Závěr a dodatky

Závěr: Shrnutí této knihy

Dovolil jsem si jednou či dvakrát vypůjčit výtečné označení nárys či přehled dějin, i když tato studie zvláštní pravdy a zvláštního omylu si přirozeně nemůže nárokovat žádné srovnávání s bohatou a mnohostrannou encyklopedií dějin, pro niž bylo to jméno zvoleno. Přesto má tento odkaz svůj smysl a také smysl v němž se jedno s druhým dotýká a dokonce protíná. Příběh světa, tak jak jej vypověděl pan Wells totiž jinak než v nárysu kritisovat nejde. A kupodivu se mi zdá, že právě jen v nárysu je chybný. Jako nahromadění historie je hodný obdivu, je úžasný jako skladiště či podkladnice dějin, je to fascinující pojednání dějin, je to nanejvýš přitažlivé zdůraznění dějin, ale coby nárys je docela mylný. To co mi na něm přijde hodně špatné je to, jak je narýsován, ten druh náčrtu, který může být vlastně jen jednou jedinou čárou, podobnou té, která působí veškerý rozdíl mezi karikaturami profilu pana Winstona Churchilla a Sira Alfreda Monda. Mám na mysli, řečeno prostou a domáckou řečí, věci které trčí, věci které se starají o jednoduchost siluety. Myslím si, že jde o špatné proporce, proporce mezi tím, co je jisté a co jisté není, mezi tím, co hrálo větší roli a tím, co hrálo menší roli, mezi tím, co je řádné a co je mimořádné, mezi tím, co skutečně odpovídá průměru a co je mimořádné.

Neříkám to jako drobnou kritiku velkého spisovatele, ani k tomu nemám důvod, jelikož mám dojem, že ve svém mnohem menším úkolu jsem selhal velmi podobně. Velmi pochybuji, že se mi podařilo čtenáři vysvětlit hlavní věc, kterou jsem měl na mysli ohledně proporcí historie a proč jsem se některým věcem věnoval mnohem víc než jiným. Pochybuji o tom, že se podařilo naplnit plán předložený v první kapitole. Proto přikládám tyto řádky jako jakési shrnutí v závěrečné kapitole. Mám za to, že věci, na nichž jsem trval, jsou pro přehled dějin podstatnější než věci, které jsem jim podřídil nebo se jim nevěnoval. Nemyslím si, že by byla minulost nejpravdivěji vyobrazena jako něco, v čem se lidstvo jen vytrácí v přírodě, nebo kde se civilisace prostě rozplývá v barbarství, nebo kde náboženství mizí v mythologii, nebo kde naše náboženství vyprchává a zbývá z něj náboženství světa. Nevěřím zkrátka, že nejlepší způsob jak načrtnout nárys dějin je vymazat čáry. Jsem přesvědčen, že ze dvou možností je pravdě mnohem bližší ta, když příběh vypovíte velmi prostě, jako primitivní mýtus o člověku, který stvořil slunce a hvězdy nebo o bohu, který vstoupil do těla posvátné opice. Proto vše předchozí shrnu v tom, co považuji za realisticky a rozumně vyvážené tvrzení, v stručném příběhu lidstva.

Na zemi osvětlované blízkou hvězdou, jejíž záře je bílým denním světlem je mnoho různých nehybných věcí a pohyblivých tvorů. Mezi nimi se hýbe plémě, jež je ve vztahu k druhým plemenem bohů. To nijak neumenšuje, ba naopak zdůrazňuje skutečnost, že se dokáže chovat jako plemeno démonů. Její odlišnost není iluzí jedince, jako kdyby se nějaký pták natřásal ve svém peří, ale je to něco hmatatelného a mnohostranného. Dokazuje to už ony spekulace, které vedly k jejímu popírání. Je pravda, že lidé, bozi tohoto nižšího světa, s ním jsou různými vazbami propojeni, to je ale jiný aspekt téže pravdy. To, že rostou jako tráva a chodí jako zvířata je druhotná nutnost, která jen vyostřuje primární odlišnost. Podobně bychom mohli říkat kouzelník musí mít koneckonců lidský vzhled, nebo že ani víly nemohou tančit bez nohou. Poslední dobou je v oblibě soustředit mysl zcela právě na tyto mírné a podřadné podobnosti a na to hlavní zcela zapomenout. Stalo se zvykem zdůrazňovat, že se člověk podobá jiným tvorům. Ano, a jen on sám si té podobnosti dokáže všimnout. Ryba nebude hledat v ptačím hejnu na obloze tvary rybí kosti, ani si slon a sova nebudou porovnávat kostry. Dokonce i ve smyslu, v němž je člověk zajedno s vesmírem, je to universalita zcela osamělá. Už jen vědomí, že je se všemi věci spjatý stačí k tomu, aby ho od nich odtrhlo.

Tím, jak se tento polobůh či démon viditelného světa rozhlíží kolem sebe v jedinečném světlem, tak osamělém, jako je doslovný plamen, který jen on mohl rozžehnout, činí tento svět viditelným. Vidí kolem sebe svět určitého druhu či stylu. Zdá se, že se řídí jistými pravidly, nebo aspoň podle jistých opakování. Vidí zelenou architekturu, která se staví sama a bez viditelných rukou, ale staví se do velmi přesných tvarů či vzorců, jako by je již neviditelný prst vykreslil do vzduchu. Není to růst nebo šmátrání slepého života. Každý míří k nějakému cíli, k slavnému a zářivému cíli, dokonce i každá sedmikráska nebo pampeliška, které vidíme na každém obyčejném poli. Už v samotném tvaru rostlin je něco víc, než jen růst zeleně, patří k nim završení květu. Je to svět korun. Ať už je tenhle dojem ilusí nebo ne, měl na toto plémě myslitelů a pánů hmotného světa tak hluboký vliv, že obrovskou většinu pohnul, aby dospěla k jistému názoru na svět. Došli k závěru, ať už měli pravdu nebo ne, že svět měl svůj plán, zrovna tak jako to vypadalo, že nějaký plán měl strom, že měl nějaký cíl a korunu podobnou květu. Ovšem pokud a dokud ono plémě myslitelů dovedlo myslit, bylo mu zřejmé, že když připustí tuto ideu plánu, přijde s ní ještě jedna myšlenka, ještě víc vzrušující, ba hrozivá. Byl tu ještě někdo jiný, jakási podivná a neviditelná bytost, která tyto věci vymyslela, pokud byly tedy vymyšleny. Byl tu někdo cizí, kdo byl též přítelem, tajemný dobrodinec, který byl dříve než oni a připravil tyto lesy a kopce a připravil je na jejich příchod a rozžehl pro ně svítání tak jako služebnictvo zapálí oheň. Nu a tak se oné ideji mysli, jež dává smysl vesmíru dostávalo v lidské mysli dalších a dalších potvrzení z rozjímání i zkušeností, jež byly mnohem subtilnější a bádavější, než jakýkoliv jiný spor o vnějším plánu světa. Já tu ale chci ten příběh vypovědět pokud možno co nejjednodušeji, ba nejkonkrétněji. Zde stačí říci, že většina lidí, včetně těch nejmoudřejších, dospěla k závěru, že svět má takový konečný cíl a proto že má též prvotní příčinu. Když ovšem přišlo na to, jak si s touto ideou poradit a naložit s ní, většina lidí se od těch nejmoudřejších v jistém smyslu oddělila. Tak vznikly dva způsoby, jak s touto ideou zacházet, které společně dávají dohromady většinu světových náboženství. Jak většina, tak menšina mají tento silný dojem druhého smyslu ve věcech, jakéhosi podivného mistra znalého tajemství světa. Ovšem většina, ten zástup, dav či lůza, měl přirozeně sklon k němu přistupovat jako by to byl jakýsi drb či fáma. A jak už to u drbů a fám bývá, obsahoval mnoho pravdy a lží. Svět si začal vykládat povídačky o neznámé bytosti nebo o jejích synech, služebnících, či poslech. Některé z nich se v pravém smyslu daly označit za babské tlachy, protože se prohlašovaly toliko za velmi vzdálené vzpomínky na jitro světa, to byly mýty o děťátku měsíci a nedopečených horách. Další by bylo přesnější označit za tulácké vyprávěnky, protože to byly sice zajímavé, leč soudobé příběhy přinesené z jistých pomezí zkušenosti, jako byla třeba zázračná uzdravení, nebo ty, které přinášely šepot o tom, co se stalo s mrtvými. Je mezi nimi asi mnoho pravdivých příběhů a je dost takových, které jsou nejspíš dostatečně pravdivé na to,aby člověku se skutečně zdravým rozumem stačily k tomu, aby si byl více či méně vědom, že kosmickou oponou skutečně je cosi úžasného. V jistém smyslu se to ale vše drží zdání, i kdyby se těm zdáním mělo říkat zjevení. Je to něco co se objeví—a zmizí. Tihle bohové jsou přinejlepším duchové, tedy jsou to jen letmé postřehy. Pro většinu z nás to jsou jen klípky o tom, co kde kdo zahlídl. Fám a pověstí je svět navíc plný a většina z nich jsou téměř ze zásady romance. Velká většina příběhů o bozích a duších a neviditelném králi se vypráví, když ne pro samotný příběh, pak kvůli tématu. Jsou dokladem o věčném zájmu o téma, nic jiného nedokazují, ani dokazovat nemají. Je to mythologie či poesie, která se nenechá svázat do knihy, ani nijak jinak.

Menšina, učenci a myslitelé, se stáhla stranou a pustila se do stejně příbuzného řemesla. Rýsovali plány světa, světa o kterém všichni věřili, že má plán. Snažili se plán namalovat se vší vážností a v odpovídajícím měřítku. Obraceli svou mysl přímo k té mysli, která tajuplný svět stvořila, rozvažovali o tom, jaká asi ta mysl může být a jaký by mohl být její poslední cíl. Někteří si tu mysl představovali mnohem neosobnější, než bylo obecné mínění většiny lidstva, někteří ji zjednodušili tak, až z ní skoro nic nezbylo a několik málo, velmi málo, vůbec pochybovalo, že něco takového existovalo. Jeden či dva morbidněji smýšlející si představovali, že je možná zlá a že je to nepřítel a jen jeden či dva degenerovanější v druhé skupině se místo uctívání bohů klaněli démonům. Většina z těchto theoretiků byli ovšem theisté a nejenže viděli v přírodě morální plán, ale obyčejně překládali i morální plán pro lidstvo. Většina z nich byli dobří lidé, kteří dělali dobrou práci a byli různými způsoby vzpomínáni a uctíváni. Sepisovali spis a ty se stávaly více či méně svatými písmy. Byli zákonodárci a jejich tradice se stala nejen legální, ale i ceremoniální. Můžeme říct, že se jimn dostávalo božských poct v tom smyslu, v němž se božských poct v některých zemích často dostává králům a velkým vojevůdcům. Prostě všude tam, kde se mohl zapojit další populární duch, duch legendy a drbů, obklopil je mystičtější atmosférou mýtu. Lidoví poesie dělala z učenců světce. To ale bylo všechno, co s nimi udělala. Zůstávali sami sebou, lidé nikdy doopravdy nezapomněli, že byli lidmi, ze kterých se stali bozi v tom smyslu, že se z nich stali héroové. Božský Platon, podobně jako božský césar byl titul, nikoliv dogma. V Asii, kde byla atmosféra mythologičtější člověka víc připodobnili mýtu, ale člověkem zůstal. Zůstal člověkem určité sociální třídy nebo skupiny lidí, které se dostávalo velké úcty od lidstva a zasloužila si ji. Je to řád či škola filosofů, lidí, kteří se vážně se vší vážností hledali řád přes veškerý očividný chaos vidění života. Namísto toho aby žili z imaginativních zvěstí, odlehlých tradicích a okrajů výjimečných zkušeností o mysli a smyslu za světem se v jistém smyslu pokoušeli apriorně projektovat prvotní záměr oné mylsi. Pokusili se dát na papír možný plán světa, skoro jako by svět ještě nebyl stvořen.

Přímo vprostřed toho všeho stojí jedna ohromná výjimka. Vůbec ničemu se nepodobá. Je tak definitivní jako polnice posledního soudu, i když je to současně dobrá zpráva, nebo zpráva, která vypadá, že je až moc dobrá na to, aby mohla být pravdivá. Není to nic menšího, než hlasité potvrzení, že tento tajemný tvůrce světa osobně svět navštívil. Prohlašuje, že skutečně a dokonce nedávno, či alespoň zrovna vprostřed historických doby, vstoupila do světa původní, prvotní neviditelná bytost, o níž theoretici skládali theorie a mythologové předávali mýty, Člověk, který stvořil svět. Jistě, všichni nejlepší myslitelé, i všechny nejkrásnější legendy, vždy naznačovali, že taková vyšší osobnost za všemi věcmi existuje. Tohle však žádný z nich nikdy neznačil. Je prostě lež tvrdit, že by jiní učenci a héroové tvrdili, že oni jsou tím tajemným pánem a tvůrcem, o němž svět snil a o kterého se přel. Žádný z nich se nikdy nic takového netvrdil. Žádná z jejich sekt či škol nikdy netvrdila, že by někdo z nich něco takového tvrdil. Jakýkoliv z náboženských proroků tvrdil nanejvýš, že byl pravým služebníkem takové bytosti. Kterýkoliv visionář řekl nanejvýš to, že lidé mohou letmo zahlédnout slávu oné duchové bytosti, nebo mnohem častěji nižších duchových bytostí. Kterýkoliv z primitivních mýtů naznačoval nanejvýš tolik, že Stvořitel byl přítomný Stovření. Ovšem to, že by byl přítomen scénám poněkud podobným Horatiovým večerním setkáním a mluvil výběrčími daní a vládními představiteli v běžném denním životě římské říše a že by byl tento fakt pevně potvrzován celou tou velkou civilisací déle než tisíc let—to je cosi naprosto nepodobného čemukoliv jinému na světě. Je to to nejvíce šokující prohlášení, které kdy člověk pronesl od doby, kdy namísto toho, aby štěkal jako pes pronesl první srozumitelné slovo. Jedinečná povaha tohoto tvrzení se může stát jak argumentem v jeho prospěch, tak proti němu. Bylo by snadné se na ně soustředit jako na případ osamoceného šílenství, ale z celého srovnávacího náboženství dělá prach a nesmysl.

Vpadlo do světa s prudkostí a rozruchem, jaký působí běžící posel zvěstující apokalyptické znamení a když řekneme, že pořád ještě běží nebude to žádný nepřípadný výmysl. Svět, jeho moudré filosofy a pohanské básníky plné nápadů na kněžích a lidu katolické církve nejvíce mate to, že se pořád chovají jako poslové. Posel nesní o tom, jaká bude jeho zpráva, ani se nepře o to, jaká by mohla být, předává ji takovou já je. Není to theorie ani výmysl, ale fakt. Pro tento záměrně základní přehled či nárys není k věci dokazovat, že je to fakt, stačí poukázat na to, že poslové s ním nakládají tak, jako lidé s fakty. Vše co je na katolické tradici odsuzováno, autorita dogmatismus a odmítnutí odvolat a upravit, jsou toliko lidskými vlastnostmi člověka, který nese poselství, jež se vztahuje k faktu. Velmi rád bych se v tomto jednoduchém shrnutí vyhnul všem spory budícím složitostem, které by opět zastřely prosté linie tohoto podivného příběhu, který jsem již, slovy příliš slabými, označil za nejpodivnější příběh na světě. Chci tu jen načrtnout jeho hlavní linie a zejména ukázat, kde je opravdu zapotřebí udělat tlustou čáru. Světové náboženství není, ve správných proporcích, rozdleno do do jemných odstínů mysticismu nebo víceméně racionálních forem mythologie. Dělí je linie mezi lidmi, kteří nesou poselství a těmi, kdo je ještě neslyšeli, nebo mu ještě nedokáží uvěřit.

Když ale pojmy onoho zvláštního vyprávění přeložíme zpět do konkrétnější a složitější terminologie, zjistíme, že jsou pokryty jmény a vzpomínkami, které jsou už svou důvěrností falešné. Když kupříkladu řekneme, že nějakou zemi obývá tolik muslimů, máme tím ve skutečnosti na mysli, že obsahuje tolik monotheistů, čímž chceme říct, že obsahuje tolik lidí, lidí se starým průměrným lidským předpokladem, že totiž neviditelný vládce zůstává neviditelný. Zastávají jej spolu s obyčeji jisté kultury a pod prostšími zákony jistého zákonodárce, jednali by ovšem stejně, kdyby byl jejich zákonodárcem Lycurgus nebo Solón. Dosvědčují cosi, co je nutně ušlechtilá pravda, nikdy ale ne pravda nová. Jejich vyznání není nová barva, je to neutrální a normální odstín, který je pozadím mnohabarevného života člověka. Na rozdíl od Tří králů nenašel Mohamed novou hvězdu, ale svým konkrétním oknem zahlédl velké šedé pole dávného slunečního svitu. Když tedy řekneme, že v nějaké zemi žije tolik konfuciánů nebo buddhistů, chceme tím říct, že v ní žije tolik pohanů jejichž proroci jim dali jinou a poněkud matnější verzi neviditelné moci a tím ji udělali nejen neviditelnou, ale téměř neosobní. Když říkáme, že i oni mají chrámy a modly a kněze a periodické svátky, říkáme tím tolik, že pohané tohoto druhu jsou sdostatek lidskými bytostmi k tomu, aby připouštěli lidový prvek pompy, obrazů, slavností a pohádek. Máme na mysli jen tolik, že pohané mají víc rozumu než puritáni. Ovšem to, čím mají být bohové, ani to, co jsou kněží pověřeni hlásat není žádné senzační tajemství jako je to, které mají hlásat oni rozběhnutí poslové evangelia. Nikdo vyjma těchto poslů žádné evangelium nemá, nemá žádnou dobrou zprávu, a to z toho prostého důvodu, že nikdo nemá nic nového, ani žádné zprávy.

