IV. Bůh a srovnávací náboženství

Provázel mě jednou po římských základech starobylého britského města jeden profesor, který mi řekl cosi, co mi připadalo jako parodie na mnoho jiných profesorů. Možná ten vtip došel i profesorovi, třebaže zachoval železnou vážnost a třeba si uvědomil, a možná taky ne, že to byl vtip na mnoho z toho, čemu se říká srovnávací náboženství. Ukázal jsem na hlavu sochy slunce s obvyklým věncem paprsků kolem hlavy, ale s odlišnou tváří na ní. Namísto chlapeckého vzhledu Apollononva byla obrostlá vousem jako Neptun či Jupiter. „Ano,“ pravil s jistou velmi jemnou přesností, „má se za to, že zobrazuje místního boha Sul. Ti nejlepší znalci identifikují Sul s Minervou, ale na tuhle sochu bývá poukazováno s tím, že taková identifikace nemusí být úplná. Takhle to vypadá, když je něco velmi, velmi mírně řečeno. Moderní svět je šílenější než jakákoliv satira na něj. Kdysi dávno nechal pan Belloc svého burleskního profesora říct, že moderní výzkum v bustě Ariadny rozeznal Silenia. To ale není lepší, než když se se Minerva doopravdy objeví coby vousatá žena z ansámblu páně Barnumova. Jen se to obojí podobá mnoha identifikacím „podle nejlepších znalců“ komparativního náboženství. Když jsou součásti katolické víry přirovnávány k všelijakým divokým mýtům ani se nesměju, ani nekleju, ani žádnou neplechu nedělám a omezím se na to, že řeknu velmi zdvořile, ba přímo dvorně, že taková identifikace není úplná. Za časů mého mládí se obecně používal pojem náboženství humanity pro comtismus, theorii jistých racionalistů, kteří celek lidstva uctívali jako Nejvyšší bytost. Dokonce i ve dnech svého mládí jsem poznamenal, že je cosi malinko divného na opovrhování naukou o Trojici a jejím znevažování coby mystického, ba maniakálního rozporu, když se pak po nás chce, abychom se klaněli božstvu, jež je jedním Bohem ve sto milionu osob a osob nezaměňuje, ani podstatu nedělí. Je tu však ještě jedna entita, víceméně definovatelná a mnohem představitelnější než mnohohlavá a obludná modla lidstva. Člověk vskutku není modlou, ale téměř všude je modloslužebníkem. A všechny ty přepočetné lidské modloslužby mají v sobě cosi, co je v mnoha ohledech mnohem lidštější a sympatičtější než moderní metafysické abstrakce. Měl-li nějaký asijský bůh tři hlavy a sedmero paží, je v tom přinejmenším idea hmotného vtělení neznámé síly blíž k nám a ne dál od nás. Kdyby ale byli naši přátelé Brown, Jones a Robinson při nedělní vycházce náhle proměněni a sloučeni v asijskou modlu před našima očima, pak by jistě vypadali vzdáleněji. Kdyby Brownovy paže a Robinsonovy nohy mávaly z jednoho společného těla, vypadalo by to, jako by mávali smutně na rozloučenou. Kdyby se na jednom krku objevily hlavy tří usmívajících se gentlemanů, pak bychom váhali i nad tím, jakým jménem našeho nového a poněkud abnormálního přítele oslovit. V mnohohlavé a mnoharuké orientální modle se jistý smyl pro tajemství stává alespoň částečně srozumitelným, jisté beztvaré síly přírody nabývají temnou, ale přece jen materiální podobu. A i když tohle může platit o mnohotvarém bohu, o mnohotvarém člověku to neplatí. Čím méně jsou lidské bytosti navzájem odděleny, tím méně jsou lidské, mohli bychom říct, že jsou tím méně lidské, čím méně jsou samotné. Tím, že jsou lidské bytosti méně isolované, jsou I méně srozumitelné, a v přísném slova smyslu bychom měli pravdu, kdybychom řekli, že čím jsou k nám blíž, tím jsou nám vzdálenější. Ethický zpěvník či kancionál takového náboženství humanitariárního druhu byl pečlivě vybrán a vyčištěn na základě principu, že je nutno uchovat cokoliv lidského a vymýtit vše božské. Jedním z důsledků bylo, že se objevila píseň v pozměněné podobě a pod názvem “Blíž k tobě lidstvo, vždy k tobě blíž”. To ve mně vždycky vyvolávalo představu lidí visících na držadlech při návalu v metru. Je ale podivné a úžasné, jak daleko od sebe mohou lidské duše vypadat, když jsou jejich těla takhle blízko.
Lidskou jednotu, jíž se tu zabývám, nutno odlišit a neplést s moderní industriální monotonností a stádovosti, které jsou víc tlačenicí než společenstvím. Je to něco, k čemu skupiny lidí ponechaných vlastnímu osudu, ba i jedinci ponechaní vlastnímu osudu všude tíhli vedeni instinktem, který můžeme skutečně nazývat lidským. Jako všechny zdravé lidské věci v mezích jisté obecné povahy nabýval velmi rozmanitých podob, to je totiž příznačné pro vše, co předchází a obklopuje otrocké průmyslové město. Industrialismus se přímo chlubí tím, že vše, co vyrábí je podle jednoho vzoru, že lidé na Jamajce nebo v Japonsku mohou rozlomit tutéž pečeť a pít tutéž mizernou whisky, že jeden člověk na severním pólu a jiný na jižním mohou znát tutéž úroveň optimismu ohledně téhož pochybného konservovaného lososa. Ovšem víno, ten dar bohů lidem, se může lišit údolí od údolí, ba I vinice od vinice, může se měnit ve stovku vín, aniž by nám jediné z nich ani na okamžik připomnělo whisky, a sýr též bývá jiný kraj od kraje, aniž bychom přitom zapomínali na rozdíl mezi sýrem a křídou. Když proto mluvím o téhle věci, mluvím nutně o čemsi, co nepochybně zahrnuje velmi široké odlišnosti, já tu nicméně budu vycházet z toho, že jde o jednu věc. Budu vysvětlovat, že většina moderních potíží a trápení vychází z nepochopení, že jde opravdu o jednu věc. Budu tvrdit, že před všemi řečmi o srovnávacím náboženství a jednotlivých náboženských zakladatelích je první a nejdůležitější uznat a poznat tu věc vcelku jako něco takřka vrozeného a normálního pro ono velké společenství, které nazýváme lidstvem. Tou věcí je pohanství a na těchto stránkách chci ukázat, že je jediným skutečným sokem Církve Kristovy.
