V. Člověk a mythologie

Part I, 5. Man and Mythologies
To, co zde nazýváme Bohy bychom téměř mohli alternativně označit za bdělé snění. Když je přirovnáváme ke snům nepopíráme, že se sny mohou naplnit a stát skutečností. Když je srovnáváme s cestovatelskými historkami nepopíráme, že to mohou být pravé či pravdivé příběhy. Popravdě řečeno, jsou to příběhy toho druhu, které si cestovatelé vypráví sami pro sebe. Všechny tyhle mythologické záležitosti patří k poetické složce člověka. Zdá se, že už drahnou dobu je jaksi podivně zapomenuto, že mýtus je dílem imaginace, tedy dílem uměleckým. Musí je vytvořit básník. I k posouzení a kritice je třeba básníka. Jak už dokazuje lidový původ podobných legend, je ve světě víc básníků než nebásníků. Ovšem z jakéhosi důvodu, který mi nikdo nikdy nevysvětlil, to vypadá, že psát kritické studie o těchto lidových básních podle všeho smí jen lidé z té nepoetické menšiny. Sonet nedáme k posouzení matematikovi, ani písničku klukovi se zálibou v počtech, ale dopřáváme si právě tak fantastickou představu, že s folklórem můžeme nakládat jako s vědou. Jestliže takové věci jako je lidová moudrost a slovesnost neposoudíme a nezhodnotíme umělecky, nemůžeme je hodnotit vůbec. Pokud profesor, jemuž nějaký Polynésan vypráví, jak kdysi nebylo nic než velký opeřený had, nepocítí vzrušení a skoro pokušení zatoužit, aby to byla pravda, pak ten učený muž něco takového vůbec nemůže posoudit. Když ho ty nejlepší autority amerických Indiánů ujišťují, že nějaký starodávný hrdina nosil slunce, měsíc a hvězdy v krabici a on nespráskne ruce a jako dítě nepovyskočí radostí nad tak roztomilým nápadem, pak o celé věci vůbec nic neví. Tahle zkouška není nesmysl, děti primitivů a barbarů se smějí a hopsají jako všechny jiné děti a my musíme mít jistou prostotu, abychom si dokázali znovu představit dětství světa. Když Hiawathovi jeho vychovatelka řekla, že válečník vyhodil svou babičku na měsíc, smál se tomu zrovna tak, jako se každé anglické dítě směje, když mu jeho pečovatelka povídá o krávě, která přeskočila měsíc. Dítě vtip pozná stejně dobře, jako většina lidí a lépe než někteří vědci. I pro fantastično je nejzazším testem přiměřenost nepřiměřeného, či příhodnost nepříhodného. Je to test, který musí vypadat libovolně či svévolně, protože je toliko umělecký. Bude-li mi nějaký badatel tvrdit, že se malý Hiawatha smál jen z úcty ke kmenovému obyčeji obětovat staré lidi kvůli úspornému hospodaření, odpovím mu, že tak to nebylo. Jestliže mi nějaký učenec bude vysvětlovat, že kráva skočila přes měsíc jen proto, že Dianě byla obětována jalovice, odpovím, že tak to nebylo. Stalo se to proto, že přeskočit měsíc byla očividně pro krávu ta správná věc. Mythologie je ztracené umění, jedno z mála skutečně ztracených umění, ale umění to je. Rohatý měsíc a rohaté telátko, když nechceme říct jelimánek, dávají dohromady dvojici s souladném a takřka tichém tvaru. A pokud vaši babičku vyhazujete k obloze, není to dobré chování, ale vkus máte naprosto v pořádku. A tak vědci jen zřídka chápou to, čemu umělci rozumí, že totiž ošklivé je jednou z oblastí krásna. Jen zřídka dopřávají grotesknímu legitimní svobodu. Divošský mýtus odmítnou brát vážně s tím, že je hrubý, nešikovný a jen dokládá úpadek, protože nemá všechnu krásu právě rozníceného posla Merkura na hoře vzpínající se v polibku k nebesům, když přitom má všechnu krásu Mock Turtle nebo Šíleného Kloboučníka. Pokud člověk trvá na tom, že poesie musí vždy být poetická, je to nejvyšší důkaz jeho prosaičnosti. Humor je někdy už v samotném tématu, jakož i ve stylu bajky. Australští domorodci považovaní za nejprimitivnější divochy mají příběh o obří žábě, která spolkla moře a všechny vody světa a k tomu, aby je vyplivla ji přimělo jen to, že byla donucena ke smíchu. Defilovala před ní všechna zvířata, zkoušela všechny své vylomenin, ale žábu, podobně jako královnu Viktorii, to nepobavilo. Nakonec se sesypala při pohledu na úhoře delikátně balancujícího na špici ocasu nepochybně s poněkud zoufalou důstojností. Z takové bajky lze vytvořit libovolné množství výborné fantastické literatury. V té představě suchého světa před blaženou potopou smíchu je obsažena jistá filosofie. V tvorovi zvícím hory, jež vybuchuje jako vodnatý vulkán je obsažena představivost, v pomyšlení na jeho vyvalený vzhled, když kolem něj pochodoval pelikán nebo tučňák je spousta legrace. V každém případě se nakonec žába rozesmála, leč tvář folklorního badatele zůstala vážná. Navíc, dokonce i tam, kde bajky zůstávají vůči umění podřadné, je věda nemůže řádně posoudit a ještě méně je lze řádně posoudit coby vědu. Některé mýty jsou hodně hrubé a divné, jako první dětské kresby, ale dítě se pokouší kreslit. Bylo by však chybou zacházet s nimi jako by to byl nebo měl být diagram. Badatel nemůže vynést vědecký závěr o divochovi, protože divoch nečiní vědeckých závěrů o světě. Říká něco docela jiného, něco, co bychom mohli nazvat klípky o bozích. Pokud bychom chtěli, mohli bychom říct, že tomu věří dřív, než byl čas to přezkoumat. Pravdivější by bylo říct, že to bylo přijato, než byl čas tomu začít věřit.
