VII. Válka bohů a démonů

Materialistická theorie dějin, že totiž veškerá politika a celá ethika jsou jen projevy ekonomiky je vskutku velmi prostý blud. Pozůstává toliko ze záměny a zmatení nutných podmínek pro život s běžnými životními starostmi, což je cosi zcela odlišného. Stejně dobře bychom mohli tvrdit, že jelikož může člověk chodit jen po dvou nohách, nevychází z jiného důvodu, než aby si koupil punčochy nebo střevíce. Člověk nemůže žít bez dvou opor v podobě jídla a pití, které ho drží zrovna tak, jako jeho dvě nohy, ale tvrdit, že právě jídlo a pití podněcovaly všechna lidská hnutí v dějinách můžeme asi tak, jako dovozovat, že cílem všech válečných pochodů a náboženských poutí v historii byla zlatá noha slečny Kilmanseegg nebo ideální a dokonalá noha sira Willoughby Patterneho. Jenže právě taková hnutí dávají dohromady příběh lidstva a bez nich by prakticky žádného příběhu nebylo. Krávy mohou být čistě ekonomické v tom smyslu, že si nedokážeme představit, že by dělaly o moc víc, než že se pasou a hledají lepší pastvinu, což je taky důvod, proč by čtení dějin krav ve dvanácti svazcích nebylo nějak zvlášť povznášející čtení. Ovce a kozy mohou být přinejmenším ve svém vnějškovém počínání ryzí ekonomky, což je ovšem důvod toho, proč ovce byla jen stěží hrdinkou epických válek a říší, které by stály za podrobné vyprávění, dokonce ani aktivnější čtvernožci neinspirovali knihy pro kluky nazvané Zlaté činy kurážných kozí nebo nějak podobně. Vzdáleni od hnutí, kterým se zdá, že lidský příběh je toliko ekonomický, můžeme říct, že ten příběh teprve začíná tam, kde motivy krav a ovcí končí. Těžko by se dalo tvrdit, že se křižáci ze svých domovů vydali do pusté divočiny, protože krávy míří z pustin na příjemnější pastviny, těžko by se dal obhájit i názor, že arktičtí průkopníci vyráželi na sever se stejnou materiální motivací, která pobízí vlaštovku odlétat na jih. A pokud z příběhu lidstva vynecháte všechny takové věci jako jsou veškeré náboženské války a toliko dobrodružné objevitelské výpravy, pak už to nejen nebude lidský příběh, ale už to nebude vůbec žádný příběh. Nárys či osnova dějin jsou dány těmito rozhodujícími křivkami či úhly, které narýsovala vůle člověka. Ekonomická historie, to ani historie není.
Vedle očividné skutečnosti, že lidé nemusí žít toliko pro pro potravu jen proto, že nemohou žít bez ní, je tu ještě hlubší omyl. Pravda je taková, že první věc, již má člověk na mysli není ekonomická mašinerie nutná k jeho životu, ale spíš jeho existence jako taková, svět na který pohlíží sotva každé ráno procitne a povah jeho obecného místa v něm. Je tu cosi, co je mu bližší než živobytí, a to je život. Na každou jeho myšlenku na to, kolik přesně práce je třeba na jeho mzdu a na to, kolik přesně musí vydělat na jídlo, připadá deset myšlenek na to, jak pěkný je dnes den, v jak divném světě to žije, nebo rozvah nad tím, zda život stojí za to, aby ho žil, nebo zvažování, zda jeho manželství krachuje, nebo nad tím, jak ho těší či matou jeho vlastní děti, nebo vzpomínkami na mládí nebo zkrátka ještě jinak povšechně přehlíží tajuplný úděl člověka. Tohle platí dokonce i o většině těch, kdo za otrockou mzdu pracují v našem skomírajícím moderním industrialismu, který svou ohavností a nelidskostí vpravdě procpal ekonomickou otázku do popředí. Ještě nezměrně pravdivěji to platí o spoustách venkovských rolníků, či lovců nebo rybářů, kteří tvoří skutečnou většinu lidstva. Dokonce i ti suší pedanti, kteří si myslí že ethika odvisí od ekonomiky musí uznat, že ekonomika odvisí od existence. A všechny možné pochyby a denní sny se týkají existence, ne toho, jak bychom mohli žít, ale proč žijeme. Důkaz pro to je velmi jednoduchý, tak jednoduchý jako sebevražda. Obraťte si v mysli svět vzhůru nohama spolu s ním postavíte na hlavu všechny politické ekonomy. Představme si, že se někomu chce umřít a že profesor ekonomie už bude poněkud otravný se svými propracovanými vysvětleními, kterak má žít. A všechny východiska či rozchody a rozhodnutí, která činí z naší lidské minulosti příběh mají tuto povahu zvratů v přímém směřování čisté ekonomie. Ekonomovi lze prominout jak to, že vypočítává sebevrahovi, kolik si ještě v budoucnu mohl vydělat, tak i to, že nabízí starobní důchod mučedníkovi. O budoucnost mučedníka se nemusí starat právě tak, jako mu nemusí záležet na rodině mnicha. Jeho plán v menší a rozmanité míře mění muž, který je vojákem a zemře za vlast, člověkem, který je rolníkem a chová v obzvláštním zalíbení svou půdu, či člověkem, který je tu více, tu méně zasažen nějakým náboženstvím, které mu dovoluje či zakazuje činit to či ono. Všechno to se ale vrací zpět ne k ekonomickým kalkulacím o živobytí, ale k elementárnímu pohledu na život. Vše se to obrací k tomu, co člověk v naprostém základu cítí, když z oněch podivných oken, jimž říkáme oči, spatří ono prazvláštní vidění, jemuž říkáme svět.
