IV. Svědectví heretiků

Part II, 4. The Witness of the Heretics
Kristus založil církev dvěma velkými slovy v závěrečné řeči apoštolům, kteří přijali zmocnění církev založit. Prvním byla věta o tom, že církev založí na Petrovi jako na skále, druhým symbol klíčů. Osobně samozřejmě nemám pochybnost o významu druhé, ale naší vlastní argumentace, se vyjma dvou druhotnějších aspektů, přímo netýká. Je to ještě další příklad čehosi, co se plně rozvine a vysvětlí až samo a zpětně, a to dokonce velmi daleko zpětně. A je to i ještě další příklad čehosi, co je pravým opakem něčeho prostého očividného dokonce i jen v jazyce,  alespoň pokud popisuje jako skálu člověka, který se mnohem víc podobá rákosu než kameni.
Druhý obraz klíčů v sobě ovšem má přesnost a výstižnost, které si sotva kdo všiml. Klíče byly v umění a heraldice křesťanstva náležitě zřejmé, ale ne všichni si všimli, jak neobyčejně příhodná je to alegorie. Došli jsme na místo v dějinách, kde musíme něco říct o tom, jak se církev poprvé objevila a co dělala v římské říši. Nic se pro ten krátký popis nebude hodit dokonaleji, než starodávná metafora. První křesťan byl opravdu člověk, který s sebou nosil klíč, nebo to, co říkal, bylo klíčem. Celé křesťanské hnutí spočívalo v tvrzení, že vlastní onen klíč. Nebylo to jen jakési neurčité dopředu mířící hnutí, které by lépe representovalo beranidlo. Nebylo to něco smeteného dohromady s věcmi podobnými i nepodobnými, jako tomu je u moderního sociálního hnutí. Jak za okamžik uvidíme, docela jednoznačně to i odmítalo. Tohle hnutí docela jasně tvrdilo, že existoval klíč, ono že jej vlastní a že žádný jiný klíč se mu nemůže rovnat. V tom bylo tak úzkoprsé, jak jen si můžete pomyslet. Jenže stalo se, že ten klíč dokázal odemknout vězení celého světa a vpustit dovnitř bílé světlo svobody.
Křesťanské vyznání se klíči podobalo ve třech ohledech, jež lze nejpohodlněji shrnout tímto symbolem. Klíč má především tvar. Zcela závisí na tom, aby si svůj tvar zachoval. Křesťanské vyznání je především filosofií tvarů a nepřítelem beztvarosti. Právě tím se liší od veškeré beztvaré nekonečnosti, ať manichejské nebo buddhistické, která tvoří jakési jezero noci v temném srdci Asie a ideálu nestvoření všech tvorů.  Liší se tím i o analogické neurčitosti pouhého evolucionismu, tedy ideje tvorů neustále ztrácejících svůj tvar. Když by se člověk dozvěděl, že jeho jedinečný patentní klíč byl roztaven s miliony dalších do buddhistické jednoty, naštvalo by ho to. Pokud bychom mu ale řekli, že jeho klíč postupně roste a vyráží v jeho kapse výhonky a zasahuje do nových slov či komplikací, pak ho to o moc víc neuspokojilo. Za druhé sám tvar klíče je poněkud fantastický. Divoch, který by nevěděl, že je to klíč, by jen nanejvýš obtížně hádal, co by tak asi mohlo být. Fantastický je, protože je v jistém smyslu libovolný či svévolný. Klíč není nic abstraktního, v tom smyslu není o klíči sporu. Buď do zámku sedí nebo ne. Je k ničemu, aby nad ním lidé stáli a diskutovali, posuzovali klíč jako takový nebo jej rekonstruovali čistě dle principů geometrie či dekorativního umění. Je nesmysl, aby člověk říkal, že by chtěl prostý klíč. To už může raději zkusit, co svede s krumpáčem.  A za třetí, protože klíč má nutně nějaký vzor, měl tenhle vzor poměrně propracovaný. Když si lidé stěžují, že náboženství se tak brzy začalo komplikovat theologií a podobnými věcmi, zapomínaní, že svět se nejen ocitl v díře, ale v hotovém bludišti děr a koutů. Problém samotný byl komplikovaný, v běžném smyslu k němu nepatřilo nic tak prostého jako hřích. Bylo též plný tajemství, neprozkoumaných a nezměrných bludů, nevědomých mentálních chorob, nebezpečí ve všech směrech. Kdyby víra stála před světem jen s banalitami o pokoji a prostotě, na niž by ji někteří moralisté rádi omezili, pak by na onen přepychový a labyrintu podobný útulek pro choromyslné nezapůsobila ani v nejmenším. Co způsobila, musíme teď zhruba popsat. Stačí říct, že kolem klíče toho bylo hodně, co se jevilo jako složité, vlastně na něm byla jednoduchá jediná věc. Otevíral dveře. V této věci existují jisté uznávaná a přijímaná tvrzení, které můžeme pro stručnost a jednoduchost označit za lži. Všichni jsme slyšeli, jak lidé vykládají, že se křesťanství vzmohlo ve věku barbarství. Zrovna tak by mohli říkat, že se věku barbarství vzmohlo hnutí křesťanské vědy.  