Přiznám se, že pochybuji o celé theorii šíření mýtů, či (jak tomu obyčejně bývá) mýtu jediného. Je pravda, že cosi v naší povaze a ustrojení působí, že mnohé příběhy si jsou podobné, ale každý z nich může být originální. Lidé si vzájemně nepůjčují příběhy, i když člověk může příběh vyprávět ze stejných pohnutek jako někdo jiný. Bylo by jednoduché obrátit celý argument o legendě k literatuře a proměnit ji v ve vulgární monomanii plagiátů. Ideje a představy podobné těm ze Zlaté ratolesti bych si troufl v jednotlivých moderních románech vysledovat stejně jako ve společných a starodávných mýtech. Dokázal bych třeba něco jako hrst květů sledovat od osudné kytice Becky Sharpe až k spršce růží posílaných princeznou ruritánskou. I když ale ony květiny mohou vyrážet z jedné půdy, není to jedna a ta samá zvadlá kytka předávaná z ruky do ruky. Tyhle květiny jsou pokaždé čerstvé.
Pravý původ všech mýtů již byl objevován příliš často. K mythologii je příliš mnoho klíčů, právě tak jako je příliš mnoho kryptogramů v Shakespearovi. Vše je falické, vše je totemické, všechno je čas setí a sklizně, vše je zlatá obětní ratolest, vše je slunce a měsíc, všechno jsou duchové a hrobové milodary. Každý folklorní badatel, který znal něco málo víc, než svou vlastní utkvělou teorii a představu, každý sečtělejší a v kritické kultuře zběhlejší člověk, třeba Andrew Lang, prakticky přiznával, že se mu z toho zmatku točila hlava. A přitom celý problém vzniká z toho, že se člověk snaží na tyto příběhy nahlížet zvenčí, jako by to byly předměty vědy, Stačí aby se jen podíval zevnitř a zeptal se sám sebe, jak by začal vyprávět příběh. Příběh může začít čímkoliv a pokračovat kamkoliv. Může začínat ptákem, aniž by pták byl totemem, může začínat sluncem, aniž by to byl sluneční mýtus. Říká se, že existuje jen deset zápletek, a jistě budou existovat společné a opakující se prvky. Nechte mluvit naráz deset tisíc dětí a vykládat je povídačky o tom, co dělaly v lese a bude snadné najít paralely nasvědčující kultu slunce nebo uctívání zvířat. Některé příběhy mohou být hezké a další budou pěkně hloupé a některé možná budou sprosté, posuzovat je však můžeme jen jako příběhy. Řečeno moderním dialektem, lze je posuzovat jen esteticky. Je až podivné, že estetika, tedy pouhý cit, který nyní smí uchvacovat moc, tam kde nemá žádného práva a ničit rozum pragmatismem a morálku anarchií, nemůže podat ryze estetický soud o tom, co je očividně ryze estetická otázka. Můžeme si vymýšlet co chceme a o čem chceme, jen o pohádkách ne.