Žádný moudrý člověk nemůže chtít do světa vnášet další dlouhá slova. Dalo by se ale připustit, že potřebujeme něco nového, co bychom mohli nazvat psychologickými dějinami. Mám na mysli posouzení toho, co věci znamenají v lidské mysli, zejména v mysli běžného člověka, na rozdíl od toho, co je definováno či dovozeno z úředních formulací nebo politických prohlášení. Už jsem se toho dotkl v případě totemu, či vlastně libovolného populárního mýtu. Nestačí, když nám někdo tvrdí, že byl kocour označen jako totem, zejména, když označen nebyl. Chceme vědět, jaký se s tím pojil dojem. Byl spíš jako kočka Whittingtonova (Dick Whittington, slavný až legendární starosta londýnské City pozn. překl.) nebo kočka čarodějnice? Znělo její skutečné jméno Pašt nebo Kocour v botách? To jsou věci, které potřebujeme vědět, když se dotýkáme povahy politických a sociálních vztahů. Chceme znát skutečné cítění, jež bylo společenským poutem mnoha obyčejných lidí, stejně zdravě smýšlejících a stejně sobeckých, jako jsme my. Co cítili vojáci, když viděli proti obloze skvít se onen podivný totem, kterému my říkáme Zlatá orlice legií? Jaký měli vasalové dojem z těch další totemů lvů či leopardů na štítech jejich pánů? Dokud budeme opomíjet tuto subjektivní stránku historie, mohli bychom jednoduše mluvit o historii zevnitř, dotud bude mít ona věda, již lze lépe přesáhnout uměním, svá omezení. Dokud to historikové nedokáží, bude fikce pravdivější, než fakta. Více reality najdeme v románu, ano, dokonce i v historickém románu.
Tahle nová historie není nikde potřeba víc, než v psychologii války. Naše historie strnula v úředních dokumentech, ať veřejných i či soukromých, jež nám neříkají vůbec nic o věci samé. Přinejhorším máme jen úřední plakáty, které nemohly být spontánní právě proto, že byly oficiální. Přinejlepším máme jen tajnou diplomacii, která nemohla být populární právě proto, že byla tajná. Historický úsudek o skutečných důvodech, které velely vytrvat v boji, se zakládá na jednom či druhém z těchto dvou pramenů. Vlády bojují kvůli koloniím či obchodním právům, vlády jdou do války kvůli přístavům nebo vysokým clům, vlády se bijí za zlatý důl nebo naleziště perel. Stačilo by, zdá se, říct, že vlády prostě nebojují. Proč bojují bojovníci? Jaká je to psychologie, jež udržuje onu hroznou a strašnou věc zvaná válka? Nikdo, kdo ví i jen něco málo o vojácích, nevěří pošetilé představě učenců, že milionům lidí lze vládnout silou. Kdyby všichni začali lenošit, bylo by nemožné lenochy trestat. A jen ten nejmenší dotyk lenosti by celé tažení zmařil během půl dne. Co si ti muži doopravdy mysleli o politice? Pokud se řekne, že přejímali politiku od politiků, co si doopravdy myslili o politicích? Jestliže se vasalové slepě bili za svého knížete, co tihle slepí muži v knížeti viděli?
