II. Hádanky evangelia

Pro pochopení povahy této kapitoly je nutné se vrátit k povaze této knihy. Je to argument toho druhu, kterému se říká reductio ad absurdum. Naznačuje, že pokud přijmeme racionalistickou thesi dojdeme k výsledkům, které jsou iracionálnější, než ty naše, abychom to ale dokázali musíme z té these vyjít. Proto jsem v první části člověka často pojímal jako pouhé zvíře, abych ukázal, že to přináší nemožnější výsledek, než kdyby byl člověk pojímám jako anděl. V tomtéž smyslu v němž bylo nutné pojímat člověka jako zvíře, je zapotřebí Krista pojmout jako obyčejného člověka. Musel jsem odložit své mnohem positivnější přesvědčení a přijmout tato omezení, i když jsem to udělal jen proto, abych je mohl odstranit. Musím se pokusit představit si, co by se přihodilo člověku, který by Kristův příběh četl jen jako příběh člověka a navíc o něm dosud nikdy neslyšel. Rád bych poukázal, že takové skutečně nestranné čtení povede, pokud ne bezprostředně k víře, pak přinejmenším ke zmatení, které nemá jiné reálné řešení než víru. V této kapitole proto nepřijdu s ničím z ducha svého vlastního vyznání. Vyloučím dikci, ba i styl psaní, jimž bych dal přednost, kdybych psal sám za sebe. Mluvím teď jako smyšlená pohanská osoba, která upřímně a poctivě poprvé nahlíží příběh evangelia.
Nu, není vůbec snadné uvažovat o Novém zákonu jako o Novém Zákonu. Není vůbec snadné si uvědomit, že dobrá zvěst je nová. Důvěrná povědomost nás, v dobrém i zlém, nás zasypává předpoklady a asociacemi a žádný příslušník naší civilisace, bez ohledu na to, co si myslí o našem náboženství, nemůže tyhle věci doopravdy číst tak, jako by o nich ještě nikdy neslyšel. V každém případě je naprosto ahistorické mluvit tak, jako by Nový Zákon spadl z nebe jako úhledně svázaná knížka. Je to prostě výběr z masy raně křetanské literatury učiněný z autority církve. Vedle toho všeho je tu ale psychologický problém s nahlížením Nového Zákona jako něčeho nového. Je tu psychologický problém s tím, abychom tato dobře známá slova viděli prostě jen tak, jak stojí, aniž bychom pomysleli na to, co samy o sobě představují. A musí to být jistě velmi vážný problém, protože přináší velmi podivný výsledek. Výsledkem je to, že většina moderních kritiků a většina současné kritiky, včetně populární kritiky, přičiňuje komentář, který je pravým opakem pravdy, až by z toho člověk mohl dospět k podezření, že Nový Zákon nikdy nečetli.
Všichni jsme slyšeli lidi stokrát vykládat, jak se totiž zdá, tyhle řeči je nikdy neunaví, že Ježíš Nového Zákona byl vskutku nejmilosrdnější a nejlidštější učitel lidskosti, ale že církev tuto lidskou postavu skryla za odpudivými dogmaty a tak dlouho jen nacpávala církevními hrůzami, až se z něj stala nelidská postava. To je, dovolím si opakovat, skoro pravý opak pravdy. Pravda je taková, že právě obraz Krista v kostelích je téměř zcela mírný a milosrdný. Obraz Krista v evangeliích má docela dost jiných podob. Postava v evangeliích vskutku slovy, jež svou krásou málem lámou srdce vyslovuje lítost nad našimi zlomenými srdci. Ale ani zdaleka to není jediný druh slov, která pronáší. Jsou to nicméně téměř jediná slova, která pronáší na populárních obrazech, jimiž ho církev představuje. Populární obrazivost je inspirována naprosto zdravým populárním instinktem. Masa chudých je rozbitá a masa lidí je chudá a pro masu lidstva