Mohou si o křesťanství myslet, že je to symptom společenského úpadku zrovna tak, jako já považuji křesťanskou vědu za projev úpadku mysli. Mohou křesťanství považovat za pověru, která nakonec zničila civilisaci zrovna tak, jako já považuji křesťanskou vědu za  pověru schopnou, kdyby ji někdo vzal vážně, zničit libovolný počet civilisací. Ovšem tvrdit, že křesťan žijící ve čtvrtém nebo pátém století byl barbar žijící v barbarském době je naprosto to samé,  jako kdybychom tvrdili, že paní Eddy byla Indiánka. A kdybych své přirozené netrpělivosti dovolil, aby mě přiměla mluvit o paní Eddy jako o Indiánce, říkal bych shodou okolností lež. Imperiální civilisaci Říma ve čtvrtém století můžeme a nemusíme mít v oblibě, zrovna tak, jako se nám může a nemusí líbit průmyslová civilisace Ameriky, ale žádná rozumná osoba nemůže popřít, ani kdyby chtěla, že obě představují to, co obyčejně nazýváme civilisacemi. Je to fakt mimořádně zjevný, ale také velmi podstatný a my z něj musíme udělat základ jakéhokoliv  dalšího popisu konstruktivního křesťanství v minulosti. Ať už to bylo k dobrému či zlému, bylo především produktem civilisované doby, možná doby až příliš civilisované. To je první skutečnost, mimo všechnu chválu a hanu, ba jsem na tom dokonce tak zle, že ani nepovažuji za chválu, když něco srovnávám s křesťanskou vědou. Je ovšem přinejmenším žádoucí vědět něco o atmosféře společnosti z níž se chystáme cokoliv odsuzovat nebo  chválit a vědu, které spojuje paní Eddy s tomahawky nebo Matku Bolestnou s totemy, můžeme k našemu prospěchu eliminovat. Hlavní fakt, nejen o křesťanském náboženství, ale o celé pohanské civilisaci jsme na těchto stránkách opakovali už několikrát. Středozemní moře bylo jezerem v jednom velmi skutečném smyslu, že se totiž do něj slévalo mnoho různých kultů a kultur. Ona města, jež stála proti sobě okolo jezera, se stávala čím dál tím víc jednou kosmopolitní kulturou. Po právní a vojenské stránce to byla římská říše, ale kultura to byla velmi mnohostranná. Ve smyslu, že obsahovala velmi mnoho rozmanitých pověr o ní lze říci, že byla pověrečná, rozhodně ale nelze žádnou z jejích částí označit za barbarskou. Na této úrovni kosmopolitní kultury povstalo křesťanské náboženství a katolická církev a vše v jejich příběhu nasvědčuje tomu, že obojí bylo vnímáno jako něco nového a cizího. Ti, kdo se pokoušeli tvrdit, že se vyvinuly z čehosi mnohem mírnějšího a běžnějšího zjistili, že na tenhle případ svou evoluční methodu aplikují jen velmi obtížně. Mohou tvrdit, že eséni, ebonité nebo někdo takový byl semenem, ale to símě je neviditelné, strom podle všeho vyrostl velmi zprudka do dospělé velikosti a je čímsi úplně jiným. Je to jistě vánoční strom, tedy v tom smyslu, že si zachovává laskavost a morální krásu betlémského příběhu, ale byl také právě obřadnický jako sedmiramenný svícen, a svíce které nesl, byly mnohem větší, než možná připouštěla první modlitební kniha Eduarda VI (narážka na náboženské spory v Anglii v době posledních Tudorovců pozn. překl.). Mohli bychom se docela dobře ptát, proč by kdokoliv, kdo přijímá  betlémskou tradici, měl mít nějaké výhrady ke zlatým nebo zlaceným ozdobám, když sami tři králové přinesli zlato, proč by mu nemělo vonět kadidlo v kostele, když bylo přineseno i do chléva. To jsou ale spory, o které mi zde nejde. Jde mi jen o historický fakt, stále více historiky připouštěný, že tato věc byla již velmi brzy viditelná pro starověkou civilisaci a že už tehdy se církev projevovala jako církev se vším, co se pod církví rozumí a s mnohým co je na církvi předmětem nelibosti. Za chvíli se budeme věnovat tomu, nakolik se podobala dalším ritualistickým, magickým či asketickým mysteriím své doby. Rozhodně se ale vůbec nepodobala toliko ethickým či idealistickým hnutím naší doby.  Měla nauku, měla disciplínu, měla svátosti, stupně zasvěcení, lidi přijímala i vylučovala. Jedna dogmata s autoritou přijímala, druhá s anathematy zavrhovala. Mají-li tohle všechno být známky Antikrista, pak jeho vláda nastala velmi brzy po Kristu. Ti, kdo tvrdí, že křesťanství nebylo církví, ale morálním hnutím idealistů byli nuceni zatlačovat údobí jeho zvrhnutí či zmizení dál a dál do historie. Římský biskup píše s nárokem na autoritu ještě za života sv. Jana Evangelisty a to se popisuje jako první papežská agrese. Přítel apoštolů o nich píše jako o lidech, které znal a říká, že oni ho učili nauce o Nejsvětější Svátosti a pan Wells na to může toliko mumlat, že reakce směrem k babrbarským krvavým obřadům mohla nastat poněkud dříve, než by se dalo očekávat. Datování čtvrtého evangelia , které bylo jednu čím dál pozdější, se nyní klade do doby čím dál dřívější, až se před kritiky začíná vyjasňovat děsivá možnost, že by snad mohlo být právě takové, jak o sobě samo říká. Nejzazší mez pro rané datum vyhynutí pravého křesťanstí našel patrně poslední německý profesor, jehož autority se dovolává děkan Inge. Tento učený