Existuje cosi, co všichni známe a co lze odpovídajícím jazykem pojmenovat jen jako realpolitik. Popravdě řečeno je to téměř šíleně nereálná politika. Vždycky se do omrzení a zpitomění opakuje, že lidé bojují kvůli materiálním cílům, aniž by se kdo jen na okamžik zamyslel nad tím, že pro muže, kteří ten boj vedou, jsou ony cíle sotva kdy materiální. V každém případě nikdo neumírá pro praktickou politiku, stejně tak, jako žádný člověk nezemře proto, že za to dostal zaplaceno. Nero si nemohl najmout stovku křesťanů, aby se nechali sežrat lvy po šilinku na hodinu, kvůli penězům se totiž lidé nestávají mučedníky. Ovšem vize vyvolaná reálnou či realistickou politikou je bezpříkladně šílená a neuvěřitelná. Copak by někdo mohl uvěřit, že si voják řekne: „Nohy mi můžou upadnout, ale já budu mašírovat, dokud mi neupadnou, protože si koneckonců potom užiju všech výhod plynoucích z toho, že moje vláda získá nezamrzající přístav ve Finském zálivu.“ Dokáže si snad někdo představit, jak čerstvě odvedený účetní povídá: „Pokud se dostanu do plynového útoku nejspíš v mukách umřu, ale utěšuje mně, že pokud bych se někdy rozhodl stát lovcem perel v Jižních mořích, je to dráha, která je teď pro mně a mé krajany otevřená.“ Materialistická historie je ze všech historií, ba i romancí, ta nejšílenější a nejneuvěřitelnější. Ať už války spouští a začíná cokoliv, pokračují a trvají kvůli čemusi v duši, čemusi příbuznému náboženství. Jde o to, co lidé cítí o životě a smrti, Člověk blízký smrti se obrací přímo k absolutnu, je nesmysl tvrdit, že si dělá starost jen s relativními a odlehlými komplikacemi, které tak či tak se smrtí skončí. Pokud ho udržují nějaké loyality, musí to být loyality stejně prosté jako smrt. Jsou to celkem vzato dvě ideje, které jsou vlastně jen dvěma stranami ideje jedné. První je láska k něčemu o čem se tvrdí, že je ohroženo, i kdyby to mělo být známo jen neurčitě jako domov, druhou je nelibost a vzdor vůči čemusi cizímu, co ohrožuje. První je mnohem filosofičtější než to vypadá, i když zde se tím zabývat nemusíme. Člověk nechce, aby byl jeho národní domov zničen nebo i jen změněn, protože si ani vzpomenout nedokáže na všechny dobré věci s ním spojené, právě tak jako se nechce dočkat toho, že jeho dům bude vypálen do základů, protože se nedokáže ani dopočítat věcí, které by mu scházely. Proto válčí, pro cosi, co vypadá jako mlhavá abstrakce, ale je to ve skutečnosti dům. Ovšem negativní stránka je právě tak silná i ušlechtilá. Nejtvrdší boj muži vedou, když mají pocit, že protivník je současně starý nepřítel i věčný cizinec, že jeho atmosféra je zcela cizí a protikladná. Tohle cítí Francouzi o Prusech či východní křesťané o Turcích. Pokud řekneme,že jde o odlišnost náboženství upadnou lidé do mdlého a bezútěšného hašteření o sektách a dogmatech. Politujme je a řekněme, že jde o rozdíl mezi smrtí a denním světlem, rozdíl, který se pokládá skutečně jako stín mezi naše oči a den. O tomhle rozdílu dokáží lidé přemýšlet dokonce i v okamžiku smrti, je to totiž rozdíl ve smyslu života.
V těchto věcech jsou lidé vedeni čímsi mnohem vyšším a svatějším než politikou, totiž nenávistí. Když muži v nejtemnějších dnech Velké války na těle či na duši strádali pro své blízké a drželi se seč mohli, už dávno jim coby motivace pro odmítnutí kapitulace nesloužily detaily diplomatických cílů. Pokud jde o vizi, která činila kapitulaci nemožnou, mohu promluvit za sebe a za ty, které znám nejlépe. Byl to pohled do tváře německého císaře vjíždějícího do Paříže. To není cit, který by někteří z mých idealistických přátel popsali jako lásku. Sám se docela spokojím s tím, že ho označím za nenávist, nenávist k peklu a všemu co působí a souhlasím i s tím, že jelikož nevěří v peklo, nemusí věřit v nenávist. Ovšem vzhledem k tomuto převažujícímu předsudku bylo zapotřebí tohoto dlouhého úvodu , abych zajistil správné porozumění, pro to, co se míní náboženskou válkou. Náboženská válka je, když se střetnou dva světy, tedy když se střetnou dvě vidění světa, nebo řečeno modernějším jazykem, když se střetnou dvě morální atmosféry. To, co jeden člověk dýchá je pro druhého jed a je zbytečné mluvit o tom, že by mor měl dostat místo na slunci. A právě tomuhle musíme porozumět, i kdybychom kvůli tomu měli odbočit, tomu, co se stalo ve Středomoří když přímo proti vzestupu republiky na Tibeře přišlo po moři se vezoucí Kartágo, jež se nad ní tyčilo a opovrhovalo jí, temné všemi hádankami Asie a vlekoucí za sebou všechny kmeny a závislá umění imperialismu.
