zakořeněnou skutečností, pak není ve světě žádné zakořeněné reality, jinak řečeno, pokud je kočovníkem francouzský rolník, pak není na světě ničeho, než kočovníků.
Nu a to je trik téhož druhu, jako je ten vyzkoušený v případě srovnávacího náboženství zakladatelů světových náboženství stojících spořádaně ve vší vážnosti pěkně v řadě vedle sebe. Je to snah zatřídit Ježíše stejně jako v předchozím případě zatřídit Židy pomocí vynalezení nové kategorie pro ten účel a jejím doplněním vycpávkami a druhořadými kopiemi. Nechci tvrdit, že by ty věci nebyly často velké ve své skutečné kategorii a povaze. Konfuciánství a buddhismus jsou velké věci, ale není správné je označovat za církve, právě tak jako jsou Francouzi a Angličané velké národy, ale je nesmysl označovat je za kočovníky. Mezi křesťanstvem a jeho nápodobou v islámu jsou jisté podobnosti, ono když na to přijde, tak by se našly jisté podobnosti mezi Židy a Cikány. Jinak je ten seznam ale sestaven z čehokoliv, co přišlo pod ruku, z čehokoliv, co lze zapsat do jednoho katalogu, aniž by patřilo do jedné kategorie.
V tomto náčrtu náboženské historie navrhuji, se vší zdvořilou úctou k lidem mnohem učenějším než já, tuhle moderní metodu třídění zcela škrtnout a nezabývat se jí, jsem se přesvědčen že padělala historická fakta. Předložím zde alternativní klasifikaci náboženství o které jsem přesvědčen, že bude pokrývat jak všechna fakta, tak všechny fantasie, což je zde stejným dílem důležité. Namísto, abych náboženství rozděloval geograficky a jaksi vertikálně, na křesťanské, muslimské, brahmínské, buddhistické a tak dál, roztřídím je psychologicky a v jistém smyslu horisontálně do vrstev duchovních prvků a vlivů, jež mohu někdy existovat v jedné zemi či třeba i v jednom člověku. Když na chvíli odhlédnu od církve přirozená náboženství celého lidstva bych mohl třídit třeba do skupin nadepsaných: Bůh, bohové, démoni, filosofové. Mám za to, že nějaké takové třídění nám pomůže lidské duchovní zkušenosti uspořádat mnohem úspěšněji než běžný postup srovnávání náboženství a že mnohé velké postavy tímhle způsobem na své místo přirozeně zapadnou, zatímco druhým způsobem jsou do něj násilím cpána. Protože budu tyto tituly či pojmy či tituly v dalším výkladu či odkazech častěji používat bude nejspíš vhodné, když tu vyložím a definuji, co podle mě znamenají. A v této kapitole začnu tím prvním, nejprostším a nejvznešenějším. Když se zabýváme prvky pohanského lidstva musíme se na začátku pokusit popsat nepopsatelné. Mnozí se s potížemi popisu vypořádali tak, že to s výhodou popřeli, nebo aspoň ignorovali, ale celý vtip je v tom, že to bylo cosi, co nebylo nikdy eliminováno, ani když to bylo ignorováno. Takoví badatelé jsou natolik posedlí svou evoluční monomanií, že vše velké roste ze semínka nebo něčeho menšího, než je samo. Zdá se, že při tom zapomínají, že každé semínko pochází ze stromu, nebo něčeho většího než je samo. Nu a máme velmi dobrý důvod dohadovat se, že náboženství původně nevzešlo z nějakého později zapomenutého detailu, který byl příliš drobný, než aby ho bylo možné vysledovat. Mnohem pravděpodobnější je, že to byla idea příliš veliká, než aby ji bylo možné zvládnout. Je velmi dobrý důvod domnívat se, že mnoho lidí začalo u prosté, ale ohromující myšlenky jednoho Boha, který vládne všemu a potom upadli do takových věcí, jako je uctívání démonů cestou téměř jakéhosi tajného prohýření. I test barbarských věr, tolik oblíbený mezi folklorními badateli podle všeho často takový názor podporuje. U některých z nejhrubších divochů, primitivních ve všech smyslech v nichž tohle slovo používají antropologové, kupříkladu u australských domorodců nacházíme čistý monotheismus s velmi vysokou morální úrovní. Jeden misionář kázal kmeni velmi divokých polytheistů, kteří mu vyprávěli všechny své polytheistické příběhy a on jim oplátkou vyprávěl o existenci jednoho dobrého Boha, který je duch a soudí lidi podle duchovních standardů. A mezi těmi tupými a nechápavými barbary to najednou začalo hučet, jako by někdo prozrazoval velké tajemství a jede druhému říkali: „Atahocan! On mluví o Athaocanovi!“ Zřejmě patřilo ke zdvořilosti a možná i ke slušnosti nemluvit mezi polytheisty o Athaocanovi. To jméno možná není tak uzpůsobené jako některá z našich k přímému a vážnému náboženskému povzbuzení a poučení, ale tyto prosté ideje vždy pokrývá a mate mnoho jiných sociálních sil. Starý bůh možná představoval starou morálku, která v hojnějších časech lidem připadla protivná, možná bylo obcování s démony mezi nejlepšími lidmi oblíbenější, jako v moderní módě spiritismu. V každém případě existuje hodně podobných příkladů. Všechny svědčí o nezaměnitelné psychologii věci brané za danou, odlišné od něčeho, o čem se mluví. Působivý příklad najdeme v příběhu doslovně zapsaném podle vyprávění amerického Indiána z Kalifornie, které začíná vydatným legendárním a literárním požitkem: „Slunce je otcem a vládcem nebes. Ono je velkým náčelníkem. Měsíc jeho žena a hvězdy jsou jejich děti.“ a tak dál celým velmi chytrým a složitým příběhem, kde se kdesi v prostředku dozvíme mezi řečí, že slunce a měsíc musí něco udělat protože „tak to nařídil Velký duch, který žije nade všemi.“ Přesně takový je postoj většiny pohanství k Bohu. Je čímsi předpokládaným, zapomenutým a náhodně připomenutým, což asi není zvyk, který byl nějak omezený na pohany. Někdy se na vyšší božstvo vzpomíná na vyšších morálních úrovních a je jakýmsi tajemstvím. Jak však bylo správně řečeno je divoch vždy hovorný pokud jde o jeho mythologii, ale mlčenlivý, pokud jde o jeho náboženství. A vskutku australští divoši vykazují takové myšlenkové převraty, které by starověcí lidé považovaly po právu za hodné protinožců. Tihle divoši je tak mezi řečí utrousí takové maličkosti jako příběh o slunci a měsíci coby půlkách dítěte přeťatého ve dví nebo v nezávazné konversaci utrousí něco o olbřmí kosmické krávě, kterou když podojí, tak prší, o tomhle mluví jen aby řeč nestála a pak se skryjí do tajných jeskyní uzavřených ženám a bělochům. A v těchto chrámech děsivého zasvěcení, kde za býčího řevu a odkapávání obětní krve, šeptá kněz poslední tajemství známá jen zasvěceným, že totiž s poctivostí nejdál dojdeš, že trocha laskavosti nikomu neuškodí, že všichni lidé bratři jsou a že existuje jen jeden Bůh, Otec Všemohoucí, stvořitel všeho viditelného a neviditelného. Jinak řečeno máme tu jistou kuriositu náboženských dějin. Divoch se chlubí těmi nejnemožnějšími a nejodpudivějšími částmi své víry a ty nejrozumnější a nejvěrohodnější skrývá. Vysvětlení spočívá v tom, že nejsou v tom smyslu součástmi jeho víry. Mýty jsou jen jen volná vyprávění, třebaže se ve své volnosti rozmachují až k nebi, jsou jako vodní gejzíry nebo tropický déšť. Mystéria jsou příběhy pravdivé a jsou předávány v utajení, aby byly brány vážně. Je věru velmi snadné zapomenout, že theismus obsahuje vzrušení. Román v němž by se ukázalo, že mnoho různých postav je ve skutečnosti postavou jedinou by byl románem opravdu senzačním, ba přímo skandálním. Stejně tomu je i s ideou, že slunce, strom a řeka jsou převleky jediného boha ne mnoha bohů. Žel příliš snadno dokážeme brát Atahocana za danost. Bez ohledu na to, zda vybledne do banální pravdy nebo je uchováván jako cosi senzačního tím, že je uchováván v tajnosti, je vždy zřejmé, že je buď starou banalitou nebo starou tradicí. Nic neukazuje, že by to byl jen vylepšený produkt pouhé mythologie a vše nasvědčuje tomu, že ji předchází. Je uctíván nejprostšími kmeny, u nichž nenajdeme ani stopy po tom, že by znaly duchy nebo milodary vkládané do hrobů nebo jakoukoliv jinou z komplikací v nichž hledají Herbert Spencer a Grant Allen původ nejprostší ze všech idejí. Ať už existovalo kdykoliv cokoliv, nidky neexistovala žádná evoluce ideje Boha. Ta idea byla skrývána, obcházena, téměř zapomenuta, dokonce zamlouvána, nikdy ale neprocházela žádnou evolucí.
Této změně nasvědčuje nemálo náznaků odjinud. Ukazuje k ní například fakt, že i polytheismus někdy vypadá jako kombinace několika monotheismů. Nějaký bůh získá na hoře Olympu jen podružné místo, když ale ještě žil ve svém údolíčku patřila země i nebesa a všechny hvězdy. Podobně jako se mnohé malé národy rozpouští ve velkém impériu, tak i on se své lokální universality vzdává jen proto, aby se podrobil universální omezenosti. Už třeba samotné jméno boha Pana nasvědčuje, že se stal bohem lesů, když předtím byl bohem celého světa. Samo jméno Jupiterovo je téměř pohanským překladem „Otče náš jenž jsi na nebesích“. Právě tak jako Velký Otec symbolisoval oblohu, tak tomu bylo i s Velkou Matkou, již stále nazýváme Matkou Zemí. Demeter, Ceres a Cybelé často vypadají, jako by byly skoro schopné celou tu božskou práci vzít na sebe, aby lidé nepotřebovali žádné bohy. Zdá se docela rozumné předpokládat, že velké množství lidí nemělo žádné jiné bohy než jednoho z těchto, kterého uctívali jako tvůrce všeho.