Srovnávací náboženství je opravdu velice srovnávací. Tím chci říct, že je natolik záležitostí stupně, vzdálenosti a rozdílu, že je jen poměrně úspěšné, když se pokouší o porovnání. Při bližším pohledu zjistíme, že porovnává věci, které jsou ve skutečnosti docela nesrovnatelné. Jsme tak zvyklí vídat tabulku či katalog velkých světových náboženství pěkně srovnaných do sloupců vedle sebe, až se nám začne zdát, že stojí v jedné řade vedle sebe. Jsme tak zvyklí vídat jména velkých náboženských zakladatelů vedle sebe: Kristus, Mohamed, Buddha, Konfucius. Ve skutečnosti je ta ale jen trik, další z těch optických ilusí jimiž lze cokoliv uvést do konkrétního vztahu posunutím do konkrétního úhlu pohledu. Tato náboženství a náboženští zakladatelé, či přesněji náboženství a zakladatelé, které jsme se rozhodli nakládat vedle sebe, nevykazují ve skutečnosti žádný společný charakter. Ilusi zčásti vyvolává islám, který je na seznamu hned po křesťanství, protože islám přišel po křesťanství a do značné míry je jeho napodobením. Ta další východní náboženství, nebo co za náboženství označujeme, se nejen nepodobají církvi, ona si nejsou ani podobná navzájem. Když dospějeme ke konfuciánství na konci seznamu, přicházíme k docela jinému myšlenkovému světu. Porovnávat křesťanské a konfuciánské náboženství je něco podobného jako porovnávat theistu a anglického statkáře nebo se ptát zda někdo věří v nesmrtelnost je stoprocentní Američan. Konfuciánství může být civilisací, ale není to náboženství.
Pravda je taková, že církev je na to, aby svou jedinečnost prokázala, příliš jedinečná. Nejoblíbenější a nejsnazší důkaz je paralela a zde žádná paralela není. Není proto snadné odhalit a ukázat omyl spočívající vytvoření falešné klasifikace v níž má zapadnout něco jedinečného, když jde o skutečně jedinečnou věc. Protože neexistuje nikde přesně stejný fakt, neexistuje ani přesně stejný omyl. Vezmu ale to, co je tak osamělému sociálnímu fenoménu nejbližší, abych ukázal, jak ti pak pohlceno a asimilováno. Myslím, že většina z nás se shodne na tom, že na postavení Židů je cosi neobyčejného a jedinečného. Neexistuje žádný jiný ve stejném smyslu mezinárodní národ, žádná jiná starodávná kultura rozptýlená v různých zemích a přece stále zvláštní a nezničitelná. Nu a jde tu o cosi podobného pokusu vytvořit seznam kočovných národů s cílem jaksi změkčit Židovu podivnou osamělost Bylo by docela snadné to udělat, týmž postupem, který seznam otevře přibližně přijatelnými jmény a nakonec pak dopíše i ty docela odlišné, aby ten seznam dal nějak dohromady. V novém seznamu kočovných národů by tak Židy následovali Cikáni, kteří jsou alespoň opravdoví kočovníci i kdyby nebyli skutečným národem. Profesor nové srovnávací nomádologie by zlehka přešel k něčemu jinému i kdyby to mělo být něco docela jiného. Mohl by začít mluvit o toulavých dobrodružstvích Angličanů, kteří roztrousili své kolonie po tolika mořích a označit za kočovníky i je. Je docela pravda, že mnoho Angličanů je podle všeho v Anglii velmi neklidných. Je docela pravda, že ne všichni svou zemi opustili pro její dobro. Jakmile zmíníme toulavou či tuláckou říši Angličanů musíme doplnit i podivnou exilovou říši Irů. V naší imperiální literatuře si totiž můžeme všimnout zvláštního faktu, že totiž tatáž všudypřítomnost a neklid, jež jsou důkazem anglické podnikavosti a triumfu jsou právě tak důkazem irské marnosti a neúspěchu. Pak se profesor nomádologie zamyšleně rozhlédne kolem a vzpomene si, že se v poslední době hodně mluvilo o německých číšnících, německých holičích, německých úřednících, o Němcích usazujících se v Anglii, Spojených státech a jihoamerických republikách. A tak Němce zapíše jako pátou kočovnou rasu a k velkému užitku tu přijdou slova jako Wanderlust nebo folk-wandering. Našli se totiž historikové, kteří doopravdy tvrdili, že Němci byli zastiženi (řekla by policie), jak se potulují zrovna po Palestině. A teď profesor, který cítí, že je skoro u konce udělá poslední zoufalý skok. Vzpomene si, že francouzská armáda se zmocnila téměř každého z evropských hlavních měst, že pod velením Karla Velkého či Napoleona pochodovala nesčetnými podrobenými zeměmi a to přece musí být wanderlust a známka kočovné rasy. Tak bude profesor mít svých šest potulných národů pěkně vedle sebe a pohromadě a bude mít dojem, že Žid už není takovou tajemnou ba mystickou výjimkou. Ovšem lidé, kteří mají víc zdravého rozumu si snad všimnou, že kočovnictví rozšířil jen tím, že rozšířil význam toho slova a že jej rozšířil ntolik že už žádný význam nemá a nedává žádný smysl. Je docela pravda, že francouzský voják vykonal některé z nejskvělejších podchodů v celých dějinách vojenství. Právě tak však platí a ještě očividnější je, že pokud není francouzský rolník zakořeněnou skutečností, pak není ve světě žádné zakořeněné reality, jinak řečeno, pokud je kočovníkem francouzský rolník, pak není na světě ničeho, než kočovníků.