je nejdůležitější nést předvědčení o neuvěřitelném soucitu Božím. Ale každý kdo má otevřené oči vidí, že je to zejména idea soucitu, kterou populární mašinerie církve usiluje nést. Populární obrazivost velmi překypuje sentimentem v duchu písně „Dobrý Ježíši, milý Ježíši, sladký Ježíši“. To je to první, co člověk z vnějšku pocítí a kritisuje u Piety nebo oltáře Nejsvětějšího Srdce Páně. A jak říkám, i když to umění může být nedostatečné, nejsem si jist, zda je ten instinkt nezdravý. V každém případě je cosi děsivého, cosi při čem tuhne krev v žilách, na představě, že by někdo udělal sochu Krista rozhněvaného. Už i jen na představě takové ideje, že člověk zajde za roh nebo vyjde na tržiště a narazí na drtivou a drtící postavu obrácenou k pokolení zmijí nebo na tvář, tak jak vypadala, když hleděla do tváře pokrytcovy. Lze proto docela dobře rozumět oprávněnosti počínání církve, když k lidem obrací nejmilosrdnější tvář či aspekt,v každém případě k nim však obrací tenhle aspekt. A nám tu jde o to, že je milosrdnější mnohem zvláštněji a výlučněji,než by odpovídalo jakémukoliv dojmu, který si může udělat člověk, který četl Nový Zákon vůbec poprvé. Člověk, který se bude zabývat jen slovy příběhu, tak jak jsou napsaná nabude docela odlišného dojmu, dojmu plného tajemství a možných rozporů, jistě však ne toliko dojmu mírnosti. Bylo by to velmi zajímavé, ale ta zajímavost by zčásti spočívala v tom, že mnohé bude zapotřebí hádat nebo vysvětlovat. Je to příběh plný náhlých a evidentně významných gest, u nichž ovšem nevíme, co znamenají, plný tajemného ticha a ironických odpovědí. Výbuchy hněvu, podobné bouřím nad naší atmosférou, nepropukají, zdá se, přesně tam, kde bychom je očekávali, ale drží se jakési své vlastní, vyšší předpovědi počasí. Petr, kterého představuje populární učení církve, je skutečně tím Petrem, kterému odpouštějící Kristus řekl „Pas mé beránky.“. Není to ten Petr, na kterého se Kristus obrátil jako by to byl ďábel a v podivném hněvu se na něj rozkřikl „Jdi ode mne, Satane“. Nad Jerusalémem, který ho měl zavraždit, naříkal Kristus toliko s láskou a lítostí. Nevíme jaká podivná duchovní atmosféra, nebo duchovní vzhled ho vedly k tomu, aby Bethsaidu ponořil hlouběji do pekel než Sodomu. Pro tuhle chvíli dávám stranou všechny otázky naukových dohadů či výkladů, pravověrných či jiných. Představuji si prostě, jak by to vypadalo, kdyby někdo udělal to, co tihle kritikové pořád říkají, že dělají a četl tedy Nový Zákon bez přihlížení k pravověří, nebo dokonce bez přihlédnutí k nauce. Našel by mnoho věcí, které odpovídají mnohem méně současnému nepravověří, než současnému pravověří. Zjistil by, kupříkladu, že pokud najde nějaké popisy, které by si zasloužily označit za realistické, jsou to přesně a právě popisy nadpřirozena. Pokud je tu nějaký aspekt, v němž by se o Ježíši Nového Zákona dalo skutečně říct, že se v něm představuje jako praktická osoba, pak je to aspekt exorcisty. V tónu hlasu, který říká „Zmlkni a vyjdi z něho“ není nic mírného a klidného, ba ani nic v běžném slova smyslu mystického. Mnohem spíš je to velmi praktický tón krotitele lvů nebo rozhodného lékaře, který má v práci vraždícího šílence. To je ale jen odbočka, který má posloužit jako ilustrace, nebudu se tu teď těmito spory zabývat, ale vrátím se k onomu imaginárnímu muži z Měsíce, pro kterého je Nový Zákon novinkou.
