VIII. Konec světa

VIII. The End of the World
Seděl jsem jednoho letního dne na palouku v Kentu ve stínu malého vesnického kostelíka s poněkud zvláštním společníkem, s nímž jsem zrovna byl na vycházce po lesích. Patřil do skupiny výstředníků, na něž jsem narazil na svých potulkách a jejichž novým náboženstvím je vyšší úroveň myšlení, do níž jsem byl zasvěcen natolik, že jsem seznal jakousi vznosnou atmosféru a dojem výšky a doufal, že na nějakém dalším a esoteričtějším stupni objevím i počátky myšlení. Můj společník byl z té skupiny nejzábavnější, protože bez ohledu na to, jaký mohl mít postoj k myšlení, velmi je převyšoval přinejmenším pokud šlo o zkušenost, protože zatímco oni meditovali na předměstích, on procestoval tropy, třebaže čelil obvinění, že při vyprávění svých příběhů z cest poněkud přehání. Ale ať už se o něm a proti němu říká cokoliv, mám ho raději, než jeho společníky, do lesa jsem s ním vyšel ochotně a nemohl jsem pak než pomyslet, že svou sluncem ožehnutou tváří, hustým zježeným obočím a zašpičatěným vousem trochu připomíná Pana. Potom jsme se usadili na louce a lenivě se dívali na vršky stromů a věž venkovského kostela, teplé odpoledne se mezitím pomalu ukládalo do brzkého podvečera, vysoko na obloze se zdálky ozýval zpěv sotva viditelného ptáka a starodávné sady zahrady Anglie spíš hladil než čeřil jemný vánek. Do toho mi můj společník řekl: „Víte, proč se věže kostelů zdvihají takhle do výšky?“ Projevil jsem uctivý agnosticismus a on jen tak mezi řečí odpověděl: „Je to stejné jako s obelisky, falický kult starověku.“ To jsem se na něj najednou podíval, jak tam leží a pošilhává přes svou kozí bradku a na okamžik jsem si pomyslel, že to není Pan, ale sám čert. Smrtelník nemá slov, jimiž by popsal, jak nesmírně a šíleně je nepříhodné a zvrhlé říct něco takového, v takovou chvíli a na takovém místě. Na okamžik jsem byl v náladě, v níž lidé upalovali čarodějnice, až jsem s náhlostí rozbřesku uvědomil zrovna tak nezměrnou absurditu. „Ale ovšem,“ řekl jsem po kratičkém zamyšlení, „nebýt falického kultu, jistě by se věže stavěly obráceně, směřovaly by dolů a stály by na špici.“ Mohl bych na tom poli sedět hodinu a smát se. Nezdálo se, že by se můj přítel urazil, protože pokud šlo o jeho vědecké objevy, nikdy dvakrát citlivý nebyl. Potkal jsem ho tenkrát náhodou a víckrát jsem ho neviděl. Řekl bych, že je teď už po smrti a i když to nemá nic společného s výkladem, stojí snad za to říct jméno tohoto stoupence historicko-kritického myšlení a vykladače primitivních počátků náboženství, nebo alespoň jméno, pod nímž byl znám. Byl to Louis de Rougemont (dobový dobrodruh, který se chlubil pravděpodobně smyšlenými výpravami v Austrálii a jinde pozn. překl.).
Na šílený obrázek kentského kostelíka postaveného na špičku věže, jako v nějaké staré venkovské na hlavu postavené povídačce, si vzpomenu pokaždé, když slyším podobné řeči o pohanských počátcích a na pomoc si volám smích obrů. To se pak cítím vůči všem ostatním vědeckým badatelům, historickým kritikům, a autoritám na starověké a moderní náboženství právě tak milý a laskavý, jako k chudákovi starému Luisi de Rougemont. Ale vzpomínka na tu nesmírnou absurditu zůstává jakýmsi měřítkem a obranou pro zachování příčetnosti nejen pokud jde o křesťanské kostely, ale i pokud jde o pohanské chrámy. O pohanských počátcích mluvilo velmi mnoho lidi právě tak, jako vážený cestovatel promluvil o počátcích křesťanských. Popravdě velmi mnoho moderních pohanů bylo vůči pohanství velmi příkrých. Velmi mnoho moderních humanitářů bylo velmi příkrých vůči skutečnému lidskému náboženství. Líčili je tak, jako by bylo všude a od počátku zakořeněno pouze v těchto odpudivých tajnostech a mělo povahu čehosi naprosto bezostyšného a anarchického. Nu, tomu já ani na okamžik nevěřím. Sám bych nich ani ve snu o celém Apollonově kultu nesmýšlel tak, jak asi De Rougemont smýšlel o kultu Kristově. Nikdy bych nepřipustil, že by v řeckém městě byla taková atmosféra, již se onomu šílenci podařilo ucítit v kentské vesnici. Naopak, dokonce i v této poslední kapitole o konečném rozpadu pohanství jde výlučně o to, že opět trváme na tom, že ten nejhorší druh pohanství již byl poražen druhem nejlepším. Kartaginské zlato bylo zdoláno pohanstvím nejlepšího druhu. A to také neslo římské vavříny. Vzato celkem a ve velkém měřítku vládlo od grampiánských zdí k zahradám na Eufratu to nejlepší, co do té doby svět viděl. To nejlepší zvítězilo, to nejlepší vládlo a to nejlepší se začalo kazit a rozkládat.
