I. Bůh v jeskyni

Tento náčrt lidského příběhu začal v jeskyni, v jeskyni, již populární věda spojuje s jeskynním člověkem a v níž byli ve skutečnosti nalezeny dávné kresby zvířat. Druhá polovina lidských dějin, jež byla jakoby novým stvořením, také začala v jeskyni. Je tu znovu i stín jakési fantasie v tom, že i v této jeskyni byla přítomna zvířata, protože ji užívali jako stáj horalé z vysočiny u Betléma, kteří dosud do podobných jeskyní a děr nahánějí dobytek na noc. Právě sem se do podzemí s dobytkem vplížil pár bez domova, poté co jim před nosem přibouchli dveře od přeplněného karavensraje a právě tady, přímo pod nohama kolemjdoucích, ve sklepě pod světem, se narodil Ježíš Kristus. V onom druhém stvoření bylo ovšem cosi symbolického skrytého v kořenech prvopočátečních skal a vpleteného mezi rohy prehistorického dobytka. I Bůh byl jeskynním člověkem, i on kreslil na stěny světa obrysy podivných, zvláštně zbarvených tvorů. Jenže obrazy, které maloval on obživly.
Masa legend a literatury, která stále nabývá a nabývat nepřestane, opakovala a rozeznívala změny tohoto jediného paradoxu, že ruce, jež stvořily slunce a hvězdy byly příliš malinké, aby pojaly velké dobytčí hlavy. Na tomto paradoxu, skoro bychom mohli říct, že na tomto žertíku, je založena veškerá literatura naší víry. A přinejmenším se podobá vtipu, že zrovna tohle je něco, co vědecký kritik nedokáže vidět. Složitě a namáhavě vysvětluje potíž, kterou jsme už vzdorně a téměř s úsměškem přehnali a mírně odsuzuje jako nepravděpodobné to, co jsme my už bláznivě vyzdvihli jako neuvěřitelné, jako něco, co by bylo příliš dobré, než aby to byla pravda, až na to, že to pravda je. Poté, co se o tomhle kontrastu mezi kosmickým stvoření a malinkým místním dětstvím opakovalo, vracelo, podtrhávalo, zdůrazňovalo, radovalo se, zpívalo, křičelo, burácelo, o kvílení nemluvě, ve sto tisících hymnů, koled, veršovánek, rituálů, obrázků, básní a lidových kázáních, bychom snad mohli podotknout, že příliš nepotřebujeme, aby nějaký historicko kriticky smýšlející učenec obracel naši pozornost k něčemu, co je na tom kontrastu trochu podivné. Zejména je zbytečné, aby to zkoušel někdo z těch učenců, kterým dlouho trvá, než jim dojde vtip, dokonce i takový , který udělají sami. Jedno tu ale o tomto kontrastu a kombinaci idejí říci můžeme, protože je to významné pro hlavní thesi této knihy. Moderní kritik toho druhu, o kterém tu mluvím přikládá zpravidla velký význam vzdělávání v životě a psychologii ve vzdělávání. Je to ten typ člověka, kterého nikdy neunaví nám povídat, že první dojmy pevně utvářejí charakter silou zákona příčinné souvislosti a bude docela nervosní, když zrakové vjemy dítěte otravují špatné barvy na hadrové panence, nebo když jeho nervovým systémem předčasně otřese kakofonické řinčení. Přesto si však bude myslet, že jsme velice úzkoprsí, když budeme tvrdit, že právě tohle je důvod, proč je skutečně rozdíl, jestli je někdo vychován jako křesťan nebo jako Žid či muslim, nebo atheista. Rozdíl je v tom, že každé katolické dítě se z obrázků, a protestantské z příběhů, učilo o této neuvěřitelné kombinaci protikladných idejí jako jednomu z prvních dojmů, které ovlivnily jejich mysli. Není to jen rozdíl theologický. Je to odlišnost psychologická, která může přetrvat libovolné theologie. Je vskutku, jak tenhle druh vědců s oblibou říká o čemkoliv, nevyléčitelná. Každý agnostik či atheista , který v dětství zažil skutečné Vánoce si s sebou, ať se mu to líbí nebo ne, nese v mysli asociaci mezi dvěma idejemi, které musí většině lidstva připadat navzájem odtažité, totiž mezi idejí dítěte a idejí neznámé síly, která udržuje hvězdy. Jeho instinkty a imaginace je ještě pořád dokáží spojovat i když rozum už k tomu nedokáže vidět důvod, obyčejný obrázek matky s dítětem pro něj bude mít už jednou provždy jakousi příchuť náboženství, a s pouhou zmínkou o hrozném Božím jménu se bude pojit jakýsi náznak milosrdenství a změkčení. Ovšem ony dvě ideje se nespojují ani přirozeně ani nutně. Pro antického Řeka nebo pro starého Číňana nutně spojené nebyly, dokonce ani pro Aristotela nebo Konfucia ne. Spojovat Boha a dítě není o nic nevyhnutelnější, než spojovat gravitaci a kotě. Ono spojení bylo vytvořeno v našich myslích Vánocemi, protože jsme křesťané, protože jsme křesťané psychologicky i pokud jimi nejsme theologicky. Jinými slovy řečeno, tato kombinace idejí zcela jednoznačně, řečeno velmi zpochybňovanou frází, změnila lidskou přirozenost. Je skutečný rozdíl mezi člověkem, který ji zná, a který ji nezná. Nemusí to být rozdíl v morální hodnotě, protože tu může mít na základě svých světel vyšší, je to však prostý fakt o zkřížení oněch dvou konkrétních světel, konjunkci dvou hvězd v našem konkrétním horoskopu. Všemohoucnost a bezmoc či božství a dětskost, dávají dohromady epigram takového druhu, který ani milion opakování nemůže proměnit v banalitku. Není nerozumné jej označit za jedinečný. Betlém je zcela zjevně místem, kde se opačné krajnosti setkávají.