Zdá se, že v některých z největších a nejlidnatějších částech světa, například Číně, nebyla prostší idea Velkého Otce příliš komplikována soupeřícími kulty, i když v jistém ohledu přestala být kultem sama. Největší autority se podle všeho domnívají, že i když je konfuciánství v jednom ohledu agnostické nestaví se přímo proti starému theismu a to právě proto, že se samo poněkud neurčitým theismem stalo. Bůh se v něm jmenuje Nebesa, je to něco podobného, jako když je zdvořilý člověk v saloně v pokušení zaklít. Ale nebesa jsou pořád nad námi, i kdyby měla být velmi vysoko nad námi. Máme z ní úplný dojem pravdy, která se stahovala, až ustoupila velmi daleko, aniž by přitom přestala být pravdou. A už tahle věta sama nás vede zpět k téže ideji dokonce i pohanské mythologii Západu. Ve všech těch tajuplných a velmi imaginativních mýtech o oddělení nebe a země je cosi z právě této představy stahující se vyšší moci. O tom, že nebe a země byly kdysi milenci, nebo byli kdysi jedním, když je pak něco povýšeného, často neposlušné dítě, od sebe odtrhlo a svět byl zbudován na propasti, na rozdělení a odtržení, o tom všem slýcháme ve stovce různých podání. Jednu z nejodpudivějších verzí podala řecká civilisace v mýtu o Uranovi a Saturnovi. K nejkouzelnějším patří ta od nějakých černých divochů, která vypráví o tom, kterak malá rostlinka pepře rostla čím dál výš až celé nebe nadzdvihla jako pokličku. Je to krásné barbarské vidění rozbřesku pro některé z našich malířů, kteří tolik milují tropické šírání. O mýtech a vysoce mýtických vysvětleních, jež moderní lidé pro mýty mají něco povíme v další části, protože nemohu než si myslet, že většina mythologie se nachází na jiné a povrchnější úrovni. Ovšem v této prvopočáteční vizi roztržení jednoho světa ve dva je jistě cosi víc z nejzazších ideí. A pokud jde o to, co to všechno znamená, člověk se o tom víc dozví, když si lehne na záda v poli a bude se dívat na oblohu, než kdyby přečetl celé knihovny i těch nejučenějších pojednání o folkloru. Pochopí, co to znamená, když se říká, že by nám měla obloha být blíž než je a že možná někdy i blíž bývala, že to není jen cosi cizího a propastného, ale v jakémsi smyslu něco od nás odtrženého a loučícího se. Do mysli se mu vkrade podivná úvaha, že tvůrce mýtu nebyl jen tak nějaký jelimánek nebo vesnický idiot, který by si myslel, že může mraky krájet jako koláče, ale že v sobě měl něco víc, než je zvykem a v oblibě připisováno troglodytovi a že možná Thomas Hood nemluvil zrovna jako troglodyt, když řekl, že jak šel čas říkaly mu vrcholky stromů jen tolik, že měl k nebi dál, než když býval malý kluk. Tak či tak by legenda o Úranovi, Pánovi nebes, svrženém Saturnem, Duchem času, by pro autora oné básně cosi znamenala. A znamenala by, mimo jiné, právě tohle vypovězení a zahnání prvotního otcovství. Už v samotné myšlence, že existovali bohové před bohy je obsažena idea Boha. V náznacích onoho starobylejšího řádu je obsažena ide větší prostoty. Tuto úvahu podporuje proces množení, který známe z historických časů. Bozi, polobozi a héroové se nám množí jako králíci přímo před očima a sami naznačují, že rodina mohla mít jednoho zakladatele. Mythologie je čím dál komplikovanější a už to samo nasvědčuje, že na počátku byla jednodušší. A dokonce i na vnějších důkazech, těch o nichž se říká,že jsou vědecké, se proto dá postavit docela dobrá argumentace ve prospěch tvrzení, že člověk začal s polytheismem, než se rozvinul či upadl do polytheismu. Mně tu ale zajímá spíš vnitřní než vnější pravda a jak jsem už řekl, vnitřní pravda je takřka nepopsatelná. Máme mluvit o čemsi, o čem lidé nemluví, a to je celý vtip s tou věcí, máme nejen překládat z cizího jazyka nebo řeči, ale z cizího ticha. Za vším polytheismem a pohanstvím tuším jakýsi nesmírný náznak a zdá se mi, že ve všech těch divoškých vírách nebo řeckých počátcích o něm máme jen tu a tam roztroušené nápovědi. Není to zrovna to, co chápeme pod Boží přítomností, v jistém smyslu bychom spíše mohli mluvit o Boží nepřítomnosti. Nepřítomnost ale neznamená neexistenci a člověk připíjející na nepřítomné přátele nemá na mysli, že by z jeho života vymizelo všechno přátelství. Je to prázdno, ale není to negace, je to něco zrovna ta positivního jako prázdná židle. Tvrdit, že pohané viděli v nadolympských výšinách prázdný trůn by bylo přehnané. Bližší pravdě by bylo vzít si obří obrazivost Starého zákona v níž viděli proroci Boha zezadu, bylo to, jako by se jistá nezměrná přítomnost otočila ke světu zády. Přece by nám však smysl toho všeho opět unikl, kdybychom předpokládali, že to bylo něco tak nápadného a živého jako monotheismus Mojžíše a jeho lidu. Netvrdím, ze by pohanské národy byly touto ideou jakkoliv přemoženy jen proto, že dokáže přemoci. Přímo naopak, bylo to cosi tak velkého, že to nesli zlehka, jako my všichni neseme tíží oblohy. Když upřeme pozornost na nějaký detail, třeba ptáka či oblak, můžeme docela ignorovat jeho hrozné černé pozadí, můžeme odhlížet od oblohy a právě proto, že se na nás řítí se zničující silou máme dojem, že neváží nic. Něco takového může být jen dojmem a dojmem poněkud jemným, ale pro mě je to velmi silný dojem z pohanské literatury a náboženství. Opakuji, že v našem specifickém, svátostném, smyslu je tu absence Boží přítomnosti. Ve velmi reálném smyslu tu však máme přítomnost Boží nepřítomnosti. Cítíme ji v bezedném smutku pohanské poesie, protože pochybuji o tom, že by ve vší nádherné mužnosti starověku byl někdo tak šťastný jako byl šťastný sv. František. Cítíme to z legend o zlatém věku a pak znovu v neurčitých náznacích, že sami bohové jsou vposledku příbuzní s čímsi jiným, i když už třeba onen Neznámý Bůh vybledl do podoby Osudu. Především to pak cítíme v oněch nesmrtelných chvílích, kdy se pohanská literatura jakoby vrací do nevinnějšího starověku a mluví přímějším hlasem, a není jí tak hodno žádné slovo, až na naše jedno monotheistické jednoslabičné. Nemůžeme říct nic než „Bůh“ ve větě jako je ta, v níž se Sokrates loučí se svými soudci: „Já jdu zemřít a vy žít, a jen Bůh sám ví, kdo z nás se ubírá lepší cestou.“ Jiné slovo nemůžeme použít ani pro nejlepší chvíle Marka Aurelia: „Mohou-li říci oni drahé město Cecropsovo, jak bys ty nemohl říci drahé město Boží?“ A není jiné slovo, které bychom mohli použít i v onom mocném verši, v němž Vergilius promlouval je všem, kdo trpěli skutečný nářkem křesťanů před Kristem. „A ty, kdož jsi ještě horší věci snášel, i tomu Bůh dá konec.“
Je tu zkrátka pocit, že je tu něco vyššího než jsou bohové, protože je to však vyšší, je to i vzdálenější. Dokonce ani Vergilius ještě nesvedl rozluštit hádanku a paradox onoho jiného božstva, jež je jak vyšší, tak blížšší. Pro ně bylo to, co bylo skutečně božské velmi vzdálené, natolik vzdálené, že to čím dál víc vypouštěli ze svých myslí. Mělo to čím dál méně společného s pouhou mytologií, o níž budu psát později. A přece, když uvážíme jaká většina mythologií je, je i v tom bylo jakési tiché přiznání jisté nepopsatelné čistoty. Tak jak ji Žid nesnižoval obrazy, Řek ji neznevažoval dokonce ani představami. V časech, kdy bohové byli vzpomínáni hlavně pro své vylomeniny či prostopášnosti to bylo hnutí poměrně zbožně uctivé. Zapomenout na Boha bylo úkonem zbožnosti. Jinak řečeno, cosi v celém tónu té doby nasvědčuje, že lidé se smířili s nižší úrovní a přece si pořád zpola uvědomovali, že byla nižší. Těžko se pro takové věci hledají slova, ale přece je tu jedno slovo zrovna pohotově připraveno. Ti lidé si byli vědomi Pádu, i kdyby si nebyli vědomi ničeho jiného a to samé platí i pohanském lidstvu. Ti kdo padli si mohou pamatovat pád, i kdyby si už nepamatovali z jaké výšky padali. Jakási taková lákavá chybějící nebo porušená vzpomínka je v pozadí všeho pohanského cítění. Existuje cosi jako schopnost na okamžik si vzpomenout na to, co jsme zapomněli. I ti nejnevědomější v celém lidstvu z pouhého pohledu na zemi vědí, že zapomněli na nebe. Pravdou ovšem zůstává, že i tihle lidé měli chvíle, podobné vzpomínkám na dětství, kdy slyšeli sami sebe mluvit prostším jazykem. Byly chvíle, kdy si Římané, třeba Vergilius v již citovaném verši, prosekali písní jako ranami meče cestu z houštiny mythologií, dav bohů a bohyň se pak najednou ponořil mimo dohled a na obloze zůstal jen Otec Nebes.
Tento druhý příklad je velmi významný pro další postupný krok. Na postavě Jupitera, Pana, či staršího Apolla stále ulpívá bílé světlo jakoby ze ztraceného jitra a je docela možné, že každý z nich byl, jak jsme už podotkli božstvem stejně ojedinělým jako Jahve či Alláh. Je velmi důležité si zde povšimnout, že o svou osamělou universalitu přišli v procesu mísení velmi podobném tomu, kterému se později začalo říkat synkretismus. Celý pohanský svět se pustil do stavby Pantheonu. Připouštěli čím dál víc bohů, už ne jen bohů Řeků, ale i babrarů, už ne jen bohy z Evropy, ale i z Asie a Afriky. Čím víc, tím líp a tím lepší bude zábava, říkali si, i když pravda věru, někteří z těch afrických a asijských bohů zrovna moc veselí nebyli. Přiznali jim rovnocenné trůny se svými vlastními bohy a někdy je se svými vlastními ztotožnili. Mohli to považovat za obohacení svého náboženského života, znamenalo to ovšem ztrátu všeho, co dnes označujeme za náboženství. Znamenalo to, že dávné světlo prosté jednoduchosti, které mělo jeden zdroj podobný slunci nakonec vybledlo v lesku soupeřících světel a barev. Bůh byl vskutku obětován bohům, ve velmi doslovném smyslu prostořekého rčení jich na něj bylo moc.
Polytheismus byl tedy skutečně sdílený, v tom smyslu, že se pohané dohodli na tom, že sloučí svá pohanská náboženství. A to je věc velmi důležitá pro mnoho moderních i starodávných sporů. Považuje se za velmi osvícené a liberální tvrdit, že cizincův bůh může být zrovna tak dobrý jako bůh náš a není pochyb,že se pohané považovali za velmi osvícené a liberální, když přivolili přidat k bohům města nebo domácího krbu jakéhosi z hor přicházejícího nespoutaného a fantastického Dionysa nebo z lesů se plížícího odrbaného Pana hrubých způsobů. Jenže pro tyto velkorysé ideje byla ztracena právě ta idea ze všech nejvelkorysejší. Je to idea otcovství, jež působí, jednotu celého světa. A platí i opak. Není pochyb že ti starožitnější mezi starověkými lidmi, kteří lpěli na svých osamělých sochách a jediných posvátných jménech byli považováni za zpozdilé a zaostalé pověrčivé divochy. Jenže tihle pověrčiví barbaři uchovávali a chránili cosi, co se mnohem víc podobalo kosmické síle tak, jak ji chápe filosofie, nebo dokonce jak ji chápe věda. Tento paradox působící, že se hrubý reakcionář stává jakýmsi prorokem pokroku je tu velmi k věci. V čistě historickém smyslu a mimo všechny další související spory, vrhá světlo, jeden a pevně soustředěný proud světla, který od počátku svítí na malý a osamělý národ. V tomto paradoxu, jako v nějaké náboženské hádance, jejíž správná odpověď byla po staletí skryta pod pečetí, leží poslání a smysl Židů.