Čím déle tito běžci běží, tím větší hybnou sílu nabírají. Celé věky později mluví, jako by se cosi přihodilo právě teď. Neztratili rychlost a energii poslů, a jen sotva ztratili jakoby vyjevené oči svědka. V katolické církvi, jež je jednotkou onoho poselství stále najdeme ony střemhlavé činy svatosti, které vypovídají o čemsi prudkém a novém, je to sebeobětování, které šokuje jako sebevražda. Sebevražda to ale není, není to nic pesimistického, je to pořád stejný optimismus jaký měl sv. František k ptákům a květinám. V duchu je novější než nejnovější myšlenkové školy a téměř jistě stojí těsně před novými triumfy. Tito lidé totiž slouží matce, která jako by rostla do krásy s každou další generací, která povstává, aby ji nazývala požehnanou. Někdy se nám může zdát, nebo si můžeme představovat, že zatímco svět stárne, církev mládne. To je totiž posledním důkazem zázraku, že se něco tak nadpřirozeného mohlo stát natolik přirozeným. Myslím tím, že to, co musí zvenčí vypadat tak jedinečně, vyhlíží zevnitř toliko universálně. Neminimalisoval jsem škálu zázraku tak, jak by to považovali za moudré někteří z našich divočejších theologů. Raději jsem se záměrně soustředil na onu neuvěřitelnou přetržku, kdy padla rána, jež přerazila samu páteř dějin. Mám velké pochopení a sympatie pro monotheisty, muslimy či Židy, kterým se to jeví jako rouhání, rouhání, jež mohlo otřást světem. Jenže ono světem neotřáslo, ono ho upevnilo. Čím víc se tím faktem budeme zabývat, tím hmatatelnější či aspoň pevnější, a současně podivnější nám přijde. Myslím, že je projevem čiré spravedlnosti vůči nevěřícím, pokud budu trvat na smělosti aktu víry, který se od nich žádá. Ochotně a vřele souhlasím, že je to, samo o sobě, tvrzení či nárok, u kterého můžeme docela čekat, že se z něj protočí mozek i věřícímu, když si uvědomí svou vlastní víru. Jenže mozek věřícího se v hlavě neprotáčí, motá se ten nevěřícího. Můžeme je vidět zamotané na všech stranách a v každé etické či psychologické výstřednosti, v pesimismu a popření života, v pragmatismu a popření logiky, v tom jak svá znamení hledá v nočních můrách a své kánony v rozporech, ječící hrůzou, když z dálky zahlédne věci mimo dobro a zlo, nebo šeptající o podivných hvězdách, kde dvě a dvě je pět. Mezi tím vším ona osamělá věc, která na první pohled vypadala tak provokativně a skandálně v nárysu zůstává ve své podstatě pevná a rozumná. Umírňuje všechny ty šílence a rozum zachraňuje před pragmatiky přesně tak, jak zachránila smích před puritány. Opakuji, že jsem záměrně zdůraznil její vnitřně vzdornou a dogmatickou povahu. Tajemství spočívá v tom, jak cokoliv tak překvapivého mohlo zůstat vzdorné a dogmatické a přitom se stát něčím naprosto normálním a přirozeným. Otevřeně jsem přiznal, že pokud o sobě někdo říká, že je Bůh, tak pokud takový případ vezmeme jen jako takový, můžeme takového člověka zařadit do stejné třídy, do níž patří člověk, který o sobě bude tvrdit, že je sklo. Jenže člověk, který o sobě tvrdí, že je sklo není sklenář, který by zasklíval okna pro celý svět. Nezůstává po celé následující věky stejně zářivou a křišťálovou postavou, v jejímž světle je vše jasné a průzračné.

Jenže tenhle šílenec zůstal příčetný. Toto šílenství zůstalo příčetné, když zešílelo všechno ostatní. Blázinec byl domem, kam v se každé době lidé pořád znovu vraceli jako domů. Hádankou, která přetrvává zůstává, že cosi tak prudkého a abnormálního je dosud shledáváno čímsi obyvatelným a lákavým. Nedbám na to, že to skeptik označuje za báchorku, nechápu jak se takhle šikmá věž mohla udržet tak dlouho bez základů. Ještě méně rozumím tomu, jak se mohla stát, domovem člověka, jímž se skutečně stala. Kdyby se jen objevila a zase zmizela, asi by ji bylo možné vysvětlit nebo na ni vzpomínat jako na poslední výskok zuřivé iluse, poslední mýtu poslední nálady v níž mysl narazila na nebe a rozsypala se. Jenže ona se nerozsypala. Je to jediná mysl, která drží pohromadě v rozpadlém a zhrouceném světě. Kdyby to byl omyl, je to omyl, který by podle všeho neměl vydržet ani den. Kdyby to byla jen extáze, pak by podle všeho neměla vydržet ani celou hodinu. Trvá už skoro dva tisíce let a svět uvnitř ní byl jasnější, vyrovnanější, rozumnější v nadějích, zdravější v instinktech, zábavnější a veselejší tváří v tvář osudu a smrti, než celý svět venku. Duše křesťanstva totiž pocházela od neuvěřitelného Krista, a duší křesťanstva byl zdravý rozum. Třebaže jsme si netroufali pohlédnout do Jeho tváře, můžeme hledět na Jeho ovoce, a podle ovoce Ho poznáme. Tyto plody jsou hmatatelné a plodnost mnohem víc než metafora a nikde v tomto smutném světě nejsou kluci šťastnější na jabloni, a nikdy jindy lidé nezpívají v rovnějším sboru, když šlapou víno, než pod oním strnulým bleskem tohoto okamžiku a netolerantního osvícení, pod bleskem, jež se stal stejně věčným jako světlo.

Dodatek I. O prehistorickém člověku

Když po sobě tyto stránky znovu čtu mám dojem, že jsme se na mnoha místech a mnoha slovy pokoušel říct cosi, co se bylo možné říct jedním slovem. Tato studie v jistém smyslu měla být povrchní. Chci říct, že nebyla zamýšlena jako bádání nad něčím, o čem je třeba bádat. Je to spíš připomínka věcí, které jsou zahlédnuty tak rychle, že jsou skoro stejně rychle zapomenuty. Plyne z ní poučení, že v jistém ohledu je to první co nás napadne to nejlepší, že tak blesk může osvětlit krajinu, na níž se Eifellova věž nebo Matternhorn vyjímají v tu chvíli tak, jak už je nikdy v běžném denním světle neuvidíme. Knihu jsem uzavřel obrazem věčného blesku. Ve zcela jiném smyslu, žel, trval tento blesk až příliš dlouho. Tato metoda ale měla i jisté praktické nevýhody, o nichž je myslím vhodné přičinit tyto dvě poznámky. Může to vypadat, že zjednodušuje příliš a přehlíží s čiré přehlížovosti. Ten dojem mám zejména z části o prehistorických malbách, která se nevěnuje všemu tomu, čemu se učení lidé mohou z prehistorickým maleb poučit, ale jedné jediné věci, již se může dozvědět kdokoliv čistě z toho, že tu vůbec nějaké prehistorické malby jsou. Uvědomuji si, že pokus vyjádřit to v pojmech nevinnosti mohlo přehnat dokonce i moji vlastní neznalost. Aniž bych se pokoušel o jakýkoliv vědecký výzkum nebo měl nějaké vědecké informace, přece by bylo politováníhodné, kdyby to vypadalo, že jsem v oné pasáži nevěděl nic víc, než bylo potřeba o stavech, do nichž bylo prehistorické lidstvo rozděleno. Jsem si samozřejmě vědom, že je to velmi složitě vrstvený příběh a že před kromaňonci či jakýmikoliv lidmi spojovanými s malbami bylo velmi mnoho takový stadií. Nejnovější studie o neandrtálcích a dalších plemenech vlastně spíše opakují to nejvýznamnější poučení, které si tu lze vzít. V těchto stránkách podchycená představa, že ve vývoji náboženství musí být cosi nutně pomalého nebo zpožděného vskutku získá jen málo z těchto novějších odhaleních o předcích kreslíře sobů. Vypadá to tak, že učenci soudí, že bez ohledu na to, zda malby sobů byly náboženské nebo ne, lidé žijící ještě před nimi už náboženští byli a své mrtvé pohřbívali s význačnými známkami tajemství a naděje. To nás očividně vede zpět ke stejnému argumentu, ke kterému se nepřiblížíme jakýmkoliv proměřovámím lebky dřívějšího člověka. Porovnání lidské a opičí lebky nám tu bude máloco platné, pokud se opravdu opici nikdy v hlavě neobjevil nápad pochovat jinou opici a do hrobu jí vložit oříšky, aby jí pomohly na cestě do nebeského opičího domova. Když už mluvíme o lebkách, vím i příběhu kromaňonské lebky, která byla mnohem větší a hezčí než moderní lebka. Je to velice legrační příběh, protože jistý význačný evolucionista procitl k poněkud pozdní opatrnosti a varoval před tím, aby se z onoho nálezu cokoliv dovozovalo. Povinností jedné osamělé lebky je dokázat, že naši otcové byli proti nám zaostalí. O jakákoliv osamělé lebce, která by se tvářila, že dokazuje jejich nadřazenost se bude soudit, že trpěla vodnatelností hlavy.

Dodatek II.: O autoritě a přesnosti

Mám dojem, že jsem v této knize, která byla koncipována jako populární kritika jistých populárních omylů, ba někdy i velmi vulgárních bludů, jsem někdy mohl působit jako bych opovrhoval vážnou vědeckou prací nebo se jí vysmíval. To je ovšem pravý opak mého záměru. Nepřu se s vědcem který vysvětluje slona, ale se sofistou, který toho namluví tolik, až se v tom ten slon ztratí. A o to sofistovi vlastně jde, protože stejně jako ve starém Řecku prostě vždycky přehání. Dovolává se nevědomých, zejména tehdy, když se dovolává učenců. Já jsem svou kritiku ale nikdy nezamýšlel jako impertinenci vůči skutečným učencům. Vůči badatelům máme všichni nekonečný dluh, zejména vůči badatelům naší doby, lidem soustředným výhradně na své téma. Přiznávám, že sám si od nich beru je tuhle to a támhle ono. Svoji abstraktní argumentaci jsem nezatížil citacemi a odkazy, které působí jen to, že člověk vypadá učenější, než ve skutečnosti je. Zjišťuji ale, že v některých případech je můj styl vágních odkazů spíše zavádějící, pokud jde o to, jsem opravdu na mysli. Špatně je formulována pasáž o Chaucerovi a dětském mučedníkovi, měl jsem tam na mysli jen to, že anglický básník měl nejspíš na mysli anglického světce, jehož příběhu dává jakýsi cizí vzhled. Právě tak v kapitole o mythologii následují po sobě dvě tvrzení způsobem, který jako by naznačoval, že druhý příběh o monotheismu se týká Jižních moří. Mohu vysvětlil, že Atahocan nepatří k Australasijcům, ale k americkým divochům. V kapitole nazvané „Starobylost civilisace“, kterou považuji za nanejvýš neuspokojivou jsem možná podal své vlastní dojmy o smyslu vývoje egyptské monarchie příliš tak, jako by byly identické s fakty na nichž byly založeny a které jsou předloženy například v dílech profesora J. L. Myrese. Ten zmatek ovšem nebyl záměrný a ještě méně jsem zamýšlel ve zbytku kapitoly naznačovat, že antropologické spekulace o rasách jsou méně hodnotné než nepochybně jsou. Moje kritika byla výlučně relativní. Mohl bych říct, že pyramidy jsou zřejmější než stopy v poušti, aniž bych tím popíral, že lidé moudřejší než já mohou nějaké stopy najít tam, kde já vidím jen neporušenou poušť.

VI. Patero smrtí víry

Není účelem této knihy sledovat následnou a už vůbec ne moderní historii křesťanství, k níž patří spory o nichž doufám plněji pojednám jinde. Zde se chci jen ukázat, že když se křesťanství ukázalo v pohanském lidstvu, mělo povahu čehosi jedinečného, ba nadpřirozeného. Bylo úplně jiné než ostatní věci a čím víc se jím zabýváme, tím méně se jim podobá. Vyznačuje se však od té doby až posud jednou poměrně zvláštní a ojedinělou vlastností, zmínkouo níž může tahle knížka docela dobře skončit.

Řekl jsem, že z Asie a starověkého světa šel pocit, že je příliš starý, než aby mohl zemřít. Osud křesťanstva byl velmi opačný. Křesťanstvo prodělalo řadu revolucí, v každé z nich křesťanství zemřelo. Křesťanství mnohokrát zemřelo a mnohokrát vstalo z mrtvých, protože mělo Boha, který věděl kudy z hrobu. Ovšem první mimořádná skutečnost, jíž se tahle historie vyznačuje je, že Evropa byla zas a znova převracena vzhůru nohama a po každém z těch převratů se zjistilo, že nahoře je pořád jedno a to samé náboženství. Víra vždy znovu obracela dobu, ne jako staré náboženství, ale jako náboženství nové. Tuto pravdu mnozí nevidí kvůli jedné často příliš přehlížené konvenci. A kupodivu je to konvence toho druhu, o níž ti, kdo ji obzvláště přehlížejí tvrdí, že si jí obzvláště všímají a odsuzují ji. Pořád nám říkají, že kněží a obřady nejsou náboženství a že náboženské organizace mohou být prázdný podvod. Sotva jim ale dochází, jak velká to může být pravda. Je to pravda do té míry, že se nejméně třikrát nebo čtyřikrát v dějinách křesťanstva zdálo, že křesťanství opustila celá duše, a skoro každý člověk ve svém srdci očekával jeho konec. Ve středověku a jiných dobách tuhle skutečnost maskuje toliko velmi oficiální náboženství, ačkoliv se tihle kritici tak pyšní tím, že je dovedou prohlédnout. Křesťanství zůstalo oficiálním náboženstvím renesančního vladaře, či biskupa z osmnáctého století zrovna tak, jako starověká mythologie zůstávala oficiálním náboženstvím Julia Caesara nebo jako ariánské vyznání zůstalo oficiálním náboženstvím Juliána Odpadlíka. Mezi případy Julia a Juliána tu ale byl rozdíl, protože církev mezitím začala svou zvláštní dráhu. Nebylo důvodu proč by lidé jako Julius nemohli veřejně pořád uctívat bohy jako byl třeba Jupiter, a v soukromí se jim věčně smát. Když ale Julián s křesťanstvím zacházel jako s čímsi mrtvým, zjistil, že obživlo. Shodou okolností přišel taky na to, že vůbec nic ani v nejmenším nenasvědčovalo tomu, že by k životu znovu přicházel Jupiter. Tenhle Juliánův případ a episoda s ariánstvím je jen prvním z řady příkladů, které zde lze jen zhruba načrtnout. Jak již bylo řečeno, ariánství v každém lidském ohledu vypadalo jako přirozená cesta, jíž se tahle specifická Konstantinova pověra vytratí do ztracena, Prošla všemi obvyklými stadii, vyznání dosáhlo vážnosti, stalo se rituálem, bylo racionalisováno a racionalisté byli připraveni její zbytky rozptýlit právě tak, jako to dělají dnes. Když křesťanství znenadání znovu vstalo a svrhlo je, bylo to skoro tak nečekané, jako když Kristus vstal z mrtvých. Existuje ale velmi mnoho dalších příkladů téhož, dokonce i ze stejné doby. Rychlost, s níž se rozběhli misionáři z Irska vypadala úplně jako útok mladíků na starý svět, ba i na církev, která jevila známky stáří. Někteří zemřeli mučednickou smrtí na cornwallském pobřeží, a vedoucí autorita na cornwallské pamětihodnosti mi pověděla, že naprosto nevěří, že by je usmrtili pohané, ale (jak se jaksi veseleji vyjádřil ) „poněkud nedbalí křesťané“.

Nu, kdybychom se měli nořit pod povrch dějin, což zde není předmětem našeho výkladu, řekl bych, že bychom našli pár příležitostí, kdy se stejně tak zdálo, že se křesťanství zevnitř zcela vyprázdnilo pochybami a lhostejností a že tu stará křesťanská skořápka stála zrovna tak, jako tu velmi dlouho stála skořápka pohanská. Rozdíl je ale v tom, že v každém takovém případě byli synové fanatiky pro víru tam, kde otcové na víru nedbali. Zřejmé je to na případu přechodu od renesance k protireformaci. Je to zřejmé na případu přechodu od osmnáctého století k mnoha katolickým probuzením naší doby. Mám ale za to, že by se našlo mnoho dalších příkladů, které by stály za samostatné studie.

Víra není přežitek z dávných dob. Není to stejné, jako kdyby se druidům někde povedlo přežít dva tisíce let. Něco takového by se mohlo stát v Asii nebo starověké Evropě, v oné toleranci či lhostejnosti, v níž mohou mythologie a filosofie žít věčně spokojeně vedle sebe. Víra nepřežívala, v tomto západním světě prudké změny a pořád zanikajících institucí se pořád znovu vracela. Evropa se, v souladu s římskou tradicí, pořád pokoušela o revoluci a obnovu, znovu a znovu budovala universální republiku. A vždycky to začalo tím, že tenhle starý kámen nejprve odmítla, aby ho nakonec učinila kvádrem nárožním, když jej přinesla ze smetiště a stavbu jím završila. Některé kameny Stonehenge stojí, některé spadly a jak kámen spadl, tak i leží. Nebyla tu, co století nebo dvě, žádná druidská revoluce, s mladými druidy věnčenými jmelím tančícími na slunci po salisburské pláni. Stonehenge nebylo přestavováno v každém stavebním stylu od hrubých normanských kruhů po poslední rokokové kudrlinky baroka. Posvátné místo druidů se nemusí bát vandalství obnovy.