Ani není třeba připomínat, že tady začíná další mocný vliv na humanisaci křesťanstva. Kdyby svět chtěl to, co se označuje za nekontroversí aspekt křesťanství, pak by asi vybral vánoce. A přece je to spojeno s aspektem považovaný za kontroversní (nikdy v žádné fázi svých názorů jsem nedokázal pochopit proč), totiž s úctou skládanou Panně Marii. Když jsem byl ještě kluk, měla puritánštější generace připomínky a námitky k soše Madony s dítětem na našem farním kostele. Po velkém sporu bylo dosaženo kompromisu, který spočíval v tom, že se odstranilo Dítě. Člověk by skoro řekl, že to byl výsledek ještě více pokažený mariolatrií (modloslužebným uctíváním Panny Marie z pohledu protestantské theologie pozn. překl.), leda by snad sama matka zbavená takové zbraně byla považována za méně nebezpečnou. Ta praktická potíž je ale též podobenstvím. Nemůžete osekat sochu matky kolem dokola od novorozeného dítěte, Nemůžete novorozence jen tak zavěsit do vzduchu, vlastně ve skutečnosti vůbec nemůžete mít sochu novorozeného dítěte. Podobně nemůže zavěsit do prázdna ideu novorozeného dítěte nebo o něm přemýšlet bez pomyšlení na jeho matku. Nemůžete navštívit dítě, aniž byste navštívili jeho matku, v běžném lidském životě se k dítěti nemůže přiblížit jinak, než skrze jeho matku. Pokud v tomhle ohledu máme vůbec o Kristu přemýšlet, pak další ideje následují právě tak, jak následovaly v dějinách. Buď musíme vynechat Krista z Vánoc, nebo Vánoce z Krista, nebo musíme připustit, i kdyby jen tak, jak to připouštíme na starém obrázku, že ony svaté hlavy mají k sobě příliš blízko, než aby se jejich svatozře nemísily a nekřížily.
Dalo by se tvrdit, za použití poněkud násilného obrazu, že v onom záhybu či škvíře velkých šedých kopců se nestalo nic víc, než že celý vesmír byl obrácen naruby. Chci říct, že všechny zraky úžasu a zbožné úcty obrácené k věcem největším byly teď obráceny dovnitř k tomu nejmenšímu. Už sám ten obraz naznačuje celý mnohonásobný div obracejících se očí, který působí, že tolik z katolické obrazivosti připomíná rozevřený paví ocas. V jistém smyslu je ale pravda, že Bůh který byl jen obvodem byl vnímaný jako střed a střed je nekonečně malý. Je také pravda, že duchovní spirála je od té doby v jistém smyslu dostředivá a ne odstředivá. Víra se ve více než jednom slova smyslu stává náboženstvím maličkých a maličkostí. Jak však již bylo řečeno, její tradice v umění a literatuře zcela dostatečně dosvědčily tento paradox božské bytosti v kolébce. Možná ne tak docela jasně zdůraznily význam božské bytosti v jeskyni. Ba věru je hodně s podivem, že tradice jeskyni zdůrazňovala nepříliš zřetelně. Je dobře známo, že betlémská scéna byla zasazována do všech možných dob a zemí, krajin a architektury, a je zcela šťastnou a obdivuhodnou skutečností, že ji pojímali docela odlišně podle svých individuálních tradic a vkusu. A třebaže si všichni uvědomovali, že to byla stáj, nemnohým docházelo, že to byla jeskyně. Našli se kritici, kteří byli dokonce tak hloupí, že naznačovali, že mezi stájí a jeskyní je jakýsi rozpor, v takovém případě toho nemohli mnoho vědět o jeskyních či stájích v Palestině. Když vidí rozdíly, které neexistují, je zbytečné dodávat, že rozdíly, které existují nevidí. Když kupříkladu jeden dobře známý kritik říká, že Kristus narozený v jeskyni ve skalách je to samé jako Mithra vyskočivší živý z kamene, zní to jak parodie na srovnávací náboženství. Existuje cosi jako pointa příběhu, i kdyby ten příběh měla být lež. A představa hrdiny, který se, jako Pallas Athéna z Diova mozku, objeví najednou dospělý a bez matky, je pravým opakem ideje boha narozeného jako obyčejné dítě zcela závislé na matce. Ať už dáváme přednost kterékoliv z těchto idejí, měli bychom jistě vidět, že jsou to ideje protikladné. Spojovat je kvůli tomu, že obě obsahují látku zvanou kámen je asi tak pitomé, jako dávat dohromady trest Potopy a křest v Jordánu jen proto, že oboje obsahuje látku zvanou voda. Ať už je to tajemství nebo mýtus, měl se Kristus očividně narodit v díře ve skále v první řadě proto, že to značilo místo vyvržence a člověka bez domova. Jak jsem ale už řekl, je nicméně pravda, že jeskyně nebyla oproti ostatním skutečnostem obklopujícím první Vánoce používána jako symbol stejně běžně a jasně.