V tomto smyslu platí, že lidsky řečeno, vděčí svět za Boha Židům. Vděčí za tu pravdu mnohému, co je Židům vyčítáno, možná mnohému, co se Židům vyčítat dá. Povšimli jsme si už kočovného postavení Židů a dalších pastýřských národů na okraji babylonské říše a něco z těch jejich bludných pochodů vidíme v tom, jak si razili cestu temnými končinami nejstarších dějin, když se vydali ze sídla Abrahama a pastýřských knížat do Egypta, odkud se obrátili k palestinským kopcům, jež pak hájili proti Pelištejcům z Kréty, pak upadli do babylonského zajetí, aby se do svého města na hoře vrátili díky sionistické politice perských dobyvatelů, aby jejich úžasná romance neklidu, která stále trvá a konce nevidět, dál pokračovala. Při všech svých putováních, a zejména těch nejstarších, nesli osud světa v dřevěném svatostánku, který uchovával možná beztvarý symbol a jistě neviditelného boha. Mohli bychom říci, že beztvarost byla nejvýraznější podobou. I když můžeme mít mnohem raději tvořivou svobodu, kterou vyhlásila křesťanská kultura a která tak zastínila dokonce i umění starověku, nesmíme přesto podceňovat určující význam, jež ve své době měla hebrejská zápověď obrazů. Je to typický příklad jednoho z omezení, které podobně jako zeď kolem širokého prostoru, uchovává šíři a velikost. Bůh, který nemohl mít sochu zůstával duchem. Ani by jeho socha v žádném případě nemohla mít onu odzbrojující důstojnost a ušlechtilost tehdejších řeckých nebo pozdějších křesťanských soch. Žil v zemi příšer a netvorů. Budeme mít ještě příležitost plněji uvážit, jací netvorové to byli, Moloch a Dagon a Tánít, děsivá bohyně. Kdyby mělo israelské božstvo někdy nějaký obraz, byl by to obraz falický. Už jen tím, že by mu dali tělo by vnesli všechny nejhorší prvky mythologie, veškerou polygamii polytheimu, vizi nebeského harému. Tahle věc s odmítnutím umění je prvním příkladem omezení, které jsou často nepřívětivě kritisovány a to jen proto, že sami kritici jsou omezení. Ještě silnější argument ale můžeme najít v další kritice, kterou vznáší titíž kritikové. Často se, s úšklebkem, říká, že Bůh Israele je jen Bohem bitev „toliko barbarský Pán Bůh vojenských zástupů“ střetávající se s jinými rivalskými bohy pouze jako jejich žárlivý sok. Dobře je pro svět, že byl Bohem bitev. Dobře je pro nás, že byl pro všechny ostatní jen sokem a nepřítelem. Běžným způsobem by pro ně bylo až příliš snadné dospět k té zoufalé pohromě, že by ho považovali za přítele. Bylo by pro ně až příliš snadné vidět jak rozepíná ruce v lásce a smíření, objímá Baala a líbá malovanou tvář Aštartinu, jak pospolně hoduje s dalšími bohy jako poslední bůh, který svou korunu prodal výměnou za sómu indického pantheonu, nektar Olympu či medovinu Valhally. Pro jeho vyznavače by bylo až příliš jednoduché vydat se osvícenou cestou synkretismu a slučování všech pohanských tradic. Je věru očividné, že se jeho vyznavači po téhle šikmé ploše snadno klouzali a bylo zapotřebí takřka démonické energie jistých inspirovaných demagogů, kteří o božské jednotě svědčili slovy, která jsou doposud jako vichr inspirace a zkázy. Čím víc rozumíme starověkým podmínkám, které přispěly ke konečné podobě kultury víry tím větší bychom měli mít reálnou a dokonce realistickou úctu k velikosti proroků Israele. Stali se tak to, že právě v době, kdy se celý svět rozpouštěl a tavil do jedné masy zmatené mythologie, toto božstvo označované za úzké a kmenové právě tím, co je považované za úzkoprsé a kmenové, uchovalo původní a prvotní náboženství všeho lidstva. Byl dostatečně kmenový na to, aby mohl být universlní. Krátce řečeno, existoval populární pohanský bůh zvaný Jupiter – Ammon. Nikdy neexistoval žádný bůh jménem Jahve – Jupiter. Kdyby byl, pak by jistě existoval jiný, který by se jmenoval Jahve – Moloch. Dávno předtím, než se osvícení mísitelé dostali až k Jupiterovi byl by obraz Pána Boha zástupů deformován natolik, že by nijak nepřipomínal montheistického pána a vládce a stal by se modlou mnohem horší než jakýkoliv divošský fetiš, protože by mohl být právě tak civilisovaný jako bohové Týru a Karthága. Tím, co taková civilisace znamená se budeme více zabývat v následující kapitole, kde si povšimneme, jak moc démonů takřka zničila Evropu a dokonce pohanské zdraví světa. Osud světa by však byl porušen a pokřiven ještě ničivěji, kdyby selhal monotheismus v mojžíšské tradici. Doufám, že se mi v následující části podaří ukázat, že mi nechybí porozumění a přízeň vůči všemu zdravému v pohanském světě, který z náboženství udělal své pohádky a fantastické romance. Doufám ale také, že se mi podaří ukázat, že nakonec musely selhat a že svět byl ztracen, kdyby se nemohl vrátit k velké původní prostotě jedné autority ve všech věcech. Za to, že jsme cosi uchovali z oné prvotní prostoty, za to že básníci a filosofové vpravdě pořád mohou v jistém smyslu pronášet universální modlitbu, za to že žijeme v širém a pokojném světě pod nebem jež se otcovsky klene nad všemi národy země, za to, že filosofie a filantropie jsou samozřejmými pravdami v náboženství rozumných lidí, za to vše jsme pod nebem nanejvýš pravdivě povinni díkem a vděčností tajnůstkářskému a neklidnému kočovnému národu, který lidem udělil nejvyšší a blažené požehnání žárlivě milujícího Boha.
Tohle jedinečné vlastnictví neměl pohanský svět k disposici ani mu nebylo dostupné, protože to bylo vlastnictví lidu, který byl též žárlivý. Židé byli nepopulární zčásti pro tuto úzkoprsost, již zaznamenanou v římském světě, zčásti snad proto, že už upadli do zvyku spíše věci směňovat, než je vlastníma rukama vyrábět. Zčásti to bylo i proto, že se polytheismus stal takovou džunglí, že se v ní osamělý monotheismus mohl ztratit, je ovšem zvláštní uvědomit si, jak úplně se doopravdy ztratil. Odhlížeje od spornějších věcí, v tradici Israele byly věci, které nyní náleží všemu lidstvu a mohly mu náležet i tehdy. Měl jeden z obřích kvádrů nárožních světa: knihu Job. Zjevně stojí proti Íliadě a řeckým tragediím a víc než ony byla brzkým setkáním a rozchodem poesie a filosofie v jitrech světa. Je to slavnostní a povznášející podívaná vidět ty dva věčné blázny a šašky, optimistu a pesimistu, zničené za rozbřesku času. A filosofie skutečně zdokonaluje tragickou pohanskou ironii a to přesně a právě proto, že je monotheističtější a tedy mystičtější. Ba vskutku kniha Job zapřisáhle na tajemství odpovídá toliko tajemstvím. Jobovi se dostane útěchy toliko v hádánkách, ale útěchy dojde. Je v tom vskutku obsažen, jako v proroctví, typ věcí, jež promlouvají s autoritou. Když totiž pochybovač může říct toliko „Nerozumím“, pak platí, že ten, kdo ví, může jen odpovědět či opakovat „Nerozumíš“. A pod takovou výtkou je vždy náhlá naděje v srdci a pocit z čehosi, co bude stát za pochopení. Ovšem tato mocná monothestická báseň zůstala bez povšimnutí a poznámky celým světem starověku, který byl přímo zasypán polytheistickou poesií. To, že Židé mohli něco takového, jako je kniha Job držet mimo celý intelektuální svět starověku je jen příznak toho, jak stáli stranou a svou tradici drželi neotřesenou a nesdílenou. Je to něco podobného, jako kdyby Egypťané ve vší skromnosti zakryli své Velké pyramidy. Pro protichůdné úmysly a pat, který byl příznačný pro celý onec pohanství byly i další důvody. Tradice Israele se koneckonců zmocnila jen poloviny pravdy, i kdybychom použili oblíbený paradox a řekli, že to byla pravdy větší polovina. V následující kapitole se pokusím načrtnout onu lásku k místu a osobnosti, jež se vinula mythologií, zde je nutno jen podotknout, že v ní byla obsažena pravda, již nebylo možné pominout, třebaže to byla pravda lehčí a méně podstatná. K žalu Jobovu je nutno doplnit zármutek Hektorův, třebaže první je žalem vesmíru a druhý žalem města, protože Hektor může stát jen stát ukazujíce k nebi jako sloup svaté Troji. Když Bůh mluví z vířícího větru může stejně dobře promlouvat i v pustině. Ale kočovnický monotheismus nestačil pro celou rozmanitost civilisace polí a plotů a hrazených měst a chrámů a obcí a také mělo dojít k obratu, kde se obojí mohlo spojit do určitějšího a domáčtějšího náboženství. V celém tom pohanském houfu bylo možné tu a tam najít filosofa, jehož myšlení se odvíjelo z čistého theismu, ale ten nikdy neměl, nebo se nedomníval, že by měl, sílu změnit zvyky celé populace. Ovšem dokonce ani v takových filosofiích není snadné najít pravou definici této hluboké záležitosti vztahu polytheismu a theismu. Snad nejblíže k tomu, abychom udeřili na správnou strunu či dali věci té věci jméno je cosi hodně vzdáleného od vší té civilisace a od Říma odlehlejší než isolace Israele. Najdeme to ve rčení, které jsem kdysi slyšel z nějaké hinduistické tradice: že totiž lidé i bohové jsou pouhými sny, jež se zdají Brahmovi a zaniknou, až Bráhma procitne. V tom obraze je jistě cosi z duše Asie, jež je méně příčetná, než duše křesťanstva. Měli bychom to nazvat zoufalstvím, i když oni by to nazvali pokojem. Více se projevy nihilismu můžeme zabývat později v plnějším porovnání Asie a Evropy. Zde stačí říct, že oné ideji božského procitnutí je víc desiluse, než nám nasvědčuje přechod od mythologie k náboženství. V jednom ohledu je to ale symbol velmi vytříbený a přesný, totiž v tom, že naznačuje nepoměr, ba nespojitost mezi samými ideami mythologie a náboženství, propast mezi dvěma kategoriemi. To, že není srovnání mezi Bohem a bohy je skutečným kolapsem srovnávacího náboženství. Nelze mezi nimi porovnávat o nic víc, než mezi člověkem a lidmi, kteří chodí v jeho snech. V další kapitole se pokusíme poněkud poukázat na soumrak onoho snu v němž bozi chodili po zemi jako lidé. Pokud si ale někdo myslí, že protiklad mezi monotehismem a polytheismem je jen v tom, že jedni lidé mají jednoho boha a ti druzí jich mají o pár víc, pak pro něj bude mnohem blíž pravdě, pokud se po hlavě vrhne do kolosální výstřednosti brahmínské kosmologie, aby mohl pocítit chvění procházející závojem věcí, mnoharuké stvořitele, zvířata usazená na trůnech a obdařená svatozářemi a všechny sítě propletených hvězd a vládců noci, když se oči Bráhma otevřou jak jitro nad smrtí všech.

III. Starobylost civilisace

Moderní člověk hledící k nejstarším počátkům jako člověk očekávající svítání v cizí zemi a předpokládal, že slunce vyjde zpoza holých vyvýšených plání nebo osamělých vrcholů hor. Jenže ono svítání se rozžíhá za černou masou velkých měst dávno vystavěných a pro nás ztracených v prvotní noci, kolosálních měst podobných domům obrů, kde i vytesaná ozdobná zvířata jsou vyšší než palmy a nakreslený portrét může být dvanáctkrát větší než člověk, měst s hroby podobnými lidským horám sestavenými do čtverce a ukazujícími ke hvězdám, měst s okřídlenými a vousatými býky stojícími a ve své mohutnosti upřeně hledícími od bran chrámů, stojícími ve věčném klidu, jako by jejich dupnutí mohlo otřást světem. Úsvit dějin odkrývá lidstvo již civilisované. Možná odkrývá civilisaci již zestárlou. A mezi jinými důležitými věcmi odhaluje i bláhovost většiny generalisací o předchozím a neznámém období, kdy byla civiliace ještě skutečně mladá. První dvě lidské společnosti o nichž máme spolehlivé a podrobné záznamy jsou Babylon a Egypt. A stalo se, že právě tyto dva obrovské a úžasné výdobytky génia starověkých lidí nesou svědectví proti proti dvěma nejběžnějším a nejhrubším předsudečným předpokladům v kultuře lidí moderních. Pokud se chceme zbavit poloviny nesmyslů o nomádech a lidech jeskyních a pralesních starcích, pak stačí, když pevným zrakem pohlédneme na dva pevné a ohromující fakty zvané Egypt a Babylon.