Církev na západě však nežila ve světě, kde by věci byly příliš staré na to, aby mohly zemřít, ale v takovém, kde byly vždy dost mladé na to, aby je někdo zabil. Proto to povrchně a navenek vypadalo, že byla častokrát zabita, a někdy se prostě jen opotřebovala, aniž by ji někdo zabíjel. Tím dospíváme k faktu, který považuji za těžko popsatelný, který ale přece považuju za velmi skutečný a docela důležitý. Tak jako je duch stínem člověka a v tom smyslu stínem života, tak nad tímto nekonečným životem v určitých intervalech přecházel jakýsi stín smrti. Přicházel v okamžiku, kdy by církev zanikla, pokud by podléhala zkáze. Sežehl a zničil vše, co zkáze podléhalo. Kdyby se taková přirovnání z říše zvířat v této souvislosti hodila, mohli bychom říct, že had svlékl kůži a plazil se dál, nebo že kočku zachvátily křeče a přišla jen o jeden ze svých devíti set devětadevadesáti životů. Pravdivější by bylo, za pomoci důstojnějšího obrazu, říct že hodiny odbily a nic se nestalo, nebo že zazvonil zvon k popravě, která byla na trvalo odložena.

Jaký smysl měl ten neurčitý, ovšem ohromný neklid, ve dvanáctém století, kdy, jak bylo velmi pěkně řečeno, Julián začal být ve spaní neklidný? Proč se tak podivně brzy, už v šeru za svítání po skončení temného věku, objevila tak hluboká skepse, že pobízela nominalismus proti realismu? Spor realismu proti nominalismu byl totiž sporem realismu proti racionalismu, nebo něčemu ještě ničivějšímu, než my nazýváme racionalismem. Odpověď zní, že právě tak, jako mohl někdo považovat církev jen za součást římské říše, tak mohli později jiní církev považovat toliko za součást temných století středověku. Ta skončila zrovna tak, jako skončila římská říše a kdyby byla církev jen jedním ze stínů noci, musela by odejít s nimi. Byla to jedna z oněch přízračných smrtí, nebo nápodob smrti. Chci říct, kdyby zvítězil nominalismus, bylo by to to samé, jako kdyby zvítězil arianismus, byl by to počátek přiznání, že křesťanství selhalo. Nominalismus je totiž mnohem fundamentálnější skepsí, než pouhý atheismus. Tak zněla otázka, zatímco temný věk střídalo světlo bílého dne, kterému říkáme moderní svět. Jak ale zněla odpověď? Odpovědí byl Akvinský na Aristotelově katedře, který sebral všechno vědění své sféry a desítky tisíc hochů, včetně nejchudších venkovanů a nevolníku, žijících v hadrech a z drobků, aby naslouchali scholastické filosofii.

Jaký byl smysl všeho vystrašeného šepotu, který obíhal západem pod stínem islámu a plnil každou starou romanci nepřípadnými obrazy saracénských rytířů naparujících se v Norsku nebo na Hebridách? Proč byli lidé na samém okraj západu, jako třeba král Jan, pokud si dobře vzpomínám, obviňováni, že jsou tajnými muslimy zrovna tak, jako jsou dnes viněni z tajného atheismu? Proč byl mezi některými úřady tak zuřivý poplach kvůli arabské racionalisté versi Aristotela? Úřady bývají takhle vyplašené zřídka, leda když už je pozdě. Odpovědí je, že stovky lidí byly v nitru přesvědčeny, že islám křesťanství přemůže, že Averroes byl racionalističtější než Anslem, že saracénská kultura byla na vyšší úrovni doopravdy právě tak, jak se jevila povrchně. I tady bychom pravděpodobně našli celou generaci, starší generaci, sloužit pochybami, únavou a depresí. Příchod islámu musel vypadat jako přichod unitarianismu s předstihem tisíce let. Mnohým to muselo připadat jako docela rozumné, pravděpodobné a možné. Pokud ano, pak museli být tím, co se stalo, překvapeni. Stalo se totiž to, že s hromovým zaburácením se tisíce a tisíce mladých lidí vrhly do protiútoku, křížových výprav. Byli to synové svatého Františka, kejklíře Páně, kteří procházeli a vyzpěvovali na všech cestách světa, byla to gotika, která vystřelila vzhůru jako salva šípů, bylo to procitnutí světa. Když dojdeme k válce s albigenskými, dospějeme k trhlině v srdci Evropy a k drtivému nástupu nové filosofie, která s křesťanstvem málem jednou provždy skoncovala. V tomhle případě byla byla nová filosofie velmi nová, byl to pesimismus. I když byl starý jak Asie, pořád se velmi podobal moderním idejím, protože s nimi je to podobné. Byl to návrat gnostiků, ale proč se gnostici vrátili? Protože to byl konec epochy, podobně jako jím byl konec římské říše, a měl to být konec církve. Byl to Shopenhaurer vznášející se nad budoucností, byl to ale také Manicheus povstávající z mrtvých, aby lidé měli smrt a měli ji v hojnosti.

Zřejmější je to na případu renesance, prostě proto, že je nám ta doba mnohem blíž a lidé o ní mnohem víc ví. Odhlížeje od konkrétních sporů, které bych si tak rád ponechal do zvláštní studie, byla to doba mnohem chaotičtější, než by takové polemiky obyčejně nasvědčovaly. Když protestanti označují Latimera za protestantského mučedníka a katolíci odpoví tím, že Campion byl katolickým mučedníkem, zapomíná se přitom často, že mnohé z těch, kteří při podobných pronásledováních zahynuli lze označit jen za mučedníky atheismu, anarchismu nebo dokonce démonismu. Tehdejší svět byl skoro tak divoký jako ten náš a k lidem, kteří se jím potloukali patřili ti, kteří tvrdili, že žádný Bůh není, ti, kteří se za bohy prohlašovali sami i takoví, kteří tvrdili něco, v čem se nikdo nemohl vyznat. Kdybychom se mohli bavit o době, která po renesanci následovala, asi by nás překvapila svými bezostyšnými negacemi. Poznámky připisované Marlowovi byly asi poměrně typické pro mnohé tehdejší intelektuální taverny. Z doby předreformační do doby poreformační procházela Evropa prázdnotou plnou velmi zejících otázek, odpověď byla ale nakonec zase stejná. Byla to jedna z těch chvil, kdy právě tak jako Kristus kráčel po vodě, procházelo se křesťanství vzduchem.

Všechny tyhle případy jsou nám ale vzdálené a daly by se prokázat jen podrobně. Mnohem jasněji můžeme skutečnost vidět na tom, jak pohanství renesenace s křesťanstvím skoncovalo a to pak nevysvětlitelně začalo úplně znovu. Nejjasněji to ale můžeme vidět na případu, který je nám blízko a je plný očividných a podrobných důkazů, totiž případ velkého úpadku náboženství, který začal někdy v době Voltairově. Je to totiž vskutku náš vlastní případ a sami jsme viděli úpadek onoho úpadku. Dvě století po Voltairovi nám neproletí před očima v okamžiku jako čtvrté a páté či dvanácté a třinácté století. V našem vlastním případě můžeme tenhle často se opakující proces sledovat zblízka, sami víme, jak úplně může společnost ztratit své základní náboženství, aniž by zrušila své náboženství oficiální, víme jak se mohou lidé stát agnostiky dávno předtím, než zruší biskupy. A sami víme, že úplně nakonec, když to nám samým připadalo jako úplný konec, se ta neuvěřitelná věc stala znovu. Víra měla více stoupenců mezi mladými, než mezi starými. Když Ibsen mluvil o nové generaci klepající na dveře, jistě nikdy neočekával, že bude klepat na dveře kostela.

Nejméně pětkrát proto, s ariánem, albigenským, s humanistickým skeptikem, po Voltairovi a po Darwinovi, vše nasvědčovalo tomu, že to má křesťanská víra spočítané. V každém z pěti případů se počtáři přepočítali a byli to oni, kdo skončili. To jak úplné to bylo zhroucení a jak podivný obrat následoval můžeme podrobně vidět jen na příkladu, který je nám časově nejblíž.

O oxfordském hnutí a paralelním oživení ve francouzské církvi bylo řečeno tisíc věci, ale jen málokterá nám dala pocítit tu nejprostší skutečnost na nich, že to totiž bylo překvapení. Byla to současně hádanka i překvapení, většině lidí to totiž připomínalo řeku, která obrátila zády k moři a pokoušela se šplhat zpět do hor. V literatuře osmnáctého a devatenáctého století vidíme, že skoro všichni dospěli k tomu, že brali za hotovou věc, že se náboženství bude jako řeka stále rozšiřovat, až dospěje k nekonečnému moři. Někteří předpokládali, že se do něj zřítí v katastrofickém vodopádu, většina předjímala, že se rozlije do širokého ústí rovnosti a uměřenosti. To, že se se proud otočil ale všichni považovali za div právě tak neuvěřitelný jako čarodějnictví. Větišina umírněných lidí si jinak řečeno myslela, že víra, podobně jako svoboda, se pomalu rozprostře do šíře, přičemž někteří pokrokoví lidé měli za to, že bude do široka rozvalena brzy, nemluvě tom, že bude povalena. Celý svět Guizotův a Macaulayvův, svět podnikatelské a věděcké svobody, si byl tím, kam se svět ubírá a kterým směrem míří, nejspíš jist víc, než lidé kdykoliv předtím nebo potom. Mnozí zděšeně, a někteří s pochopením, očekávali jakobínskou revoltu, která pošle pod guillotinu arcibiskupa z Canterbury nebo chartistické bouře, které rozvěsí faráře po lucernách. Když se že arcibiskup začal rozhlížet po své mitře, místo toho, aby byl o hlavu kratší a když místo abychom umenšili respekt, který náleží pastorům zesílila úcta náležející kněžím, vypadalo to, jako by samotnou přírodu chytaly křeče. Samu jejich představu revoluce to převrátilo a samotný jejich svět obrácený vzhůru nohama to obrátilo naruby.

Zkrátka celý svět, který se dosud nemohl shodnout jestli proud běží pomaleji nebo rychleji si najednou všiml, že cosi sice neurčitého ale ohromného míří proti proudu. Fakticky i obrazně je na tom cosi velmi zneklidňujícího a to z jednoho podstatného důvodu. Po proudu může plout ledacos mrtvého, proti proudu se může vydat jen něco živého. Mrtvého psa lze z pádící vody vyzvednout s rychlostí pelášícího psa, ale jen živý pes může plout proti proudu. Papírová lodička může plynout stoupající záplavou se vší arogancí pohádkové lodi, ale pokud pluje pohádková loď proti proudu, pak jsou opravdu u vesel víly. K těm, kdo prostě jen splývali s proudem očividného pokroku a rozšiřování patřilo mnoho sofistů a demagogů, jejichž divoká gesta byla ve skutečnosti právě tak bez života jako míhání psích tlapek ve vířící vodě a nejedna filosofie se podobá papírové loďce, ze které není těžké udělat špičatou čepici. Ale dokonce ani vskutku živoucí a životodárné věci, které se nechaly tím proudem nést tak neprokázaly, že jsou živoucí a životodárné. Byla to tahle jiná síla, která byla nesporně a nepochopitelně naživu, ona tajuplná a nezměrná síla, razící si cestu vzhůru řekou. Lidé měli dojem, že je to pohyb jakéhosi velkého netvora, bylo však nicméně jasné, že to je živoucí netvor, protože většina lidí jej považovala za prehistorickou příšeru. Bylo to nicméně nepřirozené, nápadné a pro některé komické pozdvižení, jako kdyby se najednou z Round Pond v londýnském Hyde parku vynořil velký mořský had—leda bychom považovali za přirozenější, kdyby se takový had schovával v Serpentine. Tenhle prostořeký prvek nesmíme u fantasie přehlížet, protože je jedním z nejjasnějších dokladů toho o jak neočekávaný zvrat šlo. Byla to doba, která si doopravdy myslela, že historickým rituálům patřila stejně směšné vlastnosti, jako prehistorickým zvířatům: mitry a tiary se podobaly rohům či hřebenům prehistorických tvorů a dovolávat se prvotní církve bylo něco jako oblékat se jako pračlověk.

Ten pohyb svět ještě pořád mate, především ale proto, že stále trvá. Už jsem jinde něco řekl o poněkud nahodilé povaze odsudků, které jsou pořád ještě adresovány jak vůči němu, tak vůči jeho mnohem větším důsledkům. Zde stačí říct, že čím víc jej tihle kritici odsuzují, tím méně jej vysvětlují. Já zde chci, když ne nabídnout vysvětlení, tak aspoň ukázat, kudy by se mohlo ubírat. Především však v této souvislosti chci zdůraznit jednu konkrétní věc. Totiž tu, že tohle všechno se už se někdy stalo, a že se to dokonce stalo mnohokrát.

Abychom shrnuli. Nakolik platí, že poslední staletí zažila ředění křesťanské nauky, pak zažila právě jen to, co zažila ta nejvzdálenější staletí. A moderní příklady navíc skončily právě tak, jako skončily středověké a předstředověké příklady. A je už jasné, ba je to den ode dne zřejmější, že to tentokrát neskončí zmizením či umenšením konfese, ale spíše návratem těch jejích částí, které skutečně zmizely. Skončí to tak, jak skončil ariánský kompromis, jak skončily pokusy o kompromis s nominalismem, či dokonce s učením albigenských. Jak u moderního, tak u všech dalších případu, si ovšem musíme uvědomit, že to, co se vrací není v jednom smyslu zjednodušená theologie, ne podle onoho názoru očištěná theologie, je to prostě theologie. Právě tohle nadšení pro theologické bádání, tahle božská věda, jsou příznačné pro doby, kterým nejvíce záleželo na nauce. Starý don s theologickým doktorátem za jménem se mohl stát typickou postavou nezáživného chlapíka, to se ale stalo proto, že jeho samotného začala jeho theologie nudit, ne proto, že by z ní byl nadšený. Bylo to právě proto, že ho zajímala víc latina Plautova než Augustinova a víc řečtina Xenofonova, než řečtina sv. Jana Zlatoústého. Bylo to právě proto, že ho víc zajímala mrtvá, než jednoznačně živá tradice. Bylo to zkrátka proto, že byl typickým příkladem doby, v níž je křesťanská víra slabá. Není to proto, že by lidé nezdravili, kdyby mohli, krásné a skoro divoké vidění doktora božské vědy.

Někteří lidé říkají, že by byli rádi, kdyby křesťanství zůstalo duchovní. Mají tím, velmi doslova, na mysli, že by rádi, aby tu zůstalo jako duch. Ono ale duchem nezůstane. Po tomto procesu očividné smrti nebude následovat přetrvávání stínu, ale vzkříšení těla. Tihle lidé jsou celkem připraveni ronit zbožné a úctyplné slzy nad hrobem Syna člověka, nejsou ovšem vůbec připraveni na to, že by se Syn boží opět procházel mezi jitřními kopci. Tihle lidé a vlastně věru většina lidí, si už docela zvykli na to, že svit svíček starého křesťanství se rozplyne ve světle obyčejného dne. Mnohým z nich se docela upřímně jeví jako vybledlé žluté světlo svíčky ponechané svítit za bílého dne. O to neočekávanější a proto také nepřehlédnutelnější bylo, když najednou sedmiramenný svícen začal čnít k nebesům a vzplanul tak, že že až slunko vybledlo. Ovšem i jiné věky viděly, jak den přemohl světlo svíček a jak pak jejich svit přemohl den. Znovu a znovu, už v minulosti, se lidé postupně spokojovali s ředěným učením. A vždy znovu a znovu se po takovém ředění vracela jakoby silou šarlatového vodopádu, síla původního červeného vína. A my dnes jen zase znovu opakujeme, co mnohokrát dříve říkali naši otcové: „Před dlouhými lety a dávnými staletími naši otcové, či zakladatelé našeho národa, pili, jak se jim zdálo, krev Boží. Dlouhé roky a mnohá staletí uplynula od časů, kdy tak obří odrůda byla i jen legendou věku obrů. Celá staletí již uplynula od temné doby druhého kvašení, kdy se z vína katolictví stal ocet kalvinismu. A už dávno byl i tento hořký nápoj zředěn, vyprán a smyt vodami zapomnění a vlnou světa. Nemyslili jsme, že bychom ještě někdy měli ochutnat i jen tu hořkou chuť upřímnosti a ducha, natožpak bohatší a sladší sílu purpurové vinice našich snů o zlatém věku. Den po dni a z roku na rok jsme umenšovali naše naděje a snižovali naše přesvědčení, víc a víc jsme zvykali na to, že vidíme ony sudy a vinice přemožené záplavami vody a sledovat, jak se poslední zbytky chuti a náznaku stop po onom zvláštním prvku vytrácí jako fialová skvrna v moři šedi. Zvykli jsme si na pořád pokračující ředění, rozpouštění a vymývání. Ale „tys ponechal dobré víno až do této chvíle.“

Tohle je poslední dějství a je nejpodivnější ze všech. Víra nejen, že často umírala, ona často zemřela stářím. Nejenže byla častokrát zabita, ona mnohdy zemřela přirozenou smrtí v tom smyslu, že dospěla k přirozenému a nutnému konci. Je očividné, že přežila nejbrutálnější a nejvšeobecnější pronásledování od úderu Diokleciánova hněvu po úder francouzské revoluce. S podivnější, ba divnější vytrvalostí přežila nejen válku, ale i mír. Nejenže často umírala, ona často upadala, a mnohokrát se rozpadala, přežila své vlastní slabosti, ba své vlastní kapitulace. Nemusíme opakovat, co je zjevně krásného na konci Kristově v tom, jak snoubí mládí a smrt. Tohle ale spíš vypadá, jako by Kristus žil až do nejdelšího možného věku, stal se stoletým bělovlasým učencem a zemřel přirozenou sešlostí a pak zase omlazený vstal za zvuku polnic a otevírání nebes. Zcela správně bylo řečeno, že lidské křesťanství se svými opakujícími se slabostmi, bylo někdy až příliš sezdáno s mocnostmi tohoto světa, pokud ovšem bylo sezdáno, pak velmi často ovdovělo. Je až podivně věčným vdovcem. Nepřítel křesťanství mohl v jednu dobu tvrdit, že bylo jedním z aspektů moci césarů, a dnes to zní skoro stejně divně, jako kdyby je spojoval s mocí faraonů. Nepřítel mohl tvrdit, že bylo oficiálním vyznáním feudalismu, dnes to zní asi tak přesvědčivě, jako kdyby říkal, že bylo odsouzeno k zániku s koncem starověkých římských vil. Všechny ty věci skutečně prošly svou cestou až k normálnímu konci a zdálo se, že náboženství se nemůže vést nijak jinak. A ono skončilo a začalo znovu.

„Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.“ Starověká civilisace, to byl celý svět: lidé si nedokázali přestavit jeho konec o nic víc, než konec denního světla. Nedokázali si vymyslet jiný řád, leda by byl v jiném světě. Civilisace světa pominula a ona slova nepominula. Za dlouhé noci temného věku byl feudalismus čímsi tak důvěrně známým, že si žádný člověk nedokázal představit, že by neměl pána: a náboženství bylo do té sítě vetkáno natolik, že si nikdo nemyslel, že lze jedno a druhé roztrhnout. Feudalismus sám byl donošen a dotrhán, až z něj zbyly jen hadry a v lidovém životě pravého středověku uhnil ,a první nejčerstvější silou oné nové svobody bylo staré náboženství. Feudalismus pominul, ona slova nepominula. Celý středověký řád, v mnoha ohledech tak úplný a téměř vesmírný domov pro člověka se postupně nakonec také opotřeboval a tehdy se přinejmenším myslelo, že tentokrát slova zemřou. Vydala se přes zářivou propast renesance a za padesát let užívala všechna svá světla a učenost pro nové náboženské fundace, novou apologetiku a nové světce. Očekávalo se, že konečně zvadnou a zhynou pod studeným světlem věku rozumu, mělo se za to, že s konečnou platností zmizí v propasti věku revolučního. Věda je vysvětlovala, až je zamluvila, ale ta slova tu zůstala. Historie je vyhrabala v minulosti a ona se najednou objevila v budoucnosti. Dnes opět stojí v naší cestě a zatímco se díváme, rostou. Pokud si naše sociální vztahy a záznamy zachovají svou kontinuitu, pokud se lidé doopravdy naučí použít rozum na hromadící se fakta tak drtivého příběhu, pak by se zdálo, že dříve nebo později se dokonce i jejich nepřátelé ze svých neustálých a nekonečných zklamání poučí, že nemají hledat něco tak prostého jako smrt těch slov. Mohou s nimi dál bojovat, ale bude to, jako by vedli válku s přírodou, s krajinou, s oblohou. „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.“ Budou čekat na klopýtnutí, budou čekat na chybu, nebudou už dál čekat na konec. Bezděky, dokonce nevědomě budou svým tichým očekáváním naplňovat relativní pojmy onoho ohromujícího proroctví. Zapomenou čekat na pouhé vyhasnutí toho, co bylo tolikrát marně zhášeno a instinktivně se naučí dřív vyhlížet přílet komety nebo umrznutí hvězdy.