Nuže, první věc, které si všimneme je to, že pokud ho vezmeme jako čistě lidský příběh, pak je to v jistých ohledech velmi podivný příběh. Nemluvím tu teď o jeho ohromném a tragickém vyvrcholení ani o žádných souvislostech zahrnujících triumf v oné tragedii. Nemluvím ani o tom, čemu se zpravidla říká prvek zázraků, protože to je věc, o níž filosofie předkládají různé varianty a moderní filosofie z ní jednoznačně vrávorají. Ba věru, o současném vzdělaném Angličanovi by se dalo říct, že opustil starý styl, v němž nevěřil v žádné zázraky, pokud nebyly starodávné, a přijal styl nový, v němž nebude věřit v žádné zázraky, leda by byly moderní. Dřív zastával názor, že zázračná uzdravení pominula s prvními křesťany a nyní je nakloněn dojmu, že mohla začít s prvními stoupenci křesťanské vědy. Já tu ale mám na mysli spíš nezázračné a dokonce nepovšimnuté a nenápadné části příběhu. Je tu velmi mnoho věcí, kolem kterých si nikdo nic nevymýšlel, protože jsou to věci, které nikdy nikomu k ničemu příliš nebyly, věci, které, pokud se už o nich někdo zmiňoval, zůstaly spíše jen hádankou. Je tu kupříkladu to dlouhé období ticha o Ježíšově životě až do jeho třiceti let. Ze všech mlčení je tohle nejmohutnější a nejvíce působí na představivost. Nepatří ale ani k těm věcem, o kterých by si zrovna někdo něco vymýšlel, aby tím něco dokazoval, a pokud vím, nikdo se to zatím ani nepokusil. Je to sice působivé, ale jen jako fakt, není na tom nic zvlášť populárního či zřejmého, pokud jde o bájení. Běžný trend kultu hrdinů nebo tvorby mýtů mnohem spíš říká pravý opak. Mnohem spíš budou říkat (a myslím, že to říkají některá z církví odmítnutých evangelií), že Ježíš projevoval velmi brzy božskou předčasnou dospělost a své poslání započal v zázračně brzkém věku. A je věru cosi podivného na tom, že on, který ze všeho lidstva potřeboval nejméně příprav, jich podle všeho činil nejvíce. Nemíním tu spekulovat nad tím, zda to bylo nějaký projev božské pokory, nebo jakási pravda, jejíž stín vidíme v delší domácí výchově vyšších pozemských tvorů. Nemíním spekulovat, zmiňuji to jen jako příklad toho druhu věcí, které v žádném případě nedávají podnět ke spekulacím, zcela mimo uznávané náboženské spekulace. Nu a ten příběh je takových věcí plný. Na rozdíl od toho, co se nepokrytě píše v tisku, to není příběh, kterým by se dalo snadno proniknout. Je to všechno možné, jen ne to prosté evangelium, o kterém tihle lidi tolik mluví. Relativně řečeno: evangelium má svou mystiku, církev svůj racionalismus. Měl bych to samozřejmě říct tak, že je to evangelium, které je hádankou a církev, jež je odpovědí. Ale ať už je to s odpovědí jakkoliv, evangelia tu před námi leží skoro jako kniha hádanek.