Starověké náboženství Itálie bylo celkem vzato směsí, kterou jsme posuzovali, když jsme se zabývali mythologií, až na to, že tam, kde měli Řekové přirozený sklon k mythologii, se Latinové podle všeho doopravdy obraceli k náboženství. Řekové i Latinové násobili počty bohů, přesto se někdy zdálo, že to dělají téměř z protikladných důvodů. Někdy se zdálo, že řecký polytheismus se větvil a rozkvétal směrem vzhůru, jako větve stromu, kdežto italský polytheismus košatěl spíš směrem dolů, jako kořeny. Pravdivější by snad bylo říct, že větve prvního se zlehka zdvihaly, obsypané květy, zatímco ty druhé se ohýbaly k zemi obtížené plody. Chci tím říct, že se zdá, že Latinové množil počty bohů, aby je přiblížili lidem, kdežto řečtí bohové se zdvihají a září k jitřnímu slunci. Na latinských kultech naši pozornost připoutá především jejich místní a zejména domácký charakter. Nabýváme dojmu, že se božstva hemží kolem domu jako mouchy,získáme dojem bůžků shromažďujících se kolem sloupoví, kde se věší jako netopýři nebo si jako ptáci staví hnízda pod střechou. Přímo vidíme boha střechy a boha sloupů od vrat, boha dveří, ba i boha kanálů. Tvrdilo se, že celá mythologie byla jakousi pohádkou, ale tohle byla pohádka jistého druhu, kterou bychom mohli správně nazvat pohádkou od krbu, nebo pohádkou z dětského pokoje, protože to byl příběh zevnitř domu, podobný těm, v nichž židle a stoly mluví jako skřítkové. Staří domácí bohové italských venkovanů byli podle všeho velké neohrabané dřevěné obrazy bezvýraznější než hlavy, které otloukl pohrabáčem Quilp. Toto náboženství domova bylo velmi domácké. Ve spleti italské mythologie byly samozřejmě i méně lidské prvky. Na římská božstva byla nasazena řecká, tu a tam se pod povrchem skrývaly ošklivější věci, experimenty v pohanství krutějšího druhu, třeba aricijský ritus, kde kněz zabíjí zabijáka. Tyhle věci ale vždy byly v pohanství potenciálně přítomné, rozhodně nejsou zvláštností pohanství latinského. Jeho specifika bychom zhruba mohli shrnout tak, že pokud mythologie personifikují síly přírody, pak tato mythologie představuje přírodu proměněnou silami člověka. Byl to bůh obilí a ne trávy, dobytka a ne divoké zvěře v lesích, zkrátka kult byl kultivovaný kulturou tak, jako mluvíme o polích kultivovaných zemědělstvím.
S tím se pojí i paradox, který je dosud hádankou či hlavolamem ohledně Latinů. Spolu s náboženstvím, které se vinulo přes každou domácí maličkost jako popínavá rostlina tu bylo cosi, co mnohým připadalo jako zcela opačný duch, duch vzpoury. Imperialisté a reakcionáři používají Řím často jako hotový vzor řádu a poslušnosti, ale Řím byl pravým opakem. Skutečná historie antického Říma se mnohem víc podobá historii moderní Paříže. V moderní řeči bychom ho mohli označit za město postavené z barikád. Říká se, že Janusova brána se nikdy nezavírala, protože Řím vždy někde vedl nějakou válku, skoro stejně tak platilo, že v Římě samotném zuřila věčná revolta. Stát, který vnutil světu mír sám nikdy, od prvních plebejských nepokojů po poslední otrocké války, v míru nebyl. Sami vládci byli vzbouřenci.