Většina z moderních mudrlantů rozprávějících o primitivních lidech uvažuje o moderních divoších. Svou progresivní evoluci dokazují tím, že předpokládají, že většina lidského pokolení ani nepokročila, ani se nevyvinula, ba asi se ani vůbec nijak nezměnila. S jejich theorií změny nesouhlasím, ani nesouhlasím s jejich dogmatem o věcech nezměnitelných. Nevěřím možná, že moderní člověk prodělal tak prudký a nedávný pokrok, nedokážu ale pochopit, proč by měl necivilisovaný člověk být mysticky nesmrtelný a neměnný. Zdá se, že pro toto zkoumání bude nutné zvolit poněkud prostší způsob uvažování a řeči. Moderní divoši nemohou nýt úplně stejní jako primitivní lidé, protože nejsou primitivní. Moderní divoši nejsou starodávní, protože jsou moderní. Během tisíců let existence a přetrvávání na této zemi se cosi stalo jak s jejich rasou, tak s naší. Měli jakési zkušenosti a můžeme předpokládat, že podle nich jednali, pokud z nich neměli i užitek. Podobně jako my ostatní. Měli jakési prostředí, ba i změny tohoto prostředí, a pravděpodobně se s náležitými a odpovídajícími evolučními způsoby adaptovali. To by byla pravda i kdyby ony zkušenosti byly poznenáhlé a prostředí chmurné a deptající. Už jen v čase to totiž má důsledek, který na sebe bere morální podobu jednotvárnosti. Mnoha inteligentním a dobře informovaným lidem přišlo vcelku stejně pravděpodobné, že zkušeností divochů byl úpadek civilisace. Většina z těch, kdo tento názor kritizují nemá podle všeho žádnou jasnou představu, jak by asi úpadek civilisace mohl vypadat. Nebesa ať jim pomáhají, vypadá to, že to docela brzy zjistí. Zdá se, že si docela vystačí s tím, že lidé jeskyní a kanibalové mají jisté věci společné, jako třeba některé konkrétní nástroje. Na první pohled je ovšem zřejmé, že pokud jsou lidé z nějakých důvodů odkázáni na hrubší život, budou mít určité věci společné. Pokud bychom přišli o všechny naše střelné zbraně, museli bychom si vyrábět luky a šípy, nemuseli bychom ale ve všech ohledech připomínat první lidi, kteří si luky a šípy vyráběli. Říká se, že Rusové při svém velkém ústupu měli takový nedostatek zbraní, že se bili s kyji nařezanými v lesích. Ovšem profesor kdesi v budoucnu by se pletl, kdyby předpokládal, že ruská armáda v roce 1916 byla nahým skytským kmenem, který nikdy neopustil les. Je to stejné, jako bychom tvrdili, že druhé dětství člověka se musí naprosto přesně kopírovat to první. Maličké dítě je stejně holohlavé jako stařec, ale ti kdo nic netuší o dětství by se pletli, pokud by dovozovali, že dítko bude mít dlouhý bílý vous. Jak malé dítě, tak starý člověk můžou mít potíže s chůzí, ale pokud by někdo očekával, že starý gentleman bude místo toho ležet na zádech a vesele kopat nožkama, dočká se zklamání.
Je proto absurdní tvrdit, že první průkopníci lidstva museli být identičtí s některými z jeho posledních a nejzaostalejších zbytků. Je téměř jisté, že v některých věcech, a pravděpodobně mnoha, se velice lišili, ba byli v přímém protikladu. Příkladem, jak tento rozdíl mohl vypadat a fungovat a to příkladem pro naši argumentaci zde, je povaha a původ vlády. Již jsem odkazoval na pana H. G. Wellse a Starce či Stařešinu s nímž je podle všeho pan Wells tak velmi dobře, ba důvěrně zná. Kdybychom uvážili studená fakta prehistorických dokladů pro tento portrét prehistorického náčelníka kmene, pak bychom jej mohli omluvit jen tak, že bychom konstatovali, že náš tak brilantní a všestranný autor prostě na chvilku zapomněl, že měl psát o dějinách a zdálo se mu, že píše jeden ze svých mimořádně nádherných a imaginativních románů. Když nic jiného, tak si zkrátka neumím představit, jak může jakkoliv vědět, že se prehistorickému vladaři říkalo Stařec a že dvorská etiketa vyžadovala to psát s velkým počátečním písmenem. O témže potentátovi říká, že „Nikdo se nesměl dotknout jeho oštěpu ani sedat na jeho místě“ Jen těžko mohu věřit, že by někdo vykopal prehistorické kopí s prehistorickou cedulkou „Návštěvníkům se zakazuje dotýkati se“ nebo úplný trůn s nápisem „Vyhrazeno pro Starce“. Můžeme ovšem předpokládat, že autor, o kterém se těžko můžeme domnívat, že by si to celé prostě vymýšlel, prostě jen vzal jako danost onu krajně pochybnou paralelu mezi prehistorickým a odcivilisovaným člověkem. Je možné, že v některých divošských kmenech je náčelník nazýván Stařec a nikdo nesmí sáhnout na jeho oštěp ani sedat na jeho místě. Je možné, že je v těchto případech obklopen pověrečnou a tradiční hrůzou, a podle všeho co vím, je možné, že bývá v takových případech despotický a tyranský. Nemáme ovšem ani špetku důkazů, že primitivní vláda byla despotická a tyranská. Mohlo to tak, samozřejmě, být, protože mohla být jakákoliv a dokonce i žádná, nemusela existovat vůbec. Ovšem despotismus v jistých ubohých a upadajících kmenech ve dvacátém století nedokazuje, že nad prvními lidi se vládlo despoticky. Dokonce to ani nic takového nenaznačuje, ani se to nepokouší něco takového napovědět. Pokud je tu jeden fakt, který můžeme skutečně dokázat z dějin, které skutečně známe, pak je to ten, že despocie se může vyvinout, často vyvinout dosti pozdě a velmi často to věru může být konec společností, které bývaly vysoce demokratické. Despocii bychom téměř mohli definovat jako unavenou demokracii. Když na obec padá únava bývají občané méně ochotni k oné ustavičně bdělosti, již lze vpravdě označit za cenu svobody a raději vyzbrojí jednoho jediného strážce, aby hlídal město, zatímco oni spí. Je též pravda, že ho někdy potřebovali kvůli nějakému náhlému a bojovnému reformnímu činu, právě tak je pravda, že toho, že byl vyzbrojeným silákem, podobně jako třeba někteří orientální sultáni, využil k tomu, aby se stal tyranem. Nedokážu ovšem pochopit, proč by se sultán měl v dějinách objevit mnohem dřív než mnoho jiných lidských postav. Naopak totiž, ozbrojený silák zjevně závisí na výhodě a přednosti, kterou mu dodává jeho zbroj a takovou výzbroj přináší vyspělá civilisace. S kulometem může jeden člověk zabít dvacet jiných, je méně pravděpodobné, že by totéž dokázal s kouskem pazourku. Pokud jde o právě teď oblíbené řeči o nejsilnějším muži vládnoucím silou a strachem, to je zkrátka jen pohádka pro děti o storukém obrovi. Dvacet mužů dokáže povalit a udržet toho nejsilnějšího siláka v každém společnosti, lhostejno zda starověké nebo moderní. Mohli bezesporu v romantickém a poetickém smyslu obdivovat muže, který byl skutečně nejsilnější, ale to je něco docela jiného a je to věc právě tak čistě morální a dokonce mystická jako obdiv k tomu nejčistějšímu či moudřejšímu. Ovšem duch, který přestojí obyčejné krutosti a svévole ustanoveného tyrana je duchem starobylé, usazené a pravděpodobně i strnulé společnosti, ne duch společnosti nové. Jak napovídá už jeho jméno, je Stařec vladařem starého lidstva. Mnohem pravděpodobnější je, že primitivní společnosti byly čímsi jako čistou demokracií. Poměrně prosté agrární občiny jsou podnes zdaleka nejčistšími demokraciemi. Demokracie se vždy rozbíjí a láme v civlisačních složitostech. Komukoliv se zachce může, to může říct tak, že demokracie je nepřítelem civilisace. Musí ovšem mít na paměti, že někteří z nás dávají demokracii opravu přednost před civilisací a to v tom smyslu, že mají raději demokracii než složitosti. V každém případě jsou rolníci obdělávající v hrubé rovnosti políčka své vlastní půdy a scházející se k přímému hlasování pod vesnickým stromem jsou lidé s nejopravdovější samosprávou. Je jistě právě tak možné jako ne, že podobně prostá idea se objevila v prvních podmínkách ještě prostších lidí. Despotická vize je věru přehnaná i tehdy, když o lidech neuvažujeme jako lidech. Dokonce i kdybychom vycházeli z těch nejmaterialističtějších evolucionářskch předpokladů, není žádných důvodů k tomu, aby lidé neměli aspoň tolik družnosti a soudržnosti jako krysy nebo havrani. Nějakou formu vedení nepochybně měli, tak jak ji mají pospolná a stádní zvířata, ale vedení neimplikuje žádné takové iracionální otročení, jaké je připisováno pověrečnými poddaným Starcovým. Určitě existoval někdo odpovídající, abychom použili Tennysonova výrazu, vráně zkušené řadou zim, která vede domů krákorající mláďata. Zdá se mi ale, že pokud by se ona ctihodná kvočna začala chovat ve stylu některých sultánů dávné a upadající Asie, pak by krákorání bylo převelice hlučnější a mnoha zimami zkušená vrána by se už příliš mnoha dalších zim nedočkala. Dalo by se v této souvislosti poznamenat, že to vypadá, jako by dokonce i mezi zvířaty bylo ještě cosi jiného, co je respektováno víc než jen bestiální násilí, i kdyby to měla být jen povědomost či důvěrná známost u lidí nazývaná tradicí či zkušenost, která je u lidí označována za moudrost. Nevím, zda vrány opravdu následují nejstarší vránu, ale pokud to dělají, pak jistě nenásledují vránu nejsilnější. A vím, že pokud u lidí nějaký rituál drží divochy v úctě před někým někým nazývaným Stařec, pak přinejmenším nemají naši vlastní otrockou sentimentální slabost pro uctívání Siláka.