Pokud tuto širokou pravdu nepochopíme, budeme celý příběh vidět nakřivo. Pesimismus neznamená být unaven zlem, ale dobrem. Zoufalství není únava strádáním, ale radostí. Společnost začíná upadat tehdy, když v ní z toho či onoho důvodu přestávají fungovat dobré věci, když jídlo nesytí, léky neléčí a požehnání odmítá žehnat. Skoro bychom mohli říci, že ve společnosti bez takových dobrých věcí bychom sotva našli test, jímž bychom mohli poměřovat její úpadek. To je i důvod, proč některé ze statických obchodnických oligarchií, jako bylo třeba Karthago, vypadají trochu jako by v dějinách stály a zíraly podobny mumiím. Jsou tak vysušené, nabalzamované a omotané, že nikdo neví, jestli jsou staré nebo nové. Karthago ale bylo v každém případě mrtvé a nejhorší útok, kdy podniknutý na smrtelnou společnost, byl odražen. Co ovšem záleželo na tom, že nejhorší bylo mrtvé, když nejlepší umíralo?
Úvodem musíme poznamenat, že vztah Říma a Karthaga se částečně opakoval a rozšířil v jeho vztazích s národy, jež byly jak normálnější, tak bližší a příbuznější Římu, než Karthagu. Nemíním tu polemisovat s toliko politickým názorem, že římští státníci jednali bez skrupulí s Korintem nebo řeckými městy. Chci se ale postavit představě, že běžná římská nelibost vůči řeckým městům byla jen pokrytecká záminka. Nemíním z těchto pohanů dělat paladiny rytířstva s nacionalistickým cítěním, které nebylo známé dokud nepřišly křesťanské časy. Chci je ale představit jako lidi, kteří jako lidé cítili a jejich pocity nebyly jen předstírané. Pravda je taková, že slabina uctívání přírody a pouhé mythologie už kvůli nejhorší sofistice, sofistice prostoty, způsobila mezi Řeky zvrácenost. Právě tak, jako je uctívání přírody přivedlo k nepřirozenost, tak je zbožňování člověka přivedlo k nemužnosti. Pokud Řecko vedlo svého dobyvatele, pak ho mohlo i svést na zcestí, ale tohle byly věci, nad nimiž původně hodlal zvítězit , i kdyby jen sám v sobě. Je pravda, že v jistém smyslu bylo i v Sodomě a Gomoře méně nelidskosti než v Týru a Sidonu. Když se zamyslíme nad válkou démonů proti dětem nemůžeme dokonce ani řeckou dekadenci srovnávat s punským uctíváním ďábla. Není ale pravda, že by upřímné znechucení jedním či druhým muselo být nutně farisejské. Neodpovídá to ani lidské přirozenosti, ani zdravému rozumu. Nechme jakéhokoliv kluka, který měl to štěstí, že vyrostl ve zdraví a prostotě svých snů s otevřenýma očima o lásce, aby se poprvé doslechl o kultu Ganymedově a nebude jen šokován, bude mu z toho zle. A ten první dojem, jak už tu bylo o prvních dojmech řečeno víckrát, bude správný. Naše cynická lhostejnost je iluse, největší iluse ze všech, iluse důvěrné známosti. Je v pořádku představit si více či méně venkovanské ctnosti hord prvních Římanů reagujících i jen proti pouhým zvěstem o něčem takovém a reagujícím zcela spontánně a upřímně. Je správné to považovat, v menší míře, za zcela stejnou reakci jako proti krutosti Karthaga. Vzhledem k rozdílu ve stupni nevyvrátili Korint tak, jak vyvrátili Karthago. Pokud ale jejich postoje a jednání byly spíše destruktivní, pak ani v jednom případě jejich rozhořčení nutně nemuselo být pouhou samospravedlností zakrývající toliko sobectví. A pokud někdo trvá na tom, že ani v jednom případě nemohlo působit nic, než důvody státu a podnikatelská spiknutí, pak nám nezbývá než říct, že je tu cosi, čemu nerozumí a možná nikdy rozumět nebude. A dokud tomu někdy neporozumí, pak nemůže nikdy porozumět Latinům. To něco se jmenuje demokracie. Sám to slovo nejspíš mnohokrát slyšel a asi je častokrát použil, nemá ale ponětí co, znamená. Celou revoluční historii Říma provází neustávající tah k demokracii, stát a státník nemohli udělat nic bez značné podpory demokracie, demokracie toho druhu, který nemá nic společného s diplomacií. O římské oligarchii slyšíme tolik právě kvůli přítomnosti římské demokracie. Historikové poslední doby se kupříkladu snažili vítězství a udatnost Říma vysvětlit pomocí opovrženíhodné a opovrhované lichvy praktikované některými patriciji, jako kdyby Curius zdolal muže z makedonských falang tím, že jim půjčil peníze, nebo consul Nero vyjednal vítězství u Metauru za pět procentních bodů. O patricijské lichvě ovšem víme kvůli neustálým bouřím plebejců. Vláda punských knížat obchodu měla lichvu v samé své duši. Nikdy se ale neobjevil punský dav lůzy, který by si troufal označit je za lichváře.