v. Únik z pohanství

Moderní  misionář, se svým palmovým kloboukem a deštníkem, se stal poněkud zábavou postavičkou. Muži světaznalí si ho dobírají, jak snadno ho mohou sežrat kanibalové a taky pro úzkoprsou bigotnost, kvůli které považuje kulturu kanibalů za nižší než svou vlastní. Na tom vtipu je asi nejlepší to, že si muži světaznalí neuvědomuji, že ten vtip je o nich a na jejich úkor.  Je poněkud směšné ptát se člověka, který má být vzápětí uvařen v kotli a sněden při čistě náboženské hostině, proč nepovažuje všechna náboženství za stejně přátelská a bratrská. Je tu ale ještě jedna subtilnější kritika směřovaná proti staromódnějšímu misionářine v tom smyslu, že o pohanech příliš zobecňuje a jen málo dbá na rozdíl mezi Mohamedem a mumbo-jumbem. Na té stížnosti asi něco bylo, vůbec v minulosti, já zde ale chci hlavně ukázat, že veškeré přehánění je dnes na druhé straně.  Je to pokušení profesorů zacházet s mythologiemi příliš tak jako s theologiemi, jako s čímsi vážně promyšleným a pevně zastávaným. Je to pokušení intelektuálů brát poněkud příliš vážně jemné odstíny jednotlivých škol poněkud  nezodpovědné asijské mystiky. A především je to jejich pokušení pokušení přehlížet skutečnou pravdu obsaženou v idejích Aquinas contra Gentiles  či Athanasius contra mundum. (Akvinský proti pohanům a Athanasius proti světu pozn. překl.).
Pokud misionář nakonec řekne, že je coby křesťan výjimečný a že ostatní rasy a náboženství lze společně označit za pohanské, bude mít naprostou pravdu. Může to říct v docela špatném duchu a v tom případě se duchovně mýlí. Ve studeném světle filosofie a dějin má ovšem intelektuálně pravdu. Nemusí správně smýšlet, ale má pravdu. Dokonce ani nemusí mít právo na to, aby měl pravdu, ale má pravdu. Vnější svět, do kterého přináší svou víru je skutečně v čemsi podroben jistým generalisacím ohledně všech svých rozmanitostí a to nejsou jen variace podobných náboženských věr. Nazývat to vše pohanstvem je možná nakonec vždy příliš velké pokušení k pýše nebo pokrytectví. Nejsou to nutně špatné charakteristiky, některé si zaslouží respekt křesťanstva, některé z nich byly v podstatě křesťanstva přejaty a proměněny. Existovaly však před křesťanstvem a existují stále vně křesťanstva právě tak jistě, jako moře existovalo před loďkou a existuje všude kolem ní, a  mají též právě tak silnou, všeobecnou a nezaměnitelnou  chuť jako moře.
Všichni skuteční učenci, kteří se zabývali řeckou a římskou kulturou o ní kupříkladu říkají jedni věc. Shodují se na tom, že ve starověkém světě byly náboženství a filosofie dvě docela odlišné věci. Bylo jen velmi málo snahy racionalisovat a současně naplnit skutečnou víru v bohu. Mezi filosofy bylo jen málo předstírání jakékoliv takové skutečné víry. Ani jedni ani druzí neměli takovou vášeň, nebo možná moc, aby se navzájem pronásledovali, s výjimkou jednotlivých specifických případů. Nezdá se ani, že by si filosof ve své škole či kněz ve svém chrámu  skutečně vážně mysleli, že právě jejich koncept pokrývá celý svět. Kněz obětující Artemidě v Calydonu nepřemýšlel podle všeho o tom, že přijde den, když lidé za mořem budou obětovat jí a ne Isis, učenec dodržující vegetariánská pravidla novopythagorejců si nespíš nemyslel,  že tahle pravidla jednou obecně převládnou a vyloučí methody Epiklétovy nebo Epikurovy. Chcete-li, říkejme tomu liberální smýšlení, nevěnuji se teď ale argumentaci, nýbrž popisuji atmosféru. Jak jsem už řekl, tohle připouští všichni učenci, ale ani učenci, ani ti neučení si možná tak docela neuvědomili, že tenhle popis je skutečně přesným popisem všech dnešních nekřesťanských civilisací a zejména velkých civilisací na Východě. Východní pohanství je mnohem vic jedno a to samé, tak jak bylo jedno  a to samé pohanství starověké, než by moderní kritici byli ochotni připustit. Je to mnohobarevný perský koberec, zrovna tak jako bylo to druhé rozmanitou a mosiakovanou římskou dlažbou, ale ta jediná skutečná prasklina přes celé dláždění pocházela ze zemětřesení při Ukřižování.
Když moderní Evropan hledá své náboženství v  Asii, včítá své náboženství do Asie. Náboženství je tam čímsi jiným, je to současně něco víc i něco méně. Takový Evropan se podobná člověku, který mapuje moře jakou pevninu a vlny označuje jako hory protože nechápe jejich jedinečnou stálost. Je naprosto pravda, že Asie má svou vlastní důstojnost, poesii a vysokou civilisaci. Ani v nejmenším ale neplatí, že by Asie měla své vlastní a určité sféry morální vlády, kde by všechny loyality pojímala v morálních pojmech, tak jako my říkáme, že Irsko je katolické nebo Nová Anglie byla puritánská. Mapa není vyznačena podle náboženství, v našem smyslu a chápání církví. Stav mysli je mnohem subtilnější, relativnější, více tajnůstkářský, rozmanitější a proměnlivější jako barvy hada. Muslim má svým postojem nejblíž k militantnímu křesťanovi, a to přesně a právě proto, že má mnohem blíž k postoji vyslance západní civilisace. Muslim v srdci Asie téměř zastupuje duši Evropy. A tak jak stojí mezi ní a Evropou pokud jde o prostor, stojí mezi ní a křesťanstvím, pokud jde o čas. V tom smyslu jsou muslimové v Asii prostě jen cosi jako nestoriáni. Historicky vzato je islám největší z východních heresí. Za cosi je zavázán isolované a unikátní jedinečnosti Israele, víc však dluží Byzanci a theologickému nadšení křesťanstva. Za cosi vděčí dokonce i křižákům. Asii nedluží vůbec nic a za nic jí nemusí být vděčný. Atmosféře dávného a tradičního světa Asie s jeho nepamětnou etiketou  a jejími bezednými či matoucími filosofiemi nebyl zavázán vůbec ničím. Starodávná i současná Asie při tom všem pociťovala vstup islámu jako cosi cizího a západního a bojovného, co jí pronikalo jako kopí.
Dokonce i tam, kde bychom, tečkovanými čarami, mohli vyznačit oblasti jednotlivých asijských náboženství, včítali bychom tím pravděpodobně do nich něco z dogmatiky a ethiky náležející k našemu vlastnímu náboženství. Je to něco podobného, jako kdyby nějaký Evropan zcela neznalý americké atmosféry předpokládal, že každý americký „stát“ je skutečně svrchovaným a nezávislým státem stejně patriotickým jako Francie nebo Polsko, nebo, že když Yankee zálibně promluví o svém „domovském městě“, má na mysli, že nemá jiného státu či národa, podobně jako občan starověkého Říma nebo Athén. Zrovna tak jako by o včítal konkrétní druh loyality do Ameriky, děláme my něco podobného s Asií. Jsou tu loyality jiného druhu, ale ne to, co mají lidé na Západě na mysli pod tím, že jsou věřící, že se snaží být křesťanem, být dobrým protestantem nebo praktikujícím katolíkem. V intelektuálním světě to znamená cosi mnohem neurčitějšího a rozmanitějšího následkem pochybností a spekulací. V morálním světě to znamená cosi mnohem rozvolněnějšího a přelétavého. Profesor perštiny na jedné z našich velkých universit, který je tak vášnivým straníkem východu, až ho to vede málem k projevům pohrdání západem, řekl jednomu mému příteli: „Nikdy neporozumíte východním náboženstvím, protože si vždycky náboženství představujete jako spojené s ethikou. Tahle ale s ethikou nemají vůbec nic společného.“ Většina z nás nějaké ty mistry vyšší moudrosti, nějaké ty poutníky na stezce moci, jakési východní esoterické světce a věštce, kteří neměli skutečně nic společného s ethikou, zná. Morální atmosféru Asie poznačuje cosi odlišného, cosi odtažitého a nezodpovědného a dotýká se to i atmosféry islámu. Velmi realisticky to zachytila atmosféra Hassanova, a ta byla i dostatečně hrůzná. Ještě výrazněji to vidíme v těch letmých pohledech do autentických a starodávných asijských kultů, jichž se nám dostává. Hlouběji než sahají hlubiny metafysiky, mnohem níž v propastech mystických meditací pod celým tím vážným vesmírem duchovních věcí, je  tajná, neuchopitelná a hrozná lehkomyslnost. Ono nakonec doopravdy mnoho nezáleží na tom, co člověk dělá. Možná je to proto, že nevěří v ďábla, možná proto, že věří v osud, nebo proto, že zkušenost je tu vším a věčný život čímsi docela jiným, ale z nějakého důvodu jsou zkrátka docela jiní. Četl jsem kdesi, že ve středověké Persii žili tři prátelé proslulí jednotou svého smýšlení. Jeden se stal zodpovědným a váženým vezírem velkokrále, druhý byl básník Omar, pesimista a epikurejec, popíjející víno Mohamedovi k posměchu a třetí byl Stařec z hory, který obluzoval své lidi hašišem, aby vraždili dýkami jiné lidi. Ono opravdu moc nezáleží na tom, co člověk dělá.
Sultán v Hassanovi by všem třem těm mužům rozuměl, vlastně on byl všemi třemi. Jenže universalista tohoto druhu nemůže mít to, čemu my říkáme charakter, tomu co má říkáme chaos. Nemůže si vybrat, nemůže bojovat, nemůže se kát, nemůže doufat. Ani ve stejném smyslu nic netvoří, protože stvoření znamená odmítnutí. Řečeno naší náboženskou řečí, netvoří svou duši. Naše nauka o spasení  totiž skutečně znamená práci, úsilí, ba námahu, s níž se člověk snaží o krásnou sochu, okřídlenou sochu vítězství. A kvůli tomu se musí nakonec definitivně rozhodnout, protože člověk nemůže tesat sochy, aniž by odmítl nějaký  kámen. A za asijskou metafysikou je vposledku skutečně taková konečná amoralita. Je to proto, že za celé ty nepředstavitelné věky tu nebylo nic, co by lidskou mysl přimělo ostře zamířit k podstatě věci, k tomu, aby si řekla, že přišel čas rozhodnout se a vybrat si. Asijská mysl žila příliš dlouho ve věčnosti. Duše byla příliš nesmrtelná v tom zvláštním smyslu, že ignorovala ideu smrtelného hříchu. Měla příliš mnoho věčnosti v tom smyslu, že neměla dost hodiny smrti a  dne soudu. Není dostatečně kruciální, protože neměla dost kříže. To je to co máme na mysli, když říkáme, že je Asie velmi stará. Ovšem přísně vzato je Evropa zrovna tak stará jako Asie, v jistém smyslu je vlastně každé místo stejně staré jako kterékoliv jiné. To, co máme na mysli je, že Evropa jen tak nestárla či nezestárla. Byla znovu zrozena.
Asie je celé lidstvo, jak si poradilo se svým lidským údělem. Asie, se svým ohromným územím, rozmanitým obyvatelstvem, výšinami svých minulých úspěchů a hloubkou svých temných spekulací je světem sama o sobě a představuje něco z toho, co máme na mysli, když mluvíme o světě. Je to spíše kosmos než kontinent. Je to svět vytvořený člověkem a obsahuje mnoho z nejkrásnějších a nejúžasnějších věcí, které člověk vytvořil. Proto je Asie jedinečným představitelem pohanství i rivalem křesťanstva. Všechny další pohledy, kterých se nám dostalo, do onoho smrtelného údělu nasvědčují tomu, že fáze stejného příběhu.  Ať už jsou to divochy obývaná souostroví, do nichž se na jihu Asie vytrácí, ať už je to temnota plná bezejmenných tvarů přebývající v srdci Afriky, nebo vyhaslá sopka prehistorické Amerika, kde přežívají poslední potomci ztracených ras, pořád je to stejný příběh, někdy možná pozdější kapitoly téhož příběhu. Jsou to lidé zapletení v pralese své vlastní mythologie, jsou to lidé utonulí v mořích své vlastní metafysiky. Polytheisty unavily nejnespoutanější fikce, monotheisty unavily ty nejúžasnější pravdy. Uctívači ďábla tuhle a táhle nenáviděli nebe i zemi tak, že se pokoušeli hledat útočiště v pekle. Je to Pád člověka a právě tenhle pád cítili naši otcové v prvním okamžiku úpadku Říma. I my scházíme dolů tou vedlejší cestou, jdeme dolů po tom mírném svahu ve skvostném procesí vyspělých světových civilisací.
Kdyby tehdy nevstoupila do světa církev, zdá se pravděpodobné, že by dnes byla Evropa zhruba tam, kde je dnes Asie. Můžeme připustit jisté odlišnosti plynoucí z různosti ras či prostředí, viditelné jak ve starověkém, tak v moderním světě. O neměnném Východu ale mluvíme převážně proto, že žádnou velkou změnu neprodělal. Pohanství ve své poslední fázi projevilo značné známky toho, že dospívá do stejné neměnnosti. Neznamená to, že by se neobjevily žádné nové filosofické školy nebo sekty, protože ve starověku vyrůstaly a v Asii vyrůstají. Neznamená to, že by nebyli žádní skuteční mystici a vizionáři, protože ve starověku byli a v Asii jsou. Neznamená to, že by nebylo společenských pravidel či řádů, protože ty byly ve starověku a Asie je má též. Neznamená to, že by nebylo dobrých lidí nebo šťastných životů, protože Bůh dal všem lidem svědomí a svědomí může všem lidem dát jistý pokoj. Neznamená to ovšem, že by ladění a proporce všech těchto věcí a zejména poměr věcí dobrých a zlých byl na nezměněném Západě takový, jaký je neměnném Východě. Kdokoliv se dívá na onen neměnný Východ poctivě a se skutečným pochopením nemůže věřit, že by tu bylo cokoliv, co by i jen vzdáleně podobalo výzvě a převratu křesťanské víry.
Kdyby zkrátka klasické pohanství přetrvávalo až podnes, přetrvávalo by s ním mnoho dalších věcí a ty by vypadaly jako to, co označujeme za náboženství Východu. Pořád by tu byli pythagorejci učící reinkarnaci, tak jako ji dosud učí hinduisté. Pořád bychom tu měli stoiky, kteří by dělali náboženství z rozumu a ctnosti, právě tak, jako to dodnes dělají konfuciáni. Neoplatonisté by pořád bádali o transcendentálních pravdách, jejichž smysl by pro ostatní lidi byl skryt tajemstvím a oni by o něm mezi sebou vedli spory, právě tak jako buddhisté podnes studují transcendentalismus, který je pro ostatní tajuplný a oni se o něm vzájemně přou. Pořád by tu byli inteligentní Apollonovci, dle zdání uctívající slunečního boha, kteří by ale vysvětlovali, že se ve skutečnosti klaní božskému principu, zrovna tak jako dosud inteligentní parsíové zjevně uctívající slunce, ale vysvětlující, že se klaní božstvu. Pořád bychom tu měli nespoutané dionýsovce tančící po horách zrovna tak, jako po pouštích pořád tančí divocí dervišové. V pohanské Evropě i pohanské Asii by pořád lidé v zástupech navštěvovali populární svátky bohů. Pořád by tu byly celé zástupy místních i jiných bohů, které by mohli uctívat. A pořád by tu bylo mnohem víc lidí, kteří by se jim klaněli, než těch, kteří by v ně věřili. A konečně by tu bylo velmi mnoho lidí, kteří by se bohům klaněli a v bohy věřili a věřili by v ně a klaněli by se jim prostě proto, že by to byli démoni. Pořád by tu byli Levantinci tajně obětující Molochovi, tak jako dosud Thugové tajně obětují Kálí. Pořád by tu bylo hodně magie a z ní by mnohá byla černá. Pořád by vládla značná úcta k Senecovi a hodně by se napodoboval Nero, právě tak, jak vedle sebe může existovat povznesené Konfuciovy epigramy a čínské mučení. A nad veškerým tím propleteným lesem divoce rostoucích nebo vadnoucích tradic by se vznášelo široké ticho jedinečné a dokonce bezejmenné nálady, nejblíž k pojmenování má ale nicota. Ze všech těchto věcí, dobrých i zlých, by šel jeden nepopsatelný dojem či pocit, že jsou totiž příliš staré na to, aby zemřely.
Žádná z těchto věcí usazených v Evropě namísto křesťanstva by se mu ani v nejmenším nepodobala. Jelikož by tu pořád byla pythagorejská Metempsychosis, mohli bychom ji označit za pythagorejské náboženství zrovna tak, jako mluvíme o buddhistickém náboženství. Protože by tu byly ušlechtilé sókratovské maximy mohli bychom je označit za sókratovské náboženství, jako mluvíme o náboženství konfuciánském. Jelikož by lidové svátky byly stále doprovázeny mythologickým hymnem k Adonisovi, mohli bychom to označit za Adonisovo náboženství právě tak, jak mluvíme o náboženství Juggernautově. Jelikož by se literatura dál zakládala na řecké mythologii, mohli bychom tu mythologii označit za náboženství zrovna tak, jak za náboženství označujeme hinduistickou mythologii. Mohli bychom říkat, že k tomuto náboženství patřily tolik a tolik tisíc či milionů lidí, v tom smyslu, že by navštěvovali jeho chrámy nebo jen žili v zemi plné těch chrámů. Kdybychom ale nazvali poslední z Pythagorových tradic nebo přežívající legendu Adonisovu jménem náboženství, pak musíme pro církev Kristovu najít jiné jméno.
Pokud někdo tvrdí, že filosofické maximy předkládané během mnoha věků, nebo mythologické chrámy navštěvované mnoha lidmi, jsou věcmi z téže třídy a kategorie jako církev, pak stačí docela prostě odpovědět, že nejsou. Že by byly stejné si nemyslí nikdo, kdo je vidí ve staré řecké a římské civilisaci, nikdo by si nemyslel, že jsou stejné, kdyby  ona civilisace trvala o dva tisíce let déle a existovala do dneška, nikdo si nemůže rozumně myslet, že by byly stejné v paralelní pohanské civilisaci na Východě, tak jak existuje dnes. Žádná z těchto filosofií či mythologií se církvi ničím nepodobá., rozhodně se nijak nepodobají církvi bojující. A jak jsem už dokázal jinde, i kdyby tohle pravidlo již nebylo prokázáno, pak by tu byla výjimka potvrzující pravidlo. Pravidlo zní, že předkřesťanské či pohanské dějiny nevydaly církev bojující a výjimkou, nebo něčím, co by někteří za výjimku označili, je to, že islám je přinejmenším bojovný, pokud není církví. A je tomu tak právě proto, že islám je tím náboženským rivalem, který není předkřesťanský a proto není v tom slova smyslu pohanský. Islám byl produktem křesťanství, i kdyby to byl produkt vedlejší, ba i kdyby to byl produkt špatný. Byla to herese či parodie, jež církev napodobovala a tedy imitovala. To, že islám  v sobě měl něco z bojovného ducha církve není o nic překvapivější, než to, že kvakerství v sobě mělo něco z jejího ducha pokojného. Po křesťanství tu může být takový nápodob či rozšíření jakýkoliv počet. Před ním nebyly žádné.
Církev bojující je tedy jedinečná, protože je to armáda na pochodu k všeobecnému vysvobození. Zajetí z něhož má takto být svět vysvobozen je čímsi, co velmi dobře symbolisuje jak stav Asie, tak stav pohanské Evropy. Nemyslím tím jen jejich stav morální či nemorální. Faktem je, že misionář by o sobě mohl říct mnohem víc, než by si osvícenec mohl představit, i tehdy, když říká, že pohané jsou modloslužebníci a že jsou nemorální. Jedno či dvě setkání s realistickou zkušeností s východními náboženstvími, či i muslimským náboženstvím odhalí jisté zneklidňující etické necitlivosti, jako je třeba praktická lhostejnost k linii dělící vášeň a zvrácenost. To, že Asie je právě tak plná bohů jako démonů neříká předsudek, ale praktická zkušenost. Ovšem zlo, o kterém mluvím, dlí v mysli. A dlí v každé mysli, kdekoliv, pokud pracovala  dlouho o samotě. Je tím, co nastává, když všechno snění a přemýšlení dospělo ke konci v prázdnotě, jež je současně negací i nezbytností. Zní to jako anarchie, ale je to též otroctví. Už jsme to nazvali asijským kolem,  jsou to všechny ty opakované argumenty o příčině a následku začínají a končí v mysli, což duši znemožňuje, aby kamkoliv vyrazila nebo cokoliv udělala. A jde tu o to, že to nutně nemusí být specifické pro Asiaty, nakonec by to platilo i o Evropanech—kdyby se cosi nestalo. Kdyby církev bojující nebyla na pochodu, všichni lidé by si podupávali do rytmu. Kdyby církev bojující nesnášela disciplínu, všichni lidé by snášeli otroctví.