vzdělanec říká, že se Letnice staly příležitosti k prvnímu založení klerikální, dogmatické a despotické církve, cizí prostým ideám Ježíše z Nazaretu. Tohle můžeme, jak v populárním, tak učeném slova smyslu, označit jako mez. Copak si tihle profesoři myslí o tom, z čeho je asi tak stvořený člověk? Představme si, že by šlo jen i čistě lidské hnutí, třeba odpíračů z důvodů svědomí. Někdo tvrdí, že první křesťané byli pacifisté. Já to mu ani an chvíli nevěřím, ale klidně jak podobenství pro účely diskuse. Představme si tedy, že Tolstoj, nebo nějaký velký kazatel míru mezi venkovany byl zastřelen coby vzbouřenec kvůli vzdorování povinným  odvodům. Krátce poté se jeho stoupenci sejdou v horní místnosti, aby na něj vzpomínali. K tom, aby se scházeli neměli žádný důvod než společnou vzpomínku, jsou to lidé velmi různorodí a nespojuje je nic jiného, než to, že největší událostí v jejich životech byla ona tragedie učitele všeobecného míru. Vždy opakují jeho slova, obracejí jeho problémy, snaží se napodobit jeho charakter. Pacifisté se sešli o svých letnicích a jsou uchváceni náhlou extází nadšení a divoce vířící inspirace a ta je dovede k vyhlášení všeobecné branné povinnosti, k posílení vojenského námořnictva, k tomu, že budou požadovat, aby všichni chodili po zuby ozbrojeni a každá hranice, aby se ježila dělostřelectvem. Na konci svého setkání by pak  zazpívali „Kluci krve buldočí“ a „Britskou Navy do šrotu nedáme“. Tohle je vcelku férová paralela k theoriím těchto kritiků, že se přechod o jejich ideje Ježíše k jejich ideji katolictví  mohl odehrát v oné malé horní místnosti v den Letnic. Jsem si jist, že každý člověk disponující zdravým rozumem mu řekne, že nadšenci, kteří se potkali jen kvůli svému společnému nadšení  z vůdce, kterého milovali, se hned horlivě nepustí do budování a ustavování všeho, co on nenáviděl. Ne, pokud je „klerikální a dogmatický“ systém stejně starý jako Letnice, pak je stejně starý jako Vánoce. Pokud jej dovádíme až k těm skutečně prvním křesťanům, pak jej musíme dovést zpět až ke Kristu.
Můžeme tedy vyjít od těchto dvou negací. Je nesmysl říkat, že se křesťanská víra objevila v jednoduchém a prostém věku, pokud bychom tím mysleli věk negramotný, který lze snadno splést a oklamat. Stejný nesmysl je tvrdit, že křesťanská víra je něco jednoduchého, v tom smyslu, že by byla neurčitá, dětinská nebo toliko instinktivní. Snad jen v jednom bychom mohli říct, že církev zapadala do pohanského světa a to v tom, že ona i pohanský svět byli nejen vysoce civilisované, ale také poměrně složití. Svět i církev byli velmi mnohostranní, ale starověk byla tehdy jen mnohostrannou dírou, jako by šestihrannou dírou čekající na právě tak šestihrannou zátku, V tomhle smyslu byla církev dost mnohostranná na to, aby odpovídala světu. Šest stran Středomoří na sebe navzájem hledělo přes moře a čekalo na něco, co bude hledět na všechny strany současně. Církev musela být současně řecká, římská, židovská, africká a asijská. Slovy přímo apoštola národů, byla vskutku všem lidem vším. Tehdejší křesťanství nebylo jen hrubé, jednoduché a bylo pravým opakem věci věci, která se vzmohla v barbarských dobách. Když ovšem dospějeme k opačnému obvinění, dojdeme současně k obvinění, které zní mnohem věrohodněji. Lze mnohem snáz tvrdit, že  křesťanská víra nebylo nic jiného než poslední stadium úpadku civilisace, ve smyslu civilisace přemrštěné a přehnané, že tahle pověra byla známkou, že  Řím umírá a že umírá na přespřílišnou civilisovanost. To je argument, který stojí mnohem více za zvážení, proto ho nyní pojďme posoudit.
Na začátku této knihy jsem si dovolil načrtnout její obecné shrnutí v podobenství mezi vzestupem lidstva z přírody a vzestupu křesťanství z dějin. Poukázal jsem na to, že v obou případech mohlo to, co předcházelo naznačovat, že bude cosi následovat, ale rozhodně ani v nejmenším nenaznačovalo, co posléze přijde. Kdyby nějaká nezaujatá mysl sledovala jisté opice, mohla by dovodit další athropoidy, nedovodila by ale člověka ani nic, co by se na tisíc mil blížilo tomu, co člověk vykonal. Mohla zkrátka vidět, jak se kdesi v dálce rýsuje Pitekantropus nebo Chybějící článek, nejspíš asi stejně matně a pochybně, jako ho my vidíme rýsovat se v minulosti. Pokud by ho ale viděl rýsovat se, viděl by ho také vytrácet se a zanechávat po sobě jen pár sporých stop, pokud to vůbec nějaké stopy byly. Předvídat chybějící článek neznamenalo předvídat člověka, nebo cokoliv člověku podobného. Nuže, toto dřívější vysvětlení musíme mít na mysli, protože je přesnou obdobou pravého pohledu na církev a doklady o něm se přirozeně vyvinuly z impéria v rozkladu.