I když byl vzestup Říma jako každá pomíjivá věc zatížen všemi hříchy a slabostmi smrtelníků, přece to byl doopravdy vzestup normálních a především populárních věcí a na ničem to nebylo nápadnější než na veskrze normální a hluboce populární nenávisti k zvrácenosti. Nu, mezi Řeky se zvrácenost stala konvencí. Je pravda, že se stala konvencí, zejména literární konvencí, do té míry, že ji někdy konvenčně kopírovali i římští literáti. To je ovšem komplikace, která z konvencí obyčejně vzniká. Náš cit pro odlišnost obou společností jako celku to nesmí otupit. Je pravda, že Vergilius jednou někde převezme Theocritovo téma, ale nikdo nemůže nabýt dojmu, že by se Vergiliovi to téma nějak zvlášť zamlouvalo. Vergilova témata byla obzvláště a nápadně normální a nikde to nebylo vidět víc, než u mravů: zbožnost a patriotismus a čest venkova. Když už vstupujeme do podzimu starověku, můžeme se docela dobře u básníkova jména zastavit. U jména, které bylo v tak svrchovaném smyslu samým hlasem podzimu v jeho zralosti a v jeho melancholii, v jeho plodech naplnění i vyhlídkách úpadku. Nikdo, kdo z Vergilia přečte i jen pár řádků nemůže pochybovat, že věděl, co pro lidstvo znamená morální příčetnost. Nikdo nemůže pochybovat o jeho pocitech, když byli démoni zahnáni na útěk před domácími bůžky. Na něm a na jeho díle jsou dvě konkrétní věci, které jsou obzvlášť důležité pro naši hlavní thesi. První je, že celý jeho velký patriotický epos se velmi konkrétním smyslu zakládá na pádu Troji, tedy na zapřisáhlé hrdosti, či snad pýše na Troju, jejímu pádu navzdory. Tím, že založení milované rasy a republiky vystopoval k Trojanům, započal cosi, co bychom mohli nazvat velkou římskou tradicí vinoucí se středověkými a moderními dějinami. V prvním náznaku jsme to již viděli v Homerově pathosu nad Hectorem, Ovšem Vergilius ji proměnil ne toliko v literaturu, ale v legendu. A byla to legenda takřka božské důstojnosti, jež náleží poraženému. Tohle byla jedna z tradic, které vskutku připravovaly svět na příchod křesťanství a zejména na příchod křesťanského rytířství. Právě tohle pomáhalo udržet a uchovat civilisaci za neustálých porážek v temném věku a válek s barbary, z nichž se to, co jmenujeme rytířství, zrodilo. Je to morální postoj člověka postaveného zády ke zdi a tou zdí byly hradby Troje. Přes celý středověk i moderní dobu můžeme tuto versi homérského konfliktu sledovat sterým způsobem v součinnosti se vším, co bylo spřízněné s křesťanským cítěním. Naši krajané i lidé v jiných zemí měli velké zalíbení v tom, aby podobně jako Vergilius tvrdili, že jejich národy vzešly z trojských hrdinů. Lidé všech možných druhů považovali nárok na to, že jsou potomky Hektorovými za heraldiku nejvyššího řádu . Zdálo se, že o to být potomkem Achillovým nestojí nikdo. Sama skutečnost, že trojské jméno se stalo jménem křesťanským a rozšířilo se až k nejzazším okrajům křesťanstva v Irsku a na gaelské vysočině, kdežto řecké jméno zůstalo spíše poněkud ojedinělé a pedantické, je holdem složeným téže pravdě. Vlastně k tomu patří jazyková zvláštnost, která je skoro až vtipem. Ze jména se stalo v angličtině sloveso a už sama fráze o hektorování, ve smyslu vychloubání, napovídá o myriádách vojáků, kteří si poražené a padlé Trojany vzali za vzor. Ve skutečnosti si ve starověku v hektorování neliboval nikdo méně než právě Hektor. Dokonce ale i násilník hrající si na dobyvatele si svůj titul sebral od přemoženého. To je i důvod, proč byla Vergiliova propagace trojského původu tak zásadně důležitá ve vztahu ke všem těm prvkům, kvůli kterým lidé říkali, že Vergilius byl téměř křesťan. Vypadá to jako by v rukou Prozřetelnosti byly dvě hračky či dva nástroje z jednoho kusu dřeva, z jednoho kmene stromu, a že jediné, co lze srovnávat s dřevěným Křížem z Kalvárie je dřevěný Kůň z Troji. A tak, v jakési divé alegorii, jež je svým cílem zbožná, třebaže svou formou je takřka rouhavá, by svaté Dítě mohlo bojovat s drakem dřevěným mečem a na dřevěném koni.