Mezi tímto náboženstvím v soukromí a touto revolucí ve veřejném životě existuje skutečný vztah. Příběhy, které jsou sice otřepané, ale to jim nic neubírá na jejich heroičnosti, nám připomínají, že republika byla založena vraždou tyrana, jež byla odvetou za urážku choti, že tribunové lidu byli znovu ustanoveni po další, jež byla odvetou za urážku dcery. Pravda je taková, že jen muži, jimž je rodina posvátná, mohou mít kdy status či standard, podle nějž by mohli kritisovat stát. Jedině oni se mohou dovolávat čehosi světějšího, než jsou bohové města, totiž bohů domácího krbu. To je důvod, proč lidi mate, když vidí, že národy, jako jsou Francouzi či Irové, jež jsou považovány za strnulé v domácích záležitostech, jsou současně považovány za neklidné v politice. Zastavit se u této domácí záležitosti je užitečné proto, že je to přesný příklad toho, co se zde rozumí pod historií zevnitř, jakoby zvnitřku domů. Dějiny Říma, které jsou toliko politické, mohou docela správně uvádět, že to či ono byl cynický či krutý skutek římských politiků, ale duch který zvedl Řím zespoda byl duchem všech Římanů a nebude planou frází, když jej připodobníme k Cincinnatovu ideálu odejít ze senátu k pluhu. Takoví muži posilovali svou ves po všech stránkách a její vítězství už rozšířili po celé Itálii, dokonce i nad Řeky vítězili, když tu byli postaveni před válku, jež změnila svět. Nazval jsem ji válkou bohů a démonů.
Na protějším břehu vnitrozemského moře stálo město, jež neslo jméno Nové město. Bylo tehdy už mnohem starší, mocnější a lépe se mu vedlo, než městu italskému, ale v jeho atmosféře pořád zůstávalo něco, co působilo, že jeho jméno nebylo tak docela nepřípadné. Říkalo se mu nové, protože to byla kolonie, jako třeba New York nebo Nový Zéland. Byl to opěrný bod či sídlo energie a expanse velkých obchodních měst Týru a Sidonu. Trochu se podobalo novým zemím či koloniím, na svět se dívalo sebevědomě a po obchodnicku. Rádo říkalo věci, které zněly jakousi kovovou jistotou, jako kdyby si bez souhlasu nového města nikdo ani nemohl v moři opláchnout ruce. Tak jako dva velké přístavy a trhy z nichž pocházel jeho lid totiž téměř výlučně záviselo na velikosti a síle svých lodí. Z Týru a Sidonu si přineslo ohromný talent pro obchod a pozoruhodnou zkušenost s cestováním. Přineslo si i jiné věci.
V předchozí kapitole jsem lehce dotkl psychologie, jež je za jistým typem náboženství. Lidé lačně dychtící po praktických, na rozdíl od poetických, výsledků, měli sklon vzývat duchy hrůzy a donucení, aby si bohy přizpůsobili podle svého hýbali zoufale Acherónem. Vždy je tu jakási matná představa, že tyhle temnější mocnosti opravdu udělají, co je třeba a bez zbytečných řečí. Ve vnitřní psychologii púnských národů nabyla tahle forma pesimistické praktičnosti velkých rozměrů. V Novém městě, kterému Římané říkali Karthago, stejně jako v mateřských městech Fénicie, se bůh, který se staral, aby se věci děly, jmenoval Moloch. Možná byl identický s jiným božstvem, které známe jako Baala, Pána. Římané zprvu nevěděli, jak mu říkat, nebo co si o něm myslit, museli se vracet až k nejnechutnějšímu z mýtů řeckého či římského původu a srovnávat jej se Saturnem pojídajícím své vlastní děti. Jenže uctívači Molocha nebyli ani nechutní ani primitivní. Bylo to příslušníci zralé a nablýskané civilisace, překypující vytříbeností a přepychem, nejspíš byli mnohem civilisovanější, než Římané. A Moloch nebyl mýtus, nebo přinejmenším jeho krmě nebyla mýtická. Tihle lidé se skutečně scházeli, aby svolávali požehnání nebes na svou říši tím, že vrhali stovky svých novorozenců do velké pece. Takovou kombinaci dokážeme přiblížit leda tak, když si představíme množství manchesterských podnikatelů s jejich cylindry a licousy, jak se každou neděli ubírají na jedenáctou dopoledne do kostela, aby se podívali na zaživa pečené dítě.