To, co ona universální a přece bojující víra přinesla do světa, byla naděje. Možná to jediné, co měly společného mythologie s filosofií bylo, že obě byly opravdu smutné. V jistém smyslu neměly tuto naději, i kdyby měly stopy víry nebo lásky. Buddhismus můžeme označovat za víru, i když nám spíš připadá jako pochybnost. Pána Soucitu můžeme nazvat Pánem lásky i když nám to připomíná velmi pesimistickou formu politování. Ale ti, kdo nejvíc trvají na na starodávnosti a velikosti takových kultů musí sami souhlasit, že za všechny věky svého trvání nedokázaly celé oblasti svého působení pokrýt takovým druhem praktické a bojovné naděje. Křesťanstvo nebylo nikdy bez naděje, spíš se pomýleně, přehnaně a výstředně upínalo na nepatrné šance. Jeho neustále revoluce a rekonstrukce byly přinejmenším dokladem, že lidé jsou lepší mysli. Evropa velmi pravdivě obnovila své mládí jako mládí orla, zrovna tak, jako se římské orlice znovu vznesly nad Napoleonovými legiemi, nebo jak jsme prakticky včera viděli vzlétnout stříbrnou orlici Polska. Ovšem v případě Polska šla revoluce vždy ruku v ruce s náboženstvím. Náboženství nebylo nikdy možné definitivně  oddělit ani od té nejnepřátelštější z nadějí, prostě proto, že bylo zdrojem všeho doufání. A příčinu lze velmi snadno najít v náboženství samotném. Ti, kdo se o něm přou a proti němu se bouří je jen zřídka posuzují samo o sobě. Není tu ani čas ani místo na takové plné uvážení, ale lze říct slovo na vysvětlenou smíření, které  se vždy vrací a pořád jako by potřebovalo vysvětlení.
Únavným diskusím o liberalisování theologie nebude konec, dokud se lidi nepostaví čelem k faktu, že jedinou liberální složkou theologie je její dogmatika. Pokud je dogma neuvěřitelné, pak je to proto, že je neuvěřitelně liberální. Pokud je iracionální, pak jen proto, že nás o svobodě ujišťuje víc, než je oprávněno rozumem. Nejzjevnějším příkladem je ona základní forma svobody, již nazýváme svobodnou vůlí. Je absurdní tvrdit, že člověk své osvobození projevuje tím, že popírá svou svobodu. Lze ale tvrdit, že k tomu, aby potvrdil svou svobodu se musí přihlásit k transcendentálnímu učení. V jistém smyslu můžeme rozumně říct, že pokud má člověk prvotní schopnost volby, má tedy nadpřirozenou schopnost tvořit, jako by měl moc křísit mrtvé, nebo dávat život nezplozeným. V takovém případě je možné, že je člověk musí být zázrak a rozhodně v takovém případě být člověkem musí být zázrak, zcela jistě je zázrak být svobodným člověkem. Je však absurdní zakazovat člověku, aby byl svobodný a to ve jménu svobodnějšího náboženství.
Platí to ale i o dvaceti dalších věcech. Kdokoliv vůbec v Boha věří, musí věřit v jeho naprostou svrchovanost. Pokud ale jde o nakolik tahle svrchovanost umožňuje jakékoliv stupně, jež lze nazvat svobodou či nesvobodou je evidentní, že racionalistovo božstvo je mocností nesvobody, kdežto božstvo dogmatikovo je mocností svobody. Přesně v té míře, v níž měníte monotheismus v monismus, měníte ho v despotismus. Je to přesně ten vědcův neznámý Bůh se svým nezbadatelným záměrem a nevyhnutelným a nezměnitelným zákonem, který nám připomíná pruského autokrata sestavujícího tuhé plány v odlehlém stanu a manipulujícím lidstvem jako by to bylo soustrojí. Je to právě Bůh zázraků a vyslyšených modliteb, který nám připomíná liberálního a oblíbeného vladaře přijímajícího žádosti, naslouchajícího parlamentům a posuzujícího pře všeho lidu. Nediskutuji o tom, jak je tahle představa racionální v jiných ohledech, a po pravdě není, oproti tomu, co se někteří domnívají iracionální. Není totiž nic iracionálního na nejmoudřejším a nejinformovanějším králi, který jedná odlišně, podle toho, co dělají, ti které chce zachránit. Zde ale jen poukazuji na obecnou povahu svobody či volné nebo rozšířené atmosféry k jednání. A v tomhle ohledu je jisté, že král může být, jak my říkáme, velkomyslný, pokud je, jak někteří tvrdí, vrtošivý. Katolík má dojem, že jeho modlitby něco působí, když se modlí za živé a mrtvé, katolík se též cítí tak, že žije jako svobodný občan v čemsi, co je téměř konstituční pospolitostí. Monista žije pod jediným železným zákonem a musí se cítit stejně jako otrok žijící pod sultánem. Ba věru mám dojem, že slovo suffragium, jež nyní v politice užíváme ve smyslu voleb a volebního práva, bylo v původním smyslu užíváno v theologii o modlitbě. O mrtvých v očistci se říkalo, že mají hlasy či přímluvy živých. A v tomhle smyslu, jakéhosi petičního práva k nejvyššímu vládci můžeme také říct, že celé společenství svatých, jakož i celá církev bojující, je založena na všeobecném hlasovacím právu.
Především to o té věci nejohromnější, o oné tragedii, jež stvořila božskou komedii našeho vyznání. Nic menšího než extrémní a šokující nauka o Kristově božství nevyvolá ten konkrétní účinek, který může roznítit lidový cit jak polnice, totiž idea, že král sám slouží v řadách vojska coby prostý vojín. Když takovou postavu učiníme toliko lidskou, způsobíme, že celý příběh bude mnohem méně lidský. Vezmeme příběhu hrot pointy, který skutečně proniká lidstvím, hrot příběhu, jež byl, docela doslova, hrotem kopí. Tím, že řekneme, že dobří a moudří lidé mohou pro své názory zemřít nijak moc vesmír nehumanisujeme, o nic víc, než by v armádě vyvolala bujaré veselí dobrá zpráva, že dobří vojáci mohou být snadněji zabiti. To, že je král Leonidas mrtev není o nic větší novinka, než zpráva, že je mrtvá královna Anna. Lidé také nečekali, až na křesťanství s tím, aby byli lidmi, aby byli v plném slova smyslu hrdiny. Pokud ale pro tuhle chvíli popisujeme atmosféru toho, co je velkorysé a populární a dokonce malebné, pak nám jakákoliv znalost lidské přirozenosti poví, že žádné utrpení lidských synů, ba ani utrpení Božích služebníků, nerozezní takový tón jako představa pána trpícího za své služebníky. A to je dáno theologickým a zcela jednoznačně ne vědeckým božstvem. Žádný nebeský monarcha skrytý ve svém hvězdnatém pavilonu na základně vesmírného tažení se ani v nejmenším nepodobá nebeskému rytířství Kapitána, který nese svých pět ran v čele bitvy.
Člověku, který ostouzí a odsuzující dogma nejde ve skutečnosti o to, že by dogma bylo špatné, ale spíš o to, že je příliš dobré, než aby mohlo být pravdivé. Když dogma připouští člověkův pád, dává mu příliš mnoho svobody. Dává příliš mnoho svobody i Bohu, když mu dovoluje zemřít. Tohle by  měl inteligentní skeptik říkat, a já nemám ani v nejmenším v úmyslu popírat, že by se v tomhle smyslu nedalo něco povědět. Oni si myslí, že vesmír je sám o sobě universálním věznicí, že sama existence je omezením a ovládáním a není náhoda, že v souvislosti s příčinami mluví o řetězu. Krátce řečeno, prostě říkají, že něčemu takovému nemohou věřit, a vůbec ne , že by nestály za to, aby jim člověk věřil. Když my říkáme, že pravda nás osvobodí, pak to neříkáme vůbec zlehka, ale myslíme to velice doslovně. Oni tvrdí, že nás osvobozuje tak, až to ani nemůže být pravda. Věřit v takovou svobodu, jaké se těšíme my, je pro ně to samé jako věřit v říši pohádek a vil. Pohrávat si fantaskní představou lidí s vůlí je pro ně cosi jako věřit v lidi s křídly. Věřit člověka, který má svobodu ptát se a Boha, který má svobodu odpovídat, jim připadá jako přijímat pohádku  o vrabčákovi, který se bavil s horou. Je to mužná a racionální negace, k níž alespoň já budu vždy chovat respekt. Odmítám ale projevovat jakýkoliv respekt vůči těm, kdo nejprve vrabčákovi přistřihnou křídla,  strčí ho do klece, skovají okovy a odmítnou svobodu, se zaduněním věčného železa před námi pozavírají všechny dveře kosmického vězení  budou nám říkat, že naše emancipace je sen a naše vězeňská kobka nezbytností a potom se k nám klidně obrátí a řeknou, že mají myšlení volnější a theologii svobodnější.
Plyne z toho všeho staré poučení, že totiž náboženství je zjevení. Jinak řečeno, je to vidění, a to vidění přijímané vírou , je to ale vidění skutečnosti. Víra spočívá v přesvědčení o své skutečnosti. To je kupříkladu rozdíl mezi viděním a sněním s otevřenýma očima. Je to rozdíl mezi náboženstvím a mythologií. Je to rozdíl mezi vírou a vším tím fantastickým vymýšlením, docela lidským a více či méně zdravým, kterým jsme se probírali, když jsme se mythologii věnovali. Cosi v rozumném užívání slova vidění naznačuje dvě věc. Za prvé to, že se objevuje jen velmi vzácně, možná jen jedinkrát a za druhé to, že možná přichází jednou provždy. Snění s otevřenýma očima se může vracet třeba denně. Takový sen může být třeba každý den jiný. Dost se to podobá rozdílu mezi tím, když vykládáte duchařské historky a tím, když potkáte ducha.
Pokud to ale není mythologie, není to ani filosofie. Filosofie to není proto, že jelikož jde o vidění, není to obrazec, ale obraz. Není to jedno z těch zjednodušení, které vše vyřeší abstraktním vysvětlením, jako že se třeba vše vrací, nebo že vše je relativní, nebo že je vše nevyhnutelné, nebo že vše je ilusí. Není to proces, ale příběh. Má proporce, které můžeme vidět na obraze nebo v příběhu, nemá v sobě pravidelná opakování vzorce nebo procesu, ale nahrazuje je tím, že je přesvědčivá, jako umí být přesvědčivý příběh nebo obraz. Je, jinak řečeno, přesně jak říká úsloví, jako živý. Vskutku totiž živý je. Příklad toho, co máme na mysli, můžeme docela snadno najít v pojednávání problému zla. Je lehké narýsovat plán života na černém pozadí, jak to dělají pesimisté, a pak přiznat špetku či smítko více či méně nahodilého, nebo aspoň doslova nedůležitého hvězdného prachu. A je docela jednoduché udělat další náčrt na  na bílý papír, jak to dělají vyznavači křesťanské vědy, a ty šmouhy, které by bylo těžké popřít, nějak vysvětlit nebo zamluvit. A asi nejjednodušší je, tak jak to dělají dualisté, říkat, že život je jako šachovnice, na níž si obojí je rovno a o níž lze právě tak pravdivě říct, že je tvořena bílými čtverci na černém podkladu nebo černými čtverci na bílém podkladu. Každý člověk ale ve svém srdci cítí, že se žádný z těchto papírových náčrtů nepodobá životu, že žádné z těchto slov není toho druhu, podle kterého by mohl žít. Cosi mu říká, že nejzazší idea o světě není špatná, ba ani neutrální, není to ani upřené zírání do oblohy, do trávy nebo do matematických pravd nebo i na zrovna snesené vejce, má jakýsi pocit podobný slovům onoho velkého křesťanského filosofa sv. Tomáše Akvinského: „Každá existence jako taková je dobrá.“ Něco jiného mu na druhé straně říká, že je nemužné, ubohé a dokonce choré umenšovat zlo jen na jakousi tečku nebo i jen skvrnku. Uvědomuje si, že optimismus je morbidní. Pokud to jde, je ještě morbidnější než pesimismus. Kdyby se těchhle matných, i když zdravých, pocitů  držel, dospěl by k závěru, že zlo je v jistém smyslu výjimkou, i když  ohromnou a nakonec by došel až k tomu, že zlo je v posledku jakousi invasí a přece ještě správněji řečeno vzpourou. Nemyslí si, že by všechno bylo správné, ani že je všechno špatné, ani že by všechno bylo správné a špatné rovným dílem. Myslí si ovšem, že dobro má právo na to, aby bylo dobré a proto i právo tu být a že zlo nemá právo být zlé a proto ani nemá právo tu být. Je to vládce tohoto světa, ale také usurpátor. A tak člověk matně chápe, co by mu vidění dalo vidět jasně. Ne méně, než celý ten divný příběh o zradě v nebi a velké dezerci, jíž zlo svět poškodilo a pokusilo se jej zničit vesmír, který nemohlo stvořit. Je to velmi podivný příběh a jeho proporce, linie a barvy jsou právě tak svévolné a absolutní jako umělcova komposice obrazu. Je to vize, již vlastně v obrazech znázorňujeme titánskými údy a vášnivým odstínem peří, celá ta propastná vize padajících hvězd a pavích zbrojí noci.  Má ale ten divný příběh jednu výhodu proti vzorečkům a diagramům. Je jako živý.
Další příklad můžeme najít ne v problému zla, ale v tom, co se označuje za problém pokroku. Jedem u nejzdatnějších agnostiků naší doby se mně jednou optal, zda si myslím, že se lidstvo čím dál víc zlepšuje, zhoršuje, nebo zda zůstává stále stejné. Byl si jist, že jeho alternativy vyčerpávají všechny možnosti. Neviděl, že pokrývají jen vzory a obrazce a ne obrázky, procesy a ne příběhy. Zeptal jsem se ho, zda si myslí, že se pan Smith z Golders Green mezi svými třiceti a čtyřiceti lety zlepšil, zhoršil, nebo je pořád stejný. Zdálo se mu, že tohle asi celkem záleží na panu Smithovi a na tom, jak se rozhodl pokračovat. Nikdy ho nenapadalo, že by mohlo záležet na lidstvu, jak se rozhodne jít dál a že jeho směřování nevedlo ani přímým směrem, ani to nebyla nahoru či dolů obrácená křivka, ale byla to taková stopa, jakou za sebou nechá člověk procházející údolím, který jde kam chce a zastaví se, kde se mu zlíbí, když jde do kostela nebo spadne do strouhy. Život člověka je příběh, dobrodružný příběh, a v našem vidění totéž platí dokonce i o příběhu Božím.
Katolická víra je smířením, protože je uskutečněním a naplněním mythologie i filosofie. Je to příběh a  v tom smyslu jeden ze stovky příběhů, jenže je to příběh pravdivý. Je to filosofie a v tom smyslu jedna ze stovky filosofií, jenže to filosofie jako živá. Především je to ale smíření proto, že je to cosi, co lze označit jedině za filosofii příběhů. Normální vyprávěcí instinkt, který vytvořil všechny pohádky, je cosi, co opomíjí všechny filosofie, všechny až na jednu. Víra je ospravedlněním tohoto populárního instinktu, nachází pro něj filosofii, či analysuje filosofii v něm obsaženou.  Zrovna tak, jako musí v dobrodružném příběhu člověk překonat různé zkoušky, aby si zachránil život, tak musí v této filosofii člověk překonat několik zkoušek, aby si zachránil duši. V obou je obsažena idea svobodné vůle pracující podle podmínek daných záměrem, jinak řečeno, obsahují nějaký cíl a úkolem člověka je k němu mířit a my proto sleduje, zda ho dosáhne. Nu, tento hluboký a demokratický instinkt všechny ostatní filosofie odmítají a zesměšňují. Všechny ostatní filosofie se totiž se vší rozhodností zastavují tam, kde on začíná, a je definicí příběhu, že končí různě, že na jednom místě začíná a na druhém končí. Od Buddhy a jeho kola k Achnatonovi s jeho diskem, od Pythagora s jeho číselnými abstrakcemi ke Konfuciovi s jeho náboženstvím rutiny, není mezi nimi nikoho, kdo by  nějak nehřešil proti duši příběhu. Nikdo z nich skutečně nepochopil tento lidský smysl příběhu, zkoušku, dobrodružství, strázeň svobodného člověka. Každý z nich vypravěčský instinkt nechává jaksi vyhladovět a provádí něco, čím kazí lidský život chápaný jako romanci. A to buď fatalismem (pesimista či optimista) a takovým osudem, který je smrtí dobrodružství, nebo lhostejností a nezaujetím, jež jsou smrtí dramatu, nebo zásadní skepsí, která herce tříští na atomy, nebo materialistickým omezováním, které které brání ve výhledu na morální důsledky nebo mechanickým opakováním, které dodává i morálním zkouškám monotónnost nebo bezednou relativit, kvůli níž jsou dokonce i praktické testy nejisté. Existuje cosi jako lidský příběh a existuje též cosi jako božský příběh, který je též lidským příběhem, ale neexistuje žádný hegeliánský, monistický, relativistický nebo deterministický příběh, protože každý příběh, dokonce i šestákový krvák nebo levný románek, má v sobě cosi, co patří do našeho vesmíru a ne do jejich. Každá krátká povídka vpravdě začíná stvořením a končí posledním soudem.
A to je také důvod,  proč byly mýty a filosofové až do Kristova příchodu ve válečném stavu. To je důvod proč athénská demokracie z úcty k bohům zabila Sókrata, proč se každý kolemjdoucí sofista tvářil jako Sókrates, kdykoliv mohl v nadřazeném stylu promluvit o bozích, proč heretický faraon  zničil své ohromné modly a chrámy kvůli abstrakci a proč se kněží mohli triumfálně vrátit a jeho dynastii zašlapat do země, proč se musel buddhismus oddělit od brahmínismu a proč ve všech zemích a dobách vně křesťanstva byl věčný svár mezi filosofem a knězem. Snadno se řekne, že kněz je obyčejně ten racionálnější, ještě snáz se zapomíná, že kněz je vždy ten populárnější. Kněz totiž lidem vyprávěl příběhy a filosof nechápal filosofii příběhů. Ta přišla na svět s příběhem Kristovým.
A to je důvod, proč to muselo být zjevení či vidění dané shůry. Snadno to pochopí každý, kdo pomyslí na theorii příběhů či obrazů. Pravý příběh světa musí někdo vyprávět někomu druhému. Ze samotné povahy a podstaty příběhu plyne, že ho nelze nechat, aby se jen tak někomu přihodil. Příběh má proporce, variace, překvapení, konkrétní disposice, které nelze stanovit abstraktním pravidlem, nějakou sumou. To, zda Achhileus vrátí Hektorovo tělo nebo ne, nemůže odvodit podle pythagorejské theorie čísel, nebo podle opakování, a toho, jak svět získá zpět Kristovo tělo se sami nemůžeme dobrat jen z toho, že nám někdo řekne, že všechny věci se zas a znova otáčí na Buddhově kole. Na Euklidovu větu snad může člověk přijít i tehdy, když o Euklidovi ani neslyšel, ale legendu o Euridice by sám přesně dohromady nedal, pokud by o Euridice neslyšel. Rozhodně by si nebyl jist, jak příběh končí a zda byl Orfeus nakonec definitivně poražen. Ještě méně by mohl odhadovat konec našeho příběhu, nebo o legendu o našem Orfeovi z mrtvých vzkříšeném, ne mezi mrtvými poraženém.
Abychom shrnuli. Zdravá mysl světa byla obnovena a duši člověka byla nabídnuta spása čímsi, co vskutku uspokojilo dvě v minulosti znesvářené tendence, které nebyly nikdy uspokojeny plně a zcela jistě ne společně. Mythologie hledání romance to vyšlo vstříc jako příběh, filosofickému hledání pravdy jako pravdivý příběh. To je důvod proč musela být ideální postava historickou osobností v takovém smyslu, v jakém Adonise nebo Pana nikdo nikdy jako historickou osobnost nevnímal. Je to ale také důvod, proč musela být historická osobnost ideální postavou a dokonce naplnit mnohé funkce mnoha jiných ideálních postav, proč byl současně i obětí i hostinou, proč mohl být ukazován pod symboly rostoucího vína nebo vycházejícího slunce. Čím hlouběji o tom přemýšlíme, tím víc dospíváme k závěru, že  pokud vskutku existuje  Bůh, pak by jeho stvoření jen stěží mohlo dospět jiného vrcholu, než bylo tohle předání pravé romance světu. Jinak by se dvě stránky lidské mysli nikdy nemohly ani dotknout a lidský mozek by zůstal rozpolcený a rozdvojený, jedna půle by snila nemožné sny a druhá opakovala neměnitelné výpočty. Malíři obrazů by věčně malovali obraz nikoho. Učenci by věčně přičítali čísla a ničeho by se nedopočítali. Právě tuhle propast nemohlo překrýt nic než vtělení, božské ztělesnění našich snů, a nad onou průrvou stojí ten, jehož jméno je víc než kněz a je dokonce starší než křesťanstvo. Pontifex Maximus, nejmocnější stavitel mostu.
Dokonce ale i tím se vracíme k specifičtěji křesťanskému symbolu v téže tradici, k dokonalému vzorci klíčů.   To je historický a ne theologický obrys a není zde mým úkolem  podrobně tuto theologii bránit, postačí, když poukážu na to, že by neměl svou podobou oprávnění, kdyby neměl oprávnění v detailu, jako je klíč. Mimo obecného tvrzení této kapitoly se nebudu pokoušet o  obhajobu toho, proč by mělo být tohle vyznání přijato.  Pokud ale jde o historické šetření proč přijato a je přijímáno, odpovídám za miliony dalších svou odpovědí: protože klíč odpovídal zámku, protože je jako živé. Je to jeden příběh z mnoha, jen se stalo, že je to příběh pravdivý. Je to jedna filosofie z mnoha, jenom se stalo, že je to pravda. .Přijímáme je, přijímáme ji, pod nohama máme pevnou půdu a před námi otevřenou cestu. Nevězní nás ve snu o osudu či ve vědomí všeobecného poblouznění. Otevírá nám nejen neuvěřitelná nebesa, ale i to, co některým z nás připadá, jako stejně neuvěřitelná země a činí je věrohodným. Tohle je pravda, která patří k těm, jež se těžko vysvětlují, protože jsou to fakta, ale je to fakt, který mohou potvrdit svědkové. Jsme křesťané a katolíci ne proto, že uctíváme klíč, ale proto, že jsme prošli dveřmi a pocítili jsme vanutí větru, který je polnicí svobody vanoucí po zemi živých.