Pravda je taková, že v jednom smyslu mohl člověk velmi dobře předpovědět, že z imperiální dekadence něco jako křesťanství vzejde. Tedy něco, co by se křesťanství trochu podobalo a současně se od něj obrovsky lišilo. Člověk by kupříkladu mohl docela dobře říct: „Po tak výstředním vyhledávání rozkoší přijde reakce nakloněná pesimismu. Možná nabude formy askeze, lidé se budou mrzačit, místo aby se prostě oběsili.“ Člověk  také mohl stejně dobře říct „Pokud nás unaví naši řečtí a latinští bohové, budeme dychtit po takových či onakých východních mystériích, do módy přijdou Peršané nebo Hindové.“ Nějaký muž světaznalý a zkušený by mohl být tak prohnaný, až by řekl „Těchhle vymyšleností se chytají mocní lidé, jednoho dne si dvůr jednu z nich osvojí a ta pak bude oficiální.“ A ještě nějakému dalšímu, chmurnějšímu, prorokovi by se dalo odpustit, kdyby říkal: „Se světem to jde z kopce, vrátí se temné a barbarské pověry, a je skoro jedno které. Každá bude beztvará a prchavá jako noční sen.“ Nu, je velice zajímavé, že všechna tato proroctví se doopravdy naplnila, ale nenaplnila je církev. Církev od nich unikla, zmátla je a vítězně stanula nad nimi. Nakolik bylo pravděpodobné, že už jen povaha hedonismu vyvolá pouhou asketickou reakci, vyvolala ji. Bylo to hnutí označované za manichejsví a církev byla jeho nepřítelem na život a na smrt. Nakolik by se bylo v dějinách přirozeně objevilo, objevilo se. Potom taky zmizelo, což bylo právě tak přirozené. Jednoduše pesimistická reakce s manichejci přišla a s nimi taky odešla. Ovšem církev s nimi ani nepřišla ani neodešla a měla mnohem víc společného s tím, že odešli, než  s tím, že přišli. Zrovna tak, nakolik bylo pravděpodobné, že i růst skepse přivede  do módy východní náboženství, stalo se tak.  Mithra přišel z krajů daleko za Palestinou,  z nitra Persie a s sebou nesl divná tajemství krve býků.  Je jisté, že vše nasvědčovalo tomu, že se nějaká taková móda v každém případě projeví, ale zcela určitě nic na světě nenasvědčuje, že by to taky v každém případě nepominulo. Orientální móda se jistě ke čtvrtému či pátému století výtečně hodila, ale to stěží vysvětluje, že přetrvala do století dvacátého, a pořád se jí daří. Zkrátka, nakolik mohly být podobné věci tehdy očekávány, tak se takové věci jako mithrianismus tehdy projevily, to ale jen stěží vysvětluje naše poněkud novější zkušenosti. A kdybychom byli dodnes mithriatisty jen proto, že mithriatické ozdoby hlavy a další perské propriety byly velmi módní za dnů císaře Domitiána, pak by to touhle dobou už muselo vypadat, že jsme trochu staromódní.
Jak si hned řekneme, dalo by se to samé tvrdit o ideji oficiálního favoritismu. Nakolik bychom takovou oficiální náklonnost vůči nějaké plytké módě mohli  v čase úpadku a pádu římské říše očekávat, bylo to něco, co s onou říší stálo a co s ní taky padlo. Nevrhá to žádné světlo na věc, která  rozhodně odmítla upadat a padnout, která se trvale vzmáhala zatímco říše upadala a padala, a která i nyní dál míří vpřed s nebojácnou energií, zatímco ukončil svůj běh další eon a další civilisace vypadá, jako by již byla skoro připravena upadat či padnout.
Nu a zvláštní je, že právě ty herese, jejichž rozdrcení se církvi vyčítá, dosvědčují, jak nefér je to obvinění. Pokud něco zaslouží výtku, pak jsou to právě věci, jejichž vytýkání je jí vytýkáno. Nakolik bylo něco jen pověrou, pak ona tu pověru odsuzovala. Nakolik bylo něco jen reakcí do barbarství, pak tomu sama vzdorovala, protože to byla reakce do barbarství. Nakolik bylo něco jen hloupým nápadem upadající říše, co umřelo a umřít zasloužilo, pak to byla právě a jedině církev, která to zabila. Církev je kárána, že je stejná jako to, kvůli čemu byla potlačena herese. Vysvětlování evolučních historiků a stoupenců historicko kritické školy doopravdy vysvětlují, proč se ariánství, gnosticismus či nestoriánství zrodilo—i to proč zemřelo. Nevysvětlují, proč se zrodila církev, nebo proč odmítla zemřít. Především pak nevysvětlují, proč by tolik bojovala se zly, jež podle nich sama sdílela.
Podívejme se na pár příkladů tohoto principu, že totiž pokud tu bylo něco opravdu pověrou umírající říše, pak to s ní doopravdy zemřelo a dozajista to nebylo totožné s věcí, která je zničila. Vezměme proto postupně dvě nebo tři z nejběžnějších  vysvětlení počátků křesťanství, tak jak jsou rozšířené mezi jeho moderními kritiky. Není kupříkladu nic běžnějšího, než najít nějakého moderního kritika, který by psal třeba: „Křesťanství bylo především hnutím asketiků, útěkem do pouště, útočištěm v klášteře, odřeknutím se všeho života a štěstí. To patřilo k chmurné a nelidské reakci proti samotné přírodě, s nenávistí k tělu, hrůzou z hmotného vesmíru. Byla to jakási všeobecná sebevražda smyslu i samotného vlastního já. Pocházelo to z jakéhosi východního fanatismu, podobného tomu fakirskému a v posledku se zakládalo na východním pesimismu, který jakoby i samu existenci vnímal jako zlo.“ Nuže, na tom všem je nejzvláštnější, že je to celé vcelku pravda, je to pravda do posledního detailu, až na to, že je to jaksi připsáno zcela špatné osobě. Neplatí to o církvi, platí to ale o hereticích církví odsouzených. Je to něco takového, jako kdyby někdo napsal velmi  podrobnou analysu omylů a pochybení ministrů Jiřího III. s jedinou drobnou nepřesností v tom, že celý příběh by byl o Georgi Washingtonovi, nebo jako kdyby někdo sepsal seznam bolševických zločinů s tím jediným rozdílem, že by byly všechny připsány carovi. Prvotní církev byla vskutku velmi asketická, ve spojitosti se zcela jinou filosofií. Ovšem filosofie boje proti životu a přírodě ve světě existovala, kdyby jen kritik tušil, kde ji má hledat.