První fáze téhle politické či obchodní pře lze sledovat až příliš podrobně, právě proto, že je toliko politická či obchodní. Púnské války jednu dobu vypadaly, jako by neměly nikdy skončit, a dokonce není snadné říct, kdy vlastně začaly. Řekové a Sicilané už víceméně bojovali na evropské straně proti africkému městu. Karthago Řecko porazilo a Sicílii obsadilo. Karthago se také pevně usadilo ve Španělsku a mezi Sicílií a Španělskem by bylo město Latinů snadno obklíčeno a rozdrceno, kdyby bylo z těch, které se dají rozdrtit snadno. To, co je přitom na tomhle příběhu opravdu zajímavé, je fakt, že Řím byl rozdrcen. Nebýt jistých jak morálních, tak materiálních prvků, skončil by příběh tam, kde si Karthago jistě myslelo, že skončil. Je docela běžné vyčítat Římu, že neuzavřel mír. Ovšem pravý lidový instinkt říkal, že s takovými lidmi se mír uzavřít nedá. Je docela běžné Římu vyčítat jeho Delenda est Carthago, Kartágo musí být zničeno. Ještě běžnější je zapomínat, že podle všeho zdání byl zničen Řím. Až příliš často se zapomíná, že vůně posvátna, která se nad Římem vždy vznášela na něm lpěla i proto, že náhle vstal z mrtvých. Karthago bylo, jak už to u takových podnikavých států bývá, aristokracií. Tlak bohatých na chudé byl právě tak neosobní jako neodolatelný. Takové aristokracie totiž nikdy nepřipustí osobní vládu, což byl možná i důvod, proč byla tahle tak žárlivá na osobní talent. Jenže génius se může objevit kdekoliv, dokonce i ve vládnoucí třídě. Jako by to bylo proto, aby nejvyšší zkouška byla tak hrozná, jak to jen bylo možné, stalo se, že jeden z největších karthaginských rodů měl vydat muže, který z jejich zlacených paláců měl vyjít se vší energií a originalitou odnikud pocházejícího Napoleona. V nejhorší krisi války Řím zjistil, že samotná Itálie byla, vojenským zázrakem, napadena ze severu. Hannibal, v jeho jazyce to jméno znamenalo Milost Baalova, vláčel přes hvězdnatou samotu Alp těžkopádné řady své výzbroje a zamířil na jih k městu, jež před všemi svými děsivými bohy slíbil zničit.
Hannibal pochodoval k Římu a Římané, kteří vyrazili do války proti němu měli dojem, že válčí s kouzelníkem. Dvě velké armády se vpravo a vlevo od něj utopily v bažinách Trebie, čím dál víc jich pohlcoval hrůzný vír Cannae, víc a víc jich nastupovalo jen proto, aby se pod jeho dotykem hroutili zničeni. Nejvyšší znamení všech pohrom, totiž zrada, obracela jeden kmen za druhým proti skomírající věci Říma a nezdolný nepřítel se pořád valil městu blíž a blíž. Za velkým vůdcem šla kypící kosmopolitní karthaginská armáda připomínající přehlídku celého světa, sloni rozechvívali zemi jako pochodující hory, s nimi šli obří Galové ve své barbarské plné zbroji, temní Španělé přepásaní zlatem a hnědí Núbijci se na svých koních bez postrojů míhali tam a zpět všemi směry a za nimi celé davy desertérů, žoldáků a všelijakých lidí a milost Baalova je přecházela.
Římští augurové a písaři, kteří o oné hodině říkali, že přinesla nepřirozená znamení, že se narodilo dítě se sloní hlavou, nebo že hvězdy padaly jako kroupy, chápali to, co se doopravdy přihodilo mnohem filosofičtěji, než moderní historik, který v tom nevidí nic víc, než úspěšnou strategii, která byla výsledkem obchodního soupeření. Pocit té doby a na místě samém byl velmi odlišný, jak to zakouší vždy ti, kdo prožívají, že do jejich atmosféry proniká nějaká cizí jako mlha nebo hnusný smrad. Římskou představivost takovými znameními přírody, jež se sama stávala nepřirozenou, jistě nenaplnila jen vojenská porážka, a zcela jistě ne jen ekonomická rivalita. Byl to Moloch hledící se svou děs budící tváří z hory Latinů přes pláně, byl to Baal zašlapávající svýma kamennýma nohama vinice, byl to hlas Tanít, té neviditelné, šeptající zpoza jejích vlekoucích se závojů o lásce hrozivější, než nenávist. Hořící italská obilná pole, zničené vinice byly něco víc než skutečnost, byla to alegorie. Byla to zkáza domáckých a plodných věci, chřadnutí a zmírání lidského před nelidským, které daleko přesahovalo lidskou věc zvanou krutost. Domácí bůžkové se v temnotě pod svými nízkými střechami hluboce klaněli a nad nimi nesl vítr zpoza všech hradeb démony a zněla trubka z Tramotane. Brána Alp byla rozražena a vyvrácena a ve velmi vážném a vůbec ne vulgárním smyslu se rozpoutalo hotové peklo. Zdálo se, že válka bohů a démonů již skončila a bozi že jsou mrtví. Orlice byly ztraceny, legie rozprášeny a v Římě nezbývalo než cti a chladné udatnosti zoufalých.