Druhým prvkem, který je u Vergilia pro naši argumentaci zásadní, je konkrétní povaha jeho vztahu k mythologii, nebo tomu, co bychom ve zvláštním smyslu mohli označit za folklor, tedy tomu, co obyvatelstvo věří a co si představuje. Každý ví, že jeho poesie se ve svých nejdokonalejších místech zabývá mnohem méně pompézností Olympu než posvátností či nadpřirozeností přirozeného a zemědělského života. Každý ví, že Vergilius hledal příčiny věcí. Mluví o tom, že je nenalézá ani tak v kosmických alegoriích Úrana a Chronose, ale spíš v Panovi a sesterstvu nymf a Sylvánovi, lesním starci. Nejvíc svůj je asi v jistých pasážích Eklog v nichž jednou provždy zvěčnil velkou legendu o Arkadii a pastýřích. I tu je velmi snadné se minutou cílem pro samou malichernou kritiku ohledně všeho, co dělí jeho a naši literární konvenci. Není nic umělejšího, než výčitky umělosti obrácené proti staré pastorální poesii. Naprosto jsme přehlédli a nepochopili, co měli na mysli naši otcové, když se dívali na vnějškovou stránku toho, co psali. Lidi tak bavilo, že porcelánová pastýřka byla udělaná z porcelánu, že se nikdy ani nezeptali, proč byla vlastně udělaná. Natolik si vystačili s tím, že se Veselým sedláčkem zabývali jako postavou, že se nikdy ani nezamysleli nad tím, kde se v opeře vzal, nebo jak zabloudil na scénu.
Zkrátka stačí, aby se člověk zeptal, proč je tu porcelánová pastýřka a ne porcelánový kramář. Proč nezdobí krbové římsy postavičky městských obchodníků v elegantních pózách, železářů ukutých ze železa či spekulantů se zlatem ze zlata tepaných? Proč v opeře hrají Veselého sedláčka a ne Rozverného politika? Proč tu není žádný balet s bankéři vykrucujícími piruety na špičkách lakýrek? Je to proto, že dávný lidský instinkt a humor vlastní lidem bez ohledu na libovolné konvence říká, že konvence složitých měst jsou opravdu méně zdravé a šťastné než venkovské zvyklosti. Tak tomu je i s věčností Eklog. Jistě moderní básník napsal Eklogy z Fleet Street, v nichž místo pastýřů zaujali básnící. Eklogy z Wall Street, kde by místo básníků zaujali milionáři ale ještě nikdo nenapsal. Je tomu tak proto, že existuje skutečná i když jen opakovaně se vracející tužba po takovém druhu prostoty a nikdy nenajdeme tužbu po takovém druhu složitosti. Klíčem k Veselému sedláčkovi je, že sedlák často veselý je. Nevěří tomu ti, kdo o něm zkrátka nic neví a proto ani neví, kdy nastávají doby jeho veselí. Ti, kdo nevěří v pastýřův svátek či píseň neznají jeho kalendář. Skutečný pastýř se skutečně v mnohém liší od pastýře ideálního, ale to ještě není důvod k tomu, abychom na skutečnost, v níž ideál koření zapomínali. K založení tradice je třeba pravdy. Tradice je třeba k ustavení konvence. Pastorální poesie je sice často vskutku konvenční, zejména v čase společenského úpadku. Watteaovi pastýři a pastýři odpočívali v zahradách Versailles v čase společenského úpadku. Časem úpadku byla i doba, kdy pastýři a pastýřky hráli na píšťaly a tančili v těch nejvyčpělejších nápodobách Vergilia. To ale není důvod k tomu, abychom nad umírajícím pohanstvím mávli rukou, aniž bychom vůbec porozuměli jeho životu. Není to důvod pro to, abychom zapomínali, že slovo pohan, pagan, je totožné se slovem venkovan. Můžeme tvrdit, že tohle umění je jen vyumělkované, ale není to láska k umělosti. Naopak je to svou samou povahou toliko nevydařené zbožňování přírody, čili láska k přirozenému.