Za prvé, člověk čtoucí, co říká evangelium, nenajde banality či samozřejmé pravdy. I kdyby četl v nejuctivějším duchu většinu starověkých filosofů a moderních moralistů, dokázal by přece ocenit jedinečnou důležitost tvrzení, že nenašel banality. To je víc, než se dá říct dokonce i o Platonovi. Je to mnohem víc, než se dá říct o Epiktétovi, nebo Senecovi, nebo Marku Aureliovi nebo Apolloniovi z Tyany. A je to nesmírně víc, než lze říci o většině agnostických moralistů a kazatelů ethických společností s jejich písněmi o službě a náboženstvím bratrství. Morálka většiny starověkých i moderních moralistů byla jedním mohutným a blýskavým vodopádem banalit tekoucím pořád a bez ustání. To by jistě nebyl dojem, který by náš imaginární nezávislý člověk z vnějšku nabyl studiem Nového Zákona. Nebyl by si vědom ničeho tak všedního a v jistém smyslu ničeho tak kontinuálního, jako by byl takový proud banalit. Našel by řadu podivných tvrzení a nároků, které by mohly znít podobně jako tvrzení, že je někdo bratrem slunce a měsíce, řadu velmi šokujících rad, řadu dech beroucích odsudků a množství podivně překrásných příběhů. Setkal by se s jistými velice gigantickými řečnickými výrazy o nemožnosti protáhnout velblouda uchem jehly nebo o tom, jak je možné svrhnout horu do moře. Našel by mnoho velmi smělých zjednodušení o složitostech života, jako třeba radu zářit bez rozdílu na všechny stejně jako slunce, nebo o tom, aby se lidé o budoucnost nestrachovali o nic víc, než ptáci. Na druhé straně by našel místa ponořená v takřka neproniknutelnou temnotu, alespoň pokud by šlo o něj, jako třeba podobenství o nepoctivém správci. Některé z těch příběhů by mu mohly připadat jako bajky a jiné jako pravdy, ale žádný z nich jako truismus. Nenašel by tu kupříkladu běžná prázdná rčení ve prospěch míru. Našel by několik paradoxů ve prospěch míru. Našel by několik ideálů neodporování zlu násilím, které by, vzaty tak, jak stojí, by byly pro kdejakého pacifistu příliš pacifistické. Jedna pasáž by mu radila, aby se vůči zloději nepostavil s pasivní resistencí, ale spíš s positivním a nadšeným povzbuzením. Kdybychom to měli brát doslova, pak by měl toho, kdo přišel krást zahrnout dary. Nenašel by ale ani slovo ve prospěch oné očividné rétoriky proti válce, která zaplnila nesčetné knihy, ódy a kázání, ani slovo o tom, jak zločinná je válka, jak ohromné je to plýtvání, o tom jak hrůznou míru vraždění působí a vůbec všechno to dobře známé třeštění, vlastně by o válce nenašel ani slovo. Nenajde nic, co by osvětlovalo Kristův postoj k organizovanému boji, leda tolik, že měl spíše v oblibě římské vojáky. To je vlastně další zmatek , když se na to podíváme z onoho vnějšího a lidského pohledu o kterém mluvíme. Zdá se totiž, že Kristus mnohem lépe vycházel s Římany, než se Židy.Nás tu ale zajímá jistý tón, který lze zvážit a ocenit pouhým čtením jistého textu, a mohli bychom k tomu dát nespočet příkladů.
Prohlášení, že tišší dostanou zemi za dědictví, není ani zdaleka tiché, natožpak krotké. Chci říct, že není krotké v běžném smyslu mírnosti, uměřenosti a neútočnosti. Abychom to vysvětlili a ospravedlnili museli bychom se vydat velmi hluboko do historie a předjímat věci, o nichž se tehdy nikomu ani nesnilo a které ani dnes mnohým nedochází, jako byl třeba způsob, jímž mystičtí mniši znovu získali země, o které praktičtí králové přišli. Pokud to vůbec byla pravda, pak proto, že to bylo proroctví. Rozhodně to však nebyla pravda ve smyslu truismu. Blahoslavení tichých by vypadalo jako velmi násilné prohlášení, to ve smyslu páchání násilí na rozumu a pravděpodobnosti. Tím se dostáváme k dalšímu velmi důležitému kroku v naší úvaze. Jako proroctví bylo naplněno, ale velmi dlouho poté, co bylo vysloveno. Kláštery se staly nejpraktičtějšími a nejvíce prosperujícími statky a experimenty obnovy po barbarské záplavě, tiší vpravdě zdědili zemi. V oné době ale nikdo nic takového nemohl tušit—leda by tu byl někdo, kdo by vskutku věděl. Něco podobného by se dalo říct o příběhu s Marií a Martou, který retrospektivně a zevnitř vykládali mystikové křesťanského kontemplativního života. To ovšem ani v nejmenším nebyl očividný pohled a názor a lze se spolehnout, že by většina jak starověkých, tak moderních moralistů spěšně zamířila právě k očividnému výkladu. Jaké asi proudy lehounké výmluvnosti by se z nich řinuly, aby posílily jakoukoliv mírnou nadřazenost na straně Marty, jak úžasná kázání o radostné službě, evangeliu práce a světu, který máme zanechat v lepším stavu, než jsme jej našli a vůbec o všech deseti tisících banalitách, která lze pronést ve prospěch toho, aby se lidé starali a něco dělali—pronášené lidmi, kteří se nemusí vůbec namáhat, aby něco takového říkali. Pokud v Marii střežil Kristus, mystik a dítě lásky, símě čehosi subtilnějšího, od koho se spíše dalo očekávat, že to tehdy pochopí? Nikdo jiný nemohl nad skromnou bethanskou střechou vidět zářit Kláru a Katerřinu a Teresii. Jiným způsobem platí totéž i o o vznešené hrozbě o tom, že do světa přinese meč, který bude dělit a poltit. Nikdo se tehdy nemohl dohadovat, jak se to může stát, ani jak to bude možné ospravedlnit. Věru, najdou se pořád ještě volnomyšlenkáři, kteří jsou takoví prosťáčci, že padnou do pasti a jsou šokováni větou tak záměrně vzdornou. Stěžují si vlastně na to, že paradox není banalita.