Jen jediná věc v celém světě ještě Karthago ohrožovala a to bylo Karthago. Stále tu ještě fungovalo vnitřní působení elementu silného ve všech podnikavých státech a byla tu i přítomnost ducha, kterého známe. Pořád tu ještě byl pevný rozum a prohnanost mužů, kteří řídí velké podniky, pořád tu byly rady nejlepších finančních expertů, pořád tu byla ekonomická moc, pořád tu byl široký a praktický rozhled mužů světaznalých a to byly věci, v něž mohli Římané doufat. Jak se válka vlekla, zdálo se, k tragickému konci, postupně narůstala chabá a divná naděje, že možná nedoufají marně. Prostí a praktičtí kartaginští podnikatelé, uvažující, jak už to u takových lidí bývá, v pojmech živých a vymírajících ras, jasně viděli, že Řím už ani neumírá, ale že je mrtev. Bylo po válce, bylo zjevné, že italské město už dál nemůže vzdorovat, a nebylo představitelné, že by někdo vzdoroval, když už to bylo beznadějné. Za těchto okolností zbývalo posoudit další sadu obecných a rozumných principů praktického podnikání. Války se vedly penězi, a tedy peníze stály, možná ve svých srdcích cítili, jako mnozí jiní jejich druhu, že válka nakonec musí byt malinko zlá, jelikož stojí peníze. Přišel čas na mír a ještě víc čas na ekonomiku. Zprávy od Hannibala, které čas od času přicházely a žádaly o posily, byly směšným anachronismem, teď bylo potřeba postarat se o důležitější věci. Je možná pravda, že ten či onen konsul podnikl poslední smělý výpad do Metauru, zabil Hannibalova bratra a jeho hlavu s latinskou zuřivostí vrhl do Hannibalova tábora. Šílené podniky tohoto druhu ale jen naznačovaly, za jak beznadějnou Latinové svou věc považovali. Ovšem dokonce ani vznětliví Latinové nemohli být tak šílení, aby se věčně drželi ztracené věci. To byl argument nejlepších finančních expertů, kteří zahazovali čím dál víc dopisů plných poněkud divných poplašených zpráv. Tak argumentovala a jednala velká říše kartaginská. Ony nesmyslné předsudky, kletba podnikavých států, ona pitomost v jistém ohledu praktická a onen génius v jistém ohledu zbytečný je dovedli k tomu, že onoho velkého umělce ve škole zbraní, jehož jim bohové dali zbytečně, opustili a nechali vyhladovět .
Proč si lidé pořád pohrávají s divnou myšlenou, že něco špinavého musí svrhnout něco velkomyslného, že existuje jakési mlhavé spojení mezi bystrostí a brutalitou, nebo že nesejde na tom, že je někdo nudný, pokud je současně zlý? Proč považují všechnu rytířskost za pouhý sentiment a každý sentiment za slabost? Dělají to proto, že je, ostatně jako všechny lidi, v první řadě inspiruje náboženství. Podobně jako všichni lidi i oni přemýšlí nejprve o své představě o povaze věcí, o své ideji o tom, v jakém světě žijí. A oni věří, že jedinou nejzazší věcí na světě je strach a tedy, že samo nitro světa je zlé. Věří, že smrt je mocnější než život a že tedy mrtvé věci musí být mocnější než věci živoucí, ať už ty mrtvé věci jsou zlato, železo a stroje nebo skály, řeky a síly přírody. Tvrzení, že lidé které potkáváme při posezení u čaje nebo s nimi rozprávíme na zahradní slavnosti tajně uctívají Baala nebo Molocha může vypadat fantasticky. Jenže tohle ekonomické smýšlení má svou svou vlastní kosmickou vizi a to je vize Karthaga. Měla v sobě brutální chybu a ta přinesla Karthagu zkázou. Moc punské říše se zhroutila proto, že tenhle materialismus obsahuje šílenou lhostejnost ke skutečnému myšlení. Jelikož je příliš praktický na to, aby byl i morální, popírá to, co každý praktický voják nazývá morálkou armády. Domnívá se, či se mu spíš zdá, že peníze budou válčit i tehdy, když už muži dál bojovat nebudou. S punskými obchodními knížaty to bylo stejné. Jejich náboženství bylo náboženstvím zoufalství a to i tehdy, když se jejich praktické vyhlídky byly velmi nadějné. Jak mohli pochopit, že Římané doufají, i když jejich vyhlídky byly beznadějné? Jejich náboženství bylo náboženstvím