IV. Svědectví heretiků

Part II, 4. The Witness of the Heretics
Kristus založil církev dvěma velkými slovy v závěrečné řeči apoštolům, kteří přijali zmocnění církev založit. Prvním byla věta o tom, že církev založí na Petrovi jako na skále, druhým symbol klíčů. Osobně samozřejmě nemám pochybnost o významu druhé, ale naší vlastní argumentace, se vyjma dvou druhotnějších aspektů, přímo netýká. Je to ještě další příklad čehosi, co se plně rozvine a vysvětlí až samo a zpětně, a to dokonce velmi daleko zpětně. A je to i ještě další příklad čehosi, co je pravým opakem něčeho prostého očividného dokonce i jen v jazyce,  alespoň pokud popisuje jako skálu člověka, který se mnohem víc podobá rákosu než kameni.
Druhý obraz klíčů v sobě ovšem má přesnost a výstižnost, které si sotva kdo všiml. Klíče byly v umění a heraldice křesťanstva náležitě zřejmé, ale ne všichni si všimli, jak neobyčejně příhodná je to alegorie. Došli jsme na místo v dějinách, kde musíme něco říct o tom, jak se církev poprvé objevila a co dělala v římské říši. Nic se pro ten krátký popis nebude hodit dokonaleji, než starodávná metafora. První křesťan byl opravdu člověk, který s sebou nosil klíč, nebo to, co říkal, bylo klíčem. Celé křesťanské hnutí spočívalo v tvrzení, že vlastní onen klíč. Nebylo to jen jakési neurčité dopředu mířící hnutí, které by lépe representovalo beranidlo. Nebylo to něco smeteného dohromady s věcmi podobnými i nepodobnými, jako tomu je u moderního sociálního hnutí. Jak za okamžik uvidíme, docela jednoznačně to i odmítalo. Tohle hnutí docela jasně tvrdilo, že existoval klíč, ono že jej vlastní a že žádný jiný klíč se mu nemůže rovnat. V tom bylo tak úzkoprsé, jak jen si můžete pomyslet. Jenže stalo se, že ten klíč dokázal odemknout vězení celého světa a vpustit dovnitř bílé světlo svobody.
Křesťanské vyznání se klíči podobalo ve třech ohledech, jež lze nejpohodlněji shrnout tímto symbolem. Klíč má především tvar. Zcela závisí na tom, aby si svůj tvar zachoval. Křesťanské vyznání je především filosofií tvarů a nepřítelem beztvarosti. Právě tím se liší od veškeré beztvaré nekonečnosti, ať manichejské nebo buddhistické, která tvoří jakési jezero noci v temném srdci Asie a ideálu nestvoření všech tvorů.  Liší se tím i o analogické neurčitosti pouhého evolucionismu, tedy ideje tvorů neustále ztrácejících svůj tvar. Když by se člověk dozvěděl, že jeho jedinečný patentní klíč byl roztaven s miliony dalších do buddhistické jednoty, naštvalo by ho to. Pokud bychom mu ale řekli, že jeho klíč postupně roste a vyráží v jeho kapse výhonky a zasahuje do nových slov či komplikací, pak ho to o moc víc neuspokojilo. Za druhé sám tvar klíče je poněkud fantastický. Divoch, který by nevěděl, že je to klíč, by jen nanejvýš obtížně hádal, co by tak asi mohlo být. Fantastický je, protože je v jistém smyslu libovolný či svévolný. Klíč není nic abstraktního, v tom smyslu není o klíči sporu. Buď do zámku sedí nebo ne. Je k ničemu, aby nad ním lidé stáli a diskutovali, posuzovali klíč jako takový nebo jej rekonstruovali čistě dle principů geometrie či dekorativního umění. Je nesmysl, aby člověk říkal, že by chtěl prostý klíč. To už může raději zkusit, co svede s krumpáčem.  A za třetí, protože klíč má nutně nějaký vzor, měl tenhle vzor poměrně propracovaný. Když si lidé stěžují, že náboženství se tak brzy začalo komplikovat theologií a podobnými věcmi, zapomínaní, že svět se nejen ocitl v díře, ale v hotovém bludišti děr a koutů. Problém samotný byl komplikovaný, v běžném smyslu k němu nepatřilo nic tak prostého jako hřích. Bylo též plný tajemství, neprozkoumaných a nezměrných bludů, nevědomých mentálních chorob, nebezpečí ve všech směrech. Kdyby víra stála před světem jen s banalitami o pokoji a prostotě, na niž by ji někteří moralisté rádi omezili, pak by na onen přepychový a labyrintu podobný útulek pro choromyslné nezapůsobila ani v nejmenším. Co způsobila, musíme teď zhruba popsat. Stačí říct, že kolem klíče toho bylo hodně, co se jevilo jako složité, vlastně na něm byla jednoduchá jediná věc. Otevíral dveře. V této věci existují jisté uznávaná a přijímaná tvrzení, které můžeme pro stručnost a jednoduchost označit za lži. Všichni jsme slyšeli, jak lidé vykládají, že se křesťanství vzmohlo ve věku barbarství. Zrovna tak by mohli říkat, že se věku barbarství vzmohlo hnutí křesťanské vědy.  Mohou si o křesťanství myslet, že je to symptom společenského úpadku zrovna tak, jako já považuji křesťanskou vědu za projev úpadku mysli. Mohou křesťanství považovat za pověru, která nakonec zničila civilisaci zrovna tak, jako já považuji křesťanskou vědu za  pověru schopnou, kdyby ji někdo vzal vážně, zničit libovolný počet civilisací. Ovšem tvrdit, že křesťan žijící ve čtvrtém nebo pátém století byl barbar žijící v barbarském době je naprosto to samé,  jako kdybychom tvrdili, že paní Eddy byla Indiánka. A kdybych své přirozené netrpělivosti dovolil, aby mě přiměla mluvit o paní Eddy jako o Indiánce, říkal bych shodou okolností lež. Imperiální civilisaci Říma ve čtvrtém století můžeme a nemusíme mít v oblibě, zrovna tak, jako se nám může a nemusí líbit průmyslová civilisace Ameriky, ale žádná rozumná osoba nemůže popřít, ani kdyby chtěla, že obě představují to, co obyčejně nazýváme civilisacemi. Je to fakt mimořádně zjevný, ale také velmi podstatný a my z něj musíme udělat základ jakéhokoliv  dalšího popisu konstruktivního křesťanství v minulosti. Ať už to bylo k dobrému či zlému, bylo především produktem civilisované doby, možná doby až příliš civilisované. To je první skutečnost, mimo všechnu chválu a hanu, ba jsem na tom dokonce tak zle, že ani nepovažuji za chválu, když něco srovnávám s křesťanskou vědou. Je ovšem přinejmenším žádoucí vědět něco o atmosféře společnosti z níž se chystáme cokoliv odsuzovat nebo  chválit a vědu, které spojuje paní Eddy s tomahawky nebo Matku Bolestnou s totemy, můžeme k našemu prospěchu eliminovat. Hlavní fakt, nejen o křesťanském náboženství, ale o celé pohanské civilisaci jsme na těchto stránkách opakovali už několikrát. Středozemní moře bylo jezerem v jednom velmi skutečném smyslu, že se totiž do něj slévalo mnoho různých kultů a kultur. Ona města, jež stála proti sobě okolo jezera, se stávala čím dál tím víc jednou kosmopolitní kulturou. Po právní a vojenské stránce to byla římská říše, ale kultura to byla velmi mnohostranná. Ve smyslu, že obsahovala velmi mnoho rozmanitých pověr o ní lze říci, že byla pověrečná, rozhodně ale nelze žádnou z jejích částí označit za barbarskou. Na této úrovni kosmopolitní kultury povstalo křesťanské náboženství a katolická církev a vše v jejich příběhu nasvědčuje tomu, že obojí bylo vnímáno jako něco nového a cizího. Ti, kdo se pokoušeli tvrdit, že se vyvinuly z čehosi mnohem mírnějšího a běžnějšího zjistili, že na tenhle případ svou evoluční methodu aplikují jen velmi obtížně. Mohou tvrdit, že eséni, ebonité nebo někdo takový byl semenem, ale to símě je neviditelné, strom podle všeho vyrostl velmi zprudka do dospělé velikosti a je čímsi úplně jiným. Je to jistě vánoční strom, tedy v tom smyslu, že si zachovává laskavost a morální krásu betlémského příběhu, ale byl také právě obřadnický jako sedmiramenný svícen, a svíce které nesl, byly mnohem větší, než možná připouštěla první modlitební kniha Eduarda VI (narážka na náboženské spory v Anglii v době posledních Tudorovců pozn. překl.). Mohli bychom se docela dobře ptát, proč by kdokoliv, kdo přijímá  betlémskou tradici, měl mít nějaké výhrady ke zlatým nebo zlaceným ozdobám, když sami tři králové přinesli zlato, proč by mu nemělo vonět kadidlo v kostele, když bylo přineseno i do chléva. To jsou ale spory, o které mi zde nejde. Jde mi jen o historický fakt, stále více historiky připouštěný, že tato věc byla již velmi brzy viditelná pro starověkou civilisaci a že už tehdy se církev projevovala jako církev se vším, co se pod církví rozumí a s mnohým co je na církvi předmětem nelibosti. Za chvíli se budeme věnovat tomu, nakolik se podobala dalším ritualistickým, magickým či asketickým mysteriím své doby. Rozhodně se ale vůbec nepodobala toliko ethickým či idealistickým hnutím naší doby.  Měla nauku, měla disciplínu, měla svátosti, stupně zasvěcení, lidi přijímala i vylučovala. Jedna dogmata s autoritou přijímala, druhá s anathematy zavrhovala. Mají-li tohle všechno být známky Antikrista, pak jeho vláda nastala velmi brzy po Kristu. Ti, kdo tvrdí, že křesťanství nebylo církví, ale morálním hnutím idealistů byli nuceni zatlačovat údobí jeho zvrhnutí či zmizení dál a dál do historie. Římský biskup píše s nárokem na autoritu ještě za života sv. Jana Evangelisty a to se popisuje jako první papežská agrese. Přítel apoštolů o nich píše jako o lidech, které znal a říká, že oni ho učili nauce o Nejsvětější Svátosti a pan Wells na to může toliko mumlat, že reakce směrem k babrbarským krvavým obřadům mohla nastat poněkud dříve, než by se dalo očekávat. Datování čtvrtého evangelia , které bylo jednu čím dál pozdější, se nyní klade do doby čím dál dřívější, až se před kritiky začíná vyjasňovat děsivá možnost, že by snad mohlo být právě takové, jak o sobě samo říká. Nejzazší mez pro rané datum vyhynutí pravého křesťanstí našel patrně poslední německý profesor, jehož autority se dovolává děkan Inge. Tento učený vzdělanec říká, že se Letnice staly příležitosti k prvnímu založení klerikální, dogmatické a despotické církve, cizí prostým ideám Ježíše z Nazaretu. Tohle můžeme, jak v populárním, tak učeném slova smyslu, označit jako mez. Copak si tihle profesoři myslí o tom, z čeho je asi tak stvořený člověk? Představme si, že by šlo jen i čistě lidské hnutí, třeba odpíračů z důvodů svědomí. Někdo tvrdí, že první křesťané byli pacifisté. Já to mu ani an chvíli nevěřím, ale klidně jak podobenství pro účely diskuse. Představme si tedy, že Tolstoj, nebo nějaký velký kazatel míru mezi venkovany byl zastřelen coby vzbouřenec kvůli vzdorování povinným  odvodům. Krátce poté se jeho stoupenci sejdou v horní místnosti, aby na něj vzpomínali. K tom, aby se scházeli neměli žádný důvod než společnou vzpomínku, jsou to lidé velmi různorodí a nespojuje je nic jiného, než to, že největší událostí v jejich životech byla ona tragedie učitele všeobecného míru. Vždy opakují jeho slova, obracejí jeho problémy, snaží se napodobit jeho charakter. Pacifisté se sešli o svých letnicích a jsou uchváceni náhlou extází nadšení a divoce vířící inspirace a ta je dovede k vyhlášení všeobecné branné povinnosti, k posílení vojenského námořnictva, k tomu, že budou požadovat, aby všichni chodili po zuby ozbrojeni a každá hranice, aby se ježila dělostřelectvem. Na konci svého setkání by pak  zazpívali „Kluci krve buldočí“ a „Britskou Navy do šrotu nedáme“. Tohle je vcelku férová paralela k theoriím těchto kritiků, že se přechod o jejich ideje Ježíše k jejich ideji katolictví  mohl odehrát v oné malé horní místnosti v den Letnic. Jsem si jist, že každý člověk disponující zdravým rozumem mu řekne, že nadšenci, kteří se potkali jen kvůli svému společnému nadšení  z vůdce, kterého milovali, se hned horlivě nepustí do budování a ustavování všeho, co on nenáviděl. Ne, pokud je „klerikální a dogmatický“ systém stejně starý jako Letnice, pak je stejně starý jako Vánoce. Pokud jej dovádíme až k těm skutečně prvním křesťanům, pak jej musíme dovést zpět až ke Kristu.
Můžeme tedy vyjít od těchto dvou negací. Je nesmysl říkat, že se křesťanská víra objevila v jednoduchém a prostém věku, pokud bychom tím mysleli věk negramotný, který lze snadno splést a oklamat. Stejný nesmysl je tvrdit, že křesťanská víra je něco jednoduchého, v tom smyslu, že by byla neurčitá, dětinská nebo toliko instinktivní. Snad jen v jednom bychom mohli říct, že církev zapadala do pohanského světa a to v tom, že ona i pohanský svět byli nejen vysoce civilisované, ale také poměrně složití. Svět i církev byli velmi mnohostranní, ale starověk byla tehdy jen mnohostrannou dírou, jako by šestihrannou dírou čekající na právě tak šestihrannou zátku, V tomhle smyslu byla církev dost mnohostranná na to, aby odpovídala světu. Šest stran Středomoří na sebe navzájem hledělo přes moře a čekalo na něco, co bude hledět na všechny strany současně. Církev musela být současně řecká, římská, židovská, africká a asijská. Slovy přímo apoštola národů, byla vskutku všem lidem vším. Tehdejší křesťanství nebylo jen hrubé, jednoduché a bylo pravým opakem věci věci, která se vzmohla v barbarských dobách. Když ovšem dospějeme k opačnému obvinění, dojdeme současně k obvinění, které zní mnohem věrohodněji. Lze mnohem snáz tvrdit, že  křesťanská víra nebylo nic jiného než poslední stadium úpadku civilisace, ve smyslu civilisace přemrštěné a přehnané, že tahle pověra byla známkou, že  Řím umírá a že umírá na přespřílišnou civilisovanost. To je argument, který stojí mnohem více za zvážení, proto ho nyní pojďme posoudit.
Na začátku této knihy jsem si dovolil načrtnout její obecné shrnutí v podobenství mezi vzestupem lidstva z přírody a vzestupu křesťanství z dějin. Poukázal jsem na to, že v obou případech mohlo to, co předcházelo naznačovat, že bude cosi následovat, ale rozhodně ani v nejmenším nenaznačovalo, co posléze přijde. Kdyby nějaká nezaujatá mysl sledovala jisté opice, mohla by dovodit další athropoidy, nedovodila by ale člověka ani nic, co by se na tisíc mil blížilo tomu, co člověk vykonal. Mohla zkrátka vidět, jak se kdesi v dálce rýsuje Pitekantropus nebo Chybějící článek, nejspíš asi stejně matně a pochybně, jako ho my vidíme rýsovat se v minulosti. Pokud by ho ale viděl rýsovat se, viděl by ho také vytrácet se a zanechávat po sobě jen pár sporých stop, pokud to vůbec nějaké stopy byly. Předvídat chybějící článek neznamenalo předvídat člověka, nebo cokoliv člověku podobného. Nuže, toto dřívější vysvětlení musíme mít na mysli, protože je přesnou obdobou pravého pohledu na církev a doklady o něm se přirozeně vyvinuly z impéria v rozkladu.
Pravda je taková, že v jednom smyslu mohl člověk velmi dobře předpovědět, že z imperiální dekadence něco jako křesťanství vzejde. Tedy něco, co by se křesťanství trochu podobalo a současně se od něj obrovsky lišilo. Člověk by kupříkladu mohl docela dobře říct: „Po tak výstředním vyhledávání rozkoší přijde reakce nakloněná pesimismu. Možná nabude formy askeze, lidé se budou mrzačit, místo aby se prostě oběsili.“ Člověk  také mohl stejně dobře říct „Pokud nás unaví naši řečtí a latinští bohové, budeme dychtit po takových či onakých východních mystériích, do módy přijdou Peršané nebo Hindové.“ Nějaký muž světaznalý a zkušený by mohl být tak prohnaný, až by řekl „Těchhle vymyšleností se chytají mocní lidé, jednoho dne si dvůr jednu z nich osvojí a ta pak bude oficiální.“ A ještě nějakému dalšímu, chmurnějšímu, prorokovi by se dalo odpustit, kdyby říkal: „Se světem to jde z kopce, vrátí se temné a barbarské pověry, a je skoro jedno které. Každá bude beztvará a prchavá jako noční sen.“ Nu, je velice zajímavé, že všechna tato proroctví se doopravdy naplnila, ale nenaplnila je církev. Církev od nich unikla, zmátla je a vítězně stanula nad nimi. Nakolik bylo pravděpodobné, že už jen povaha hedonismu vyvolá pouhou asketickou reakci, vyvolala ji. Bylo to hnutí označované za manichejsví a církev byla jeho nepřítelem na život a na smrt. Nakolik by se bylo v dějinách přirozeně objevilo, objevilo se. Potom taky zmizelo, což bylo právě tak přirozené. Jednoduše pesimistická reakce s manichejci přišla a s nimi taky odešla. Ovšem církev s nimi ani nepřišla ani neodešla a měla mnohem víc společného s tím, že odešli, než  s tím, že přišli. Zrovna tak, nakolik bylo pravděpodobné, že i růst skepse přivede  do módy východní náboženství, stalo se tak.  Mithra přišel z krajů daleko za Palestinou,  z nitra Persie a s sebou nesl divná tajemství krve býků.  Je jisté, že vše nasvědčovalo tomu, že se nějaká taková móda v každém případě projeví, ale zcela určitě nic na světě nenasvědčuje, že by to taky v každém případě nepominulo. Orientální móda se jistě ke čtvrtému či pátému století výtečně hodila, ale to stěží vysvětluje, že přetrvala do století dvacátého, a pořád se jí daří. Zkrátka, nakolik mohly být podobné věci tehdy očekávány, tak se takové věci jako mithrianismus tehdy projevily, to ale jen stěží vysvětluje naše poněkud novější zkušenosti. A kdybychom byli dodnes mithriatisty jen proto, že mithriatické ozdoby hlavy a další perské propriety byly velmi módní za dnů císaře Domitiána, pak by to touhle dobou už muselo vypadat, že jsme trochu staromódní.
Jak si hned řekneme, dalo by se to samé tvrdit o ideji oficiálního favoritismu. Nakolik bychom takovou oficiální náklonnost vůči nějaké plytké módě mohli  v čase úpadku a pádu římské říše očekávat, bylo to něco, co s onou říší stálo a co s ní taky padlo. Nevrhá to žádné světlo na věc, která  rozhodně odmítla upadat a padnout, která se trvale vzmáhala zatímco říše upadala a padala, a která i nyní dál míří vpřed s nebojácnou energií, zatímco ukončil svůj běh další eon a další civilisace vypadá, jako by již byla skoro připravena upadat či padnout.
Nu a zvláštní je, že právě ty herese, jejichž rozdrcení se církvi vyčítá, dosvědčují, jak nefér je to obvinění. Pokud něco zaslouží výtku, pak jsou to právě věci, jejichž vytýkání je jí vytýkáno. Nakolik bylo něco jen pověrou, pak ona tu pověru odsuzovala. Nakolik bylo něco jen reakcí do barbarství, pak tomu sama vzdorovala, protože to byla reakce do barbarství. Nakolik bylo něco jen hloupým nápadem upadající říše, co umřelo a umřít zasloužilo, pak to byla právě a jedině církev, která to zabila. Církev je kárána, že je stejná jako to, kvůli čemu byla potlačena herese. Vysvětlování evolučních historiků a stoupenců historicko kritické školy doopravdy vysvětlují, proč se ariánství, gnosticismus či nestoriánství zrodilo—i to proč zemřelo. Nevysvětlují, proč se zrodila církev, nebo proč odmítla zemřít. Především pak nevysvětlují, proč by tolik bojovala se zly, jež podle nich sama sdílela.
Podívejme se na pár příkladů tohoto principu, že totiž pokud tu bylo něco opravdu pověrou umírající říše, pak to s ní doopravdy zemřelo a dozajista to nebylo totožné s věcí, která je zničila. Vezměme proto postupně dvě nebo tři z nejběžnějších  vysvětlení počátků křesťanství, tak jak jsou rozšířené mezi jeho moderními kritiky. Není kupříkladu nic běžnějšího, než najít nějakého moderního kritika, který by psal třeba: „Křesťanství bylo především hnutím asketiků, útěkem do pouště, útočištěm v klášteře, odřeknutím se všeho života a štěstí. To patřilo k chmurné a nelidské reakci proti samotné přírodě, s nenávistí k tělu, hrůzou z hmotného vesmíru. Byla to jakási všeobecná sebevražda smyslu i samotného vlastního já. Pocházelo to z jakéhosi východního fanatismu, podobného tomu fakirskému a v posledku se zakládalo na východním pesimismu, který jakoby i samu existenci vnímal jako zlo.“ Nuže, na tom všem je nejzvláštnější, že je to celé vcelku pravda, je to pravda do posledního detailu, až na to, že je to jaksi připsáno zcela špatné osobě. Neplatí to o církvi, platí to ale o hereticích církví odsouzených. Je to něco takového, jako kdyby někdo napsal velmi  podrobnou analysu omylů a pochybení ministrů Jiřího III. s jedinou drobnou nepřesností v tom, že celý příběh by byl o Georgi Washingtonovi, nebo jako kdyby někdo sepsal seznam bolševických zločinů s tím jediným rozdílem, že by byly všechny připsány carovi. Prvotní církev byla vskutku velmi asketická, ve spojitosti se zcela jinou filosofií. Ovšem filosofie boje proti životu a přírodě ve světě existovala, kdyby jen kritik tušil, kde ji má hledat.