Nám tu ale jde o to, že kdybychom mohli číst zprávy evangelia jako něco tak nového jako zprávy v novinách, pak by nás mátly a možná i děsily mnohem víc, než tytéž zprávy rozvinuté historickým křesťanstvím. Kristus kupříkladu, v jasném odkazu na eunuchy na východních dvorech, řekl že v nebeském království budou eunuchové. Jestli tohle neznamená dobrovolné nadšení pro panictví a panenství, pak z toho lze udělat jen cosi mnohem nepřirozenějšího či obhroublejšího. Právě historické náboženství to pro nás polidšťuje zkušeností františkánů či milosrdných sester. Prohlášení ponechané samo o sobě, by mohlo docela dobře implikovat poněkud odlidštěnou atmosféru, zlověstné a nelidské ticho asijského harému a divanu. Je to jen jeden z mnoha a mnoha příkladů, společným poučením je však to, že Kristus evangelií se může ve skutečnosti jevit jako podivnější a strašnější, než Kristus Církve.
Temnější či závratější nebo vzdornější, případně tajemnější stránce slov evangelia se věnuji ne proto, že by zjevně neměla očividnější a populárnější stránku, ale proto, že je to odpověď na obvyklou kritiku v zásadní věci. Volnomyšlenkář často říká, že Ježíš z Nazaretu byl mužem své doby, i kdyby ji předbíhal, a že jeho ethiku nemůžeme přijímat jako definitivní pro lidstvo. Volnomyšlenkář pak pokračuje tím, že jeho ethiku začne kritisovat a náležitě přijatelně říká, že lidé nemohou nastavit druhou tvář, nebo že musí myslet na zítřek, nebo že sebezápor je příliš asketický nebo že monogamie příliš přísná. Jenže zéloti nebo legionáři nenastavovali druhou tvář o nic víc než my, pokud vůbec. Židovští obchodníci či římští výběrčí daní mysleli na zítřek právě tak jako my, pokud ne víc. Nemůžeme se tvářit, že opouštíme byvší morálku minulosti proto, abychom přijali novou, která lépe vyhovuje přítomnosti. Rozhodně to není morálka jiného věku, možná je z jiného světa.