Nu a to je trik téhož druhu, jako je ten vyzkoušený v případě srovnávacího náboženství zakladatelů světových náboženství stojících spořádaně ve vší vážnosti pěkně v řadě vedle sebe. Je to snah zatřídit Ježíše stejně jako v předchozím případě zatřídit Židy pomocí vynalezení nové kategorie pro ten účel a jejím doplněním vycpávkami a druhořadými kopiemi. Nechci tvrdit, že by ty věci nebyly často velké ve své skutečné kategorii a povaze. Konfuciánství a buddhismus jsou velké věci, ale není správné je označovat za církve, právě tak jako jsou Francouzi a Angličané velké národy, ale je nesmysl označovat je za kočovníky. Mezi křesťanstvem a jeho nápodobou v islámu jsou jisté podobnosti, ono když na to přijde, tak by se našly jisté podobnosti mezi Židy a Cikány. Jinak je ten seznam ale sestaven z čehokoliv, co přišlo pod ruku, z čehokoliv, co lze zapsat do jednoho katalogu, aniž by patřilo do jedné kategorie.
V tomto náčrtu náboženské historie navrhuji, se vší zdvořilou úctou k lidem mnohem učenějším než já, tuhle moderní metodu třídění zcela škrtnout a nezabývat se jí, jsem se přesvědčen že padělala historická fakta. Předložím zde alternativní klasifikaci náboženství o které jsem přesvědčen, že bude pokrývat jak všechna fakta, tak všechny fantasie, což je zde stejným dílem důležité. Namísto, abych náboženství rozděloval geograficky a jaksi vertikálně, na křesťanské, muslimské, brahmínské, buddhistické a tak dál, roztřídím je psychologicky a v jistém smyslu horisontálně do vrstev duchovních prvků a vlivů, jež mohu někdy existovat v jedné zemi či třeba i v jednom člověku. Když na chvíli odhlédnu od církve přirozená náboženství celého lidstva bych mohl třídit třeba do skupin nadepsaných: Bůh, bohové, démoni, filosofové. Mám za to, že nějaké takové třídění nám pomůže lidské duchovní zkušenosti uspořádat mnohem úspěšněji než běžný postup srovnávání náboženství a že mnohé velké postavy tímhle způsobem na své místo přirozeně zapadnou, zatímco druhým způsobem jsou do něj násilím cpána. Protože budu tyto tituly či pojmy či tituly v dalším výkladu či odkazech častěji používat bude nejspíš vhodné, když tu vyložím a definuji, co podle mě znamenají. A v této kapitole začnu tím prvním, nejprostším a nejvznešenějším. Když se zabýváme prvky pohanského lidstva musíme se na začátku pokusit popsat nepopsatelné. Mnozí se s potížemi popisu vypořádali tak, že to s výhodou popřeli, nebo aspoň ignorovali, ale celý vtip je v tom, že to bylo cosi, co nebylo nikdy eliminováno, ani když to bylo ignorováno. Takoví badatelé jsou natolik posedlí svou evoluční monomanií, že vše velké roste ze semínka nebo něčeho menšího, než je samo. Zdá se, že při tom zapomínají, že každé semínko pochází ze stromu, nebo něčeho většího než je samo. Nu a máme velmi dobrý důvod dohadovat se, že náboženství původně nevzešlo z nějakého později zapomenutého detailu, který byl příliš drobný, než aby ho bylo možné vysledovat. Mnohem pravděpodobnější je, že to byla idea příliš veliká, než aby ji bylo možné zvládnout. Je velmi dobrý důvod domnívat se, že mnoho lidí začalo u prosté, ale ohromující myšlenky jednoho Boha, který vládne všemu a potom upadli do takových věcí, jako je uctívání démonů cestou téměř jakéhosi tajného prohýření. I test barbarských věr, tolik oblíbený mezi folklorními badateli podle všeho často takový názor podporuje. U některých z nejhrubších divochů, primitivních ve všech smyslech v nichž tohle slovo používají antropologové, kupříkladu u australských domorodců nacházíme čistý monotheismus s velmi vysokou morální úrovní. Jeden misionář kázal kmeni velmi divokých polytheistů, kteří mu vyprávěli všechny své polytheistické příběhy a on jim oplátkou vyprávěl o existenci jednoho dobrého Boha, který je duch a soudí lidi podle duchovních standardů. A mezi těmi tupými a nechápavými barbary to najednou začalo hučet, jako by někdo prozrazoval velké tajemství a jede druhému říkali: „Atahocan! On mluví o Athaocanovi!