Dalo by se tvrdit, že primitivní formu vlády známe stejně málo, či se o nich spíše jen dohadujeme podobně jako o primitivním náboženství, umění a všem ostatním. Ovšem odhadovat, že byla právě tak lidová jako v balkánské či pyrenejské vsi můžeme stejně dobře, jako že byla svévolná a utajená jako turecký divan. Horalská demokracie i orientální palác jsou však obojí moderní v tom smyslu, že dosud existují, nebo mají za sebou jakýsi historický růst. Rozdíl mezi nimi je v tom, že palác mnohem spíš vypadá jako něco, co se během dějin nahromadilo a pokazilo, zatímco vesnice mnohem víc připomíná cosi nezměněného a existujícího od počátku, chcete-li primitivního. Zatím ale nenavrhuji nic víc, než vyslovit zdravou pochybnost o nynější domněnce či předpokladu. Je myslím, kupříkladu, zajímavé, že dokonce i moderní lidé nacházeli původ liberálních institucí až u barbarů či nerozvinutých států, pokud se to hodilo pro podporu nějaké rasy, státu či filosofie. A tak třeba socialisté vyznávají, že jejich ideál společného vlastnictví existoval už ve velmi raných dobách. Podobě jsou Židé hrdí na jubilejní roky či spravedlivější přerozdělování podle jejich starobylých zákonů. Stejně tak se teutonisté chlubili tím, že nacházeli původ a počátky parlamentu, porotních soudů a dalších demokratických záležitostí mezi germánskými kmeny ze severu. I keltofilové a ti, kdo dosvědčovali křivdy na Irsku požadovali větší spravedlnost pro systém klanů, o němž irští náčelníci podali svědectví před Strongbowem. Síla a váha argumentů se případ od případu liší, ale jelikož cosi lze říct ve prospěch každého z nich, mám za to, že je možné hájit obecný předpoklad či hypotézu, že určité instituce podílu lidu na správě a vládě nebyly v raných a prostých společnostech zdaleka neobvyklé. Každá ze zmíněných rozličných škol to připouštěla kvůli tomu, aby dokázala nějakou konkrétní moderní thesi, když je ale vezmeme všechny dohromady, naznačují starobylejší a obecnější pravdu, že totiž na prehistorických radách a sněmech bylo něco víc, než jen zuřivost a strach. Každý z těchto theoretiků si jen brousil svou sekeru, aby se měl čím ohánět, ale byl ochoten vzít si i kamennou sekyru a dokázal i naznačit, že kamenná sekyra mohla být právě tak demokratická jako guillotina. Pravda je o všem taková, že opona se zvedala nad jeviště, kde už se hrálo. To, že dějiny byly už před dějinami je v jednom ohledu pravý paradox. Není to ale iracionální paradox implikovaný dějinami prehistorie, protože je to historie, již neznáme. Je velmi pravděpodobné, že se mimořádně podobala historii, kterou známe, až na tu maličkost, že o ní nevíme nic. Je proto pravým opakem předstíraných dějin prehistorie, které tvrdí, že dokáží vysledovat vše v jednom souvislém procesu od améby pro antrophoida a od antrophoida k agnostikovi. I když to má daleko k tomu, abychom věděli vše o prapodivných tvorech, velmi od nás odlišných, byli to nejspíš lidé v mnohem nám podobní, až na to, že o nich nevíme nic. Jinak řečeno, naše nejstarší záznamy sahají jen do doby, kdy už lidstvo bylo velmi dlouho lidské a navíc už i dlouho civilisované. Nejstarší záznamy nejen mluví o králích, kněžích, knížatech a shromážděních lidu a podobných věcech, ale berou je za něco daného a známého, popisují obce a společenství, které zhruba poznáváme jako obce a společenství v našem slova smyslu a obsahu. Některé společnosti jsou despotické, ale nemůžeme říct, že by byly despotické vždy. Některé z nich už mohly být v úpadku a o téměř všech se mluví, jako by již byly staré. Nevíme, co se ve světě doopravdy stalo před těmito záznamy, ale na základě toho mála co víme, by nás rozhodně nemohlo překvapit, kdybychom se dozvěděli, že to byly věci velmi podobné těm, které se dějí v našem světě nyní. Na objevu, že ony neznámé věky byly plné republik hroutících se pod monarchiemi a znovu jako republiky povstávajících, říší, které se rozmáhají, zakládají kolonie a pak o ně opět přicházejí, by nebylo ani nic překvapivého ani nic matoucího. Nijak by nevybočovalo, pokud bychom se dozvěděli o královstvích, která se spojila do světového státu a ten se zase pak rozpadl na menší národní celky, o třídách, které se nejprve prodaly do otroctví a pak se zase vydaly na cestu ke svobodě. Zkrátka by nás nemohlo překvapit setkání s oním procesím lidstva, které možná je a možná není pokrokem, ale v každém případě je zcela nesporně romancí. První kapitoly oné romance ovšem byly z knihy vytrženy a my si je nikdy nepřečteme. To samé platí o specifičtější představě evoluce a sociální stability. Podle záznamů, které máme doopravdy k dispozici nejsou barbarství a civilisace na sebe navazujícími stadii vývoje a pokroku světa. Jsou to podmínky a stavy, které existovaly vedle sebe právě tak, jako stejně existují dosud. Existovaly tehdy civilisace, které byly právě takové jako dnešní civilisace, i dnes existují divoši právě tak, jako existovali tehdy. Uvádí se, že všichni lidé prošli kočovnickým stadiem, je ale jisté, že někteří je nikdy neopustili a není nepravděpodobné ani to, že někteří do něj nikdy ani nevstoupili. Je velmi pravděpodobné, že usazený obdělavatel půdy a potulný pastýř byli od nejprvotnějších časů dvěma odlišnými typy lidí a jejich chronologické přehazování je jen příznakem oné mánie pro po sobě jdoucích stadia, která především padělala historii. Také se tvrdí, že existovalo období komunistické, v němž soukromé vlastnictví nebylo nikde známé a celé lidstvo žilo v negaci vlastnictví, ovšem důkazy pro tuto negaci jsou samy o sobě poněkud negativní. V různých intervalech a rozličných formách se objevují přerozdělování vlastnictví, jubliea, a pozemkové zákony, ale tvrzeni, že lidstvo muselo nevyhnutelně projít komunistickým stadiem je právě tak pochybné jako souběžné tvrzení, že se do něj musí nutně vrátit. Zajímavé je to především jako doklad toho, jak se nejsmělejší plány budoucnosti dovolávají autority minulosti a toho, že i revolucionář nachází uspokojení v tom, že je i reakcionářem. Zábavný a paralelní příklad bychom našli u tak řečeného feminismu. Navzdory všem pseudovědeckým řečem o manželství zakládaném únosem a o jeskynním muži mlátícím jeskynní ženu kyjem si lze povšimnout, že jakmile se feminismus stal módní záležitostí, začalo se tvrdit, že lidská civilisace byla ve svém prvním stadiu matriarchátem. Kyj třímala očividně jako první jeskynní žena. Všechny tyhle nápady jsou v každém případě sotva víc než dohady a odhady a je zajímavé, jak zvláštním způsobem následují osudy moderních theorií a výmyslů. V každém případě nepředstavují historii ve smyslu záznamu a my bychom mohli opakovat, že když přijde na záznamy, platí obecně, že barbarství a civilisace vždy přebývají ve světe vedle sebe. Civilisace se někdy šířila, aby barbarství pohltila, někdy sama do relativního barbarství upadala a téměř vždy v jisté plnější a dovršenější formě obsahovala určité ideje a instituce, které barbaři měli ve formě hrubší, například vládu, sociální autoritu, umění a zejména umění ozdobná, také rozmanitá tabu a tajemství, zejména ta obklopující záležitosti sexu a rovněž jistou formu oné fundamentální věci, který je hlavním předmětem tohoto šetření, totiž věci, již nazýváme náboženstvím.
Nuže, Egypt a Babylon, ti dva prvotní netvoři, mohou být v této věci obzvláště předloženy jako modely. Skoro bychom mohli říct, že to jsou funkční modely, které mají ukázat, jak tyhle moderní theorie nefungují. Ony jsou totiž dvě velké pravdy, které o těchto velkých kulturách známe, v přímém rozporu s dvěma soudobými omyly, kterými jsme se právě zabývali. Příběh Egypta bychom si mohli vymyslet, abychom zdůraznili poučení, že člověk nemusí pokaždé začínat s despotismem, protože je barbar, ale může si k němu najít cestu, protože je civilisovaný. Nachází ho proto, že je zkušený, či proto že je vyčerpaný, což bývá velmi často to samé. A příběh Babylonu by se dal vymyslet pro zdůraznění poučení, že člověk nemusí nutně být kočovníkem či komunistou, než se stane rolníkem nebo občanem a že takové kultury nemusí být nutně po sobě jdoucími stadii, ale mohou existovat současně vedle sebe. Jakmile se i jen dotkneme těchto velkých civilisací, jimiž začíná naše psaná historie, je tu samozřejmě pokušení k přílišné sebejistotě nebo důmyslnosti. Babylonské cihly můžeme číst ve velmi odlišném smyslu od kamenných kruhů a poháru a to, co znamenají zvířata v egyptských hieroglyfech víme právě tak jistě, jako nevíme nic o zvířatech v neolitické jeskyni. Ale i zde může být archeolog, zasluhující obdiv za to, že řádku po řádce přečetl míle hieroglyfů, v pokušení čist příliš mezi řádky a i skutečná autorita na Babylon může zapomenout, jak zlomkové je její těžce nabyté vědění, může zapomenout, že na něj Babylon vyvrhl jen polovinu svých cihel, i když i jen půlka cihly je lepší než žádný klínopis. Ovšem z Egypta a Babylonu vzešly jisté pravdy, a to pravdy historické a ne prehistorické, dogmatické a ne evoluční, fakta a žádné smyšlenky a tyto dvě pravdy patří mezi ně.
Egypt je zelený pásek kolem řeky lemující temně rudou pustinu pouště. Jedno nesmírně staré přísloví říká, že je stvořen z tajuplné hojnosti a téměř zlověstné velkorysosti Nilu. Když se o Egypťanech dozvídáme poprvé, žijí v řadě poříčních vesnic, v malých a samostatných, ovšem spolupracujících občinách na březích Nilu. Tam, kde se řeka rozbíhala do široké delty tradičně začínala trochu jiná oblast či lid, to ale nemusí komplikovat hlavní pravdu. Tyto více či méně nezávislé, ale vzájemně závisející populace byly již značně civilisované. Měly jakousi heraldiku, tedy ozdobné umění používané k symbolickým a sociálním účelům. Každý lid se po Nilu plavil pod svou vlajkou s nějakým ptákem či zvířetem. K heraldice patří dvě věci, které jsou pro normální lidstvo nesmírně důležité, jejich spojení dává dohromady onu ušlechtilou věc zvanou spolupráce, na níž stojí všechna rolnictva a svobodné národy. Umění heraldiky představuje nezávislost, je to imaginací zvolený obraz, který má vyjadřovat individualitu. Heraldická věda znamená vzájemnou závislost, je to shoda mezi různými tělesy na tom, že budou uznávat různé obrazy, je to věda obrazivosti. Zde tedy vidíme přesně ten kompromis spolupráce mezi svobodnými rodinami či skupinami, který je nejnormálnějším způsobem života lidstva a je vždy obzvláště patrný tam, kde lidé vlastní svou půdu a žijí na ní. I jen pouhá zmínka o obrazech ptáka a zvířete stačí badateli v oboru mythologie k tomu, aby skoro i ve spaní zamumlal slovo “totem.” V tomto hrubém náčrtu jsem se snažil, nutně nedostatečně, držet se spíš uvnitř než vně takových věcí a všude, kde to bylo možné se jimi zabývat na úrovni myšlenek a ne jen terminologických pojmů. Bavit se o totemu je skoro k ničemu, pokud nedokážeme alespoň trochu zakusit, jaký to asi byl pocit doopravdy totem mít. Když vezmeme, že oni totemy měli a my je nemáme, bylo to proto, že zvířat víc báli, nebo proto, že jim byla běžně bližší? Cítil se člověk, jehož totemem byl vlk spíše jako vlkodlak, nebo jako člověk, který před vlkodlakem utíká? Měl spíš takové pocity, jako strýček Remus z Vlka Brera nebo sv. František ze svého bratra vlka či Mauglí ze svých bratrů vlků? Podobal se totem spíš britskému lvu, nebo spíš britskému buldokovi? Bylo uctívání totemu spojeno spíš s pocity černochů z nějakého mumbo jumba (lehce hovorový pojem pro jakési kejkle a falešné obřady pozn. překl.), nebo s pocity, které v dětech vyvolá pohled na slona Jumba? Ať už jsem četl jakkoliv učené folkloristické knihy, žádná mi nevnesla do těchto otázek, které považuji za zdaleka nejdůležitější, žádné světlo. Omezím se na opakování, že nejranější egyptské obce měly sdílené porozumění obrazům, které představovaly jejich jednotlivé státy a že tato komunikace je prehistorická v tom smyslu, že na počátku dějin tu již existuje. Z toho, jak se dějiny rozběhly je však zřejmé, že tato otázka komunikace byla pro naše poříční obce otázkou nejdůležitější. S potřebou komunikace přichází potřeba společné vlády a správy a roste velikost a dlouží se stín krále. Další rozhodující silou vedle krále, a možná starší než král, je kněžstvo a lze se domnívat, že kněžstvo mělo s oněmi rituálními symboly a znameními, jimiž lidé komunikují společného ještě víc než král. A právě zde v Egyptě se objevil nejspíš prvotní a dozajista typický vynález, kterému vděčíme za celou historii a za celý rozdíl mezi historickým a prehistorickým: archetypální písmo, umění psaní. Populární obrázky těchto prvotních říší nejsou ani zdaleka tak populární, jak by mohly být. Leží na nich stín přehnaných chmur, větší než normální, ba zdravý smutek pohanských lidí. Patří k tomu druhu tajného pesimismu, který přímo miluje, když může z primitivního člověka udělat po zemi se plazící příšeru, s tělem špinavým a duší plnou hrůzy. Má to svůj původ samozřejmě v tom, že lidi nejvíce podněcuje jejich náboženství, zejména tehdy, když jde o bezbožectví. Pro ně musí být cokoliv primárního a elementárního zlé. Má to ale jeden zvláštní důsledek v tom, že sice jsme zaplaveni těmi nejnevázanějšími experimenty na téma primitivní romance, ale všem uniká, v čem spočívá skutečná romantika primitivnosti. Popsali zcela vymyšlené scény v nichž se lidé z doby kamenné podobají kamenným sochám a jako sochy se i pohybují a Asyřane a Egypťané jsou v nich právě tak strnulí nebo vymalovaní jako jejich nejarchaičtější umění. Žádný z těchto tvůrců imaginárních scén se ovšem nikdy nepokusil představit si, jako to asi muselo vypadat, když někdo viděl nám důvěrně známé výjevy poprvé. Nikdy neviděli člověka, který objevuje oheň tak, jako dítě, které poprvé vidí ohňostroj. Nikdy neviděli člověka hrajícího si s úžasným vynálezem zvaným kolo stejně, jako kluk, který dává dohromady a ladí svoje první rádio. Do svých popisů mládí světa nikdy nevložili ducha mládí. Z toho plyne i to, že mezi vším co si navymýšleli o pravěku o počátku dějin nejsou žádné vtipy a žertíky. Dokonce ani praktické vynálezy nemají žádnou spojitost s kanadskými žertíky, k nimž se mnohdy tak náramně hodí. Velmi ostře to vidíme právě v případě hieroglyfů, protože se zdá, že ledacos vážně nasvědčuje tomu, že vznešené lidské umění psát začalo vtipem.