A důvod k tomu rovněžv odkazuje k samé povaze nového světa. Byl to v jistém smyslu problém nové dimenze. Kristus se nenarodil na úrovni světa, ale dokonce pod úrovní světa. První dějství božského dramatu nejenže se neodehrálo na jevišti vystavěném nad divákem, ale konalo se na temné scéně za oponou skryté pod úrovní pohledů a to je idea, již je velmi obtížné vyjádřit ve většině forem uměleckého projevu. Jde i o ideu souběžného dění na různých úrovních lidského života. Něco podobného se dalo vyzkoušet v a archaičtějším a zdobnějším středověkém umění. Čím víc se ale umělci učili realismu a perspektivě, tím méně mohli současně vyobrazit anděle na nebi, pastýře na kopcích a slávu, jež byla v temnotě pod kopci. Nejlépe by to možná dokázaly přiblížit vozy, typické pro některé středověké cechy, které vozívaly po ulicích divadlo se třemi jevišti nad sebou, s nebem nad zemí a peklem pod zemí. Jenže v betlémské hádance bylo nebe pod zemí.
Už jen v tom je stopa revoluce, světa obráceného vzhůru nohama. Bylo by marné snažit se říct cokoliv odpovídajícího, nebo cokoliv nového, o změně, již toto pojetí božstva narozeného jako vyvrhel, ba psanec, způsobilo pro celé pojetí práva a jeho povinností vůči chudým a vyvrženým. Tvrzení, že po tomhle už nemohlo být otroků je hluboce pravdivé. Mohli být, a byli, lidé nesoucí takové právní označení – dokud církev nezesílila natolik, aby je odstranila—ale nemohlo už existovat pohanské pohodlí spočívající v tom, že stát využíval výhod plynoucích z toho, že zůstával státem otrokářským. Jednotlivci se stávali důležitými ve smyslu, v němž žádné nářadí či nástroje nemohly být důležité. Člověk nemohl být prostředkem k cíli, v žádném případě aspoň ne k cíli jiného člověka. Tradice celý tento lidový a bratrský prvek v dějinách správně spojuje s příběhem pastýřů, laní které najednou promlouvaly s knížaty nebes tváří v tvář. Populární prvek představovaný pastýři má však ještě jeden aspekt, který snad nebyl tak plně rozvinu a ten tu bezprostředněji důležitý.
Muži z lidu, muži populární tradice, jako třeba pastýři, byli všude tvůrci mythologií. Právě oni cítili nejpříměji onu potřebu, kterou jsme se již zabývali, vnímali totiž obrazy, jež byly dobrodružstvím imaginace, cítili mythologii, jež byla jakýmsi hledáním, dotýkaly se jich pokušení a svůdné náznaky čehosi zpola lidského v přírodě, oslovoval je tupý význam období a zvláštních míst a při tom všem právě je nejméně brzdily či mrazily filosofie nebo zkažené civilisační kulty. Oni nejlépe rozuměli tomu, že duší krajiny je příběh a duší příběhu je osobnost. Ovšem racionalismus už začal tyhle ve skutečnosti iracionální třebaže imaginativní poklady rolnictva kazit, současně s tím, jak systematické otroctví vyžíralo rolníka z domova a z domu. Na všechna rolnictva po celém světě se v hodině, kdy jich jen pár našlo, co hledalo, začal snášet soumrak a šero zklamání. Všude jinde se Arcadia z lesa vytrácela. Pan byl mrtev a pastýři se rozutekli jako ovce. A třebaže to nikdo nevěděl, blížil se čas, který se měl stát koncem a naplněním všech věcí a třebaže to nikdo neslyšel, znělo tu dmoucí se horskou pustinou jedno vzdálené volání v neznámém jazyce. Pastýři našli svého Pastýře.
A to, co našli bylo z těch věcí, které hledali. Populace se mýlila v mnohém, ale ne v tom, že věřila, že svaté věci mohou mít příbytek a že božství nemusí pohrdat omezeními času a prostoru. A barbar, který přišel s nejprimitivnějším výmyslem o slunci ukradeném nebo schovaném v krabici, nebo nejbláznivějším mýtem o bohu zachráněném a jeho nepříteli oklamaném kamenem, byl tajemství jeskyně blíž a o krisi světa věděl víc, než všichni ti, kdo se ve městech kolem Středozemního moře spokojili se studenými abstrakcemi a kosmopolitními generalisacem i než všichni ti, kdo předli stále řidší a řidší vlákna myšlenek z Platonova transcendentalismu či Pythagorova orientalismu. Místo, jež pastýři našli nebyla ani akademie, ani abstraktní republika, nebylo to místo mýtů alegorisovaných, rozpitvaných, vysvětlených, či zamluvených. Bylo to místo, kde se sny staly skutečností. Od té chvíle nevznikly ve světě žádné mythologie, Mythologie je hledání.