síly a strachu, jak mohli pochopit, že lidé mohou strachem opovrhovat i tehdy, když byli silou donuceni podrobit se? Jejich filosofie světa měla ve svém samém nitru únavu a v první řadě byli unaveni válčením. Jak pak mohli pochopit ty, kdož válčili i když byli bojem unaveni? Jak zkrátka mohli mysli člověka porozumět ti, kdo se tak dlouho kořili před nemyslícími věcmi, před penězi, hrubou silou a bohy, kteří měli zvířecká srdce? Znenadání je probudila zpráva, že uhlíky, jimiž pohrdali tolik, že je ani nezašlapali, se všude opět rozmáhají v plameny, že Harsubal byl poražen, Hannibal že čelí přesile, že Scipo vytáhl do Španělska a pak do Afriky. Před samými branami zlatého města pro ně Hannibal naposledy bojoval a prohrál a Karthago padlo, jak nepadlo před ním nic od pádu Satanova. Z jména Nového města zbylo jen jméno. Nezbyl po něm ani kámen v písku. Pravda, před konečnou zkázou byla svedena ještě jedna válka, ale zkáza byla konečná a úplná. Až lidé, kteří o mnoho století později kopali hluboko v základech našli hromadu stovek malých koster, svatých ostatků onoho náboženství. Karthago totiž padlo pro věrnost své filosofii a svou vizi vesmíru dovedlo k jejímu logickému důsledku: Moloch pozřel své děti.
Bohové znovu povstali a démoni byli nakonec poraženi. Byli ale poraženi poraženými a téměř poraženi mrtvými. Romanci Říma nikdo nerozumí, ani tomu, proč poté dospěl k representativnímu vůdcovsví, jež vypadlo téměř jako osudem předurčené a v podstatě přirozené. Kdo by nepomyslel na agonii hrůzy a pokoření v nichž vytrval ve svědectví příčetnosti, jež je duší Evropy? Stál nakonec sám uprostřed impéria, protože jednou před tím stál sám uprostřed zkázy a zmaru. Všichni lidé koneckonců věděli, že je představitelem lidstva, a to i tehdy, když jej lidé odmítli. A tu něj padl stín zářivého a přece neviditelného světla a břímě věcí, jež teprve měly nastat. Nemáme se pokoušet dohadovat, jak či v které chvíli mohla kdy svět zachránit Boží milost, je však jisté, že zápas, který vedl k ustavení křesťanstva by byl velmi odlišný, kdyby tu namísto říše římské byla říše kartaginská. Pokud po celých věcích božské věci sestoupily aspoň na věci lidské a ne nelidské, musíme za to děkovat trpělivosti punských válek. Evropa si vypěstovala své vlastní neřesti a bezmoc, jak načrtneme na další stránce, ale to nejhorší, co si vypěstovala se nepodobalo tomu, z čeho unikla. Může rozumný člověk srovnávat velkou dřevěnou panenku, od níž dítě očekává, že sní kousek večeře, s velkou modlou od níž se čekalo, že bude žrát děti? To je měřítko toho, jak daleko svět sešel z cesty ve srovnání s tím, jak daleko sejít mohl. Pokud byli Římané nelítostní, pak to bylo v pravém smyslu vůči nepříteli a ne jen vůči obchodnímu rivalovi. Nepamatovali si obchodní stezky a pravidla, ale tváře zkřivené v úšklebku, a nenáviděli nenávistnou duši Karthaga. A jestliže jsme nikdy nemuseli kácet háje Venušiny přesně tak, jak lidé káceli háje Baalovy, pak jsme Římanům za cosi zavázáni. Jejich hrubosti vděčíme částečně za to, že naše úvahy o lidské minulosti nejsou jen hrubé. Za to, že přechod od pohanství ke křesťanství byl i mostem i přelomem vděčíme těm, kdo se starali o to, aby pohanství bylo a zůstávalo lidské. Pokud jsme, po všech těch věcích, v jakémsi smyslu s pohanstvím v pokoji, pokud o našich otcích dokážeme smýšlet laskavěji, je dobré mít na paměti, jak to bylo, a jak to být mohlo. Jen proto můžeme celou tíži starověku nést zlehka a nemusíme se třást, když na fontáně zahlédneme nymfu nebo na přání k Valentinu amorka. Smích a smutek nás pojí s věcmi dávno minulými a vzpomínanými bez zneuctění a nemůžeme se tak docela bez jistého dojetí nedívat na to, jak na sabinskou farmu padá soumrak a neslyšet, jak domácí bůžci jásají, když se Catullus vrátil domů do Sirmia. Deleta est Carthago.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s