Můžeme zkrátka říct, že tyto ideály jsou, samy o sobě, nemožné. Že by byly nemožné pro nás, to je právě a přesně to, co říct nemůžeme. Jsou docela nápadně poznačené mysticismem toho druhu, který (pokud by byl jistým druhem šílenství) by jako šílenství připadal vždy stejnému druhu lidí. Vezměme si kupříkladu věc manželství a vztahů pohlaví. Bylo by docela dobře možné, že galilejský učitel učil věci, které byly přirozené pro galilejské prostředí, až na to, že tomu tak není. Dalo by se racionálně očekávat, že člověk z doby Tiberiovy bude hlásat názor podmíněný Tiberiovou dobou, až na to, že on to nedělal. Hlásal cosi docela odlišného, ale cosi, co nebylo tehdy o nic obtížnější než nyní. Když kupříkladu Mohamed přišel se svým polygamickým kompromisem, mohli bychom docela rozumně říct, že byl podmíněn polygamickou společností. Když muži dovolil čtyři manželky, dělal něco, co se opravdu hodilo v daných okolnostech a co by se mohlo do jiných okolností hodit méně. Nikdo se nebude tvářit, že čtvero žen se jakkoliv podobalo čtveru větrů, že to bylo něco jaksi náležejícího k řádu přírody, nikdo nebude tvrdit, že číslice čtyři je jednou provždy vepsána hvězdami na obloze. Právě tak by ale nikdo netvrdil, že číslice čtyři představuje nepředsavitelný ideál, že není v silách lidské mysli počítat do čtyřech, nebo že není v silách člověka spočítat své manželky a ověřit zda výsledek odpovídá počtu čtyřech. Je to praktický kompromis, který s sebou nese charakter konkrétní společnosti. Kdyby se Mohamed narodil v devatenáctém století v Actonu, můžeme docela dobře pochybovat o tom, že by předměstí naplnil harémy, každý se čtyřmi manželkami. Jelikož se narodil v Arábii v šestém století uspořádal manželské záležitosti podle toho, co nasvědčovaly podmínky v Arábii šestého století. Ovšem Kristus se ve svém názoru na manželství nijak nedrží toho, co nasvědčují podmínky v Palestině prvního století. Sám nenasvědčuje vůbec ničemu, leda svátostnému pohledu na manželství, který dlouho poté rozvinula katolická církev. Bylo to pro lidi právě tak těžké tehdy, jako je to těžké dnes. Židé a Římané a Řekově nejen nevěřili, ale ani neměli dost pochopení k tomu, aby nevěřili, mystické ideji, že muž a žena se stali jednou svátostnou podstatou. Můžeme to považovat za neuvěřitelný nebo nemožný ideál, ale nemůžeme to považovat za neuvěřitelnější nebo nemožnější ideál než oni. Jinak řečeno, bez ohledu na to, co jiného je pravda, není pravda, že se spor změnil během času. Nehledě k tomu, co jiného může být pravda, zcela jednoznačně neplatí, že ideje Ježíše z Nazaretu se hodily do jeho doby, ale do té nší se už nehodí. To, jak moc se hodily do jeho doby by snad mohl naznačit konec jeho příběhu.
Tutéž pravdu lze říct i jiným způsobem tak, že řekneme, že pokud bychom ten příběh brali čistě lidsky a historicky, pak je mimořádně zajímavé, jak málo ze zaznamenaných Kristových slov jej spojuje s jeho dobou.. Nemám na mysli dobové detaily o nichž i člověk té doby věděl, že jsou pomíjivé. Mám na mysli ty nejfundamentálnější věci, o kterých i ten nejmoudřejší člověk jaksi neurčitě předpokládá, že jsou věčné. Kupříkladu Aristoteles byl snad nejmoudřejší a nejvelkomyslnější člověk, jaký kdy žil. Stavěl výlučně na základech, které se obecně ukázaly jako pevné a racionální i po všech sociálních