Všichni víme, že populární představení tohoto příběhu, v tolika hrách o zázracích a koledách dalo pastýřům odění a jazyky rozličných anglických a evropských venkovských krajin. Všichni víme, že jeden pastýř bude mluvit somersetským nářečím a další povede řeč o tom, jak požene ovce z Conway do Clyde. Většina z nás už teď ví, jak pravdivý to je omyl, jak moudrý, umělecký a velice křesťanský a katolický je to anachronismus. Ovšem někteří, kdo v tom viděli projevy středověké neotesanosti, si možná nevšimli poesie jiného druhu, o níž se s oblibou říká, že je spíš umělá než umělecká. Obávám se, že mnozí moderní kritici v tom, že lidé jako Crashaw a Herrick dali betlémským pastýřům podobu pastýřů Vergiliových, uvidí toliko vyčpělý klasicismus. A přece měli tihle autoři hlubokou pravdu a tím, že své betlémské hry proměnili v latinské Eklogy navázali jednu z nejdůležitějších vazeb v lidských dějinách. Jak jsme již viděli, Vergilius představuje vše zdravější z pohanství, které porazilo šílené pohanství lidských obětí. Už sám fakt, že vergiliovské ctnosti a zdravé pohanství bylo v nenapravitelném rozkladu jevšak problém, jehož řešením je vidění, jehož se dostalo pastýřům. Pokud měl svět vůbec šanci, aby ho začalo unavovat uctívání démonů, mohl se uzdravit tím, že by toliko nabyl příčetnosti. Pokud ho ale přestávala bavit příčetnost, co se mohlo stát jiného než to, co se přihodilo? Není nic falešného na představě, že arkadští pastýři z Eklog nad tím co se stalo jásali. O jedné z Eklog se dokonce tvrdilo, že to, co se pak stalo, prorokovala. Potenciální sympatii s onou velkou událostí ovšem cítíme právě tak v tónu a nahodilé dikci velkého básníka a hlasy vergiliovských pastýřů se i ve svých lidských frázích mohly vícekrát rozezvučet nad tím, co je víc než italskou něžností „Incipe, parve puer, risu cognoscere matrem“(úsměvem, dítko, počni zdravit matku. Pozn. překl.). Na onom podivném místě by mohli najít vše, co bylo nejlepší v posledních tradicích Latinů a něco lepšího, než dřevěnou modlu domácího bůžka stojící povždy jako pilíř lidské rodiny. Oni, ale i všichni ostatní mythologové by se právem mohli radovat z toho, že ona událost naplnila nejen mystiku, ale i materialismus mythologie. Mythologie má řadu hříchů, ale v tom, že byla tak tělesná jako Vtělení se nepletla. Něco z onoho dávného hlasu, který měl znít těmito hroby by se měl ozvat znova a volat „Viděli jsme, viděl nás, viditelný bůh“. A tak mohli dávní pastýři tančit a jejich nohy byly na horách krásné (možná narážka na slova ze Starého Zákona „Jak je krásné vidět na horách nohy posla“ pozn. překl.) a jásali nad filosofy. Ale filosofové slyšeli též.
Je to sice starý, ale pořád podivný příběh o tom, jak vyšli z orientálních zemí, korunováni královskou vznešeností a odění v jakousi tajuplnosti mágů. Pravda, jež je tradicí, si je zapamatovala prakticky jako neznámé veličiny, stejně tajuplné jako jejich tajuplná jména Melichar, Kašpar a Balthasar. Jenže s nimi přišel celý svět moudrosti, jež pozorovala u Chaldejců hvězdy a v Persii slunce a nemýlili bychom se, kdybychom v nich viděli tutéž zvídavost, jež pobízí všechny mudrce a učence. Kdyby se jmenovali ve skutečnosti Konfucius nebo Pythagoras či Platon, pořád by představovali týž lidský ideál. Byli to ti, kterým nešlo o povídání o věcech, ale o pravdu věcí, a protože sama jejich žízeň po pravdě byla žízní po Bohu, dostali i oni svou odměnu. Abychom však i té odměně mohli porozumět, musíme pochopit, že pro filosofii, právě tak jako pro mythologii, je odměnou doplnění neúplného.
Takoví učení mužové by jistě došli k tomu, jako k tomu došli tihle učenci, že se jim potvrdilo mnoho z toho, co bylo pravé v jejich tradicích a správné v jejich rozvažování. Konfucius by našel nový základ pro rodinu v pravém opaku Svaté Rodiny, Buddha by hleděl na nové odřeknutí, spíš hvězd, než klenotů a spíš božství, než královské moci. Přesto by mohli tito učenci pořád říci, nebo by spíš měli nové právo tvrdit, že v jejich starém učení byla jakási pravda. Nakonec by se ovšem tihle učenci poučili. Dospěli by k tomu, že by svá pojetí doplnili čímsi, co by je nenapadlo, dokonce i k tomu, aby svůj nedokonalý vesmír vyvážili čímsi, co by předtím vyvraceli. Buddha by se ze svého neosobního ráje přišel klanět osobě. Konfucius by ze svých chrámů kultu předků přišel poklonit se dítěti.