Pastýři totiž umírali, protože umírali jejich bohové. Pohanství žilo z poesie, oné poesie, jíž jsme se už zabývali, když jsme se věnovali mythologii. Všude ale, a zejména v Itálii, to byla mythologie a poesie zakořeněná ve venkově a vesnické náboženství bylo do značné míry odpovědné za vesnické štěstí. Jenže jak společnost nabývala let a zkušeností začaly se projevovat slabiny v mythologii jako celku, které jsme už ukázali v příslušné kapitole. Tohle náboženství nebylo tak docela náboženstvím. Jinými slovy řečeno, tohle náboženství nebylo tak docela skutečností. Bylo to rozverné řádění mladého světa s obrazy a idejemi, podobné tomu jak mladý člověk řádí s vínem či milováním. Nebylo ani tak nemorální jako spíš nezodpovědné a nepředvídalo konečnou zkoušku časem. Tak jak bylo kreativní, bylo i ve stejné míře důvěřivé. Patřilo k umělecké stránce člověka, přece ale posuzováno i jen z umělecké stránky bylo už dlouho přetížené a zapletené. Stromy rodokmenů, které vyrostly ze símě Jupiterova tvořily spíš džungli než les, tvrzení a nároky bohů a polobohů připomínaly spíš něco, s čím by se měl vypořádat právník nebo profesionální heraldik, než básník. Není ovšem třeba dodávat, že tyto věci zarchaičtěly nejen v uměleckém smyslu. Čím dál okázaleji se objevoval onen květ zla, který je implicitní už v samém semeni uctívání a zbožštění přírody, bez ohledu na to, jak přirozeně se tváří. Už jsem řekl, že nevěřím, že by uctívání přírody touto konkrétní vášní nutně muselo začínat, k De Rougemontově škole vědeckého folkloru nepatřím. Nevěřím, že mythologie musí eroticismem začínat, věřím ale, že v něm musí skončit. Jsem si docela jist, že i skončila. Navíc nejenže poesie začala být čím dál amorálnější, ale její amorálnost byla čím dál neobhajitelnější. Výmysly a nápady upadajícího Říma začaly plnit řecké neřesti, orientální neřesti i náznaky starých hrůz semitských démonů, slétaly a hemžily se jako mouchy na hromadu hnoje. Každý, kdo si vyzkouší experiment nahlížení dějin zevnitř si všimne, že to má věru lidskou psychologii. Během odpoledne přijde hodina, kdy už dítě nebaví „hraní“, když už ho nebaví předstírat, že je lupič nebo Indián. To je chvíle, kdy začne trápit kočku. V rutinně spořádané civilisace nastane doba, kdy člověka přestane bavit hrát si na mythologii a předstírat, že strom je dívka nebo že se měsíc miloval s člověkem. Výsledek a účinek takové vyčpělosti je všude stejný, vidíme ho ve všem užívání drog, pití a všemožných sklonech zvyšovat dávku. Lidé hledají jako podnět pro své netečné smysly podivnější hříchy nebo okázalejší obscénnosti. Šílená orientální náboženství vyhledávají z téhož důvodu. Pokouší se bodáním probrat k životu své nervy, i kdyby k tomu měli použít nože Baalových kněží. Prochází se náměsíční zatímco spí a pokouší se probudit nočními můrami.