Nu a první skutečností je, že nejprostší lidé mají ty nejvytříbenější myšlenky. To musí vědět každý, protože každý byl jednou dítětem. A jakkoliv je dítě nevědomé, ví víc než dokáže vyslovit a vnímá nejen atmosféry, ale i jemné odstíny. A v této záležitosti je několik jemných odstínů. Nechápe je nikdo, kdo někdy nepocítil něco, co lze nazvat jen bolestí umělce, který se snaží najít nějaký smysl a příběh v krásných věcech, které vidí, kdo nezažil jeho hlad po tajemství a hněv nad každou věží či stromem, které uniknou bez vypovězení svého příběhu. Cítí, že nic není dokonalé, pokud a dokud to není osobní. Bez toho stojí slepá nevědomá krása světa stojí v zahradě jako bezhlavá socha. Stačí, aby byl člověk jen velmi malým básníkem, aby zápasil s věží či stromem, dokud nepromluvily jako titán či dryáda. Často se říká, že pohanská mythologie byla personifikací sil přírody. Je to tvrzení v jistém smyslu pravdivé, ale velmi neuspokojivé, protože naznačuje, že síly jsou abstrakce a jejich personifikace je umělá. Mýty nejsou alegorie. Síly přírody v tomhle případě nejsou abstrakce. Není to tak, že by existoval jakýsi bůh gravitace. Může existovat nějaký duch, génius, vodopádu, ale ne duch pouhého padání a tím méně pouhé vody. Vydávat se za někoho nelze, když ten někdo není osoba. Vtip je v tom, že vodu zdokonaluje tím, že ji dodává významu. Father Christmas není alegorií sněhu a jmelí, není jen cosi, čemu se říká sníh a co až posléze dostalo uměle lidskou podobu po vzoru sněhuláka. Je čímsi co dává nový smysl a význam bílému světu a stálezeleným stromů. Sám sníh pak najednou vypadá, že je spíš teplý než studený. Test je tedy čistě imaginativní. Imaginativní ale neznamená imaginární. Neplyne z toho, že by byl čistě jen, jak říkají moderní lidé, subjektivní, a myslí tím falešný. Každý skutečný umělec vědomě nebo nevědomě cítí, že se dotýká transcendentálních pravd, že jeho obrazy jsou stíny věcí viděných přes závoj. Jinými slovy řečeno, přirozený mystik ví, že tu cosi je, cosi za oblaky či v nitru stromů, ale věří, že to lze nalézt hledáním krásy a usilováním o ni, že imaginace je jakýmsi zaklínadlem, které ji dokáže přivolat.
Nu, nerozumíme tomuto procesu v sobě samých, a mnohem méně v našich nejvzdálenějších spolutvorech. Nebezpečí v třídění těchto věcí spočívá v tom, že to pak může vypadat jako bychom jim porozuměli. Skutečně výborné folkloristické dílo, třeba Zlatá ratolest, zanechají v příliš mnoha čtenářích například myšlenku, že ten či onen příběh o čarodějově či obrově srdci v truhle nebo jeskyni „znamená“ jen nějakou pitomou a statickou pověru zvanou „vnější duše“. My ale nevíme, co ty věci znamenají, a pak prostě proto nevíme, proč jsme sami pohnuti, když je slyšíme. Představme si, že v příběhu někdo řekne: „Utrhni tuhle květinu a v hradu za mořem zemře princezna.“ Když to čteme, nevíme, proč ne něco hne v našem podvědomí, nebo proč to, co je nemožné vypadá skoro jako nevyhnutelné. Představme si, že čteme „A v okamžiku, kdy král sfoukl svíčku, jeho lodi ztroskotaly daleko u pobřeží Hebrid.“ Nevíme, proč obrazivost přijala obraz dřív, než jej mohl rozum odmítnout, ani proč takové spojitosti jako by se spojovaly s čímsi v duši. V takových idejích jako je vnější duše jsou velmi hluboké věci z naší přirozenosti, jakýsi matný smysl pro závislost velkých věcí na malých, jakýsi temný náznak, že věci, které jsou nám nejblíž dostupují až kamsi mimo náš dosah, jakýsi svátostný pocit magie v hmotných látkách a mnoho jiných emocí, již více než vybledlých. Nejlepší kritikové si všimli, že u nejlepších básníků je podobenství často obrazem, který jako by stál docela vedle textu. Je právě tak irelevantní jako vzdálený hrad ke květině nebo pobřeží Hebrid ke svíčce. Shelley přirovnává skřivana k mladé dámě na věži, k růži zapletené v hustém porostu a vůbec k řadě věcí, které vypadají, jako by byly skřivanovi na obloze právě tak nepodobné jako cokoliv jiného bychom si dokázali představit. Myslím, že nejmocnějším kusem čisté magie v anglické literatuře je často citovaná pasáž z Keatsova Slavíka o kasematech otevírajících se do zhoubné pěny. Nikdo si ani nevšimne, že je to obraz přicházející jakoby odnikud, že se objevuje najednou po nějakých právě tak irelevantních poznámkách o Rút a že nemá vůbec nic společného s tématem básně. Pokud existuje nějaké místo, kde nikdo nemůže rozumně očekávat, že by našel slavíka, pak je to parapet přímořského okna. Jenže v naprosto stejném smyslu by nikdo nečekal, že v truhle pod mořem najde obrovo srdce. Nu, třídit a klasifikovat básnické metafory by bylo velmi nebezpečné počínání. Když Shellley říká, že mrak vyjde „like a child from the womb, like a ghost from the tomb“ /jako dítě z lůna, jako z hrobu duch pozn. překl./ bylo by docela dobře možné první označit za velmi hrubý mýtus zrození a druhý za přežitek uctívání duchů, který přešel v uctívání předků. To je ale špatný způsob, jak zacházet s mrakem a může způsobit, že se učenec ocitne ve stejné situaci jako Polonius a bude až příliš připraven myslet jako lasička nebo velmi podobně velrybě.