Hned od začátku musíme pochopit tuto povahu nového vesmíru , totiž že byl větší, než vesmír starý. V tomhle smyslu je křesťanstvo větší než vesmír, než bylo stvoření před Kristem. Patřily k němu věci, které neexistovaly, i věci které existovaly. Docela dobře to, jak se zdá, ilustruje příklad čínské zbožnosti, to samé by ale platilo o jiných pohanských ctnostech a vírách. Nikdo nemůže pochybovat, že náležitá úcta k rodičům je součástí evangelia v němž se Bůh sám v dětství poddal pozemským rodičům. Ale jiný smysl, v němž byli rodiče poddáni jemu přináší ideu, která není konfuciánská. Dítě Kristus není totéž co dítě Konfucius, náš mysticismus je pojímá jako věčné dětství. Nevím, co by si Konfucius myslel, kdyby Bambino v jeho náručí ožilo, jako ožilo v náručí sv. Františka. Jedno však platí ve vztahu je všem dalším náboženstvím a filosofiím, a to je výzva církve. Církev obsahuje, co svět neobsáhne. Sám život se tak o všechny stránky života nepostará tak, jako ona. To, že kterýkoliv jiný jednotlivý systém je ve srovnání s ní úzký a nedostatečný není rétorické chvástání, ale skutečný fakt a skutečné dilema. Kde je Jezulátko mezi stoiky a lidmi uctívajícími předky? Kde je Panna Maria Muslimů, žena nestvořená pro žádného muže a postavená nad anděly? Kde sv. Michael Buddhových mnichů, jezdec a pán polnic střežící pro každého vojáka čest meče? Co by mohl sv. Tomáš Akvinský, který vyložil všechnu vědu a racionalitu, ba i racionalismus v křesťanství, udělat s mythologií brahmínství? A přece k když srovnáme Akvinského s Aristotelem na druhé krajnosti rozumu, nalezneme tentýž dojem čehosi přidaného. Akvinský dokázal rozumět těm nejlogičtějším místům u Aristotela, je pochybné, zda by Aristoteles dokázal porozumět těm nejmystičtějším místům u Akvinského. Dokonce i tam, kde bychom křesťanství mohli stěží označit za vznešenější či ušlechtilejší, jsme nuceni říci, že je větší. To samé ale platí o srovnání s každou filosofií, heresí nebo moderním hnutím, ke kterému bychom se mohli obrátit. Jak by se asi Františkovi, tomu trubadúrovi, vedlo mezi kalvinisty, nebo když už o tom mluvíme, třeba mezi utilitaristy manchesterské školy? A přece dokázali muži jako Bossuet nebo Pascal dovedli být právě tak přísní, strozí a logičtí jako kterýkoliv kalvinista nebo utilitarista. Jak by se vedlo sv. Janě z Arku, ženě svolávající muže mečem do války mezi kvakery, doukhabory nebo tolstojovskou sektou pacifistů? A přece kdovíkolik katolických světců strávilo svůj život kázáním míru a předcházením válkám. Stejné je to se všemi moderními pokusy o synkretismus. Nikdy nedokáží vytvořit cosi většího než Krédo, aniž by přitom cosi nevynechali. A nemyslím na vynechání něčeho božského, ale lidského, třeba vlajky, nebo hospody, nebo chlapeckého příběhu o bitvě nebo meze na konci pole. Theosofové vybudovali pantheon, ale je to jen pantheon pro pantheisty. Nazývají jej parlamentem náboženství, coby místem setkání všech národů, ale je to jen místo, kde se schází všichni ješitní pedanti. A přece byl právě takový pantheon postaven před dvěma tisíci let na středomořském pobřeží a křesťané byli zváni, aby Ježíšův obraz postavili vedle Jupitera, Mithry, Osirise, Atyse či Amona. To, že křesťané odmítli, bylo zlomovým okamžikem dějin. Kdyby křesťanské přjali, skončili by oni i celý svět zcela jistě podle groteskní ale přesné metafory jednoho anglického rčení v kolti. Všechno by to bylo rozvařeno do jedné vlažné tekutiny v onom velkém kotli kosmopolitní zkaženosti v němž se už vařily všechny ostatní mýty a mystéria. Byl to děsivý a šokující únik. Nikdo, kdo si neuvědomuje, že celý svět druhdy na samou velkomyslnost a bratrství všech náboženství málem umřel, nemůže pochopit povahu církve ani zvučný tón kréda doléhající ze starověku.
Důležité tu je, že mágové, naši tři králové, představující mystiku a filosofii jsou skutečně pojati tak, že hledali cosi nového a že dokonce našli cosi neočekávaného. Důležité tu je, že jakýsi napjatý dojem krise, který je dosud cítit ve vánočním příběhu, ba každé vánoční oslavě , zdůrazňuje ideu hledání a objevování. V tomto smyslu je objev skutečně objevem vědeckým. Pro další mystické postavy ve hře o zázracích, pro anděly a matku, pastýře a Herodovy vojáky, tu mohly být aspekty i prostší i nadpřirozenější, elementárnější i emotivnější. Ovšem mudrci museli hledat moudrost a pro ně tu musí být i světlo v intelektu. A tohle je to světlo, že totiž katolické (ve smyslu všeobecné pozn, překl.) je jen katolické krédo a jinak nic stejně katolické není. Filosofie církve je universální. Filosofie filosofů universální nebyla. Kdyby Plato a Pythagoras a Aristoteles stanuli na okamžik ve světle, jež vyšlo z oné malé jeskyně, věděli by, že ani jejich světlo není universnální. Není zdaleka jisté, zdali už to sami nevěděli. Na filosofii, podobně jako na mythologii je hodně z atmosféry hledání. Právě pochopení této pravdy dává postavám Třech králů jejich tradiční vznešenost a tajuplnost. Je to objev, že náboženství je širší než filosofie a že toto náboženství obsažené v takovm uzoučkém místě ze všech náboženství to nejširší. Mágové hleděli na podivný pentagram s obráceným lidským trojúhelníkem a nikdy se nedobrali konce svých výpočtů o něm. Takový je totiž paradox té skupiny z jeskyně, že emoce, které v nás vyvolává jsou sice dětinsky prosté, naše myšlenky o ní mohou ale košatět do nekonečné složitosti. A nemůžeme se dobrat konce ani jen našich vlastních myšlenek o dítěti, jež bylo otcem a matce, jež byla dítětem.