Pro některé to bude politováníhodné, když se dozví, že to celé začalo žertíkem. Krále, kněze, či nějaké odpovědné osoby, které chtěly poslat zprávu nahoru po řece tím nešikovně dlouhým a úzkým územím, napadlo, že by ji mohli napsat v obrázkovém písmu podobném tomu indiánskému. Autor zjistil, podobně jako mnoho lidí, kteří si vymýšlí obrázkové písmo pro legraci, že slova vždy neodpovídají a nevyhovují. Když ale slovo pro daně znělo skoro jako slovo pro prase, odvážně vsadil na prase jako na špatný vtip a zkusil to s ním. Moderní tvůrce hieroglyfů by právě tak bezostyšně mohl slovo “okamžitě” namalovat jako klobouk následovaný řadou vzpřímených čísel. Když to bylo dobré pro faraony, mělo by to stačit i jemu. Psát nebo i jen číst takové zprávy musela být velká zábavy, když bylo obojí ještě zcela nové. A když už lidi musí psát o starém Egyptě romantické příběhy (a jak to tak vypadá neodvedou je od toho zlozvyku ani prosby, ani hrozby, dokonce ani slzy ne), pak bych si dovolit tvrdit, že zrovna podobné scény by nám opravdu připomněly, že staří Egypťané byli lidskými bytostmi. Navrhuji, aby někdo popsal scénu, kde by velký monarcha seděl mezi svými kněžími a všichni se zplna hrdla smáli a předháněli v nápadech, zatímco královské vtípky by byly čím dál divočejší a neobhajitelnější. Mohli by napsat i skoro stejně rozvernou scénu luštění takové zprávy s dohady, indiciemi a odhaleními, které by v sobě měly všechno populární vzrušení dobré detektivky. Takhle by se měly psát pořádné a opravdové romantické příběhy z nejstarších dějin a pojednání o nejstarších dějinách. Ať už byly vlastnosti a náboženského či morálního života dávných časů jakékoliv, byly nejspíš mnohem lidštější, než obyčejně předpokládá a vědecké zaujetí muselo být tehdy mimořádně silné. Slova musela být úžasnější než bezdrátový telegraf a pokusy s obyčejnými věcmi sérií elektrických šoků. Pořád čekáme, až někdo napíše živý příběh z prapočátečních časů. Celá tahle věc je tu v jistém smyslu jen odbočkou, ale přes instituci, která byla nejaktivnější v této první a nejvíce fascinující ze všech pohádek vědy, souvisí s obecnou věcí politického vývoje.
Připouští se, že za většinu z této vědy vděčíme kněžím. Moderní autory jako je třeba pan Wells nelze vinit z jakékoliv slabošské sympatie k pontifikální hierarchii, souhlasí však alespoň s tím, co přineslo pohanské kněžstvo vědám a uměním. Ti nepoučenější mezi osvícenci s oblibou říkávali, že kněží bránili pokroku vždy a jeden politik mi druhdy v debatě řekl, že vzdoruji moderním reformám právě tak, jak nějaký dávný kněz odporoval vynálezu kol. V odpovědi jsem poukázal na to, že je mnohem pravděpodobnější, že ten kněz kola vynalezl. Je zcela pravděpodobné, že dávný kněz měl hodně co do činění s objevem umění psaní. Je to zřejmé už ze skutečnosti, že slovo hieroglyf je spřízněné se slovem hierarchie. Náboženstvím těchto kněží očividně byl nějaký více či méně spletitý polytheismus, který je podrobněji popsán jinde. Prošel obdobím součinnosti s králi, dalším obdobím, kdy ho dočasně zničil král, který vyznával svůj vlastní soukromý theismus a nakonec i obdobím třetím, kdy krále prakticky zničil a vládl místo něj. Svět mu ale musí poděkovat za mnohé věci, které považuje za běžné a nutné a ti, kdo je vytvořili si skutečně zaslouží místo mezi hrdiny lidstva. Kdybychom odpočívali ve skutečném pohanství namísto toho, aby námi zmítala neustálá a poněkud iracionální reakce proti křesťanství, mohli bychom těmto bezejmenným tvůrcům lidstva vzdát jistou pohanskou poctu. Mohli bychom mít zahalené sochy člověka, který první rozdělal oheň, nebo člověka, který zhotovil první loďku nebo toho, který první zkrotil koně. A kdybychom je věnčili květinami nebo jim přinášeli oběti, dávalo by to větší smysl, než když zohavujeme naše města měšťáckými sochami vyčpělých politiků a filantropů. K zvláštním známkám síly křesťanství ovšem patří, že od té doby, co se objevilo, nedokázal žádný pohan v naší civilisaci zůstat docela lidský.
Teď jde ovšem o to, že egyptská vláda, ať už byla velekněžská nebo královská, shledávala čím dál víc, že potřebuje zařídit možnosti komunikovat a komunikaci vždy provázel jistý prvek donucení. To, že se stát s tím jak se civilisoval, stával také despotičtějšími, není nutně nehajitelné. Dalo by se tvrdit, že musel být despotičtější, aby se civilisoval. To je v každém věku argument pro autokracii a tady je zajímavé vidět jeho ilustraci v nejranější době. Zcela jednoznačně ovšem není pravda, že by egyptský stát byl nejdespotičtější na samém počátku a potom se postupně liberalizoval, v praxi šel historický proces přesně naopak. Není pravda, že by kmen začínal svou existenci extrémem hrůzy ze Starce a jeho stolce a kopí. Je spíš pravděpodobné, alespoň v Egyptě, že Stařec byl spíš někdo nový, vyzbrojený k tomu, aby zaútočil na nové poměry. S tím, jak se Egypt rozrůstal do složité a úplné civilisace bylo jeho kopí čím dál delší a trůn vyšší a vyšší. Tohle mám na mysli, když tvrdím, že v tomhle jsou dějiny egyptského území dějinami země a přímo popírají hrubý předpoklad, že terorismus může stát jen na počátku a nemůže se projevit na konci. Nevíme, jak na úplném počátku vypadal a fungoval víceméně feudální amalgám vlastníků půdy, rolníků a otroků v malých občinách podél Nilu, ale mohlo to být ještě lidovější rolnictvo. Víme ovšem, že tyto malé obce o svou svobodu přišly kvůli zkušenosti a vzdělání, že naprostá suverenita je něco nejen starobylého, ale též relativně moderního a že právě na konci cesty zvané pokrok se člověk vrací ke králům. V krátkém záznamu o svých nejvzdálenějších počátcích Egypt ukazuje primární problém svobody a civilisace. Faktem je, že lidé ve skutečnosti pro složitost ztrácí rozmanitost. Nevyřešili jsme ten problém o nic víc než oni, ale tvrdit, že jakákoliv tyranie nemá žádný jiný motiv než kmenovou hrůzu znamená jen vulgarisovat lidskou důstojnost problému samého. A právě tak jako příklad Egypta vyvrací omyl o despocii a civilisaci, tak příklad Babylona vyvrací omyl o civilisaci a barbarství. I o Babylonu poprvé slyšíme, když už je civilisovaný a to z prostého důvodu, že o ničem nemůže slyšet, dokud se to nevzdělá natolik, aby to mohlo mluvit. Mluví k nám v takzvaném klínopisu, oné podivné a upjaté trojúhelníkové symbolice kontrastující s pitoreskní abecedou Egypta. A bez ohledu na to jak poměrně rigidní může být egyptské umění, vždy je tu cosi odlišného od babylonského ducha, který byl příliš strnulý a upjatý na to, aby měl vůbec nějaké umění. V liniích lotusu je vždy jakási živoucí milost a v letu šípů či ptáků je vždy jakási prudkost i strnulost. Možná, že je to něco v zdrženlivém ale živém kroucení řeky, co působí, že když mluvíme o hadu ze starého Nilu, uvažujeme o Nilu skoro jako o hadu. Babylon byl spíš civilisací grafů než grafik. Pan W. B. Yeats jehož historická imaginace se mohla měřit s jeho imaginací mnythologickou (a jedno bez druhého je věru nemožné) měl pravdu, když psal o lidech sledujících hvězdy “ze svého pedantského Babylonu”. Klínopis vyrývali do cihel, z nichž byla zbudována celá jejich civilisace, cihly byly z pálené hlíny a možná už ten materiál měl v sobě měl cosi, co zakazovalo smysl pro tvar, který by vedl k tesání soch či reliéfů. Jejich civilisace byla statická, ale vědecká, v životní mašinerii velmi pokročilá a v některých ohledech velmi moderní. Říká, že se u nich velmi výrazně projevoval moderní kult yvššího staropanennství a existovala oficiální třída nezávislých pracujících žen. V té mocné pevnosti z vyztužené hlíny je možná cosi, co naznačuje utilitární činorodost ohromného úlu. I když ale byl ohromný, vidíme v něm mnohé ze se stejných sociálních problémů jako ve starém Egyptě nebo moderní Anglii, a bez ohledu na všechna možná jeho zla byl také jedním z nejprvnějších lidských mistrovských děl. Stál samozřejmě v trojúhelníku tvořeném téměř legendárními řekami Eufratem a Tigridem a obrovské zemědělství říše, na němž závisela její města, zdokonaloval vysoce vědecký systém kanálů. Podle tradice měl vysoký intelektuální život i když spíš filosofické než umělecké povahy a nad jeho nejstaršími základy zasedají postavy, jež se měly stát představiteli do hvězd hledící moudrosti starověku, učitelé Abrahamovi, Chaldejci.
Proti této pevné společnosti se, jako proti jakési ohromné holé cihlové zdi, zas a znova rozbíhaly přívaly bezejmenných kočovnických armád. Přišly z pouště, kde se kočovnicky žilo od počátku a žije podnes. Není nutné zastavovat se u povahy onoho života, následovat stáda, která si obyčejně sama našla pastvu a žít z mléka a masa, které poskytovala, bylo nejen dostatečně zřejmé, ale i dostatečně jednoduché. Není ani důvodu pochybovat, že tenhle způsob života mohl poskytnout téměř všechny lidské věci, vyjma domova. Mnoho z těch pastýřů a honáků nejstarších časů mohlo mluvit o všech pravdách a tajemstvích knihy Job a z nich pocházel i Abraham a jeho děti, kteří dali modernímu světu jako věčnou hádanku téměř monomanický mnohotheismus Židů. Byli to ale lidé divocí a nechápali složitosti společenské organisace a větru podobný duch v jejich nitru je nutil zas a znova proti ní vést válku. Dějiny Babylona jsou ponejvíce dějinami jeho obrany proti pouštním hordám, které přicházely jednou za sto nebo dvě stě let a obyčejně právě tak odešly jako přišly. Někteří říkají, že přimísení kočovnické invase vybudovalo v Ninive arogantní království Asyřanů, kteří na své chrámy tesali ohromné netvory, vousaté býky s křídly cherubínů a kteří vyslali do světa mnoho vojenských dobyvatelů, kteří po něm dupali jako by stejně obřími kopyty. Asyrie byla imperiální mezihrou, ale pořád to byla mezihra. Hlavním příběhem vší té země je válka mezi potulnými národy a státem, který byl skutečně statický. Pravděpodobně v prehistorických dobách a jistě v časech historických se tito tuláci vydávali na západ, aby vyplenili, co jim přijde do cesty. Když přišli naposledy zjistili, že Babylon zmizel, ale to bylo v historické době a jejich vůdce se jmenoval Mohamed. Nu, bude prospěšné se teď u toho příběhu zastavit, protože , jak už bylo řečeno, přímo odporuje stále rozšířenému dojmu, že kočovnictví je toliko prehistorická záležitosti a usazená společnost je věc relativně nedávná. Nic nenasvědčuje tomu, že by Babyloňané kdy kočovali a jen máloco svědčí o tom, že by se pouštní kmeny kdy usadily. Je dokonce pravděpodobné, že myšlenka kočovné fáze střídané fází usazenou již byla těmi upřímnými a skutečnými badateli, jimž jsme všichni za tolik zavázáni, opuštěna. V této knize ale nevedu spor s upřímnými a skutečnými badateli, ale s ohromným a mlhavým veřejným míněním, jež se předčasně rozšířilo z jistých nedokonalých výzkumů do jakési oblíbené ale pomýlené představy celých lidských dějin. Je to ona nejasná představa, že se opice vyvinula v člověka a stejným způsobem se barbar evolučně vyvinul v civilisovaného člověka a že se proto, v každém období, fázi nebo stupni budeme ohlížet zpět k barbarství a hledět kupředu k civilisaci. Žel tahle představa visí ve vzduchu a to ve dvojím smyslu. Je to spíš atmosféra v níž lidí žijí, než argument, který by hájili. Lidem v takovém rozpoložení se lépe odpovídá pomocí objektů než theorií a bylo by docela dobré, kdyby každý, kdo je v pokušení dojít k takovému předpokladu se na chvíli nechal zastavit tím, že by jen na chvíli zavřel oči a na okamžik zahlédl ohromný a neurčitě lidmi zaplněný div babylonské hradby podobný hustě zalidněnému srázu. Jeden fakt na nás zcela jistě dopadá jako stín. Naše letmé pohledy na obě tyto rané říše ukazují, že první domácí vztahy byly komplikované čímsi, co bylo méně lidské, ale co bylo často považováno za stejně domácké. Temný obr otroctví byl povolán jako džin a lopotil se na obrovských stavbách z cihel a kamene. Ani tady nesmíme příliš jednoduše vše zaostalé či zpátečnické považovat za barbarské. Pokud jde o propouštění z otroctví se starší nevolnictví jeví liberálnější než nové a možná liberálnější než otročení budoucí. Zajistit lidstvu potravu tím, že jeho část bude přinucena pracovat byl koneckonců velmi lidský přístup, což je asi i důvod, proč bude nejspíš vyzkoušen znovu. V jednom smyslu ale staré otroctví význam má. Představuje jeden základní fakt o celém starověku před Kristem, cosi, co musíme mít na mysli od začátku do konce. Je to bezvýznamnost, nedůležitost, jednotlivce před státem. Tohle platilo jak pro nejdemokratičtější městský stát v Heladě, tak pro jakýkoliv babylonský despotismus. Jednou ze známek tohoto ducha je, že celá jedna třída jedinců může být nedůležitá nebo dokonce neviditelná. Musí to být normální, protože to bylo nutné pro to, co bychom dnes označili za “sociální službu”. Kdosi řekl “Člověk je nic a práce je vše” a měl tím na mysli jakousi lehkou carlylovskou samozřejmou pravdu. Bylo to zlověstné motto pohanského otrockého státu. V tomhle smyslu je pravdivá ona tradiční představa ohromných pilířů a pyramid vyrůstajících pod onou nekonečnou oblohou vždy a věčně námahou nespočtu bezejmenných lidí, kteří byli pilní jako mravenci a smeteni dílem vlastních rukou umírali jako mouchy.