Z této psychologie bdělého snění plynou dva fakty, které je nutno mít na mysli během celého jejich vývoje v mythologiích, ba dokonce v náboženstvích. Za prvé jsou tyto imaginativní imprese často přísně lokální. Ani zdaleka to nejsou abstrakce proměněné v alegorie, často jsou to spíš obrazy téměř soustředěné do idolů či model. Básník vnímá tajemství jednoho konkrétního lesa, ne zalesňovací vědy nebo ministerstva lesů. Uctívá vrchol konkrétní hory , ne abstraktní ideu výšky. Zjišťujeme tak, že bůh není obyčejná voda, ale často je to jedna konkrétní řeka, může také být mořem, protože moře je též jedním proudem, obtékajícím kolem celého světa. Není pochyb o tom, že nakonec se mnohá božstva rozšíří v živly, jsou však něco víc než všudypřítomná. Apollo nebydlí prostě všude tam, kde svítí slunce, jeho domov je na delfské skále. Diana je dost velká na to, aby byla současně na třech místech, na zemi, v nebi a v pekle, ale větší je Diana Efeská. Nejnižší formou těchto pocitů byl pouhý fetiš nebo talisman, něco jako jsou ty, které si dávají do svých aut milionáři. Může to však také vytvrdnout do čehosi podobného vysokému a vážnému náboženství, kde se spojuje s vysokými a váženými povinnostmi do bohů měst a dokonce do bohů domácího krbu. Druhým důsledkem je to, že v těchto pohanských kultech jsou všechny odstíny upřímnosti – a neupřímnosti. V jakém přesně smyslu si Athéňan myslel, že má obětovat Pallas Athéně? Který učenec si je doopravdy jistý odpovědí? V jakém smyslu si dr. Johnson doopravdy myslel, že se má dotknout všech sloupů na ulici nebo sbírat kůru z pomerančů? V jakém smyslu si dítě doopravdy myslí, že musí stoupat na každou druhou dlaždici na chodníku? Jasné jsou přinejmenším dvě věci. V prostších a méně nejistých časech bys se tyto formy mohly stát pevnějšími, aniž by musely nabývat na vážnosti. Denní sny lze sehrát za denního světla s větší svobodou uměleckého výrazu, ale možná jaksi s lehčím krokem náměsíčníka. Oblečte dr. Johnsona do starodávného pláště, ověnčete ho (s jeho laskavým svolením) girlandou a on bude procházet se vší vážností a úctou pod onou oblohou dávného jitra, dotýkat se řady posvátných sloupů s vyřezanými hlavami podivných krajních bohů, stojících na okraji země a života člověka. Dopřejte dítěti volnost od mramoru a moasik klasických chrámů, aby si mohlo hrát na celé podlaze vykládané černými a bílými čtverci a ono toto naplnění svého lenivého a přelétavého denního snu ochotně učiní polem pro vážný a elegantní tanec. Ale sloupy a dlaždice jsou trochu víc a trochu méně než to, co jsou v moderních omezeních. Kvůli tomu, že jsou brány vážně nejsou o moc vážnější. Je jim vlastní tatáž upřímnost, která k nim patřila vždy, upřímnost umění jako symbolu, jež vyjadřuje velmi reálné spirituality věcí pod povrchem života. Upřímné ovšem jsou jen ve smyslu umění, ne ve smyslu morálky. Z výstředníkovy sbírky pomerančové kůry se na středmořské slavnosti mohou stát pomeranče nebo ve středomořském mýtu zlatá jablka. Nikdy však nejsou na stejné úrovni s rozdílem mezi tím, když někdo dá pomeranč slepému žebrákovi a tím, když někdo s rozmyslem pečlivě umístí oloupanou kůru od pomeranče tak, aby po ní slepý žebrák uklouzl a zlomil si nohu. Rozdíl mezi těmi dvěma věcmi je rozdílem druhu a ne stupně. Když dítě stoupne na dlaždici necítí, že by udělalo něco špatně, jako když stoupne psovi na ocas. A je velmi jisté, že bez ohledu na to, jaký žert, sentiment nebo výmysl poprvé pohnul Samuela Johnsona, aby sahal na dřevěné sloupy, nikdy na dřevo nesahal s takovým pocitem s jakým vztáhl ruce k dřevu onoho hrozného stromu, který byl smrtí Boha a životem člověka.