a historických změnách. Přesto žil ve světě, kde mít otroky bylo bráno jako cosi právě tak přirozeného, jako že má člověk děti. Dovolil si proto vážně uznat odlišnost a rozdíl mezi otroky a svobodnými. Kristus žil zrovna tak jako Aristoteles ve světě, který bral otroky za danost. Otroctví nijak zvlášť neodsuzoval. Založil hnutí, které mohlo existovat ve světě, kde existovalo otroctví. Založil ovšem hnutí, které mohlo existovat ve světě bez otroctví. Nikdy nepoužil žádnou větu, kvůli které by jeho filosofie závisela i jen na existenci společenského řádu ve kterém žil. Mluvil jako člověk, která ví, že vše je pomíjivé, včetně věcí, které Aristoteles považoval za věčné. V té době už se římské říše stalo toliko orbis terarum, jiné jméno pro svět. On ale nikdy svou morálku nezaložil na existenci římské říše, ba ani na existenci světa. „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.“
Pravda je taková, že když kritici mluvili o lokálních omezeních Galilejského, vždycky šlo o lokální omezení na straně kritika. Není pochyb o tom, že věřil v jisté věci, v něž jistá konkrétní sekta moderních materialistů nevěří. To ale nebyly nijak zvlášť věci výlučné pro jeho dobu. Blíže pravdě by bylo říct, že jejich popírání je docela výlučné a příznačné pro naši dobu. A není pochyb o tom, že ještě blíž pravdě by bylo říct jen tolik, že pro naši dobu je výlučná a zvláštní jistá zvláštní společenská významnost a vážnost připisovaná té menšině, která v ně nevěří. On kupříkladu věřil ve zlé duchy nebo v psychické uzdravení tělesných neduhů, ne však proto, že by byl Galilejcem narozeným za panování císaře Augusta. Je absurdní tvrdit, že člověk v něco věřil, protože byl za Augusta narozeným Galilejcem, když mohlo v to samé věřit jako Egypťan narozený na časů Tutanchámona nebo Ind za časů Čingischánových. Touto obecnou otázkou uctívání ďábla nebo božských zázraků jsem se ale už zabýval jinde, Stačí dodat, že materialista musí nemožnost zázraků dokázat proti svědectví všeho lidstva, ne proti provinčním předsudkům provinčních obyvatel severní Palestiny za časů prvních římských císařů. V naší nynější diskusi by museli dokázat, že evangelia obsahují konkrétní předsudky oněch konkrétních provinčních obyvatel. A po lidsku řečeno je je šokující, jak málo dokáží dát dohromady k tomu, aby s tím dokazováním i jen začali.
Tak je tomu i v případě svátosti manželství. Ve svátosti nemusíme věřit právě tak, jako nemusíme věřit v duchy, je ovšem zřejmé, že Kristus v tuto svátost věřil po svém, a ne v závislosti na jakémkoliv dobovém či současném způsobu. Svůj argument proti rozvodu očividně nepřevzal ani z mojžíšského Zákona, ani z římského práva, ani ze zvyků palestinského lidu. Jeho kritikům se tehdy musel jevit stejně jako kritikům nynějším, jako svévolné a transcendentální dogma, které jakoby nepřicházelo odnikud, až na to že pocházelo od něj. Nemám zde vůbec v úmyslu tohle dogma hájit, zde je důležité to, že ho bylo právě tak snadné hájit tehdy, jako je to snadné dnes. Je to ideál zcela vně času, vždy je náročný, nikdy není nemožný. Jinak řečeno, pokud by někdo tvrdil, že je to právě to, co se od člověka z toho místa a té doby dalo čekat, pak můžeme docela férově odpovědět, že to mnohem spíš mohl být tajuplný výrok bytosti vyšší než člověk, pokud by žila mezi lidmi.