V této fázi pohanství proto zní písně a tance venkovanů v lesích čím dál slaběji. Venkovská či rolnická civilisace totiž upadala, nebo dokonce po celém venkově upadla a vyhasla. Říše byla nakonec organizována čím dál víc podle onoho otrockého systému, který obyčejně provází chlubení se organizací a věru byl skoro tak senilní jako moderní schémata organisace průmyslu. Je až příslovečné, že z toho, co bývalo venkovským rolnictvem se stala toliko městská populace závislá na chlebu a hrách, což zas může připomínat nějakou lůzu závislou na dávkách a kině. V tomhle i mnoha dalších ohledech moderní návrat k pohanství nebyl ani tak návratem k mládí, ale spíš ke starobě pohanství. V obou případech to ovšem mělo duchovní důvody a zejména duch pohanství odešel se svými spřízněnými duchy. Jeho žár vychladl s tím, jak jej opustili domácí bůžkové provázení bohy zahrad, pole a lesa. Lesní stařec byl už příliš stár, vlastně umíral. Když se říká, že Pan zemřel, protože se narodil Kristus, je to v jistém smyslu pravda. V jiném smyslu je skoro tak pravdivé, že lidé věděli, že Kristus se narodil, protože Pan byl již mrtev. Zmizení celé lidské mythologie po sobě zanechalo prázdnotu, která by byla právě tak dusivá jako vakuum, kdyby ji nenaplnila theologie. Nám tu teď ale jde o to, že mythologie by v žádném případě nakonec nemohla být tak trvanlivá jako theologie. Theologie je myšlení, ať už s ni souhlasíme nebo ne. Mythologie nikdy myšlením nebyla, a nikdo s ní nemohl nikdy doopravdy ani souhlasit ani nesouhlasit. Byl to vždy jen jakási okouzlující či okouzlená nálada a když ta pominula, už ji nebylo možné vrátit: Lidé nejenže přestali věřit v bohy, ale uvědomili si, že v ně nikdy nevěřili. Zpívali jim chvály, tančili kolem jejich oltářů. Hráli na píšťalu, hráli šaška.
Tak přišel do Arkadie soumrak a z bukového hájku smutně zněly poslední tóny píšťaly. Něco z toho smutku je již ve velkých vergiliovských básních, ale lásky a domácí bůžkové přetrvávají v takových nádherných verších jako byl ten, který pan Belloc zvolil jako zkoušku porozumění: Incipe parve puer risu cognoscere matrem (začni maličký matku pozdravovat úsměvem pozn. překl.) Ale jak u nich, tak u nás se lidská rodina začala hroutit pod otrokářskou organisací a městským naháněním do stád. Městská lůza začala být osvícená, to znamená, že přišla o mentální energii, která by mohla tvořit mýty. Všude kolem Středozemního moře lidé oplakávali ztrátu bohů, utěšovali je gladiátoři. Cosi podobného se mezitím stalo oné intelektuální aristokracii starověku, která tu volně chodila a rozprávěla od časů Sókrata a Platona pořád. Začali světu prozrazovat, že chodí kolem dokola v kruhu a povídají pořád dokola jedno a to samé. Filosofie začala být k smíchu, taky začala být nudná a protivná. Ono nepřirozené zjednodušování všeho do toho či onoho systému, jehož jsme si už povšimli jako chyby filosofů, prokázalo a odkrylo svou marnost i konečnost. Vše bylo ctností nebo štěstím, nebo vše bylo osudem nebo vše bylo dobré nebo vše bylo zlé, tak či tak vše bylo vším a nic víc už se nedalo říct, a tak to řekli. Mudrci a učenci degenerovali všude v sofisty, tedy v najaté rétory, nebo lidi kladoucí hádanky. Jedním z projevů a příznaků bylo i to, že se učenec začal měnit nejen v sofistu, ale v mága. Příchuť orientálního okultismu je v nejlepších domech velmi oceňována. Když už je filosof společenský bavič, může být rovnou i kejklířem.
Mnozí moderní lidé zdůrazňují, jak byl středomořský svět malý a jaké širší obzory ho mohly očekávat po objevu jiných kontinentů. Je to ovšem iluse, jedna z mnoha ilusí materialismu. Meze jichž dosáhlo pohanství v Evropě byly mezemi lidské existence, všude jinde přinejlepším dosáhlo právě těchto mezí. Římští stoici nepotřebovali žádné Číňany, aby je učili stoicismu. Pythagora nemuseli žádní Hindové učit o návratu, prostému životu nebo tomu, jak krásné je být vegetariánem. Nakolik mohli tyhle věci získat z Východu získali jich až příliš mnoho. Synkretisté byli zrovna tak jako theosofové přesvědčeni, že všechna náboženství jsou vlastně stejná. A jak jinak by mohli filosofii rozšířit pouhým rozšířením geografie? Sotva lze tvrdit, že by se mohli od Aztéků naučit čistšímu náboženství nebo sedět u nohou peruánských Inků. Celý zbytek světa byl změtí barbarství. Je zcela zásadní uvědomit si, že římská říše byla uznávána jako nejvyšší výdobytek lidského rodu a stejně tak výdobytek nejširší. Přes mocná díla z mramoru a kamen, přes kolosální amfiteátry akvadukty jako by by bylo neznámými hieroglyfy napsáno děsivé tajemství. Víc člověk nedokáže.