Jak už bylo řečeno, tohle neznamená, že v takové nálada skutečná, nebo že v ní není náboženský cit. Skutečností je, že katolická církev celé to populární předávání místních legend a lehčích slavnostní lidem z obrovským úspěchem převzala. Do té míry, nakolik bylo toto pohanství nevinné a v souladu s přírodou, není důvodu, aby nad ním svatí patroni nedrželi záštitu zrovna tak jako pohanští bohové. A v každém případě tu jsou v té nejpřirozenější přetvářce jisté stupně vážnosti. Není většího rozdílu, než mezi tím, když si představujeme, že v lese jsou víly, což často neznamená nic jiného, než si myslet, že by se do nějakého lesa víly hodily a tím, když se necháme vyděsit natolik, že si raději zajdeme míli, než abychom prošli kolem domu, o kterém jsme si usmysleli, že tam straší. Za tím vším je fakt, že krása a hrůza jsou dvě velmi skutečné věci, které se vztahují k velmi skutečnému duchovnímu světu a dotýkat se jich, i kdyby jen v pochybnosti nebo fantasii, znamená hnout čímsi hlubokým v duši. Tomu všichni rozumíme a tomu rozuměli i pohané. Jde tu ovšem o to, že pohanství duší nehýbalo, leda těmito pochybami a fantasiemi, což má za důsledek, že dnes máme z pohanství sotva víc, než pochyby a fantasie. Všichni nejlepší kritici se shodují, že nejlepší básnící, například v pohanské Helladě, měli vůči bohům postoj, který člověka křesťanské éry docela mate a přijde mu podivný. Podle všeho se přiznávalo, že mezi bohy a člověkem existuje konflikt, vypadá to však, jako by všichni pochybovali o tom, kdo je v něm hrdina a kdo lump. Je to pochybnost, která platí nejen pro pochybovače jako byl Euripides v Bakchalii, vztahuje se i na umírněné konservativce, třeba na Sofokla s jeho Antigonou, ba i na řádného toryho a reakcionáře, třeba Artistofana a jeho Žáby. Někdy to vypadalo, jako by Řekové věřili v první řadě v úctu, jen neměli koho by uctívali. Smysl celé hádanky však spočívá v tom, že celá ta neurčitost a proměnlivost začala výmysly a sněním a že pro vzdušné zámky neexistují žádná pravidla architektury.
To je mocný a rozvětvený strom zvaný mythologie, který rámuje celý svět a jehož vzdálené větve pod jinou oblohou nesou draze pořízené asijské modly podobné barvitým ptákům, africké zpola vypálené fetiše , vílí krále a princezny lidových příběhů z lesů, láry Latinů zarostlé mezi olivami a vinicemi i vznosnou svrchovanost řeckých bohů nesoucí se na mračnech Olympu. To jsou mýty a kdo nemá pochopení a sympatii pro mýty nemá pochopení a sympatii pro lidi. Ovšem ten, kdo pro ně má největší pochopení si zároveň nejvíce uvědomuje, že nejsou a nikdy nebyly náboženstvím v tom smyslu, jímž jsou náboženstvím křesťanství nebo islám. Uspokojují některé z potřeb, které uspokojuje náboženství a to zejména potřebu dělat o jistých datech jisté věci, potřebu ideových dvojčat slavení a formálnosti. I když ovšem člověku dávají kalendář, neposkytují mu konfesi či krédo. Člověk nevstane, aby řekl „Věřím v Jupitera, Juno a Neptuna…etc.“, tak, jak vstane, aby řekl „Věřím v Boha, Otce Všemohoucího“ a celý zbytek Apoštolského vyznání víry. Mnozí věřili v některé a v jiné ne, nebo v jedny víc a v druhé měně, nebo jen velmi matným a poetickým způsobem. Nikdy nebyli shromážděni v pravověrném pořádku, pro zachování jehož neporušenosti by lidé bojovali a byli mučeni. A už vůbec by se v tomhle smyslu nikdo nepostavil a neřekl „Věřím v Odina, Thora a Freyu“, protože mimo Olymp dokonce i olympský řád nabýval na mlhavosti a chaotičnoti. Zdá se mi zřejmé ,že Thor nebyl vůbec bůh, nýbrž hrdina. Nic, co by se alespoň trochu podobalo náboženství by nezobrazilo kohokoliv podobného bohu jak se šátrá jako trpaslík v obrovské jeskyni, jež se nakonec ukáže být obrovou rukavicí. Téhle nádherné nevědomosti říkáme dobrodružství. Thor mohl být velký dobrodruh, ale označovat ho za boha je něco podobného jako srovnávat Jahveho a Jacka s fazolovým výhonkem. Odin byl zřejmě skutečným barbarským náčelníkem, možná z temných století počátku křesťanského středověku. Polytheismus na svých okrajích vyprchává do pohádek nebo barbarských vzpomínek, není to monotheismus tak, jak ho vyznávají skuteční monotheisté. Opět to uspokojuje potřebu zvolat nějaké vznosné jméno nebo ušlechtilou vzpomínku ve chvílích, jež jsou samy o sobě vznosné a ušlechtilé, jako je třeba narození dítěte nebo záchrana města. Takhle to jméno ovšem užívali mnozí, pro které to bylo jen jméno. A konečně to uspokojovalo, či spíše částečně uspokojovalo, cosi velmi hluboko uložené v lidskosti, totiž