Ve skutečnosti se stalo tohle. Když se křesťanská víra poprvé objevila ve světě,  vůbec první, co ji potkalo bylo, že se ocitla v jakémsi roji mystických a metafysických sekt, většinou východního původu, jako osamělá zlatá včela v roji vos. Běžný přihlížející v tom žádný velký rozdíl neviděl, ani si nevšiml ničeho než všeobecného bzučení, ba věru tu v jistém smyslu nebylo příliš rozdílů, pokud šlo o bodající a bodnutého. Rozdíl byl v tom, že jen jediná zlatá tečka v celém tom víru zlatého prachu byla s to vydat se založit úly pro celé lidstvo, dát světu med a vosk nebo (jak bylo překrásně řečeno v příliš snadno zanedbávaném kontextu) „dvě věci nejušlechtilejší, sladkost a světlo“. Všechny vosy zemřely téže zimy, a celá potíž z poloviny spočívá v tom, že o nich stěží kdo cokoliv ví, většina lidí ani netuší, že existovaly a celý příběh oné první fáze našeho náboženství je ztracen. Nebo, když pozměníme metaforu, můžeme říct, že když tohle nebo nějaké jiné hnutí prokoplo příkop mezi východem a západem a vneslo do Evropy mystičtější ideje, vneslo do Evropy vedle své vlastní celou záplavu dalších mystických idejí. Většinou byly asketické a téměř všechny byly pesimistické. Čistě křesťanský prvek se jim téměř zcela povedlo zaplavit a přemoci. Pocházely většinou z o oné oblasti, která byla jakýmsi matným pomezím mezi východními filosofiemi a východními mythologiemi a s divočejšími filosofiemi sdílely ono podivné prahnutí po skládání vesmíru do  fantastických tvarů map a genealogických stromů. Ty, jež se mají odvozovat od tajuplného Máního se nazývají manichejské, spřízněné kulty jsou obecněji známé jako gnose, zpravidla se vyznačují složitostí hodnou labyrintu, ale důležitý je pro ně pesimismus a skutečnost, že téměř všechny v té či oné formě považují stvoření světa za dílo jakéhosi zlého ducha. Některé měly asijskou atmosféru obklopující buddhismus, dojem že život je porušením čistoty bytí. Některé naznačovaly jakýsi čistě duchovní řád, zkažený klopotným a neohrabanými trikem v podobě stvoření takových hraček, jako bylo sluce, měsíc a hvězdy. Tak či tak se tenhle temný příliv z metafysického moře v nitru Asie rozlil přes příkopy současně s vyznáním Kristovým, pointou celého příběhu je ale to, že nebyly stejné, že tekly jako olej a voda. Ono vyznání či krédo si zachovalo tvar zázraku, řeky dál tekoucí mořem. A důkaz zázraku byl zase znovu praktický, spočíval v tom, že zatímco celé moře chutnalo slaně a hořce chutí smrti, z toho jednoho pramene v něm mohl člověk pít.
Nuže, onu čistotu uchránily dogmatické definice a vylučování. Je vyloučeno, že by ji bylo možné uchovat jakkoliv jinak. Kdyby církev manichejství neodmítla, sama by se stala toliko manichejskou. Kdyby neodmítla gnostiky, mohla by sama skončit jako gnostická. Ale už jen tím, že obojí odmítla a zavrhla, prokázala, že sama ani manichejská ani gnostická není. V každém případě prokázala, že něco není ani gnostické ani manichejské. A copak to asi mohlo být, co je odsoudilo, pokud ne původní dobrá zpráva betlémských běžců a polnice vzkříšení? Prvotní církev byla asketická, ale to, že není  pesimistická dokázala prostě tím, že pesimisty odsoudila. Její vyznání hlásalo, že člověk je hříšný, ale neprohlašovalo, že život je zlý a církev to dokázala tím, že ty, kdo něco takového tvrdili, zavrhla. Samo odsouzení prvních heretiků je odsuzováno jako cosi mrzutého a úzkoprsého, pravda je ale taková, že to byl přímo důkaz, že církev chce být bratrská a široká.  Dokazuje to, že první katolíci si dávali obzvláště záležet na tom, že člověka nepovažují za naprosto a veskrze zlého,  že život nepovažují za nenapravitelně chorý, že manželství nepovažují za hřích a plození potomstva za tragedii. Asketiky byli proto, že hříchy světa nebylo možné očistit jinak, ale už samým hřmotem svých anathemat potvrzovali, že jejich askeze není ani proti člověku, ani proti přírodě, že  chtějí svět očistit a ne zničit. A ve zmatku, který je dodnes plete s jejich nepřáteli to nemohlo objasnit nic než tahle anathemata. Nic než dogma se nemohlo postavit nepokoji imaginativních vymyšleností, jimiž vedli pesimisté svou válku s přírodou a přirozeností, se svými aeony, demiurgy, se svým podivným Logem a zlověstnou Sofií. Kdyby církev nelpěla na theologii, rozpustila by se v šílené mythologii mystiků, která měla k rozumu, ba k racionalismu, ještě dál a především měla ještě dál k životu a lásce k životu. Mějme na paměti, že by to byla převrácená mythologie, protiřečící všemu přirozenému v pohanství, mythologie v níž by Pluto stál výše než Jupiter a Hádes se vznášel nad Olympem, v níž by Bráhma a vše, co v sobě má dech života bylo podrobeno Šivovi, jemuž se v očích blýská smrt.