Proto tedy tvrdím, že pokud by člověk četl Nový Zákon upřímně jako něco nového, nezískal by ten dojem, který bývá dnes často označovaný za lidského Krista. Čistě lidský Kristus je smyšlená postava, právě takový výsledek umělého výběru jako toliko evolutivní člověk. Nadto bylo v jednom a tom samém příběhu nalezeno příliš mnoho lidských Kristů, zrovna tak jako bylo v těch samých příbězích nalezeno příliš mnoho klíčů k mythologii. Na jednom a tomtéž poli pracovaly tři nebo čtyři racionalistické školy a přišly se třemi nebo čtyřmi stejně racionálními vysvětleními jeho života. Prvním racionálním vysvětlením jeho života bylo, že nikdy nežil. To pak umožnilo tři nebo čtyři další různá vysvětlení, jako třeba že byl mýtem slunečním, obilným nebo nějakým jiným, stejně monomanickým. Ideu, že byl božskou bytostí, která nikdy neexistovala pak vystřídala idea, že byl lidskou bytostí, která existovala. Za mého mládí bylo v módě říkat, že byl toliko učitelem ethiky po způsobu esejských, který zjevně neměl moc co říci jiného, než co by řekl Hilel nebo stovka jiných Židů, jako třeba, že je milé být milý a že čistota napomáhá očištění. Pak někdo přišel s tím, že to byl šílenec posedlý mesiánským bludem. Ještě další pak tvrdili, že byl vskutku originálním učitelem protože mu nezáleželo na ničem, než na socialismu, nebo (s tím přišli zas ještě nějací jiní) na pacifismu. Pak se objevila zachmuřenější vědecká postava a prohlásila, že o Ježíšovi by nebylo vůbec slyšet, nebýt jeho proroctví o konci světa. Důležitý byl toliko jako mileniarista, třeba jako dr. Cumming, a způsobil provinční zděšení tím, že oznámil přesné datum, kdy naposledy udeří hrom. K dalším variacím na stejné téma patřila theorie, že byl toliko duchovním léčitelem a ničím jiným, což byl názor plynoucí z křesťanské vědy, které nezbývalo, než vyložit křesťanství bez ukřižování, aby mohla vysvětlit uzdravení Petrovy tchyně nebo setníkovy dcery. Je tu i další theorie, která se věnuje toliko záležitosti uctíváni ďábla a tomu, co označuje za dobové pověry o těch, kdo ho uctívali, jako by Kristus coby mladý jáhen přijímající svá první svěcení dospěl k exorcismu a dál ne. Nuže, každé z těchto vysvětlení mi přijde samo o sobě jako zcela a ojediněle nedostatečné. Když je ale vezmeme dohromady, sama naznačují cosi právě z toho tajemství, které jim uniká. Na Kristu muselo být dozajista cosi nejen tajuplného, ale i mnohostranného, pokud z něj bylo možné vyřezat tolik menších a malých Kristů. Pokud si s ním stoupenec křesťanské vědy vystačí jako s duchovním léčitelem a křesťanský socialista jako se se sociálním reformátorem, pak jsou spokojeni natolik, že ani neočekávají, že by mohl být čímkoliv jiným. To pak zase vypadá, že on toho zvládal víc, než by se od nich dalo očekávat, že budou očekávat. A nakonec se zdá, že i na těch dalších jeho tajuplných atributech jako je vymítání démonů nebo prorokování zkázy je něco víc, než by se jim mohlo zdát,
Především však: copak by takový nový čtenář Nového Zákona nenarazil na něco, co by ho vyplašilo mnohem víc než nás? Už jsem se tu několikrát pokusil o poněkud nemožný úkol obracení času a historické methody a v představách jsem se díval vpřed k faktům, místo abych se ve vzpomínkách ohlížel zpět ve vzpomínkách. Představil jsem si tak netvora, jakým se člověk mohl zprvu jevit přírodě kolem něj. Ještě horší by byl náš šok, kdybychom si opravdu představili povahu a přirozenost Krista, poprvé tak jmenovaného. Co bychom asi cítili při zaslechnutí prvních šeptaných náznaků o jistém člověku? Určitě nemůžeme komukoliv vyčítat, pokud by tenhle první šepot považoval toliko za bezbožnost či šílenství. Naopak, zakopnout o takový kámen úrazu je první krok. Stroze hledící nedůvěra je mnohem loyálnější poctou oné pravdě než modernistická metafysika, která by z toho udělala jen věc stupně. Bylo by lepší, kdybychom si roztrhli šat jako Kafiáš na soudu nebo se toho člověka chopili jako šílence posedlého démony jako to udělali jeho rodáci a dav, než abychom pitomě stáli a rozebírali jemné odstíny pantheismu v přítomnosti tak katastrofického tvrzení a nároku. Víc moudrosti, která je jedna s překvapením, je v jakékoliv prosté osobě plné vnímavosti prostoty, která očekává, že tráva zvadne a ptáci začnou mrtví padat z oblohy, když procházející tesařův učeň řekl klidně a téměř nedbale, jako člověk obhlížejcí se přes rameno: „Dřív než Abraham byl, já jsem.“

Share

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s