ideu odevzdání části něčeho jako podíl neznámým mocnostem, odlévání vína na zem, vrhání prstenu do moře, jedním slovem, ideu oběti. Idea nevyužít naší výhody plně, odložení něčeho na druhou misku vah k vyvážení naší pochybné pýchy, splacení desátku naší zemi, je moudrá a cenná. Tato hluboká pravda o nebezpečí drzosti, toho, abychom nebyli příliš velcí na své poměry, se vine všemi velkými řeckými tragediemi a je tím, co je činí velkými. Spolu s ní se proplétá téměř tajemný agnosticismus o skutečné povaze bohů, kteří mají být usmiřováni. Tam, kde je gesto odevzdání nejvelkolepější, třeba u velkých Řeků, jde skutečně mnohem víc o ideu, že člověku prospěje, když přijde o vola, než že by si bůh pomohl tím, že ho získá. Říká se, že v některých hrubších formách se groteskně naznačuje, že bůh oběť skutečně jí. Něco takového je ovšem popíráno omylem, jímž jsem tuto poznámku o mythologii začal. Je to nepochopení psychologie snů s otevřenýma očima. Ditě, které předstírá, že v dutém stromě je goblin, udělá něco hrubého a hmotného, třeba mu tam k jídlu nechá kus koláče. Básníky by mohl udělat něco elegantnějšího a důstojnějšího, třeba donést bohu květiny a ovoce. Ale stupeň vážnosti v obou takových činech může být i stejný i se lišit v téměř libovolné míře. Hrubý výmysl totiž není konfesí či krédem o nic víc, než jím je idealisovaný výmysl. Pohan jistě není takový nevěřící jako atheista, aniž by věřil podobně jako křesťan. Cítí přítomnost sil, o nichž si vymýšlí a dohaduje se. Sv. Pavel řekl, že Řekové měli jeden oltář určený neznámému bohu. Popravdě ovšem byli všichni jejich bozi neznámí. A ke skutečnému přelomu v dějinách došlo v okamžiku, kdy jim Pavel zvěstoval toho, kterého nevědomky uctívali. Podstatu celého toho pohanství lze shrnout asi takto. Je to pokus dosáhnou božské skutečnosti toliko imaginací, již v její vlastní sféře rozum nijak neomezuje. Pro pohled na celé dějiny je zcela zásadní, abychom si povšimli, že rozum i u nejracionálnějších z těchto civilisací čímsi zcela odděleným od náboženství. Teprve když jsou takové kultury v úpadku nebo defensivě, objeví se skoro jako dodatečný nápad pár novoplatoniků nebo brahmínů, kteří se je pokouší racionalistovat a i tehdy jen tak, že se pokouší o alegorie. Ve skutečnosti ovšem řeky mythologie a filosofie běží vedle sebe a nesmísí se dokud obě nevtečou do moře křesťanstva. Prostí sekularisté pořád mluví tak, jako by to byla církev, kdo vnesl schisma mezi rozum a náboženství. Ve skutečnosti je pravda taková, že církev byla vůbec první, kdo se pokusil rozum a náboženství spojit. Takové spojení kněží a filosofů v jednom celku nikdy dříve neexistovalo. Mythologie tedy hledala boha skrze imaginaci, nebo hledala pravdu skrze krásu v tom smyslu, v němž krása obsahuje mnoho nejgrotesknější ošklivosti. Jenže imaginace má své vlastní zákony a tedy i své vlastní triumfy, jimž nerozumí ani logikové ani mužové vědy. Tomuto imaginativnímu instinktu zůstala věrná přes tisíc výstředností, přes všechny primitivní kosmické pantomimy s prasetem žeroucím měsíc nebo světem vytaženým z rozpárané krávy, přes závratné křeče a mystická znetvoření asijského umění, přes všechnu strohost strnule zírajících egyptských a asyrských portrétů, přes všechna možná rozbitá zrcadla umění, které jako by deformovala svět a ukazovala oblohu na špatném místě, přes to všechno zůstala věrná čemusi o čem nelze vést spor, čemusi, co dovoluje nějakému umělci z nějaké školy, aby se náhle zastavil před jistou konkrétní deformací a řekl: „Můj sen se stal skutečností.“ Proto všichni skutečně cítíme, že pohanské či primitivní mýty jsou nekonečně podnětné, a to pokud jsme dost moudří na to, abychom nebádali po tom, co naznačují a k čemu podněcují. Všichni proto cítíme, co se myslí pod tím, že Prometheus ukradl oheň z nebes, dokud nějaká ješitná a puntičkářská pesimistická nebo pokroková osoba nevysvětlí, co se tím míní. Proto všichni známe smysl Jacka a fazolového stonku, dokud nám to někdo nezačne vysvětlovat. V tomto smyslu platí, že mýty přijímají lidé nevědomí, ale v tom smyslu, že právě lidé nevědomí dokáží ocenit báseň. Imaginace má své vlastní zákony a triumfy a její obrazy se začínají odívat ohromnou mocí, ať už jsou to obrazy v mysli, obrazy z bláta, zda jsou vytvořeny z bambusu ostrovů jižních moří nebo mramoru hor Hellady. Jenže triumfy byl vždy jeden problém, který jsem na těchto stránkách pokoušel marně analysovat, ale snad jen mohu závěrem formulovat následujícím způsobem.