To, že prvotní církev byla plná extatického nadšení pro odříkání a  panenství činí tuto odlišnost ještě nápadnější a ne naopak. Dodává ještě mnohem větší význam místu, kde dogma vymezilo linii a udělalo čáru. Člověk se mohl plazit po čtyřech jako zvíře, protože byl asketikem, mohl stát dnem i nocí na vrcholu sloupu a být uctíván coby asketik, nemohl ale prohlásit, že svět je omyl a manželství stavem hříchu, aniž by se nestal heretikem. Proč by se asi ono vyznání tak záměrně oddělovalo od východního asketismu ostrou definicí a zuřivým odmítnutím, pokud by nemělo jakousi vlastní individualitu a to individualitu docela odlišnou? Pokud si někdo plete katolíky s gnostiky, pak můžeme jen říct, že to není vina katolíků. A je poněkud drsné, pokud jedni a ti samí kritici katolíkům vyčítají, že pronásledují heretiky i to, že sympatisují s heresemi.
Církev nebyla manichejským hnutím už proto, že nebyla vůbec žádným hnutím. Nebyla jen asketickým hnutím, protože nebyla vůbec žádným hnutím.  Blíž pravdě by bylo označit ji z krotitelku asketismu, než za jeho vůdkyni, či ji činit odpovědnou za to, že asketismus uvolnila.  Měla svou vlastní theorii asketismu, svůj vlastní druh askeze, v onu chvíli však byla nejnápadnější coby moderátorka dalších theorií a druhů. To je jediný způsob, jak se vyznat kupříkladu v příběhu sv. Augustina. Dokud byl jen mužem světa, dokud jen plynul s dobou, byl skutečným manichejcem.  Tehdy bylo vážně docela moderní a módní být manichejcem. Když se ale pak stal katolíkem, první lidi, do kterých se pustil a začal je trhat na kousky byli manichejci. Katolicky bychom to řekli tak, že přestal být pesimistou a stal se asketikem. Podle pesimistického výkladu askeze je nutno říct, že přestal být asketikem, aby se stal světcem. Boj proti životu a popření přírody, to byly přesně ty věci, které už našel v pohanském světě mimo církev a když vstupoval do církve musel se jich odřeknout. I sám fakt, že vedle sv. Františka či sv. Teresy zůstává sv. Augustin poněkud přísnější či smutnější postavou, jen zdůrazňuje toto dilema. Tváří v tvář i těm nejvážnějším, ba nejchmurnějším katolíkům se pořád můžeme ptát: „Proč katolictví válčilo s manichejstvím, pokud bylo katolictví manichejské?“
Přejděme k dalšímu racionalistickému vysvětlení vzestupu křesťanstva. Vcelku běžně můžeme najít jiného kritika, který bude říkat: „Křesťanství ve skutečnosti vlastně vůbec žádný vzestup nezaznamenalo, tedy nevzmohlo se prostě ze zdola, ale bylo shora vnuceno. Je to příklad síly výkonné moci, zejména v despotickém státě. Impérium bylo opravdovým impériem, tedy skutečně mu vládl imperátor. Jeden imperátor byl shodou okolností křesťanem. Zrovna tak dobře se mohl stát mithriatistou, židem nebo uctívačem ohně, v době úpadku říše bylo vcelku běžné, že se význační a vzdělaní lidé hlásili k těmhle výstředním východním kultům. Když se ovšem císař přihlásil ke křesťanství, to se stalo oficiálním náboženstvím římské říše a když se jím stalo, stalo se právě tak silným, všeobecným a neporazitelným jako římská říše. Ve světě zůstalo jen jako pozůstatek oné říše, nebo jak to mnozí řekli, jen jako duch Caesarův stále se vznášející se nad Římem. “ I tohle je velmi obvyklá věta, který padá při kritice orthododoxie, že orthodoxním se vždy stalo jen to, co bylo oficiální, ve smyslu úřední. I zde můžeme pozvat heretiky, aby to vyvrátili.