“ Zřejmě patřilo ke zdvořilosti a možná i ke slušnosti nemluvit mezi polytheisty o Athaocanovi. To jméno možná není tak uzpůsobené jako některá z našich k přímému a vážnému náboženskému povzbuzení a poučení, ale tyto prosté ideje vždy pokrývá a mate mnoho jiných sociálních sil. Starý bůh možná představoval starou morálku, která v hojnějších časech lidem připadla protivná, možná bylo obcování s démony mezi nejlepšími lidmi oblíbenější, jako v moderní módě spiritismu. V každém případě existuje hodně podobných příkladů. Všechny svědčí o nezaměnitelné psychologii věci brané za danou, odlišné od něčeho, o čem se mluví. Působivý příklad najdeme v příběhu doslovně zapsaném podle vyprávění amerického Indiána z Kalifornie, které začíná vydatným legendárním a literárním požitkem: „Slunce je otcem a vládcem nebes. Ono je velkým náčelníkem. Měsíc jeho žena a hvězdy jsou jejich děti.“ a tak dál celým velmi chytrým a složitým příběhem, kde se kdesi v prostředku dozvíme mezi řečí, že slunce a měsíc musí něco udělat protože „tak to nařídil Velký duch, který žije nade všemi.“ Přesně takový je postoj většiny pohanství k Bohu. Je čímsi předpokládaným, zapomenutým a náhodně připomenutým, což asi není zvyk, který byl nějak omezený na pohany. Někdy se na vyšší božstvo vzpomíná na vyšších morálních úrovních a je jakýmsi tajemstvím. Jak však bylo správně řečeno je divoch vždy hovorný pokud jde o jeho mythologii, ale mlčenlivý, pokud jde o jeho náboženství. A vskutku australští divoši vykazují takové myšlenkové převraty, které by starověcí lidé považovaly po právu za hodné protinožců. Tihle divoši je tak mezi řečí utrousí takové maličkosti jako příběh o slunci a měsíci coby půlkách dítěte přeťatého ve dví nebo v nezávazné konversaci utrousí něco o olbřmí kosmické krávě, kterou když podojí, tak prší, o tomhle mluví jen aby řeč nestála a pak se skryjí do tajných jeskyní uzavřených ženám a bělochům. A v těchto chrámech děsivého zasvěcení, kde za býčího řevu a odkapávání obětní krve, šeptá kněz poslední tajemství známá jen zasvěceným, že totiž s poctivostí nejdál dojdeš, že trocha laskavosti nikomu neuškodí, že všichni lidé bratři jsou a že existuje jen jeden Bůh, Otec Všemohoucí, stvořitel všeho viditelného a neviditelného. Jinak řečeno máme tu jistou kuriositu náboženských dějin. Divoch se chlubí těmi nejnemožnějšími a nejodpudivějšími částmi své víry a ty nejrozumnější a nejvěrohodnější skrývá. Vysvětlení spočívá v tom, že nejsou v tom smyslu součástmi jeho víry. Mýty jsou jen jen volná vyprávění, třebaže se ve své volnosti rozmachují až k nebi, jsou jako vodní gejzíry nebo tropický déšť. Mystéria jsou příběhy pravdivé a jsou předávány v utajení, aby byly brány vážně. Je věru velmi snadné zapomenout, že theismus obsahuje vzrušení. Román v němž by se ukázalo, že mnoho různých postav je ve skutečnosti postavou jedinou by byl románem opravdu senzačním, ba přímo skandálním. Stejně tomu je i s ideou, že slunce, strom a řeka jsou převleky jediného boha ne mnoha bohů. Žel příliš snadno dokážeme brát Atahocana za danost. Bez ohledu na to, zda vybledne do banální pravdy nebo je uchováván jako cosi senzačního tím, že je uchováván v tajnosti, je vždy zřejmé, že je buď starou banalitou nebo starou tradicí. Nic neukazuje, že by to byl jen vylepšený produkt pouhé mythologie a vše nasvědčuje tomu, že ji předchází. Je uctíván nejprostšími kmeny, u nichž nenajdeme ani stopy po tom, že by znaly duchy nebo milodary vkládané do hrobů nebo jakoukoliv jinou z komplikací v nichž hledají Herbert Spencer a Grant Allen původ nejprostší ze všech idejí. Ať už existovalo kdykoliv cokoliv, nidky neexistovala žádná evoluce ideje Boha. Ta idea byla skrývána, obcházena, téměř zapomenuta, dokonce zamlouvána, nikdy ale neprocházela žádnou evolucí.
Této změně nasvědčuje nemálo náznaků odjinud. Ukazuje k ní například fakt, že i polytheismus někdy vypadá jako kombinace několika monotheismů. Nějaký bůh získá na hoře Olympu jen podružné místo, když ale ještě žil ve svém údolíčku patřila země i nebesa a všechny hvězdy. Podobně jako se mnohé malé národy rozpouští ve velkém impériu, tak i on se své lokální universality vzdává jen proto, aby se podrobil universální omezenosti. Už třeba samotné jméno boha Pana nasvědčuje, že se stal bohem lesů, když předtím byl bohem celého světa. Samo jméno Jupiterovo je téměř pohanským překladem „Otče náš jenž jsi na nebesích“. Právě tak jako Velký Otec symbolisoval oblohu, tak tomu bylo i s Velkou Matkou, již stále nazýváme Matkou Zemí. Demeter, Ceres a Cybelé často vypadají, jako by byly skoro schopné celou tu božskou práci vzít na sebe, aby lidé nepotřebovali žádné bohy. Zdá se docela rozumné předpokládat, že velké množství lidí nemělo žádné jiné bohy než jednoho z těchto, kterého uctívali jako tvůrce všeho.