Mohli bychom se spokojit s tím, že bychom řekli, že mythologie přišla s pastýři a filosofie s filosofy a že na ně jen zbylo přidat uznání náboženství. Byl to ovšem ještě třetí prvek, který nelze přehlížet a který ono náboženství jednou provždy přehlížet přestalo přehlížet a to i v jakémkoliv plesání či smíření. V prvních scénách dramatu byl přítomen onen nepřítel, který legendy pokazil chtíčem a theorie zmrazil v atheismus, který však na přímou výzvu reagoval čímsi z oné přímější methody, kterou jsme viděli ve vědomém kultu démonů. V popisu onoho uctívání démonů, žravého pohrdání nevinností, jež se projevovalo v díle jeho čarodějnictví a nejnelidštěji v jeho lidských obětech, jsem méně mluvil o jeho nekorektním a skrytém pronikání do zdravějšího pohanství, o tom jak mythologická imaginace nasákla sexem, o tom, jak imperiální pýcha dorostla k šílenství. Ale jak přímý, tak nepřímý vliv o sobě dává v betlémském dramatu vědět. Vladař vládnoucí pod římskou mocí, nejspíš vybavený a obklopený římskými ozdobami a řádem, se sám považoval za člověka východní krve a podle všeho měl v tu chvíli dojem, že se v něm hnul duch podivných věcí. Všichni známe ten příběh, jak si Herodes poplašený jakýmisi zvěstmi o tajemném rivalovi vzpomněl na divoké gesto vrtošivých asijských despotů a nařídil zmasakrovat podezřelé v nové generaci obyvatelstva. Ten příběh zná každý, ale ne každý si možná všiml jeho místa v podivných náboženství člověka. Ne všichni si povšimli jeho významu třeba i v kontrastu ke korintským sloupům a římské dlažbě onoho přemoženého a povrchně civilisovaného světa. Teprve až by se v Idumejcových očích začal zračit a zářit záměr jeho temného ducha, mohl by si věštec všimnout, že se přes jeho rameno kouká jakýsi velký šedý duch jakoby naplňující kopuli noci a naposledy se vznášející nad dějinami, byla by to ona ohromná a děsivá tvář, jež bývala Molochem Kartaginců očekávající poslední hold od vládce plemene Šémova. I démoni při oné první oslavě Vánoc slavili, po svém způsobu.
Pokud nepochopíme přítomnost onoho nepřítele, nejenže nepochopíme, oč jde v křesťanství, ale dokonce ani nepochopíme, k čemu jsou Vánoce. Vánoce se pro nás v křesťanstvu staly jednou záležitostí a to v jednom smyslu i záležitostí prostou. Jenže jako všechny pravdy oné tradice je i tahle v dalším smyslu čímsi velmi složitým. Její jedinečný zvuk spočívá v tom, že zní současně mnoha tóny: pokorou, radostí, vděkem, mystickým strachem, také ale bdělostí a dramatem. Příležitost pro mírotvorce to není o nic víc, než t pro veselící se lidi, a výlučně hinduistická mírová konference to je právě tak málo, jako by to byla jen skandinávská zimní slavnost. Je v ní i cosi vzdorného, cosi, co působí, že zvony rozléhající se znenadání půlnocí znějí jako velká děla z právě vyhrané bitvy. Celá tahle nepopsatelná věc, již nazýváme vánoční atmosférou, se jen vznáší ve vzduchu jako cosi podobného přetrvávající vůni nebo vyprchávajícímu pachu z oněch jásavých výbuchů z oné jedné hodiny v judejských kopcích před téměř dvěma tisíci let. Ale ta vůně či chuť je pořád nezaměnitelná a je to něco příliš ojedinělého či osamoceného, než abychom pro to mohli použít slovo mír tak, jak jsme zvyklí ho používat. V samé povaze příběhu bylo, že jásot v jeskyni byl plesáním v doupěti pevnosti vyrhelů. Když to chápeme správně, není nic prostořekého konstatován, že se jásalo v podzemním krytu. Pravda je nejen to, že taková síň v podzemí byla úkrytem před nepřáteli a že nepřátelé už propátrávali onou kamenitou planinu ,jež se nad ní rozepínala jako obloha. Nejde jen o to, že přímo Herodova kopyta mohla dunět jako hrom nad skrytou hlavou Kristovou. Jde i o to, že takový obraz obsahuje pravdivou ideu předsunutého ležení, proniknutí skálou a vstupu na nepřátelské území. V tomto pohřbeném božství je idea podkopání světa, zatřesení věžemi a paláci zdola, zrovna když velký král Herod cítil pod sebou ono zemětřesení a povlával se svým rozevlátým palácem.