Jádro a krize celé věci je v tom, že člověk zjistil, že je pro něj přirozené zbožně se klanět, i kdyby se měl zbožně klanět něčemu nepřirozenému. Modla mohla stát strnule a podivně, ale gesta člověka, který se jí klaněl, byla velkorysá a krásná. Nejenže se cítil svobodnější, když se sklonil, on se ve skutečnosti cítil větší, když se klaněl. Cokoliv mu od těch dob bralo gesto klanění jej ve zbožné úctě ochromovalo a dokonce navždy mrzačilo. Omezení na světskost bude proto od té doby vždy útiskem a zotročováním. Znemožnit člověku modlit se znamená dát mu roubík, nemůže-li pokleknout, je v okovech. V celém pohanství proto cítíme podivný dvojí dojem a pocit důvěry a nedůvěry. Když člověk dělá úkon či gesto pozdravu či oběti, když odlévá úlitbu nebo zdvihá meč, ví že dělá něco cenného a mužného. Ví, že dělá jednu z těch věcí, pro něž byl člověk stvořen. To také ospravedlňuje jeho imaginativní experiment. Jenže právě protože to začalo imaginací, končí to jakýmsi úšklebkem a zesměšněním, zejména pokud jde o předmět té úcty. Tento výsměch v intensivnějších okamžicích mysli se stává v řecké tragedii téměř nesnesitelnou ironií. Vypadá to, jako by byl nepoměr mezi knězem a oltářem, nebo mezi oltářem a bohem. Kněz vypadá, jako by byl vážnější a slavnostnější a téměř posvátnější než bůh. Celý řád chrámu je pro jisté části naší povahy, naší přirozenosti, pevný, rozumný a uspokojivý. To platí s výjimkou samého jejich středu, který vypadá podivně proměnlivý a sporný, podobný tančícímu plameni. Celek byl postaven kolem první myšlenky a ta první myšlenka je pořád ještě jakousi fantasií, takřka frivolním výmyslem. V onom podivném místu setkávání vypadá člověk sošněji než socha. Sám může navždy stát v ušlechtilém a přirozeném postoji Modlícího se chlapce. Ovšem bez ohledu na to jaké jméno je napsáno na podstavci, zda Diovo, Amonnovo, či Apollonovo, bůh jemuž se klaní se jmenuje Proteus. O Modlícím se chlapci by se dalo možná říci, že potřebu spíš vyjadřuje, než naplňuje. Jeho ruce jsou zdvižené kvůli normálnímu a nutnému počínání, to že má ruce prázdné je však nicméně podobenstvím. O povaze oné potřeby budeme ještě mluvit, zde bychom snad mohli říct, že se možná tento pravý instinkt nasvědčující, že modlitba a oběť znamenají pro člověka svobodu a rozšíření vztahuje až k oné ohromné a polozapomenuté představě universálního otcovství, jíž jsme viděli, jak všude padá z jitřní oblohy. To je pravda a přece to není pravda celá. V básníkovi představovaném pohanem zůstává nezničitelný instinkt, že se tak docela nemýlí v tom, kam umisťuje svého boha. Je to cosi v duši poesie, když ne zbožnosti. A největší z básníků, pokud ho definujeme jako básníka, nám neřekl, že by nám dal vesmír, absolutno, nebo nekonečno, ale ve svém vlastním větším jazyce místo přebývání a jméno. Žádný básník není toliko pantheistou, i ti, které považujeme za nejpantheističtější, třeba Shelley, začínají právě tak jako pohané s nějakým místním a konkrétním obrazem. Koneckonců Shelley psal o skřivanovi, protože to byl skřivan. Nemůžete vydat mezinárodní a imperiální překlad pro jižní Ameriku, kde byste ze skřivana udělali pštrosa. Mythologická imaginace se tedy pohybuje jakoby v kruzích, vznáší se protože hledá své místo nebo se na ně chce vrátit. Jedním slovem řečeno je mythologie hledání, je to cosi,co spojuje stále se vracející touhu s právě tkak se vracející pochybností a do představy hledání místa , které v sobě má tu nejtemnější, nejhlubší a nejtajemnější lehkomyslnost ze všech nalezených míst mísí tu nejhladovější upřímnost. Tak daleko nás dokáže vést osamělá imaginace, později se musíme obrátit k osamělému rozumu. Nikde po celé téhle cestě nejdou společně. Právě tím se všechny tyhle věci liší od náboženství či od reality, kde se tyto dimense setkávají v jakési pevné podobě. Od reality se neliší tím, jak vypadají, ale tím, čím byly. Obraz může vypadat jako krajina, může ji připomínat v jednom každém posledním detailu. Jediný detail v němž se liší je ten, že to žádná krajina není. Je to jen takový rozdíl, který odlišuje portrét královny Alžběty I. od královny Alžběty I. Jen v tomto mythickém a mystickém světě může portrét existovat před osobou a proto to byl portrét neurčitjší a pochybnější. Kdokoliv ale cítil a sytil se atmosférou