Zdá se, že v některých z největších a nejlidnatějších částech světa, například Číně, nebyla prostší idea Velkého Otce příliš komplikována soupeřícími kulty, i když v jistém ohledu přestala být kultem sama. Největší autority se podle všeho domnívají, že i když je konfuciánství v jednom ohledu agnostické nestaví se přímo proti starému theismu a to právě proto, že se samo poněkud neurčitým theismem stalo. Bůh se v něm jmenuje Nebesa, je to něco podobného, jako když je zdvořilý člověk v saloně v pokušení zaklít. Ale nebesa jsou pořád nad námi, i kdyby měla být velmi vysoko nad námi. Máme z ní úplný dojem pravdy, která se stahovala, až ustoupila velmi daleko, aniž by přitom přestala být pravdou. A už tahle věta sama nás vede zpět k téže ideji dokonce i pohanské mythologii Západu. Ve všech těch tajuplných a velmi imaginativních mýtech o oddělení nebe a země je cosi z právě této představy stahující se vyšší moci. O tom, že nebe a země byly kdysi milenci, nebo byli kdysi jedním, když je pak něco povýšeného, často neposlušné dítě, od sebe odtrhlo a svět byl zbudován na propasti, na rozdělení a odtržení, o tom všem slýcháme ve stovce různých podání. Jednu z nejodpudivějších verzí podala řecká civilisace v mýtu o Uranovi a Saturnovi. K nejkouzelnějším patří ta od nějakých černých divochů, která vypráví o tom, kterak malá rostlinka pepře rostla čím dál výš až celé nebe nadzdvihla jako pokličku. Je to krásné barbarské vidění rozbřesku pro některé z našich malířů, kteří tolik milují tropické šírání. O mýtech a vysoce mýtických vysvětleních, jež moderní lidé pro mýty mají něco povíme v další části, protože nemohu než si myslet, že většina mythologie se nachází na jiné a povrchnější úrovni. Ovšem v této prvopočáteční vizi roztržení jednoho světa ve dva je jistě cosi víc z nejzazších ideí. A pokud jde o to, co to všechno znamená, člověk se o tom víc dozví, když si lehne na záda v poli a bude se dívat na oblohu, než kdyby přečetl celé knihovny i těch nejučenějších pojednání o folkloru. Pochopí, co to znamená, když se říká, že by nám měla obloha být blíž než je a že možná někdy i blíž bývala, že to není jen cosi cizího a propastného, ale v jakémsi smyslu něco od nás odtrženého a loučícího se. Do mysli se mu vkrade podivná úvaha, že tvůrce mýtu nebyl jen tak nějaký jelimánek nebo vesnický idiot, který by si myslel, že může mraky krájet jako koláče, ale že v sobě měl něco víc, než je zvykem a v oblibě připisováno troglodytovi a že možná Thomas Hood nemluvil zrovna jako troglodyt, když řekl, že jak šel čas říkaly mu vrcholky stromů jen tolik, že měl k nebi dál, než když býval malý kluk. Tak či tak by legenda o Úranovi, Pánovi nebes, svrženém Saturnem, Duchem času, by pro autora oné básně cosi znamenala. A znamenala by, mimo jiné, právě tohle vypovězení a zahnání prvotního otcovství. Už v samotné myšlence, že existovali bohové před bohy je obsažena idea Boha. V náznacích onoho starobylejšího řádu je obsažena ide větší prostoty. Tuto úvahu podporuje proces množení, který známe z historických časů. Bozi, polobozi a héroové se nám množí jako králíci přímo před očima a sami naznačují, že rodina mohla mít jednoho zakladatele. Mythologie je čím dál komplikovanější a už to samo nasvědčuje, že na počátku byla jednodušší. A dokonce i na vnějších důkazech, těch o nichž se říká,že jsou vědecké, se proto dá postavit docela dobrá argumentace ve prospěch tvrzení, že člověk začal s polytheismem, než se rozvinul či upadl do polytheismu. Mně tu ale zajímá spíš vnitřní než vnější pravda a jak jsem už řekl, vnitřní pravda je takřka nepopsatelná. Máme mluvit o čemsi, o čem lidé nemluví, a to je celý vtip s tou věcí, máme nejen překládat z cizího jazyka nebo řeči, ale z cizího ticha. Za vším polytheismem a pohanstvím tuším jakýsi nesmírný náznak a zdá se mi, že ve všech těch divoškých vírách nebo řeckých počátcích o něm máme jen tu a tam roztroušené nápovědi. Není to zrovna to, co chápeme pod Boží přítomností, v jistém smyslu bychom spíše mohli mluvit o Boží nepřítomnosti. Nepřítomnost ale neznamená neexistenci a člověk připíjející na nepřítomné přátele nemá na mysli, že by z jeho života vymizelo všechno přátelství. Je to prázdno, ale není to negace, je to něco zrovna ta positivního jako prázdná židle. Tvrdit, že pohané viděli v nadolympských výšinách prázdný trůn by bylo přehnané. Bližší pravdě by bylo vzít si obří obrazivost Starého zákona v níž viděli proroci Boha zezadu, bylo to, jako by se jistá nezměrná přítomnost otočila ke světu zády. Přece by nám však smysl toho všeho opět unikl, kdybychom předpokládali, že to bylo něco tak nápadného a živého jako monotheismus Mojžíše a jeho lidu. Netvrdím, ze by pohanské národy byly touto ideou jakkoliv přemoženy jen proto, že dokáže přemoci. Přímo naopak, bylo to cosi tak velkého, že to nesli zlehka, jako my všichni neseme tíží oblohy. Když upřeme pozornost na nějaký detail, třeba ptáka či oblak, můžeme docela ignorovat jeho hrozné černé pozadí, můžeme odhlížet od oblohy a právě proto, že se na nás řítí se zničující silou máme dojem, že neváží nic. Něco takového může být jen dojmem a dojmem poněkud jemným, ale pro mě je to velmi silný dojem z pohanské literatury a náboženství. Opakuji, že v našem specifickém, svátostném, smyslu je tu absence Boží přítomnosti. Ve velmi reálném smyslu tu však máme přítomnost Boží nepřítomnosti. Cítíme ji v bezedném smutku pohanské poesie, protože pochybuji o tom, že by ve vší nádherné mužnosti starověku byl někdo tak šťastný jako byl šťastný sv. František. Cítíme to z legend o zlatém věku a pak znovu v neurčitých náznacích, že sami bohové jsou vposledku příbuzní s čímsi jiným, i když už třeba onen Neznámý Bůh vybledl do podoby Osudu. Především to pak cítíme v oněch nesmrtelných chvílích, kdy se pohanská literatura jakoby vrací do nevinnějšího starověku a mluví přímějším hlasem, a není jí tak hodno žádné slovo, až na naše jedno monotheistické jednoslabičné. Nemůžeme říct nic než „Bůh“ ve větě jako je ta, v níž se Sokrates loučí se svými soudci: „Já jdu zemřít a vy žít, a jen Bůh sám ví, kdo z nás se ubírá lepší cestou.