Toto je možná nejmocnější z tajemství jeskyně. Je již zřejmé, že i když se o lidech říká, že pod zemí hledali peklo, v tomto případě bylo spíše pod zemí nebe. A pak v tomto podivném příběhu následuje idea rozruchu na nebi. To je paradox celé této posice, že totiž od nynějška může to nejvyšší působit jen odspodu. Královská moc se může vrátit toliko jakousi vzpourou. A věru, že církev od svých počátků, a možná zejména ve svých počátcích, nebyla ani tak mocností, jako spíše revolucí proti mocným tohoto světa. Tento dojem, že svět byl přemožen velkým usurpátorem a byl v jeho moci velmi ostouzeli nebo znevažovali ti optimisté, kteří myslí, že osvícenství a pohodlí jedno jsou. Byl to ale dojem, který působil všechno vzrušení ze vzdoru a krásné nebezpečí, díky kterému dobrá zvěst působí jako zvěst skutečně dobrá a čerstvá. A právě proti obrovské nevědomé usurpaci se začal vskutku bouřit, zpočátku velmi skrytou vzpourou. Když se v jeskyni narodil Kristus a v katakombách se zrodilo křesťanství, obloze stále vládl Olymp podobný nehybnému mraku vytvarovanému do mnoha mohutných útvarů, filosofie dosud zasedala ve vysokých místech, ba na královských trůnech. V obou případech si můžeme povšimnout téhož paradoxu revoluce, pocitu čehosi opovrhovaného a obávaného. Jeskyně je v jednom pohledu jen jakousi dírou nebo koutem, do nichž se vyvrhelové vyhazují jako odpad, a přece je v jiném ohledu skrýší čehosi cenného, čehosi, po čem tyrani prahnou a pátrají jako po pokladu. V jednom smyslu tu jsou proto, že si na ně hostinský ani nevzpomene, a v jiném proto, že na ně král nemůže nikdy zapomenout. Už jsme si všimli, že se tento paradox projevuje i v zacházení s prvotní církví. Bylo to důležité, když ještě byla bezvýznamná a když byla určitě bezmocná. Bylo to důležité, protože to bylo nesnesitelné, a v tom smyslu je pravda, pokud řekneme, že to bylo nesnesitelné, protože to bylo nesnášenlivé. Bylo to v nenávisti, protože to svým vlastním a pořád ještě téměř tajným způsobem vyhlásilo válku. Vyrostlo to ze země, aby to rozmetalo nebe a zemi pohanství. Nesnažilo se to zničit všechna díla ze zlata a mramoru, ale představovalo si to svět bez nich. Ti, kdo vinili křesťany, že s pochodněmi zapálili Řím šířili pomluvy, ale byli aspoň blíže pravé povaze křesťanství, než ti z moderních lidí, kteří nám tvrdí, že křesťané byli jakousi ethickou společností, jejíž členové se jaksi mdle stávali mučedníky kvůli tomu, že lidem říkali, že mají povinnosti vůči svým bližním a byli jen v mírné neoblibě za to, že byli pokojní a mírní.
Proto měl Herodes své místo v betlémské hře o zázracích, protože představuje hrozbu církvi bojující a to ukazuje od samého počátku v pronásledování a boji o život. Pokud to někdo považuje za nelibou disharmonii, pak to nelibě zní spolu s vánočními zvony. Těm, kdo si myslí, že idea křížových výprav jen špiní ideu Kříže, můžeme říct je tolik, že pro ně je idea Kříže pošpiněná a pokažená, protože idea Kříže se vcelku doslova kazí už v kolébce. Není účelem se tu s nimi přít o abstraktní etice boje, zde jde o shrnutí kombinace idejí, které dávají dohromady křesťanskou a katolickou ideu, a také o to, abychom si všimli, že všechny již vykrystalisovaly v prvním vánočním příběhu. Jsou to tři odlišné a obyčejně proti sobě stavěné věci, které však nicméně tvoří jednotu, ale tohle je jediná věc, která je může sjednotit. Je to idea, kterou sledovali všichni básníci a pohanští tvůrci mýtů, že totiž konkrétní místo musí být svatyní boha, nebo že v něm přebývá požehnání, že říše pohádek či země vil je skutečnou zemí, nebo že návrat ducha musí být vzkříšením těla. Nebudu zde argumentovat ohledně odmítnutí racionalismu pro uspokojení této potřeby. Říkám jen tolik, že pokud ji racionalismus odmítá uspokojit, pak pohané nebudou uspokojeni. To vidíme jak v příběhu Betléma a Jerusaléma, tak v příběhu Délu a Delf a nevidíme to v celém vesmíru Lukrécia nebo celém vesmíru Herberta Spencera. Tím druhým prvkem je filosofie větší, než ostatní filosofie, větší než na Lukréciova a nekonečně větší než ta Herberta Spencera. Hledí na svět stovkou oken, zatímco antický stoik či moderní agnostik se dívá jen jedním. Vidí život tisíci oči tisíce druhů různorodých lidí, kdežto ten druhý pohled je jen indiviuálním hlediskem nějakého stoika či agnostika. Má něco pro každou lidskou náladu, nachází práci pro lidi všech druhů, chápe tajemství psychologie, je si vědoma hloubky zla, dokáže rozlišit mezi ideálem a nereálnými divy a zázračnými výjimkami, cvičí se v taktu ohledně těžkých případů a to vše s mnohostí a subtilností a představivostí ohledně proměnlivostí života, jež daleko přesahují holé nebo povšechné banality většiny starověké či moderní morální filosofie. Je na ní zkrátka něco víc, nachází toho v existenci víc, o čem se dá přemýšlet, má víc ze života. Od časů sv. Tomáše Akvinského byly doplněny spousty tohoto materiálu o našem mnohostranném životě. Ale i sám sv. Tomáš Akvinský by se ve světě Konfuciově či Comtově cítil omezený. A to je třetí věc, že i když je sdostatek lokální pro poesii a větší než kterákoliv filosofie, je též bojem a výzvou. I když je záměrně rozšířena tak, aby pojala každý aspekt pravdy, je neochvějně postavena proti každému druhu omylu. Vede lidi všech druhů, aby pro ni bojovali, k boji používá všechny druhy zbraní, své vědění o tom za co a proti čemu bojuje rozšiřuje s každým projevem zvědavosti či sympatie, nikdy však nezapomíná, že bojuje. Hlásá mír na zemi a nikdy nezapomíná, že byl boj na nebi.