Celou velkou historii ariánské herese by bylo možní si vymyslet pro rozmetání takové představy. Je to velmi zajímavá historie, která se v této souvislosti často připomíná a výsledek je asi takový, že nakolik kdy  existovalo toliko oficiální náboženství, pak ve skutečnosti skonalo právě proto, že bylo toliko oficiální a bylo zničeno náboženstvím skutečným. Arius propagoval versi křesťanství, které více či méně neurčitě mířilo k tomu, co bychom dnes označili za unitarianismus, i když úplně to samé to nebylo, protože to Kristu dávalo podivné místo kdesi uprostřed mezi božským a lidským. Jde tu o to, že mnoha lidem tohle učení připadalo rozumnější a méně fanatické. V jakési reakci proti první romanci konverse bylo mezi nimi mnoho příslušníků vzdělané třídy. Ariáni byli jaksi umírnění a jaksi modernističtí. Existoval dojem, že tohle byla po prvotních rozmíškách dosažená konečná forma racionalisovaného náboženství, na kterou si civilisace může už celkem zvyknout. Přijal ji sám Divus Caesar (božský césar pozn. překl.)  a stala se oficiálním pravověřím. Silně ji podporovali generálové a vojenská knížata z nových barbarských mocností na severu, plných budoucnosti. Ještě důležitější však je to, co následovalo. Právě tak, jak může moderní člověk projít od unitiarianismu  k naprostému agnosticismu, tak i největší z ariánských vladařů nakonec setřásl poslední a nejpovrchnější náznaky křesťanství a vrátil se k Apollovi. Byl to césar všech césarů, voják, učenec, člověk velkých ideálů i ambicí, další z králů filosofů.  Zdálo se mu, že na jeho pokyn  jako by znovu vyšlo slunko. Orákula začala mluvit, jako když s jitrem začínají zpívat ptáci, pohanství bylo opět samo sebou, bohové se vrátili. Vypadalo to, jako by končila ona podivná mezihra cizí pověry. A skutečně to byl konec, pokud tedy šlo o pouhou mezihru obyčejné pověry. Byl to konec, pokud šlo o libůstku císařů nebo generační módu. Pokud skutečně existovalo něco, co započalo s Konstatinem, pak to skončilo s Juliánem (Konstantin řečený Veliký legalizoval křesťanství v římské říši, Julián, řečený Apostata čili Odpadlík, se pokusil o znovuobnovení pohanského kultu coby oficiálního náboženství pozn. překl.). Jenže pak tu bylo něco, co neskončilo. V této historické hodina povstal, vzdorný a nad demokratickým zmatkem církevních koncilů, Athanasius proti světu. Můžeme se se zastavit u předmětu sporu, protože je důležitý pro celou tuto náboženskou historii a moderní svět, jak se zdá, vůbec nechápe oč tu jde. Mohli bychom to říct asi takhle. Existuje-li jedna otázka, kterou lidé osvícení  a liberální s oblibou zesměšňují a vyzdvihují jako děsivý příklad vyprahlého dogmatu a nesmyslného sektářského boje, pak je to tento athanasiovský spor o to, zda byl Syn Boží souvěčný s Otcem. A na druhé straně, existuje-li něco, co nám titíž liberálové vždy nabízí jako příklad křesťanství  čistého a prostého, nepoznačeného doktrinálními disputacemi, pak je to věta „Bůh je láska.“ Přitom obě tvrzení jsou prakticky identická, přinejmenším je jedno bez druhého skoro nesmyslné. Holé dogma je jediný logický způsob, jak logicky vyjádřit překrásný cit. Pokud tu totiž je bytost, jež nemá počátku, která existovala přede vším ostatním, copak Bůh miloval, když nebylo ničeho, co by milovat mohl? Pokud byl  po onu  věčnost, již nelze myšlením obsáhnout, sám, jaký smysl má říkat, že je Láska? Jediným ospravedlněním takového tajemství je mystický koncept, že v jeho vlastní přirozenosti existovalo cosi analogického sebevyjádření, cosi z čeho počíná a nazírá, co počalo. Bez nějaké takové ideje, je skutečně nelogické komplikovat nejzazší podstatu božství něčím takovým, jako je láska. Pokud chtějí moderní lidé skutečně prosté náboženství lásky, pak je musí hledat v Athanasiově Vyznání víry. Pravda je taková, že polnice pravého křesťanství, výzva všeho láskyplného a prostého z Betléma či Vánoc nezněla nikdy mocněji, zvučněji a nezaměnitelněji, než v Athanasiově vzdoru proti studenému kompromisu ariánů. Byl to Athanasius, kdo zcela jednoznačně bojoval za Boha Lásky proti Bohu bezbarvé a vzdálené kosmické moci, Bohu stoiků a agnostiků. Byl to zcela zřetelně on, kdo se bil za Svaté Dítě proti zešedivělému božstvu  fariseů a saduceů. Bojoval právě za onu rovnováhu krásné vzájemné závislosti a důvěrnosti v samé Trojici božské přirozenosti, která přitahuje naše srdce k trojici Svaté rodiny. Jeho dogma, pokud ho nepochopíme špatně, mění i samotného Boha ve Svatou rodinu.
To, že se tohle čistě křesťanské dogma vlastně už podruhé vzbouřilo proti říši a vlastně podruhé znovu založilo, církev římské říši navzdory, už samo o sobě dokazuje, že ve světě působilo cosi positivního a osobního, něco jiného než byla jakákoliv oficiální víra, kterou se říše rozhodla přijmout za vlastní. Tato síla naprosto zničila oficiální víru impéria. Šla si svou vlastní cestou a jde si po ní dosud. Existuje nespočet příkladů v nichž se opakuje přesně ten samý proces, který jsme viděli u manichejců a ariánů. O pár století později musela církev například tutéž Trojici, která je prostě logickou stránkou lásky, hájit proti dalšímu nástupu isolovaného a zjednodušeného božství v náboženství islámu. A přece tu jsou tací, kteří nedokáží pochopit, zač křižáci bojovali, a najdou se i tací, kteří mluví jako by křesťanství nebylo nikdy nic než, jak oni říkají, jistá forma hebraismu, která se projevila s úpadkem helenismu. Tyhle lidi musí válka mezi Křížem a Půlměsícem jistě velmi mást. Pokud by křesťanství nebylo nic, než prostší morálka, která smetla pohanství, pak není důvodu proto, aby křesťanstvo nebylo smeteno a pohlceno islámem. Pravda je taková, že sám islám byl barbarskou reakcí na onu velmi lidskou složitost, jež je vskutku charakteristická pro křesťanství. Byla to reakce na ideu rovnosti v božstvu, podobné rovnováze v rodině, jež dodává onomu vyznání na zdraví a rozumnosti, a tohle zdraví a rozumnost je zase duší civilisace. To je taky důvod, proč si církev drží od počátku svůj vlastní postoj a názor, a stojí tak docela mimo anarchie své doby. Proto rozdává rány nestranně napravo i nalevo, manichejským pesimistům i pelagiánským optimistům. Nebylo to manichejské hnutí, protože to nebylo vůbec žádné hnutí. Nebyla to žádná oficiální móda, protože to vůbec žádná móda nebyla. Bylo to cosi, co se může s hnutími a módami shodnout, ovládat je a přežít je.