Jsou ale ještě dva další důvody k tomu, abychom začali s dvěma pevně danými body Egypta a Babylona. Jednak jsou v tradici pevnými typy starobylosti či starožitnosti a historie bez tradice je mrtvá. Babylon je posud břemenem z dětských říkanek a Egypt zůstává (se svou nesmírnou populací princezen očekávajících převtělení) tématem zbytečného množství románů. Ale tradice je obecně pravdivá, dokud je to tradice dostatečně populární, ba i tehdy, když je skoro vulgární. Babylonský či egyptský prvek v dětských říkačkách a románech má svůj význam a dokonce i v noviny, které obyčejně mnoho zaostávají za svou dobou, se už dostaly až k době faraona Tutanchamona. První důvod je plný zdravého rozumu lidové legendy, je to prostý fakt, že o těchto tradičních věcech víme víc než o jiných současných věcech a že tak tomu bylo vždy. Je to cesta, jíž se ubírali všichni cestovatelé do Herodota po lorda Carnavona. Dnešní vědecké spekulace jistě předestírají mapu celého primitivního světa s proudy rasových migrací nebo přimíšení všude označenými tečkovanými čarami přes území, pro která by si nevědecký středověký kartograf vystačil s označením Terra incognita, pokud by ho nenapadlo lákavě prázdné místo zaplnit obrázkem draka, aby naznačil, s jakým asi mohou poutníci počítat přivítáním. Ale tyhle spekulace jsou přinejlepším spekulace a přinejhorším jsou ony tečkované čáry ještě mnohem bájnější než drak.
Je tu bohužel jeden omyl, do kterého lidé snadno upadají, dokonce i ti nejinteligentnější, a nejvíc možná dokonce ti s největší imaginací. Je to omyl spočívající v předpokladu, že je nějaká idea větší ve smyslu velikosti, je proto větší i v tom smyslu, že je základnější, pevnější a jistější. Když někdo žije sám v slaměné chatrči v Tibetu, mohou mu říkat, že žije v čínské říši a čínská říše je jistě něco skvělého, rozlehlého a působivého. Může se mu také říci, že žije v britské říši a to na něho náležitě zapůsobí. Zvláštní ale je, že v jistých stavech mysli si může být mnohem víc jist čínskou říší, kterou nevidí, než slaměnou chýší, již vidí. V jeho mysli je jakýsi kouzelnický trik, který působí, že jeho argumentace začíná říší, i když jeho zkušenost začíná chýší. Někdy zešílí a vypadá to, jako by dokazoval, že slaměná chýše nemůže existovat v zemi Dračího trůnu, že je nemožné, aby se taková civilisace, jíž on se těší, vešla do takové boudy, jako je ta, již obývá. Jenže jeho šílenství se zakládá na intelektuálním uklouznutí spočívajícím v předpokladu, že jelikož je Čína velká a všeobsahující hypotéza, je to něco víc než hypotéza. Nu moderní lidé takhle argumentují pořád a rozšiřují to i na věci mnohem méně skutečné a jisté, než je čínská říše. Kupříkladu se zdá, že člověk si dokonce ani sluneční soustavou není tak jistý, jako si je jistý Jižními Pasekami. Sluneční soustava je dedukcí, a jistě správnou dedukcí, ale jde tu o to, že je to dedukce mimořádně ohromná a dalekosáhlá a proto vůbec zapomíná, že to dedukce je a zachází s ní jako s prvním principem. Může zjistit, že celá kalkulace je špatně spočítaná a slunce, hvězdy a pouliční lampy budou vypadat pořád naprosto stejně. Jenže on zapomněl, že je to kalkulace a je téměř hotov odporovat slunci, kdyby se mu nevešlo do sluneční soustavy. Jestliže jde o omyl už v případě docela pevně ujasněných faktů, jako je sluneční soustava nebo čínská říše, pak je to ještě ničivější omyl ve spojitosti s theoriemi a dalšími věcmi, jimiž si doopravdy jisti být nemůžeme. A tak mají dějiny zejména dějiny prehistorické děsný zvyk začínat jistými generalisacemi o rasách. Nebudu popisovat nepořádek a bídu, kterou tohle převrácení způsobilo v moderní politice. Protože se jaksi matně předpokládá, že z rasy vzešel národ, mluví lidé tak, jako by národ byl něco neurčitějšího než rasa. Protože si sami vymysleli důvod, aby vysvětlili výsledek, málem výsledek popírají, aby ospravedlnili důvod. Nejdřív brali Kelta jako axiom a pak s Irem zacházeli jako s dedukcí. A jsou potom celí celí překvapení, že velký irský rváč zuří, že s ním zacházejí jako s čímsi odvozeným. Nedokáží pochopit, že Irové jsou Irové bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou Kelti a bez ohledu na to, zda kdy vůbec byli nebo nebyli Kelty. Na scestí je opět zavedla velikost theorie, dojem, že fikce je větší než fakt. O velké rozptýlené keltské rase se předpokládá, že zahrnuje Iry, proto je samo o sobě zřejmé, že na ní Irové musí záviset samou svou existencí, Tentýž zmatek samozřejmě zlikvidoval Angličany a Němce tak, že je utopil v teutonské rase a někteří se pak z toho, že rasy a národy jedno jsou pokoušeli dokazovat, že národy spolu nemohou válčit. Uvádím tyhle obyčejné a banální příklady jen na okraj, jako známější ukázky zmíněného omylu. Nám tu nyní nejde o jeho aplikaci na tyhle moderní věci, ale spíše na věci nejstarší. Čím však byl rasový problém odlehlejší a méně dokumentovaný, tím pevnější byla podivně obrácená jistota viktoriánského muže vědy. Člověk týchž vědeckých tradic je i dnes šokován zpochybněním těchto věcí, které před tím, než je obrátil v první principy, bývaly posledními dedukcemi. Pořád si je tím, že je Árijec, jist dokonce víc, než tím, že je Anglosas, stejně tak, jako si je víc jist tím, že je Anglosas, než tím, že je Angličan. Nikdo doopravdy nepřišel na to, že je Evropan. Nikdy ovšem nepochyboval, že je Indoevropan. Tyto viktoriánské theorie se hodně měnily co do podoby i co do rozsahu, ale sklon k prudkému tuhnutí hypotéz v theorie a theorií v předpoklady sotva vyšel z módy. Lidé se nemohou snadno zbavit mentálního zmatku plynoucího z pocitu, že základy historie musí být určitě bezpečné, že první kroky musí být jisté a že největší generalisace musí být očividná. Ale i když jim rozpor může připadat jako paradox, je tohle pravý opak pravdy. Právě velká věc je tajná a neviditelná a malá věc je ta, která je vidět a je ohromná.
Předmětem těchto spekulací byla každá rasa na tváři země a je nemožné i jen naznačit nárys tématu. Pokud si ale vezmeme jen samotnou evropskou rasu, její historie či spíš prehistorie prodělala i jen za krátkou dobu mého života mnoho retrospektivních revolucí. Říkávalo se jí rasa kavkazská a v dětství jsem četl popis jejího střetu s mongolskou rasou. Napsal jej Bret Hart a začínal otázkou „A je snad Kavkazan ze hry?“ Evidentně ze hry byl, protože ho velmi brzy vystřídal člověk indoevropský, s lítostí musím říct, někdy představovaný jako člověk indogermánský. Zdá se že Hind a Němec měli podobná slova pro matku či pro otce, mezi sanskrtem a různými západními jazyky byly i jiné podobnosti a před nimi všechny povrchní rozdíly mezi Hindem a Němcem náhle jakoby zmizely. Tato složená osoba byla jednodušeji obvykle označována za Árijce a skutečně důležité bylo to, že se z oněch dálných indických končin, kde se dosud dají najít zlomky jeho jazyka, vydal na pochod směrem na západ. Když jsem tohle jako dítě četl, napadlo mně, že Árijec nemusel mašírovat na západ a nechávat svůj jazyk za sebou, ale mohl taky vyrazit na východ a vzít si svůj jazyk s sebou. Kdybych to četl dnes, omezil bych se na doznání, že o celé věci zhola nic nevím. Pravda je ovšem taková, že to dnes mohu číst jen velmi těžko, protože se dnes nic takového nepíše. Vypadá to, že Árijec je také ze hry. V každém případě si změnil nejen jméno, ale změnil i adresu, místo odkud vyrážel i trasu své cesty. Jedna ze současných theorií tvrdí, že naše rasa do svého současného domova nepřišla z východu ale z jihu. Někteří říkají, že Evropané nepřišli z Asie, ale z Afriky. Našli se i tací, kteří přišli z divokou myšlenkou, že Evropané přišli z Evropy, či spíše, že jsme ji nikdy neopustili.
Je tu pak jisté množství důkazů o více či méně prehistorickém tlaku ze severu, jako byl třeba ten, který podle všeho způsobil, že Řekové zdědili krétskou kulturu, a který tolikrát přivedl Galy přes kopce do italských polí. Příklad evropské ethnologie tu však zmiňuji jen proto, abych ukázal, že učenci touhle dobou už kompas v zásadě odložili do krabice a já, který mezi učené nepatřím, nemohu ani na okamžik předstírat, že bych mohl něco rozhodnout tam, kde se tolik učenců neshodne. Mohu ovšem užít svůj obyčejný rozum a někdy se mi zdá, že ten jejich od samého nepoužití poněkud zrezivěl. Prvním úkonem obyčejného rozumu je poznat rozdíl mezi mrakem a horou. A já tvrdím, že tyhle věci nikdo nezná, nezná je v tom smyslu, v jakém všichni víme o existenci egyptských pyramid.