Ve skutečnosti se stalo tohle. Když se křesťanská víra poprvé objevila ve světě,  vůbec první, co ji potkalo bylo, že se ocitla v jakémsi roji mystických a metafysických sekt, většinou východního původu, jako osamělá zlatá včela v roji vos. Běžný přihlížející v tom žádný velký rozdíl neviděl, ani si nevšiml ničeho než všeobecného bzučení, ba věru tu v jistém smyslu nebylo příliš rozdílů, pokud šlo o bodající a bodnutého. Rozdíl byl v tom, že jen jediná zlatá tečka v celém tom víru zlatého prachu byla s to vydat se založit úly pro celé lidstvo, dát světu med a vosk nebo (jak bylo překrásně řečeno v příliš snadno zanedbávaném kontextu) „dvě věci nejušlechtilejší, sladkost a světlo“. Všechny vosy zemřely téže zimy, a celá potíž z poloviny spočívá v tom, že o nich stěží kdo cokoliv ví, většina lidí ani netuší, že existovaly a celý příběh oné první fáze našeho náboženství je ztracen. Nebo, když pozměníme metaforu, můžeme říct, že když tohle nebo nějaké jiné hnutí prokoplo příkop mezi východem a západem a vneslo do Evropy mystičtější ideje, vneslo do Evropy vedle své vlastní celou záplavu dalších mystických idejí. Většinou byly asketické a téměř všechny byly pesimistické. Čistě křesťanský prvek se jim téměř zcela povedlo zaplavit a přemoci. Pocházely většinou z o oné oblasti, která byla jakýmsi matným pomezím mezi východními filosofiemi a východními mythologiemi a s divočejšími filosofiemi sdílely ono podivné prahnutí po skládání vesmíru do  fantastických tvarů map a genealogických stromů. Ty, jež se mají odvozovat od tajuplného Máního se nazývají manichejské, spřízněné kulty jsou obecněji známé jako gnose, zpravidla se vyznačují složitostí hodnou labyrintu, ale důležitý je pro ně pesimismus a skutečnost, že téměř všechny v té či oné formě považují stvoření světa za dílo jakéhosi zlého ducha. Některé měly asijskou atmosféru obklopující buddhismus, dojem že život je porušením čistoty bytí. Některé naznačovaly jakýsi čistě duchovní řád, zkažený klopotným a neohrabanými trikem v podobě stvoření takových hraček, jako bylo sluce, měsíc a hvězdy. Tak či tak se tenhle temný příliv z metafysického moře v nitru Asie rozlil přes příkopy současně s vyznáním Kristovým, pointou celého příběhu je ale to, že nebyly stejné, že tekly jako olej a voda. Ono vyznání či krédo si zachovalo tvar zázraku, řeky dál tekoucí mořem. A důkaz zázraku byl zase znovu praktický, spočíval v tom, že zatímco celé moře chutnalo slaně a hořce chutí smrti, z toho jednoho pramene v něm mohl člověk pít.
Nuže, onu čistotu uchránily dogmatické definice a vylučování. Je vyloučeno, že by ji bylo možné uchovat jakkoliv jinak. Kdyby církev manichejství neodmítla, sama by se stala toliko manichejskou. Kdyby neodmítla gnostiky, mohla by sama skončit jako gnostická. Ale už jen tím, že obojí odmítla a zavrhla, prokázala, že sama ani manichejská ani gnostická není. V každém případě prokázala, že něco není ani gnostické ani manichejské. A copak to asi mohlo být, co je odsoudilo, pokud ne původní dobrá zpráva betlémských běžců a polnice vzkříšení? Prvotní církev byla asketická, ale to, že není  pesimistická dokázala prostě tím, že pesimisty odsoudila. Její vyznání hlásalo, že člověk je hříšný, ale neprohlašovalo, že život je zlý a církev to dokázala tím, že ty, kdo něco takového tvrdili, zavrhla. Samo odsouzení prvních heretiků je odsuzováno jako cosi mrzutého a úzkoprsého, pravda je ale taková, že to byl přímo důkaz, že církev chce být bratrská a široká.  Dokazuje to, že první katolíci si dávali obzvláště záležet na tom, že člověka nepovažují za naprosto a veskrze zlého,  že život nepovažují za nenapravitelně chorý, že manželství nepovažují za hřích a plození potomstva za tragedii. Asketiky byli proto, že hříchy světa nebylo možné očistit jinak, ale už samým hřmotem svých anathemat potvrzovali, že jejich askeze není ani proti člověku, ani proti přírodě, že  chtějí svět očistit a ne zničit. A ve zmatku, který je dodnes plete s jejich nepřáteli to nemohlo objasnit nic než tahle anathemata. Nic než dogma se nemohlo postavit nepokoji imaginativních vymyšleností, jimiž vedli pesimisté svou válku s přírodou a přirozeností, se svými aeony, demiurgy, se svým podivným Logem a zlověstnou Sofií. Kdyby církev nelpěla na theologii, rozpustila by se v šílené mythologii mystiků, která měla k rozumu, ba k racionalismu, ještě dál a především měla ještě dál k životu a lásce k životu. Mějme na paměti, že by to byla převrácená mythologie, protiřečící všemu přirozenému v pohanství, mythologie v níž by Pluto stál výše než Jupiter a Hádes se vznášel nad Olympem, v níž by Bráhma a vše, co v sobě má dech života bylo podrobeno Šivovi, jemuž se v očích blýská smrt.
To, že prvotní církev byla plná extatického nadšení pro odříkání a  panenství činí tuto odlišnost ještě nápadnější a ne naopak. Dodává ještě mnohem větší význam místu, kde dogma vymezilo linii a udělalo čáru. Člověk se mohl plazit po čtyřech jako zvíře, protože byl asketikem, mohl stát dnem i nocí na vrcholu sloupu a být uctíván coby asketik, nemohl ale prohlásit, že svět je omyl a manželství stavem hříchu, aniž by se nestal heretikem. Proč by se asi ono vyznání tak záměrně oddělovalo od východního asketismu ostrou definicí a zuřivým odmítnutím, pokud by nemělo jakousi vlastní individualitu a to individualitu docela odlišnou? Pokud si někdo plete katolíky s gnostiky, pak můžeme jen říct, že to není vina katolíků. A je poněkud drsné, pokud jedni a ti samí kritici katolíkům vyčítají, že pronásledují heretiky i to, že sympatisují s heresemi.
Církev nebyla manichejským hnutím už proto, že nebyla vůbec žádným hnutím. Nebyla jen asketickým hnutím, protože nebyla vůbec žádným hnutím.  Blíž pravdě by bylo označit ji z krotitelku asketismu, než za jeho vůdkyni, či ji činit odpovědnou za to, že asketismus uvolnila.  Měla svou vlastní theorii asketismu, svůj vlastní druh askeze, v onu chvíli však byla nejnápadnější coby moderátorka dalších theorií a druhů. To je jediný způsob, jak se vyznat kupříkladu v příběhu sv. Augustina. Dokud byl jen mužem světa, dokud jen plynul s dobou, byl skutečným manichejcem.  Tehdy bylo vážně docela moderní a módní být manichejcem. Když se ale pak stal katolíkem, první lidi, do kterých se pustil a začal je trhat na kousky byli manichejci. Katolicky bychom to řekli tak, že přestal být pesimistou a stal se asketikem. Podle pesimistického výkladu askeze je nutno říct, že přestal být asketikem, aby se stal světcem. Boj proti životu a popření přírody, to byly přesně ty věci, které už našel v pohanském světě mimo církev a když vstupoval do církve musel se jich odřeknout. I sám fakt, že vedle sv. Františka či sv. Teresy zůstává sv. Augustin poněkud přísnější či smutnější postavou, jen zdůrazňuje toto dilema. Tváří v tvář i těm nejvážnějším, ba nejchmurnějším katolíkům se pořád můžeme ptát: „Proč katolictví válčilo s manichejstvím, pokud bylo katolictví manichejské?“
Přejděme k dalšímu racionalistickému vysvětlení vzestupu křesťanstva. Vcelku běžně můžeme najít jiného kritika, který bude říkat: „Křesťanství ve skutečnosti vlastně vůbec žádný vzestup nezaznamenalo, tedy nevzmohlo se prostě ze zdola, ale bylo shora vnuceno. Je to příklad síly výkonné moci, zejména v despotickém státě. Impérium bylo opravdovým impériem, tedy skutečně mu vládl imperátor. Jeden imperátor byl shodou okolností křesťanem. Zrovna tak dobře se mohl stát mithriatistou, židem nebo uctívačem ohně, v době úpadku říše bylo vcelku běžné, že se význační a vzdělaní lidé hlásili k těmhle výstředním východním kultům. Když se ovšem císař přihlásil ke křesťanství, to se stalo oficiálním náboženstvím římské říše a když se jím stalo, stalo se právě tak silným, všeobecným a neporazitelným jako římská říše. Ve světě zůstalo jen jako pozůstatek oné říše, nebo jak to mnozí řekli, jen jako duch Caesarův stále se vznášející se nad Římem. “ I tohle je velmi obvyklá věta, který padá při kritice orthododoxie, že orthodoxním se vždy stalo jen to, co bylo oficiální, ve smyslu úřední. I zde můžeme pozvat heretiky, aby to vyvrátili.
Celou velkou historii ariánské herese by bylo možní si vymyslet pro rozmetání takové představy. Je to velmi zajímavá historie, která se v této souvislosti často připomíná a výsledek je asi takový, že nakolik kdy  existovalo toliko oficiální náboženství, pak ve skutečnosti skonalo právě proto, že bylo toliko oficiální a bylo zničeno náboženstvím skutečným. Arius propagoval versi křesťanství, které více či méně neurčitě mířilo k tomu, co bychom dnes označili za unitarianismus, i když úplně to samé to nebylo, protože to Kristu dávalo podivné místo kdesi uprostřed mezi božským a lidským. Jde tu o to, že mnoha lidem tohle učení připadalo rozumnější a méně fanatické. V jakési reakci proti první romanci konverse bylo mezi nimi mnoho příslušníků vzdělané třídy. Ariáni byli jaksi umírnění a jaksi modernističtí. Existoval dojem, že tohle byla po prvotních rozmíškách dosažená konečná forma racionalisovaného náboženství, na kterou si civilisace může už celkem zvyknout. Přijal ji sám Divus Caesar (božský césar pozn. překl.)  a stala se oficiálním pravověřím. Silně ji podporovali generálové a vojenská knížata z nových barbarských mocností na severu, plných budoucnosti. Ještě důležitější však je to, co následovalo. Právě tak, jak může moderní člověk projít od unitiarianismu  k naprostému agnosticismu, tak i největší z ariánských vladařů nakonec setřásl poslední a nejpovrchnější náznaky křesťanství a vrátil se k Apollovi. Byl to césar všech césarů, voják, učenec, člověk velkých ideálů i ambicí, další z králů filosofů.  Zdálo se mu, že na jeho pokyn  jako by znovu vyšlo slunko. Orákula začala mluvit, jako když s jitrem začínají zpívat ptáci, pohanství bylo opět samo sebou, bohové se vrátili. Vypadalo to, jako by končila ona podivná mezihra cizí pověry. A skutečně to byl konec, pokud tedy šlo o pouhou mezihru obyčejné pověry. Byl to konec, pokud šlo o libůstku císařů nebo generační módu. Pokud skutečně existovalo něco, co započalo s Konstatinem, pak to skončilo s Juliánem (Konstantin řečený Veliký legalizoval křesťanství v římské říši, Julián, řečený Apostata čili Odpadlík, se pokusil o znovuobnovení pohanského kultu coby oficiálního náboženství pozn. překl.). Jenže pak tu bylo něco, co neskončilo. V této historické hodina povstal, vzdorný a nad demokratickým zmatkem církevních koncilů, Athanasius proti světu. Můžeme se se zastavit u předmětu sporu, protože je důležitý pro celou tuto náboženskou historii a moderní svět, jak se zdá, vůbec nechápe oč tu jde. Mohli bychom to říct asi takhle. Existuje-li jedna otázka, kterou lidé osvícení  a liberální s oblibou zesměšňují a vyzdvihují jako děsivý příklad vyprahlého dogmatu a nesmyslného sektářského boje, pak je to tento athanasiovský spor o to, zda byl Syn Boží souvěčný s Otcem. A na druhé straně, existuje-li něco, co nám titíž liberálové vždy nabízí jako příklad křesťanství  čistého a prostého, nepoznačeného doktrinálními disputacemi, pak je to věta „Bůh je láska.“ Přitom obě tvrzení jsou prakticky identická, přinejmenším je jedno bez druhého skoro nesmyslné. Holé dogma je jediný logický způsob, jak logicky vyjádřit překrásný cit. Pokud tu totiž je bytost, jež nemá počátku, která existovala přede vším ostatním, copak Bůh miloval, když nebylo ničeho, co by milovat mohl? Pokud byl  po onu  věčnost, již nelze myšlením obsáhnout, sám, jaký smysl má říkat, že je Láska? Jediným ospravedlněním takového tajemství je mystický koncept, že v jeho vlastní přirozenosti existovalo cosi analogického sebevyjádření, cosi z čeho počíná a nazírá, co počalo. Bez nějaké takové ideje, je skutečně nelogické komplikovat nejzazší podstatu božství něčím takovým, jako je láska. Pokud chtějí moderní lidé skutečně prosté náboženství lásky, pak je musí hledat v Athanasiově Vyznání víry. Pravda je taková, že polnice pravého křesťanství, výzva všeho láskyplného a prostého z Betléma či Vánoc nezněla nikdy mocněji, zvučněji a nezaměnitelněji, než v Athanasiově vzdoru proti studenému kompromisu ariánů. Byl to Athanasius, kdo zcela jednoznačně bojoval za Boha Lásky proti Bohu bezbarvé a vzdálené kosmické moci, Bohu stoiků a agnostiků. Byl to zcela zřetelně on, kdo se bil za Svaté Dítě proti zešedivělému božstvu  fariseů a saduceů. Bojoval právě za onu rovnováhu krásné vzájemné závislosti a důvěrnosti v samé Trojici božské přirozenosti, která přitahuje naše srdce k trojici Svaté rodiny. Jeho dogma, pokud ho nepochopíme špatně, mění i samotného Boha ve Svatou rodinu.
To, že se tohle čistě křesťanské dogma vlastně už podruhé vzbouřilo proti říši a vlastně podruhé znovu založilo, církev římské říši navzdory, už samo o sobě dokazuje, že ve světě působilo cosi positivního a osobního, něco jiného než byla jakákoliv oficiální víra, kterou se říše rozhodla přijmout za vlastní. Tato síla naprosto zničila oficiální víru impéria. Šla si svou vlastní cestou a jde si po ní dosud. Existuje nespočet příkladů v nichž se opakuje přesně ten samý proces, který jsme viděli u manichejců a ariánů. O pár století později musela církev například tutéž Trojici, která je prostě logickou stránkou lásky, hájit proti dalšímu nástupu isolovaného a zjednodušeného božství v náboženství islámu. A přece tu jsou tací, kteří nedokáží pochopit, zač křižáci bojovali, a najdou se i tací, kteří mluví jako by křesťanství nebylo nikdy nic než, jak oni říkají, jistá forma hebraismu, která se projevila s úpadkem helenismu. Tyhle lidi musí válka mezi Křížem a Půlměsícem jistě velmi mást. Pokud by křesťanství nebylo nic, než prostší morálka, která smetla pohanství, pak není důvodu proto, aby křesťanstvo nebylo smeteno a pohlceno islámem. Pravda je taková, že sám islám byl barbarskou reakcí na onu velmi lidskou složitost, jež je vskutku charakteristická pro křesťanství. Byla to reakce na ideu rovnosti v božstvu, podobné rovnováze v rodině, jež dodává onomu vyznání na zdraví a rozumnosti, a tohle zdraví a rozumnost je zase duší civilisace. To je taky důvod, proč si církev drží od počátku svůj vlastní postoj a názor, a stojí tak docela mimo anarchie své doby. Proto rozdává rány nestranně napravo i nalevo, manichejským pesimistům i pelagiánským optimistům. Nebylo to manichejské hnutí, protože to nebylo vůbec žádné hnutí. Nebyla to žádná oficiální móda, protože to vůbec žádná móda nebyla. Bylo to cosi, co se může s hnutími a módami shodnout, ovládat je a přežít je.
Tak mohou velcí heresiarchové vstát ze svých hrobů a plést hlavy svým dnešním druhům. Mezi tím, co dnešní kritici tvrdí není nic, k čemu bychom nemohli povolat tyto velké svědky, aby to popřeli.  Moderní kritik řekne se vší lehkostí, že křesťanství nebylo než asketickou reakci a přirozenosti vzdorující spiritualitou, zuřivým fakirským tancem proti životu a proti lásce. Odpoví jim však velký mystik Mání ze svého tajného trůnu a zvolá: „Tihle křesťané! Nemají právo, žádné právo, říkat, že jsou lidmi duchovními, nemají nárok, vůbec žádný nárok, tvrdit o sobě, že jsou asketi. Ne oni, kteří přistoupili na kompromis s kletbou života a se vší špinavostí rodiny. Kvůli nim je země stále špiněna a hanobena plody a sklizní a pokažena populací.“
Pak mystik dodá: „Jejich hnutí nebylo proti přirozenosti, jinak by je mé děti dovedly k triumfu, jenže tihle blázni obnovili svět, zrovna když bych s ním já jedním mávnutím ruky skoncoval.“ Další kritik napíše, že církev nebyla nic než stín impéria, libůstka nahodilého císaře a  že v Evropě pozůstává jen jako duch moci Říma. I odpoví z temnot zapomnění jáhen Arius: „Ba věru ne, jinak by svět přijal moje rozumnější náboženství a držel se ho. To mé kráčelo před demagogy a lidmi vzdorujícími césarovi, můj šampion oblékal nachový plášť a mně patřila sláva orlů. Ne, nic z toho mi nescházelo, proto jsem nepadl.“ Ještě jiný, už třetí, moderní kritik bude tvrdit, že se nové vyznání rozšířilo jen jako projev panické hrůzy z pekelného ohně. Lidé se všude pokoušeli o nemožné na útěku před neuvěřitelnou pomstou, před přízraky imaginární zloby a takové vysvětlení uspokojí mnohé z těch, kdo vidí cosi hrůzného v pravověrném učení. Tu se však proti nim ozve hrozný hlas Tertuliánův, který řekne: „A proč jsem tedy byl vyhozen já, a proč měkká srdce a měkké hlavy rozhodly proti nně, když jsem hlásal zavržení všech hříšníků a co to bylo za sílu, která mi překazila mé dílo, když jsem vyhrožoval všem, kdo odpadali zpět k pohanství peklem?  Nikdo totiž nedošel po tvrdé cestě dál než já a mé krédo bylo věřit, protože je to nemožné. “ Máme tu také čtvrté tvrzení, které naznačuje, že v celé záležitosti byla namočená jakási semitská tajná společnost, že to byla nová invase nomádského ducha, která otřásla laskavějším a pohodlnějším pohanstvím, jeho městy a domácími bůžky, aby na jeho místě mohly žárlivé monotheistické rasy nakonec ustavit svého žárlivého Boha. I odpoví Mohamed z víru, rudého víru pouště: „Kdo kdy sloužil žárlivosti Boží jako já, kdo Ho kdy nechal na nebi osamělejšího? Kdo kdy vzdal větší čest Mojžíšovi a Abrahámovi, nebo kdo dobyl více vítězství nad modlami a obrazy pohanství? A co to bylo, co mě vrhlo zpět se silou čehosi živoucího, s fanatismem, který mne vyhnal ze Sicílie a vyrval mé kořeny ze španělských skal? Jakou víru měli ti, kdo se sbíhali po tisících ze všech tříd každé země a křičeli, že můj pád je vůle Boží, co vrhlo velkého Godfreye přes hradby Jerusalém, jako by ho mrštil katapult a co přineslo velkého Sobieského jako blesk a hrom před brány Vidně? Myslím, že náboženství, jež se tak rovně měřilo, bylo víc, než by se vám mohlo zdát.“ Ti, kdo by chtěli tvrdit, že víra byla fanatismem jsou odsouzeni k věčné popletenosti. V jejich podání se musí jevit jako fanatická pro nic a za nic, fanatická proti všemu. Je asketická a s asketiky bojuje, je římská a proti Římu se bouří, monotheistická a s monotheismem se bije přímo zuřivě, drsně odsuzuje drsnost, hádanka, již nelze vysvětlit ani jako nerozum. A co je to za nerozum, že ho podle všeho miliony vzdělaných Evropanů přes všechny revoluce nějakých šestnácti století považovaly za rozumný? Hádanka či hlavolam, paradox nebo jen popletené myšlení nebude lidi bavit pořád. Neznám žádné jiné vysvětlení, než to, že to nebyl nerozum, ale věc rozumná, že pokud šlo o fanatismus, byl to fanatismus pro rozum a proti všemu nerozumnému. To je jediné vysvětlení čehosi, co bylo od počátku tak nezaujaté a plné důvěry, co odsuzovalo věci, které se mu tak podobaly, odmítalo pomoc od sil, jež vypadaly tak nezbytné pro jeho existenci, co ve své lidské stránce sdílelo všechny vášně své doby a přece se vždy ve svrchované chvíli ukázalo jako lepší než ony a jim nadřazené, co nikdy neřeklo tak docela, co se od něj čekalo, a nikdy nemuselo řečené odvolávat. Nemohu najít jiné vysvětlení, než to,  že podobně jako Pallas z mozku Jovova, to vskutku vyšlo z Boží mysli, mocné a zralé, vyzbrojené k soudu a v válce