Nebylo to totiž poselství žhnucí na zdi v Babylonu, že jeden král byl shledán nedostatečným, nebo že jeho království dostane jiný, cizinec. Nebyla to žádná dobrá zpráva, jako jsou zprávy o invasi či dobyvatelském úspěchu. Nezbyl už nikdo, kdo by mohl přemoci Řím, nezbylo však ani nic, co by ho mohlo vylepšit, zdokonalit. Co bylo nejsilnější sláblo. To nejlepší se kazilo. Je nutné zas a znova zdůraznit a trvat na tom, že v jedné civilisaci Středozemního moře se sešlo mnoho civilisací, že již byla universální vyčpělou a sterilní universalitou. Národy se podělily o své zdroje, pořád to ale nestačilo. Říše založily společné podniky, ale pořád zůstávaly v bankrotu. Žádný filosof, který myslel skutečně filosoficky si nemohl myslet nic jiného, než to, že na onom ústředním moři vystoupala vlna světa nejvýše, až se zdálo, že se dotýká hvězd. Jenže ta vlna už začala opadat, byla to totiž jen vlna světa.
Mythologie i filosofie, v nichž bylo pohanství již analysováno, jím byly už vyčerpány, doslova až na dno. Pokud s množením a násobením magie začala být aktivnější třetí část, totiž démoni, nemělo to žádný jiný účinek, než destruktivní. Zůstává už jen čtvrtý prvek, či spíše první, který byl svým způsobem zapomenut, právě proto, že byl první. Mám na mysli prvopočáteční, odzbrojující, leč nepostižitelný dojem, že vesmír má nakonec přece jen jeden počátek a jeden cíl a protože má cíl, musí mít i tvůrce. Co se v téhle době s touto pravdou stalo v pozadí lidských myslí lze možná zjistit, rozhodnout a určit hůře. Tak jak se mračna mythologie trhala a řídla, někteří ze stoiků to viděli nesporně čím dál jasněji a velcí muži z jejich řad až do posledka udělali mnoho proto, aby položili základy konceptu morální jednoty světa. Židé svou tajenou jistotu o tom drželi pořád ještě žárlivě za vysokou ohradou výlučnosti, je ovšem náramně a silně příznačně charakteristické pro situaci a společnost, že některé vážené a oblíbené osoby, a zejména vážené a oblíbené dámy, judaismus přijaly. U mnoha jiných, zdá se mi, ovšem zde vstoupila do hry nová negace. Atheismus se v té abnormální době stal reálnou možností, protože sám atheismus je také abnormální. Není to jen popření dogmatu. Je to převrácení podvědomých předpokladů duše v tom smyslu, že předpokládá, že svět, který vidí má svůj smyl a své směřování. První evolucionista, který začal Boha nahrazovat Evolucí, Lucrecius, už člověku před očima rozhýbal svůj tanec blyštivých atomů, pod nímž si představoval vesmír stvořený chaosem. Zdá se mi ovšem, že to, aby se lidé začali zabývat takovou vizí neumožnila ani jeho silná poesie, ani jeho smutná filosofie. Bylo to něco z pocitu bezmoci a zoufalství, v němž lidé hrozili pěstmi ke hvězdám, když viděli, jak se nejlepší díla lidstva pomalu a beznadějně propadají do bažiny. Když sledovali, jak se nejvážnější a nejcennější z lidských děl vlastní vahou propadají, snadno mohli uvěřit, že i samo stvoření není než trvalým pádem. Mohlo se jim zdát, že všechny hvězdy jsou jen padající hvězdy a že i samy sloupy jejich vznešených portik se jen ohýbají pod jakousi postupnou záplavou. Pro lidi v takové náladě existoval důvod pro atheismus, který byl v jistém smyslu rozumný. Mythologie mohla pominout a filosofie ustrnout, ale pokud byla za takovými věcmi realita, pak jistě taková realita mohla udržet věci, jež se propadaly a tonuly. Nebylo Boha, protože pokud by Boha bylo, pak jistě právě v téhle chvíli by jednal a zachránil svět.