“ Jiné slovo nemůžeme použít ani pro nejlepší chvíle Marka Aurelia: „Mohou-li říci oni drahé město Cecropsovo, jak bys ty nemohl říci drahé město Boží?“ A není jiné slovo, které bychom mohli použít i v onom mocném verši, v němž Vergilius promlouval je všem, kdo trpěli skutečný nářkem křesťanů před Kristem. „A ty, kdož jsi ještě horší věci snášel, i tomu Bůh dá konec.“
Je tu zkrátka pocit, že je tu něco vyššího než jsou bohové, protože je to však vyšší, je to i vzdálenější. Dokonce ani Vergilius ještě nesvedl rozluštit hádanku a paradox onoho jiného božstva, jež je jak vyšší, tak blížšší. Pro ně bylo to, co bylo skutečně božské velmi vzdálené, natolik vzdálené, že to čím dál víc vypouštěli ze svých myslí. Mělo to čím dál méně společného s pouhou mytologií, o níž budu psát později. A přece, když uvážíme jaká většina mythologií je, je i v tom bylo jakési tiché přiznání jisté nepopsatelné čistoty. Tak jak ji Žid nesnižoval obrazy, Řek ji neznevažoval dokonce ani představami. V časech, kdy bohové byli vzpomínáni hlavně pro své vylomeniny či prostopášnosti to bylo hnutí poměrně zbožně uctivé. Zapomenout na Boha bylo úkonem zbožnosti. Jinak řečeno, cosi v celém tónu té doby nasvědčuje, že lidé se smířili s nižší úrovní a přece si pořád zpola uvědomovali, že byla nižší. Těžko se pro takové věci hledají slova, ale přece je tu jedno slovo zrovna pohotově připraveno. Ti lidé si byli vědomi Pádu, i kdyby si nebyli vědomi ničeho jiného a to samé platí i pohanském lidstvu. Ti kdo padli si mohou pamatovat pád, i kdyby si už nepamatovali z jaké výšky padali. Jakási taková lákavá chybějící nebo porušená vzpomínka je v pozadí všeho pohanského cítění. Existuje cosi jako schopnost na okamžik si vzpomenout na to, co jsme zapomněli. I ti nejnevědomější v celém lidstvu z pouhého pohledu na zemi vědí, že zapomněli na nebe. Pravdou ovšem zůstává, že i tihle lidé měli chvíle, podobné vzpomínkám na dětství, kdy slyšeli sami sebe mluvit prostším jazykem. Byly chvíle, kdy si Římané, třeba Vergilius v již citovaném verši, prosekali písní jako ranami meče cestu z houštiny mythologií, dav bohů a bohyň se pak najednou ponořil mimo dohled a na obloze zůstal jen Otec Nebes.
Tento druhý příklad je velmi významný pro další postupný krok. Na postavě Jupitera, Pana, či staršího Apolla stále ulpívá bílé světlo jakoby ze ztraceného jitra a je docela možné, že každý z nich byl, jak jsme už podotkli božstvem stejně ojedinělým jako Jahve či Alláh. Je velmi důležité si zde povšimnout, že o svou osamělou universalitu přišli v procesu mísení velmi podobném tomu, kterému se později začalo říkat synkretismus. Celý pohanský svět se pustil do stavby Pantheonu. Připouštěli čím dál víc bohů, už ne jen bohů Řeků, ale i babrarů, už ne jen bohy z Evropy, ale i z Asie a Afriky. Čím víc, tím líp a tím lepší bude zábava, říkali si, i když pravda věru, někteří z těch afrických a asijských bohů zrovna moc veselí nebyli. Přiznali jim rovnocenné trůny se svými vlastními bohy a někdy je se svými vlastními ztotožnili. Mohli to považovat za obohacení svého náboženského života, znamenalo to ovšem ztrátu všeho, co dnes označujeme za náboženství. Znamenalo to, že dávné světlo prosté jednoduchosti, které mělo jeden zdroj podobný slunci nakonec vybledlo v lesku soupeřících světel a barev. Bůh byl vskutku obětován bohům, ve velmi doslovném smyslu prostořekého rčení jich na něj bylo moc.
Polytheismus byl tedy skutečně sdílený, v tom smyslu, že se pohané dohodli na tom, že sloučí svá pohanská náboženství. A to je věc velmi důležitá pro mnoho moderních i starodávných sporů. Považuje se za velmi osvícené a liberální tvrdit, že cizincův bůh může být zrovna tak dobrý jako bůh náš a není pochyb,že se pohané považovali za velmi osvícené a liberální, když přivolili přidat k bohům města nebo domácího krbu jakéhosi z hor přicházejícího nespoutaného a fantastického Dionysa nebo z lesů se plížícího odrbaného Pana hrubých způsobů. Jenže pro tyto velkorysé ideje byla ztracena právě ta idea ze všech nejvelkorysejší. Je to idea otcovství, jež působí, jednotu celého světa. A platí i opak. Není pochyb že ti starožitnější mezi starověkými lidmi, kteří lpěli na svých osamělých sochách a jediných posvátných jménech byli považováni za zpozdilé a zaostalé pověrčivé divochy. Jenže tihle pověrčiví barbaři uchovávali a chránili cosi, co se mnohem víc podobalo kosmické síle tak, jak ji chápe filosofie, nebo dokonce jak ji chápe věda. Tento paradox působící, že se hrubý reakcionář stává jakýmsi prorokem pokroku je tu velmi k věci. V čistě historickém smyslu a mimo všechny další související spory, vrhá světlo, jeden a pevně soustředěný proud světla, který od počátku svítí na malý a osamělý národ. V tomto paradoxu, jako v nějaké náboženské hádance, jejíž správná odpověď byla po staletí skryta pod pečetí, leží poslání a smysl Židů.