Tak mohou velcí heresiarchové vstát ze svých hrobů a plést hlavy svým dnešním druhům. Mezi tím, co dnešní kritici tvrdí není nic, k čemu bychom nemohli povolat tyto velké svědky, aby to popřeli.  Moderní kritik řekne se vší lehkostí, že křesťanství nebylo než asketickou reakci a přirozenosti vzdorující spiritualitou, zuřivým fakirským tancem proti životu a proti lásce. Odpoví jim však velký mystik Mání ze svého tajného trůnu a zvolá: „Tihle křesťané! Nemají právo, žádné právo, říkat, že jsou lidmi duchovními, nemají nárok, vůbec žádný nárok, tvrdit o sobě, že jsou asketi. Ne oni, kteří přistoupili na kompromis s kletbou života a se vší špinavostí rodiny. Kvůli nim je země stále špiněna a hanobena plody a sklizní a pokažena populací.“
Pak mystik dodá: „Jejich hnutí nebylo proti přirozenosti, jinak by je mé děti dovedly k triumfu, jenže tihle blázni obnovili svět, zrovna když bych s ním já jedním mávnutím ruky skoncoval.“ Další kritik napíše, že církev nebyla nic než stín impéria, libůstka nahodilého císaře a  že v Evropě pozůstává jen jako duch moci Říma. I odpoví z temnot zapomnění jáhen Arius: „Ba věru ne, jinak by svět přijal moje rozumnější náboženství a držel se ho. To mé kráčelo před demagogy a lidmi vzdorujícími césarovi, můj šampion oblékal nachový plášť a mně patřila sláva orlů. Ne, nic z toho mi nescházelo, proto jsem nepadl.“ Ještě jiný, už třetí, moderní kritik bude tvrdit, že se nové vyznání rozšířilo jen jako projev panické hrůzy z pekelného ohně. Lidé se všude pokoušeli o nemožné na útěku před neuvěřitelnou pomstou, před přízraky imaginární zloby a takové vysvětlení uspokojí mnohé z těch, kdo vidí cosi hrůzného v pravověrném učení. Tu se však proti nim ozve hrozný hlas Tertuliánův, který řekne: „A proč jsem tedy byl vyhozen já, a proč měkká srdce a měkké hlavy rozhodly proti nně, když jsem hlásal zavržení všech hříšníků a co to bylo za sílu, která mi překazila mé dílo, když jsem vyhrožoval všem, kdo odpadali zpět k pohanství peklem?  Nikdo totiž nedošel po tvrdé cestě dál než já a mé krédo bylo věřit, protože je to nemožné. “ Máme tu také čtvrté tvrzení, které naznačuje, že v celé záležitosti byla namočená jakási semitská tajná společnost, že to byla nová invase nomádského ducha, která otřásla laskavějším a pohodlnějším pohanstvím, jeho městy a domácími bůžky, aby na jeho místě mohly žárlivé monotheistické rasy nakonec ustavit svého žárlivého Boha. I odpoví Mohamed z víru, rudého víru pouště: „Kdo kdy sloužil žárlivosti Boží jako já, kdo Ho kdy nechal na nebi osamělejšího? Kdo kdy vzdal větší čest Mojžíšovi a Abrahámovi, nebo kdo dobyl více vítězství nad modlami a obrazy pohanství? A co to bylo, co mě vrhlo zpět se silou čehosi živoucího, s fanatismem, který mne vyhnal ze Sicílie a vyrval mé kořeny ze španělských skal? Jakou víru měli ti, kdo se sbíhali po tisících ze všech tříd každé země a křičeli, že můj pád je vůle Boží, co vrhlo velkého Godfreye přes hradby Jerusalém, jako by ho mrštil katapult a co přineslo velkého Sobieského jako blesk a hrom před brány Vidně? Myslím, že náboženství, jež se tak rovně měřilo, bylo víc, než by se vám mohlo zdát.“ Ti, kdo by chtěli tvrdit, že víra byla fanatismem jsou odsouzeni k věčné popletenosti. V jejich podání se musí jevit jako fanatická pro nic a za nic, fanatická proti všemu. Je asketická a s asketiky bojuje, je římská a proti Římu se bouří, monotheistická a s monotheismem se bije přímo zuřivě, drsně odsuzuje drsnost, hádanka, již nelze vysvětlit ani jako nerozum. A co je to za nerozum, že ho podle všeho miliony vzdělaných Evropanů přes všechny revoluce nějakých šestnácti století považovaly za rozumný? Hádanka či hlavolam, paradox nebo jen popletené myšlení nebude lidi bavit pořád. Neznám žádné jiné vysvětlení, než to, že to nebyl nerozum, ale věc rozumná, že pokud šlo o fanatismus, byl to fanatismus pro rozum a proti všemu nerozumnému. To je jediné vysvětlení čehosi, co bylo od počátku tak nezaujaté a plné důvěry, co odsuzovalo věci, které se mu tak podobaly, odmítalo pomoc od sil, jež vypadaly tak nezbytné pro jeho existenci, co ve své lidské stránce sdílelo všechny vášně své doby a přece se vždy ve svrchované chvíli ukázalo jako lepší než ony a jim nadřazené, co nikdy neřeklo tak docela, co se od něj čekalo, a nikdy nemuselo řečené odvolávat. Nemohu najít jiné vysvětlení, než to,  že podobně jako Pallas z mozku Jovova, to vskutku vyšlo z Boží mysli, mocné a zralé, vyzbrojené k soudu a v válce

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s