Život velké civilisace šel dál s ponurou zdatností, ba i s bezútěšným veselím. Byl to konec světa a nejhorší na něm bylo, že nemusel nikdy skončit. Mezi všemi mnohočetnými mýty a náboženstvími říše bylo dosaženo pohodlného kompromisu, že totiž každá skupina může volně konat svůj kult a jen projevit jakési oficiální gesto díků vůči tolerantnímu císaři tím, že zapálí špetku kadidla před jeho oficiálním titulem Divus (božský pozn. překl.) To přirozeně neznamenalo žádný problém, respektive mělo trvat dlouho, než si svět i jen uvědomil, že tu měl být někde nějaký triviální problém. Vypadalo to, že nějaké scény dělali kdesi jen členové jakési východní sekty či tajné společnosti a nikdo si nedokázal představit proč. Ten incident se jednou či dvakrát zopakoval a začal budit rozruch neúměrný své bezvýznamnosti. Nebylo to docela přesně tak, jak říkali tihle provinční lidé, ovšemže to ale znělo dostatečně podivně. Prý tvrdili, že Bůh je mrtev a že ho sami viděli zemřít. Mohla to být jedna z mnoha mánií, které vyvolalo dobové zoufalství, až na to, že oni nijak zvlášť zoufale nevypadali. Zdáli se být až nepřirozeně veselí a vysvětlovali to tím, že smrt Boha jim umožnila, aby ho jedli a pili jeho krev. Podle dalších svědectví nebyl Bůh nakonec tak docela mrtev a zmatenou představivostí se vleklo jakési fantastické pohřební procesí Boha, nad nímž slunce potemnělo, které ale skončilo tím, že mrtvá všemohoucnost rozrazila hrob a vstala znovu jako slunce. Lidé ovšem obzvláštní pozornost nevěnovali onomu podivnému příběhu. Lidé v tom světě viděli divných náboženství tolik, že by to naplnilo celý blázinec. Bylo tu cosi v tónu, jímž ti šílenci mluvili a v jejich formaci. Byla to sebranka barbarů a otroků, chuďasů a bezvýznamných lidí, ale měli vojenskou formaci a byli velmi absolutní v tom, kdo a co byl skutečnou součástí jejich malého systému, i v tom, co tvrdili. Ať mluvili, jak chtěli mírně, měla jejich slova zvuk železa. Lidé uvyklí příliš mnoha mythologiím a moralitám nemohli to tajemství nijak analysovat, leda se mohli dopustit podivného dohadu, že myslí právě to, co říkají. Všechny pokusy přivést je k rozumu pokud šlo o zcela jednoduchou záležitost se sochou císaře dopadaly jako snaha domluvit se s hluchými. Bylo to, jako by na zemi dopadl nový meteorický kov, jeho odlišnost se dala poznat už pouhým dotykem. Těm, kdo sáhli na jejich základ se zdálo, že narazili na skálu.
Proporce se věcí se v jejich přítomnosti zdály měnit s podivnou rychlostí podobnou snu. Dřív než si většina lidí všimla, že se něco stalo byla tahle hrstka přítomna velmi hmatatelně. Byli dost důležití na to, aby je bylo možné ignorovat. Lidé o nich náhle začali mlčet a strnule je obcházeli. Vidíme novou scénu, v níž se svět od těchto mužů a žen a oni stojí vprostřed velkého prostranství jako malomocní. Scéna se znovu mění a kolem onoho velkého prostranství se po všech stranách rozprostírá mračno svědků, nekonečné terasy plné tváří upřeně hledící směrem k nim, protože se jim dějí podivné věci. Pro šílence přinášejí dobrou zvěst byly vymýšleny nové druhy mučení. Ona smutná a a unavená společnost jako by v zahájení svého prvního náboženského pronásledování našla novou energii. Zatím nikdo pořádně neví, proč vyvážený svět ztratil svou rovnováhu kvůli lidem ze svého středu, ti ale stáli nepřirozeně klidně, zatímco se zdálo, že aréna světa se kolem nich prudce otáčí. A v oné temné hodině nad nimi zazářilo světlo, jež nikdy nepohaslo, bílý plamen, který k té skupině lnul jako záře z jiného světa. Tou září žhnula její stopa v soumraku dějin a vzdorovala vší snaze zmást ji mlhami mythologie a theorie. Byl to paprsek světla či snad blesku, který udeřil do světa samotného a je isoloval a korunoval. A sami nepřátelé ji učinili ještě zářivější a její kritici ještě nevysvětlitelnější, když kolem Církve Boží rozestřeli svatozář nenávisti.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s