V tomto smyslu platí, že lidsky řečeno, vděčí svět za Boha Židům. Vděčí za tu pravdu mnohému, co je Židům vyčítáno, možná mnohému, co se Židům vyčítat dá. Povšimli jsme si už kočovného postavení Židů a dalších pastýřských národů na okraji babylonské říše a něco z těch jejich bludných pochodů vidíme v tom, jak si razili cestu temnými končinami nejstarších dějin, když se vydali ze sídla Abrahama a pastýřských knížat do Egypta, odkud se obrátili k palestinským kopcům, jež pak hájili proti Pelištejcům z Kréty, pak upadli do babylonského zajetí, aby se do svého města na hoře vrátili díky sionistické politice perských dobyvatelů, aby jejich úžasná romance neklidu, která stále trvá a konce nevidět, dál pokračovala. Při všech svých putováních, a zejména těch nejstarších, nesli osud světa v dřevěném svatostánku, který uchovával možná beztvarý symbol a jistě neviditelného boha. Mohli bychom říci, že beztvarost byla nejvýraznější podobou. I když můžeme mít mnohem raději tvořivou svobodu, kterou vyhlásila křesťanská kultura a která tak zastínila dokonce i umění starověku, nesmíme přesto podceňovat určující význam, jež ve své době měla hebrejská zápověď obrazů. Je to typický příklad jednoho z omezení, které podobně jako zeď kolem širokého prostoru, uchovává šíři a velikost. Bůh, který nemohl mít sochu zůstával duchem. Ani by jeho socha v žádném případě nemohla mít onu odzbrojující důstojnost a ušlechtilost tehdejších řeckých nebo pozdějších křesťanských soch. Žil v zemi příšer a netvorů. Budeme mít ještě příležitost plněji uvážit, jací netvorové to byli, Moloch a Dagon a Tánít, děsivá bohyně. Kdyby mělo israelské božstvo někdy nějaký obraz, byl by to obraz falický. Už jen tím, že by mu dali tělo by vnesli všechny nejhorší prvky mythologie, veškerou polygamii polytheimu, vizi nebeského harému. Tahle věc s odmítnutím umění je prvním příkladem omezení, které jsou často nepřívětivě kritisovány a to jen proto, že sami kritici jsou omezení. Ještě silnější argument ale můžeme najít v další kritice, kterou vznáší titíž kritikové. Často se, s úšklebkem, říká, že Bůh Israele je jen Bohem bitev „toliko barbarský Pán Bůh vojenských zástupů“ střetávající se s jinými rivalskými bohy pouze jako jejich žárlivý sok. Dobře je pro svět, že byl Bohem bitev. Dobře je pro nás, že byl pro všechny ostatní jen sokem a nepřítelem. Běžným způsobem by pro ně bylo až příliš snadné dospět k té zoufalé pohromě, že by ho považovali za přítele. Bylo by pro ně až příliš snadné vidět jak rozepíná ruce v lásce a smíření, objímá Baala a líbá malovanou tvář Aštartinu, jak pospolně hoduje s dalšími bohy jako poslední bůh, který svou korunu prodal výměnou za sómu indického pantheonu, nektar Olympu či medovinu Valhally. Pro jeho vyznavače by bylo až příliš jednoduché vydat se osvícenou cestou synkretismu a slučování všech pohanských tradic. Je věru očividné, že se jeho vyznavači po téhle šikmé ploše snadno klouzali a bylo zapotřebí takřka démonické energie jistých inspirovaných demagogů, kteří o božské jednotě svědčili slovy, která jsou doposud jako vichr inspirace a zkázy. Čím víc rozumíme starověkým podmínkám, které přispěly ke konečné podobě kultury víry tím větší bychom měli mít reálnou a dokonce realistickou úctu k velikosti proroků Israele. Stali se tak to, že právě v době, kdy se celý svět rozpouštěl a tavil do jedné masy zmatené mythologie, toto božstvo označované za úzké a kmenové právě tím, co je považované za úzkoprsé a kmenové, uchovalo původní a prvotní náboženství všeho lidstva. Byl dostatečně kmenový na to, aby mohl být universlní. Krátce řečeno, existoval populární pohanský bůh zvaný Jupiter – Ammon. Nikdy neexistoval žádný bůh jménem Jahve – Jupiter. Kdyby byl, pak by jistě existoval jiný, který by se jmenoval Jahve – Moloch. Dávno předtím, než se osvícení mísitelé dostali až k Jupiterovi byl by obraz Pána Boha zástupů deformován natolik, že by nijak nepřipomínal montheistického pána a vládce a stal by se modlou mnohem horší než jakýkoliv divošský fetiš, protože by mohl být právě tak civilisovaný jako bohové Týru a Karthága. Tím, co taková civilisace znamená se budeme více zabývat v následující kapitole, kde si povšimneme, jak moc démonů takřka zničila Evropu a dokonce pohanské zdraví světa. Osud světa by však byl porušen a pokřiven ještě ničivěji, kdyby selhal monotheismus v mojžíšské tradici. Doufám, že se mi v následující části podaří ukázat, že mi nechybí porozumění a přízeň vůči všemu zdravému v pohanském světě, který z náboženství udělal své pohádky a fantastické romance. Doufám ale také, že se mi podaří ukázat, že nakonec musely selhat a že svět byl ztracen, kdyby se nemohl vrátit k velké původní prostotě jedné autority ve všech věcech. Za to, že jsme cosi uchovali z oné prvotní prostoty, za to že básníci a filosofové vpravdě pořád mohou v jistém smyslu pronášet universální modlitbu, za to že žijeme v širém a pokojném světě pod nebem jež se otcovsky klene nad všemi národy země, za to, že filosofie a filantropie jsou samozřejmými pravdami v náboženství rozumných lidí, za to vše jsme pod nebem nanejvýš pravdivě povinni díkem a vděčností tajnůstkářskému a neklidnému kočovnému národu, který lidem udělil nejvyšší a blažené požehnání žárlivě milujícího Boha.