Tohle tedy je trojice pravd, zde symbolisovaná třemi typy ze starého vánočního příběhu. Jsou to pastýři, králové a ten další král, který rozpoutal válku proti dětem. Není prostě pravda tvrdit, že jiná náboženství a filosofie jsou v tomto směru jeho rivaly. Není pravda, že by kterékoliv z nich tyto charakteristiky spojovalo, není pravda ani to, že by to kterékoliv z nich předstíralo. Buddhismus může hlásat, že je stejně mystický, ale nemůže se hlásit k tomu, že by byl stejně bojovný. Islám může hlásat, že je stejně bojovný, ale ale ani se nehlásí k tomu, že by byl metafysický a subtilní. Konfuciánství se může hlásit k tomu, že uspokojuje potřebu filosofů po řádu a rozumu, ani se ale nehlásí k tomu, že by uspokojovalo potřebu mystiků po zázraku a svátosti a posvěcení konkrétních věcí. O přítomnosti tohoto ducha současně universálního a jedinečného je mnoho důkazů. Zde nám poslouží jeden, který je symbolem tématu této kapitoly, že na nikoho z nás nás totiž žádný jiný příběh, žádná pohanská legenda ani filosofická anekdota nebo historická událost ve skutečnosti nemohou zapůsobit tím zvláštním a dokonce palčivým způsobem jako slovo Betlém. Žádné jiné narození boha nebo dětství mudrce nám nepřipomíná Vánoce nebo cokoliv, co by se jim podobalo. Jsou to věci buď příliš chladné nebo příliš frivolní, nebo příliš formální a klasické nebo příliš prosté a divošské, nebo příliš okultní a složité. Nikdo z nás, ať už máme jakékoliv názory, by k takové scéně nešel s pocitem, že jde domů. Možná by ji obdivoval pro její poetičnost, nebo proto, že byla filosofická, nebo pro mnoho jiných různých věcí, ne ale pro ni samotnou. Pravda je taková, že tenhle příběh se lidské přirozenosti dotýká a oslovuje ji zcela jedinečným a zvláštním způsobem a svou psychologickou podstatou není vůbec podobný toliko legendě nebo životu nějakého velikána. Neobrací naše mysli k velikosti v tak docela běžném smyslu, k těm rozšířením a přeháněním lidskosti, které se mění v bohy a hrdiny i tím nejzdravějším druhem kultu hrdinů. Nepůsobí tak docela navenek, dobrodružně, k divům, jež by se daly nalézt v končinách země. Je to spíš něco, co nás překvapuje zezadu, ze skryté a osobní části naší bytosti, jako je ta, která nás občas přistihnou nepřipravené pathosem maličkostí nebo slepými zbožnostmi chudáků. Je to skoro tak, jako kdyby člověk našel vnitřní místnost v samém srdci svého domu, aniž by i jen tušil, že tam je a uviděl, že se v ní svítí. Je to jako by v koutku svého srdce našel cosi, co ho svedlo k dobrému. Není to zhotoveno z toho, co svět označuje za pevné a silné látky, spíše je z materiálů jejichž síla je v oné okřídlené lehkomyslnosti, s níž se otřou a mizí. Je to všechno to, co je v nás toliko kratičkou něžností, která se zde stává věčnou, vše co neznamená víc než chvilkové změkčení, jež se jaksi podivně stává posílením a odpočinkem, je to ona koktavá řeč a ztracené slovo, jež se stává positivním a spouští se neporušené, zatímco cizí král vyprchává do vzdálené země a horami se nerozléhá nic víc, než kroky pastýřů a nad čímsi lidštějším než lidství leží jen jeskyně složená do mnoha záhybů.

a2a_linkname=document.title;a2a_linkurl=location.href;

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s