Můžeme opakovat, že pravda je taková, že to, co skutečně vidíme v nejranějších fázi dějin, na rozdíl od toho, čemu se můžeme rozumně dohadovat, je temnota pokrývající zemi, velká temnota národů z níž tu a tam svítí jedno či dvě světélka v nahodilých shlucích lidstva a dva z těchto plamenů hoří ve dvou z těchto vysokých provopočátečních měst, na vysokých terasách Babylonu a na ohromných nilských pyramidách. V nejvzdálenějších částech oné noční pustiny jsou tu jistě i jiná starodávná světla, či světla, o nichž se můžeme domnívat, že jsou velmi starodávná. Daleko na východě je to ohromně starobylá vysoká civilisace Číny, zbytky civilisace jsou v Mexiku a jižní Americe i jinde, některé z nich zjevně vyspěly civilisačně tak daleko, až dospěly k nejvytříbenějším formám uctívání ďábla. Rozdíl ovšem spočívá v prvku staré tradice, tradice těchto ztracených kultur byla přerušena a třebaže tradice Číny stále žije, lze pochybovat, zda o ní cokoliv víme. Navíc člověk, který bude chtít poměřit čínskou starobylost musí používat čínské tradice měření a bude mít zvláštní pocit, že se ocitl v jiném světě, kde platí jiné zákony času a prostoru. Čas se teleskopicky natahuje a staletí nabývají pomalého a strnulého pohybu eonů. Bílý muž, který se na to pokouší dívat jako žlutý muž, má dojem, že se mu točí hlava a zmateně se diví, zda mu nenarostl prasečí ocásek. Tak či tak nemůže vědecky pochopit onu podivnou perspektivu, která vede k prvopočáteční pagodě Synů nebes. Je to skutečný protinožec, jediný skutečně alternativní svět vůči křesťanství a svým způsobem chodí vzhůru nohama. Mluvil jsem o středověkém karrografovi a jeho drakovi, co by ale středověký cestovatel, byť by ho obludy zajímaly sebevíc, mohlo očekávat v zemi, kde je drak dobromyslným a přátelským tvorem? O vážnější stránce čínských tradic bude řečeno víc v jiné souvislosti, nyní mluvím jen o tradici a zkoušce starobylosti. A o Číně se zmiňuji jen jako o tradici, která k nám nedosahuje po mostě staré tradice a o Babylonu a Egyptu jako o starožitnostech, které tento most mají. Herodotus je lidská bytost ve smyslu, v němž je Číňan sedící proti nám v londýnské čajovně s tvrďákem na hlavě sotva člověkem. Máme dojem, jako bychom věděli, co cítil David a Isaiáš a to způsobem, jímž si nikdy nebudeme jisti, jak se asi cítil Li Hung Chan. I samy hříchy, které uloupily Helenu či Betšebu přešly do přísloví o privátních lidských slabostech, patosu, ba odpuštění. Na samých Číňanových ctnostech je cosi, co vyvolává hrůzu. Tohle je rozdíl způsobený zachováním či zničením trvajícího historického dědictví, třeba od starého Egypta po moderní Evropu. Až se ale zeptáme, jaký byl svět, který jsme zdědili, a proč tyto konkrétní národy a místa vypadají, že do něj patří, dovede nás ta otázka k ústřednímu faktu civilisované historie.
Oním středem bylo Středomoří, které nebylo ani tak kusem moře jako spíš světem. Byl to však svět, který měl v sobě cosi z povahy onoho moře, protože se stával víc a víc místem sjednocení, kde se setkávaly proudy cizích, podivných a velmi různorodých kultur. Do Středozemního moře se vlévá právě tak Nil jako Tibera a zrovna tak ke středomořské civilisaci přispěl jak Egypťan, tak Etrusk. Záře, sláva a třpyt velkého moře se vskutku šířily velmi daleko do vnitrozemí a onu jednotu pociťovali osamělí Arabové v pouštích i Galové za severními horami. Ovšem budování společné kultury sahající ke všem pobřežím tohoto vnitřního moře je hlavním dílem starověku. Jak ještě uvidíme, byla to někdy pěkně mizerná práce a jindy zase dobré dílo. V onom orbis terrarum neboli okrsku zemském bylo lze najít krajnosti zla i zbožnosti, protikladné rasy a ještě protikladnější náboženství. Bylo to dějiště neustálého střetání mezi Evropou a Asií od noci perských lodí u Salaminy po útěk tureckých lodí od Lepanta. Bylo to dějiště, jak poukážeme ještě podrobněji později, svrchovaného duchovního střetu mezi dvěma formami pohanství, jež se utkávaly v latinských a fénických městech, na římském foru a punském trhu. Byl to svět války a míru, světa dobra a zla, svět všeho na čem nejvíc záleží. Pří vší úctě k Aztékům a Mongolům z Dálného Východu, na nich nezáleželo tolik jako záleželo a dosud záleží na tradici Středomoří. Mezi ní a Dálným Východem byly samozřejmě četné zajímavé kulty a různá dobyvatelská tažení, jež s ní byli více či méně v kontaktu a podle toho také byly v odpovídajícím poměru srozumitelné i pro nás. Perská jízda se objevila na scéně, aby skoncovala s Babylonem a řecký příběh nám vypráví, kterak se tihle barbaři učili napínat luk a mluvit pravdu. Velký Řek Alexandr vyrazil pochodem vstříc úsvitu a vrátil se s podivnými ptáky zbarvenými jako jitřní oblaka a zvláštními květinami a klenoty ze zahrad a pokladnic bezejmenných králů. Islám vyrazil do toho světa východním směrem a způsobil, že si jej dokážeme částečně představit a to právě proto, že se islám zrodil v onom okrsku zemském lemujícím starobylé moře našich předků. Ve středověku se rozšířila říše mogulů, vzrostla ve slávě, aniž by umenšila svou tajemnost, Tataři se zmocnili Číny a Číňané tomu podle všeho věnovali jen pramalou pozornost. Každá z těch věcí je sama o sobě zajímavá, nelze však nemožné přenést těžiště od evropského vnitřního moře do asijského vnitrozemí. Podtrženo a sečteno, kdyby ve světě nebylo nic, než to co bylo řečeno a vykonáno, napsáno a zbudováno v zemích ležících kolem Středozemního moře, byly by to pořád celkem vzato nejzávažnější a nejcennější věci ve světě, v němž žijeme. Když se ona jižní kultura rozšířila na severozápad, vzešlo z toho velmi mnoho převelice úžasných věcí, z nichž my sami jsme nesporně ty nejúžasnější. A když se odsud rozšířila do kolonií a nových zemí, byla to pořád jedna a ta samá kultura, nakolik a pokud to ještě kultura byla. Kolem onoho moře, malého jako jezero, však byly ony věci samy o sobě, republika , církev, bible, hrdinské eposy, islám, Israel a vzpomínky na ztracené říše, Aristoteles a měřítko všech věcí. To proto, že první světlo, jež se rozbřesklo nad tím světem, bylo skutečným světlem, denním světlem, ve kterém chodíme podnes a ne pouhým pochybným navštívením podivnými cizími hvězdami, jež jsem zde začal poukazem na to, že toto světlo poprvé dopadlo na věže měst východního Středomoří.
I když ale tak mají Egypt a Babylon jakýsi počáteční nárok už jen proto, že byly dobře známými a tradičními, fascinujícími, hádankami pro naše otce, nesmíme si proto představovat, že by to byly jediné starodávné civilisace jižního moře, nebo že celá ta civilisace byla sumerská, semitská či koptická a ještě méně asijská či africká. Skutečný výzkum čím dál víc vyzvedává starobylé evropské civilisace a zejména tu, již můžeme pořád poněkud neurčitě nazvat řeckou. Nutno tomu rozumět tak, že tu v jistém smyslu byli Řekové před Řeky, podobně jako v tolika jejich mythologiích byli bohové před bohy. Ostrov Kréta byl středem civilisace, nyní nazývanou mínojskou, podle Menea, který přežíval v dávné legendě a jehož labyrint skutečně objevila moderní archeologie. Zdá se, že tato propracovaná evropská civilisace se svými přístavy, svou kanalisací a domácí technikou, se zhroutila pod jakýmsi vpádem svých severních sousedů, kteří zbudovali či zdědili Helladu, kterou známe z dějin. Ono nejranější období ale nepominulo, dokud nedalo světu dary tak velké, že se svět marně snažil, aby se odvděčil a splatil je, i kdyby jen pouhým napodobováním.
Někde na jónském pobřeží naproti Krétě a ostrovům bylo jakési město, nejspíš takové, o kterém bychom mluvili jako o vsi či vísce s hradbami. Jmenovala se Ilion, ale vešla ve známost jako Troja a ono jméno nikdy neupadlo v zapomnění. Básník, který byl možná žebrák a veršotepec, možná neuměl číst a psát a podle tradice byl slepý, složil báseň o Řecích, kteří vyrazili do války, aby získali zpět nejkrásnější ženu na světě. To, že nejkrásnější žena na světě žila v tomhle malém městečku zní jako legenda, to, že nejkrásnější báseň na světě napsal kdosi, kdo neznal nic většího než taková malá městečka, je historický fakt. Říká se, že ona báseň vznikla na konci období, že ji primitivní kultura vydala ve svém úpadku, což vede člověka k myšlence, že by takovou kulturu rád zažil v období jejího vrcholu. V každém případě však platí, že tahle báseň, jež je naší první, může stejně dobře být i naší poslední. Může to být stejně dobře poslední jako první slovo řečené člověku o jeho smrtelném údělu nahlíženém pouze pohledem smrtelníka a smrtelnosti. Pokud se svět stane pohanským a sejde zkázou, udělá poslední člověk dobře, když ocituje Íliasa skoná.
V tomto velkém lidském zjevení starobylosti je ještě další prvek velkého historického významu a já mám dojem, že se mu v dějinách jen stěží dostalo odpovídajícího místa. Básník své dílo pojal tak, že jeho sympatie stojí zjevně a sympatie jeho čtenářů jistě spíš na straně poražených, než na straně vítězů. A to je cit, který v poetické tradici narůstá dokonce i poté, co se sám poetický počátek vytratil. Achilles měl v pohanských časech jakýsi statut poloboha, ale později se zcela vytratil. Zato Hektor s postupujícími věky nabýval velikosti a jeho jméno se stává jménem rytíře kruhového stolu a jeho meč vkládá legenda do rukou Rolandovi, když k němu v nádheře a zkáze jeho vlastní porážky klade zbraň poraženého Hektora. To jméno předjímalo všechny porážky, jimž měla naše rasa a náboženství projít i přežití sta porážek, jež je jeho triumfem.
Příběh konce Troji nemá nemůže mít konec, protože je na věky pozdvižen do živoucích ozvěn, právě tak nesmrtelných jako naše beznaděj i naděje. Když ještě Troja stála, byla čímsi maličkým, co mohlo stát beze jména po celé věky. Když však padla, zmocnil se jí plamen a ustrnula v nesmrtelném okamžiku zkázy a protože byla zničena ohněm, její oheň nikdy nezanikne. A s hrdinou tomu bylo stejně jako s městem, v archaických liniích onoho počátečního soumraku vidíme první postavu Rytíře. V jeho titulu je prorocká shoda okolností. Už jsme mluvili o slově rytířství a o tom, jak se v něm mísí kůň a jezdec. Celé věky předem je téměř předjímáno v hřmotu homérských hexametrů a v onom dlouhém vyskakujícím slově, jímž Ílias končí. Je to právě ta jednota, pro niž nemůžeme najít jiné jméno, než posvátného kentauara rytířstva. Jsou tu ale i další důvody k tomu, abychom v tomto letmém pohledu na starověk dali jméno posvátnému městu. Posvátnost takových měst se šířila jako oheň po pobřežích a ostrovech severního Středomoří, jméno vysokým plotem obehnané vísky, pro niž umírali hrdinové. Z nejmenšího z měst vzešla velikost občana. Hellada se svými stovkami soch nevytvořila nic vznešenějšího než onu kráčející sochu, ideál člověka, který si sám velí a rozkazuje. Hellada stovek soch byla jednou legendou a literaturou a celý ten labyrint malých hrazených států zněl nářkem Troji.
Pozdější legenda, jež byla pozdější úvahou, ale ne náhodou, říkala, že utečenci z Troje založili republiku na italském pobřeží. Duchovně platí , že republikánská ctnost má takové kořeny. Tajemství cti, jež se nezrodila z babylonské či egyptské pýchy, zde zářilo, Asii a Africe navzdory, jako štít Hektorův, dokud se v šumění orlích křídel a příchodu jména nerozbřeskl nový den a to jméno zadunělo jako hrom, když svět procitl a spatřil Řím.