Tohle jedinečné vlastnictví neměl pohanský svět k disposici ani mu nebylo dostupné, protože to bylo vlastnictví lidu, který byl též žárlivý. Židé byli nepopulární zčásti pro tuto úzkoprsost, již zaznamenanou v římském světě, zčásti snad proto, že už upadli do zvyku spíše věci směňovat, než je vlastníma rukama vyrábět. Zčásti to bylo i proto, že se polytheismus stal takovou džunglí, že se v ní osamělý monotheismus mohl ztratit, je ovšem zvláštní uvědomit si, jak úplně se doopravdy ztratil. Odhlížeje od spornějších věcí, v tradici Israele byly věci, které nyní náleží všemu lidstvu a mohly mu náležet i tehdy. Měl jeden z obřích kvádrů nárožních světa: knihu Job. Zjevně stojí proti Íliadě a řeckým tragediím a víc než ony byla brzkým setkáním a rozchodem poesie a filosofie v jitrech světa. Je to slavnostní a povznášející podívaná vidět ty dva věčné blázny a šašky, optimistu a pesimistu, zničené za rozbřesku času. A filosofie skutečně zdokonaluje tragickou pohanskou ironii a to přesně a právě proto, že je monotheističtější a tedy mystičtější. Ba vskutku kniha Job zapřisáhle na tajemství odpovídá toliko tajemstvím. Jobovi se dostane útěchy toliko v hádánkách, ale útěchy dojde. Je v tom vskutku obsažen, jako v proroctví, typ věcí, jež promlouvají s autoritou. Když totiž pochybovač může říct toliko „Nerozumím“, pak platí, že ten, kdo ví, může jen odpovědět či opakovat „Nerozumíš“. A pod takovou výtkou je vždy náhlá naděje v srdci a pocit z čehosi, co bude stát za pochopení. Ovšem tato mocná monothestická báseň zůstala bez povšimnutí a poznámky celým světem starověku, který byl přímo zasypán polytheistickou poesií. To, že Židé mohli něco takového, jako je kniha Job držet mimo celý intelektuální svět starověku je jen příznak toho, jak stáli stranou a svou tradici drželi neotřesenou a nesdílenou. Je to něco podobného, jako kdyby Egypťané ve vší skromnosti zakryli své Velké pyramidy. Pro protichůdné úmysly a pat, který byl příznačný pro celý onec pohanství byly i další důvody. Tradice Israele se koneckonců zmocnila jen poloviny pravdy, i kdybychom použili oblíbený paradox a řekli, že to byla pravdy větší polovina. V následující kapitole se pokusím načrtnout onu lásku k místu a osobnosti, jež se vinula mythologií, zde je nutno jen podotknout, že v ní byla obsažena pravda, již nebylo možné pominout, třebaže to byla pravda lehčí a méně podstatná. K žalu Jobovu je nutno doplnit zármutek Hektorův, třebaže první je žalem vesmíru a druhý žalem města, protože Hektor může stát jen stát ukazujíce k nebi jako sloup svaté Troji. Když Bůh mluví z vířícího větru může stejně dobře promlouvat i v pustině. Ale kočovnický monotheismus nestačil pro celou rozmanitost civilisace polí a plotů a hrazených měst a chrámů a obcí a také mělo dojít k obratu, kde se obojí mohlo spojit do určitějšího a domáčtějšího náboženství. V celém tom pohanském houfu bylo možné tu a tam najít filosofa, jehož myšlení se odvíjelo z čistého theismu, ale ten nikdy neměl, nebo se nedomníval, že by měl, sílu změnit zvyky celé populace. Ovšem dokonce ani v takových filosofiích není snadné najít pravou definici této hluboké záležitosti vztahu polytheismu a theismu. Snad nejblíže k tomu, abychom udeřili na správnou strunu či dali věci té věci jméno je cosi hodně vzdáleného od vší té civilisace a od Říma odlehlejší než isolace Israele. Najdeme to ve rčení, které jsem kdysi slyšel z nějaké hinduistické tradice: že totiž lidé i bohové jsou pouhými sny, jež se zdají Brahmovi a zaniknou, až Bráhma procitne. V tom obraze je jistě cosi z duše Asie, jež je méně příčetná, než duše křesťanstva. Měli bychom to nazvat zoufalstvím, i když oni by to nazvali pokojem. Více se projevy nihilismu můžeme zabývat později v plnějším porovnání Asie a Evropy. Zde stačí říct, že oné ideji božského procitnutí je víc desiluse, než nám nasvědčuje přechod od mythologie k náboženství. V jednom ohledu je to ale symbol velmi vytříbený a přesný, totiž v tom, že naznačuje nepoměr, ba nespojitost mezi samými ideami mythologie a náboženství, propast mezi dvěma kategoriemi. To, že není srovnání mezi Bohem a bohy je skutečným kolapsem srovnávacího náboženství. Nelze mezi nimi porovnávat o nic víc, než mezi člověkem a lidmi, kteří chodí v jeho snech. V další kapitole se pokusíme poněkud poukázat na soumrak onoho snu v němž bozi chodili po zemi jako lidé. Pokud si ale někdo myslí, že protiklad mezi monotehismem a polytheismem je jen v tom, že jedni lidé mají jednoho boha a ti druzí jich mají o pár víc, pak pro něj bude mnohem blíž pravdě, pokud se po hlavě vrhne do kolosální výstřednosti brahmínské kosmologie, aby mohl pocítit chvění procházející závojem věcí, mnoharuké stvořitele, zvířata usazená na trůnech a obdařená svatozářemi a všechny sítě propletených hvězd a vládců noci, když se oči Bráhma otevřou jak jitro nad smrtí všech.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s