těchto mýtů bude vědět, co mám na mysli, když říkám, že v jednom smyslu ani netvrdily, že by byly skutečnostmi. Pohané o skutečnostech snili a sami by jako první vlastními slovy přiznali, že někteří přišli branou ze slonoviny a jiní branou z rohoviny. Vskutku to bývá tak, že sny, jež se dotýkají těchto jemných a tragických věcí bývají velmi živé a skutečně mohou způsobit, že se spáč probudí s pocitem, že mu ve snu puklo srdce. Bývá to tak, že se vznáší nad jistými vášnivými tématy setkání a rozchodu, života, jenž končí smrtí či smrti, jež je počátkem života. Deméter prochází postiženým světem a hledá ukradené dítě, Isis marně rozpíná své ruce nad světem ve snaze shromáždit Osirisovy údy a kopci zní nářek pro Atyse a lesy lkání nad Adonisem. Vším tím žalem se mísí mystický a hluboký doje, že smrt může vysvobozovat a tišit, že nám taková smrt dává božskou krev že sesbírání rozbitého božího těla představuje všechno dobro. Může o tom skutečně mluvit jako o přeznamenáváních, pokud a dokud pamatujeme, že jde jen o náznaky a směrem dopředu vržené stíny. Metafora stínu se tu zrovna velmi přesně trefuje do pravdy, která je tu velice důležitá. Stín je totiž tvar, je to něco, co přenáší právě jen tvar a ne strukturu či tkanivo. Byly to věci, které se podobaly něčemu skutečnému, a když říkáme, že se se podobaly, říkáme současně, že byly odlišné. Říct, že se něco podobalo psu znamená jinými slovy říct, že to nebyl pes a v tomto smyslu identity platí, že mýtus není člověk. O Isis ve skutečnosti nikdo nesmýšlel jako o lidské bytosti, Deméter nikdo nepovažoval za historickou postavu, ani Adonise za zakladatele církve. Neexistovala žádná idea, že by kdokoliv z nich změnil svět, spíše jejich opakující se smrt a život nesly smutné a krásné břímě neměnnosti světa. Nikdo z nich nebyl revolucí či obratem, leda ve smyslu v němž se otáčí slunce a měsíc. Uniká nám celý jejich smysl, pokud nevidíme, že jsou stínem, jímž jsme my a stínem, který se snažíme dohonit a zmocnit se ho. V jistých rysech oběti a společenství přirozeně naznačují jaký druh boha by je mohl uspokojit, nenaznačují však, že by byli uspokojeni. A pokud někdo říká, že by snad byli, tak špatně rozumí poesii.
Ti kdo mluví o pohanském Kristu mají méně pochopení pro pohanství než pro křesťanství. Ti kdo nazývají tyhle „kulty“ „náboženstvími“ a „srovnávají“ je s jistotou a výzvou církve mnohem méně něž my oceňují to, co učinilo pohanství lidským nebo to, co působí, že se klasická literatura dosud drží ve vzduchu jak píseň. Dokazovat, že hlad a pokrm je jedno a to samé, není zrovna lidskou laskavostí vůči hladovějícím. Tvrdit, že naděje ničí potřebu štěstí není zrovna pronikavé pochopení pro mladé. A tvrdit, že tyto obrazy v mysli, obdivované výlučně abstraktně, existovaly v jednom světě s živým člověkem a živou obcí, kteří je uctívali pro jejich konkrétnost, je už zcela nereálné. To už bychom mohli rovnou říkat, že kluk, který si hraje na zloděje je to samé jako muž, který prožívá svůj první den v zákopech, nebo že chlapcovy první fantasie o „té tak ne docela nemožné“ jsou to samé jako svátostné manželství. Podstatně se liší právě v tom, kde se povrchně podobají, skoro bychom mohli říct, že nejsou stejné, i když stejné jsou. Liší se jen v tom a proto, že jedna skutečná je a druhá ne. Nemyslím jen to, že já věřím, že jedna pravá je a druhá ne. Myslím tím to, že jedna nebyla nikdy zamýšlena stejně pravá či pravdivá jako ta druhá. V jakém smyslu měla být pravá jsem se tu pokusil neurčitě naznačit, nesporně je to však něco mnohem jemnějšího a téměř nepopsatelného. Je to tak jemné, že se badatelé, kteří tvrdí, že to staví jako protivníka našeho náboženství míjí celým smyslem a cílem svého bádání. Tomu, co znělo v dutém nářku nad mrtvým Adonisem a proč měla Velká matka dceru sezdanou se smrtí, rozumíme líp než učenci, dokonce i ti z nás, kteří nejsou učenci. Do elesijských mystérií jsme vstoupili hlouběji než oni a dosáhli jsme vyššího stupně, kde brány v branách střežily moudrost Orfeovu. Známe smysl všech mýtů. Známe poslední tajemství odkrytá dokonalému zasvěcenci. A není to hlas kněze nebo proroka hlásající „Tyto věci jsou“. Je to hlas snílka a idealisty naříkajícího „Proč tyto věci nemohou být?“

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s